Zlatnice Hartingerová je bohyní malých vítězství

Rozlet Ireně Marii Hartingerové, výtvarně nadané rodačce ze Vsetína, zkomplikovala operace ledvinové pánvičky. Od sedmi let se s ní kvůli tomu táhla úředně potvrzená „změněná pracovní schopnost“. Komplikovala jí život až do chvíle, kdy se odmítla nechat přezkoumat před komisí a označení jí bylo odebráno. 

Odolná žena, která často tráví dlouhé hodiny u prodejního stánku, a to za každého počasí, dodnes nepochopila, k čemu vlastně „zetpéesku“ tehdy měla. Neplynuly z ní podle jejích slov žádné výhody, jen omezení.

Tápání

Poté co dokončila čtvrtý rok na všeobecném gymnáziu, zjistila, že kvůli zdravotnímu omezení nedostane doporučení na pedagogickou školu. Na alma mater, kterou si pro ni vysnili její rodiče. Sbalila tašku a vydala se do Prahy za přislíbenou prací oddílové vedoucí (s bytem). 

Ovšem po nástupu zjistila, že má vést pionýry. Hlavní tíha její práce měla spočívat v organizování. Což ovšem spolu se stresem dodnes nejvíc nesnáší. Po dvou měsících podala výpověď a byt poctivě vrátila. 

Načež následovala neradostná etapa hledání ubytování a práce, kterou by jí lékaři schválili. Dlouhé noci proseděla jako vrátná, roznášela noviny, zažila i čas s osobními věcmi uloženými na Hlavním nádraží a nekonečnými jízdami tramvají, protože neměla kde spát.

Tah na branku. „Mimořádně ráda pracuji, ráda vydělávám, ale když je třeba, úspory bez lítosti vydám, vyřeším problém a zase mohu žít dál a dělat, co mě baví,“ říká Irena Marie Hartingerová.

Ukotvení 

„Pak jsem potkala budoucího manžela Mirka a zakotvila u něj na dvacet let. Postupně se nám narodily dvě děti, měla jsem konečně domov a začala jsem malovat. Samozřejmě rovnou oleje, chtěla jsem po sobě zanechat dílo, které přetrvá věky,“ směje se třiapadesátiletá výtvarnice své troufalosti.

Po skončení druhé mateřské dovolené tu ovšem opět byla stará známá otázka: Co dál? Introvertní a svobodomyslná Irena věděla, že klasickou práci „od do“ nesnese. A tak si založila živnostenský list a pustila se s vervou do podnikání. 

Brala všechny zakázky. Žádná nebyla dost malá. Malovala hlavičky loutek, oblázky i obrázky pro galerie, nebála se ani litografie. A pokaždé to skončilo stejně – nejprve hodně práce, hodně peněz. Pak hodně práce za minimální výplatu. A nakonec žádná práce, tudíž ani peníze. Trh se buď nasytil, nebo zadavatel skončil. A opět bylo potřeba hledat něco nového…

Hledání

Děti odrostly a Irena potkala muže, kvůli němuž odešla od rodiny. Potřeba uživit se pro ni vyvstala ještě naléhavěji než dříve. Po velkém váhání ji dohnala až do provozovny rychlého občerstvení. Přesně nalajnovaný dril McDonaldu vydržela rok. 

Po směně do noci malovala loutky a během dne závistivě pozorovala zákazníky poklidně konzumující hamburgery a vyzařující nezávislost a samostatnost, která jí tak chyběla. „Kdy už konečně nazraje čas a já budu mít sílu odejít a postavit se na vlastní nohy?“ ptala se sama sebe často v duchu.

Definitivně ji postrčila jedná známá. „Co kdybys se konečně zkusila prosadit se svými věcmi. Zapomeň na nějaké zakázky,“ řekla jí tehdy. A tak Irena začala intenzivněji experimentovat s tehdy „módním“ využitím materiálu z PET láhví. 

„Nešlo to, všelijak se to kroutilo, ale nedala jsem se. A najednou materiál začal dělat to, co jsem si představovala, a mě bavilo vymýšlet stále nové věci a kombinace. Petky byly zadarmo, kupovala jsem jen dráty, a co jsem vydělala, to jsem investovala do stánku, vystavení zboží a vylepšení techniky,“ vysvětluje. 

Učení

A další krok do neznáma. Kamarádka, s níž jezdila na trhy, přišla s nápadem, že se vyučí zlatnicí, a Irena se k ní přidala. „Učňák byl můj sen, konečně budu něco opravdu umět,“ vypráví. „Ve škole panoval volný režim. Takže teorii jsem odsunula stranou, ale o to s větším nadšením jsem chodila do dílen. To, co mladým trvalo měsíc, já měla hotové za týden.“

Školu ukončila v roce 2017. Zařídila si puncovní značku, ale stejně se vrátila k nerezové oceli. Od chvíle, kdy si koupila mikrosvářečku na železo, se jí otevřely zcela nové obzory. 

„S drahým kovem bych nikdy podobného efektu nedosáhla, navíc něco uděláte, musíte s tím letět na úřad, mít doma přesně evidované zásoby drahých kovů se spoustou papírování a kontrol, na to jsem neměla nervy. Se svářečkou je dokonalá čistá práce a v kombinaci se smaltem z polyetylénu nabízí mnohem více možností,“ vysvětluje.

Zklamání

„V životě jsem nebyla pasivní, ale nikdy jsem nevytvářela plány, abych si nemusela říkat, jaká jsem chudinka, že mi nic nevychází. Leitmotivem mého života bylo jít tudy, kudy mě osud pustí, hlavně žádný stres a zklamání, že jsem nedokázala to, co jsem si vytyčila. To jsem udělala jen jednou,“ naráží Irena Marie Hartingerová na svůj jediný (prodělečný) plán.

Od maminky si půjčila peníze a nechala si postavit internetový kreativní portál Umcentrum. „Ze začátku jsem do toho neskutečně šlapala, ale pořád se nedařilo,“ přiznává. „Pak to několik let fungovalo samospádem, ale stejně jsem každý rok doplácela za webhosting. V jarní korona karanténě jsem se rozhodla nakonec tuhle kapitolu se ztrátou uzavřít. Byl to můj jediný plán a nevyšel.“ 

Portál už dnes nejde podle jejích slov ani prodat, je zastaralý a nepružný. „Ale mám to štěstí, že sebevětší průšvih prostě vyřeším a dál se jím nezabývám. Osobní věci mě hodně trápily, ale ty praktické se snažím okamžitě řešit a pouštím je z hlavy. Přijde mi zbytečné likvidovat si život materiálními starostmi. Naštěstí to takhle mám odjakživa, není to zásluha ani ctnost. Mimořádně ráda pracuji, ráda vydělávám, ale když je třeba, úspory bez lítosti vydám, vyřeším problém a zase mohu žít dál a dělat, co mě baví. Pokud nejde o život nebo o zdraví, nejde o nic. Dělám pak všechno pro to, abych obstála a aby mě to bavilo,“ přiznává živnostnice schopná s nadšeným zaujetím pracovat 12 až 14 hodin denně.

Radost 

Za dobu, co se věnuje šperkům, se její obrat ztrojnásobil, má vlastní stánek i e-shop a neskutečně ji nabíjí zpětná vazba od zákazníků. „Baví mě to, protože se zboží prodává, do šuplíku bych nic nedělala. Restartů jsem už zažila spoustu, a až situace nazraje, jistě zase vymyslím něco nového, třeba perpetuum mobile, jen abych nemusela do procesu. Nedovedu si představit, že bych život nějak znásilnila, jdu jen tudy, kudy mě vede,“ říká zlatnice. A panel plný nápaditých šperků potvrzuje, že svou cestu využívá naplno.  

Převzato z časopisu Profit. Autor článku: Jana Šulistová.