Kovárna VIVA: Čím delší je řetězec dodavatelů, tím lépe je se pojistit

Jak se stane, že zlínská kovárna dodává součásti tlumičů či brzd pro jedny z nejluxusnějších sériově vyráběných aut a jak jí při vývozu do zahraničí pomohl EGAP? Na to odpovídali finanční ředitel Michal Červenka a obchodní ředitel Zbyněk Rozsypal, členové vedení Kovárny VIVA, která v prostorách původního závodu Tomáše Bati produkuje vysoce přesné zápustkové výkovky.

„Co naše paměť sahá, naše firma razila cestu spolupráce s těmi nejlepšími na trhu a postupně se to krystalizovalo,“ říká Michal Červenka. „Základní myšlenka byla, že lídři na evropském trhu jsou zároveň ty nejstabilnější firmy a ty, které mají nejlepší know-how. A kdyby došlo, jako už s určitým opakováním dochází, ke krizím, tak ty nejlepší firmy se s nimi vypořádávají nejlépe.“

„V naší strategii je touha se něco naučit a být opravdu špičkovou firmou,“ dodává Michal Červenka. „Na druhé straně je to i určitý pud sebezáchovy, že budeme dost dobří na to, abychom mohli dodávat těm nejlepším, a zároveň ti nejlepší nás v horších časech podpoří.“

Zbyněk Rozsypal pokračuje: „Zároveň nás právě ti nejlepší vždycky něco naučili. S každým novým zákazníkem jsme se posunuli dál a pak to aplikovali v rozvoji byznysu. Určitou roli hraje také i náhoda. Náš největší vstup do automotive je spojený s povodněmi v Německu v roce 2003. Kovárna tam po povodních skončila pod vodou a automobilka rychle sháněla někoho, kdo byl schopný naskočit. My jsme v té době byli firma, která v sobě měla tu odvahu a bláhovost. Tak jsme na to kývli.“

„Udělali jsme si jméno u jednoho zákazníka,“ pokračuje Zbyněk Rozsypal. „Návazně na to jsme získali certifikáty pro to být sériovým dodavatelem do automotive. Třeba další tlumič do BMW, to už nebyla žádná povodeň, to nám vyloženě přišla skica na papíře, namalovaná rukou a s otázkou, jestli to, co je v příloze, je vykovatelné. Řekli jsme si, jestli to opravdu potřebují, tak to někdo musí být schopen vyrobit. A jestli to někdo má vymyslet, tak my si na to věříme. Takto byla z něčeho, čeho mělo být původně 15 tisíc kusů, strašně úspěšná čtyřkolka pro Bavorák. V období tohoto řešení jsme dodávali 100 tisíc kusů s velkými porodními bolestmi, ale nakonec to po určitém vývoji byl výborný projekt.“

Kovárna VIVA tady ve Zlíně zabírá očividně podstatnou část toho původního Baťova areálu…

MČ: Výrobních ploch je určitě jedna čtvrtina.

ZR: Baťa tady v roce 1932 postavil malou dílnu, slévárnu, kovárnu a my tím vlastně navazujeme na tradici. Když si po revoluci pan Vančura s dalšími spoluzakladateli pronajmul zdejší provoz, tak zaměstnával 30 lidí. A shodou okolností letos slavíme 30 let od toho momentu.

MČ: Co je zajímavé, a my to rádi zmiňujeme, je fakt, že ten areál prochází nějakými proměnami, ale naše kovárna, nebo respektive to, co je v budově 92, tam zůstává po několik generací. Je to tak jeden z mála provozů v současných prostorách, který plně navazuje na historii již za firmy Baťa. Zároveň v těch prostorách dochází k naplňování baťovského hesla „lidem myšlení a strojům dřinu“. Dostáváme se tak postupně z extrémně náročné práce do poměrně sofistikované výroby s vysokým stupněm robotizace.

Baťovo dědictví v podobě jeho výrobků této značky najdeme na celém světě. Vy jste také provázáni s celým světem. Pochopil jsem, že pracujete také s materiálem z Asie, snad i z Japonska?

ZR: Na vstupu máme například i vysoce kvalitní materiál z Japonska, ale na výstupu máme dodávky i přímo do Brazílie, do Turecka, historicky jsme vozili i do Číny a v tuhle chvíli jsme třeba součástí pozitivní německé obchodní bilance s Čínou. Dá se tedy říct, že prostřednictvím našich zákazníků nachází naše výrobky uplatnění prakticky na celosvětovém trhu.

Jak důležitý je pro vás zahraniční obchod. Kolik objemu vaší produkce míří do zahraničí?

ZR: Jestli se bavíme čistě o tom, co překročí hranice České republiky, tak v objemu je to minimálně 70 procent.

MČ: To procento je relativně nízké na to, v jakém oboru podnikáme. Ale hodně významných zahraničních firem má v České republice fabriku. Například Bosch Jihlava je náš významný zákazník. A cílovou destinací jeho produktů je Čína, Evropa a Amerika. Ale shodou okolností ta výroba a zpracování probíhá v Jihlavě, takže primární export jako takový to není.

ZR: Jedna z mála věcí, které opravdu končí v Česku, jsou endoprotézy. Ty pravidelně figurují mezi našimi produkty, byť je to okrajově.

Loni jste začali spolupracovat s EGAP a během jednoho roku vyvezli s jeho pojištěním výkovky například do Lotyšska, Švédska a Polska za 600 milionů korun. Dokonce VIVA získala cenu v soutěži Exportér roku…

ZR: Byly to dodávky pro výrobce nákladních vozů a byly to dodávky do takzvaných tier 1 dodavatelů. To je firma, která je mezi námi a automobilkou. My jsme v tom případě byli tier 2. Takže je tam míra rizikovosti, protože když člověk dodává přímo do automobilky, je tam významně větší stabilita. Ale vždy, když je mezi námi a finální montáží další dodavatel, riziko bývá obecně vyšší než běžně.

MČ: Export probíhal do Polska, Lotyšska a Švédska a finální místa montáže jsou například u Volva ve Skandinávii, Francii nebo Severní Americe. U ostatních Skandinávie, Holandsko, nebo Francie.

Proč jste se do pojišťování pustili právě loni?

MČ: Náš byznys je hodně opakovatelný a my naše zákazníky známe, z toho titulu je u nás běžná fakturace a splatnosti. Za normálních okolností používáme komerční pojišťovny, kdy vzhledem k tomu, že situace během pandemie byla bezprecedentní, docházelo v jednu chvíli k ponížení limitů, což bylo nepříjemné. Jsme vázáni dlouhodobými kontrakty a museli jsme to nějakým způsobem řešit.

Musím se přiznat, že jsme možná byli jedni z prvních, kdo využil možnosti, a aktivně jsme řešili, jestli nás EGAP v rámci Evropy bude moct pojistit. A to se díky výjimce Evropské komise podařilo. Spolupráce s EGAPem běžela skvěle. Myslím si, že bez pomoci EGAPu by ty situace, do kterých jsme se dostávali, byly často až neřešitelné. Samozřejmě si uvědomujeme kreditní rizika a aktivně je řešíme.

Ta situace byla opravdu bezprecedentní, protože v tu chvíli jsme vůbec nevěděli, co bude, a komerční pojišťovny šly en bloc. Byla to nepříjemná doba. Máte nasmlouvaný materiál, máte nasmlouvané zakázky, lidi, všechno. Ve finále chcete dodávat. A teď řešíte covid, epidemiologickou situaci, propady, odsuny. Nevíte, co bude, protože taková situace byla naposledy před sto lety, a do toho ještě starosti s pojištěním.

ZR: Byli jsme zvyklí na určitou úroveň zabezpečení, nebo určitou úroveň rizika a v ten moment neřešitelnost spočívala v tom dosáhnout standardní úrovně zabezpečení. Ne, že bychom přestávali vyrábět.

MČ: Teď paradoxně vnímám, že komerční pojišťovny přehodnocují svá rozhodnutí a naopak jsou velmi proaktivní a chtějí odčinit, co tehdy dělali až moc hrr.

Čtěte také: Exportérem roku 2021 v kategorii státem podpořeného vývozu je Kovárna VIVA

Jak vidíte budoucnost pro nejbližší měsíce a roky? Sotva co se trh začal nadechovat po pandemické krizi, přišla invaze na Ukrajinu…

ZR: Nejenom kovárny, ale všechny obory, které jsou energeticky náročné, a ještě v kombinaci s ocelí, se teď perou s enormním nárůstem cen vstupů. A shodou okolností s našimi zákazníky finalizujeme podmínky, jakým způsobem naše vstupy promítnout do cen.

Velmi záleží na přístupu finálních zákazníků. Snažíme se se zákazníky jednat na dlouhodobě stabilní bázi, nevolíme metodu cukru a biče, tedy že když cítíme, že jsme na koni, tak toho využijeme, co to jde, a zase když taháme za kratší konec, tak chápeme, že někdo zase „vyždímá“ nás. Tak tudy my nejdeme a snažíme se obchod dělat tak, aby to bylo dlouhodobě udržitelné, navzájem jsme si rozuměli a podporovali se v dobách dobrých i špatných.

Doufám, že obecně i oborově spíš převládne strategie, že firmy si pod sebou nepodříznou větev a nepozabíjí svůj dodavatelský řetězec. Co je ale pravda, že se setkáváme s přístupem, že první se pomáhá těm, kteří jsou na tom nejhůř.

MČ: Na druhou stranu to je krátkodobý přístup, který odráží hlavně snahu zajistit dodávky. Ze střednědobého hlediska vnímáme, že zákazníci si vyberou ty, kteří jsou schopni přežít a s těmi pak byznys budou dělat třeba i dráž, ale hlavně stabilně z pohledu bezpečnosti dodávek.

Motivuje vás současná situace například k hledání dalších oborů, sektorů, na které se můžete zaměřit?

ZR: My jsme tímto směrem uvažovali řekněme před nějakými 5, 7 lety. Ale teď se díváme především na možnosti úspor v oblasti energií. To, že zůstaneme firmou, která kove takzvaně za tepla, na tom se v dohledném horizontu nic nezmění, ale taky když jste viděli proces, a hlavně to následné tepelné zpracování, které tvoří významnou část naší firemní spotřeby, tak tam se na to chceme podívat. Jestli ve spolupráci s výzkumnými ústavy nebo i hutěmi nebudeme schopni vymyslet značku oceli, která nepotřebuje tolik energie do následného tepelného zpracování.

MČ: Nám už se dříve podařilo od toho běžného zaměření kovárny odklonit, jsme diverzifikovanější. Tudíž máme určitý předpoklad, že máme náskok před konkurencí v době tzv. transformace od spalovacího motoru nebo obecně čistého osobního automotive.

Zároveň máme na paměti, že pokud byznys děláme poctivě a snažíme se držet krok s novými trendy, směry, dívat se na proces trochu jinak, pak máme nejlepší předpoklady pro nejistou a dynamickou budoucnost. Sami jste to v praxi viděli, když jsme procházeli naše prostory. My jsme tady proinvestovali za posledních deset let víc než miliardu korun. Do toho, aby ten proces byl opravdu postaven co nejmoderněji, co nejštíhleji a co nejefektivněji. A ano, ekologie a úspory energii při těchto aktivitách jsou pro nás velké téma.

ZR: Naše ocel je jedním z nejlépe recyklovatelných materiálů vůbec. A hledáme různé další cesty a aplikace. Nebo vyhráváme zakázky na různé díly pro e-trucky, takže vnímáme změny a příležitosti, které se kolem nás dějí. A to si myslím, že je jedna z těch zajímavých věcí, díky které se snažíme prorazit i do budoucna.

Převzato z Magazínu ze světa exportu (28/2022). Autoři: Jan Černý, tiskový mluvčí EGAP, Jana Bártová, specialista vnější komunikace EGAP