Nabývání vlastnictví

Ústavní základy a prameny úpravy

Vlastnické právo je jedním ze základních práv, jenž je upraveno již v samotné Listině základních práv a svobod, a to konkrétně v článku jedenáctém. Listina základních práv a svobod v tomto článku především garantuje právo každého vlastnit majetek, dále zde zdůrazňuje, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a požívá stejné ochrany. Současně je zde stanoveno všeobecné omezení vlastnictví určitého majetku, který může být vlastněn jen zákonem stanovenými subjekty.

Listina základních práv a svobod taktéž umožňuje na základě zvláštních zákonů omezení vlastnického práva, nebo dokonce vyvlastnění, jakožto krajní možný prostředek ochrany veřejných zájmů. Institut vyvlastnění je zmíněn i v občanském zákoníku, a to především v  ust. § 1037–1039. Podrobnější úpravu tohoto institutu pak obsahuje zákon č. 184/2006 Sb., zákon o vyvlastnění, ve znění pozdějších předpisů. Je však nutné podotknout, že vyvlastnění je opravdu krajním prostředkem, jehož aplikace je možná jen na základě zákona, v mezích zákona a samozřejmě za odpovídající náhradu.

Vymezení základních pojmů

Občanský zákoník operuje s celou řadou pojmů, jako jsou například vlastnictví, spoluvlastnictví, společné jmění, věci movité a věci nemovité, a proto je vhodné si alespoň některé z nich na tomto místě blíže objasnit.

Pojem vlastnického práva

Vlastnické právo je pojem, který je sice všeobecně známý, nicméně dosti obtížně definovatelný. V právní teorii lze vlastnické právo (resp. vlastnictví) definovat z hlediska dvou různých teorií.

Z pohledu tzv. syntetické definice lze na vlastnické právo obecně pohlížet jako na panství nad věcí, jehož obsahem je oprávnění vlastníka nakládat s věcí dle své vůle, a to co nejobsáhleji, za předpokladu, že touto činností nedochází k porušení zákona nebo práv jiných osob.

Nejběžněji používaná definice (tzv. analytická definice) chápe od pradávna vlastnické právo jako souhrn více dílčích práv, konkrétně práva věc:

  • držet (ius possidendi),
  • užívat (ius utendi),
  • požívat, tedy brát z ní plody, případně i jiné užitky (ius fruendi),
  • s věcí nakládat (ius disponendi),
  • ale i právo zničit (ius abutendi), ovšem s ohledem na fakt, že toto právo má vlastník, pouze pokud mu v tom nebrání zvláštní zákon (např. zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči).

Obdobně je vlastnické právo definováno i českou právní úpravou, když se v občanském zákoníku uvádí, že vlastník má právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit.

Oprávnění plynoucí z vlastnického práva

Schema oprávnění plynoucích z vlastnického práva

Právo věc držet (ius possidendi) je základní a nejširší oprávnění vlastníka, a to proto, že na toto právo se váží i některá další oprávnění. Zpravidla je vlastníkem věci její faktický držitel. V tomto případě skutečně tvoří právo věc držet jen jedno z oprávnění, která vlastníku věci náleží. Právo věc držet však může existovat i samostatně. V tomto případě je pak vlastníkem věci jiná osoba nežli ta, která má věc fakticky v držení. Osoba, která danou věc drží, aniž by byla jejím vlastníkem, se nazývá držitelem a tento právní stav držbou. Držbu upravuje občanský zákoník samostatně a bude o ní pojednáno níže v tomto článku.

Právo věc užívat (ius utendi) je oprávnění vlastníka využívat daných vlastností věcí pro svoji vlastní potřebu. Toto právo se realizuje jednak tím, že například vlastník danou věc skutečně užívá, jednak i tím, že věc ponechá nevyužitou.

Právo věc požívat (ius fruendi) je oprávnění umožňující vlastníku věci brát z ní plody nebo jiné užitky. Toto oprávnění je však realizovatelné pouze u některých věcí, a to u těch, z nichž plynou nějaké plody nebo přírůstky. Na rozdíl od práva věc pouze užívat může vlastník v tomto případě věc i požívat, tedy přisvojovat si přírůstky a tím rozmnožovat svůj majetek. Nutno dodat, že pod pojmem věc požívat, tedy brát z ní plody, chápeme nejen přisvojování si naturálních plodů (např. jablko ze stromu), ale i plodů civilních (například úroky z vkladů nebo nájemné). Právo brát z věci plody je též chápáno jako oprávnění, nikoli povinnost, z čehož vyplývá, že vlastník věci se může rozhodnout, zda z věci bude či nebude pobírat plody.

Právo nakládat s věcí (ius disponendi) patří k jednomu z nejvýznamnějších oprávnění, protože vlastníku dané věci umožňuje využít věci i jinak nežli její přímou spotřebou. Vlastník je tak oprávněn svojí věcí disponovat, a to na základě právních jednání, především na základě smluv. Vlastník může věc zcizit (tj. prodat, směnit či darovat), čímž vlastnické právo převádí na jinou osobu – nabyvatele vlastnictví – a vlastnictví dosavadního vlastníka tak zaniká.

Vlastník je oprávněn svou věc zničit (ius abutendi), pokud mu v tom nebrání zvláštní zákon. Zvláštní zákony zakáží zničení věci buď s ohledem na nepříznivý vliv procesu ničení věci na okolí (zejména životní prostředí), nebo s ohledem na zvláštní zájem společnosti na zachování dané věci z důvodů spočívajících v hodnotě této věci. Právními předpisy je z prvního důvodu omezeno například spalování odpadů. Příkladem druhého důvodu pro zákaz zničení věci je například povinnost pečovat o zachování kulturní památky.

Vlastník věci může být ve výkonu jednotlivých oprávnění různě omezen, a to buď zákonem, rozhodnutím státního orgánu, nebo na základě právních jednání svých či svého právního předchůdce. I v tomto případě je však nadále vlastníkem dané věci, i když mu náleží jen tzv. holé vlastnictví (nuda proprietas). Pokud tato omezení opadnou, vrací se vlastníku věci dané oprávnění v původním rozsahu, a to automaticky, tedy bez nutnosti nějakého aktu vlastníka. Tato vlastnost se nazývá elasticita vlastnického práva.

Různé formy vlastnictví

Schema různých forem vlastnictví: individuální, podílové spoluvlastnictví a společné jmění

Hovoříme-li o různých formách vlastnictví, máme tím na mysli různé subjekty vlastnického práva. Vlastníkem může být nejen jediná osoba, ať fyzická nebo právnická, ale i více těchto osob. Podle toho, kolik osob vlastní danou věc, pak rozlišujeme tři možné varianty vlastnictví, v praxi nejběžnější individuální vlastnictví, dále podílové spoluvlastnictví a konečně společné jmění manželů.

Individuální vlastnictví

Kromě individuálního vlastnictví hovoříme též o výlučném vlastnictví, obsah těchto pojmů je totožný. Individuální vlastnictví je základní formou vlastnického práva. V tomto případě je věc vlastněna jedinou osobou, která je oprávněna vykonávat vlastnická práva tak, jak byla popsána výše. Individuální vlastnictví je nejjednodušší formou vlastnictví, která má oproti ostatním (níže popsaným formám) nespornou výhodu spočívající v jednoduchosti a efektivnosti nakládání s předmětem vlastnictví.

Tato forma vlastnictví není zatížena žádnými předkupními právy ze zákona a rovněž odpadá potřeba jednání spoluvlastníků o nakládání se společnou věcí (představy spoluvlastníků mohou být i velmi odlišné, z čehož v praxi plyne řada problémů).

Podílové spoluvlastnictví

Druhou možnou a dnes i poměrně rozšířenou variantou je podílové spoluvlastnictví, tedy vlastnictví jedné věci (nebo souboru věcí) více osobami. V tomto případě vykonávají vlastnická práva podíloví spoluvlastníci. Věc, která je předmětem vlastnictví, se nedělí, dělí se jen oprávnění k této věci se vztahující. O spoluvlastnictví platí zásadně stejné, co platí v případě jediného vlastníka, s výjimkou výlučné vázanosti na konkrétní osobu. V případě podílového spoluvlastnictví je klíčovým pojmem spoluvlastnický podíl. Tento podíl, vyjádřen jako zlomek nebo procento, představuje míru účasti spoluvlastníka na právech a povinnostech. Jde však o tzv. ideální podíl, tedy podíl, který neodpovídá určité reálné části věci.

Osoba je tak spoluvlastníkem celé věci, vlastní její poměrnou část bez ohledu na reálné zhmotnění (osoba tak například vlastní ideální polovinu domu, nikoli například určité patro nebo jinou relativně oddělenou část domu). Pokud se spoluvlastníci nedohodnou jinak, má se za to, že podíly všech spoluvlastníků jsou stejné. Zvláštní právní úprava pak platí v případě spoluvlastnictví společných částí domu (tzv. bytové spoluvlastnictví).

V souvislosti se spoluvlastnictvím je důležité připomenout, že v případě převodu svého podílu na nemovité věci jedním ze spoluvlastníků třetí osobě (a nejedná-li se o osobu blízkou, mají ostatní spoluvlastníci k tomuto podílu předkupní právo. Spoluvlastník má právo, aby mu byl spoluvlastnický podíl druhého spoluvlastníka nabídnut ke koupi za podmínek nabídnutých třetí osobou; pokud spoluvlastník tyto podmínky splní, může spoluvlastnický podíl druhého spoluvlastníka koupit přednostně před třetí osobou. Dané pravidlo se použije i v případě, že spoluvlastník svůj podíl převádí bezúplatně; tehdy mají spoluvlastníci právo podíl vykoupit za obvyklou cenu.

Pokud se spoluvlastníci nedohodnou jinak (většinou v případě, že má o uvolněný podíl zájem více zájemců), mohou uvolněný spoluvlastnický podíl vykoupit všichni ostatní spoluvlastníci, a to poměrně podle velikosti svých podílů.

Jak již bylo uvedeno, předkupní právo se neuplatní, pokud spoluvlastník prodává či převádí svůj podíl na manžela (manželku), sourozence či příbuzného v řadě přímé (potomka či předka).

Pro úplnost je na místě uvést, že spoluvlastník se může podle § 1124 občanského zákoníku svého předkupního práva vzdát s účinky pro své právní nástupce. Pokud se jedná o nemovitou věc zapsanou do katastru nemovitostí, vzdání se předkupního práva se do něj rovněž zapíše.

Společné jmění manželů

Třetí variantou vlastnického práva je společné jmění manželů. Toto „spoluvlastnictví“ je však zásadně možno jen mezi manžely, tedy nikoli například mezi druhem a družkou nebo mezi registrovanými partnery.

Do společného jmění manželů patří jednak majetek nabytý kterýmkoliv z manželů nebo oběma manžely během trvání manželství (zákon však stanoví určité výjimky), a rovněž dluhy, které jednomu nebo oběma manželům za trvání manželství vzniknou (opět s určitými výjimkami). Občanský zákoník obsah společného jmění manželů obecně definuje jako vše, co manželům náleží, má majetkovou hodnotu a není vyloučeno z právních poměrů. Na rozdíl od podílového spoluvlastnictví není v případě společného jmění manželů stanoven žádný, tedy ani tzv. ideální podíl. U společného jmění je tento podíl vyjádřen až ke dni zániku manželství a vypořádání společného jmění, při čemž se vychází z toho, že podíly manželů na majetku patřícím do společného jmění jsou stejné.

Do společného jmění manželů patří:

  • majetek nabytý za dobu trvání manželství jedním z manželů nebo oběma manželi, s výjimkou:
    • majetku sloužícího osobní potřebě jednoho z manželů;
    • majetku, který získal darem, děděním nebo odkazem jen jeden z manželů, ledaže dárce při darování nebo zůstavitel v pořízení pro případ smrti projevil jiný úmysl;
    • majetku nabytého jedním z manželů jako náhradu nemajetkové újmy na jeho přirozených právech;
    • majetku, který nabyl jeden z manželů právním jednáním vztahujícím se k jeho výlučnému vlastnictví;
    • majetku nabytého jedním z manželů náhradou za poškození, zničení nebo ztrátu jeho výhradního majetku.

Součástí společného jmění manželů je i zisk z výhradního majetku jednoho z manželů a také podíl jednoho z manželů v obchodní společnosti nebo družstvu, nabyl-li jej jeden za trvání manželství. To však neplatí v případě, kdy jeden z manželů tento podíl nabyl způsobem, zakládajícím jeho výlučné vlastnictví.

Součástí společného jmění manželů jsou také dluhy převzaté za trvání manželství s výjimkou těch, které:

  • se týkají majetku, který náleží výhradně jednomu z manželů, a to v rozsahu, který přesahuje zisk z tohoto majetku
  • převzal jen jeden z manželů bez souhlasu druhého, a přitom se nejednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny.

Společné jmění manželů musí podléhat jednomu z režimů, které upravuje občanský zákoník. Jak vyplývá z názvu, přímo ze zákona vzniká při uzavření manželství tzv. zákonný režim. Manželé či snoubenci si však mohou ujednat tzv. smluvený režim, který může mít formu rozšíření či zúžení rozsahu společného jmění manželů v zákonném režimu, režimu vyhrazujícího vznik společného jmění manželů ke dni zániku manželství, či režimu odděleného jmění. Je-li pro to závažný důvod, může soud na návrh jednoho z manželů společné jmění manželů úplně zrušit nebo zúžit jeho rozsah.

Společné jmění manželů je svojí povahou vázáno pouze na dobu trvání manželství. Proto společné jmění manželů zaniká kromě případu zrušení soudem nejpozději se zánikem manželství, tedy smrtí či prohlášením za mrtvého jednoho z manželů, rozvodem manželství nebo prohlášením manželství za neplatné.

Předmět vlastnictví

Předmětem vlastnictví je vše, co někomu patří, všechny jeho věci hmotné, tak i věci nehmotné.

Hmotnou věc definuje občanský zákoník jako ovladatelnou část vnějšího světa, která má povahu samostatného předmětu. Nehmotné věci jsou pak práva, jejichž povaha to připouští, a jiné věci bez hmotné podstaty.

Věci můžeme dělit na základě dalšího významného hlediska, a to na movité a nemovité.

I přes absenci zákonné definice věcí movitých lze dovodit, že zákon označuje za věci movité takové věci, které lze přemístit na jiné místo, aniž by se narušila jejich podstata. Věci nemovité jsou v zákoně vymezeny pozitivně, a to jako pozemky a podzemní stavby se samostatným účelovým určením (např. tunel metra) a věcná práva k nim a dále práva, která za nemovité věci prohlásí zákon. Příkladem práva, které za nemovitou věc prohlašuje zákon, je právo stavby.

Za nemovitost se považuje i jednotka, která je tvořena bytem či nebytovým prostorem, tvořícím prostorově oddělenou část domu, a příslušným podílem na společných částech domu.

Důležité je připomenout, že české právo se oproti úpravě účinné do konce roku 2013 hlásí k tradiční zásadě, podle které je stavba součástí pozemku, na němž stojí (superficies solo cedit). Součástí pozemku je podle současného OZ také prostor nad i pod jeho povrchem, stavby zřízené na pozemku (s výjimkou staveb dočasných), jiná zařízení na pozemku a také to, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech. Také rostliny, které mají na pozemku zapuštěny kořeny (nejsou tedy např. v květináči), jsou jeho součástí.

Zákon může stanovit, že některé věci mohou být ve vlastnictví pouze státu nebo ve vlastnictví určených osob. Půjde například o některé typy zbraní a řadu dalších věcí.

Součásti věci a příslušenství věci

Důležitými pojmy jsou dále pojem součást věci a příslušenství věci. Jako součást věci bývá označováno vše, co podle povahy k věci náleží a co a nemůže být od ní odděleno bez současného znehodnocení věci. Z hlediska právního tak tvoří věc a její součást jeden celek, a to i když může jít fakticky o dva či více hmotných předmětů. Součástí automobilu je tak například jeho motor.

Příslušenstvím věci se pak rozumí vedlejší věc, která náleží vlastníku věci hlavní, je-li jejím účelem, aby byla užívána společně s hlavní věcí v rámci jejich hospodářského určení. Jinými slovy musí být současně splněny následující tři podmínky:

  • musí se jednat o soubor nejméně dvou věcí, přičemž jedna je věcí hlavní, druhá je jejím příslušenstvím,
  • příslušenství vlastnicky náleží vlastníku věci hlavní,
  • příslušenství musí být vlastníkem věci hlavní určeno ke společnému užívání spolu s věcí hlavní.

Na rozdíl od součásti věci nejde v tomto případě o technickou ani funkční jednotu hlavní věci a jejího příslušenství, nýbrž jen o jednotu právní. Jako příklad lze uvést vztah zámku (věc hlavní) a klíče (příslušenství).

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.




• Oblasti podnikání: Právo, právní služby | Služby