Mezinárodní právo soukromé 

Soukromoprávní společenské vztahy se převážně realizují uvnitř hranic určitého státu. Někdy však vztahy soukromého práva přesahují svým významem oblast určitého státu - v některém svém prvku mají vztah k zahraničí. Jedná se o "soukromoprávní vztahy s mezinárodním (cizím nebo zahraničním) prvkem". Např. v rámci mezinárodního obchodu dochází k uzavírání smluv mezi účastníky z různých států. Mezinárodním prvkem ve smlouvách je sídlo nebo bydliště účastníka v cizím státě.

Naopak příkladem soukromoprávního společenského vztahu uvnitř hranic určitého státu je například manželství, kdy snoubenci stejné státní příslušnosti uzavřou manželství před příslušným orgánem na území svého státu.

Státy mají pro úpravu soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem zvláštní právní normy. Právní úprava je tedy záležitostí každého státu, a proto má každý stát své mezinárodní právo soukromé a soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem se vždy řídí právním řádem některého státu. Mezinárodní právo soukromé tak tvoří soubor zvláštní právních norem, které jsou určeny výhradně k úpravě soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem.

Obsah dokumentu:

Mezinárodní prvek

Na základě zobecnění může být mezinárodní prvek založen, jestliže je vztah k zahraničí:

1. u subjektu právního vztahu
2. u nepřímého předmětu právního vztahu (jde o věci, práva a jiné majetkové hodnoty)
3. u skutečnosti právně významné pro vznik a existenci právního vztahu
4. u právního vztahu, který souvisí či je závislý na jiném právním vztahu, který se řídí cizím právem

Druhy norem mezinárodního práva soukromého

Rozlišujeme normy vnitrostátního původu (obsažené v právních předpisech daného státu) a mezinárodního původu (obsažené v mezinárodních smlouvách či v jiné mezinárodněprávně závazné formě). Mezinárodní právo soukromé obsahuje tyto druhy norem:

Kolizní normy

• samy práva a povinnosti účastníků právních vztahů neupravují, pouze podle určitých kriterií určí právní řád některého státu, jehož normami se daný právní vztah řídí.

Přímé normy

• samy přímo stanoví práva a povinnosti účastníků právního vztahu. Tyto normy se stávají součástí právních řádů nejčastěji na základě mezinárodních mluv, které sjednávají mezi sebou státy. V právních řádech tak pak vzniká pro určité druhy soukromoprávních vztahů (např. pro vztahy z kupní smlouvy) dvojí úprava:
  1. pro ty upravené smlouvou, se použije této smluvní úpravy
  2. a pro ostatní, na které se sjednaná úprava nevztahuje, se pokud jde o vztahy s mezinárodním prvkem, použije vnitrostátních norem, jestliže kolizní norma odkazuje na právní řád daného státu.
• Povahu přímých norem mají také normy, které jsou výlučně určeny pro úpravu právního postavení cizinců v soukromoprávních vztazích. Použije se jich na otázky jimi upravené bezprostředně, i kdyby se jinak příslušný vztah řídil cizím právem.

Věcné normy mezinárodního práva soukromého

• jedná se o normy obsažené ve vnitrostátních předpisech, které jsou určené pro úpravu určitých soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem. Nepoužije se jich bezprostředně, ale teprve jestliže kolizní norma odkazuje na právní řád, jehož jsou součástí.

Normy mezinárodního práva procesního

• upravují postup soudů a dalších orgánů a účastníků, jakož i vztahů mezi nimi vznikajících v soukromoprávních řízení, v nichž se vyskytuje mezinárodní prvek.

zpět na Obsah dokumentu

Postavení mezinárodního práva soukromého

Mezinárodní právo soukromé je součástí právního řádu každého státu a je samostatným, zvláštním odvětvím. Mezinárodní právo soukromé netvoří součást mezinárodního práva (veřejného).

Ústava České republiky (zákon č. 1/1993 Sb.) ve svém článku 10 stanoví: „Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.“ Z výše uvedeného tedy vyplývá aplikační přednost určitých mezinárodních smluv před použitím vnitrostátních právních předpisů.

Úprava právních vztahů s mezinárodním prvkem

V souvislosti s jednotlivými druhy právních norem mezinárodního práva soukromého rozlišujeme dva základní způsoby právní úpravy, a to metodu kolizní a metodu přímou. Vedle nich existují ještě jiné přístupy k této úpravě.

zpět na Obsah dokumentu

Kolizní metoda

Pojem kolizní normy a hraničního určovatele

Kolizní metoda spočívá ve výběru právního řádu určitého státu pomocí kolizních norem. Sama kolizní norma neobsahuje vlastní úpravu soukromoprávních vztahů, pouze provádí výběr právního řádu, v němž jsou hmotněprávní normy obsaženy. Při tomto výběru zásadně nezáleží na obsahu a výsledku použití těchto hmotněprávních norem. Kolizní norma nečiní rozdílu mezi tuzemským a cizím právním řádem; zachází s nimi jako s rovnými.

K určování právního řádu, jímž se ve věcech s mezinárodním prvkem řídí konkrétní právní vztah, slouží v kolizních normách tzv. hraniční určovatelé (ukazatelé, kolizní kritéria), z nichž se nejčastěji vyskytují:

• Obsah právního poměru (lex causae), označuje právní řád, kterým se řídí vzájemná práva a povinnosti účastníků právního vztahu
• Státní příslušnost (lex patriae), jež je jako hraniční určovatel používána zejména k určení právního řádu pro otázky způsobilosti k právům a právním úkonům, ve věcech prohlášení za mrtvého, ve věcech dědictví a v právu rodinném.
• Místo bydliště (sídla) účastníka, které je užíváno zejména v závazkovém právu k určení práva, jež má být použito.
• Poloha věci (lex rei sitae) je jako určovatel používána k určení práva, jímž se řídí zejména věcná práva.
• Místo úkonu (lex loci actus) se používá zvláště k určení práva rozhodného pro posouzení pracovní smlouvy.
• Místo nedovoleného úkonu (lex loci delicti comissi) a místo vzniku škody (lex loci damni infecti) jsou užívána k určení práv rozhodných pro posouzení náhrady škody.
• Právo místa soudu, úřadu (lex fori) je jako určovatel užíváno zejména v otázkách procesních, kdy rozhodující orgán aplikuje právo svého státu, ale i ve věcech hmotného práva.
• Právo zvolené účastníky (lex electa) se zásadně užívá k určení závazkového a pracovního práva.

Mezinárodní právo soukromé v kolizních normách užívá i celou řadu jiných hraničních určovatelů, kterými lze v určitých právních otázkách přesněji odkázat na právní řád státu, podle něhož má být ve věci rozhodováno (např. ve věcech opatrovnických je někde namísto státní příslušnosti dítěte jako hraniční určovatel užíváno místo narození dítěte, státní občanství matky apod.). Smyslem těchto úprav je užití takového hraničního určovatele v kolizní normě, který od počátku nevzbuzuje při aplikaci pochybnosti o tom, na který právní řád navazuje (např. v některých případech může vznikat pochybnost o státním občanství dítěte, zpravidla však nebývá pochybnost o tom, kde se narodilo apod.).

Výhrada veřejného pořádku

V určitých případech, kdy kolizní norma odkáže na použití cizího právního řádu, tedy po provedení výběru rozhodného práva, se uplatní k zmírnění možných nepříznivých důsledků použití cizího práva tzv. výhrada veřejného pořádku. Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním č. 97/1963 Sb. ve svém § 36 stanoví: „Právního předpisu cizího státu nelze použít, pokud by se účinky tohoto použití příčily takovým zásadám společenského a státního zřízení ČR a jejího právního řádu, na nichž je nutno bez výhrad trvat“. Nebylo by proto možné aplikovat cizí právní normu obsahující např. úpravu diskriminující ženy, národnost, rasu apod., ale i normu, jež by obsahovala ustanovení o tom, že není třeba účastníku řízení doručovat návrh na zahájení řízení.

Odepření použití cizího právního ustanovení však neznamená, že by se odepřelo použití cizího rozhodného práva jako celku. Dochází pouze k vyřazení určitého ustanovení, a to buď s jeho nahrazením ustanovením jiným (ať normou tuzemskou či cizí) či nikoli.          

Imperativní předpisy (nutně použitelné předpisy)

Je třeba zmínit situace, kdy je nutné ještě před použitím hmotněprávních norem vybraných na základě kolizní normy použít určitých právních norem, a to bez dalšího, bez ohledu na to, kterým právním řádem se bude na základě kolizní normy řídit soukromoprávní vztah s mezinárodním prvkem. Tyto normy označujeme jako tzv. imperativní normy a z výše uvedeného vyplývá, že použití těchto norem předchází výběru rozhodného práva, tzn. použití kolizní normy; a s ohledem na jejich povahu také použití přímých norem (viz níže – přímá metoda).

Imperativní normy jsou především ty od jejichž použití nejsou státy zásadně ochotny ustoupit a používají jich v mezích jejich předmětu úpravy vždy. Jedná se zejména o normy práva ústavního, správního, finančního a trestního; přestože tyto normy neupravují primárně práva a povinnosti účastníků soukromoprávních vztahů, jejich použití může mít důsledky na postavení účastníků těchto vztahů.

Povahu norem, kterých se musí v mezích jejich předmětu úpravy použít, mají i přímé hmotněprávní normy vnitrostátního původu, které jsou určeny jen pro úpravu soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem.

K zjištění, zda má právní přepis povahu normy nutně použitelné, je třeba vycházet ze skutečnosti, zda je v nich předmět úpravy výslovně osobně nebo územně vymezen. Je-li tomu tak, je pak povinností použít daného předpisu pro každý případ spadající do tohoto zvláštního užšího rámce. Obvyklé soukromoprávní normy, které nemají tento užší rámec, se proto na rozdíl od imperativních norem vztahují na kterékoli subjekty a jejich chování kdekoliv – např. určité závazkové smlouvy.

Používání tuzemských nutně použitelných norem

Soudy a jiné státní orgány jsou tedy povinny používat bez dalšího nutně použitelných norem, které jsou součástí jejich vlastního právního řádu. S tím souvisí i nutnost posouzení bezprostředních soukromoprávních důsledků (např. neplatnost právního úkonu pro rozpor se zákonem) použití těchto norem vždy podle tuzemského práva, třebaže lex causae je cizí právo, podle kterého se však posoudí další právní důsledky ( např. povinnost nahradit škodu). Někdy může být používání tuzemských nutně použitelných předpisů výslovně zakotveno zvláštní právní normou (např. „ustanovení této úmluvy nebudou moci překážet použití předpisů práva státu soudu, které upravují imperativně situaci bez ohledu na to, kterým právem se řídí úmluva.“).

Používání cizozemských nutně použitelných norem

Otázka použití zahraničních imperativních norem vzniká, má-li jejich použití účinky pro postavení účastníků soukromoprávního vztahu s mezinárodním prvkem. Cizích právních předpisů je nutné použít, jestliže to přikazuje tuzemský právní řád svými předpisy. Z ustanovení § 1 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „ZMPS“) vyplývá, že se cizího právního řádu může použít pouze pro soukromoprávní poměry s mezinárodním prvkem. Kvalifikaci, zda určitý právní vztah je či není soukromoprávní povahy, je třeba provést podle tuzemského práva (lex fori).

§ 1 ZMPS: „Účelem tohoto zákona je stanovit, kterým právním řádem se řídí občanskoprávní, rodinné, pracovní a jiné podobné vztahy s mezinárodním prvkem, upravit právní postavení cizinců, jakož i stanovit postup československých justičních orgánů při úpravě těchto vztahů a rozhodování o nich a tím napomáhat mezinárodní spolupráci.“

Mimo tyto právní vztahy není pro použití cizích právních norem zákonný podklad a pouze pro ČR závazná mezinárodní smlouva by mohla stanovit jinak.

Základní předpoklady použití cizích imperativních norem:

1. jejich účinky se nepříčí zásadám veřejného pořádku
2. nepříčí se úpravě prováděné tuzemskou normou téže povahy v dané věci
3. norma si sama neklade omezení svého použití

Používání jednotlivých druhů zahraničních předpisů správního a finančního práva

Zahraniční předpisy správního práva, které je nutno respektovat, obsahují zejména normy upravující jméno a příjmení (nabývání, užívání a jejich změna), normy upravující státní příslušnost, právní úkony zahraničního státu a cizích právnických osob a normy upravující součinnost správních orgánů při uzavírání některých právních úkonů (např. při uzavření manželství). Použití těchto zahraničních správních předpisů pro tyto otázky je všeobecně přijímáno. Stejně tak nevyvolává pochybnost použití norem upravujících obchodní a jinou činnost. Zde se jedná zejména o případy, kdy zahraniční předpisy správního práva vyžadují určitá povolení, schválení a licence, ať pro vznik soukromoprávního vztahu nebo pro plnění z něj.

Někdy jsou v právních řádech cizích států obsaženy předpisy, které upravují, za jakých podmínek mohou cizí státní příslušníci vykonávat obchodní či jinou činnost v příslušném státě, zakládat nebo účastnit se na činnosti právnických osob, zúčastnit se vklady na podnikání, převádět do svého státu podíly na zisku z podniků, jejichž jsou společníky, nebo z podnikání jehož se účastní atd. Některé tyto předpisy patří do odvětví práva finančního a stejná problematika jako u cizích správních předpisů regulujících hospodářské styky vzniká i u dalších norem práva finančního např. cizí devizové předpisy a cizí měnové předpisy.

zpět na Obsah dokumentu

Přímá metoda

Pojem přímé normy

Přímými normami rozumíme právní normy, které upravují výlučně soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem takovým způsobem, že samy obsahují hmotněprávní úpravu práv a povinností účastníků. Příznačné pro ně dále je, že k jich použití dochází bezprostředně, bez předchozí aplikace kolizních norem. Přímé normy jsou prostředkem přímé metody úpravy soukromoprávních poměrů s mezinárodním prvkem a jejich funkcí tedy je bezprostřední úprava těchto vztahů.

Znaky přímých norem:

1. bezprostřednost úpravy – samy obsahují hmotněprávní úpravu obsahu právních vztahů, a tedy neodkazují na jiné normy
2. bezprostřednost použití – jejich použití nepředchází použití kolizní normy
3. upravují pouze soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem

Těmito znaky se přímé normy odlišují od jiných bezprostředně nutně použitelných norem a od tzv. věcných norem mezinárodního práva soukromého.

Prameny přímých norem

Na rozdíl od kolizních norem, kde převažují prameny vnitrostátní povahy (např. ZMPS), vznikají přímé normy převážně ujednáním mezi dotčenými státy formou mezinárodních smluv nebo jiným způsobem, který mezinárodně zavazuje zúčastněné státy (např. přijetím usnesení orgánu mezinárodní organizace). Zainteresovaný stát má pak mezinárodněprávní povinnost uvést sjednané normy na základě ústavními předpisy předepsaného postupu do svého právního řádu a zajistit jejich používání. Z výše uvedeného vyplývá, že takto inkorporované normy, které se stávají součástí právního řádu dotčeného státu, jsou proto aplikovány jako normy tuzemského práva.

Ojediněle se setkáváme s přímými normami vnitrostátního původu, které stát vydává vlastními právními předpisy. Jedná se o úpravy otázek, na nichž má stát zvláštní zájem (např. úprava právního postavení cizinců).

Předmět a oblast uplatnění přímých norem

Na základě uzavíraných mezinárodních smluv a následného uvedení sjednaných norem do vnitrostátních právních řádů tak pro určitou oblast soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem v rámci předmětu úpravy těchto norem vzniká jednotné hmotné právo. V těchto mezích tak dochází k unifikaci hmotného práva, které nahrazuje dosavadní právní úpravu v národních právních řádech; hovoří se o tzv. mezinárodně sjednocených (unifikovaných) přímých normách.

Jejich předmětem úpravy jsou pouze soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem a to zejména vtahů, které vznikají při hospodářských stycích. Jedná se o vztahy v oblasti smluv o přepravě a mezinárodní koupi zboží, autorských a průmyslových práv, některých peněžních operací a některých jiných smluv významných pro mezinárodní hospodářský styk a i další skupiny soukromoprávních vztahů v mezinárodním styku. Je charakteristické, že se unifikace omezuje jen pro tuto oblast mezinárodního hospodářského styku; mimo ni je možná úprava přímými normami i v některých jiných oblastech, která se však může týkat pouze okrajových otázek, jenž nezasahují do věcné náplně práv a povinností účastníků dotčených vztahů (např. otázky formy závěti a jiných právních úkonů).

Pro mezinárodně unifikované přímé normy je charakteristické, že pro právní poměry téhož druhu (např. pro kupní smlouvu) platí vedle úpravy obsažené v přímých normách i úprava vnitrostátního původu, která platí pro vztahy čistě národní a pro ty vztahy s mezinárodním prvkem, na které se unifikované přímé normy nevztahují, a to za předpokladu, že na ně v konkrétním případě kolizní norma odkáže.

Zmíněná souběžnost přímé unifikované právní úpravy vedle úpravy normami vnitrostátního původu uvnitř téhož právního řádu je charakteristická a má význam pro uplatnění přímých norem. Unifikované přímé normy pak nelze uplatnit pro případy, kdy tato paralelní úprava uvnitř téhož právního řádu není možná. Taková úprava není možná tam, kde by byla dotčena rovnost lidí.

zpět na Obsah dokumentu

Vztah přímé a kolizní metody

Vztahuje-li se předmět úpravy mezinárodně sjednaného souboru přímých norem na určitý právní vztah, aplikují se pro něj vždy tyto normy a přímá metoda tak nahrazuje metodu kolizní. Mimo meze tohoto předmětu úpravy přímých norem se pak používá kolizní metody. Kolizní normy mají vůči normám přímým tedy povahu norem obecných, subsidiárních a uplatní se všude, kde není přímých norem, jakožto norem speciálních, zvláštních.

Mezinárodně sjednané přímé normy vymezují svůj předmět úpravy navenek i uvnitř. Vnější meze přímé úpravy definují, jaká oblast právních vztahů se řídí jejími normami. Toto vymezení pravidelně bývá obsaženo ve zvláštním ustanovení nebo jinak výslovně zakotveno či vyplývá z textu popřípadě smyslu a účelu přímých norem. Normy obsahující tato ustanovení tak rozhraničují mezi použitím jedné skupiny tuzemských právních norem (neboť mezinárodně sjednané přímé normy se stávají součástí tuzemského právního řádu) a použitím jiné skupiny tuzemských právních norem, a to norem kolizních. Samy ovšem neprovádějí výběr mezi právními řády různých států.

Mezinárodně sjednaný soubor přímých norem vždy neupravuje všechny otázky v rámci svého předmětu úpravy. Některé otázky týkající se právních vztahů jsou ponechány mimo rámec unifikované úpravy a přenechány právní úpravě, která existuje mimo soubor těchto přímých norem. Zde mluvíme o vnitřních mezích přímé úpravy. V některých případech však tyto vnitřní meze nejsou dány, neboť určité úpravy obsažené v souborech přímých norem zahrnují všechny otázky spadající do jejího předmětu úpravy. Nevztahují-li se přímé normy na všechny otázky v rámci svého předmětu úpravy (mezery v úpravě přímých norem) a právní úprava připouští aplikaci jiných norem, je třeba pak použít některých norem národního právního řádu určeného kolizní metodou. Tento právní řád se označuje jako doplňující právo či subsidiární statut. Z výše uvedeného vyplývá subsidiární povaha kolizních norem, resp. kolizní metody.

Používání zahraničních přímých norem nesmluvními státy

Přímá norma má povahu bezprostředně použitelné normy pouze v rámci právního řádu, jehož je součástí. Stát, který není vázán mezinárodní smlouvou obsahující přímé normy, nebude proto těchto norem používat; jsou pro něj součástí zahraničního práva. K jejich použití může dojít pouze v případě, že na základě kolizní normy legis fori (právo místa soudu) má být použito zahraničního práva, jehož jsou přímé normy součástí. Stejné platí i pro zahraniční přímé normy vnitrostátního původu.

zpět na Obsah dokumentu

Tzv. lex mercatoria – světové právo mezinárodního obchodu

Mezinárodně unifikované přímé normy slouží k odstranění rozdílů v jednotlivých národních právních řádech. Vedle nich si mezinárodní praxe vytvořila určité prostředky, které sice jednotlivé rozdíly neodstraňují, ale slouží k jejich překlenutí a zabránění nepříznivým důsledkům pro právní jistotu subjektů právních vztahů. Mezi tyto prostředky patří mezinárodní obchodní zvyklosti, vykládací pravidla, vzorové smlouvy a obchodní podmínky.

Značný význam těchto prostředků a jejich rozšířené používání souvisí se skutečností, že mohou být praxí světového obchodu pružněji přizpůsobovány měnícím se potřebám mezinárodního obchodního styku, na rozdíl od norem přímých je k jejich změně třeba nového smluvního ujednání příslušných států.

Ač některé rozhodčí soudy (Rozhodčí soud u Mezinárodní obchodní komory v Paříži) přijímají názory o existenci lex mercatoria jakožto samostatného zvláštního právního systému, nelze uvedeným prostředkům přiznat povahu obecně závazných právních norem. Právní normy mohou být vytvářeny jen státy (vlastními předpisy nebo mezinárodními smlouvami) či eventuelně prostřednictvím činnosti mezinárodních organizací. Závaznost daných prostředků pro účastníky právního vztahu vzniká tím, že je učiní součástí své smlouvy, která se však musí opírat o některý právní řád. Učinit tak mohou, neboť prakticky každý právní systém připouští rozsáhlou smluvní volnost stran v oblasti závazkového práva. Určitý právní řád sám může recipovat mezinárodní obchodní zvyklosti, které jsou pak obecně závazné právě v důsledku toho, že se staly součástí právního řádu, jímž se řídí konkrétní právní vztah.

Mezinárodní obchodní zvyklosti

Mezinárodní obchodní zvyklosti je třeba odlišovat od právního obyčeje, neboť obyčejové normy, pokud v právním řádu existují (převážně ve státech anglosaského právního systému), jsou pramenem práva a mají povahu obecně závazných právních norem. Naproti tomu mezinárodní obchodní zvyklosti právními normami nejsou a jak již bylo řečeno výše, uplatňují se v konkrétním právním poměru, jestliže se na ně účastníci odvolali, nebo pokud z okolností případu vyplývá, že je měli na mysli při uzavírání smlouvy.

V pochybnostech se má obvykle za to, že se jimi strany chtěly řídit, pokud nedaly najevo něco jiného. Používání mezinárodních obchodních zvyklostí závisí na stanovisku, které k nim zaujímá právní řád rozhodný na základě kolizní normy, popř. na základě unifikované přímé normy.

Český obchodní zákoník tak činí ve svém § 730: „Podle § 264 se přihlédne k obchodním zvyklostem obecně zachovávaným v mezinárodním obchodě v příslušném obchodním odvětví.“ ve spojení s § 264:         

1. Při určení práv a povinností ze závazkového vztahu se přihlíží i k obchodním zvyklostem zachovávaným obecně v příslušném obchodním odvětví, pokud nejsou v rozporu s obsahem smlouvy nebo se zákonem.
2. Obchodní zvyklosti, ke kterým se má přihlížet podle smlouvy, se použijí před těmi ustanoveními tohoto zákona, jež nemají donucující povahu.

Obchodní zvyklosti jsou obecně jedním z pramenů českého obchodní práva – § 1 odst. 2 obchodního zákoníku: „Právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon.“

Stejně tak mohou mezinárodně unifikované přímé normy přijímat do své úpravy mezinárodní obchodní zvyklosti. Vídeňská úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží stanoví v čl. 9/2:

„Pokud není dohodnuto jinak, má se za to, že strany se nepřímo dohodly, že na smlouvu nebo na její uzavírání má být použita zvyklost, kterou obě strany znaly nebo měly znát, a která je v mezinárodním obchodu v široké míře známa stranám smlouvy téhož druhu v příslušném obchodním odvětví a zpravidla jimi dodržována.“

Mezinárodní ústav pro sjednocení soukromého práva (UNIDROIT) v roce 1994 vydal Zásady mezinárodních obchodních smluv, které vyjadřují pravidla, jimiž by se měly řídit mezinárodní obchodní smlouvy. Použije se jich v případech, kdy se strany dohodly, že smlouva se bude jimi řídit, tj. že se smlouva bude řídit obecnými zásadami právními (lex mercatoria), nebo zásadami podobnými.

Mezinárodní vykládací pravidla

V praxi mezinárodního obchodu se vytvořily určité doložky, které účastníci činí součástí svých smluv. Tyto doložky se označují mezinárodně uznávanými zkratkami, které smluvní strany uvádějí ve smlouvě, a upravují různé právní otázky ve vztahu mezi účastníky smlouvy (např. stanovení doby přechodu nebezpečí škody na zboží z prodávajícího na kupujícího, místo dodání zboží, pojištění zboží atd.).

Mezinárodní obchodní komora v Paříži stanovila k odstranění rozdílnosti výkladu soubor mezinárodních pravidel pro výklad nejdůležitějších dodacích doložek používaných ve smlouvách s cizinou – Incoterms 2000 .

Vzorové (formulářové) smlouvy a obchodní podmínky

Pro určité právní vztahy a subjekty je typické uzavírání formulářových smluv, které mají standardní ustanovení, jež jsou obvyklým obsahem určitých druhů smluv. Jejich používání usnadňuje techniku uzavírání obchodních smluv a zároveň jejich smluvní podmínky co nejlépe chrání zájmy příslušné obchodní firmy. Jestliže obchodní partner používající vzorové smlouvy ovládá monopolně trh určitým zbožím, pak jeho partnerovi obvykle nezbývá než přistoupit k předem stanoveným podmínkám smlouvy, které se v těchto případech označují jako adhezní smlouvy.

Vedle formulářových smluv se používá také tzv. obchodních (dodacích) podmínek, které představují soubor ustanovení, která podrobně upravují práva a povinnosti účastníků smluv o určitém druhu obchodních transakcí.

Mezi obchodními podmínkami a formulářovými smlouvami není právní rozdíl a obojí se stávají závaznými tím, že strany je učiní součástí své smlouvy. Rozdíl spočívá pouze v zevní formě a v technice uzavírání smlouvy.

Používá-li se na základě kolizní normy českého práva, stanoví ohledně těchto prostředků obchodní zákoník v § 273:

1. Část obsahu smlouvy lze určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené.
2. Odchylná ujednání ve smlouvě mají přednost před zněním obchodních podmínek uvedených v odstavci 1.
3. K uzavření smlouvy lze užít smluvních formulářů užívaných v obchodním styku.

V situacích, kdy dochází k uzavírání těchto smluv či podmínek se spotřebiteli, tedy se slabším partnerem, je třeba, aby tyto subjekty byly chráněny. Proto právní řády zakotvují zvláštní právní ustanovení zajišťující jejich nezbytnou ochranu. Tato ustanovení jsou kogentní povahy, tj. strany se od nich nemohou smluvním ujednáním odchýlit, a to ani ve vzorové smlouvě či v obchodních podmínkách.

Zachování vzájemnosti

Pro aplikaci některých norem v oblasti českého mezinárodního práva soukromého a procesního je rozhodné zachování vzájemnosti; postupuje se tedy podle normy cizího státu jen tehdy, je-li zaručeno, že cizí stát postupuje stejně. Zásada vzájemnosti se promítá zejména ve věcech právní pomoci (zákon č. 97/1963 Sb.), v právním postavení cizinců, v úpravě nároků cizinců na osvobození od soudních poplatků a záloh, v úpravě uznávání a výkonu cizích rozhodnutí, ale i ve věcech projednání dědictví apod.

zpět na Obsah dokumentu

• pokračování dokumentu „Mezinárodní právo soukromé – prameny českého mezinárodního práva soukromého“

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Přehled všech témat Orientace v právních úkonech