Perspektivní obory pro vývoz do Turecka

15. 6. 2014 | Zdroj: Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO)

Dokument informuje o perspektivních oborech pro vývoz do Turecka, mezi které patří především dopravní infrastruktura, energetika, těžba surovin, technologie pro ochranu životního prostředí a obranný průmysl. Dokument dále obsahuje SWOT analýzu, která se zaměřuje na rozbor silných i slabých stránek a příležitosti i rizika této země.

První Obchodní úmluva mezi Československem a Tureckou republikou byla podepsána 31. května 1922 na principu nejvyšších výhod. Tradičními dovozními položkami byly tabák, zemědělské produkty a suroviny, ve vývozu převládal textil (konfekční a bavlněné zboží), sklo a skleněné výrobky, železo a výrobky ze železa, stroje aj. Česká republika má v Turecku dobrý zvuk jako dodavatel kvalitního průmyslového zboží, technologií a investičních celků (pivovar EFES, licenční výroba soustruhů TOS, pneumatikárna Kirşehir, elektrárny SOMA a Afşin-Elbistan B a jiné). V současné době je Turecko pro české exportéry z hlediska objemu vývozu druhý nejvýznamnější trh v regionu Asie a Tichomoří.

Více informací o vzájemných ekonomických vztazích naleznete na portále BusinessInfo.cz.

Silné a slabé stránky, příležitosti a rizika obchodní relace s Tureckem

Silné stránky

  • Asociace Turecka s EHS od roku 1963 (Dohoda zakládající přidružení mezi EHS a Tureckem podepsaná v r. 1963, v platnosti od r. 1964 – tzv. Ankarská dohoda, měla za cíl postupné připojení Turecka ke společnému trhu vytvořením celní unie).
  • Celní unie Turecka s EU od roku 1996. Postupná harmonizace tureckých právních předpisů v hospodářské oblasti s právem ES/EU dostala silný impuls v r. 2000 schválením Národního programu pro přijetí acquis v rámci přípravy na vstup do EU.
  • Zahájení přístupových rozhovorů do EU (3. 10. 2005) a jasné vymezení úkolů pro přizpůsobení podmínkám acquis.
  • Členství Turecka v OSN (od r. 1945).
  • Strategická role Turecka v systému NATO (členství od r. 1952) a v regionu.
  • Členství ve WTO (od 26. 3. 1995).
  • Nejbližší rozvojový trh se stabilizovaným ekonomickým růstem okolo 7 % ročně, obrovským potenciálem rozvoje a přes 70 mil. obyvatel se stoupající kupní silou.
  • Relativně levná pracovní síla (minimální měsíční čistá mzda byla v roce 2013 285,89 EUR), poměrně nízké daňové zatížení firem (daň z příjmu právnických osob 20 %).
  • Strategická pozice Turecka mezi Evropou a Asií přináší možnosti stát se energetickým uzlem (ropovody, plynovody).
  • Silný státní sektor, jehož význam výrazně nepoklesne ani po úplné realizaci plánované privatizace. Ve státních rukou zůstane dopravní infrastruktura, dálkový přenos elektřiny, částečně výroba elektrické energie, ropovody a plynovody.
  • Armáda s počtem přes 1 mil. příslušníků s vysokými potřebami vojenského materiálu.
  • Potřeba zvýšení kapacity výroby elektrické energie do roku 2020 o 100 % v tepelných, vodních a jaderných elektrárnách.
  • Silný soukromý sektor s potenciálem dalšího rozvoje. Soukromé firmy se velmi aktivně angažují do probíhající privatizace klíčových odvětví turecké ekonomiky (energetika, doprava, bankovnictví).
  • Vládní opatření pro zajištění přílivu zahraničního portfolio kapitálu a zahraničních přímých investic. Postupné zjednodušování legislativy v souvisejících oblastech (volný pohyb kapitálu, obchodní zákoník – nová pravidla pro zakládání firem se zahraniční majetkovou účastí, zjednodušení podmínek pro získání pracovního povolení, investiční pobídky, privatizace klíčových oborů průmyslu apod.).
  • Rozvoj infrastruktury a především všech druhů dopravy, IT a služeb v souvislosti s ekonomickým rozvojem země a snahou o vstup do EU.
  • Probíhající privatizace bankovnictví, energetiky, některých segmentů dopravy a státních průmyslových podniků.
  • Potřeba investovat do ekonomického rozvoje zaostalého jihovýchodu země (s finanční podporou MMF a EU).
  • Rozvoj výroby automobilů a komponentů pro automobily.
  • Stavební boom v Turecku a aktivity tureckých stavebních firem v okolních zemích.
  • Potřeba investic do ekologických projektů v souvislosti s nutností postupně plnit všechny ekologické normy EU.
  • Dobře fungující organizované obchodní a průmyslové zóny, které nabízejí komplexní servis firmám provozujícím v nich své aktivity. Stát tyto zóny podporuje formou slev na cenách energií a dotacemi na nově vzniklá pracovní místa. Kromě toho v Turecku existuje rovněž 21 svobodných celních pásem („free zones“), která jsou oddělena od celního území a poskytují mj. osvobození od daní.
  • Cesta na třetí trhy přes Turecko, především do Iráku (rozhodující podíl tureckých firem v iráckém Kurdistánu), Ruska, Íránu, Sýrie, Gruzie, Ázerbájdžánu a do zemí v okolí Kaspického moře. 
  • Dynamický rozvoj turistického průmyslu.

Slabé stránky

  • Průtahy a zdržování implementace pravidel celní unie s EU (dovozní licence na některé druhy zboží, zákazy dovozu, technické překážky dovozu, rozdílné zdanění domácích a dovážených výrobků apod.).
  • Netarifní opatření, která konkrétní dovozní procedury zdržují a komplikují.
  • Neprůhledný režim zadávání veřejných zakázek.
  • V podmínkách obchodních soutěží bývá případ od případu prosazován požadavek na minimální obsah místních prací a dodávek z místních zdrojů.
  • Jazyková bariéra při styku s tureckými firmami – jazykové znalosti tureckých podnikatelů, státních a místních úřadů a institucí jsou stále omezené. 
  • Pomalá a nedostatečná implementace legislativních změn, kapacita úřadů a institucí ještě zdaleka nestačí na to, aby byly legislativní změny důsledně zaváděny do praxe. 
  • Nedostatek kvalifikovaných pracovních sil, zejména v méně rozvinutých oblastech Turecka. Reforma školství je sice také na programu finanční pomoci EK, ale výsledky se projeví až v delším časovém horizontu.
  • Přes nesporný dosažený pokrok přetrvává nedostatečná vzájemná komunikace a poznání možností druhé strany.
  • Některé české firmy poukazují na potřebu zřízení přímé letecké linky Praha – Ankara.
  • Pracovní povolení. Na jednoho zaměstnaného cizince musí firma v Turecku (stejné pro místní, zahraniční, nebo společný podnik) zaměstnat 5 tureckých občanů.
  • Přes tyto nedostatky nejsou rizika podnikání v Turecku výrazně větší než v transformujících se zemích východní Evropy. Nicméně je vhodné si vždy zjistit (nejlépe u tureckého partnera) aktuální podmínky pro dovoz a vyžádat kancelářskou nebo bankovní informaci o novém partnerovi. Vymáhání stanovených pravidel obchodního styku lze v závažných případech řešit i konzultací v příslušných ředitelstvích EK, a to v kontextu celní unie Evropských společenství a Turecka.

Příležitosti

Příležitosti pro prosazení českých exportérů na tureckém trhu jsou jak ve státním, tak i v soukromém sektoru. Turecký trh je rozvojový a nenasycený a nabízí možnosti růstu objemů v dlouhodobém horizontu. Toto platí zejména pro méně rozvinuté oblasti na východě Turecka. Perspektivní jsou zejména následující obory:

  • Modernizace stávajících a výstavba nových elektráren (tepelných, vodních, jaderných).
  • Zásadní posílení a privatizace elektrické distribuční sítě.
  • Dodávky a modernizace systémů řízení energetiky.
  • Řešení odpadového hospodářství, včetně spaloven.
  • Výstavba ropovodů a plynovodů – z Turecka se postupně stává tranzitní země pro přepravu ropy a zemního plynu z nalezišť v Asii do Evropy.
  • Možnosti dodávek dobývací techniky pro sektor nerostných surovin (palivoenergetických, rud neželezných kovů, nerudných surovin). Pro EU je Turecko spolu s Ruskem a Ukrajinou zeměpisně nejbližším dodavatelem těchto surovin.
  • Zlepšování dopravní infrastruktury – výstavba silnic, železničních tratí, metra, přístavů a logistických center, dodávky vagónů a tramvají, modernizace zabezpečovacích a signalizačních systémů.
  • Odsíření tepelných elektráren, řešení likvidace odpadů, čistota vody a vzduchu.
  • Subdodávky dílů a příslušenství pro rozvíjející se automobilky v Turecku.
  • Rozvoj turistických oblastí a výstavba nových hotelů.
  • Projekty různého charakteru realizované na regionální úrovni místními municipalitami (strojní zařízení, IT, čističky vod a likvidace odpadů, zařízení závodů na výrobu stavebních hmot – cementáren, betonáren, cihelen, stavebnictví apod.).
  • Dodávky spotřebního zboží všeho charakteru na pokrytí zvyšující se poptávky (výrobky na bázi dřeva, výrobky sklářského průmyslu).
  • Dodávky chemických a farmaceutických výrobků.
  • Dodávky obráběcích a tvářecích strojů.
  • Dodávky vojenského materiálu a spolupráce se sektorem obranného průmyslu.
  • Při vstupu na turecký trh je vhodné k prvním kontaktům využít služeb rozsáhlé sítě polostátních zájmových a odborných organizací a sdružení. Jde zejména o regionální obchodní komory, průmyslové komory, unie výrobců, sdružení malých a středních firem pro provádění zahraničního obchodu apod. Povinné členství tureckých firem v komorách garantuje široký záběr a spolehlivost informací.
  • Zapojení a využití služeb místního zástupce se jednoznačně doporučuje v případě technicky a marketingově náročnějších komodit, vstupu do státních zakázek, soutěží vyhlášených státními firmami, spolupráce směřující k výrobní kooperaci nebo prodeji/nákupu licence a rovněž při záměru trvalé spolupráce na třetích trzích. V některých případech je drahou, ale pravděpodobně efektivní alternativou vyslání vlastního experta do teritoria. Vzhledem ke specifikům tureckého trhu a místním zvyklostem se obecně doporučuje častější osobní styk s tureckými partnery.

Rizika

  • Mezinárodní rating Turecka se postupně zlepšoval a do země proudí stále více zahraničních přímých investic. Rizika obchodování a podnikání nejsou výrazně odlišná od rizik v evropských zemích. V listopadu 2011 však agentura Fitch snížila výhled úvěrového ratingu na negativní. V květnu 2012 agentura S&P při zachování ratingu BB snížila výhled z pozitivního na stabilní. V červnu 2014 je rating BB+, avšak s negativním výhledem.
  • Politická a ekonomická rizika podnikání v Turecku se postupně snižují tak, jak se zvyšuje stupeň přizpůsobení politických a ekonomických standardů právním předpisům ES/EU a roste podíl EU na obchodním obratu země.
  • Přijetí Turecka do EU není v nejbližších letech na programu, přičemž na nátlak některých členských zemí není jasně stanoveno, že Turecko se nakonec členem EU stane. Vztahy Turecka s EU komplikuje kyperský problém, faktické rozdělení Kyperské republiky, která byla přijata do EU. Na severní část Kypru, kde žijí kyperští Turci, se nevztahuje unijní legislativa a oblast je pod kontrolou Turecka, které neuznává Kyperskou republiku a kyperské Řeky jako představitele Kypru. Turecko rovněž neaplikuje vůči Kyperské republice Dodatkový protokol k Ankarské dohodě – rozšíření Celní unie o 10 členů, což mj. znamená, že z Kypru nelze zboží dodávat do Turecka. Postoj k řešení kyperské otázky může pozitivně či negativně ovlivnit zadávání státních zakázek, rozhodování o privatizaci či dokonce působit v případě emocionálního vyhrocení i na chování tureckých spotřebitelů.
  • V případě krizového scénáře předčasného ukončení jednání o vstupu do EU by se sice mohly projevit snahy Turecka soustředit se více na ekonomickou spolupráci se sousedními asijskými zeměmi a v rámci tzv. černomořské spolupráce (BSEC), ale nedá se předpokládat, že by tím byla pozice EU oslabována.
  • Rostoucí deficit běžného účtu zůstává jedním z hlavních ekonomických rizik, protože je stále obtížnější nacházet zdroje na jeho financování.

Perspektivní obory

  • Energetika – rozvoj turecké ekonomiky má za následek stále větší potřebu a spotřebu energie, přičemž toto tempo růstu se pohybuje mezi 7–9 % ročně. Turecko plánuje během příštích 12 let investovat do energetiky 128 mld. USD. ČR má z minulosti v tomto sektoru velmi dobré reference. Participace českých firem je perspektivní rovněž v oblasti výstavby produktovodů.
  • Dopravní infrastruktura – Turecko plánuje v dlouhodobém měřítku rozvoj železniční, silniční, letecké i lodní dopravy. Dále i z ekologických důvodů připravuje výstavbu tramvajových tratí ve všech větších městech, zejména v Ankaře, Samsungu, Adaně a Istanbulu, v Ankaře se připravuje výstavba metra.
  • Technologie pro ochranu životního prostředí – EU klade při přístupových jednáních velký důraz na plnění ekologických acquis. Z tohoto důvodu bude muset Turecko do roku 2025 investovat více než 71 mld. EUR. Jedná se především o odsíření tepelných elektráren, řešení likvidace odpadů, čistotu vody a vzduchu.
  • Těžba surovin – Turecko je významným producentem mnohých nerostných surovin, zvláště uhlí, lignitu, bauxitu, chromu, zinku, stříbra, olova, antimonu, borátů, betonitů, živců či kaolínů. Možnost participovat na projektech využití nerostného bohatství Turecka, včetně dodávek technologických zařízení pro navazující chemická odvětví.
  • Obranný průmysl – s více než milionem vojáků je turecká armáda druhá největší v NATO a jedna z nejpočetnějších na světě. V této souvislosti jsou potřeby tureckých ozbrojených složek enormní.
  • Automobilový průmysl – v souvislosti s rostoucími výrobními kapacitami v obou zemích se tento obor stal lídrem vzájemné obchodní výměny.
  • Elektronika a elektrotechnika – přístroje jako monitory, projektory, TV, zařízení k ochraně a spínání el. obvodů apod. jsou stabilními položkami českého exportu do Turecka.

K doplnění výčtu je možno vyjmenovat ještě tyto obory:

  • metalurgie
  • farmaceutický průmysl a zdravotnická zařízení
  • chemický průmysl
  • výstavba účelových zařízení (přístavy, multifunkční centra)
  • informační technologie a softwarová řešení
  • stroje a zařízení pro zemědělství a potravinářský průmysl

Závěr

Nový koncept prioritních zemí vznikl v rámci Exportní strategie na roky 2012–2020 v úzké spolupráci se Svazem průmyslu a dopravy, Hospodářskou komorou a Mezinárodní obchodní komorou. Seznam prioritních zemí není stálou veličinou, ale bude upravován dle potřeb české podnikatelské veřejnosti. Jedná se tedy o systém komunikace mezi státní správou a podnikatelskou sférou a společné plánování akcí.

Potřebujete-li jakékoliv informace týkající se podnikatelských aktivit souvisejících s Tureckem, vstupem na jeho trh, překonávání překážek na hranici nebo obchodních příležitostí, je vhodným zdrojem Souhrnná teritoriální informace (publikovaná na portále BusinessInfo.cz). K dispozici máte též bezplatnou Zelenou linku pro export na telefonním čísle 800 133 331, export@mpo.cz. Jakýkoliv námět můžete signalizovat vedoucímu zahraniční kanceláře CzechTrade, michal.kosco@czechtrade.cz, tel.: +90 212 219 9847, vedoucímu zastoupení MPO/CT v Ankaře Martinu Pelikánovi, tel.: +90 530 340 6302, martin.pelikan@czechtrade.cz, vedoucímu obchodně-ekonomického úseku velvyslanectví ČR v Ankaře, commerce_ankara@mzv.cz, tel.: +90 312 405 6139, nebo pracovníkovi MPO – Ing. Tomáš Lampíř, lampir@mpo.cz, tel.: +420 224 852 660.

Tisknout Vaše hodnocení:

Štítky článků

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek