Vysoký růst mezd vyžaduje rychlejší tempo inovací

17. 12. 2018 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Vysoký růst mezd, který právě zažíváme, vyžaduje podstatný obrat v inovačním tempu českých firem, jinak brzy skončí.

Vynecháme-li oligopoly, důkladně ždímající své zákazníky za tichého přihlížení regulátorů, pak důvod, proč nakonec mezi českými firmami přežijí jen ty koumavější, asi nejlépe vystihuje citát připisovaný jednomu z tatínků jaderné fyziky siru Ernestu Rutherfordovi: „Pánové, peníze došly, začněme myslet.“

Co firmy a jejich majitele přitlačí ke zdi, nebude nic jiného než to, po čem jejich zaměstnanci touží – větší peníze na výplatní pásce. Již nějakou dobu předbíhá růst mzdových nákladů dynamiku tržeb, ale i hrubé přidané hodnoty, zahrnující kromě mezd i firemní zisky a odpisy.

Křivku současného růstu mezd stačí protáhnout do budoucna a trochu počítat: Při tempu osmi a půl procenta ročně by netrvalo ani devět let, než by se průměrné mzdy zdvojnásobily. A protože mediánová mzda roste ještě rychleji, zdvojnásobila by se už za nějakých sedm let a pár měsíců.

Úroveň mezd a jejich váhy na celkových nákladech se pochopitelně liší podle oborů. Pro účely tohoto textu se zaměříme na zpracovatelský průmysl, který je pro českou ekonomiku nejdůležitější a zaměstnává přes půl milionu lidí.

Čtyřprocentní firmy

Podle finančních analýz ministerstva průmyslu, které pravidelně mapují výkonnost podnikové sféry v Česku, je tradičně velký rozdíl v produktivitě soukromých firem vlastněných českými subjekty na straně jedné a těmi pod zahraniční kontrolou na straně druhé.

První jmenované mají o dvě třetiny vyšší produktivitu práce, ale vyplácejí „jen“ o 36 procent vyšší průměrné mzdy, takže mají víc prostředků nejen na investice, ale i na velmi pěkné dividendy.

„Hospodská ekonomie“ typicky – a se značnou dávkou zanícení – srovnává německé výplaty ve stejných pozicích s těmi, které jsou vypláceny v Česku, což dopadá velmi výrazně v náš neprospěch. Kdo chce být za chytrého, hovoří o intenzitě práce, která není o nic horší, a odbory argumentaci posouvají ještě o patro výš, když ukazují na nižší podíl mezd na hrubé přidané hodnotě v Česku.
 
Z naprosto pochopitelných důvodů to v Česku silně rezonuje, koneckonců jistý druh spravedlnosti v podobě ochoty dělit se o potravu byl jedním z hnacích momentů evoluce u předchůdců homo sapiens (nikoli hrubá síla, ale ochota dělit se znamenala větší reprodukční úspěch). Jenže dokud bude odkud přetahovat pracovní sílu nabídkou nikoli německé výplaty, ale o pár tisíc korun vyššího ohodnocení, tak hlavní brzdou vysokých mezd bude nízká produktivita a duální charakter českého průmyslu.

Prozatím víme, že v českém zpracovatelském průmyslu je depresivně vysoký podíl „čtyřprocentních“ firem, jejichž majitelé se jdou radostně opít, když seženou zakázky se ziskovou marží této výše, či spíše níže. Termín pana Ladislava Vernera, majitele a šéfa Somy Engineering z Lanškrouna, která ve svém oboru naopak patří ke světové špičce, lapidárně shrnuje to, co detailně na 155 stranách popisují analýzy ministerstva průmyslu:

A sice, že zhruba čtyřicet procent zaměstnanců zpracovatelského průmyslu pracuje ve firmách, které nevytvářejí dostatečný zisk na to, aby byly dlouhodobě konkurenceschopné. Pětapadesát tisíc lidí loni dělalo ve ztrátových podnicích, jejichž aktiva představovala v účetní hodnotě čtvrt bilionu korun. Rozdíl v průměrné mzdě mezi ztrátovými a dlouhodobě výkonnými je přitom asi čtyři tisíce korun měsíčně, ale produktivita na zaměstnance je o milion korun ročně nižší.
 
Mizerná rentabilita je důsledkem postavení subdodavatele, kterého lze snadno nahradit. Jenže kdo nemá pokročilé finální výrobky prodávané globálnímu koncovému uživateli nebo není klíčovým subdodavatelem s vysokými maržemi, nemůže toto tempo mzdového nárůstu přežít ani náhodou, pokud nezmění svoji strategii a řádově nezlepší výkonnost.

Jak tomu pomoci?

Už řadu let se vláda pokouší podpořit inovace a podnikání prostřednictvím četných programů, štědře financovaných hlavně z evropských, ale i národních peněz. Nebavíme se o stovkách milionů, ale o desítkách miliard korun v přepočtu na rok, které by průmysl, potažmo celou zemi měly posunout kupředu. Asi se lze shodnout na tom, že když dotuje stát aplikovaný výzkum a vývoj ve firemní sféře, pak by důležitým měřítkem úspěchu mělo být něco, co stojí za to patentovat.

A protože většina průmyslových firem nemůže dosáhnout efektivního rozsahu na domácím trhu a musí exportovat, pak má smysl podívat se na mezinárodní patenty. Podle mezinárodních statistik jsme z hlediska příjmů z duševního vlastnictví (patenty, poplatky za licence značky) v poměru k celkovému vývozu zboží a služeb na 33. místě na světě a z hlediska spolupráce akademických pracovišť s průmyslem až na čtyřicátém.

Ekonomický think tank IDEA při Národohospodářském ústavu AV ČR si klade stejnou otázku a opakovaně ji zkoumá z různých úhlů. Kupříkladu: existuje pozitivní vazba mezi firmami, jež byly příjemci dotačních programů na podporu inovací a aplikovaného výzkumu, a jejich výkonem z hlediska registrovaných patentů oproti těm „nepodpořeným“?

Odpověď: mezi domácími patenty a podporou vazba existuje, protože byla poskytovatelem vyžadována. Kladný vliv na mezinárodní patenty se však neprokázal. To samozřejmě nedokazuje, že by se podpory zcela míjely účinkem.

Můžete namítnout, že mezinárodní patent, natožpak nějaké citační indexy ještě neznamenají inkaso a že by to chtělo ve skutečnosti vědět, zda se dotace promítá do podstatného zvýšení finanční výkonnosti příjemce. Protože o to koneckonců jde.

Nebo pořád platí, že jediný účinný akcelerátor je situace, již popsal sir Ernest Rutherford: „Pánové, peníze došly, začněme myslet“?

Převzato z týdeníku Euro, Autor: Miroslav Zámečník

Tisknout Vaše hodnocení:

Štítky článků

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek