English version
V následujícím článku přináší Trade News poměrně zásadní rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž tento soud předmětnou problematiku posuzoval.
Jádro problému
Podle ustanovení § 2002 odst. 1 občanského zákoníku2 (dále „OZ“) poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit. Podstatné je takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala; v ostatních případech se má za to, že porušení podstatné není. Podle ustan. § 1977 OZ poruší-li strana prodlením svou smluvní povinnost podstatným způsobem, může druhá strana od smlouvy odstoupit, pokud to prodlévajícímu oznámí bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděla.
Porušení smlouvy (aby bylo podstatné) musí mít tedy takovou intenzitu (závažnost), kdy strana porušující smlouvu si již při jejím uzavření byla (musela být) vědoma toho, že by druhá strana za takové situace (s předjímaným porušením) smlouvu vůbec neuzavřela. Při posouzení se bude vycházet z okolností případu, v obchodních vztazích mohou však svoji roli hrát i zvyklosti a praxe. Například několikadenní prodlení kupujícího s úhradou kupní ceny zpravidla nelze (při absenci odlišného smluvního ujednání) kvalifikovat jako podstatné porušení.
Právo na odstoupení od smlouvy: Jak je to s výjimkami?
Jak však postupovat v případě, kdy se dlužník ocitl v prodlení (představujícím podstatné porušení smlouvy), jeho prodlení trvá, ale věřitel od smlouvy neodstoupil „bez zbytečného odkladu“? Zaniklo tím právo věřitele od smlouvy odstoupit nebo jej může věřitel uplatnit (při trvajícím prodlení dlužníka) i nadále? Rozhodovací praxe nebyla při řešení těchto otázek jednotná.
V posuzovaném případě se žalobci domáhali určení vlastnictví k nemovitosti (bytové jednotce) s poukazem na to, že od kupní smlouvy uzavřené mezi nimi (jako prodávajícími) a žalovanou (jako kupující) odstoupili z důvodu prodlení žalované se zaplacením kupní ceny, a stali se tak opět vlastníky (spoluvlastníky) předmětné nemovitosti. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud žalobci odstoupili od kupní smlouvy až po dvou a půl letech po vzniku jimi tvrzeného prodlení žalované, neučinili tak bez zbytečného odkladu, a jejich právo odstoupit od smlouvy proto zaniklo. Odvolací soud se s tímto právním názorem ztotožnil.
Závěry Nejvyššího soudu
Na základě dovolání žalobců Nejvyšší soud posuzoval dvě právní otázky, a to i) jaký význam má nedodržení lhůty „bez zbytečného odkladu“ při odstoupení od smlouvy pro podstatné porušení smluvní povinnosti (tj. v případě existence zákonného důvodu odstoupení – viz výše) v případě trvajícího prodlení dlužníka a ii) zda lhůta „bez zbytečného odkladu“ je aplikovatelná u smluvně sjednaného odstoupení.
Odstoupení od smlouvy po uplynutí lhůty podle § 1977 OZ při trvajícím prodlení dlužníka
Nejvyšší soud uzavřel, že při podstatném prodlení dlužníka si věřitel může zvolit, zda závazek ukončí odstoupením od smlouvy, nebo zda ještě dá dlužníku „druhou šanci“ (a od smlouvy tak případně odstoupí za podmínek pro nepodstatné prodlení podle § 1978 a 1979 OZ). Poskytnutí „druhé šance“ se z pohledu Nejvyššího soudu může jevit racionální i proto, že věřitel si nemusí být jist podstatností prodlení (a možností odstoupit od smlouvy bez dalšího) a může tento postup zvolit z důvodu opatrnosti.
Klíčové je, že podle Nejvyššího soudu věřitel marným uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu sice ztrácí možnost odstoupit od smlouvy pro podstatné prodlení, pokud však prodlení dlužníka stále trvá, právo věřitele od smlouvy odstoupit nezaniká a věřitel jej může uplatnit i nadále za zákonných podmínek pro nepodstatné prodlení (tzn. poté, co dlužník nesplní dluh ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté /„druhá šance“/).
Oznámí-li v takovém případě věřitel dlužníku, že odstupuje od smlouvy, aniž mu předtím poskytl dodatečnou lhůtu ke splnění, účinky odstoupení od smlouvy nastanou teprve po marném uplynutí přiměřené dodatečné lhůty, která měla být dlužníku poskytnuta ke splnění povinnosti. Její běh počíná okamžikem, kdy se odstoupení dostalo do dispoziční sféry dlužníka.
Aplikovatelnost lhůty „bez zbytečného odkladu“ u smluvně sjednaného odstoupení
Právo od smlouvy odstoupit může vzniknout nejen v případě naplnění zákonných podmínek, ale smluvní strany jej mohou ve smlouvě ujednat (a běžně to v praxi dělají) ve vazbě na jimi určené případy, z důvodu nichž ta která smluvní strana může toto právo uplatnit (většinou se jedná o případy porušení smlouvy, není to však podmínkou, strany mohou toto právo vázat v zásadě na rozličné skutečnosti či situace).
V souzeném případě bylo právo odstoupit od smlouvy sjednáno pro případ prodlení se zaplacením kupní ceny a v jejím nezaplacení ani v dodatečné lhůtě deseti pracovních dnů po sjednaném datu splatnosti.
Konsolidační balíček přinesl změny v daních. Mnohé se projeví v přiznání za rok 2024
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že pokud strany ve smlouvě ujednají určitý důvod pro odstoupení od smlouvy (např. prodlení trvající určitou dobu), aniž by současně dohodly časové omezení trvání práva od smlouvy odstoupit či podmínky jeho uplatnění, není strana mající právo od smlouvy odstoupit limitována zákonnou lhůtou „bez zbytečného odkladu“ (tato se tedy neaplikuje).
Ve smluvně ujednaném důvodu totiž nelze bez dalšího spatřovat podstatné porušení smlouvy, a současně pokud strany projevily vůli a určitý smluvní důvod odstoupení dohodly, není zde potřeba zákonného rozlišování podstatnosti či nepodstatnosti porušení/prodlení (nedohodly se strany ve smlouvě jinak, není tak právo od smlouvy odstoupit vázáno ani na poskytnutí „druhé šance“).
Převzato z Internetového portálu TRADE NEWS. Autor: Petr Kvapil
