Firma Rafaella učí lidi rozumět vůním

Čich je nejstarší smysl spojený se savčím instinktem. Je neměřitelný a nikdo dosud přesně neví, jak funguje. Začíná s prvním a končí s posledním nádechem. Mozek si pamatuje hodně staré čichové vjemy a je prokázáno, že děti cítí už v plodové vodě. Možná máme čichové zážitky předků uložené v genech, je to záhada. Co jednou cítíme, to nikdy nezapomene a umíme k tomu přiřadit i tehdejší emoci, přestože si třeba nevybavíme událost s vůní spojenou,“ říká Petra Hlavatá, zakladatelka pražské firmy Rafaella. 

Vede vonnou laboratoř, kde vyvíjí vůně, pořádá vonné instalace a spolu s Markétou Filipovou nabízí semináře, při nichž se lidé učí jazyku vůní rozumět. Sama je intenzivně vnímá odmalička. 

„Moje nejstarší čichová vzpomínka je vůně lesa, když jsme šli s dědečkem na houby. A jak voněly vlasy mojí maminky po lacích Lybar a Taft,“ vypráví Petra. „V současnosti už dokážu svou čichovou paměť dekódovat a pojmenovat podle ingrediencí, s nimiž pracuju.“

Sama měla odmalička talent k míchání čehokoli, takže se stala nejen vyhledávanou parfumérkou, ale také výtečnou kuchařkou. Střední školu absolvovala jako farmaceutická laborantka a navázala studiem farmacie. Tuto exaktní vědu Petra doplňuje vyvinutým čichem a silnou intuicí, kterou se nechá vést i v podnikání. 

Nula je dobrá!

Už před narozením dětí se vedle zaměstnání věnovala systému Aura-Soma – metodě samoléčení pomocí barev. „Hned se hlásilo plno klientů. Nejdřív jsem pracovala den v týdnu, pak dva… Měla jsem to snazší – manžel vydělával a mohla jsem mít paní na hlídání,“ přiznává devětačtyřicetiletá podnikatelka. 

„V roce 2003 jsem vytvořila koncept Vonná typologie – 16 vůní Rafaella, které jsou základem semináře Vonná praxe. A co jsem si vymyslela, to se rychle ujalo – prostě jsem někam s vůněmi šla a lidé je chtěli. Škola čichu vznikla na Fleru, kde jsem zájemcům posílala testery, ale přišlo mi divné prodávat jen po internetu. Zkusmo jsem vypsala víkendový seminář a lidé na ně chodí už jedenáct let.“

Víkendová Škola čichu se proměnila v roční vzdělávací koncept a na něj v roce 2011 navázalo otevření alchymistické parfumerie Rafaella v Praze na Malé Straně, kde Petra působila tři roky. Přelomová byla spolupráce s Klášterem Kladruby, pro který vytvořila unikátní archiv vůní – cyklus Triptych Monastery. Nejnovější z mnoha dalších spoluprací s kulturními institucemi je kutnohorský parfém Stříbro pro Barboru a spolupráce s tamější galerií Gask.

„Vždycky jsem si na sebe vydělala,“ pochvaluje si Petra. „Od začátku se řídím zásadou, že když první akce bude na nule, je to v pořádku. Rozjezdy jsou totiž náročné na finance, musím udělat skripta, nakoupit drahé ingredience, ale baví mě to, protože se potřebuju pořád učit něco nového. Mám fotografickou paměť a přečtené informace fixuji právě vůněmi. Ty jsou výborné i jako překladače, lidé se na kurzu uvolní, přivoní si a najednou řeknou svůj příběh. Podle něj jim mohu pomoci poskládat vůni, která podpoří jejich osobnost.“

Co mi voní, to mě léčí

Spousta lidí říká, že mají špatný čich, a navíc obtížně pojmenovávají vlastní pocity. Petra své klienty učí vonnému jazyku, i když spojení vůní a emocí jsou individuální. Třeba k růži se často přiřazuje láska, ale pokud máme její vůni spojenou se špatnou vzpomínkou, těžko ji jako lásku označíme. Řeč vůní patří jenom nám a komunikaci s našimi emocemi, zkrátka – vonný jazyk není esperanto, ale zajímavé obohacení života, které můžeme sdílet s podobně zaměřenými lidmi.

„Zpětně si vybavuji, že jsem se podle čichu orientovala vždycky, jsem tak nastavená, možná proto, že pocházím z Valašska,“ směje se Petra. 

„První přivonění k synovi také přispělo k tomu, že jsem se nechtěla vracet do práce. Vždycky se mi vyplatilo být autentická, a když se mi něco nelíbilo, sebrat se a jít. Proto radím klientům, aby šli za tím, co jim voní, protože to, co mi voní, to mě taky léčí. Negativní věci se rozpouštějí v těch pozitivních. Dříve lidé vůně obětovali bohům a umění vůní bylo uměním lásky. Mimochodem řada východních dodavatelů vám určité věci neprodá, pokud vás nepovažují za přítele.“

Čekám a piju čaj

Rozhovor probíhal v době druhého lock­downu kvůli koronaviru, k jehož příznakům patří také ztráta čichu, takže se nelze nezeptat, jak se v této době podniká s vůněmi. „Vůně se nedají zastavit, procházejí věky!“ odpovídá Petra. 

„Covid samozřejmě respektuju, je to úplně nová situace. Bohužel přerušil také můj nový cyklus Hedvábná stezka navazující na tradici vonných poutí po světě,“ konstatuje Petra.

Ale karavany spojující kultury jsou podle ní už zase v pohybu. Historie se opakuje – staré východní kultury milovaly vůně, lázně, kladly důraz na tělo, křesťané to vše zakázali jako hřích. Pak přišla renesance a křižáci znovu přivezli z východu vůně, je to vždy zhruba v intervalu 500 let… 

„Ostatně čich souvisí s dýcháním i s naší svobodou a naše společnost už zašla moc daleko. Myslím, že pandemie znamená velikou změnu celého nastavení světa. Spousta lidí totiž nic necítí a to způsobuje oploštělost. Nechápu, jak někdo může jíst něco, co mu nechutná, protože je to módní, dělat věci, které ho nebaví, nebo žít s partnerem, který mu nevoní. Ten rozpor atakuje i náš imunitní systém.“ 

A co se týká její práce, jak na tom je? ptáme se. 

Už na jaře všechno zredukovala, nechala jen laboratoř. Vůně se přes internet prodávat nedají, část jejího úspěchu vychází z přímé interakce s lidmi. Nemá obrovské provozní výdaje ani ambice, ale ani moc velké rezervy, protože co vydělá, investuje zpátky do vůní. 

„Snad to přežiju… Vyrobím něco do zásoby a budeme dál žít stejně skromně jako předtím. Naštěstí jsem za léta vybudovala stabilní a dlouhodobou spolupráci s kulturními institucemi, pro které vytvářím parfémy. Největší práce je zůstat člověkem, který cítí. Před pěti lety mi umřel manžel a přišla jsem o všechno, takže dnes si říkám – psi štěkají a karavana táhne dál. A chovám se stejně jako vůdci karavan. Když je písečná bouře, čekají, až se zlepší podmínky, a pijou čaj. A pak zase vyjedou,“ říká klidným hlasem.  

Převzato z časopisu Profit. Autro článku: Jana Šulistová.