Nabývání vlastnictví

1. 1. 2014 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Kapitoly článku

Shrnutí složité problematiky vlastnictví coby jednoho ze základních lidských práv. Nejprve je vysvětlen samotný pojem vlastnického práva, oprávnění z něj plynoucí, možné formy vlastnického práva (individuální, podílové a společné jmění manželů) a opominuty nejsou ani různé způsoby jeho nabývání (smlouvou, děděním, rozhodnutím státu nebo jinak). Rovněž jsou popsány možné zásahy do vlastnického práva, které mohou končit až institutem vyvlastnění.

Tento článek reflektuje právní stav ke dni 1. ledna 2014, tedy stav po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „NOZ“), zákona č. 90/2012 Sb. o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích – dále „ZOK“) a doprovodné legislativy vztahující se k rekodifikaci soukromého práva.

Podrobný obsah

  • Ústavní základy a prameny úpravy
  • Vymezení základních pojmů
    • Pojem vlastnického práva
    • Oprávnění plynoucí z vlastnického práva
    • Různé formy vlastnictví – individuální, podílové, společné jmění manželů
    • Předmět vlastnictví
    • Součásti věci
  • Vlastník a jeho postavení
  • Způsoby nabývání vlastnictví
  • Právní tituly nabývání vlastnictví
    • Smluvní nabytí vlastnického práva – kupní smlouva
    • Smluvní nabytí vlastnického práva – darovací smlouva
    • Nabytí vlastnického práva děděním
    • Nabytí vlastnického práva rozhodnutím státního orgánu
    • Nabytí vlastnického práva na základě jiných skutečností uvedených v zákoně –přivlastněním, nálezem, přírůstkem, zpracováním, smísením, vydržením
  • Nabytí vlastnického práva od nevlastníka


Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Ústavní základy a prameny úpravy

Vlastnické právo je jedním ze základních práv, je upraveno již v samotné Listině základních práv a svobod, a to konkrétně v článku jedenáctém. V Listině základních práv a svobod se především garantuje právo každého vlastnit majetek, dále se zde zdůrazňuje, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a požívá stejné ochrany. Rovněž je zde stanoveno všeobecné omezení vlastnictví určitého majetku, který může být vlastněn jen zákonem stanovenými subjekty.

Listina základních práv a svobod taktéž umožňuje na základě zvláštních zákonů omezení vlastnického práva nebo dokonce vyvlastnění, jakožto poslední možný prostředek ochrany veřejných zájmů. Institut vyvlastnění je zmíněn i v občanském zákoníku. Nutné je však podotknout, že vyvlastnění je opravdu krajní prostředek, jehož aplikace je možná jen na základě zákona, v mezích zákona a samozřejmě za odpovídající náhradu.

Vedle Listiny základních práv a svobod je vlastnictví podrobněji upraveno v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, kde je mu věnován značný prostor. Dále je nutné zmínit i zákon č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění, ve kterém je tento institut a podmínky jeho použití blíže vysvětlen.

Vymezení základních pojmů

Občanský zákoník operuje s celou řadou pojmů, jako jsou například vlastnictví, spoluvlastnictví, společné jmění, věci movité a věci nemovité, a proto je vhodné si alespoň některé z nich na tomto místě blíže objasnit.

Pojem vlastnického práva

Vlastnické právo je pojem, který je sice všeobecně známý, nicméně dosti obtížně definovatelný. Nejběžněji používaná definice chápe od pradávna vlastnické právo jako souhrn více dílčích práv, konkrétně práva věc držet (ius possidendi), práva věc užívat (ius utendi), práva věc požívat, tedy brát z ní plody, případně i jiné užitky (ius fruendi), a konečně práva s věcí nakládat (ius disponendi). Aby byl tento výčet úplný, bylo by vhodné do něho zahrnout i právo věc zničit (ius abutendi), ovšem s ohledem na fakt, že toto právo má vlastník, pouze pokud mu v tom nebrání zvláštní zákon (např. zákon č.20/1987 Sb., o státní památkové péči).

Obdobně je vlastnické právo definováno i českou právní úpravou, když se v občanském zákoníku uvádí, že vlastník má právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit.

Oprávnění plynoucí z vlastnického práva

Schema oprávnění plynoucích z vlastnického práva

Právo věc držet (ius possidendi) je základní a nejširší oprávnění vlastníka, a to proto, že na toto právo se váží i některá další oprávnění. Zpravidla je vlastníkem věci její faktický držitel. V tomto případě skutečně tvoří právo věc držet jen jedno z oprávnění, která vlastníku věci náleží. Právo věc držet však může existovat i samostatně. V tomto případě je pak vlastníkem věci jiná osoba nežli ta, která má věc fakticky v držení. Osoba, která danou věc drží, aniž by byla jejím vlastníkem, se nazývá držitelem a tento právní stav držbou. Držbu upravuje občanský zákoník samostatně a bude o ní pojednáno níže v tomto článku.

Právo věc užívat (ius utendi) je oprávnění vlastníka využívat daných vlastností věcí pro svoji vlastní potřebu. Toto právo se realizuje jednak tím, že vlastník danou věc skutečně užívá, jednak i tím, že věc ponechá nevyužitou.

Právo věc požívat (ius fruendi) je oprávnění umožňující vlastníku věci brát z ní plody nebo jiné užitky. Toto oprávnění je však realizovatelné pouze u některých věcí, a to u těch, z nichž plynou nějaké plody nebo přírůstky. Na rozdíl od práva věc pouze užívat může vlastník v tomto případě věc i požívat, tedy přisvojovat si přírůstky a tím rozmnožovat svůj majetek. Nutno dodat, že pod pojmem věc požívat, tedy brát z ní plody, chápeme nejen přisvojování si naturálních plodů (jablko ze stromu), ale i plodů civilních (například úroky z vkladů). Právo brát z věci plody je též chápáno jako oprávnění, nikoli povinnost, z čehož vyplývá, že vlastník věci se může rozhodnout, zda z věci bude či nebude pobírat plody.

Právo nakládat s věcí (ius disponendi) patří k jednomu z nejvýznamnějších oprávnění, protože vlastníku dané věci umožňuje využít věci i jinak nežli její přímou spotřebou. Vlastník je tak oprávněn svojí věcí disponovat, a to na základě právních jednání, především na základě smluv. Vlastník může věc zcizit, tedy prodat, směnit či darovat, čímž vlastnické právo přechází na jinou osobu – nabyvatele vlastnictví – a vlastnictví dosavadního vlastníka tak zaniká.

Vlastník je oprávněn svou věc zničit, pokud mu v tom nebrání zvláštní zákon. Zvláštní zákony zakáží zničení věci buď s ohledem na nepříznivý vliv procesu ničení věci na okolí (zejména životní prostředí), nebo s ohledem na zvláštní zájem společnosti na zachování dané věci z důvodů spočívajících v hodnotě této věci. Právními předpisy je z prvního důvodu omezeno například spalování odpadů. Příkladem druhého důvodu pro zákaz zničení věci je například povinnost pečovat o zachování kulturní památky.

Vlastník věci může být ve výkonu jednotlivých oprávnění různě omezen, a to buď zákonem, rozhodnutím státního orgánu, nebo na základě právních jednání svých či svého právního předchůdce. I v tomto případě je však nadále vlastníkem dané věci, i když mu náleží jen tzv. holé vlastnictví (nuda proprietas). Pokud tato omezení opadnou, vrací se vlastníku věci dané oprávnění v původním rozsahu, a to automaticky, tedy bez nutnosti nějakého aktu vlastníka. Tato vlastnost se nazývá elasticita vlastnického práva.

Různé formy vlastnictví

Schema různých forem vlastnictví: individuální, podílové spoluvlastnictví a společné jmění

Hovoříme-li o různých formách vlastnictví, máme tím na mysli různé subjekty vlastnického práva. Vlastníkem může být nejen jediná osoba, ať fyzická nebo právnická, ale i více těchto osob. Podle toho, kolik osob vlastní danou věc, pak rozlišujeme tři možné varianty vlastnictví, v praxi nejběžnější individuální vlastnictví, dále podílové spoluvlastnictví a konečně společné jmění manželů.

Individuální vlastnictví

Kromě individuálního vlastnictví hovoříme též o výlučném vlastnictví, obsah těchto pojmů je totožný. Individuální vlastnictví je základní formou vlastnického práva. V tomto případě je věc vlastněna jedinou osobou, která je oprávněna vykonávat vlastnická práva tak, jak byla popsána výše. Individuální vlastnictví je nejjednodušší formou vlastnictví, která má oproti ostatním (níže popsaným formám) výhodu spočívající v jednoduchosti a efektivnosti nakládání s předmětem vlastnictví.

Tato forma vlastnictví není zatížena žádnými předkupními právy ze zákona a rovněž odpadá potřeba jednání spoluvlastníků o nakládání se společnou věcí (představy spoluvlastníků mohou být i velmi odlišné, z čehož v praxi plyne řada problémů).

Podílové spoluvlastnictví

Druhou možnou a dnes i poměrně rozšířenou variantou je podílové spoluvlastnictví, tedy vlastnictví jedné věci (nebo souboru věcí) více osobami. V tomto případě vykonávají vlastnická práva podíloví spoluvlastníci. Věc, která je předmětem vlastnictví, se nedělí, dělí se jen oprávnění k této věci se vztahující. O spoluvlastnictví platí zásadně stejné, co platí v případě jediného vlastníka, s výjimkou výlučné vázanosti na konkrétní osobu. V případě podílového spoluvlastnictví je klíčovým pojmem spoluvlastnický podíl. Tento podíl, vyjádřen jako zlomek nebo procento, představuje míru účasti spoluvlastníka na právech a povinnostech. Jde však o tzv. ideální podíl, tedy podíl, který neodpovídá určité reálné části věci.

Osoba je tak spoluvlastníkem celé věci, vlastní její poměrnou část bez ohledu na reálné zhmotnění (osoba tak například vlastní ideální polovinu domu, nikoli například určité patro nebo jinou relativně oddělenou část domu). Pokud se spoluvlastníci nedohodnou jinak, platí vyvratitelná právní domněnka, že podíly všech spoluvlastníků jsou stejné. Zvláštní právní úprava pak platí v případě spoluvlastnictví společných částí domu.

V souvislosti se spoluvlastnictvím je důležité připomenout, že v případě prodeje svého podílu jedním ze spoluvlastníků mají ostatní spoluvlastníci k tomuto podílu předkupní právo – spoluvlastník má právo, aby mu byl spoluvlastnický podíl druhého spoluvlastníka nabídnut ke koupi za podmínek nabídnutých třetí osobou; pokud spoluvlastník tyto podmínky splní, může spoluvlastnický podíl druhého spoluvlastníka koupit přednostně před třetí osobou. Jedná se však pouze o případy, kdy bylo spoluvlastnictví založeno pořízením pro případ smrti nebo jinou právní skutečností tak, že spoluvlastníci nemohli svá práva a povinnosti od počátku ovlivnit, a předkupní právo trvá pouze po dobu šesti měsíců od vzniku spoluvlastnictví. V případě spoluvlastnictví zemědělského závodu uvedená šestiměsíční lhůta neplatí.

Pokud se spoluvlastníci nedohodnou jinak (většinou v případě, že má o uvolněný podíl zájem více zájemců), mohou uvolněný spoluvlastnický podíl vykoupit všichni ostatní spoluvlastníci, a to poměrně podle svých podílů.

Uvedené neplatí, pokud spoluvlastník prodává či převádí svůj podíl na manžela (manželku), sourozence či příbuzného v řadě přímé (potomka či předka).

Společné jmění manželů

Třetí variantou vlastnického práva je společné jmění manželů. Toto „spoluvlastnictví“ je však zásadně možno jen mezi manželi, tedy nikoli například mezi druhem a družkou nebo mezi registrovanými partnery. Do společného jmění manželů patří jednak majetek nabytý kterýmkoliv z manželů nebo oběma manželi během trvání manželství (zákon však stanoví určité výjimky), a rovněž dluhy, které jednomu nebo oběma manželům za trvání manželství vzniknou (opět s určitými výjimkami). Občanský zákoník obsah společného jmění manželů obecně definuje jako vše, co manželům náleží, má majetkovou hodnotu a není vyloučeno z právních poměrů. Na rozdíl od podílového spoluvlastnictví není v případě společného jmění manželů stanoven žádný, tedy ani tzv. ideální podíl. U společného jmění je tento podíl vyjádřen až ke dni zániku manželství a vypořádání společného jmění, při čemž se vychází z toho, že podíly manželů na majetku patřícím do společného jmění jsou stejné.

Do společného jmění manželů patří:

  • majetek nabytý za dobu trvání manželství jedním z manželů nebo oběma manželi, s výjimkou:
    • majetku sloužícího osobní potřebě jednoho z manželů
    • majetku, který získal darem, děděním nebo odkazem jen jeden z manželů, ledaže dárce při darování nebo zůstavitel v pořízení pro případ smrti projevil jiný úmysl
    • majetku nabytého jedním z manželů jako náhradu nemajetkové újmy na jeho přirozených právech
    • majetku, který nabyl jeden z manželů právním jednáním vztahujícím se k jeho výlučnému vlastnictví
    • majetku nabytého jedním z manželů náhradou za poškození, zničení nebo ztrátu jeho výhradního majetku

Součástí společného jmění manželů je i zisk z výhradního majetku jednoho z manželů a také podíl jednoho z manželů v obchodní společnosti nebo družstvu, nabyl-li jej jeden za trvání manželství. To však neplatí v případě, kdy jeden z manželů tento podíl nabyl způsobem, zakládajícím jeho výlučné vlastnictví.

Součástí společného jmění manželů jsou také dluhy převzaté za trvání manželství s výjimkou těch, které:

  • se týkají majetku, který náleží výhradně jednomu z manželů, a to v rozsahu, který přesahuje zisk z tohoto majetku
  • je převzal jen jeden z manželů bez souhlasu druhého, a přitom se nejednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny.

Společné jmění manželů musí podléhat jednomu z režimů, které upravuje občanský zákoník. Jak vyplývá z názvu, přímo ze zákona vzniká při uzavření manželství tzv. zákonný režim. Manželé či snoubenci si však mohou ujednat tzv. smluvený režim, který může mít formu rozšíření či zúžení rozsahu společného jmění manželů v zákonném režimu, režimu vyhrazujícího vznik společného jmění manželů ke dni zániku manželství, či režimu odděleného jmění. Je-li pro to závažný důvod, může soud na návrh jednoho z manželů společné jmění manželů úplně zrušit nebo zúžit jeho rozsah.

Společné jmění manželů je svojí povahou vázáno pouze na dobu trvání manželství. Proto společné jmění manželů zaniká kromě případu zrušení soudem nejpozději se zánikem manželství, tedy smrtí či prohlášením za mrtvého jednoho z manželů, rozvodem manželství nebo prohlášením manželství za neplatné.

Předmět vlastnictví

Předmětem vlastnictví mohou být jak věci movité, tak i věci nemovité. Zákon definuje pouze věci nemovité, ostatní věci náleží do zbytkové kategorie věcí movitých. I přes absenci zákonné definice věcí movitých lze dovodit, že zákon označuje za věci movité takové věci, které lze přemístit na jiné místo, aniž by se narušila jejich podstata.

Věci nemovité jsou v zákoně vymezeny pozitivně, a to jako pozemky a podzemní stavby se samostatným účelovým určením (např. tunel metra) a věcná práva k nim a dále práva, která za nemovité věci prohlásí zákon. Příkladem práva, které za nemovitou věc prohlašuje zákon, je právo stavby.

Za nemovitost se považuje i jednotka, která je tvořena bytem či nebytovým prostorem, tvořícím prostorově oddělenou část domu, a příslušným podílem na společných částech domu.

Důležité je připomenout, že české právo se opět hlásí k tradiční zásadě, podle které je stavba součástí pozemku, na němž stojí. Součástí pozemku je podle NOZ také prostor nad i pod jeho povrchem, stavby zřízené na pozemku (s výjimkou staveb dočasných), jiná zařízení na pozemku a také to, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech. Také rostliny, které mají na pozemku zapuštěny kořeny (nejsou tedy např. v květináči), jsou jeho součástí.

Zákon může stanovit, že některé věci mohou být ve vlastnictví pouze státu nebo ve vlastnictví určených osob. Půjde například o některé typy zbraní a řadu dalších věcí.

Součásti věci a příslušenství věci

Důležitými pojmy jsou dále pojem součást věci a příslušenství věci. Jako součást věci bývá označováno vše, co podle povahy k věci náleží a co a nemůže být od ní odděleno bez současného znehodnocení věci. Z hlediska právního tak tvoří věc a její součást jeden celek, a to i když může jít fakticky o dva či více hmotných předmětů. Součástí automobilu je tak například jeho motor.

Příslušenstvím věci se pak rozumí vedlejší věc, která náleží vlastníku věci hlavní, je-li jejím účelem, aby byla užívána společně s hlavní věcí v rámci jejich hospodářského určení. Jinými slovy musí být současně splněny následující tři podmínky:

  • musí se jednat o soubor nejméně dvou věcí, přičemž jedna je věcí hlavní, druhá je jejím příslušenstvím,
  • příslušenství vlastnicky náleží vlastníku věci hlavní,
  • příslušenství musí být vlastníkem věci hlavní určeno ke společnému užívání spolu s věcí hlavní.

Na rozdíl od součásti věci nejde v tomto případě o technickou ani funkční jednotu hlavní věci a jejího příslušenství, nýbrž jen o jednotu právní. Jako příklad lze uvést vztah zámku (věc hlavní) a klíče (příslušenství).

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Vlastník a jeho postavení

Zákonem (i samotnou Listinou základních práv a svobod) je garantováno všem vlastníkům stejné postavení a stejná možnost výkonu jejich práv a povinností. Zákonem se všem vlastníkům garantuje stejná úroveň právní ochrany. Vlastník má především právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Toto ustanovení je základem pro uplatňování tzv. vlastnických žalob.

Vlastník je při nakládání se svým majetkem limitován, a to tak, že se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Vlastník tedy nemůže se svojí věcí nakládat libovolně, ale pouze tak, aby neohrožoval výkon práv ostatních. Toto se týká především tzv. sousedských práv, tedy ochrany před takovými zásahy osob, které mohou znesnadňovat nebo dokonce znemožňovat poklidný výkon práva jiného. Mezi jednání, která by mohla narušit práva jiného, patří třeba obtěžování sousedů kouřem, prachem, plyny, pachem, vypouštěním odpadů, stíněním apod. Důležité je říci, že se nejedná o úplný zákaz takového jednání, ale pouze o jeho regulaci a snahu o udržení takového jednání v rozumných mezích.

Dále je vlastník omezen i tím, že je povinen umožnit sousedovi vstup na svůj pozemek, a to na nezbytnou dobu, v nezbytném rozsahu a způsobem nezbytným k údržbě sousedního pozemku, nebo k hospodaření na něm, Zároveň je vůči tomu, kdo takto na jeho pozemek vstupuje i chráněn a to pokud dojde ke škodě na jeho pozemku. V tom případě ji musí ten, kdo jí způsobil, nahradit.

V určitých případech je možné, že soud uloží vlastníku pozemku povinnost jeho oplocení. Tak tomu bude tehdy, je-li třeba zamezit obtěžování souseda a případně i předejít hrozícím škodám.

Je-li pro to rozumný důvod, může vlastník pozemku po sousedovi požadovat, aby např. nesázel stromy v těsné blízkosti společné hranice pozemků, nebo je i nechal odstranit, jsou-li již vzrostlé. Vlastník pozemku má také možnost požadovat, aby soused v těsné blízkosti hranice pozemků nezřizoval stavbu či aby stavbu na sousedním pozemku upravil tak, aby z ní nestékala voda nebo nepadal sníh či led na jeho pozemek.

Ve stavu nouze nebo v naléhavém veřejném zájmu je vlastník povinen strpět, aby byla na nezbytnou dobu a v nezbytné míře použita jeho věc. Takto lze postupovat jen tehdy, nelze-li účelu dosáhnout jinak

Způsoby nabývání vlastnického práva

Nabytím vlastnického práva se rozumí stav, kdy se vlastníkem konkrétní věci stane někdo, kdo jejím vlastníkem doposud nebyl. Z teoretického hlediska lze rozlišovat několik způsobů nabývání vlastnictví.

Za prvé lze rozlišovat nabytí vlastnického práva podle toho, zdali dochází ke změně vlastníka a tedy i změně vlastnického práva k věci mezi živými (inter vivos), nebo pro případ smrti dosavadního vlastníka (mortis causa).

Nabytí vlastnictví může být dále originární (původní) nebo derivativní (odvozené). Derivativním způsobem vzniká vlastnické právo v případě, že již někdo danou věc vlastnil. Originární nabytí vlastnického práva připadá v úvahu v případě nově vzniklé věci a dále v případě věci, která byla již někým vlastněna, a to za podmínky vzniku vlastnického práva na jiném základě, nežli nabytím vlastnictví smlouvou (tedy například vydržením, zpracováním atd.).

Podle toho, zdali dochází ke změně vlastnického práva na základě vůle dosavadního vlastníka nebo bez jeho vůle, případně proti jeho vůli, můžeme rozlišit převod vlastnického práva (s vůlí vlastníka) a přechod vlastnického práva (bez vůle vlastníka).

Na závěr je ještě vhodné připomenout, že vlastnické právo k věci nemůže vzniknout na základě protiprávního jednání, tedy protiprávního přisvojení si cizí věci. Zejména jde tedy o nemožnost přisvojit si věc získanou trestným činem (zejména krádeží, loupeží, případně jiným společensky nežádoucím jednáním).

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Právní tituly nabývání vlastnictví

Vlastnické právo lze nabýt na základě tzv. právních titulů. Těmito právními tituly jsou tedy zejména:

  • smlouvy, které mohou být:
    • kupní
    • darovací
    • jiné (například směnná smlouva)
  • dědictví
  • rozhodnutí státního orgánu
  • jiné skutečnosti vymezené zákonem
    • přivlastnění a nález
    • přírůstek
    • zpracování věci
    • smísení
    • vydržení

Smluvní nabytí vlastnického práva – kupní smlouva

Nejčastějším případem smluvního nabytí vlastnického práva bude nabytí vlastnického práva na základě kupní smlouvy. Pro posouzení okamžiku nabytí vlastnického práva je důležité rozlišování věcí na věci movité a věci nemovité (v rámci nemovitostí dále to, zda jsou předmětem evidence v katastru nemovitostí, či nikoliv).

Pokud jde o věci movité, nabývá se vlastnické právo již samotnou účinností smlouvy. To však neplatí u věcí movitých, evidovaných ve veřejných seznamech, kdy k nabytí vlastnictví dochází až zápisem do veřejného seznamu a v případě koupě věci v obchodě, tehdy je podmínkou nabytí vlastnického práva i předání věci. Pro formu smlouvy o převodu movité věci nejsou obecně předepsány žádné zvláštní požadavky, není tedy ani vyžadována písemná forma smlouvy.

Jinak je tomu u věcí nemovitých. U nemovitostí, které jsou předmětem evidence v katastru nemovitostí (zejména půjde o pozemky), se vlastnické právo nabývá vkladem do příslušného katastru nemovitostí, není-li stanoveno zákonem jinak. V tomto případě musí mít smlouva o převodu nemovitosti písemnou formu a podpisy účastníků smlouvy musí být na téže listině.

Smluvní nabytí vlastnického práva – darovací smlouva

Druhým smluvním typem nabytí vlastnického práva je nabytí vlastnictví na základě smlouvy darovací. Darovací smlouvou dárce bezplatně převádí vlastnické právo k věci nebo se zavazuje obdarovanému věc bezplatně převést do vlastnictví, a obdarovaný dar nebo nabídku přijímá. Z uvedeného plyne, že darování není jednostranný právní úkon, ale že jde o právní úkon dvoustranný (to lze koneckonců dovodit i z pojmu darovací smlouva). Obdarovaný tak vždy musí se svým obdarováním souhlasit. Tím se obdarovaný zároveň chrání před nežádoucím darováním, které by mu mohlo do budoucna přinést některé nežádoucí následky – např. darovaný předmět může být zatížen povinnostmi, jež obdarovaný nechce vykonávat.

Je-li předmětem daru věc zapsaná do veřejného seznamu (např. katastru nemovitostí), musí být darovací smlouva písemná, v případě věcí, které se do veřejného seznamu nezapisují, je písemná forma vyžadována pouze v případě, nedojde-li k odevzdání a převzetí věcí při darování. Jestliže někdo jinému dar slíbí, nemusí později svůj slib splnit, ale ten, kdo slib obdržel, má právo na náhradu případných účelně vynaložených nákladů, které mu v souvislosti s očekávaným darováním vznikly.

Nabytí vlastnického práva dědictvím

Možnosti nabytí vlastnického práva dědictvím

K nabytí vlastnického práva může dojít i děděním. Dědické právo je právem na pozůstalost nebo na poměrný díl z ní a vzniká smrtí zůstavitele, jinými slovy dědic se stane vlastníkem zděděné věci zpětně ke dni úmrtí předchozího vlastníka. Podle české právní úpravy se dědí ze zákona, na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo případně kombinací těchto důvodů. Nenabude-li dědictví dědic na základě dědické smlouvy nebo ze závěti, nastupují místo něho dědici ze zákona, a nenabudou-li ani ti, připadne dědictví státu (tzv. odúmrť) a na stát se v takovém případě hledí, jako by byl zákonným dědicem. Oproti ostatním dědicům stát nemá právo dědictví odmítnout.

Ze zákona se dědí v případě, že zůstavitel nezanechal poslední vůli ani neuzavřel dědickou smlouvu, případně jsou-li tyto neplatné. Občanský zákoník dále ve svých ustanoveních uvádí rozdělení osob do tzv. dědických tříd. Těchto dědických tříd je celkem šest a konkrétní osoby jsou povolávány k dědění podle toho, do jaké dědické třídy náleží. Dědí se postupně v těchto třídách:

  • 1. třída dědiců – zůstavitelovy děti, manžel, případně partner
  • 2. třída dědiců – manžel nebo partner, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele
  • 3. třída dědiců – zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele; nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, dědí jeho děti
  • 4. třída dědiců – prarodiče zůstavitele
  • 5. třída dědiců – prarodiče rodičů zůstavitele
  • 6. třída dědiců – děti dětí sourozenců zůstavitele, děti prarodičů zůstavitele; nedědí-li některé z dětí prarodičů zůstavitele, dědí jeho děti

Ze závěti se dědí, zanechal-li zůstavitel poslední vůli – závěť. Zákon dále stanoví požadavky na formu závěti (především musí být až na výjimečné případy tzv. závětí s úlevami v písemné formě, musí být vlastnoručně podepsána, nemůže obsahovat poslední vůli více zůstavitelů). Zákon dále obsahuje úpravu ochrany nezletilých i zletilých dětí, když uvádí, že nezletilým potomkům se musí dostat aspoň tolik, kolik činí tři čtvrtiny jejich zákonného dědického podílu ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna čtvrtina jejich dědického podílu ze zákona.

Na základě dědické smlouvy se dědí v případě, kdy zůstavitel dědickou smlouvou ve formě veřejné listiny povolává za budoucího dědice nebo odkazovníka druhou smluvní stranu nebo třetí osobu a druhá strana to přijímá.

Nabytí vlastnictví na základě dědictví však není povinnost. Dědic může dědictví odmítnout, a to do jednoho měsíce od chvíle, kdy jej soud o jeho právu dědictví odmítnout a o následcích tohoto odmítnutí vyrozuměl. Z důležitých důvodů může soud tuto lhůtu i prodloužit. Odmítnutí musí být projeveno výslovným prohlášením vůči soudu. K odmítnutí dědictví nemůže dědic připojit žádné výhrady ani podmínky, rovněž není možné odmítnout dědictví jen zčásti. Velice důležité v souvislosti s odmítnutím dědictví je konstatování toho, že pokud již potencionální dědic dědictví odmítl, nemůže toto své odmítnutí vzít následně zpět. To samé platí v případě, prohlásí-li dědic, že dědictví neodmítá. O právu odmítnout dědictví musí být oprávněná osoba řádně soudem vyrozuměna.

Vlastnického práva nikoliv k části dědictví, ale ke konkrétní věci, lze nabýt také odkazem, který je institutem podobným dědictví, avšak odkazovník (tedy osoba, které bude po smrti zůstavitele vydán konkrétní předmět odkazu) dědicem není. Odkaz musí být zřízen v pořízení pro případ smrti (tzn. v závěti, dědické smlouvě či dovětku).

Nabytí vlastnického práva rozhodnutím státního orgánu

Vlastnické právo lze nabýt i rozhodnutím příslušného státního orgánu. Tímto státním orgánem se myslí jak soudy, tak i správní úřady. Vzniká-li vlastnictví takovýmto způsobem, nabývá se vlastnické právo dnem určeným v rozhodnutí příslušného orgánu, a není-li v rozhodnutí takový den určen, dnem právní moci rozhodnutí. Tato rozhodnutí mají konstitutivní charakter a považují se za originární způsob nabytí vlastnického práva (nabytí bez ohledu na původního pravého vlastníka). Nutno poznamenat, že takovýto způsob nabytí vlastnického práva je v praxi spíše ojedinělý.

Mezi státní orgány, které mohou rozhodovat o nabývání vlastnictví, patří:

  • soud (např. při rozhodování o neoprávněné stavbě, o vypořádání společného jmění manželů či podílového spoluvlastnictví, nebo příklepem při výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí)
  • stavební úřad (např. v řízení o vyvlastnění majetku dosavadního vlastníka)
  • pozemkový úřad (např. případy zemědělských restitucí)

Nabytí vlastnického práva na základě jiných skutečností uvedených v zákoně

Vlastnictví k věci lze nabýt i na základě jiných skutečností uvedených v zákoně, například přivlastněním, nálezem, přírůstkem, zpracováním, smísením a také vydržením. Tyto způsoby nabytí vlastnického práva se řadí pod originární způsoby nabytí vlastnického práva.

Nabytím vlastnického práva přivlastněním

Vlastnické právo může být nabyto přivlastněním pouze v případě věci, která nikomu nepatří. Vlastnické právo však nemůže být nabyto, brání-li tomu zákon nebo právo jiného na přivlastnění této věci. Je možno přivlastnit si movitou věc, kterou vlastník opustil s tím, že ji už nechce dále vlastnit, neboť taková věc nikomu nepatří. Nemovitou věc si takto přivlastnit nelze, neboť opuštěné nemovité věci připadají do vlastnictví státu. Jestliže vlastník nevykonává vlastnické právo k movité věci po dobu tří let, má se za to, že je věc opuštěná, přičemž u nemovité věci je tato lhůta desetiletá.

Nabytí vlastnického práva nálezem

V některých případech může být vlastnické právo nabyto i nálezem. Obecně se však má za to, že nalezená věc není opuštěná a ztracenou věc musí nálezce vrátit tomu, kdo ji ztratil, nebo vlastníkovi. Za to má nálezce nárok na úhradu nutných nákladů a nálezného. Jestliže není jasné, komu má věc být vrácena, je nálezce povinen odevzdat ji obci, na jejímž území byla věc nalezena. Obec pak nález vyhlásí obvyklým způsobem (zpravidla na úřední desce) a jestliže se následně nikdo o věc nepřihlásí do tří let od vyhlášení nálezu, nabude vlastnictví k věci nálezce, obec nebo jiná osoba, které byla věc svěřena.

Nabytí vlastnického práva přírůstkem

Vlastnické právo může být založeno též přírůstkem věci. Oprávnění vlastníka na přisvojení si přírůstků věci vyplývá přímo z obsahu vlastnického práva – ius fruendi, tedy právo věc požívat a brát z ní plody. V tomto případě je třeba upozornit na to, že dokud je přírůstek neoddělen od věci hlavní, zůstává její součástí. Pouze pokud je tento přírůstek od věci hlavní oddělen, stává se samostatnou věcí v právním smyslu a rovněž se stává samostatným předmětem vlastnického práva. Zvláštním druhem přírůstku je stavba zřízená na pozemku.

Nabytí vlastnického práva zpracováním

K nabytí vlastnického práva může dojít i tak, že někdo zpracuje cizí věc a vytvoří z ní věc jinou, novou. Takový případ zákon označuje jako zpracování a řadí jej do kategorie tzv. umělých přírůstků. Jestliže vznikne nová věc zpracováním movitých věcí několika vlastníků tak, že věci nelze uvést do předešlého stavu (nebo by to přineslo značné náklady či značnou ztrátu), stává se vlastníkem věci ten, kdo materiálem nebo prací nejvíce přispěl k hodnotě výsledku. Nový vlastník pak zaplatí tomu, kdo pozbyl vlastnické právo, hodnotu zpracované věci, a tomu, kdo se na výsledku podílel prací, odměnu. V případě, že není možné určit, kdo materiálem či prací přispěl nejvíce, náleží nová věc do spoluvlastnictví vlastníků zpracovaných věcí.

Jestliže někdo nezpracuje věci v novou věc v dobré víře (např. ví, že vlastník jedné ze zpracovaných věcí by si zpracování nepřál), může si poškozený vlastník vybrat, zda chce nabýt k výsledku zpracování vlastnické právo a nahradit druhému hodnotu jeho „vkladu“, nebo zda zpracovateli věc za náhradu ponechá. Toto právo volby je však časově omezeno na jeden měsíc ode dne, kdy se vlastník o zpracování dověděl.

Nabytí vlastnického práva smísením

Zvláštním případem tzv. umělého přírůstku je nabytí vlastnického práva smísením, kdy dojde ke smísení movitých věcí několika vlastníků tak, že obnovení předešlého stavu sice už není možné, ale celek lze rozdělit na díly bez porušení podstaty věcí. V takovém případě si může každý z vlastníků vybrat, jestli si chce oddělit poměrnou část toho, co smísením vzniklo, a stát se vlastníkem této části, nebo jestli bude žádat náhradu za to, co smísením pozbyl.

Nabytí vlastnického práva vydržením

Jako držbu označujeme stav, kdy osoba věc drží, tj. má ji ve své dispozici, je v dobré víře, že je vlastníkem věci, a vlastnické právo přesto nemá. Držitel v dobré víře je přesvědčen, že je vlastníkem věci, ačkoliv tomu tak není. Jedna ze základních právních zásad stanoví, že nikdo nemůže na druhého převést více práv, než kolik sám má. Držba často vznikne tak, že držitel věc „koupí“ od osoby, která není vlastníkem věci; s ohledem na uvedenou zásadu tak na držitele vlastnické právo nemohlo přejít.

K věci lze pak získat vlastnické právo tzv. vydržením. Vydržení nastane, pokud držitel drží věc nepřetržitě v dobré víře, že je vlastníkem, po celou dobu běhu vydržecí doby. Do běhu vydržecí doby se započítává i doba, po kterou věc oprávněně držel právní předchůdce současného držitele. Je však nutné, aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou.

Vydržecí doba u věcí movitých činí 3 roky a u věcí nemovitých je 10 let. Pokud však chybí výše uvedený právní důvod, na kterém se držba zakládá, je lhůta dvojnásobně dlouhá, tedy u věcí movitých 6 let a u věcí nemovitých 20 let. Uplynutím vydržecí doby vzniká vlastnické právo k věci jejímu držiteli originárním (původním) způsobem – jde tedy o vlastnické právo, které není závislé na vlastnickém právu dřívějšího vlastníka.

Na závěr je třeba upozornit, že vydržení není možné v případech věcí, které vůbec nemohou být předmětem vlastnického práva, případně u těch věcí, které mohou vlastnit pouze stát nebo vybrané právnické osoby.

Shrneme-li všechno výše uvedené, podmínkami k vydržení movité nebo nemovité věci jsou:

  • způsobilý předmět vydržení,
  • oprávněnost držby (tedy aby byl držitel v dobré víře, že je vlastníkem),
  • uplynutí vydržecí doby,
  • právní důvod držby (není-li, je vydržecí doba dvojnásobná),
  • nepřetržitost držby.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Nabytí vlastnického práva od nevlastníka

Shora bylo uvedeno, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než kolik jich sám má. Z této zásady vyplývá, že nelze nabýt vlastnické právo od někoho, kdo k dané věci vlastnické právo nemá – tedy že nelze nabýt vlastnické právo od nevlastníka (resp. neoprávněného). V některých speciálních případech je však možné, aby k nabytí vlastnického práva došlo i od nevlastníka, jestliže je nabyvatel v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést a věc není zapsána ve veřejném seznamu. Jedná se o případy, kdy k nabytí došlo:

  • ve veřejné dražbě,
  • od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku,
  • za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil,
  • od neoprávněného dědice, jemuž bylo dědictví potvrzeno,
  • při obchodu s investičním nástrojem, cenným papírem nebo listinou vystavenými na doručitele,
  • při obchodu na komoditní burze.

I v jiných případech však lze získat vlastnické právo od nevlastníka, je však vždy nutné prokázat dobrou víru v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci (toto neplatí, pokud vlastník prokáže, že věc ztratil nebo mu byla např. odcizena).

Jestliže je věc vlastníkovi odcizena nebo ji vlastník ztratí a není mu navrácena, má možnost získat ji zpět v případě, kdy je věc prodána např. v bazaru. V takovém případě má totiž vlastník věci po dobu tří let právo, aby mu věc byla vydána, a to i osobou, která si ji koupila v dobré víře.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Tento článek reflektuje právní stav ke dni 1. ledna 2014, tedy stav po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „NOZ“), zákona č. 90/2012 Sb. o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) (dále jen „ZOK“) a doprovodné legislativy vztahující se k rekodifikaci soukromého práva.

Přehled všech témat Právního průvodce

Tisknout Vaše hodnocení:

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek