English version
Ve své práci propojuje technologie, jako jsou 3D tisk, body scanning a 3D prototypování. Ještě jako studentka předběhla dobu, když před 7 lety na Amsterdam Fashion Institute představila kolekci digitálních oděvů.
Tématem tohoto vydání časopisu TA.DI Technologické agentury ČR je Diverzita (nejen) ve výzkumu. Jak vy vnímáte diverzitu ve svém oboru? Co si čtenář může představit pod pojmem diverzita ve fashion industry?
Já chápu diverzitu jako jakousi mnohovrstevnost. Ve své práci propojuji nové technologie, jako jsou 3D tisk, body scanning a 3D prototypování. Právě toto propojování nových technologií přináší diverzitu do našeho řemesla a mění povahu naší práce a její další směřování. V současnosti se ale potýkáme s tím, že vzdělávací instituce nejsou na tuto situaci připraveny.
Už když já jsem studovala (v roce 2015), tak nám „staří bardové“ řekli: „Omlouváme se, my nevíme, jak vás připravit na tu současnou situaci. To znamená, že až doděláte školu, tak asi nebudete plně připravení na tu realitu a my nevíme, jak vás na to připravit.“
A čím to tedy vzniká? Jsou ty technologie tak nové, že je ještě nikdo nestihl vystudovat?
Těm technologiím se sice říká nové, ale zas tak nové nejsou. Určitá forma digitalizace v módním průmyslu probíhá od 80. let 20. století. Její nástroje ale nejsou masově využívané a nemají takovou návaznost na fashion industry a na vzdělávací segment.
Takže teď je na školách, aby se tyto technologie naučily využívat a začaly je vyučovat?
Já si myslím, že vzdělávací instituce by nás měly učit především kriticky myslet. Takže pojďme aplikovat nové technologie do výuky, ale pojďme je i kriticky zkoumat. Ne každá technologie může být ulehčením praktické situace. Je dobré mít vždy na paměti nějaký kontext, ve kterém věci vznikají.
Já mám vystudovaný Amsterdam Fashion Institute, kde nás od začátku vedli k udržitelnosti. Ke každému vytvořenému projektu jsme museli odevzdat manifest udržitelnosti, kde jsme se museli zamýšlet nad použitým materiálem a jeho původem, celkovým přístupem k designu a odpadem, který vznikl. Když učím studenty, tak se snažím tento přístup aplikovat také.
Co vás vůbec vedlo k tomu, že jste se uchýlila k navrhování ve 3D?
Když jsem v roce 2015 ukončovala školu, bylo 3D navrhování poměrně novinkou. Já jsem dítě devadesátek, zvyklé odmalička pracovat na počítači, hrát na něm hry. Pro mě byl přechod na 3D něco velmi přirozeného. Je to pro mě vlastně taková prodloužená ruka kreativity, svoboda tvorby. Navíc se mi líbilo, že digitalizace v módním průmyslu propojuje takové obory, které by se v tradičním způsobu práce neuplatnily, a já tak mohla potkat spoustu zajímavých lidí. Dnešní designér pracuje s IT vývojáři, 3D grafiky, motion grafiky, režiséry, experty na textury, animátory… Díky digitalizaci vznikají nová, velmi diverzifikovaná seskupení.
Často v rozhovorech zmiňujete 3D prototypování. Co to vlastně je a k čemu je dobré?
3D prototypování je navrhování (v našem případě konkrétně navrhování oblečení) ve 3D s tím, že si vše v počítači upravíme a nemusíme to zkoušet metodou pokus omyl naživo. Můžeme si vytvořit X prototypů, aniž bychom je museli sešívat z reálné látky. Velký boom tato technologie zažila zejména během kovidové krize, kdy byly zavřené manufaktury a designéři nemohli tvořit tradičním způsobem.
A co se týče výhod, tak zapojení 3D prototypování do procesu navrhování přináší zejména materiálovou úlevu – šetříme jak textil, tak i papír, na který bychom jinak navrhovali nebo tvořili střih. Navíc díky dematerializaci této části procesu vznikají nová pracovní místa a přetváří se povaha návrhářovy práce.
Narážíme tedy na udržitelnost, která pomalu začíná rezonovat i u velkých hráčů na trhu. Často se ale týká nějaké upcyklace, recyklovaných látek nebo „lepšího“ pěstování bavlny. Mnohdy to je samozřejmě greenwashing, ale to je asi na jiné povídání. Vy jste ve své tvorbě posunula udržitelnost ještě o level výš a tvoříte digitální modely s nulovým odpadem. Jak se módní odvětví dívá na podobné inovace? Bude to běžné, nebo bude stále bude převládat tužka + papír a šití modelů na zkoušku?
To opět závisí na přístupu ke vzdělávání mladých lidí. Na Amsterdam Fashion Institute nás vždy vedli k tomu, abychom byli schopní spojit se s firmami, které pracují v oboru. Propojení s průmyslem tam bylo velmi intenzivní. A jak jsme na úvod naťukly téma diverzity, tak už během studií bylo vidět, jak je trh saturovaný.
Propojovali nás nejen s těmi velkými designéry, kteří jsou ve světě známí, ale i s firmami z oblasti fast fashion, kde jsme se mohli profilovat nejen jako návrháři, ale také jako manažeři, obchodní zástupci nebo marketéři. Takže firmy si mezi sebe už pouští „mladou krev“, která přináší nové nápady a klade důraz na udržitelný přístup v nejrůznějších oblastech.
I fast fashion giganti jsou do jisté míry otevření přijímání nových nápadů, ale nemůžeme to samozřejmě zobecňovat. Je to člověk od člověka, management od managementu. Šance na změnu přístupu je tedy podle mě velká, ale za jak dlouho přejdeme převážně do digitální roviny, to si netroufám odhadovat.
Jakou další výhodu, kromě zero waste, vidíte v navrhování oblečení ve 3D?
Digitální módu a její výhody nasvítila kovidová krize a bylo to způsobeno především narušením dodavatelského řetězce. Zavíraly se továrny, sklady, obchody a stagnovala doprava. Designéři se tedy přiklonili k 3D navrhování, díky kterému mohli zůstat v kontaktu se svými klienty a pokračovat ve svých projektech. Takže jako velkou výhodu vidím to, že svoji práci můžeme dělat vlastně neustále i když probíhají nějaká omezení kontaktu, dopravy a podobně.
3D navrhování také přináší nová pracovní místa, vytváří jinak zaměřené týmy a zcela odlišnou podobu pracovního prostředí. K tomuto způsobu práce už totiž nepotřebujete šicí stroj, nitě, křídy nebo nůžky. Stačí vám myš a počítač. Často s kolegy říkáme takovou odvážnou větu, že počítač je naším šicím strojem.
Zatím tady 3D navrhování hodně adorujeme, ale určitě to má i nějaká úskalí. Napadá mě třeba haptická stránka modelu. Jak to je s ní? Přeci jen „osahat si“ ušitý kousek je pro zákazníky velmi důležité.
Jeden z častých argumentů, který slýcháváme jako 3D návrháři, je to, že si na to lidé nemohou sáhnout a nemohou si oblečení vyzkoušet. Musíme si ale uvědomit, že žijeme v době, kdy jsme obklopeni vizuální kulturou obrazů a nedělá nám například problém objednat si z e‑shopu oblečení, které je jen vyfocené. Myslím si, že konzumenti si na tento formát nakupování už zvykli.
Dobrým příkladem je třeba katalog IKEA, kde 95 % obsahu tvoří CGI (computer generated image), takže roli fotografů přebrali 3D modeláři. Tento stav se stal běžnou praxí bez toho, aniž by to bylo okem zachytitelné. Digitální evoluce probíhá i v jiných oblastech. V architektuře se to děje už řadu let. Ale ano, v módním průmyslu je haptická stránka pořád ještě velkou otázkou.
My s kolegy vlastně stále řešíme: „How to wear a pixel?“ Pořád to ještě není běžná praxe a nemá k tomu každý přístup. Vznikají 3D šatníky, které mohou lidé nosit, ale nemohou si je osahat a nemohou je cítit, což otevírá prostor pro výzkum, který se bude zabývat propojením robotiky, senzoriky a materiálů.
Převzato z magazínu TA.Di vydávaném Technologickou agenturou ČR, autor: Veronika Dostálová.
