První kapličku „udělal“ v roce 1993 a první kostel o čtyři roky později. Když ale Jaroslav Dvořák použije slova „udělat kostel“, nemá to nic společného s epidemií loupeží, která české chrámy páně zasáhla počátkem devadesátých let minulého století. Letošní Živnostník roku Královéhradeckého kraje tím myslí, že udělal „klempířinu“, „pokrývačinu“ a „tesařinu“. Už desítky let slézá a opravuje věže a střechy východočeských církevních staveb, takže moc dobře ví, co se skrývá za úslovím „je s tím práce jako na kostele“. 

Ostatně žije v Rožmitále na Broumovsku, oblasti s unikátním souborem deseti barokních kostelů a jedné kaple vybudovaných až na jedinou výjimku proslulými staviteli Kryštofem a Kiliánem Ignácem Dientzenhoferovými. To Jaroslava Dvořáka muselo poznamenat, protože před lety koupil pozemek u svého domu, na němž stála zřícenina třísetleté kaple svatého Jana Nepomuckého. Vlastnoručně a na své náklady ji znovu vystavěl podle dientzenhoferovského vzoru, ačkoliv není doloženo, že to byla jejich stavba. Podle Jaroslava Dvořáka ovšem dientzenhoferovské znaky vykazovala. Znovu vysvěcena byla v srpnu 2020. 

Všecky ty baráky jsou moje 

Vyučil se klempířem v někdejším náchodském okresním stavebním podniku. V osmdesátých letech pracoval na stavbách Státního statku Teplice. Zastřešoval kravíny nebo seníky a když na jaře roku 1990, půl roku po listopadové revoluci, statek oznámil, že končí, bylo to pro něho vysvobození i zadostiučinění. „Uvědomil jsem si, že už nebudu muset poslouchat ničí příkazy,“ vzpomíná. A založil si živnost. 

„Začal jsem střechami rodinných domů, ale postupně se nabalovala práce na památkách,“ líčí. A ta časem převažovala. Právě na ní si Jaroslav Dvořák vybudoval renomé a díky tomu letos získal titul Živnostník roku Královéhradeckého kraje. Za tři desetiletí renovoval střechy a věže asi patnácti kostelů, na mnohých z nich pracoval s přestávkami, kdy investor čekal na dotace, čtyři až pět let. A nikdy prý neměl problém s dohlížejícími památkáři. Kromě toho zastřešil spoustu soukromých domů na Broumovsku. „Po revoluci jsem dělal i 28 dní v měsíci a dvanáct hodin denně, nebyl to pro mě problém,“ dodává a pochvaluje si, že když dnes jde ve svém kraji ulicí, uvědomuje si, že ji někdy tvoří domy, jejichž střechy stavěl. „Všecky ty baráky jsou moje děti,“ říká. 

Od roku 2003 na „ty baráky“ není sám, přidal se k němu syn, který právě tehdy absolvoval stavební průmyslovku v Hradci Králové. „Řekl jsem mu: máš dvě možnosti, buď půjdeš dělat stavbyvedoucího do některého stavebního podniku, nebo nastoupíš ke mně a půjdem půl na půl. A tak jeden den udělal maturitu, druhý den si vyzvednul živnostenský list a třetí den šel se mnou na stavbu,“ vzpomíná otec. 

Kdysi měl Jaroslav Dvořák čtyři roky jediného zaměstnance, ale od té doby se už do podobného dobrodružství nepustil. „Byl to typický zaměstnanec. Když jsem mu řekl, bez problémů přerovnal věci z jedné strany na druhou. A kdybych za dva dny přišel a oznámil mu, že jsem se spletl a že je potřeba ty věci přerovnat do jiného koutu, beze slova by to šel udělat. Ale když jsem ho chtěl naučit pokládat krytinu, ukázal jsem mu, jak na to, musel jsem pak ten kousek střechy po něm předělat,“ líčí svou zkušenost Jaroslav Dvořák. 

A už vůbec by prý nemohl mít velkou firmu. „Jednou jsem to říkal svému známému, který zaměstnával 40 lidí, že bych tak velký podnik, jaký má on, řídit nemohl, protože když někdo neudělá práci, na kterou ho pošlu, jdu ji udělat za něj. Navíc jsem tak soucitnej, že bych všechny peníze rozdal lidem, protože jim je hrozně přeju. Nemůžu se ani koukat na člověka, který prohrává v nějaké soutěži, protože prohrávám s ním. Takže jako lidumil bych skončil pod mostem. Naštěstí to o sobě vím, proto lidi nezaměstnávám,“ vypráví. 

Jak se podniká v regionech: Královéhradecký kraj

Dovolená v sezóně? Neexistuje 

Jaroslav Dvořák si nikdy neplatil reklamu, přesto prý musejí se synem odmítat víc zakázek, než kolik jich přijmou. Největší reklamou na jejich firmu je práce, kterou odvedli. „Nikdy jsme neměli s žádným zákazníkem problém, co se týká kvality. Nikdy nám nikdo neřekl, už nechoďte, našel jsem si jiného řemeslníka. Lidi na nás ,stáli frontu‘ i tři roky. Rádi si počkají, když za svoje peníze dostanou něco nadstandardního,“ říká pokorně, aniž by se chlubil. „Když slíbím, že v pátek postavím lešení, tak v pátek postavím lešení. Když řeknu, že střecha bude stát 150 tisíc, bude stát 150 tisíc a ne 200. Když se vyskytne něco nepředvídatelného, musím zákazníkovi vysvětlit, proč to vzniklo, jaký je problém, jak ho lze odstranit, co to bude stát a zeptat se, jestli to chce. Byl jsem překvapený, když se lidi divili, že k nim přijdu i v neděli. Říkal jsem jim: No, nezlobte se, máte přece rozdělanou střechu, mně by to taky vadilo.“ 

Ke svému podnikání přistupuje až asketicky. Říká, že si nikdy přes stavební sezonu nevzal dovolenou. „Živnost není o tom být miliardář, tím živnostník nikdy nebude. Je to o tom, že děláte to, co vás baví a jste u toho spokojený. Nechodíte ráno do práce naštvanej,“ vypráví a je si vědom, že jako živnostník ručí za svou práci veškerým majetkem. „Ne jako nějaké eseróčko třeba jen dvěma sty tisíci.“ 

„Když byla pandemie, neměli jsme nataženou ruku, neříkali jsme, státe, dej nám peníze, když nemůžeme dělat. Vždycky jsme jeli jen za to, co si vyděláme. Z toho jsme rozvíjeli firmu,“ líčí a proto ho „fascinují“ zákazníci, kteří živnostníkům nepřejí. „Když se s nimi bavím, koho volí, říkají, že politické strany, které omezí šedou ekonomiku, protože řemeslníci jsou podvodníci, co neplatí daně. A když pak donesu fakturu, zeptají se, jestli by to nešlo bez ní. Řeknu, že nešlo. Ptají se proč? Protože než peníze, které si od vás vezmu, zdaním, můžu je použít na rozvoj firmy. A když na ně nebudu mít fakturu, ošidím sebe i stát,“ vypráví. 

Ačkoliv „tesařina“, kterou v kraji proslul díky citlivé renovaci památek, původně nebyla jeho oborem, dostal se k ní z potřeby vyjít zákazníkům vstříc a nezklamat je. „Sundáte ze střechy starou krytinu a zjistíte, že krov je shnilý. Ale nemůžete říct majiteli, sežeňte si tesaře a až vám vymění trámy, budu pokračovat. Takže vezmete pilu, vyříznete špatné dřevo a vyměníte ho. Tímto způsobem jsem se od malých věcí dostal až k opravě krovů historických památek,“ vysvětluje, jak se učil tesařskému řemeslu „za pochodu“ a nakonec zachraňoval i střechy, které byly na spadnutí. Třeba na jednom broumovském statku. „Když jsme ho dokončili, přiznal se nám majitel, že před námi oslovil několik tesařů a všichni mu řekli, že to nejde opravit a musí se to zbourat.“ 

A pak Jaroslav Dvořák přidává ještě historku, jak u kostela, na kterém se synem pracoval, zastavilo auto, vystoupilo z něho „pět pánů“ a projevili zájem o prohlídku stavby. „Provedli jsme je, ukázali jim, co děláme a oni se pak postavili do kruhu kolem nás a začali se představovat jak apoštolové na orloji. Byli to vedoucí kateder a fakult Českého vysokého učení technického z Prahy. A jejich rezultát zněl: Pánové, klobouk dolů, po dlouhé době vidíme dobře odvedenou řemeslnou práci.“ 

Nejspíš i díky této reputaci už dvanáct let Dvořákovi neprohráli výběrové řízení na rekonstrukci střechy památkově chráněné stavby. Tenkrát jim zakázka unikla proto, že byli o sto tisíc dražší než konkurence. „Vítězná firma ale nakonec překročila vlastní rozpočet o 300 tisíc,“ poukazuje Jaroslav Dvořák na paradox konkurzů, kdy investor nic neušetří, ale naopak zaplatí ještě víc. „A teď po letech půjdeme na ten kostel bourat zabetonované kovové traverzy, které už tenkrát měly být odstraněny. A právě to jsme zohlednili v našem původním rozpočtu. Takže nás to stejně neminulo. Ta stavba je nám prostě souzená,“ usmívá se Jaroslav Dvořák. 

Anna Hones se musela rozhodnout mezi uměním a farmařením. Ale nebyla to těžká volba

Pro jeho firmu Střechy-TASK je to možná jedna z posledních větších zakázek. Pokud ovšem firmu nepřevezme syn, který už částečně kontrolu nad živností má. „V podstatě je vedoucí. Stará se o organizaci a rozpočty a já mu fakturuju svou práci. Vedu ale jen 20 procent firemní fakturace, zbytek je na něm,“ vysvětluje sedmašedesátiletý Jaroslav Dvořák, který chce nejpozději v sedmdesáti odejít do důchodu. Vlastně je pozoruhodné, že ve svém věku stále pracuje až desítky metrů nad zemí, protože je to především on, kdo šplhá na kostelní věže, zatímco syn mu ze země vysokozdvižnou plošinou posílá materiál. „Asi na to musíte mít geny. Táta umřel v necelých dvaadevadesáti, maminku ještě mám,“ říká k předpokladům své fyzické kondice. „Ze střech slezu před Vánoci, v zimě neděláme, a vylezu na ně až začátkem dubna. První pracovní měsíc je pak krutý, protože tělo chátrá, ale musím se přemoci a ono se to porovná.“ 

Zda syn firmu udrží i po otcově odchodu do důchodu, závisí na jeho dalších aktivitách. A kromě nich se ve čtyřiceti letech pustil do vysokoškolského studia managementu v Ostravě, kde navštěvuje druhý ročník. „Jestli se mu bude dařit v jeho dalších projektech, naše firma se mnou skončí, pokud se mu byznys nepovede, bude pokračovat v mé práci a bude si muset k sobě najít někoho druhého,“ říká otec. 

Dva Živnostníci roku v rodině 

Do soutěže o titul Živnostník roku přihlásila Jaroslava Dvořáka jeho dcera Petra Šolcová. „Já bych se v životě nepřihlásil. A že jsem vyhrál cenu, byl pro mě šok. Vždyť tam soutěžily firmy, které točí stamiliony a podle investičních výhledů chtějí zabrat půl Evropy,“ líčí s nadsázkou Jaroslav Dvořák. „A pak tam přijde vořech jako já, firma o dvou lidech, absolutně nezajímavá, která se nikam necpe, a vyhraje.“ 

V rodině Dvořákových je to přitom už druhý titul pro Živnostníka roku Královéhradeckého kraje. Ten první získala před dvěma roky právě jeho dcera se svým projektem výuky anglického jazyka Englishka. V celostátním kole vyhlášeném na pražském Žofíně pak skončila třetí. 

Také Jaroslav Dvořák se v prosinci chystá do novorenesančního paláce Žofín na finálové kolo Živnostníka roku. A na otázku, zda by si troufl opravit střechu této historické budovy, kdyby to bylo zapotřebí, odpovídá, že by to s radostí odmítnul. „Dnes už jsem v takové pozici, že dál než třicet kilometrů od baráku za prací jezdit nemusím,“ usmívá se muž, který tvrdí, že práce pro něho není za trest, ale za odměnu. 

Ivan Hartman