Mohou se tedy čisté technologie stát tahounem českého průmyslu a novým zdrojem růstu ekonomiky, když je dekarbonizace nezpochybnitelným globálním trendem? Dokážeme tento potenciál využít naplno a vedle precizní výroby rozvíjet i aplikovaný výzkum a inovace? A jaké překážky rychlejšího rozvoje si Evropa staví sama sobě?

O těchto a celé řadě dalších důležitých otázek v debatě Týdne inovací a portálu BusinessInfo.cz v podcastu Innovate or Die Powered by Innovation Week diskutovali: Benjamin Hague, vedoucí výzkumu v Institutu cirkulární ekonomiky (Incien), Lucie Beránková, analytička Druhé ekonomické transformace a Petr Jonák, člen představenstva Svazu průmyslu a dopravy ČR.

Obsah videa

Odkaz se otevře v novém okně na příslušném místě.

• 00:28 – Clean tech jako příležitost a nový zdroj růstu ČR?
• 16:58 – Co je dekarbonizace a proč je celosvětovým trendem
• 22:49 – Klimatické cíle možná ve světle nutnosti transformace energetiky nejsou reálné
• 30:32 – Stále nevyužíváme všechny možnosti, jak zefektivnit energetiku
• 39:21 – Ocelářství či chemický průmysl doplácí na přílišnou regulaci. Co s tím?
• 51:34 – Rezervy na straně firem z hlediska dekarbonizačního úsilí
• 59:31 – Vize dekarbonizace pro příští roky

Zpět na začátek

To nejdůležitější, co v debatě zaznělo

Může být Česko šampionem v čistých technologiích? 

Iniciativa Druhá ekonomická transformace nedávno zveřejnila výsledky projektu s názvem Mapa příležitostí, z něhož vyplývá, že přes pětinu českého vývozu dnes představuje export tzv. clean technologií.  

Jsou to technologie, které pomáhají uživatelům efektivněji využívat energie a materiály. Mezi ně můžeme zařadit například elektromobilitu, výrobky pro železniční dopravu, recyklační technologie nebo sklářský průmysl, zejména pak výrobu minerálních izolací.  

„Česko je na tom z hlediska přepočtu tohoto vývozu na HDP velmi dobře ve srovnání s dalšími zeměmi a skutečně patří mezi světové šampiony. Vývoz těchto položek, které jsme označili za clean tech, tvoří přibližně 21 procent českého exportu,“ uvádí Lucie Beránková, analytička Druhé ekonomické transformace. 

Za podstatné vnímá, že tento segment ekonomiky se velmi překrývá s tradičním českým přesným strojírenstvím a obecně se strojírenskými technologiemi, ve kterých Česko dlouhodobě vyniká. Vývoz těchto výrobků roste třikrát rychleji než celý český export, z čehož vyplývá, že růst poptávky po těchto technologiích může být tahounem pro český průmysl. 

Petr Jonák, člen představenstva Svazu průmyslu a dopravy (SP ČR), dále vyzdvihuje vedle tradice výroby obrovskou adaptabilitu firem a průmyslu na proměňující se svět. Upozorňuje ale, že je potřeba si také uvědomit, že přidaná hodnota není v samotné výrobě, ale hlavně v aplikovaném výzkumu a inovacích. 

V neposlední řadě je potřeba myslet i na marketing: „Uprostřed je naopak pomyslný pokles – v oblasti samotné výroby. A to je něco, na co se budeme muset dál dívat, aby to neskončilo tak, že jen vyrobíme to, co vymyslel někdo jiný, a jiný to pak zpropaguje,“ říká. 

Od roku 1900 se objem emisí CO₂ dvacetinásobně zvýšil 

Dekarbonizací se zabývá velká část světa. Mezi hlavní motivace patří energetická šetrnost, materiálové úspory nebo ochrana dodavatelského řetězce, protože pokud firmy získávají energie a materiály z domácích zdrojů, jsou méně ohroženy jejich výpadky.  

Mezi největší investory do obnovitelných energetických řešení patří Čína. Silnou pozici mají také Spojené státy americké, kde se do chování bank i pojišťoven podle Benjamina Hague velmi odrážejí extrémní povětrnostní události, na které musí byznys reagovat. 

Hrozba změny klimatu? Oteplení o 5 °C jsme odvrátili. Ale boj nekončí

Petr Jonák má za to, že stanovené cíle, jako podíl obnovitelných zdrojů nebo klimatická neutralita do roku 2050, nejsou zcela reálné a v konečném důsledku průmyslu škodí. Ideální by podle něj bylo umožnit firmám vybrat si vlastní cestu, jak se k cíli dostat. 

Podíl fosilních paliv na výrobě energie celosvětově klesl z 87 na 82 procent, ale potřeba energie stále roste. Absolutní spotřeba fosilních paliv je tak každým rokem vyšší, i když procentuálně klesá.  

„Zbylá procenta tvoří bezemisní zdroje – obnovitelné a jádro. Evropská unie snížila emise oproti 90. létům asi o čtvrtinu. Spojené státy o několik jednotek procent, myslím kolem osmi. Čína za tu dobu emise ale více než ztrojnásobila. Indie to samé,“ říká. 

Dá se předpokládat, že přestože cesta k dekarbonizaci vede přes elektrifikaci, spotřeba elektřiny nadále poroste. Petr Jonák by proto Evropě doporučoval podobnou cestu jakou se vydala Čína: využívat uhlí, které máme a dále jej spalovat, vedle toho investovat do jádra a obnovitelných zdrojů. 

Přechod na novou soustavu bude stát Evropu ohromné investice, ale je potřeba si udržet energetický průmysl a inovovat. „Když zchudneme, nebudeme schopni financovat žádnou transformaci. Natož dekarbonizační, která je jedna z těch vůbec nejdražších,“ upozorňuje Petr Jonák. 

Podle Lucie Beránkové by Evropě prospěl ucelený energetický trh, který by lépe hospodařil s vyrobenou elektřinou a lépe by vyvažoval nerovnováhy v síti. „Není to jen o tom, že budeme vyrábět více a více elektřiny, ale i o tom, že musíme být schopni dobře hospodařit se zdroji a třeba i s tou energií, kterou máme,“ říká. 

Česká železnice zatím na dekarbonizaci spíše doplácí 

Podle SP ČR k dekarbonizaci zejména státy EU přistoupily příliš regulatorně a zapomněly na vedlejší efekty, které to může mít. Petr Jonák na příkladu železnice poukazuje na to, jak je průmysl provázaný.  

Uvádí data z ČD Cargo: „Železnice, lokomotivy a vagony jezdí na elektřinu, jejíž cena jim vzrostla o sedmdesát procent. A zároveň jim vypadlo obrovské množství dodávek, které byly typické právě pro železnici. S krachem Arceloru odešly miliony tun nákladu, které už není kam vozit, a s útlumem hnědého uhlí to pokračuje. Na krátkých vzdálenostech stále více narůstají výhody kamionové dopravy,“ popisuje. 

A dodává: „Pokud v Evropě nebudeme mít ocelářství, byť s vizí, jak ho postupně „zezelenat“, pokud nebudeme mít propojenou Evropu rychlou železnicí, pokud tu nebude farmaceutický průmysl a další klíčové oblasti, tak se výroba přesune jinam. Tam, kde budou emise ve výsledku ještě vyšší.“ 

EU by prospěl vnitřní i kapitálový trh 

Podle Petra Jonáka by prodejům vyvíjených produktů velmi prospěl vnitřní trh, který Evropská unie stále nemá. „Jsem přesvědčený, že jedním z důvodů, proč se nám nedaří realizovat a škálovat dobré nápady – kterých je tu podobné množství jako třeba ve Spojených státech – je právě rozdrobenost do národních států.“  

Pokud by měly jednotlivé země podobná pravidla, bylo by pak možné inovativní nápad z Česka rychle uplatnit třeba v Německu nebo jinde. V současnosti jsou ale podmínky nastavené tak, že firmy nemohou využívat stovky milionů zákazníků, špičkové školství a velmi vzdělanou generaci lidí. 

Dalším bodem, který Petr Jonák zmiňuje, je kapitálový trh. Pokud není, banky ze své podstaty nejsou schopné financovat rizikové nápady, které ale jsou pro vývoj potřebné. Tuto roli by právě mohly zastávat kapitálové trhy.  

S tím jde ruku v ruce i to, do jaké míry je podporována věda a výzkum, a jak spolu dokážou spolupracovat firmy a univerzity. „Tady si myslím, že zaostáváme, třeba za Kanadou, Spojenými státy nebo i některými zeměmi západní Evropy,“ uvádí Petr Jonák. 

Co pomůže zmodernizovat českou energetiku? 

Řada průmyslových areálů jsou rozsáhlé komplexy, kde jsou velké prostory pro umístění fotovoltaiky. Situace je ale nyní nastavená tak, že ji komplikují požadavky na podíl zeleně. „Přitom fotovoltaika může být instalována ve vzduchu a vůbec nebrání tomu, aby pod ní byl třeba trávník,“ diví se Petr Jonák. 

V Poslanecké sněmovně v současnosti leží návrh, který by to měl změnit a umožnit průmyslovým podnikům využívat fotovoltaiku přímo ve svých areálech, tak aby byly částečně soběstačné. 

Dalším zákonem je Lex plyn, který navazuje na již schválenou novelu energetického zákona. Petr Jonák i Lucie Beránková se shodují, že Česko kvůli své poloze nikdy nebude mít energetiku postavenou na větrné, vodní nebo solární energii. Může se ale soustředit na jádro, které může být velkou příležitostí. 

Česko by mělo být v EU hlasitější 

Každý z evropských států trápí něco jiného a na řadu témat mají jiné názory. Svaz průmyslu a dopravy hledá do koalice státy, které mají na dekarbonizaci podobný pohled.  

„Často slýcháme, že Česká republika je malá a že v Evropské unii nic nezmůže. A my tenhle poraženecký postoj nemáme rádi. Nejsme malý stát, ale střední. Iniciativa tak může vzejít z jedenáctimilionové České republiky a na konci může být reálná změna v celé Evropské unii,“ říká Petr Jonák.  

Lucie Beránková vidí určité mezery v přístupu k reakcím na nové regulace ze strany ČR. „Jsme velmi průmyslová země, a tuhle naši pozici je potřeba dávat najevo včas. Ještě ve chvíli, kdy se regulace teprve tvoří. A ne se potom zpětně dívat na to, že nám ujel vlak.“ Také je podle ní potřeba do jednání zapojit byznys jako jednoho z partnerů, který má možnost se ke změnám vyjádřit. 

Tento pocit má také Benjamin Hague, podle něhož by měly být české organizace více zastoupeny v evropských aliancích a pokud tam již jsou, taky by měly být aktivnější. 

Co by měly firmy dělat pro posílení konkurenceschopnosti? Podívejte se na celou debatu. 

Zpět na začátek

Přepis debaty s Lucií Beránkovou, Petrem Jonákem a Benjaminem Hague

Martin Zika: Sledujete další debatu Týdne inovací a portálu BusinessInfo.cz, dnes o dekarbonizaci. Mimo jiné o tom, jestli se Česko může stát šampionem v oblasti tzv. čistých technologií, nebo jestli dekarbonizace může pomoct tuzemské ekonomice při hledání nového růstového modelu, po kterém dlouhodobě volají představitelé byznysu, ekonomové a další. 

Lucie, vy jste s Druhou ekonomickou transformací nedávno zveřejnili výsledky vašeho projektu s názvem Mapa příležitostí, z něhož mimo jiné vyplývá, že přes pětinu českého vývozu dnes představuje export tzv. clean technologií, čistých technologií, a také, že jsme na tom z hlediska přepočtu tohoto vývozu na HDP velmi dobře ve srovnání s dalšími světovými zeměmi. Tak mě na úvod zajímá, jestli opravdu Česko může být šampionem v produkci čistých technologií a hlavně, jestli to může pomoct české ekonomice jako celku? 

Lucie Beránková: Ano, my jsme ve Druhé ekonomické transformaci poslední tři čtvrtě roku věnovali čas vytváření projektu, který jsme nazvali „Mapa příležitostí“ a kladli jsme si přesně tuto otázku. V různých světových žebříčcích se totiž pravidelně objevovala Česká republika jako šampion ve vývozu špičkových technologií a clean tech technologií. Člověk samozřejmě pojme určité podezření, jak jsou tyto žebříčky konstruované a jestli to opravdu může pro Českou republiku znamenat nějaký nový zdroj růstu. Šli jsme tedy o úroveň níž, a řekli jsme si, že se podíváme, co je to za výrobky, ve kterých je Česká republika dobrá, a podrobíme to kritickému zkoumání. Dospěli jsme přesně k tomu závěru, o kterém tady mluvíte.  

Clean tech výrobky, které jsme identifikovali – našli jsme jich mezi šesti tisíci položkami, se kterými se ve světě obchoduje, zhruba pět set – a zjistili jsme, že Česká republika v těchto technologiích skutečně patří mezi světové šampiony. Vývoz těchto položek, které jsme označili za clean tech, tvoří přibližně 21 procent českého exportu.  

A co je podstatné, tento segment ekonomiky se velmi překrývá s tradičním českým přesným strojírenstvím a obecně se strojírenskými technologiemi, ve kterých jsme dlouhodobě dobří. Vývoz těchto výrobků roste třikrát rychleji než celý český export. Takže na vaši otázku, jestli můžeme být šampionem nebo jestli to může být zdroj nového růstu – z naší studie a dat vyplývá, že ano. A že růst, který vidíme globálně, růst poptávky po těchto technologiích, může být tahounem pro náš průmysl. 

MZ: Mohla byste zmínit nějaké konkrétní příklady, o jaké výrobky se třeba jedná, abychom si udělali představu? 

LB: Velký segment tohoto clean tech odvětví tvoří samozřejmě doprava a dopravní prostředky. Velkou část z toho tvoří elektromobilita. Zprávy o tom, že elektromobil od Škodovky patřil v posledním roce, a i v tom předchozím, mezi nejprodávanější elektrovozy v Evropě, jsme asi už všichni slyšeli. Takže to, že se nám daří ve vývozu elektromobilů, to elektromobilitu podporuje. 

Ale jsou tam i další výrobky, méně obvyklé, nebo takové, které nás na první pohled úplně nenapadnou. Je tam celá oblast železničních výrobků. V oblasti vývozu pro železniční dopravu jsme čtvrtí největší vývozci na světě. To je určitě oblast, která roste. Jsou země jako třeba Indie, kde poptávka po těchto technologiích neustále roste. Je tam obrovský státní plán na budování železniční dopravy a na tom trhu jsme dobře postavení. 

Takže třeba železnice, ale jsou to i jiné segmenty. Mluvila jsem o strojírenství, ale nejde jen o něj. Česká republika měla dobrou tradici třeba ve sklářském průmyslu, a na tu tradici navazuje například výroba minerálních izolací. I v této oblasti patříme mezi deset největších vývozců na světě. Jsme tam v první desítce. 

Všechny tyto technologie pomáhají uživatelům efektivněji využívat energie a materiály, které mají, a přispívají k šetrnějšímu hospodaření jak s energiemi, tak s materiály. 

MZ: Petře, jak tento sektor vidíte a vnímáte vy? 

Petr Jonák: Já jsem tu studii četl a musím říct, že je výborná. Jsem hrozně rád, že vznikla, protože velmi často se díváme na českou ekonomiku spíš jako na konzervativnější, s podílem těžšího průmyslu, a málo se mluví o tom, jaké jsou rostoucí příležitosti. 

Pro mě ta studie potvrzuje tři věci. Dvě jsou pozitivní, u té třetí mám drobný otazník. Za prvé je tady obrovská tradice výroby. Ukazuje se, že historie našeho průmyslu může hrát mnohem pozitivnější roli, než jak se někdy dříve zdálo, kdy byly v popředí hlavně služby. Tehdy se říkalo, že průmysl bude klesat. Ale schopnost technického vzdělávání, kterou máme po generace, a schopnost precizní výroby nachází nová a nová uplatnění, třeba právě v oblasti clean techu. Takže první věc je určitě tradice, která nám hraje do karet. 

Druhá věc je obrovská adaptabilita firem a průmyslu, které vidí, že se svět mění, mění se jejich zákazníci – a dokážou na to velmi rychle reagovat a přizpůsobovat se. Tady se podle mě potvrzuje ta pověstná schopnost české improvizace. 

A třetí, a tady dávám otazník: do jaké míry je to opravdu jen dobrá zpráva nebo ne? Je to spjaté s tím, že Česká republika je výrobní velmoc. Data potvrzují, že v oblasti clean techu jsme schopni něco vyrobit, zkompletovat a exportovat. Ale důležitá bude otázka, do jaké míry máme rostoucí schopnost něco skutečně vyvinout? Kde vzniká výzkum, který by mohl spadat do clean techu, aplikovaný výzkum, inovace – protože tam leží přidaná hodnota, ne v samotné výrobě. 

A zároveň do jaké míry jsme schopni to, co vyvineme, potom marketovat? O tom se tolik nemluví, protože to působí méně vznešeně, ale z pohledu ekonomického přínosu – když se na to podíváme cynicky – marketing často přináší minimálně stejnou hodnotu jako samotný výzkum. 

Uprostřed je naopak pomyslný pokles – v oblasti samotné výroby. A to je něco, na co se budeme muset dál dívat, aby to neskončilo tak, že jen vyrobíme to, co vymyslel někdo jiný, a jiný to pak zpropaguje. 

A pak samozřejmě, ±20 procent je skvělý podíl, i mě samotného to překvapilo. Ale pojďme se podívat, co je v těch zbývajících necelých 80 procentech. Jaká tam jsou rizika? 

Bezesporu jsou tam segmenty, které prudce klesají. A otázka je, jestli se nám podaří dostatečně hnát nahoru trendy a příležitosti, které svět nabízí, vůči tomu, co u nás bude buď neodvratně, nebo i vinou našich chyb padat, ať už na úrovni České republiky nebo Evropské unie. 

A jestli tedy ve výsledku země poroste a bude vzkvétat, nebo jestli se dostaneme, navzdory těmto pozitivním trendům, do možných problémů. 

MZ: Mluví se hodně o úbytku průmyslu z Česka, z Evropy atd., tak se chci právě zeptat, jestli oblast clean tech může pomoct tomu, že to minimálně zbrzdí třeba ten přesun? 

PJ: Já to neberu jako sektor, který by měl nyní nějak nahrazovat odchod něčeho jiného, protože průmysl je velmi provázaný. Je to průřezová věc. Třeba tady byla krásně zmíněná železnice a příležitosti clean techu v oblasti železniční výroby. To je opravdu zajímavá oblast. 

Když to řeknu trochu provokativně: na dekarbonizaci česká železnice zatím z pohledu dopravy spíš doplácí, aspoň v krátkém horizontu. Kolegové z ČD Carga na to mají poměrně tvrdá data, protože tam došlo ke dvojímu efektu. Za prvé: železnice, lokomotivy a vagony jezdí na elektřinu, jejíž cena jim vzrostla o sedmdesát procent. A zároveň jim vypadlo obrovské množství dodávek, které byly typické právě pro železnici. 

S krachem Arceloru odešly miliony tun nákladu, které už není kam vozit, a s útlumem hnědého uhlí to pokračuje. Na krátkých vzdálenostech, obzvlášť kvůli ceně elektřiny, pak stále více narůstají výhody kamionové dopravy. 

Takže oni se na ten dosavadní vývoj, ať už to nazveme Green Deal nebo dekarbonizace, dívají trochu nešťastně a jsou k tomu trošku skeptičtí. Říkají: „Hele, my si tu dopravu vlastně vyháníme. A nejenom my.“ Situace ČD Cargo je podle toho, co slýchám, ještě relativně dobrá díky reformám, které tam probíhají – v porovnání s DB Schenker nebo s polskými železnicemi. Ale ten trend je napříč Evropou. 

Ten příklad jsem uvedl proto, že tu máme směr, který je celosvětový. Dekarbonizace není něco, co by si vymyslela Evropská unie nebo Brusel, ať už hodný nebo zlý. Je to téma, které řeší většina kontinentů a zemí. Ale z našeho pohledu, pohledu Svazu průmyslu, minulá dekáda ukázala, že jsme k tomu možná přistoupili příliš přes regulaci a zapomněli na vedlejší efekty, které to může mít. 

Pokud v Evropě nebudeme mít ocelářství, byť s vizí, jak ho postupně „zezelenat“, pokud nebudeme mít propojenou Evropu rychlou železnicí, pokud tu nebude farmaceutický průmysl a další klíčové oblasti, tak se výroba přesune jinam. Tam, kde budou emise ve výsledku ještě vyšší. A zároveň tím významně utrpí Evropa – z hlediska své odolnosti, konkurenceschopnosti a schopnosti obstát na mezinárodním poli. 

MZ: My se určitě k těmto překážkám dostaneme. Já jen poprosím Bena a jeho komentář ke clean tech. 

Benjamin Hague: Možná konkrétně k té Mapě příležitostí, protože už jsme se domluvili s Lucií a s Druhou ekonomickou transformací, že na tom budeme rádi spolupracovat. Zatím jsou tam spíš ty známé, uznávané nebo klasické čisté technologie. Myslím, že v těch číslech máte i nějaké klíčové suroviny, které jsou „zelené“, protože jsou druhotné nebo dekarbonizované. 

Chceme se ale společně podívat i na to, jak tam dodatečně zohlednit například cirkulární průmyslové technologie – jestli jsou v Česku významně zastoupené. Může jít třeba o třídicí, procesní nebo recyklační technologie, hlavně ty pokročilejší. Anebo jestli tu je potenciál, aby se tento sektor dál rozvíjel. 

Podobně u meziproduktů nebo finálních materiálů, které mají výrazné ekologické parametry nebo vysoký obsah recyklátu. I ty můžou – s ohledem na nové požadavky z evropských nařízení – získat významný tržní nebo exportní potenciál. 

Problém ale je, že z celních kategorií to úplně vyčíst nejde, jak jsem pochopil. Bude to tedy spíš kvalitativní vyhodnocení. Ale na základě příkladů dobré praxe to určitě možné je. 

A možná se přitom dostaneme i do různých problematických oblastí – ať už legislativních, nebo co se týče cen energií. Ale v oblasti cirkulární ekonomiky – ale i jinde – vnímám, že i v Česku je spousta dobrých příkladů z praxe. Něco má větší dopad, něco menší, ale není to vidět pohromadě. A myslím, že když dáme dohromady ten celkový obraz, může z toho vzniknout trochu optimističtější pohled na věc. 

MZ: Petře, vy jste mluvil o tom, že teď bude důležité, jestli budeme schopni vyvíjet nové věci v tom sektoru, jestli budeme schopni dělat úspěšný marketing. Jestli jsem to dobře pochopil. Jak tohle vidíte? Co se dá udělat pro to, aby se ten sektor dál rozvíjel? 

PJ: Sektor cleantechu nebo obecně? 

MZ: Obecně. Obecně ty čisté technologie. Abychom byli schopni opravdu inovovat, vyvíjet nové věci a potom to v roli finálního dodavatele prodávat. 

PJ: Těch věcí je celá řada, ale zmíním dvě, které považuji za opravdu důležité. Za prvé: jsem velký fanoušek vnitřního trhu. Hodně se o něm mluví, ale v Evropské unii ho nemáme. Máme ho velmi omezený a bariéry mezi státy neustále přibývají. 

Jsem přesvědčený, že jedním z důvodů, proč se nám nedaří realizovat a škálovat dobré nápady – kterých je tu podobné množství jako třeba ve Spojených státech – je právě rozdrobenost do národních států. Jednotlivé země nemají podobná pravidla, a tak pokud vznikne skvělý nápad třeba v Česku, často není možné ho rychle uplatnit třeba v Německu nebo na jiných větších trzích, než je ten náš. 

A dokud s tímhle nepohneme… Já občas provokativně říkám, ačkoliv jsem v některých věcech ke Green Dealu kritický, že Green Deal není ani první, ani druhý, ani třetí největší problém Evropské unie. 

Tím největším problémem je, že nám chybí skutečný vnitřní trh. Unie nedokáže nastavit podmínky, kde by firmy mohly využívat stovky milionů zákazníků, špičkové školství a velmi vzdělanou generaci lidí. 

Vedle toho nám nefunguje ani kapitálový trh. A i když jsou banky v Česku v dobré kondici, a většinou i v Evropě, banky z podstaty nejsou schopné financovat rizikové nápady. 

Ale pokud chcete na začátku něco změnit, pokud chcete narušit toho incumbenta na jakémkoli trhu, tak to vždycky musí být trochu bláznivý nápad. A na ten potřebujete financování od někoho, kdo je ochoten podstoupit riziko. A my tu prostě nemáme kapitálové trhy, které by takové projekty dokázaly podpořit. 

Vedle toho je samozřejmě důležité, jak je podporována věda a výzkum, a jak spolu dokážou spolupracovat firmy a univerzity. A tady si myslím, že zaostáváme, třeba za Kanadou, Spojenými státy nebo i některými zeměmi západní Evropy. Ale pokud bych měl vypíchnout to nejzásadnější, tak je to chybějící vnitřní trh a nefunkční kapitálový trh. 

MZ: Tohle je samozřejmě strašně důležité, ale je to asi téma spíš na jiný podcast. Pojďme se teď jen krátce vrátit k tématu dekarbonizace. Vymezme si rámec: proč bychom vlastně měli dekarbonizaci dělat? Co to znamená? Proč je to důležité? Lucie můžete? 

LB: Já bych k tomu jen dodala, že na dekarbonizaci se díváme ze dvou úhlů pohledu. Jedna část se týká nás samotných, tedy České republiky, a domácích úkolů, které si musíme udělat tady doma. Druhá část je dekarbonizace jako globální trend. Nás zajímala hlavně dekarbonizace jako příležitost, takže jsme se zaměřili na globální trh. 

Nemáme zmapované všechny motivace jednotlivých hráčů po světě, kteří se touto cestou vydali, ale dívali jsme se na ty nejčastější důvody, proč se různé státy nebo korporace do dekarbonizačních snah pouštějí. 

Často je to motivováno čistě byznysově: jde o energetickou šetrnost, materiálové úspory. Někdy to požadují jejich zákazníci. Často je to také ochrana dodavatelského řetězce. Pokud firmy získávají energii nebo materiály z domácích zdrojů, nebo používají druhotné suroviny, znamená to pro ně i větší odolnost vůči rizikům narušení těchto řetězců. To jsou typické důvody. 

Ale já bych o tom úplně nemluvila jako o „dekarbonizaci“, spíš jako o úsilí o šetrnější technologie. Je to celosvětový trend, který není důsledkem pouze regulatorních tlaků, ale vychází z potřeby firem chránit si své dodavatelské řetězce a své náklady. 

MZ: Čili ona je to vlastně otázka i bezpečnosti. 

LB: Je to i otázka bezpečnosti a z tohoto důvodu vidíme, že poptávka po clean technologiích roste a celý tento obor roste i v regionech, které úplně nevnímáme jako Green dealové regiony. Mluvím o Číně, která patří mezi největší investory do obnovitelných energetických řešení, ale díváme se i na Ameriku, kterou vnímáme dnes jako takového konzervativního jestřába, ale nejprodávanější elektromobil na světě není evropský a nejvíce bateriových úložišť se také za poslední rok nepostavilo v Evropě. Takže je to trend, který nevnímáme jako regulatorní, vnímáme ho jako byznysový. 

MZ: Bene? 

BH: Asi se vším souhlasím. Samozřejmě existuje ten formální důvod, že máme mezinárodní závazky. Ale důležitější je spíš to, co za těmi závazky stojí. A to je celosvětový trend. 

A i když se to někomu může zdát jako příliš abstraktní nebo globální fenomén, v posledních letech je to čím dál víc vidět. Třeba v Americe nebo jinde, kde zažili extrémní povětrnostní události. Ale i tady: měli jsme záplavy, sucha a podobně. 

To všechno už se odráží i na reálné ekonomice. Na ceně peněz, na tom, jak banky posuzují rizika, jak se chovají pojišťovny. A právě z těchto čistě byznysových důvodů je potřeba na to reagovat. 

Ještě bych navázal na téma konkurenceschopnosti a odolnosti. Pochopitelně se hodně řeší energetika, protože je to největší část toho koláče. Nejen v Česku, ale i jinde. 

Z různých analýz posledních let vyplývá, že více než polovina z pohledu spotřeby energie je, jak ji vyrábíme, a z menší poloviny je to, jak nakládáme s materiály. Ať už průmyslovými, nebo třeba v potravinových systémech. Je potřeba se na to dívat holisticky. 

Pokud řešíme emise na národní úrovni, máme samozřejmě národní inventář skleníkových plynů a k tomu se vážou naše formální závazky, tedy jak je snižovat. Ale pro firmy, které jsou zapojené do mezinárodních dodavatelských řetězců – což je případ velké části exportérů – je potřeba řešit emise z pohledu celého řetězce. Takzvané Scope 3 emise. A ty už jdou úplně mimo Českou republiku. A tady se dostáváme k otázce, jaké nástroje a řešení budou potřeba. 

MZ: Petře, chcete k tomu něco dodat? 

PJ: Možná dvě věci. Myslím, že důvod, proč celý svět řeší dekarbonizaci, je poměrně jasný. Je to oteplování planety, které je prokazatelné. A že k tomu zásadním způsobem přispívají emise CO₂, to je objev starý asi sto šedesát let. 

Pokud si dobře pamatuji, tak to byl irský fyzik Tyndall, který někdy v roce 1860 jako první poukázal na jasnou souvislost: čím více CO₂ v atmosféře, tím větší dopad na oteplování. 

Od roku 1900 se objem emisí CO₂ asi dvacetinásobně zvýšil. A proč to říkám? Protože si myslím, že i když chápu určité „bití na poplach“, tak časové osy, které jsme si nastavili – například klimatická neutralita do roku 2050 – nejsou úplně reálné. 

Lidstvo se tím začalo seriózně zabývat až koncem osmdesátých let. Vznikl klimatický panel OSN, Kjótský protokol je z roku 1997, pokud si dobře pamatuji. Když se podíváme na poslední dostupná data, třeba z roku 2023, tak jsme zhruba v polovině. V roce 2050 je cíl neutrality. Kjótem, řekněme, že to začalo. Tak momentálně data, která máme, ukazují, jak jsme na tom za první poločas a ta data nejsou zase nic moc. 

Celosvětově podíl fosilních paliv na výrobě energie klesl z 87 na 82 procent. Ale potřeba energie stále roste, takže absolutní spotřeba fosilních paliv je rok od roku vyšší, i když procentuálně klesá. 

Zbylých osmnáct, možná přes dvacet procent, tvoří bezemisní zdroje – obnovitelné a jádro. Evropská unie snížila emise oproti devadesátým létům asi o čtvrtinu. Spojené státy o několik jednotek procent, myslím kolem osmi. Čína za tu dobu emise více než ztrojnásobila. Indie to samé. 

A zároveň je jasné, že cesta k dekarbonizaci zatím vede přes elektrifikaci. Podle Mezinárodní energetické agentury se očekává, že spotřeba energie poroste – a spotřeba elektřiny konkrétně asi dvaapůlkrát. A bude potřeba jí vyrábět víc a víc. 

V tomhle směru si myslím, že Čína k tomu přistupuje rozumně. Jakkoliv se nám to nemusí líbit. A já bych doporučil něco podobného i pro Evropu. Využívejme uhlí, které máme. Ano, těžme ho a spalujme dál. Může to znít hrozně, ale my tu elektřinu opravdu budeme potřebovat. 

Zároveň samozřejmě investujme do jádra – včetně technologií budoucnosti, jako jsou malé reaktory. Je skvělé, že ČEZ má dnes joint venture s britským Rolls-Roycem. Investujme i do obnovitelných zdrojů. Důležité je dívat se na všechno optikou technologické neutrality. Protože my tu elektřinu prostě potřebovat budeme. 

Současný stav, kdy cena elektřiny prudce roste, je pochopitelný. Přechod k nové soustavě, propojení v rámci Evropy, obrovské investice – na to je potřeba spousta peněz. Ale dosavadní přístup v podstatě ničí energeticky náročný průmysl. A přebírají ho čínští nebo jiní konkurenti. To nám ve střednědobém horizontu vezme schopnost inovovat a přinášet řešení, protože když zchudneme, nebudeme schopni financovat žádnou transformaci. Natož dekarbonizační, která je jedna z těch vůbec nejdražších. 

LB: Tady bych se určitě připojila k tomu, že dostupná energie je jedním z klíčových předpokladů pro to, abychom mohli využít příležitosti, které vznikají na světovém trhu – třeba pro vývoz clean techu nebo jiných inovativních technologií, ve kterých jsme opravdu dobří. Ale tyto technologie vyžadují výrobu. A bez dostupné energie tu výhodu prostě nedokážeme využít. 

Je to úplně základní předpoklad, abychom mohli využít tradici, výhody, které jsme si tu vybudovali, i schopnost se přizpůsobovat a vytvářet nové technologie. To všechno můžeme uplatnit jen tehdy, pokud to budeme schopni vyrobit. A k tomu je energie potřeba. Měla by být ideálně dostupná v čím dál čistším energetickém mixu, ale především musí být. 

BH: I když nejsem přímo z energetiky, která není úplně moje oblast, tak jsem byl dnes na zajímavém, ale spíš trochu smutném kulatém stole v Hospodářské komoře. 

Byli tam zástupci chemického průmyslu a ocelářství. A i když působím v neziskovce, která se věnuje ekologickým řešením a snaží se na tu agendu dívat pozitivně, je důležité těmto argumentům naslouchat a vnímat hloubku problému, který tyto sektory mají. Vedou se velké debaty o tom, jestli jsou cíle realistické, nebo jak je případně upravit. Ale z našeho pohledu to hlavně ukazuje několik věcí. 

Jedna z nich je, že vedle transformace energetiky a zajištění nižších cen energie – což je součástí plánů – je klíčová také účinnost. Nejen energetická, ale i materiálová. 

Slyšeli jsme, že některé sektory v Evropě mají problémy právě kvůli vysokým cenám energie a globální konkurenci. A také kvůli tomu, že využití kapacit je nízké – třeba v chemickém průmyslu jen šedesát pět až sedmdesát pět procent. Přitom potřebují osmdesát pět nebo devadesát, aby byly rentabilní. 

Na trhu je dnes obrovská globální nadkapacita materiálů. A je potřeba se nad tím zamyslet. Nestačí jen investovat do výroby energie nebo kapacit materiálů. Řešení musíme hledat i na straně poptávky. Potřebujeme racionálnější spotřebu některých výrobků, a především maximální efektivitu ve výrobě. 

LB: I v energetice samozřejmě platí, že efektivita celé soustavy závisí na technologiích, které by do ní měly postupně přicházet – jako je akumulace, agregace, práce s flexibilitou, schopnost vyvažovat nerovnováhy v síti. Důležitý je i lépe propojený celoevropský energetický trh, který by pomohl lépe hospodařit s vyrobenou elektřinou. 

Takže i tady to všechno souvisí s tím propojeným trhem a efektivitou. Není to jen o tom, že budeme vyrábět více a více elektřiny, ale i o tom, že musíme být schopni dobře hospodařit se zdroji a třeba i s tou energií, kterou máme. 

A pořád existují nevyužité možnosti. Například v oblasti akumulace nebo řízení spotřeby prostřednictvím flexibility. 

MZ: Petře, chci se zeptat, znamená to, že si nemyslíte, že nárůst objemu energie z obnovitelných zdrojů, zlepšení v akumulaci a propojování trhu, o čem mluvila Lucie, nemůže nahradit fosilní zdroje z hlediska celkové potřeby energie? 

PJ: Záleží, o jakém se bavíme horizontu. V dlouhém horizontu určitě přijdou inovace, které můžou přinést radikální změny. Ale pokud se podíváme na současné rozdělení, záleží i na tom, v jaké jsme zemi – a Česká republika má dnes podíl obnovitelných zdrojů zhruba necelých devatenáct procent, pokud si pamatuji správně. 

Evropská komise po nás chce třiatřicet procent. My se tomu bráníme. V naší koncepci je to 30,1 procenta. A to, na co já poukazuji, je nerealistický harmonogram. 

Jsem velký fanoušek jaderné energie. Troufnu si říct, že celý Svaz průmyslu je. Je skvělé, že jsou podepsané Dukovany, ale to je projekt na dekádu. A doufejme, že kolem toho nevzniknou další komplikace. 

Zároveň Evropská komise říká, že do roku 2040 máme jít s emisemi CO₂ o devadesát procent dolů. A my jsme velcí odpůrci tohoto cíle. Říkáme, že je to prostě nerealistické. 

Ano, Elon Musk také nastavuje ambiciózní cíle a pak je několikrát odsouvá, aby vytvořil tlak. Ale myslím, že nechceme, aby Evropská unie fungovala jako firma Elona Muska. 

A když se ta čísla pak berou doslova, vede to k tomu, že přijatá opatření opravdu ubližují průmyslu. Třeba chemický průmysl dostává obrovsky zabrat. A to je obor, který opravdu potřebujeme a on zase potřebuje obrovské množství energie. Například na výrobu hnojiv, bez kterých se neobejdeme, a spoustu dalších věcí. Takže doporučuji chemický průmysl opravdu sledovat, aby nám došlo, že přílišný tlak v jedné oblasti může vytvořit obrovský problém v jiné. 

Vedle toho je tu ještě jeden velký problém – veřejnost a politický cyklus. Pokud lidé nechtějí mít větrníky za domem, nechtějí jadernou elektrárnu poblíž bydliště, pak politici musí najít odvahu říct: ne, my to přesto budeme stavět. A to není snadné, když máme v podstatě každý rok minimálně jedny volby. 

MZ: Ten problém je samozřejmě složitý a komplexní. Na jedné straně je tu to, o čem mluvil Ben – tedy to, čeho už jsme dnes svědky i v České republice, pokud jde o extrémní výkyvy počasí. Na druhé straně se často mluví o tom, že Česká republika by mohla být mnohem dál. Ať už v rozvoji obnovitelných zdrojů, nebo třeba v oblasti akumulace. Je to tedy několik věcí najednou. Jak z toho ideálně ven? 

PJ: Abych byl na té pozitivnější straně. Myslím, že tenhle podcast je o inovacích, tak ať se neumlátíme smutnou realitou. Začali jsme tak zvesela, studií Druhé ekonomické transformace. A dílčí věci se opravdu dějí i teď. Ve Sněmovně je například návrh zákona, který by umožnil průmyslovým podnikům využívat fotovoltaiku přímo ve svých areálech. 

Doteď to bylo komplikované kvůli požadavkům na podíl zeleně a podobně. Přitom fotovoltaika může být instalována ve vzduchu a vůbec nebrání tomu, aby pod ní byl třeba trávník. 

Je to takový dílčí příklad toho, kdy místo složitého sociálního inženýrství hledáme jednodušší řešení: firma má průmyslový areál, má budovy, tak ať si tam může dát fotovoltaiku v takovém rozsahu, aby byla aspoň částečně soběstačná. Je jasné, že na OZE to neutáhne.  

Teď máme před sebou i další důležitý zákon, takzvaný Lex plyn, který navazuje na novelu energetického zákona, která teď prošla. Tyto dva dokumenty by měly pomoci českou energetiku zmodernizovat. Takže mám pocit, že věci se hýbou dopředu. Určitě by to šlo snadněji, a nerad vidím jakékoliv klacky pod nohy těm, kdo se snaží budovat obnovitelné zdroje. A rozhodně platí, že příležitostí je více. 

Na druhou stranu, buďme realisti. Jako země uprostřed Evropy nikdy nebudeme mít takový podíl OZE jako země s oceánem, horami nebo podobně. Ale to vůbec nevadí. Můžeme excelovat v jádru, můžeme se dívat na další technologie: paroplynové elektrárny, plyn obecně. Energetika nabízí hodně možností. 

MZ: Chcete k tomu ještě něco dodat? 

LB: Je to tak, že jsme ve specifické situaci v České republice. A je pravda, že tady asi nevybudujeme celou energetiku postavenou na větrnících nebo solárech, ale přesně to zase dává příležitosti pro to se specializovat třeba na jadernou energetiku. A z těch dat, která jsme měli, se ukazuje, že patříme mezi pár zemí na světě, které dokážou vyvážet jaderné technologie. 

S dalším rozvojem jaderné energetiky u nás, a já se tím vracím k našim exportním příležitostem, protože to je téma, na které jsme se dívali, se buduje dovednost, kterou můžeme využít i na exportních trzích. A to, že dnes patříme mezi země, které umí vyvážet jaderné technologie – myslím, že jsme na devátém místě ve vývozu jaderných technologií – je dáno tím, že jsme v předchozích desetiletích jadernou energetiku budovali. 

Vznikla tím určitá dovednost, inženýři, obory na vysokých školách. A tohle postupně s útlumem jádra a tím, že se nové elektrárny dlouho nestavěly, začalo mizet. Ale tu dovednost můžeme vybudovat znovu. A využít ji jako příležitost, protože to je naše specifikum. Je to něco, co země, které mají moře, pobřeží nebo jiné typy výhod, nemají. A právě na tom bych stavěla. Je to naše specifikum a silná stránka. 

Týden inovací, jedna z nejvýznamnějších tuzemských událostí v oblasti inovací, převratných technologií a umělé inteligence letos slaví desáté výročí své existence. Nenechte si ujít svátek všech inovátorů a nadšenců přelomových řešení, který se uskuteční ve dnech 8. a 9. října 2025 v kampusu ČSOB v pražských Radlicích. Pro návštěvníky budou připraveny hned čtyři scény pro diskuzní panely prezentace víc než 100 inovativních řešení z různých oborů, okolo 300 skvělých řečníků, včetně globálně významných osobností nebo zhruba 150 inspirativních seminářů. U toho byste neměli chybět. 

MZ: Když bychom se přesunuli od energetiky k průmyslu, vy jste zmiňoval už mimo jiné i to ocelářství. Já jsem zaznamenal, že generální ředitel Třineckých železáren mluvil o tom, jak je ta situace pro ně složitá. 

Přechod na tu „zelenější“ ocel znamená opravdu velké investice. A zaznělo, že by se k tomu výsledku možná dokázali dostat i nějakou jinou cestou, než jakou mají – nebo jakou jim je předepsáno. Jak tu situaci vnímáte? 

PJ: Ocelářství, stejně jako chemický průmysl, to má teď opravdu složité. Zelená ocel: byly pokusy ji vyrábět ve Skandinávii, ale i tam se teď ukazuje, že se to zatím nevyplácí. Bohužel je to prostě příliš drahé. 

Podobně je to v chemickém průmyslu. Velice zajímavý je třeba vodík. Jeho výroba jako možná alternativa energetického zdroje. Ale i tam dnes Evropská unie až příliš reguluje, jak by měl být přesně vyrobený, aby šlo o „správný“ vodík. A jeho výroba je navíc energeticky velmi náročná. 

To jsou odvětví, která z našeho pohledu doplácejí na to, jak se Evropská unie rozhodla k regulaci přistoupit. Jsou pod tlakem. Teď nehovořím konkrétně o Třineckých železárnách, ale obecně o ocelářství v Evropě. A to odvětví z Evropy odchází. Pokládáme to za obrovskou chybu. 

Třinecké železárny už mnoho let dělají velké investice, aby zvládly modernizaci. Ale zároveň pořád upozorňují: musíme to dělat tak, aby se nám výroba vyplatila. Potřebují na to víc času. Zatím je to nesmírně úspěšný podnikatelský příběh a pevně doufám, že jím zůstane. 

MZ: Kdybych se zeptal obecně: z vašeho pohledu, co by bylo potřeba pro podporu firem v těchto sektorech? Tím myslím ocelářství, chemický průmysl atd. Je to tedy to, co jste už zmiňoval? Nějaké zjednodušení byrokracie a tlaků na změny? 

PJ: Je to určitě zreálnění cílů. Ať už časově, kdy se kam chce Evropská unie dostat, tak zároveň i umožnění firmám vybrat si trochu vlastní cestu, jak se k tomu cíli dostat. A nejenom firmám, ale i státům. Protože i tady – a nechci působit protievropsky, jsem velký fanoušek Evropské unie a celého projektu evropské integrace – ale řekněme, že ty minulé komise a ten inženýring toho, jak přesně by se to mělo udělat, z našeho pohledu dost přehnaly. 

To znamená, že státům nejen říkaly, jak mají snižovat emise CO₂ nebo jak má růst, nebo naopak nerůst jejich spotřeba energie, ale zároveň jim říkaly i to, jak přesně toho mají docílit. Místo aby to trochu nechaly na státech nebo firmách. 

Na to narážíme v řadě odvětví. Koneckonců i v automobilovém průmyslu. To je jeden z klíčových aspektů. Když jsme se od začátku roku dívali na dokumenty, které představila nová Evropská komise – ať už to byl úvodní Kompas konkurenceschopnosti, což byl jakýsi program nové komise, nebo navazující dokumenty jako Clean Industrial Deal a podobně.  

Máme pocit, že si to Komise, která předkládá novou legislativu, začíná uvědomovat. Byli bychom rádi, kdyby byla v některých věcech odvážnější. Mluví se tam hodně o zjednodušování legislativy, ale nám tam chybí ještě jedna kolonka: rušení. 

Zjednodušení o dvacet pět, třicet pět procent, jak se občas skloňuje, je fajn, ale pojďme se podívat, jestli některé věci nejsou úplně zbytné. A rovnou je škrtněme celé. Nevytvářet novou agendu, která firmám příliš nepomůže, a pak z ní škrtat dvacet pět procent nepokládáme za řešení. To nepovažujeme za řešení. 

Zároveň vidíme, že mindset je stále chrlit novou a novou legislativu pro nové oblasti. A i tady si myslíme, že by bylo dobré trochu přibrzdit. To ale není kritika samotné myšlenky regulace. Firmy regulaci potřebují – potřebují mít trh, který má jasná pravidla. Jinak by to byla džungle. 

MZ: Jasně. 

PJ: Nicméně o čem se hovoří méně: hodně se bavíme o tom, jestli Komise měla být odvážnější, nebo neměla, ale mnohem méně se hovoří o tom, že musí zabrat členské státy. A ty dnes mají prostě různé postoje podle toho, jak vypadá jejich ekonomika. Tam vidím tu skutečnou brzdu v tom, na něčem se dohodnout. 

Když budete Lucembursko, bude vás trápit hlavně to, abyste si uchovali výhody plynoucí z nižšího zdanění. Zatímco rychlejší a agresivnější dekarbonizace vás trápit nebude, protože vás nijak neohrozí. Ale my, jako jedna z nejprůmyslovějších zemí Evropské unie, máme samozřejmě jiný názor. 

To, co my jako Svaz průmyslu děláme – a děláme to teď intenzivně – je, že hledáme koalice se státy, které ten problém vnímají podobně. Často slýcháme, že Česká republika je malá a že v Evropské unii nic nezmůže. A my tenhle poraženecký postoj nemáme rádi. 

Jednak nejsme malý stát, ale střední. A hlavně se nám osvědčilo, že když vezmeme ten daný problém, obejdeme si v rámci BusinessEurope, což je naše evropská asociace, ostatní státy, zjistíme, jako se třeba teď stalo u automobilového průmyslu i za podpory současné vlády, že to řada zemí vidí podobně, tak klidně ta iniciativa může vzejít z jedenáctimilionové České republiky a na konci může být reálná změna v celé Evropské unii. 

A to je přesně to, co my jako Svaz průmyslu chceme dělat stále víc: vytvářet koalice, získávat podporu napříč dalšími zeměmi a poukazovat na problémy, které řeší minimálně podstatná část Unie. 

LB: A tady bych ještě dodala, že by bylo potřeba, aby Česká republika na regulace přicházející z Evropy reagovala včas, a ne vždycky se zpožděním. Tedy ne s tím přístupem: „Vyčekáme to a ono to třeba zmizí.“ Ono to pak nezmizí a reagujeme až ve chvíli, kdy je strašně těžké ty regulace ještě změnit. 

Druhá věc je vytvářet pozice České republiky k těmto tématům ve spolupráci s byznysem. Aby byl byznys zapojen od začátku jako jeden z partnerů, který má možnost se k tomu vyjádřit. 

Protože víme, jaké má Česká republika specifické charakteristiky, jsme velmi průmyslová země, a tuhle naši pozici je potřeba dávat najevo včas. Ještě ve chvíli, kdy se regulace teprve tvoří. A ne se potom zpětně dívat na to, že nám ujel vlak. 

PJ: Jestli k tomu můžu stručně, naprostý souhlas. Z našeho pohledu se to začíná trochu zlepšovat. Myslím tím dialog mezi Evropskou komisí a byznysem, ať už na úrovni evropské, nebo jednotlivých států. 

Náš prezident Jan Rafaj byl zrovna nedávno – myslím, že minulý týden – na setkání s předsedkyní Komise Ursulou von der Leyen, a to v užším kruhu. Takže to naslouchání tam teď vidíme. A v minulosti to tak vždycky nebylo. 

Nám se třeba z toho důvodu nelíbil už samotný název Green Deal. Protože „deal“ je něco, co vzniká jako dohoda s někým. Ale tady to bylo spíš „o nás bez nás“. Cítili jsme, že náš hlas, někdy i křik, nebyl slyšet. 

A zároveň ta obrovská komplexita regulace, která vznikla – a jsou statistiky, kolikanásobně víc máme nové regulace, než mají Spojené státy a podobně – tak ten objem je takový, že národní státy, ani úředníci se nedokážou prokousat ani vlastně pochopit všechny důsledky toho, co by to mohlo znamenat. 

Vzpomínám si na situaci, kdy se před Evropskou radou projednávala směrnice CSRD o nefinančním reportingu firem. Těsně před hlasováním to vypadalo, že Česká republika bude jediná, která bude proti. Měl jsem tenkrát spoustu telefonátů s kolegy i diplomaty v Bruselu, jestli tedy nechceme přece jenom být pro, že zase Česká republika bude ten troublemaker, který do něčeho hází vidle. Nepovolili jsme. A čas nám dal za pravdu. 

Dnes je to jedna z oblastí, kde se výrazně ustupuje. Evropská komise pochopila, že i když ten záměr byl dobrý – a někteří lidé, kteří na tom pracovali, byli mimořádně chytří a s velkou integritou – vzniklo něco, co firmám zásadně komplikuje chod. 

A navíc nejsou schopny reportovat to, co by podle směrnice měly. A to je nejhorší. Protože pak to dopadá tak, že slušné firmy, kterých je většina, platí poradce, kteří sami často nevědí, jak na to. A méně poctivé firmy tam prostě něco napíšou, jen aby ten řádek byl vyplněný. A to není dobré. 

Takže i v minulosti byly situace, kdy jsme vycítili, že daná legislativa není správně nastavená, dokázali jsme to pojmenovat a včas reagovat. A teď vidíme, že ten dialog s byznysem se opatrně zlepšuje. Nechceme to zakřiknout. 

BH: Možná bych jenom rychle komentoval, že souhlasím. I když to mám spíš zprostředkovaně. Je to dlouhodobý trend, že nejen Česká republika, ale i české organizace se moc neangažují v připomínkování legislativních procesů na evropské úrovni. Převládá spíš vyčkávací pozice. 

Je až pozoruhodné, jak málo jsou české organizace zastoupeny v různých evropských aliancích. Ne až tak v těch průmyslových svazech, ale spíš v jiných iniciativách. Třeba Slovinsko nebo Slovensko jsou v tom mnohem aktivnější. 

Ale také souhlasím, že se to pomalu lepší. Kromě toho, že máme Svaz průmyslu a organizace jako BusinessEurope, tak se začínají aktivněji zapojovat i další domácí iniciativy. Třeba Česká podnikatelská rada pro udržitelný rozvoj, Změna k lepšímu, Druhá ekonomická transformace nebo Aliance pro bezemisní budoucnost. 

Trochu došlo k „přemnožení“ českých platforem. Třeba Český cirkulární hotspot se přesunul pod Změnu k lepšímu, ale i tyto organizace teď začínají mnohem více koordinovat svůj hlas a priority. 

Dokonce pracujeme na řadě společných pozic k jednotlivým kapitolám Clean Industrial Dealu. A právě k tomu bych dodal, že zástupci průmyslu vnímají Clean Industrial Deal jako správnou diagnózu. Konečně tam jsou jasně pojmenované jejich priority a problémy. 

Ale zatím v těch navazujících akčních plánech chybí konkrétní opatření. Spíš se čeká na tu „medicínu“. A hlavně: vytváří to příležitost, abychom se tentokrát opravdu aktivně zapojili. Abychom v téhle nové vlně byli u evropských procesů hned od začátku. 

MZ: Já se chci ještě zeptat na jednu věc. Když se bavíme o tématu dekarbonizace versus konkurenceschopnost firem, hodně jsme mluvili o překážkách: byrokracii a dalších věcech. Jak vnímáte samotné firmy? Nejsou i tam nějaké rezervy? Nemohly by samy udělat více pro posílení konkurenceschopnosti v této oblasti? Vy se s nimi asi setkáváte často, jak to vnímáte? 

PJ: Tak určitě se nedá tvrdit, že by firmy nedělaly chyby. Dělají je. Nechci teď vytahovat jednu konkrétní firmu a dávat to na jejím příkladu, to by asi nebylo fér. Ale myslím, že tam působí dva hlavní faktory.  

První je ten, že Evropa byla historicky v řadě odvětví napřed. A tím se dostala do situace, že má dnes spoustu velkých hráčů, kteří ovládli trh. Říká se jim incumbenti. České slovo pro to asi neexistuje. Omlouvám se za anglicismus. A když někdo trh ovládne – nemyslím monopolně, ale prostě je v něm úspěšný – tak dělá všechno pro to, aby ten trh dál žil. 

Zatímco třeba Čína nebo jiné země v těchto tradičních sektorech žádnou roli nehrály, a tak začaly přemýšlet, jak vytvořit úplně nové trhy. Třeba jako Musk s elektromobily. A právě tyhle inovace začaly torpédovat ta tradiční odvětví, kde často dominovaly evropské firmy. To je přirozený proces.  

Přes inovace přichází zásadní změna, která umožní vyrůst novým silným firmám. A objektivní realita je, že Evropa dnes doplácí na to, že dominovala v minulých dekádách. A teď čelí situaci, kdy vznikají trhy, které ty její dosavadní boří. Samozřejmě se můžeme ptát, proč ty nové nápady nevymyslely právě ty tradiční firmy. Ale když jste obří firma jedoucí v ustáleném sektoru, fungujete prostě trochu jinak. 

Druhá věc, kterou chci zdůraznit na obranu firem – které, znovu říkám, určitě dělají chyby – je to, co si podle mě málokdo z politiků nebo lidí mimo byznys uvědomuje. Den má dvacet čtyři hodin. Představenstvo má půl dne, někdy den, a ten čas musí věnovat buď tomu, že posoudí nové inovace, co přinesli vývojáři, kterým dají zelenou, rozpočet a tým. Anebo ten čas věnují tomu, jak zareagovat na další návrh regulace, kterou třeba nejste schopni ani fyzikálně splnit.  

Sám jsem to zažil ve Škodovce. Byl jsem tam v době, kdy přicházely úplně první návrhy na snižování emisí CO₂. A pamatuji si tu paniku u technických kolegů, kteří říkali: „Jak se vůbec došlo k tomu, že to má být 150 gramů, nebo 200 gramů?“ A odpověď byla, že politici chtěli něco, co si lidé snadno zapamatují. Tak zvolili hezky zaokrouhlené číslo. 

Tohle byl prostě obrovský problém, protože potom firma tu vnitřní kapacitu věnuje tomu, jak čelit legislativě, jak se na ni připravit, jak vysvětlit, že to nepůjde, nebo že by to možná šlo jinou cestou. A to si myslím, že vidím dnes a denně kolem: že firmy, místo aby ty nejchytřejší mozky a manažeři věnovali svůj čas inovacím a přemýšlení o tom, jak mít lepší produkty (pokud jde o B2C), nebo jak být platnější pro své odběratele (v B2B), jsou až přespříliš zatížení řešením regulací, které na ně padají jak z národní, tak z evropské úrovně. 

A ještě možná poslední věta: Svaz průmyslu byl historicky možná vnímán jako svaz, který zastřešuje tradiční průmysl, ale to už dávno neplatí. Transformovali jsme se v podstatě ve svaz byznysu. Mezi našimi členy máme startupovou asociaci, digitální firmy, které už dnes tvoří z hlediska poplatků členů většinu, máme zdravotnictví, banky, startupy. Takže to, co tady říkám – ano, bavíme se třeba o chemickém průmyslu, který mezi členy máme a kde z první ruky víme, co zažívají – ale obecně tyhle poznatky komentuji z pohledu celé české ekonomiky, ne jenom její výseče. 

LB: Já jsem právě na to chtěla reagovat tím, že ta předchozí část byla hodně o těch tradičních firmách, ale ony ty inovace, a i ty dekarbonizační inovace, můžou přicházet z celé řady nových firem. Takže pokud byl ten dotaz na to, co můžou firmy nebo co může stát nebo podnikatelské prostředí udělat pro to, aby se posílilo dekarbonizační úsilí v podnikatelském sektoru, tak je to třeba i to, že se otevře prostor právě pro inovativní a menší firmy.  

Zrovna jedna z věcí, kterou jsme ukazovali v Mapě příležitostí, byla třeba naše silná pozice ve 3D tisku, konkrétně v aditivních technologiích z plastů, kde patříme – díky jedné konkrétní firmě, Průša – mezi naprostou špičku na světě. Myslím, že jsme v top pěti zemích, které vyváží tuhle technologii.  

Takže jsou tu ty tradiční technologie, jak říkal Petr, ve kterých jsme byli dlouhodobě silní, ale zároveň tady vznikají nové inovace, kde jsme v Česku schopní ještě zachytit ten trend a být mezi světovou špičkou.  

Stejně tak patříme mezi deset největších vývozců dronů na světě – to je technologie, která je dnes často vnímaná v souvislosti s obranou, ale rozhodně není jen o tom. Má široké využití i v energetice, zemědělství a dalších oblastech, a i tady jsme dokázali ten vývoj dobře zachytit.  

Takže nejde jen o velké firmy. Je potřeba otevřít prostředí pro inovace těch menších. Ty ale často naráží právě na nedostupnost kapitálu, o čemž mluvil i Petr. Je to jedno z klíčových témat Druhé ekonomické transformace. Pokud mají takové firmy uspět na globálním trhu, potřebují kapitál, který ale nezískají na fragmentovaných národních trzích jednotlivých členských států. Potřebují jednotný a větší kapitálový trh, který bude dostupný i pro globální investory. 

PJ: A zrovna ten příklad 3D tisku je skvělý, když jsme hovořili o tom, že regulace je potřeba, že smart regulace není nutně něco špatného. Tady by byla opravdu na místě. Podívejte se, co čínské společnosti dělají panu Průšovi, jak brutálně nefér způsobem likvidují trh. A on je možná jeden z posledních velkých hráčů, který tomu ještě odolává.  

Tady mi naopak přijde nečinnost Evropské unie a jejích orgánů opravdu smutná. Pevně věřím, že se to změní, protože ať už jde o dumpingové ceny, nebo o možnosti průmyslové špionáže skrze 3D tisk, tohle je přesně oblast, kde bychom regulaci naopak potřebovali. 

MZ: Já bych vás na závěr poprosil: kdybych se mohl zeptat na nějakou vaši vizi, pokud jde o Českou republiku, případně i Evropu, z hlediska dekarbonizace, nových technologií a inovací. Máte nějakou představu, jak by se to ideálně mělo vyvíjet? Jak by to podle vás mohlo nebo mělo vypadat v horizontu třeba deseti, patnácti, dvaceti let?  

LB: Petře, chcete začít? 

PJ: Klidně začnu. Já jsem celoživotní optimista, takže i můj závěr bude optimistický. Tenhle podcast se jmenuje Innovate or Die, takže já bych řekl „No Time to Die“. Potřebujeme méně regulace, více důvěry jak v lidi, tak ve firmy, že dokáží inovovat. A také větší prostor pro to, aby se jim při tom lépe dýchalo.  

Troufnu si říct, že potřebujeme více Evropy, ne méně. Protože jedině rozumnou spoluprací můžeme hrát jakoukoliv relevantní roli ve světě, který na nás jednoduše nečeká. A pokud se nám tohle podaří, nevidím důvod, proč by se Evropská unie nemohla během poměrně krátké doby vrátit na pozici skutečného globálního hráče. 

LB: Já jsem tedy také celoživotní optimista. Moje vize České republiky je taková, kde jsme dokázali překlopit naše tradice a silné stránky do toho, že využila všechny příležitosti, které se ve světě nabízejí.  

Tradiční průmysly našly nové způsoby, jak uplatnit své výrobky v nových oborech a oblastech. A zároveň si představuji Českou republiku, kde velká část přidané hodnoty, která tu vzniká, také zůstává. To znamená, že jsme držiteli nejen inovací, ale i obchodních a prodejních dovedností. Kde to, co tady vytvoříme, také u nás využijeme a zadržíme. 

MZ: Díky. Bene, co vy? 

BH: Také jsem optimista, možná trochu flegmatický, ale spíš, než abych se zdržoval tím, co nefunguje, hledám, co by fungovat mohlo. A myslím, že to máme podobně všichni. Určitě nás čeká řada náročných let. Ať už jde o implementaci cílů Zelené dohody, nebo dalších evropských iniciativ. Samozřejmě to vnitřní prostředí nám úplně moc nepřeje. 

Nicméně pokud nějak to vydržíme, tak si můžeme představit situaci, nevím, jestli to bude za deset nebo patnáct let, určitě dlouhodobě. Docela se mi líbí třeba rámec, který zasadili do RIS3 strategie, které se jmenuje, myslím, Zefektivnění emisní a materiálové náročnosti ekonomiky a kde jsou tři pilíře: dekarbonizace, decentralizace a cirkularita.  

Kdybychom zvládli ten přechod na jak energetický systém, tak i fungování toho fyzického hospodářství se zbožím, s výrobky, budovami, auty, čímkoliv. K tomu jsou klíčová data a digitalizace.  

Jakmile budeme mít k dispozici dobrá data v nějakém standardním systému nebo standardních kategoriích, která se dají sdílet napříč hodnotovými řetězci a ve kterých půjde hodnoty i reálně měřit, tak si myslím, že už dneska vidíme, že máme spoustu exponenciálních technologií.  

A ve chvíli, kdy bude ten systém aspoň nějak nastavený – což dneska ještě není – tak ta změna může být opravdu mnohem rychlejší, než si teď dokážeme úplně představit. 

MZ: Optimismus na závěr, to je dobře. Moc děkuji, že jste si udělali čas. Díky za vaše názory, vaše příspěvky a přeji hezký den. 

LB: Děkujeme.  

PJ: Díky, na shledanou.  

BH: Na shledanou. 

Zpět na začátek