Irák: Ekonomická charakteristika země

25. 4. 2014

© Zastupitelský úřad Bagdád (Irák)

4.1. Zhodnocení hospodářského vývoje za minulý rok, předpověď dalšího vývoje

 

Válečné události a vnitřní konflikty v období od 80. let 20. století do roku 2008 způsobily rozvrat irácké ekonomiky i morálky obyvatelstva. Jenom ztráty na irácké infrastruktuře během dvou amerických intervencí („Gulf Wars“) se odhadují na téměř 700 mld. USD, tj. hodnotu iráckého HDP vytvořeného za 29 let. Od konce války v roce 2003 a následného vnitrostátního konfliktu, který vygradoval až na pokraj občanské války, dosáhl Irák výrazného pokroku v procesu stabilizace a rekonstrukce ekonomiky. Díky rozumné monetární politice a zvyšující se produkci ropy se podařilo obnovit hospodářský růst a vylepšit bilanci běžného účtu postiženou světovou finanční krizí. Inflace po dosažení úrovně 50 % v r. 2006 soustavně klesá v oblasti jednociferných hodnot. Díky restrukturalizaci dluhu s věřiteli (Pařížský klub a další) klesá poměr dluhu k HDP.

Irácká ekonomika je závislá na těžbě a zpracování ropy a zemního plynu, jež zajišťují pravidelně asi 90-95 % příjmů státního rozpočtu. Díky setrvale vyšší než očekávané ceně ropy na světových trzích a rostoucí těžbě a exportu této suroviny dosáhl Irák již v roce 2011 rozpočtového přebytku (7,4 % HDP) a tato situace se opakovala i v roce 2012 (odhad přebytku 4,5 % HDP), kdy Irák zvýšil průměrnou denní těžbu ropy z 2,2 na 2,6 mil.barelů a překonal tak již rekordní úroveň z předválečných 80. let. Tomu odpovídá i růst exportu této suroviny, který v srpnu 2012 dosáhl nejvyššího denního průměru za 3 desetiletí s hodnotou 2,565 mil. barelů. Neplánované dodatečné zdroje hodlá vláda využívat pro investice do postupné rekonstrukce a oživení ekonomiky. Realizace těchto cílů se však vládě daří jen částečně a nevyčerpaný investiční rozpočet je druhým (a nevítaným) důvodem značného rozpočtového přebytku.

Zhoršující se bezpečnostní situace se v roce 2013 negativně promítla v rozpočtovém hospodaření vlády. Nižší než plánované příjmy z těžby ropy a rostoucí tlak na výdaje spojené s ozbrojenými silami způsobily rozpočtový deficit ve výši 6 % HDP, k jehož financování vláda použila Irácký rozvojový fond spravovaný Američany. Přes neuspokojivé výsledky ropného sektoru dosáhl irácký růst 4,2 %, k čemuž napomohly z asi 7 % ostatní ekonomické aktivity (hlavně stavebnictví a maloobchod).

Rozpočtové příjmy jsou zcela závislé na plynulém vývozu ropy a plynu z Iráku, a tudíž závisí též na bezpečnostní situaci a změnách cen ropy na světových trzích. Sabotáže proti produktovodům, těžním zařízením a infrastruktuře jsou brzdou rychlejšího růstu. Irák plánuje denní těžbu v dlouhodobém horizontu postupně zvýšit až na 12 mil. barelů; tento cíl se nezávislým analytikům jeví jako příliš ambiciózní a za reálné se pokládá dosažení úrovně 6 mil. barelů denně do konce desetiletí. V roce 2014 předpokládá MMF dosažení průměrné denní těžby ropy 3,2 mil. barelů a denního exportu 2,6 mil. barelů.

Irák již dosáhl stejné úrovně ropného exportu jako Írán, oslabený mezinárodními sankcemi; pokud by se mu podařilo dostat na 10 mil. barelů denní produkce, stal by se vážným konkurentem ropné mocnosti č. 1 Saúdské Arábie. Za tímto účelem v Iráku v posledních dvou letech probíhají tzv. „aukce“ ropných polí, kdy irácká vláda poskytuje právo těžby ropy zahraničním investorům za fixní poplatek z každého vytěženého barelu (odlišný přístup kurdistánské regionální vlády, která dává přednost poskytování podílu na výnosu těžby, je předmětem sporů mezi oběma vládami). Nízká účast investorů na poslední 4. aukci v létě 2012 však byla zklamáním. Nejpravděpodobnějším důvodem je fakt, že Irák je mezi ropnými velmocemi jednou z nejobtížnějších zemí pro investice z důvodů politických, bezpečnostních a regulatorních rizik a navíc jsou podmínky vlády pro uzavření kontraktů s investory značně nevýhodné; z obou hledisek se jeví jako atraktivnější místo pro podnikání ropných firem Region iráckého Kurdistánu a některé významné společnosti tam již přesměrovaly své aktivity, přestože výtěžnost tamních ropných polí je nižší než na iráckém jihu.

Závislost na těžbě ropy a plynu je pro iráckou ekonomiku sice požehnáním, ale v dlouhodobé perspektivě zároveň prokletím. Zajišťuje totiž vládě dostatečně vysoké příjmy a tudíž ji nic přímo nenutí k podpoře jiných průmyslových odvětví a soukromého podnikání. Ostatní odvětví hospodářství tudíž stagnují a nerozvíjí se schopnost irácké populace vytvářet jiné hodnoty, což může způsobit krizi po vyčerpání zdánlivě bezedných ropných zásob nebo po poklesu exportu resp. cen ropy z důvodu postupného rozvoje alternativních paliv případně globálních krizí. Plné ovládání hospodářství zajišťuje politické garnituře jak moc, tak vysoké soukromé příjmy spojené s všeobjímající korupcí. Výše uvedené důvody se také zřejmě podepsaly na tom, že vláda tiše opustila dřívější vládou připravený privatizační program, jenž měl napomoci k vytvoření konkurenceschopného soukromého výrobního sektoru.

Přestože spoléhání ekonomiky na výrobu a export jediné komodity ji činí nebezpečně zranitelnou, je třeba uvést, že díky expanzi ropného sektoru byl Irák v posledních dvou letech nejrychleji rostoucí světovou ekonomikou a dle analytické prognózy EIU lze předpokládat, že bude na špici s průměrným ročním růstem o 8-9 % i v dalších letech (prognóza na období 2013-2017).  

Domácí výroba nedokáže Irák zásobovat v potřebném sortimentu a množství ani základními komoditami a je třeba je ve velkém dovážet. Zásobování základními potravinami má dosud na starosti Ministerstvo obchodu, které nadále organizuje přídělový systém zavedený po válce. Import je podpořen neexistencí cel, je zatížen pouze symbolickými poplatky a zvláštní daní 5 % při dovozu většiny položek vyjma nejzákladnějších. Zavedení cel bylo sice na začátku roku 2011 připraveno, vláda je však pravidelně odkládá.

Pokud jsou irácké statistické ekonomické údaje povětšinou nedostupné a nedůvěryhodné, platí to tím spíše o statistice pracovních sil, jejíž data se pohybují spíše ve sféře odhadů. Míra nezaměstnanosti se údajně pohybuje někde mezi 15 a 30 %. Na tomto stavu se podílejí celými 28 % lidé v produktivním věku 15–29 let. Podíl žen na trhu práce je jen 17 %, obecná zaměstnanost se udává ve výši 38 % dospělé populace, míra pracovního zapojení žen je ale jen 11 %, zatímco v případě mládeže je to 18 %, ve věkové skupině 25-30 let je podle posledních známých údajů (2009) zaměstnáno pouze 46 % osob. Ženy, které jsou zaměstnané, jsou převážně (80 %) vysokoškolsky vzdělané. Uvedená čísla jsou pouze ilustrativní odhady posbírané z různých zdrojů, hodnověrné a konzistentní statistiky v Iráku dosud neexistují.

K největším zaměstnavatelům patří stále státní sektor. Od roku 2005 do roku 2008 se počet lidí pracujících ve státním sektoru dokonce zdvojnásobil. Podle posledních dostupných údajů zajišťuje stát práci, přesněji řečeno pravidelný příjem, 32 % zaměstnaných dospělých Iráčanů. Oblíbenost práce pro stát je dána řadou výhod, jako je pravidelnost příjmu, ochota státu zaměstnávat starší lidi a stálost zaměstnání. V zemědělských oblastech je situace podobná a důsledkem je rostoucí neochota obyvatelstva ve tradičních zemědělských oblastech pokračovat v práci svých předků a obdělávání zděděných polí. Zaměstnání v soukromém sektoru přináší domácnostem vyšší příjmy, a to až o 20 % oproti státní sféře. Práce je však méně jistá. Mnoho Iráčanů se věnuje podnikání a zároveň má stálé pracovní místo ve státním sektoru.

V roce 2009 náklady na mzdy tvořily téměř třetinu všech výdajů státu. Tato situace výrazně zatěžuje státní rozpočet. Udržitelná je za předpokladu, že nedojde k poklesu cenové hladiny ropy na světových trzích. V opačném případě je možné předpokládat pokles pracovních příležitostí ve státní správě a ve státním sektoru celkově. V kurdistánských provinciích, přestože zde soukromé aktivity prosperují výrazně lépe než v arabské části Iráku, nalézá ve státním sektoru obživu stále ještě až 50 % všech zaměstnanců, což by v budoucnu i v tomto regionu mohlo způsobit problémy s udržitelností státního rozpočtu.

K růstu zaměstnanosti obyvatelstva hodlá vláda přispět podporou růstu soukromého sektoru a obnovy zemědělství. Samotný ropný boom totiž sice pomůže státnímu rozpočtu, ale nikoli zaměstnanosti, protože těžba a zpracování ropy zaměstnává pouze minimum pracovních sil (údajně cca 2 %). V době enormního růstu příjmů z ropného odvětví si sice vláda může dovolit přezaměstnanost a zoufale nízkou efektivitu státního sektoru, ale taková strategie zaměstnanosti je nebezpečná pro budoucnost irácké ekonomiky, přestože vyčerpání zásob ropy a plynu v nejbližších cca 2 desetiletích nehrozí. Možným a budoucnost Iráku neméně ohrožujícím důsledkem je však postupná ztráta kvalifikace, know-how, motivace a schopnosti pracovat celých generací obyvatelstva.

Základním předpokladem dalšího posilování irácké ekonomiky je nicméně zatím rozvoj těžby ropy a zemního plynu. Vláda předpokládá, že zároveň nedojde k poklesu cen na světovém trhu a následně tak bude také růst HDP a rozpočtové příjmy vlády. Investiční prioritou, jejíž realizace umožní zvyšování životní úrovně obyvatelstva Iráku, je obnova a výstavba energetické základny. Pro zajištění energetických potřeb země jsou nutné investice ve výši přesahující 25 mld. USD. Další prioritou ekonomického rozvoje je obnova a výstavba vodohospodářských systémů, komunikační infrastruktury a bytových domů.

Kromě toho, že vláda pro realizaci uvedených priorit hodlá vyčlenit značné rozpočtové prostředky, bude podporovat vstup zahraničních investorů jak do strategických průmyslových odvětví, tak do infrastrukturních projektů. Z důvodu již zmíněné opatrné rozpočtové politiky však bude patrně nadále dávat přednost dlouhodobému financování projektů investory s postupným splácením ze strany státu. Na druhé straně tento přístup umožňuje vstup především finančně silným, případně svým státem zaštítěným, investorům a podporuje tak nepřímo agresivní expanzi čínských, korejských a japonských firem. Potenciální investoři ze „západních“ zemí dosud váhají a nechávají volný prostor dravým asijským konkurentům a firmám ze sousedních zemí (Turecko, Írán), které se také snadněji vyrovnávají s mnohými dalšími přetrvávajícími překážkami rozvoje podnikání v Iráku jako je nejistá bezpečnostní situace, nestabilní politický systém, všudypřítomná korupce, zdevastovaná infrastruktura, zastaralý právní systém, nerozvinuté základní služby vč. bankovní sféry nebo nedostatečně kvalifikované pracovní síly. 

Ekonomika v iráckém Kurdistánu

V provinciích Regionu iráckého Kurdistánu (Erbil, Dohúk, Sulaimaniya) je ve srovnání s dalšími oblastmi Iráku stabilnější politická a bezpečnostní situace, což vytváří výhodnější předpoklady pro obchodní aktivity, včetně vstupu zahraničních investorů. Kurdistánské provincie se tak postupně stávají vyhledávaným „nástupištěm“ k další expanzi zahraničních firem na celé území Iráku.

Region iráckého Kurdistánu jako celek je nejrychleji se rozvíjející částí Iráku. Regionální státní správa a místní samospráva relativně dobře fungují, korupce zde je na snesitelné úrovni v porovnání se zbytkem Iráku. Podíl regionu na příjmech iráckého státního rozpočtu je garantován ve výši 17 %, avšak dle kurdistánských zdrojů skutečné příděly rozpočtových prostředků v období 2013/2014 dosahovaly v důsledku sporů o dělení příjmů z ropy pouze asi 10 %. V roce 2012 odhadovala vláda Regionu iráckého Kurdistánu (KRG) dokonce hospodářský růst o 12 % a očekávala další příliv investic (v roce 2011 se odhadovaly na 16 mld. USD).

Potenciální nebezpečí pro stabilitu ekonomického rozvoje Kurdistánu představuje latentní konflikt s bagdádskou federální vládou ohledně využívání ropného bohatství a rozdělení příjmů z něj plynoucích. KRG totiž neuznává výhradní právo federální vlády na uzavírání kontraktů s těžebními společnostmi a trvá na svém ústavním právu na realizaci vlastní strategie ohledně přidělování prospektorských a těžebních koncesí a na exportu ropy vlastními cestami. Problém je horší o to, že nejvydatnější ropná pole se nacházejí v oblastech, na jejichž územní příslušnosti se dosud nedokázaly centrální vláda a KRG dohodnout („disputed territories“).

V důsledku toho, že KRG nerespektuje v uvedených bodech výhradní práva centrální vlády, odmítl Bagdád při schvalování rozpočtu na rok 2012 v březnu 2013 poskytnout KRG dostatečné rozpočtové prostředky k pokrytí závazků z kontraktů s těžaři, které pokládá za nelegální, a začal krátit příděly rozpočtových prostředků poukazované KRG. Další vývoj tohoto konfliktu, který postupně graduje již od roku 2011, nelze předvídat: KRG zjevně nehodlá ze svých nároků slevit a jedná s Tureckem o přímých dodávkách ropy prostřednictvím nově vybudovaného ropovodu nezávislého na Bagdádu.

zpět na začátek

4.2. Základní makroekonomické ukazatele za posledních 5 let (HDP/obyv., vývoj objemu HDP, podíl odvětví na tvorbě HDP, míra inflace, míra nezaměstnanosti)

Statistické údaje je velmi obtížné získat a objektivizovat, liší se odhady různých iráckých úřadů a Světové banky. Některé statistiky jsou zveřejňovány s velkým zpožděním. Zde i v dalších kapitolách je dána přednost údajům Světové banky, která ekonomický vývoj Iráku průběžně sleduje a vyhodnocuje, a pokud jsou k dispozici též informačním zdrojům iráckých vládních úřadů vč. Centrální banky. Informace nedostupné v oficiálních zdrojích jsou doplněny z otevřených zdrojů (internet, tisk).

Většina iráckých ministerstev se v důsledku dřívější mezinárodní izolace Iráku, dlouhodobě nestabilní bezpečnostní situace a personálních změn souvisejících s výměnou vládních garnitur teprve postupně učí mezinárodním standardům správy a odpovědnosti včetně informační otevřenosti.  


Hrubý domácí produkt Iráku, jeho vývoj, míra inflace, vývoj nezaměstnanosti



Indikátor

2008

2009

2010

2011

2012

2013

HDP (běžné ceny, mld. USD) 

86,5

111,7

135,5

180,6

210,3

 

HDP na obyvatele (běžné ceny, USD)

2 845

3 702

4 376

5 687

6 455

 

HDP růst (tržní ceny, %)

9,5

5,8

5,9

8,6

8,4

4,2***

Běžný účet (mld. USD)

16,6

-1,1

6,5

26,1

29,5

 

Běžný účet (% HDP)

31,4

-4,3

-1,8

7,9

0,3

 

Inflace (CPI růst meziročně, 2007=100, +1993=100) ***

6,8+

6,9

2,9

5,8

3,6***

3,1***

Nezaměstnanost (%)

20,0**

15,0**

15,0*

-

16,0*-

 

Zdroje: Světová banka
* odhad (otevřené zdroje)
** Ministerstvo plánování Iráku

*** IMF
Pozn.: Nevyplněné údaje nebyly v době zpracování zprávy k dispozici.

MMF prognózuje pro rok 2014 další ekonomický růst daný zvyšující se těžbou ropy až na úroveň 3,2 mil. barelů/den a jejího exportu na 2,6 barelů/den. Růst HDP by se měl dle této instituce zvýšit na 6 %.

Světová banka, jejíž odhady jsou založeny na rozsáhlé analytické práci přímo v Iráku a lze je proto považovat za nejrealističtější, očekává v dalších letech snížení tempa růstu z důvodu postupného omezení růstu těžby ropy daného závazky Iráku vůči OPEC, které začnou být vůči Iráku opět uplatňovány, a nedostatečně rozvinutého průmyslu a zemědělství, od nichž WB valný příspěvek k ekonomickému růstu v dohledné době navzdory smělým plánům irácké vlády neočekává.

zpět na začátek

4.3. Průmysl – struktura, tempo růstu, nosné obory

Průmyslová výroba stagnuje, k irácké tvorbě HDP přispívá pouhými 2 procenty (samozřejmě bez ropného sektoru). Přibližně 80 % zařízení podniků bylo zničeno v období válek a vnitřních konfliktů mezi lety 1991 a 2003. Hlavní překážkou obnovy a rozvoje průmyslu je nestabilní bezpečnostní situace, minimální rozsah soukromého sektoru, nedostatek energetických zdrojů (elektřina je z veřejné sítě dodávána cca 8–12 hodin denně) a nerozvinutá síť služeb (zásobování).

Dle posledních zveřejněných neoficiálních odhadů průmysl (tj. téměř výhradně průmysl ropy a zemního plynu) vygeneroval 63,8 % HDP (2012), zaměstnává asi 18,7 % pracovních sil (2008), růst jeho produkce činil 4,8 % (2010).

Irák má kromě nesmírných a dosud ne plně zmapovaných zásob ropy a zemního plynu (více viz 4.7 – energetika) k dispozici významné zdroje nerostných surovin, které čekají na své zevrubné prozkoumání a využívání. Především jde o největší známé světové zásoby síry (cca 600 mil. tun blízko Mosulu), poblíž syrských hranic se nacházejí a od 80. let těží fosfáty, dostatečné zdroje surovin má země také k dispozici pro výrobu cementu.

V předválečném období byly kromě těžby ropy a petrochemie rozvinuté tyto průmyslové obory: chemická výroba (hlavně hnojiva), textil, kožedělná výroba, stavební materiály, potravinářství, kovovýroba. Míru úpadku iráckého průmyslu a jen pozvolné tempo jeho zotavování dobře ilustruje statistika iráckého statistického úřadu:

 

Produkční indexy ve výrobních odvětvích v letech 2004–2008 (r. 1988 = 100)
Výrobní obor20042005200620072008
Potraviny 99,9 97,7 101,1 106,4 109,0
Tabák a alkoholické nápoje 2,6 9,8 13,6 15,8 16,7
Textil a obuv 142,1 78,5 68,8 71,5 74,2
Dřevo a papír 5,1 6,2 11,0 11,9 12,1
Petrochemie, chemie 16,5 28,1 31,8 34,0 35,2
Zpracovatelský průmysl 20,5 50,4 70,7 75,5 80,0
Kovovýroba 3,8 3,0 6,9 7,3 7,8
Celkový index 36,6 36,2 40,0 42,5 44,2

Zdroj: Ústřední statistický úřad
Pozn.: Aktuálnější data nebyla k datu zpracování této zprávy zveřejněna.

Irácká vláda sice formálně podporuje obnovu národního hospodářství, ale většinu zdrojů věnuje rozvoji klíčového odvětví těžby ropy a plynu a návazné petrochemie, jinak se zaměřuje spíše na poddimenzovanou infrastrukturu země. Privatizační program připravený předchozí vládou byl tiše opuštěn, domácí kapitál je relativně slabý a zahraniční investoři jsou zatím odrazováni nejistou bezpečnostní a politickou situací v zemi. Obnova neropných oborů průmyslu je proto otázkou delší perspektivy.

Dle prohlášení náměstka ministra průmyslu a nerostných surovin A. Karima (listopad 2012) je ministerstvo připraveno po uklidnění politické a bezpečnostní situace v zemi přikročit k privatizaci 260 továren provozovaných asi 70 státními firmami. Za první krok k privatizaci považuje ministerstvo uzavírání dohod o společném podnikání s iráckými i zahraničními společnostmi, jichž podepsalo za poslední dva roky téměř 50. Partnery byly kromě iráckých společností i firmy z Turecka, Německa a Francie. Ministerstvo očekává dosažení 20-25 % podílu průmyslu na tvorbě HDP do 3-4 let. Takový cíl se jeví z pohledu dosavadního tempa obnovy průmyslu jako dosti nereálný, nicméně statistiky skutečně ukazují na rostoucí zájem soukromého sektoru o průmyslové investice – v roce 2011 údajně činily 3 mld. USD a v roce 2012 již měly stoupnout na 7 mld. USD.

V březnu 2013 byla dokončena příprava „národní energetické strategie“, což je výchozí programový dokument vlády v oblasti rozvoje ekonomiky. Základem je rozvoj klíčového sektoru ropy a plynu (Irák je dle různých zdrojů na 2.-3. místě na světě co do disponibilních zásob ropy a na 11. místě, pokud jde o zemní plyn) a návazné energetiky. V budoucnosti se Irák bude orientovat především na export ropy a ropných produktů, nezbytný růst vlastních elektrárenských kapacit hodlá přeorientovat z převažující ropy na plyn a výhledově i na obnovitelné zdroje (v roce 2016 by měla být 2 % kapacit, tj. 400 MW, založena na obnovitelných zdrojích energie). Rozvojem kapacit rafinérií by se měl Irák také zbavit dosavadní absurdní závislosti na dovozu motorových paliv.

 Pozn.: Podrobnější informace o ropném sektoru irácké ekonomiky jsou uvedeny v kap. 4.7.

zpět na začátek

4.4. Stavebnictví

Podíl stavebnictví na celkovém HDP se v posledních letech zvyšuje, přesto se jeho podíl na celkovém HDP pohybuje v jednotkách procent. Předpokládá se další výrazný růst, který podpoří přijatý Národní rozvojový plán a v rozpočtech deklarovaná podpora investic do výstavby bytových domů. Ta je vyjádřena také v investičním zákonu z roku 2009, který pamatuje na investory do „housing construction“ značnými daňovými úlevami. Multiplikační efekt by boom stavebnictví mohl mít na domácí průmysl – dosud se většina stavebních materiálů stále dováží,

V nejbližších letech je očekáván růst poptávky po nových bytech a veřejných budovách. Plánované zlepšení veřejných služeb přinese rozsáhlou výstavbu ve státním sektoru s důrazem na rozšíření sítě škol a objektů pro sektor zdravotnictví. Ministerstvo bytové výstavby a rekonstrukce uvádí, že Irák potřebuje 2 miliony bytových jednotek (zdroj: NIC). Vzhledem k růstu populace o 2,6 % ročně se očekává, že počet obyvatel v roce 2025 vzroste na 40 mil., a v případě návratu uprchlíků, jejichž počet se odhaduje na 0,5 mil., se populace ještě zvýší. Je tedy zřejmé, že poptávka po nových bytech bude značná. Irácké vládní orgány i regiony a obce proto začaly investovat velké sumy do výstavby nových sídlišť vč. infrastruktury. V průběhu roku 2012 bylo vyhlášeno mnoho projektů komplexní bytové výstavby (sídlišť) v Bagdádu a řadě guvernorátů, přičemž hodnota jednotlivých projektů se pohybuje v řádu stamiliónů USD. Vzhledem k nedostatečným iráckým kapacitám jsou partnery iráckých správních orgánů v těchto projektech obvykle velké zahraniční firmy (čínské, korejské, turecké a d.).

V soukromém stavebním sektoru je zaměstnáno jenom asi 30 tisíc osob, ale do budoucna přibude mnoho dalších pracovních příležitostí. Počet pracovních sil ve stavebních společnostech vlastněných státem činí pouhé 3 tisíce.

V pozemních a vodních stavbách má dojít také k nárůstu, neboť potřeby čisticích a čerpacích stanic jsou v Iráku pokryty jen z asi 6 %, většina čističek odpadních vod je zastaralá nebo zničená. Většina zakázek je centrálně řízena ministerstvy (nebo organizacemi, které jsou jimi řízeny).

Brzdou pro stavební sektor se jeví nedostatečná domácí produkce cementu. V roce 2005 Irák zahájil ambiciózní plán na výstavbu závodů na zpracování cementu a udělil 20 licencí pro investory do tohoto odvětví. Navíc součástí ozdravného programu byla obnova 5 velkých závodů. Na znovuobnovení produkce cementu se podílí společnost Lafarge s investicí 350 mil. USD. V Kurdistánu se připravuje výstavba nové cementárny v Dohúku, vedle již probíhající obnovy cementárenských závodů ve spolupráci s egyptskou společností Orascom. Po dokončení obnovy stávajících zařízení, ze kterých je možno vyjmenovat dále zařízení v Nadžafu, Faludži, v provincii Muthana a v kurdistánské Tasludži, by mohla produkce Iráku dosáhnout až 41 mil. tun ročně. S ohledem na konkurenci výrazně levného dovozu je ale otázkou, bude-li domácí výroba ekonomicky životaschopná.

Plánuje se výstavba přístavu v Ras al-Biž (jižně od Basry). Hodnota stavby bude 60 miliard USD. Nový přístav má spojit Shatt al Arab s Umm al Qasr a bude zahrnovat kontejnerový terminál, volnou obchodní zónu a zařízení pro osobní přepravu.

Připravuje se také rozšíření a obnova železniční sítě. Nevětší stavbou tohoto programu bude páteřní železnice z přístavu Umm Qasr přes Bagdád až k tureckým hranicím, další plánované trati budou sloužit k přepravě iráckých a íránských poutníků do svatých míst v obou zemích. Podobné plány byly oznámeny pro rozšíření a zkvalitnění irácké dálniční sítě s realizací do roku 2014.

S kuvajtskou společností Al Ageelah se realizuje stavba velkého mezinárodního letiště u Nadžáfu (poutní svaté město, 160 km západně od Bagdádu). Letiště bude sloužit přepravě 30 milionů lidí ročně. Rozšíření a modernizace dalších letišť se připravuje nebo probíhá (kurdistánský Dohuk).

Ministerstvo ropy společně s ministerstvem průmyslu a nerostných surovin plánuje výstavbu rafinérií v každé provincii. Dosud bylo postaveno pět rafinérií, každá v objemu 7 mil. USD, s kapacitou zpracování 10 tisíc barelů denně (informace ministerstva ropy).

 

zpět na začátek

4.5. Zemědělství – vývoj, struktura

Zemědělství patří mezi odvětví nejhůře postižená nedávnými válkami. Ještě deset let po svržení Saddámova režimu je jeho produktivita na úrovni pouze asi jedné desetiny předválečné doby, kdy dokázalo zajišťovat např. asi polovinu spotřeby základní plodiny, pšenice. Podíl zemědělství (včetně lovu a rybolovu) na tvorbě HDP činí přibližně 8,7 % (odhad 2012). Na zaměstnanosti se přitom zemědělství podílí zhruba 21,6 % (2008). Tento podíl v posledních letech poklesl jednak vlivem malého zájmu o práci v tomto sektoru, jednak v důsledku nedostatku finančních prostředků na vládní dotace. S růstem příjmu státu z produkce ropy se předpokládá rehabilitace tohoto odvětví, jež patří mezi vládní priority jednak z důvodu obnovy potravinové soběstačnosti, jednak kvůli jeho potenciálu pro tvorbu pracovních míst pro iráckou venkovskou populaci. Bude to obtížný úkol, protože v semiaridní zemi je zemědělství životně závislé na srážkách, které byly v předchozím desetiletí rekordně nízké, což spolu se zanedbanou údržbou zastaralých zavlažovacích zařízení a snižováním přítoku řek ze sousedních zemí přispělo k devastaci odvětví a urychlení procesu desertifikace irácké krajiny.

Irák v posledních letech potřebuje čtvrtletně dovézt téměř dva miliony tun potravin (1,7 mld. USD). Na dovozu potravin jsou podle ministerstva plánování závislé dvě třetiny populace. Přitom v Iráku je podle dostupných údajů 44 mil. hektarů zemědělsky využitelné půdy; obdělává se však pouhých 11 mil. hektarů. Úpadek zemědělské produkce je zřejmý z objemových ukazatelů - zatímco v roce 2006 vyrobil Irák 109 % poživatelných zemědělských výrobků oproti rokům 1999-2001, v roce 2009 to bylo pouhých 92 %. Lepší situace je u živočišné výroby, i když i ta v posledních letech klesla (148 % v r. 2006, 128 % v r. 2009)

Irák podle údajů ministerstva zemědělství vypěstoval v r. 2009 1,7 mil. tun pšenice (1,3 mil. tun v r. 2008) a 0,5 mil. tun ječmene (0,4 mil. tun v r. 2008). Výnosy jsou nižší než v předchozím období z důvodu klesající úrodnosti (meziroční pokles o 20 až 25 %), i kvalita zrna je nižší. Také další důležité plodiny, rýže, dokáží iráčtí zemědělci produkovat pouze  zlomek potřebného množství – v roce 2012 sice dodali 149 tis. tun oproti 112 tis. tun v r. 2011, nicméně další 2 mil. tun dovezla vláda jen pro pokrytí potřeby přídělového systému.

Také další byť kusá data ukazují na nízkou míru pokrytí potřeb obyvatelstva domácí zemědělskou produkcí – v r. 2012 dovezla vláda v rámci přídělového systému distribuce potravin 4,5 mil. tun pšenice, 0,8 mil. tun cukru, 0,5 mil. tun sušeného mléka a 0,6 mil. tun potravinářského oleje. Další informace o rozsahu tržních dovozů potravin soukromými obchodníky zatím zveřejněny nebyly.

Míra potravinové soběstačnosti je ovlivněna kromě subjektivních faktorů  (politických, ekonomických) především objektivním nedostatkem vody  způsobeným zčásti neobvykle suchými roky, zčásti výstavbou přehrad a zavlažovacích systémů na horních tocích řek Eufrat a Tigris na území Turecka. Je možné další zhoršení situace v důsledku toho, že i Írán omezuje přítok vody do Iráku budováním vodních děl na tocích pramenících v Íránu, které zavlažují úrodné oblasti na východě země. Dohodu o rozdělení vodních zdrojů se Iráku dosud podařilo uzavřít pouze se Sýrií (Eufrat).

Irák byl před nedávnými válkami známý pěstováním datlí (byl na prvním místě ve světě se 450 druhy datlovníků), ovoce, zeleniny a obilí (pšenice, ječmen, rýže), dařilo se produkci bavlny. Ministerstvo zemědělství za finanční pomoci mezinárodních organizací usiluje o rehabilitaci tohoto odvětví. Odhady potřeby finanční pomoci se pohybují v řádu miliard USD; především je nutné zcela obnovit park strojů a zemědělské techniky, skladovací zařízení (včetně chladírenských), zavlažovací systémy apod.

Živočišná výroba v Iráku je na velmi nízké úrovni a obnova vyžaduje investice v řádu desítek milionů USD. Irák vyprodukoval v roce 2008 150 tis. tun hovězího a skopového masa (139 tis. tun v r. 2007), 84,8 tis. tun drůbeže a ryb (94,7 tis. tun v r. 2007) a 915,6 mil. vajec (807,7 mil. v r. 2007). Zatímco  produkce hovězího masa je na asi dvojnásobné výši oproti úrovni do roku 2001, produkce drůbeže, vajec a ryb zůstává na zhruba stejné výši a výroba mléka je asi čtvrtinová. Čerstvější statistiky nejsou zatím dostupné.

Pokud jde o zmíněný „lístkový“ systém distribuce výrazně dotovaných potravin, přetrvává ve formě zredukované na základní komodity (olej, mléko, rýže, mouka, cukr) z doby sankčního režimu uvaleného OSN na Saddámův Irák v roce 1991. Jeho role se ovšem změnila: nezajišťuje již prostou dostupnost potravin, ale slouží jako významný nástroj sociální podpory, když asi 23 % obyvatelstva živoří pod hranicí chudoby. Na dotace cen takto distribuovaných  potravin totiž stát vynakládá 7 % rozpočtu, tj. více než na sociální a vzdělávací systém celkem. V roce 2012 sice vláda připravovala zrušení přídělového systému, ale kvůli odporu veřejnosti i náboženských autorit od tohoto politicky neúnosného záměru upustila.

zpět na začátek

4.6. Služby

Sektor služeb (pokud můžeme o tomto sektoru vůbec hovořit) je na nejnižší úrovni ze všech odvětví ekonomiky, ale jeho význam pro ekonomiku je nesporný – realizuje sice zatím pouze 25,1 % tvorby HDP (2012), ale poskytuje přitom obživu nadpoloviční většině, tj. 59,8 %, obyvatelstva (2008).

K určitému zlepšení dochází v oblasti telekomunikací (zatím téměř výhradně mobilní telefonie), v zajišťování služeb hromadné přepravy vč. městské, ve finančních službách a v pojišťovnictví. Základní obory – zdravotnictví, zásobování pitnou vodou, zásobování elektřinou, školství – vykazují do té míry závažné nedostatky, že protesty obyvatelstva proti chabému výkonu vlády v této oblasti vážně ohrožují politickou stabilitu země. Zlepšení situace přitom ani v blízké budoucnosti není pravděpodobné.

Zdravotnictví

Zdravotnická péče v Iráku ohromovala před první íránskou válkou v regionu Blízkého východu a Severní Afriky svou kvalitou a dostupností. V současnosti ovšem podle vyjádření Světové zdravotnické organizace patří mezi nejslabší v teritoriu. Irák disponuje 208 státními a 80 privátními nemocnicemi a na jeho území se nachází přibližně 2 000 klinik. Předpokládá se, že kolem 2 000 lékařů je roztroušeno po Iráku a vykonávají soukromou praxi. V současnosti je poskytována základní péče a ošetření zdarma a tudíž pouze asi 10 % péče je poskytováno soukromými zdravotnickými zařízeními. Při neexistenci všeobecného pojišťovacího systému jsou tyto výkony plně hrazeny klienty. Kvůli zlepšení kvality a dostupnosti péče se na vytvoření systému zdravotních pojišťoven pracuje. Nedostatečnou kapacitu iráckých zdravotnických zařízení řeší stát financováním péče v některých specializovaných oborech (hlavně chirurgické zákroky) pro irácké pacienty v zahraničí.

Z rozpočtu čerpá ministerstvo zdravotnictví  cca 4 mld. USD ročně (2009). Přes tuto značnou částku je zapotřebí investic ve zdravotnických i farmaceutických zařízeních. Iráčané by uvítali privatizaci mnohých svých zdravotnických zařízení a jejich modernizaci. Farmaceutická distribuce je již privátní z asi 70 %.

Lékaři a zdravotnický personál jsou (stejně jako další příslušníci inteligence) vystavováni útokům a zastrašování, důsledkem čehož více než dva tisíce vysoce kvalifikovaných lékařů Irák opustilo. Zlepšení bezpečnostní situace v závěru roku 2007 a pokračující trend v následujících letech umožnily návrat 500 lékařů.

Pitná voda

Zásobování pitnou a užitkovou vodou je přes poměrně vydatné zdroje (řeky, podzemní voda, možnosti odsolování mořské vody) nedostatečné, vodovodní řady vyžadují rekonstrukci. Jen v Bagdádu bylo při americké intervenci poničeno asi 40 % vodovodních rozvodů a asi polovina vody se dosud bez užitku ze sítě ztrácí. Oficiální vládní zdroje uvádějí, že 24 % obyvatelstva nemá k dipozici pitnou vodu, přičemž na venkově je dle OSN situaci ještě dramatičtější – 43 % obyvatelstva zde nemá přístup k nezávadné vodě. Podobná je situace s kanalizací a čištěním odpadních vod. Ty odtékají z velké části (83 %) přímo do vodních toků, v důsledku čehož se šíří infekční choroby (diarrhea, někde cholera). Poplatek za dodávku pitné vody z veřejné sítě činí od 15 do 30 USD. K dostání je balená voda (zahraniční i domácí produkce).

Na stavu zásob užitkové vody se negativně projevila restriktivní politika režimu Saddáma Husajna vůči většinové šíitské populaci: nechal vysušit téměř celou oblast mokřin v jižním Iráku a způsobil tak ztížení životních podmínek veškeré populaci této části země..  

Elektřina pro domácnosti

Zásobování elektrickou energií z veřejné sítě je problematické a velmi nepravidelné. Dodávky jsou několikrát denně přerušovány. Poplatek za dodávku elektřiny z veřejné sítě činí 20 až 30 USD měsíčně. Až 90 % domácností v Bagdádu je závislých na vlastních generátorech elektřiny. Obnovu zásobování elektřinou sice vláda považuje za svůj prioritní úkol, ale dosavadní pokrok je velmi pomalý, přestože již byla kapacita zdrojů zvýšena na cca 9 MW, tj. téměř dvojnásobek předválečného stavu. Další zvýšení generační kapacity o cca 5-6 MW se plánuje do konce roku 2013. Kromě korupcí a nechopností vlády způsobeného pomalého postupu obnovy a výstavby zdrojů a rozvodných sítí je důvodem neutěšeného stavu též výrazné zvýšení spotřeby v důsledku růstu životní úrovně obyvatelstva po změně režimu (rozmach užívání domácích spotřebičů, klimatizace).

Problém zásobování elektřinou se již naopak téměř podařilo vyřešit vládě autonomního Regionu iráckého Kurdistánu.

Zásobování pohonnými hmotami

Zásobování pohonnými hmotami a topnými oleji je rovněž nedostačující oproti poptávce. Přestože Irák neustále zvyšuje těžbu ropy, nemá dostatečné rafinérské kapacity a většinu motorových paliv pro vlastní obyvatelstvo musí dovážet. Cena benzínu dosáhla koncem roku 2012 hodnoty 650 IQD za litr (pro srovnání – v roce 2002 se platilo za jeden litr 20 IQB), nafty 900 IQD za litr (15 IQD), topný olej se prodává za cca 1 400 IQD (300 IQD).

Telekomunikace

Telekomunikační sektor, přesněji řečeno mobilní telefonie, je kromě preferovaného ropného odvětví nejrychleji rostoucím odvětvím irácké ekonomiky. Jde o důsledek destrukce klasické pevné telekomunikační sítě v důsledku americké intervence, kterou musela mobilní telefonie téměř v plném rozsahu nahradit. V Iráku tak došlo od roku 2003 k bezprecedentnímu boomu tohoto sektoru, který byl bezpochyby výsledkem toho, že jde o jediné odvětví ekonomiky, které je plně v privátních rukou. Prakticky od nuly získali mobilní operátoři do roku 2011 24 mil. klientů.

Další informace viz 4.7 - infrastruktura.

zpět na začátek

4.7. Infrastruktura (doprava, telekomunikace, energetika – z toho jaderná)

Stagnace průmyslové výroby a nedostatečně rozvinutý sektor služeb má negativní vliv také na rozvoj infrastruktury. Pozn.: Informace o plánech na rozvoj dopravní infrastruktury jsou uvedeny v kap. 4.4.)

Doprava

Zlepšování situace v dopravě je přímo úměrné zlepšující se bezpečnostní situaci. Stabilizace úrovně ochrany v některých provinciích přináší ekonomický růst, který vyžaduje investice do tohoto sektoru.

Silniční doprava

K oživení pozemní přepravy došlo v důsledku obchodování se sousedními zeměmi (Turecko, Sýrie a Jordánsko). Celkový rozsah silnic v Iráku je přes 44 900 km, z toho nejvýznamnější dálnice měří 1 134 km a vede do Ammánu. Celkově je v tomto počtu zahrnuto 37 851 km zpevněných silnic, nezpevněných 7 049 km. Vláda odhaduje, že si obnova 1 km silnic vyžádá 1 mil. USD. Počet automobilů se pohybuje kolem 2 milionů (osobních i nákladních, většinou vlastněných soukromými osobami). Prodej osobních automobilů zaznamenal nárůst o 40 %; poptávku po motorových vozidlech ovlivňuje nulová daň.

Letecká doprava

Letecká doprava je postupně oživována. Funguje 5 mezinárodních letišť (Bagdád, Erbil, Sulaimaniya, Basra, Nadžaf). Pravidelná letecká přeprava je zajišťována vnitrostátními linkami (Iraqi Airways) a mezinárodními aeroliniemi. Iraqi Airways provozují lety do Jordánska (Ammán), Turecka (Istanbul), Sýrie (Damašek), Dubaje, Abú Dhabí, Frankfurtu. Některé mezinárodní letecké společnosti již zařadily Bagdád a Erbil na seznam svých pravidelných letů. Spojení s Evropou je tak zajištěno společnostmi Austrian Airlines, Lufthansa, do Istanbulu létá společnost Turkish Airlines. Pro vnitrostátní přepravu disponuje Irák 75 letišti se zpevněnou dráhou a 30 s nezpevněnou startovací dráhou, rovněž 17 helioporty (podle Národní investiční komise).

Negativním rysem vnitrostátní přepravy (Iraqi Airways) je velmi nespolehlivý letový řád a častá zpoždění, pouze zčásti způsobená klimatickými vlivy (prachové bouře).

Železniční doprava

Na většině území Iráku je železniční doprava nefunkční. Železniční tratě mezi iráckými městy jsou poškozené, funkční jsou jen krátké úseky hlavně na jihu a severozápadě země. Správa železnic (Iraqi Republic Railways) disponuje 2 405 km železničních tratí, na kterých je 109 stanic a přibližný počet lokomotiv je podle Národní investiční komise 31. Spojení se sousedními státy je přerušeno od války v roce 2003. Probíhají jednání o  navázání železničního propojení mezi Irákem, Kuvajtem a Saúdskou Arábií. Jednalo by se o tzv. Euro-Gulf systém. Ve fázi projekce je páteřní železnice z přístavu Umm Qasr přes Bagdád na turecké hranice.

Je pozitivním signálem, že Irák investoval do kontrolního systému, který umožní modernizaci železnic a jejich další rozvoj. Na zásadní investice do rekonstrukcí a rozšiřování železniční sítě teprve Irák čeká. Je v zájmu českých firem se na tomto procesu podílet.

Námořní doprava

Nákladní námořní dopravě slouží přístav Umm Qasr, přes který probíhá dovoz zboží do Iráku, jak z oblasti Perského zálivu, tak z celého světa. Z důvodu mělké neudržované plavební cesty do Umm Qasru musí být v Dubaji náklad přeložen na lodi s nižším ponorem. Osobní doprava probíhá dvakrát týdně na linkách Umm Qasr – Dubaj a Umm Qasr – Bahrajn. Přes Umm Qasr se také vyváží většina irácké produkce ropy a zemního plynu, v roce 2012 zde byl vybudován nový plovoucí ropný terminál.

Říční doprava

Říční síť je využívána jen malými podnikateli a rybáři.

Telekomunikace

Sektor telekomunikací je jeden z nejrychleji se rozvíjejících v zemi. Počet uživatelů mobilních telefonů přesáhl 20 milionů. Vezmeme-li v úvahu, že do roku 2003 byl počet pevných linek omezen, za války zničen a mezinárodní síť prakticky neexistovala, je zřejmé, že Irák v posledních letech zažil díky soukromým investorům (mobilní) telekomunikační boom. Vláda v roce 2007 vydala 15 licencí na provozování mobilních telefonů. Nyní jsou v Iráku tři hlavní operátoři: AsiaCell, Korek a Zain, jež vlastní domácí a zahraniční (Kuvajt, Katar, Francie) podnikatelské skupiny. Poslední jmenovaný je největším operátorem, po převzetí společností Iraqna a Orascom ovládá cca 53 % trhu. Provozuje GSM hlavně v jižním a centrálním Iráku. Na severu v Regionu iráckého Kurdistánu je především dostupná síť operátora Korek.

Licenční podmínky vyžadovaly umístění akcií odpovídajících 25 % vlastnického podílu těchto společností na irácké burze. Dosud tak učinil pouze AsiaCell, jehož emise akcií (IPO) v únoru 2013 se stala největší událostí na blízkovýchodních akciových trzích od roku 2008. Společnost díky úspěšné emisi posílila svůj kapitál o 1,3 mld. USD. Stala se tak s 49,9 % tržní kapitalizace dominantním titulem bagdádské burzy.  

V Iráku se instaluje 10 000 km optického kabelu, který má zajistit zlepšení služeb v oblasti pevných linek a internetu. Internet patří v Iráku mezi nejoblíbenější a široce dostupné komunikační a informační prostředky. Na trhu jsou dva hlavní poskytovatelé těchto služeb, State Company for Internet Services a Very Small Aperture Terminal, zajišťující připojení prostřednictvím satelitní technologie.

Stacionární telefonní linky v celostátním měřítku ba ani v Bagdádu příliš nefungují, omezeně je zajišťován provoz v rámci jednotlivých měst a v Regionu iráckého Kurdistánu. Přesto v současnosti existuje v Iráku kolem 1,9 mil. telefonních stanic.

V Iráku operuje 80 rozhlasových stanic a 21 televizních stanic. Zastřešujícím orgánem pro přidělování licencí a správu frekvencí je Irácká komise pro komunikace a média (Iraqi Communications and Media Commission). The Iraqi Media Network, státní společnost, provozuje vysílání rozhlasové stanice Radio of the Republic of Iraq a televizní stanici al-Iraqiya. Většina stanic je v rukou soukromých společností; populární je al-Sharqiya. Řada stanic vysílá politicky a nábožensky jednostranné programy (Radio Sawa, Islamic Line aj.). Dostupné je satelitní vysílání zahraničních společností, včetně CNN, BBC, Euro News.

Kromě expresních služeb DHL, Future, Aramex aj. není zajišťováno doručování poštovních zásilek se zárukou dodání skutečným adresátům. V rámci programu obnovy sociální a ekonomické infrastruktury bylo vypsáno výběrové řízení na zpracování studie pro organizaci poštovních služeb (hodnota kontraktu 55 milionů USD).

Energetika

Ropa

V Iráku, který je po Saúdské Arábii považován za druhou zemi světa z hlediska zásob ropy, jsou tyto zásoby odhadovány na 143,1 miliard barelů (a s novými průzkumy se toto číslo stále zvyšuje), z toho 65 % na jihu Iráku a 20 % v oblasti Kirkúku na severu. Odborníci odhadují, že toto číslo není konečné a průzkum by mohl odhalit dalších 45 až 215 mld. barelů zásob. Dle iráckých představitelů by jejich země mohla zajistit v nejbližších 20 letech až 40 % světové spotřeby této suroviny. Díky situaci v zemi za vlády Saddáma Husajna je ale podrobně zmapováno jen 10 % území. Irák má asi 80 nalezišť, z nichž skutečně je prozkoumáno asi 17. 

Irácká ústava řeší obecně otázku ropných zásob, avšak jejich využívání je předmětem diskusí a třenic mezi největšími politickými uskupeními, a to hlavně mezi federální vládou a vládou Regionu iráckého Kurdistánu (viz kap. 4.1). Správu nad ropným bohatstvím vykonává ministerstvo ropy, prodej a export ropy řídí státní firma SOMO (State Oil Marketing Organisation).

Produkce i export ropy se soustavně zvyšuje, za posledních 5 let o více než 40 %. Dle Ministerstva ropy v březnu 2013 již denní těžba ropy dosáhla 3,15 mil. barelů a export 2,4 mil. barelů denně, když rekordní výkon v září až listopadu 2012 ve výši 2,6 mil. barelů byl nejvyšší od r. 1990. Dlouhodobé plány irácké vlády počítají s postupným zvýšením exportních kapacit až na 13 mil. barelů denně ke konci roku 2020, byť odborníci považují za realistickou produkci „jen“ asi 9 mil. barelů a minimální dlouhodobý cíl byl stanoven ve výši 6 mil. barelů denně. Pro rok 2014 se vláda spokojí s dosažením hranice 4,5 mil. barelů..

Většina produkce pochází z oblastí Kirkúku a severní a jižní Rumélie. Historického maxima těžby dosáhl Irák v roce 1979 (3,9 mil.) a pak před invazí do Kuvajtu v roce 1990 (3,5 mil. barelů denně). Irácká ropa je velmi kvalitní a pořizovací náklady na každý další navýšený milion barelů denně jsou odhadovány jako nejmenší na světě (750 mil. USD v Kirkúku, 1,6 mld. USD v Rumélii a 3,5 mld. USD na menších nalezištích). Mnohem menší produkcí zatím přispívá Region iráckého Kurdistánu – největší denní export ropy z jeho 3 provincií byl zaznamenán v listopadu 2012 a dosáhl 152 tis. barelů.

Irák je považován za velmi perspektivní z pohledu ziskovosti těžby, odhaduje se, že je využíváno pouze sedmnáct z osmdesáti nalezišť. V Iráku se nachází cca 2 300 vrtů, z nichž se však využívá pouze 1 600. V posledních 25 letech nebyly (v důsledku mezinárodních sankcí) zaváděny nové technologie, pozornost se soustřeďovala na momentální výtěžnost, v důsledku čehož je nyní technologické zařízení zastaralé. Pouze jeho obnovou a modernizací by se podle odhadů mohlo podařit zvýšit těžbu o několik milionů barelů denně. V negativní souvislosti s těžbou ropy se zvláště na jihu projevuje nedostatek vody potřebné pro destilaci. Z celkového pohledu Irák potřebuje investice na rozvoj ropného průmyslu ve výši 25 až 30 mld. USD.

Hlavním způsobem, jak hodlá Irák dosáhnout dalšího zvyšování těžby, je umožnit zahraničním investorům v tzv. ropných aukcích získat právo na prospekci a těžbu na určitou dobu (většinou přes 10 let). První aukce se odehrála v červnu 2009 a bylo v ní vydraženo ropné pole Rumélie, do konce roku 2012 proběhly další tři. Poslední čtvrtá aukce však byla pro iráckou vládu zklamáním, pravděpodobně kvůli tvrdým podmínkám kontraktů přilákala malý počet zájemců. Pro účast na příští aukci, která by měla proběhnout v roce 2013, bude muset vláda pravděpodobně nalákat investory výhodnějším zněním předkládaných smluv.

Průzkumná a těžební práva na jednotlivých ropných polích získala řada významných světových ropných firem, ale i méně známých asijských společností, mezi nimi konsorcium China North Petroleum Co. a British Petroleum, čínská CNPC v konsorciu s Totalem, Shell, malajský Petronas, angolský Sonangol, ruské Lukoil a Gazprom, Shell. Nejasný je osud podnikání Exxonu v jižním Iráku vzhledem k jeho neochotě zanechat na nátlak irácké vlády svých aktivit v Kurdistánu.

V Regionu iráckého Kurdistánu působí kromě Exxonu např. Gazprom, Chevron nebo rakouský ÖMV, v důsledku tlaku irácké vlády své aktivity v regionu naopak ukončil Shell.

Je zřejmé, že navzdory všeobecnému očekávání se po násilné změně režimu do těžby irácké ropy příliš nehrnou americké společnosti. Naopak se v dohledné době bude třetina celkové produkce těžit na ropných polích ve vlastnictví čínských firem.

Dalším problémem, se kterým se Irák potýká, je doprava ropy (a to jak vnitrostátní, tak i na export). Mnoho ropovodů bylo po válce poškozeno sabotážemi odpůrců nového režimu, doprava cisternami zvláště na dálnici Bagdád–Trébil–Ammán byla prakticky zastavena a v jiných místech země je značně riziková.

Největší množství ropy (cca 1,2 mil. barelů denně) je dopravováno přes ropný námořní terminál v Basře, který byl v roce 2012 rozšířen o nová nákladní plovoucí mola, druhým transportním kanálem (cca 0,8 mil. barelů denně) je ropovod Kirkúk-Ceyhan (Turecko). Irák se v poslední době pokouší získat ropné tankery, kterými by mohl ropu dopravovat. Začátkem roku 2013 uzavřel Irák dohodu o vybudování paralelního ropovodu a plynovodu do jordánského přístavu Akaba na Rudém moři.

Závažné problémy má Irák se získáváním rafinačních přísad. Jelikož vlastní rafinérský průmysl v Iráku pracuje pouze na část své kapacity, je nucen tyto suroviny dovážet, většinou za vysoké ceny. Podle odhadů tak Irák utrácí 200–250 mil. USD měsíčně.

Zemní plyn

Těžba zemního plynu se v Iráku potýká prakticky se stejnými problémy jako ropa – zákony a práva k podpisu smluv, bezpečnost, doprava, zastaralé technologie. V Iráku je podle průzkumů 110 trilionů kubických stop zemního plynu, další neprozkoumané zásoby se odhadují na 275–300 trilionů kubických stop. Hlavními nalezišti jsou oblast severního Iráku okolo Kirkúku a oblast Zubair na jihu Iráku. Jediným samostatným nalezištěm zemního plynu je oblast al-Anbar.

Hlavním a prakticky jediným exportním odběratelem byl Kuvajt, který plyn z oblasti Rumajla používal pro výrobu elektřiny, pro dopravu iráckého plynu do Kuvajtu byl vystavěn plynovod do kuvajtského Ahmadi. Jedná se o obnovení jeho provozu. Největším vnitrostátním plynovodem je vedení West Qurna–Bagdád a Jižní plynovod. Irák jedná s Kuvajtem ohledně těžby z naleziště v Siba poblíž íránských hranic. Vážně se uvažuje o výstavbě plynovodu s napojením na Turecko a evropský trh. Irák se zdá potencionálním dodavatelem plynu pro Evropu, a to zejména po podpisu Memoranda o porozumění o strategickém partnerství v energetice mezi iráckou vládou a EU z 18. 1. 2010.

Irák plánuje navýšení těžby zemního plynu pro použití v energetice (nové elektrárny by měly spalovat právě plyn), v petrochemickém průmyslu a částečně i na export.

Elektrická energie

Výrobní kapacita elektřiny v Iráku je hluboce pod poptávkou. To je způsobeno jednak devastací výrobních a rozvodných kapacit v důsledku válek a konfliktů, jednak růstem poptávky daným rostoucí kupní silou obyvatelstva a s ním souvisejícím vybavováním domácností elektrickými spotřebiči. Proto současný instalovaný výkon cca 9 tis. MW, přestože představuje cca dvojnásobek stavu ke konci Saddámova režimu, zdaleka nedostačuje poptávce, odpovídající cca 15-16 tis. MW, a to navzdory tomu, že v poválečném období jen Ministerstvo elektřiny investovalo do elektrárenské soustavy až 30 mld. USD a soukromé zdroje (generátory) vybudované v téže době zvýšily celkové investice do elektroenergetiky na 70 mld. USD.

Nízká kapacita produkce způsobuje velmi časté odstávky elektrické energie z veřejné sítě,;dodávky elektřiny pro domácnosti jsou zajištěny z veřejné sítě v posledních letech v průměru mezi 2,5–4 hodinami denně.

Všechny odhady a předpovědi do budoucnosti se stále mění, částečně v souvislosti se zvyšující se kupní silou Iráčanů (stále více domácností si může dovolit koupit klimatizační jednotky a další elektrická zařízení), částečně díky rozsáhlé korupci (není bez zajímavosti, že jsou části Bagdádu, kde je dodávka elektřiny po celých 24 hodin, zpravidla v blízkosti bydliště významných osobností Iráku). Výroba elektrické energie je závislá především na dodávkách ropy a plynu, ale potýká se s celou řadou dalších problémů (zastaralé technologie, sabotáže, nízká kvalifikace pracovní síly, problémy na vysokonapěťovém vedení, špatný stav a nedostatek středních i malých rozvoden). Většina iráckých elektráren běží na polovinu své kapacity. Odhaduje se, že k překlenutí nejtíživějších současných problémů je třeba investovat dalších cca 20 mld. USD, otázkou jsou však nároky průmyslu, pokud se podaří nastartovat jeho obnovu.

Přestože Irák nemusí mít starosti se zásobováním klasickými energetickými surovinami, rozhodla se vláda využívat též obnovitelné zdroje a vyhlásila plán vybudovat kapacity o výkonu 400 MW do roku 2016. Hodlá tak v té době generovat asi 2 % celkové spotřeby.

Na rozdíl od arabské části Iráku se vládě Regionu iráckého Kurdistánu podařilo vybudovat dostatečné kapacity výroby a rozvodu elektřiny a její dodávky v regionu již probíhají relativně plynule.

 

zpět na začátek

4.8. Přijímaná a poskytovaná rozvojová pomoc

V oblasti rozvojové spolupráce je Irák čistým příjemcem. V souvislosti s rostoucími příjmy z ropy a dosažením vyrovnaného rozpočtu země lze předpokládat postupné utlumení přílivu prostředků z mezinárodních rozvojových fondů. Delegace EU již takové přehodnocení programu rozvojové spolupráce avizovala.

Donorská pomoc světového společenství Iráku byla v uplynulých letech neobvykle vysoká a rozsáhlá. Největším představitelem této pomoci je Světová banka a agentury OSN, které financovaly projekty obnovy zejména v rámci tzv. IRFFI (International Reconstruction Fund Facility for Iraq).

Tento projekt je rozdělen na dvě nezávislé donace – trust funds, UNDG ITF a WB ITF. Celkově na projekt IRFFI přispělo 25 donorů, kteří shromáždili do konce března 2009 1,854 mld. USD. Příspěvek Evropské komise k těmto donacím byl 591,79 mil. USD na UN ITF a 179,74 mil. USD na WB ITF, což tvoří 46 % celkové pomoci IRFFI.

IRFFI spolu s ICI (International Compact with Iraq – iniciativa irácké vlády pro partnerství s mezinárodním společenstvím) dokázal úspěšně koordinovat mezinárodní akce při rekonstrukci Iráku. Byl zaměřen na bezprostřední obnovu zdevastované země. Nyní Irák chápe pomoc mezinárodního společenství mnohem více v rovině expertní. UNDAF je plán, který na základě nového typu partnerství umožňuje státům mezinárodního společenství pomoci Iráčanům při uvádění v život Národního rozvojového plánu (NDP). Program, jenž  předpokládá investice v rozsahu 200 mld. USD v letech 2010–2014, si klade za cíl zlepšit přístup občanů ke službám, podpořit ekonomický růst a ochranu životního prostředí. V jeho rámci agentury OSN poskytují dokumentační a analytickou pomoc při tvorbě samotného NDP a pomáhají při jeho naplňování.

Informace o mezinárodní pomoci jsou k dispozici v Donorské databázi pomoci (DAD – Iraq) provozované agenturou UNDP, která přináší ověřená statistická data, bohužel však nezahrnuje údaje o pomoci ze strany globálních multilaterálních a regionálních finančních institucí (IDA, IMF,IDB).

Oficiální rozvojová pomoc (ODA) čerpaná Irákem

Rok

2005

2006

2007

2008

2009

 2010

Rozvojová spolupráce a oficiální pomoc celkem (mil. USD)

22 046

8 870

9 185

9 880

2 791

2 192

Podíl oficiální rozvojové pomoci na HND (%)

82,1

21,4

17,1

11,9

4,5

3,0

Oficiální rozvojová pomoc na hlavu (USD)

774

304

307

322

89

68

Zdroj: Světová banka

Oficiální rozvojová pomoc (ODA) poskytnutá zeměmi OECD

Rok

2005

2006

2007

2008

2009

Poskytnutá rozvojová pomoc (mil. USD)

21 973

8 545

9 054

9 763

2 629

Zdroj: DAC OECD

EU poskytuje spolupráci na základě strategie rozvojové spolupráce s Irákem, tzv. Joint Strategy Paper na léta 2011–2013. V jeho přípravě byly nejaktivnější Švédsko a Itálie, které reagovaly nejpozitivněji na výzvu EK v létě 2009. V roce 2010 se asistence ze strany EU soustředila na volební proces, na podporu zdravotnictví, péče o uprchlíky, vytváření struktur občanské společnosti a právního vzdělávání. V roce 2011 EU kromě pokračování v realizaci probíhajících programů zahájila nový projekt rozvoje vodních zdrojů a byla také podepsána nová dohoda o rozvojové spolupráci mezi EU a vládou Iráku v hodnotě 24,2 mil. EUR. Je zaměřena na podporu budování iráckých kapacit v oblasti veřejných služeb, konkrétně zdravotnictví (9,5 mil. EUR), péče o návrat emigrantů a vysídlených osob (6,6 mil. EUR), rozvoje občanské společnosti a jejího podílu na demokratické vládě (4,9 mil. EUR) a podpory vyššího právního vzdělávání (1,9 mil. EUR). Zbývajících 1,3 mil. EUR bude využito na řízení projektu. S realizací tohoto projektu dosáhne příspěvek EU k rekonstrukci Iráku celkem přes 1,0 mld. EUR.

Pro rok 2013 má EU v různých programech a finančních instrumentech připraveny fondy pro rozvíjení pomoci Iráku v oblastech humanitární pomoci (syrští uprchlíci), rozvoje institucí právního státu a právního vzdělávání, podpory služeb obyvatelstvu prostřednictvím institucí místní správy, rozvoje pracovního trhu (učňovské a technické vzdělávání), rozvoje místních vodních zdrojů a zásobování obyvatelstva pitnou vodou, řízení a rozvoje energetiky.   

Rozdělení pomoci EU Iráku (mil. EUR)

Oblast spolupráce

Podpora programů rekonstrukce

Humanitární pomoc

Podpora právního státu a lidských práv

Podpora EU celkem

2005

200,0

-

10,0

210,0

2006

200,0

-

11,2

211,2

2007

92,7

17,8

-

110,5

2008

74,1

30,0

7,2

111,3

2009

42,0

20,0

10,8

72,8

2010

24,2

18,0

17,5

59,7

Zdroj: DEU Irák

Pro období 2012-2015 přislíbila International Finance Corporation (IFC) Iráku finanční pomoc ve výši 800 mil. USD určenou k podpoře rozvoje soukromého sektoru. Tyto prostředky by měly různými formami podílu na financování projektů napomoci rozvoji soukromého podnikání v oborech těžby zemního plynu, energetiky, bankovnictví, stavebních hmot, zemědělství a bydlení. Jako vedlejší efekt investice si IFC slibuje posílení důvěry soukromých investorů ve smysluplnost a bezpečnost angažování v rekonstrukci iráckého hospodářství.

Koncem roku 2012 oznámila Světová banka (WB) přidělení 900 mil. USD na další 4 roky s cílem podpory vytváření pracovních míst, budování moderních institucí a zlepšování sociálního začleňování obyvatelstva.

 

Doplňující souborové informace

zpět na začátek

Zdroj: Ministerstvo zahraničních věcí (MZV)

Tisknout Vaše hodnocení: