Charakter ekonomiky a vnitropolitické souvislosti

Moderní příběh Ázerbájdžánu začal získáním nezávislosti na Sovětském svazu v roce 1991. Jako nestabilní postsovětský stát zatížený válečným konfliktem a přechodem z plánovaného hospodářství na tržní, následně Ázerbájdžán rychle redefinoval svou identitu.

Klíčovým momentem pro ekonomickou a politickou stabilizaci se stal rok 1994, kdy byla díky tzv. Smlouvě století, uzavřené s mezinárodním konsorciem AIOC, odstartována nová éra masivní těžby a exportu nerostného bohatství. Zmíněná smlouva totiž otevřela cestu k rozsáhlým zahraničním investicím do hlubokomořských nalezišť ropy a zemního plynu, zejména v Kaspickém moři.

Dnes, podpořen mohutnými petrodolarovými rezervami, usiluje Ázerbájdžán o velký strategický přechod od ekonomiky závislé na ropě k roli technologické, logistické a digitální brány na křižovatce mezi Evropou a Asií.

Hospodářský profil Ázerbájdžánu je utvářen především kombinací ohromného nerostného bohatství a strategické geografické polohy na hranici mezi Východem a Západem. Kulturní vazby země jsou silně zakořeněny v turkickém světě, s ázerbájdžánštinou blízce příbuznou turečtině, ovšem dědictví Sovětského svazu zůstává rovněž stále patrné a ruština je dále důležitá pro obchod i komunikaci.

Bohatství plynoucí z uhlovodíků pohání nejen dlouhodobý hospodářský růst a všudypřítomnou modernizaci výstavby, jež je zřejmá na první pohled například z oslnivých architektonických projektů v hlavním městě Baku, ale také pevný autokratický režim pod vedením prezidenta Ilhama Alijeva. Ilham Alijev převzal moc po svém otci Heydaru Alijevovi, jenž byl prezidentem v letech 1993–2003. Dynastie Alijevů je tak u moci nepřetržitě více než 30 let, téměř od počátku nezávislého státu.

Průvodce pro české exportéry: Jak na obchod v Ázerbájdžánu

Dynastická kontinuita moci, která je základem zdejší politiky, je průběžně upevňována pomocí rozsáhlé sítě sociálních plateb a dotací, umožněných štědrými petrodolarovými příjmy, ale také potlačováním občanských práv a svobod. Mezinárodní zprávy jako Freedom House dlouhodobě hodnotí Ázerbájdžán jako „Not Free“, protože režim využívá poměrně rozsáhlé represivní nástroje proti opozici a kritikům.

Kromě zmíněného prezident Alijev v září 2023 upevnil svou pozici a získal vyšší popularitu u veřejnosti také finálním vítězstvím ve vojenském konfliktu s Arménií o oblast Náhorního Karabachu. Konflikt, jehož počátky sahají několik stovek až tisíc let zpátky, přerostl na počátku 20. století v otevřené ozbrojené střety a etnické násilí a ve více či méně násilné formě se táhl až do roku 2023. Momentálně je však situace asi nejblíže trvalému mírovému řešení v historii, obě země dosáhly dohody a nyní se čeká na finální ratifikaci mírové smlouvy.

Zpět na začátek

Dominance ropného sektoru a jeho klesající rentabilita

Ázerbájdžánská ekonomika stojí na ropných pilířích, těžba ropy a zemního plynu tvoří až 90 % celkového exportu, 40 % HDP a přibližně 50 % až 60 % vládních příjmů, což zemi řadí mezi deset zemí nejvíce závislých na vývozu ropy a plynu na světě. Z příjmů z těžebního průmyslu je financována masivní modernizace a robustní hospodářský růst, který v roce 2024 dosahoval 4,1 % HDP a v roce 2025 má dle odhadu Mezinárodního měnového fondu (MMF) z října letošního roku dosáhnout 3 % HDP.

Produkce ropy nicméně dlouhodobě klesá. Zatímco v roce 2011 Ázerbájdžán vyprodukoval asi 46 mil. tun ropy, v roce 2024 už to bylo pouze 29 mil. tun ropy. Mezi lety 2011 a 2024 tedy došlo k poklesu celkového objemu vytěžené ropy v Ázerbájdžánu o téměř 37 %.

V posledních letech se navíc významně zvyšují náklady na těžbu ropy a roste tzv. „breakeven price“, tedy cena ropy, při které se náklady na její těžbu rovnají příjmům získaným z jejího prodeje. V roce 2024 byla dle MMF „breakeven price“ pro těžbu ropy v Ázerbájdžánu ve výši 68,1 USD/bbl, přičemž reálná průměrná cena ropy se pohybovala kolem 80,5 USD/bbl. V roce 2025 však dle MMF „breakeven price“ pro těžbu ropy v Ázerbájdžánu vzrostla na 87,3 USD/bbl, nicméně průměrná cena za barel ropy se v letošním roce momentálně odhaduje pouze na 66 USD. Do budoucna proto pravděpodobně nebude těžba ropy v Ázerbájdžánu nadále rentabilní.

Zpět na začátek

Rostoucí produkce a export zemního plynu do Evropy

Stále významnější je naopak produkce zemního plynu, která se stabilně zvyšuje. Zatímco v roce 2011 Ázerbájdžán vyprodukoval 16 mld. m³ zemního plynu, v roce 2024 už to bylo 50 mld. m³, tzn. produkce zemního plynu v Ázerbájdžánu mezi lety 2011 a 2024 vzrostla o 214 %. Příležitostí z hlediska vývozu uhlovodíkových paliv se pro Ázerbájdžán stal rusko-ukrajinský konflikt.

S cílem snížit závislost na ruských fosilních palivech totiž uzavřela EU s Ázerbájdžánem v červenci 2022 do hodu o navýšení vývozu zemního plynu z Ázerbájdžánu do Evropy, nejprve na 12 mld. m³ v roce 2023 (z 8,2 mld. m³ v roce 2021) s postupným navyšováním až na 20 mld. m³ v roce 2027.

K postupnému navyšování vývozu zemního plynu do Evropy skutečně dochází, avšak s výrazně pomalejším tempem, než se původně očekávalo. V roce 2024 vzrostl vývoz zemního plynu z Ázerbájdžánu do Evropy na téměř 13 mld. m³, další výrazné navyšování však nelze s ohledem na omezenou kapacitu ázerbájdžánského vývozu i rostoucí domácí spotřebu zemního plynu očekávat. Další značný nárůst vývozu plynu do EU by totiž vyžadoval zásadní investice do těžební i potrubní infrastruktury.

Zpět na začátek

Finanční rizika a nutná reforma státních podniků

Finanční stabilitu zajišťuje Státní rop ný fond (SOFAZ), suverénní fond založený v roce 1999, jehož posláním je transformovat vyčerpatelné nerostné zásoby na finanční aktiva pro budoucí generace. S aktivy přesahujícími 70 miliard USD (k září 2025) tvoří SOFAZ spolu s oficiálními devizovými rezervami objem, který přibližně odpovídá 97 % až 100 % celkového HDP Ázerbájdžánu odhadovaného pro rok 2025. Oproti tomu celkový vládní dluh momentálně dosahuje pouze asi 21 % HDP, resp. po zahrnutí výslovných záruk vlády (např. za ázerbájdžánské železnice nebo společnost Aqrarkredit) pak dle MMF v roce 2025 dosahuje asi 27,6 % HDP.

Mohutné fiskální rezervy činí rizika krize vládní likvidity velmi nízkými a zároveň poskytují Centrální bance dostatečnou munici pro bezproblémové udržení pevného směnného kurzu manatu navázaného na USD. Finanční riziko tak není nijak vysoké, přesto jisté skryté finanční riziko představuje dlouhodobá nevýkonnost státem vlastněných podniků (SOEs), které tvoří zhruba 40 % HDP.

Silná role státu v ekonomice v kombinaci s neefektivním řízením státem vlastněných podniků brání rozvoji soukromého sektoru a zpomaluje hospodářskou diverzifikaci. Za účelem centralizace řízení a zvýšení efektivity a životaschopnosti státních podniků i většího dohledu nad jejich dluhem se vládě již podařilo přijmout některé reformy, ze jména založit společnosti AIH (Azerbaijan Investment Holding) v roce 2020 a AZCON (Azerbaijan Transport and Communications Holding) v roce 2024. V obou zmíněných společnostech se státem vlastněné podniky sdružují a teoreticky by tak mělo docházet k účinnějšímu i transparentnějšímu řízení.

V praxi nicméně problém s neefektivním řízením SOEs přetrvává, a to rovněž z toho důvodu, že je úzce propojen s vysokou mírou korupce a dominancí neformálních klientelistických sítí. SOEs jsou často v přímém či skrytém vlastnictví těchto sítí, což snahy o vyšší transparentnost značně podkopává.

Neefektivita SOEs představuje potenciální riziko pro bankovní sektor a budoucí vládní příjmy, protože v minulosti již vláda musela SOEs několikrát podpořit přímými finančními injekcemi nebo státními zárukami na úvěry pro kapitálové projekty a splácení dluhů. Právě vládní záruky za dluhy SOEs představují pro vládní finance jisté riziko, momentálně dosahují asi 8,2 % HDP (k říjnu 2025). Na druhou stranu k velkému navýšení vládních záruk v poměru k HDP došlo zejména v souvislosti s výstavbou Jižního plynového koridoru (SGC), tedy strategicky významného a ziskového projektu vývozu zemního plynu do Evropy.

Zpět na začátek

Strategická diverzifikace a klíčové infrastrukturní projekty

Hlavní makroekonomickou výzvou zůstává extrémní závislost vládních příjmů na ropném sektoru, což si vynucuje aktivní snahy o diverzifikaci. V současné době Ázerbájdžán také trpí tzv. holandskou nemocí, tedy situací, kdy snadné zisky z ropy bránily rozvoji konkurenceschopného výrobního sektoru. Navíc, ačkoliv momentálně poptávka po ázerbájdžánském plynu ze strany EU roste, ve středně až dlouhodobém časovém horizontu dojde v důsledku snahy EU o postupnou dekarbonizaci k zásadnímu propadu poptávky po uhlovodících.

Hlavními strategickými pilíři pro diverzifikaci ekonomiky Ázerbájdžánu jsou zemědělství, které sice tvoří jen 7 % HDP, ale zaměstnává téměř 40 % pracovní síly, a dále turismus a IT sektor, podporované budováním bezdaňových obchodních zón.

Největší ambicí Ázerbájdžánu je transformovat se z pouhého producenta surovin na klíčový tranzitní, logistický a technologický uzel mezi Asií a Evropou. Za tímto účelem dochází k realizaci několika klíčových infrastrukturních projektů. Prvním je již zmíněný Jižní plynový koridor (SGC), masivní projekt za 40 miliard USD, který je životně důležitý pro energetickou bezpečnost EU, protože dodává plyn do Evropy a obchází tak tradiční ruské trasy.

Druhým a geopoliticky nejvýznamnějším projektem je Trumpova Trasa pro Mír a Prosperitu (TRIPP), resp. koridor Zangezur, který je výsledkem mírové dohody s Arménií zprostředkované USA v srpnu 2025. Tento koridor zahrnuje výstavbu železnic, silnic, plynovodu i optických kabelů, propojuje Ázerbájdžán s exklávou Nachičevan a má za cíl radikálně snížit vliv Ruska a Íránu v regionu jižního Kavkazu.

Vláda dále masivně investuje také do rozvoje Středního Koridoru (TITR), klíčového článku pro zboží proudící z Číny do Evropy, čímž posiluje roli Ázerbájdžánu v čínské iniciativě nové hedvábné stezky (tzv. Belt and Road Initiative). Logistickou a digitalizační vlnu doplňují také rozsáhlé investice do kybernetické infrastruktury a digitalizace státní správy, podpora IT sektoru pro mladé lidi a angažovanost v zelené energii prostřednictvím prvních solárních aukcí.

Zpět na začátek

Geopolitická rovnováha a zahraniční aliance

Aby se Ázerbájdžán mohl skutečně stát logistickým a technologickým centrem regionu, snaží se postupně budovat vlivnou geopolitickou pozici pomocí rozšiřování svých aliancí a zároveň pečlivě balancovat vztahy se všemi regionálními a globálními partnery. Nejsilnější vztahy, charakterizované frází „jeden národ, dva státy“, Ázerbájdžán historicky udržuje s Tureckem.

Turecko je klíčovým obchodním partnerem Ázerbájdžánu a také jeho hlavním vojenským spojencem. Mezi oběma zeměmi se nadále prohlubuje vojenská i energetická spolupráce. Turecko slouží jako hlavní tranzitní země pro ázerbájdžánský plyn směřující do Evropy (přes plynovody TANAP a TAP, které jsou součástí Jižního plynového koridoru). Obě země úzce spolupracují také na rozvoji dopravní infrastruktury, konkrétně na rozvoji koridoru Zangezur a na posílení Middle Corridor (TITR) pro zvýšení nákladní dopravy mezi Tureckem, Ázerbájdžánem a Střední Asií, což posiluje jejich vzájemnou regionální konektivitu.

Přestože je Ázerbájdžán zemí s muslimskou většinou, je také jedním z nejbližších spojenců Izraele, se kterým ho spojují silné energetické, obranné a zpravodajské vazby. Silné vztahy mezi Ázerbájdžánem a Izraelem stále více kritizuje zejména sousední Írán, který se obává potenciálního využití ázerbájdžánského území ze strany Izraele k nepřátelským akcím vůči Íránu.

Přesto ekonomické a obchodní vztahy Íránu a Ázerbájdžánu zůstávají pragmatické a obě země v posledních letech značně rozvíjí spolupráci. V dubnu 2025 dokonce Ázerbájdžán a Írán podepsaly dohodu o výstavbě nového koridoru INSTC (International North-South Transport Corridor), jenž by po svém dokončení upevnil přístup Ruska na klíčové trhy v Íránu, Indii a Pákistánu a posílil hodnotu Ázerbájdžánu jako ruského obchodní ho spojence. Koridor INSTC je 7 200 km dlouhá multimodální síť silnic, železnic a námořních cest, která má propojit Indický oceán a Perský záliv s Kaspickým mořem, Ruskem a severní Evropou.

Ázerbájdžán hraje klíčovou roli v tzv. západní větvi, která vede přes jeho území, přičemž Ázerbájdžán poskytuje provozuschopnou železniční infrastrukturu a funkční terminál v Astaře a zajišťuje plynulou konektivitu mezi Íránem a Jižním Kavkazem. Vztahy s Ruskem zůstávají nadále silné. Po incidentu v prosinci 2024, kdy při obranných akcích proti ukrajinským bezpilotním letounům došlo k sestřelení letadla Azerbaijan Airlines ruskou protiletadlovou raketou byly vztahy s Ruskem v očích médií napjaté.

Ázerbájdžán však nepřijal žádné zásadní kroky namířené proti Rusku a ruský prezident Putin se následně za incident omluvil. Ázerbájdžán se totiž v posledních letech stává pro Rusko stále důležitějším partnerem, a vztahy s Ruskem tak zůstávají nadále strategicky silné.

Ačkoliv prezident Alijev několikrát popřel, že by Ázerbájdžán jakýmkoliv způsobem pomáhal Rusku obcházet západní sankce nebo se nějak podílel na reexportu ruské ropy a zemního plynu, reálné množství fosilních paliv vyvážených Ruskem do Ázerbájdžánu se od začátku konfliktu na Ukrajině výrazně zvýšilo (jen mezi lety 2022 až 2024 o více než 150 %) a dále roste.

Také vztahy s Čínou se dále prohlubují. Mezi lety 2020 a 2024 vzrostl čínský import do Ázerbájdžánu o 29 % a Čína v roce 2024 dokonce z pozice nejvýznamnějšího dovozce do Ázerbájdžánu sesadila Rusko. V dubnu 2025 Ázerbájdžán a Čína během návštěvy prezidenta Alijeva v Číně povýšily svůj vztah na komplexní strategické partnerství a podepsaly více než 20 dohod o spolupráci. Tyto dohody posílí roli Ázerbájdžánu jak v čínské iniciativě nové hedvábné stezky tzv. Belt and Road Initiative, tak i v takzvaném Middle Corridor z Číny do Evropy (někdy nazývaný také TITR = Trans-Caspian International Transport Route).

Ázerbájdžán je klíčovým článkem této trasy pro přepravu zboží z Číny a střední Asie do Evropy. Mezi další klíčové projekty spolupráce s Čínou patří také společné podniky v oblasti obnovitelné energie, rozvoj dopravní infrastruktury nebo výroba elektrických autobusů. Ačkoli partnerství s Čínou nabízí ekonomické výhody a posiluje pozici Ázerbájdžánu jako regionálního centra, představuje také geopolitická rizika. Zvyšující se závislost na Číně by mohla potenciálně narušit křehkou rovnováhu, která se Ázerbájdžánu dosud dařila mezi Čínou, Evropou či USA a regionálními mocnostmi, jako jsou Rusko, Turecko a Írán, udržovat.

Zpět na začátek

Potenciál pro transformaci v regionální mocnost

Díky aktivní a strategické politice, kterou současné vedení země prokazuje, tedy Ázerbájdžán vykazuje značný potenciál k využití svých jedinečných konkurenčních výhod a transformaci v regionální mocnost. Jeho strategická pozice, nerostné bohatství a obratná zahraniční politika tvoří silný základ pro budoucí prosperitu.

Pokud se vládě podaří překonat výzvy spojené zejména s dosavadní nízkou mírou hospodářské diverzifikace a neefektivitou státních podniků, zářná ekonomická budoucnost bude zřejmě na dosah.

Převzato z Magazínu ze světa exportu Pojištěno EGAPem (prosinec 2025). Autorka: Kateřina Šotková, specialistka teritoriálních analýz EGAP

Zpět na začátek