Klempířinu podědil. Z živnosti je dnes firma renovující střechu hlavního nádraží v Praze

25. 1. 2018 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Na počátku byla skromná živnost otce současného jednatele. Dnes si středočeská firma troufá na složité projekty. „Rekonstruujeme i střechy historických budov,“ říká Milan Koláčný

Až budete zase někdy nastupovat do vlaku na pražském hlavním nádraží nebo z něho naopak vystupovat, zkuste na okamžik pohlédnout vzhůru. Střechy klenoucí se nad nástupišti obřího dopravního uzlu totiž do dnešního stavu uvedla firma rbe Koláčný. „Byla to zakázka na tři roky a jedna z největších v naší historii,“ říká jednatel rodinné firmy inženýr Milan Koláčný. 

Podnik přitom trvá již od počátku devadesátých let, kdy se jeho otec zaregistroval jako živnostník. Měl dva obory – klempířství a karosárnu. Přes zimu opravoval plechy havarovaných a prorezivělých automobilů a během stavební sezony pracoval na střechách.

Už jako malý kluk…

Dnes už na takové působení ve více různorodých oborech není čas. Je to podle Milana Koláčného doklad toho, jak se profese v průběhu posledního čtvrtstoletí proměnila.  Přestože je stále velmi mladý, je mu jen čtyřiatřicet let, může porovnávat. „Už jako žák základní školy jsem s otcem lezl po střechách a během studií na střední škole jsem vedle otce běžně pracoval. V podstatě jsem se tak vyučil prakticky všem ,střechařským‘ řemeslům. Výuční list ale samozřejmě nemám,“ říká s úsměvem. Dodnes z toho těží. „Vím totiž, jak se co dá udělat. Mě si jen tak někdo kolem prstu neobtočí. Třeba pohodlný dělník tvrdící, že to či ono nejde,“ tvrdí.

Dříve si klempíři během zimy – pokud tedy zrovna jako jeho otec neopravovali auta nebo se nevěnovali ještě jinému řemeslu – připravovali materiál, který pak v létě využívali. „Hlavně kolena, ale i žlaby či svody,“ vzpomíná Koláčný. Dnes na to však podle něho jednak není čas, protože stavební sezona vlastně nikdy nekončí a trvá celý rok. A zadruhé – tyto díly v obrovské škále provedení i barevných úprav nabízí řada dodavatelů.

Učarovala mu rychlost

Malá firma pana Koláčného otce měla své hlavní a jediné sídlo na dvorku rodinného domku na okraji městečka Týnec nad Labem. „Ta dílna je dosud v provozu. Pracuje se tady ale hlavně na přípravě některých menších dílů. Ty větší zhotovujeme v hlavní provozovně, která je blíže centru a kde je na to prostor,“ vysvětluje syn. 

V bývalém statku s kamenným zdmi nás v jedné části zaujala jakási malá klubovna a v ní stojící speciální motocykl. „Jo, ještě před dvěma lety jsem se účastnil evropské série závodů dragsterů ve třídě Super Twin Top Gas. Ve dvou ročnících jsme byli druzí a jednou jsme vyhráli,“ vzpomíná podnikatel. Mohutný motocykl má motor s výkonem 340 koní a čtvrt míle byl schopný zvládnout lehce nad osm sekund. „Teď na to ale není čas. Jednak jsem si musel doléčit operované koleno, které jsem si před lety ,načal‘ při pádu z motorky za cílem v rychlosti okolo 200 kilometrů v hodině, když se mi rozvlnilo přední kolo. A pak je hodně práce. Teď mám navíc doma ani ne ročního potomka. Určitě se k tomu ale jednou vrátím,“ vysvětluje Milan Koláčný.

Všeumělci

Na dvoře statku stojí zaparkovaných několik červených dodávek Ford Transit, v nichž se jednotlivé party dělníků přepravují na místa jednotlivých zakázek. Firma jich má k dispozici celkem sedm. V době naší návštěvy měly ale vychladlé motory. Byl počátek ledna, ještě dobíhala celofiremní dovolená. Osmého ledna však vše začíná nanovo. 

Milan Koláčný je rád, že zákazníci volí v poslední době materiály vyšší jakosti.

Většinu zakázek má firma ve středních Čechách a samozřejmě v hlavním městě. Klempíři pracují jak v soukromých domech, tak při rekonstrukcích střech různých bytových či kancelářských objektů, úspěšně zvládli náročné obnovy i střech historických objektů.  

I když původně šlo o čistě klempířskou firmu, postupně se přidávaly další související obory. „Nyní máme jak vlastní klempíře, tak i pokrývače, tesaře, izolatéry a zedníky a umíme také dělat se sádrokartonem třeba při budování půdních vestaveb,“ vypočítává Koláčný, který jako vystudovaný inženýr ze Stavební fakulty ČVUT může nabídnout i projekční činnost. A co otec? Stále je činný? Ano, je, stará se o výrobu a provoz dílen, maminka zase vede účetnictví.

Vše zavinil rýpal

Právě to, že jsou schopni zvládat širokou škálu činností, vedlo před pěti roky k přejmenování firmy. Z Klempířství Koláčný se stalo rbe Koláčný. „O změně jména jsme přemýšleli dlouho, ale definitivně mě k tomu přivedl jeden rýpal na schůzi jistého společenství vlastníků bytů, kde jsme rekonstruovali střechu. ,To nám bude statiku dělat nějaký pokrývač?‘ zaznělo tehdy. Dlouho jsme se snažili vymyslet nějaký smysluplný český název, ale nakonec jsme se přiklonili ke zkratce z anglických výrazů roof (střechy) – build (stavby) – engineering (inženýring),“ vysvětluje.

V současné době se pouštějí hlavně do větších projektů, ale neodmítnou ani žádost některých ze sousedů o oplechování komína či podobné malé zakázky. „Bohužel je to vlastně ztrátová činnost, protože se jedná o výškové práce a musejí tam vždy být minimálně dva dělníci,“ říká. 

Hrdost mizí

Klempířů, ale i dalších řemeslníků v oborech, v nichž jeho firma podniká, je přitom čím dál větší nedostatek: „Naposledy jsem kluka po vyučení získal před čtyřmi lety, je to tesař. Ale od té doby se snažím marně.“ Starší zkušení machři pomalu končí a mladé není odkud brát. Navíc i ti starší v poslední době obor opouštějí. „Radši jdou pracovat do automobilky k pásu, kde si odpracují svých osm hodin a jsou navíc v suchu a teple,“ podotýká smutně, „hrdost na to, jakou jsem odvedl dobrou práci, že ta střecha, na které jsem pracoval, mě určitě přežije, se prostě kamsi vytratila.“ 

V současnosti ve firmě pracuje dvacítka stálých zaměstnanců a v hlavní sezoně se jejich počet zdvojnásobuje. I sezonní dělníky je ovšem čím dál pracnější sehnat. Proto jim přímo ve svém areálu poskytuje také ubytování. Díky tomu zatím nemusel sáhnout ke shánění zahraničních pracovníků. 

„I to se dnes totiž cení. Že jsme česká firma s českými zaměstnanci,“ říká a pochvaluje si rovněž, že velká část zadavatelů prací už pochopila, že použití levných materiálů se jim v konečném důsledku prodraží. „Nejsou to ještě zdaleka všichni, ale přibývá jich,“ uzavírá Milan Koláčný.

Klempířská pětka 

V současnosti se používá pro výrobu klempířských prvků pět základních druhů materiálů. Nejdražším z nich je měď, která je ale velmi odolná vůči povětrnostním vlivům a nevyžaduje žádnou další povrchovou úpravou. O něco levnější jsou titanzinkové plechy, které se také už nemusejí nijak upravovat. Do střední cenové relace pak patří hliník. Ani prvky vyrobené z takového plechu nepotřebují natírat či jinak ošetřovat. Pozinkovaný ocelový plech je poměrně levný. Aby však jeho životnost dosáhla požadovaných hodnot, je zapotřebí ho ošetřit povrchovou úpravou. Posledním hojně rozšířeným materiálem je žárem zinkovaný ocelový plech, který má na horní straně barevný nátěr a na něm polyesterový nástřik v tloušťce 25 až 30 mikrometrů. Na spodní straně pak bývá ošetřen epoxidovým lakem.


Převzato z časopisu Profit. Autor článku: Radek Pecák.

Tisknout Vaše hodnocení:

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek