English version
Česká vládní energetická koncepce z roku 2015 je dnes, zdá se, překonaná. Příčinou je především debata o klimatu a potřeba reagovat na svět dusící se plasty a skleníkovými plyny. Je pravda, že evropská iniciativa nezmůže v tomto úsilí mnoho, nebude-li následována aktivitou americkou, asijskou a africkou. Což ale není důvod k nečinnosti. V Evropě i v Česku.
„Je na politicích, jaký směr zvolí. Chci ale všechny vyzvat ke zdravému rozumu, zejména při útlumu uhelných zdrojů. Nezavrhujeme obnovitelné energie, ale je třeba konat s ohledem na celkovou stabilitu dodávek elektřiny v tuzemsku a na konkurenceschopnost tuzemské ekonomiky,“ řekl prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý ve čtvrtek 3. října v Poslanecké sněmovně, kde se právě z iniciativy Hospodářské komory konal seminář, jehož cílem bylo porovnat energetické názory parlamentních stran, jak je prezentují ve svých programech.
Výsledkem je v zásadě obecná shoda: jádro ano, bude těžištěm české energetiky. Obnovitelné zdroje ano, ale s rozumem. Na nové technologie nezapomínat, ale nespoléhat na ně. Uhlí utlumovat ano, vždyť tak jako tak během dvaceti let v podstatě dojde, ale brát je jako strategickou surovinu a nestanovovat si nereálné cíle. Prioritou energetické politiky musí být energetická soběstačnost, ekonomická dostupnost pro firmy i domácnosti a spolehlivost i stabilita dodávek. V detailech se samozřejmě pohledy i rétorika jednotlivých stran liší, ale shoda na hrubé struktuře energetického mixu je zřejmá a pozitivní.
Kde je tedy problém?
V koncepci, respektive v absenci jasné koncepce. Je tu Státní energetická koncepce, je tu Národní energetický a klimatický plán, každý ale mluví o něčem trochu jiném. Je výroba elektřiny, je tu teplárenství, doprava, průmyslová výroba a domácnosti.
Každá oblast má své preference a své nároky. Podnikatelská veřejnost například delší dobu požaduje, aby český stát šel cestou centrálního řízení energetických úspor a motivoval především firmy. Požaduje to ovšem marně, všechny aktivity směřující k energetickým úsporám a klimatické šetrnosti jsou rozdrobeny do dílčích projektů napříč několika rezorty, aniž by byla nějak hlouběji sledována a vyhodnocována efektivita přijatých opatření.
Pohled odborníka: dvojí česká ekonomika
Na první pohled vypadá, že vše zůstává při starém. Česká ekonomika navzdory hospodářskému útlumu v západní Evropě – a zvláště pak navzdory recesi v Německu – roste stále svižným téměř tříprocentním tempem, jako by byla zcela imunní vůči rozmarům zahraniční poptávky. Automobilky dokonce za prvních devět měsíců vyrobily více osobních vozů než ve stejném období loňského roku a úspěšně se jim tato auta daří prodávat na jinak upadajícím evropském trhu.
Pozitivně se vyvíjejí i nové zakázky v řadě průmyslových oborů, nezaměstnanost je minimální a nabídka volných pracovních míst takřka neomezená. Firmám stále chybějí kvalifikovaní i nekvalifikovaní zaměstnanci, i když už jich de facto zaměstnávají nejvíc v historii. Není proto ani divu, že ČNB může jít proti evropskému proudu a znovu uvažuje o zvyšování úrokových sazeb.
Jenže tento skvělý obrázek české ekonomiky není až tak úplně bez vad. Tou první je, že data, kterými se ekonomové, včetně mě, ohánějí, jsou vlastně už takřka historická. Vždyť poslední HDP je za druhý kvartál, který skončil téměř před čtyřmi měsíci. Nejnovější údaje z průmyslu nebo ze služeb jsou zase teprve ze srpna. A už tehdy bylo vidět, že za jinak pěknými velkými čísly začínají být vidět i nepříliš povzbudivé signály. Stále nižším výkonem energetiky počínaje, přes obrat tržeb v dopravě až po slabší zakázky ve strojírenství.
Opomenout nelze ani omezování investiční aktivity firem, které bylo dokonce vidět od začátku roku, nebo aktuální výrazné zpomalení výrobní inflace. Sice jde zatím jen o dílčí údaje, které ještě nepřeválcovaly jinak skvělý obrázek tuzemského hospodářství ani prognózu centrální banky, nicméně minimálně potvrzují, že se naše ekonomika po čase opět stala vícerychlostní. A než budou k ruce zpožděná tvrdá data z firem, bude se muset ČNB rozhodnout, kterou z oněch rychlostí považuje sama za dominantní.
Petr Dufek, analytik, Finanční trhy ČSOB
Dokonale to ilustruje malý příklad. Nejviditelnějším počinem státu v úsporách a šetrnosti k životnímu prostředí jsou kotlíkové dotace pro domácnosti. Ty se na emisích podílejí přibližně 10 %, na spotřebě energií přibližně 25 %. Jednoduchou otázku, totiž kolik procent z celkových investic do energetických úspor a snížení emisí představují právě kotlíkové dotace, ale nedokáže nikdo na vládě ani jinde zodpovědět.
A ještě jeden příklad: Shodou okolností se jeden den před zmíněným parlamentním seminářem Hospodářské komory konalo první zasedání uhelné komise, která je poradním orgánem vlády. Z devatenácti míst jich obsadili politici a státní úředníci osm, tři místa jsou vyhrazena krajům, čtyři zástupcům odborů a zaměstnavatelů, dvě pak patří ekologům a dvě vědcům. Hovořit v takovém prostředí o koncepčním a centralizovaném, tedy řízeném přístupu k této problematice založeném ne na politických proklamacích, ale na odborných principech lze patrně jen stěží.
Čaroděj ze země OZ?
Přijměme jako fakt, že ekonomický i environmentální svět tvoří jeden celek, epocha ekonomiky bezohledně zaměřené na výkon je zkrátka pryč. A energetiky stejně jako odpadového hospodářství se to týká velmi viditelně. Uvědomit by si to měli především šéfové energetických firem, změna jejich myšlení totiž bude klíčová. Politici mohou v zásadě diskutovat o čemkoliv, realita si jde svou cestou bez ohledu na ně. Důkazem budiž aktivita některých světových bank, které již nastoupily cestu podpory nízkoemisních technologií a odmítají naopak financovat projekty k životnímu prostředí nešetrné.
Ekoalarmisté vzývají potenciál obnovitelných zdrojů, který vnímají takřka jako zázračný, a nejraději by zrušili uhlí, ropu i jádro, protože jejich řešením jsou slunce, vítr, voda, bioplyn, geotermální potenciál, ba dokonce i pohyb, neb Japonci prý dokážou získat elektřinu i z padajícího deště. Problém je, že obnovitelné zdroje jsou výkonově těžko předvídatelné, v podstatě neregulovatelné a neposkytují energii plynule, což způsobuje výkyvy výkonové bilance, které se pak promítají do nestability celé sítě.
Zapouzdření konzervativci by nejraději zachovali minulost. Jednak se osvědčila a jednak minulé investice do konvenční energetiky nejsou zhodnoceny, protože to trvá desetiletí. Problém je, že minulost nesvědčí planetě.
Řešení však existuje. Cestu k němu však skutečně musí vést rozum, jak upozorňuje prezident Hospodářské komory. Základem pro politické rozhodnutí musejí být odborné analýzy energetické, ekonomické a ekologické. Protože řešení leží v průsečíku těchto tří os. A všechny tři skupiny se zájmy dnes často zcela protichůdnými musejí mít stejný cíl – energetiku soběstačnou, stabilní, bezpečnou, finančně dostupnou i přátelskou k životnímu prostředí.
A taková už dnes není chimérou či utopií, ale reálnou možností. Technologie totiž umožňují cosi, co dříve bylo nejen nemožné, ale dokonce nepředstavitelné – energie lze dnes ve velkém, dlouhodobě a s minimem ztrát skladovat. Jsou tu baterie a bateriové systémy, jsou tu ještě vstřícnější technologie power2gas a power2hydrogen.
Problémy, nebo příležitosti?
Patrně největší brzdou na cestě k moderní energetice je fakt, že v debatách – a sněmovní seminář Hospodářské komory to jenom potvrdil – se pozornost soustředí především na problémy. Jistěže není možné je přehlížet, ale v zájmu věci je, aby se stejně nahlas mluvilo o příležitostech. Zatím se o nich mluví spíše sporadicky, a to přesto, že v Česku jsou úspěšná vědecká pracoviště, která rozvíjejí jaderné či vodíkové technologie, jež mohou být budoucností českého průmyslu.
Tak to vidí i Martin Sedlák, programový ředitel Svazu moderní energetiky: „Spíše než nedostatky vidím příležitosti. Technologie obnovitelných zdrojů začínají dávat ekonomický smysl. Fotovoltaické moduly jsou v průměru levnější o 80 procent než před 10 lety a ceny větrných turbín klesly o 30 procent. Agrivoltaické systémy jsou solární elektrárny speciálně upravené tak, aby dál umožnily využívat půdu pro pěstování zemědělských plodin – panely přistiňují plodiny a pomáhají tak zachovat výnosy, které jsou ohroženy suchem a rostoucími teplotami v důsledku klimatické změny. Naopak plodiny pod panely přispívají k lepšímu mikroklimatu, protože ochlazují vzduch v okolí panelů, které se tak nepřehřívají.
Otevírají se také příležitosti v rozvoji baterií. Ty si již díky státní podpoře mohou dovolit i domácnosti a zvýšit tak v kombinaci s pořízením střešní solární elektrárny svou energetickou soběstačnost. To vše s sebou přináší skvělé příležitosti také pro české firmy. Jednotlivé státy včetně České republiky by měly být více ambiciózní v hledání řešení, která mohou nahradit uhlí.
Ano, investice, které zajistí snížení emisí v duchu Pařížské smlouvy, představují hodnotu 1,7 bilionu dolarů ročně. Promítnou se však v úspoře nákladů za znečištění ovzduší, snížení nákladů za zdravotní péči a redukce škod na životním prostředí – podle kalkulací Mezinárodní agentury pro obnovitelné zdroje (IRENA) ročně ušetříme 6 bilionů dolarů. Nehledě na to, že proměna energetiky také podpoří světovou ekonomiku a vytvoří tím další exportní příležitosti. Celkový přínos prostřednictvím růstu HDP od roku 2018 do roku 2050 je odhadován na 52 bilionů dolarů.“
Současnost je východiskem pro budoucnost a v energetice to platí mnohonásobně. To, že se (z)mění k nepoznání, je fakt. Na nás je, zda toho dokážeme využít. Byť by nám možná slušel ambicióznější přístup k nové energetice, rozum by měl hrát hlavní roli.
Převzato z časopisu Komora. Autor článku: Petr Karban
