Jsou to jen „výdaje” a „zbrojení”, a nebo jde o strategickou investici s obrovským ekonomickým dopadem a hybnou silou technologických inovací, které ovlivňují i váš každodenní život? V rozhovoru s Kristýnou Helm, viceprezidentkou Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu ČR hledáme odpovědi nejen na tyto otázky.

Obsah videa

Odkaz se otevře v novém okně na příslušném místě.

• 00:55 – Obranný průmysl a jeho vliv na civilní sektor
• 10:01 – Obrana jako jedna z nových strategických oblastí
• 13:22 – Co přinese zvýšení obranných rozpočtů na 5 % HDP
• 21:34 – Úspěchy českých firem a startupů
• 28:47 – Překážky rozvoje odvětví
• 33:17 – Poddimenzované investice do výzkumu a vývoje
• 37:16 – Evropský obranný fond
• 41:47 – Převratné inovace na Ukrajině
• 48:37 – Etické otázky: strategický náskok nebo zbrojení pro zbrojení?

Zpět na začátek

To nejdůležitější, co v rozhovoru zaznělo

Navyšování výdajů na obranný průmysl je často vnímáno jako kontroverzní téma, protože podle některých lidí by tyto peníze měly být investovány jinam a lépe. Kristýna Helm, viceprezidentka Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu (AOBP), však v rozhovoru poukazuje na to, že investice do obrany jsou ve skutečnosti investicí s obrovským přínosem pro celou ekonomiku i budoucnost země.

„Vysvětlit někomu, že si chcete koupit něco, co vlastně nechcete používat, ale musíte to mít, abyste to nemuseli používat, je velice náročné.“ Přesto je tato investice do obranyschopnosti státu klíčová, protože pokud by země nebyla schopna se bránit, všechny ostatní oblasti – od zdravotnictví po sociální systém – by přestaly fungovat.

Obranný průmysl je klíčovým zdrojem inovací

Mnoho technologií, které využíváme v každodenním životě, původně vznikly v důsledků výzkumu a vývoje v obranném sektoru, ať už to byl internet nebo GPS. Dnes do něj z druhé strany pronikají moderní civilní technologie jako umělá inteligence, kyberbezpečnost nebo biotechnologie.

Právě tento transfer technologií představuje obrovskou příležitost pro české firmy. V Česku je bohatá síť inovativních malých a středních podniků a startupů, které často mají jen několik desítek zaměstnanců, ale disponují špičkovými technologiemi. V Česku v součanosti samotný obranný průmysl zaměstnává zhruba 30 tisíc lidí.

Kristýna Helm vysvětluje, že každý člověk zaměstnaný v obranném průmyslu vytváří pracovní místa pro další tři lidi v civilním sektoru a každá koruna investovaná do ekonomiky spojené s výdaji na obranu se může vrátit až třikrát. Nejvyšší návratnost mají investice do technologií, které jsou vyvíjeny a vyráběny tuzemskými firmami s co nejširším domácím subdodavatelským řetězcem. Naopak nejméně efektivní je rychlý nákup hotových zahraničních technologií, takzvaně „off the shelf“.

Úspěch českých firem

Český obranný průmysl má značný potenciál, protože může navazovat na mnohaletou úspěšnou tradici. V současnosti jde 90 procent produkce na vývoz. České firmy vynikají zejména flexibilitou, jsou schopné a ochotné vycházet zákazníkům vstříc, přizpůsobit aplikaci či být flexibilní ve smlouvách. Zatímco velcí konkurenti nabízejí spíše standardní podmínky. Flexibilitou si získáváte důvěru, která je v obraně klíčová. Především proto, že prodáváte produkt s životním cyklem 20 a někdy i 30 let.

V České republice je několik velkých hráčů jako Czechoslovak Group, Omnipol, STV Group, Colt CZ Group nebo PBS Group… což je unikátní počet, na zemi naší velikosti. Je však potřeba tento potenciál podpořit a efektivně využít.

Evropská komise ocenila českého „lovce dronů“, který chrání kritickou infrastrukturu

Překážky na cestě k prosperitě

Podle Kristýny Helm by mu významně pomohlo, pokud by stát měl dlouhodobou vizi. Ačkoliv se mluví o navyšování rozpočtů, chybí konkrétní, promyšlené plány, což vede k neefektivním nákupům zahraničních technologií, namísto podpory domácího průmyslu.

Situaci nepomáhá ani politické rozhodování, které je ovlivněno volebními cykly, což znesnadňuje dlouhodobé investice s návratností v horizontu deseti a více let. „Když se podíváme na letouny F-35, ty se začaly dávat dohromady už v devadesátých letech. Bylo u toho osm zemí, které musely investovat do vývoje, a jejich obranný průmysl se na tom podílel. A dnes ty státy a jejich průmysl sklízí ovoce práce staré víc než třicet let,“ popisuje Kristýna Helm.

Nedílnou součástí je také potřebné navyšování financování výzkumu a vývoje, hlubší spolupráce českých firem s armádou a jejich aktivnější zapojování do mezinárodních konsorcií, podobně jako se to dělo právě s vývojem letounů F-35.

Evropě komplikuje situaci rozdrobenost

Kristýna Helm poukazuje také na to, že ačkoli se na mezinárodní úrovni hodně mluví o nutnosti společných investic, konkrétní akce často nenásledují a obrana zůstává národní záležitostí. Každý stát tak čeká na to, až udělá první krok někdo jiný. Navíc jak z rozhovoru vyplývá, Evropský obranný fond sice existuje, ale je zatížen obrovskou byrokracií a pro české firmy je účast často komplikovaná a časově náročná.

Zpět na začátek

Přepis rozhovoru s Kristýnou Helm

Martin Zika: Naším hostem je dnes Kristýna Helm, viceprezidentka Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu České republiky. Vítejte ve studiu portálu BusinessInfo.cz. 

Kristýna Helm: Dobrý den, děkuji za pozvání. 

MZ: Obranný průmysl dnes zažívá poměrně velký boom. Hodně se o něm mluví, celkem logicky. Občas můžeme slyšet, jak někdo říká, že peníze investované do obranného průmyslu jsou vyhozené peníze, že by bylo lepší je dávat „lidem“. Ale mě zajímá, není to tak, že ty peníze investované do obranného průmyslu jsou vlastně peníze lidem do značné míry? Protože v dnešní době už obranný průmysl významně ovlivňuje ten civilní sektor. 

KH: Je to velké téma. Ono hlavně, jsou to peníze investované do obrany země. Není to do obranného průmyslu jako do odvětví, ale do obrany země. A je to hodně paradoxní v tom, že výdaje na obranu jsou výdaje, kdy si kupujete něco a doufáte, že to nikdy nebudete používat. A právě proto si to kupujete. Vysvětlit někomu, že si chcete koupit něco, co vlastně nechcete používat, ale musíte to mít, abyste to nemuseli používat, je velice náročné. Ze strany politiků je to opravdu těžké vysvětlit veřejnosti. 

Samozřejmě, chápu to i jako občan. Chápu, že výdaje na obranu jsou často vnímány negativně, obzvlášť v zemích, kde chybí spousta věcí ve zdravotnictví, sociální oblasti a tak dál. Nicméně je to nesmírně důležité, protože pokud stát není schopen se bránit, pokud se něco stane, tak všechny ostatní oblasti přestanou fungovat. Pokud obranyschopnost nefunguje. 

Je to tedy investice do obrany. Myslím si, že tomu i špatně říkáme „výdaje na obranu“. Ono je to spíš investice do obrany, abychom se byli schopni ubránit případnému nepříteli. 

Často zaznívá argument, že bychom se sami neubránili, což může být pravda v mnoha ohledech. Nicméně právě proto máme kolektivní obranu v rámci Severoatlantické aliance, a dokonce i článek o kolektivní obraně v rámci Evropské unie. Máme tam určitou povinnost hrát svou roli, a potom abychom se kolektivně samozřejmě ubránili. 

MZ: Mě na tom hodně zajímá právě to pronikání obranného průmyslu do toho civilního sektoru. Asi poměrně často můžeme číst, že ten vliv roste. Mohla byste k tomu říct více, jak to dneska vypadá? 

KH: Obranný průmysl proniká do civilního sektoru v několika různých rovinách. Za prvé, my jsme si na to kdysi dělali analýzu, každý jeden člověk zaměstnaný v obranném průmyslu zaměstnává další tři lidi v civilní oblasti. Takže i z hlediska ekonomického to odvětví přináší spoustu pro tu zemi. Není to jen o ziscích, které se potom daní. Je to i o pracovní síle a o technologickém potenciálu. 

Celá řada technologií, které se vyvíjejí v obranném průmyslu, se dá následně využít i v civilní oblasti. Když se podíváme zpátky do historie, tak samotný internet byl vlastně projekt, ARPANET, který vyvíjela výzkumná agentura amerického ministerstva obrany ARPA, dnes DARPA. Takže i taková věc, kterou dnes používá celý svět, vznikla z obranného výzkumu. Spousta inovací tedy přichází právě z obranného výzkumu. 

MZ: Mohli bychom se tomu věnovat více? Protože já si myslím, že spousta lidí si toho není vědoma, jaké všechny technologie měly právě původ v tom obranném sektoru. Pokud se nepletu, tak tam vznikaly věci, jako je třeba technologie GPS nebo senzory atd. 

KH: Je toho spousta. Určitě mnoho věcí, které dnes využíváme, má svůj prapůvod v obranném výzkumu. Ale i dnes je zajímavý opačný trend. Tím, jak se technologicky hrozně rychle posouváme dopředu, spousta technologií má v civilním sektoru, řekla bych, prvenství oproti tomu, co mají armády ve světě. 

Vyvíjí se to tak rychle, že armády, obzvlášť v západním světě, mají problém je pořizovat v tempu, jakým se vyvíjejí. Takže v dnešní době, když se bavíme o umělé inteligenci, o kyberprostoru a dalších technologiích, hlavně těch, které jsou v civilním sektoru hodně vepředu, tak mají problém se do obrany dostat v reálném čase. 

MZ: Vy jste už zmínila, že obranný sektor výrazně ovlivňuje ekonomiku země. Mluvila jste o zaměstnanosti. Kdybychom se podívali na další faktory, jak obranný průmysl zasahuje do ekonomiky – ať už jde třeba o zaměstnanost, nebo pokud můžeme zmínit nějaká čísla… Já jsem někde zaznamenal, tuším, že to byla studie Ernst & Young, která se snažila vyčíslit, jakým způsobem se vrátí každá investovaná koruna do obranného průmyslu. Tak jestli bychom tohle mohli probrat. 

KH: Mluvíte o multiplikačním efektu, takže tam se můžeme bavit o tom, že to záleží na hodně faktorech, ale že každá 1 Kč investovaná do ekonomiky spojené s výdaji na obranu, se může vrátit až třikrát do ekonomiky různými faktory. Hrozně ale záleží na tom, jakým způsobem je investována. Je velký rozdíl, když si nakoupíte technologii od domácího výrobce. To je ten nejlepší případ – když máte výrobce, který to kompletně vyrábí doma, a ideálně je i celý subdodavatelský řetězec co nejvíce na domácí půdě. To je ideální a tam je multiplikační efekt velký. 

Druhý případ je, když si kupujete nějakou zahraniční technologii. Ideálně jen z toho důvodu, že ji doma nejste schopni kompletně vyrobit. Ale pokud je do toho co nejvíce zapojen domácí průmysl, může být ten multiplikační efekt pořád velký. 

Nejhorší případ je, když si kupujete takzvaně „off the shelf“ technologii rychle ze zahraničí, kde je těžké zapojit domácí průmysl. Tam potom multiplikační efekt samozřejmě klesá. Tohle si myslím, že by bylo potřeba rozlišovat. 

MZ: A kdybych se na tohle ještě zeptal: já jsem někde zaznamenal, že právě tohle byla jedna z výhrad, že Evropa do značné míry nakupuje americké technologie, čili že ty peníze nejdou do evropského průmyslu. Je to tak? 

KH: V celé řadě případů ano. Když si koupíte technologii, a já bych to možná nerozlišovala na americké a neamerické, my to nejvíce vidíme u těch amerických, ale myslím si, že problém je spíše v tom, že jde o technologie, na kterých se nepodílíme od začátku, od vývojové fáze. Nemáme tam tedy podíl.  

A nejde jen o ten finanční, který je samozřejmě zajímavý pro ekonomiku, ale i o podíl na technologickém know-how, které my potom nemáme. A nejenže tu technologii nejsme schopni samostatně obhospodařovat, ale je to i bezpečnostní riziko, protože jste závislí na tom, kdo vám technologii dodává.  

V případě krize, pokud má víc států stejnou technologii, můžeme se bavit třeba o letadlech nebo vozidlech, tak když potřebujete náhradní díly, začne se hrát hra: kdo je důležitější? A v tu chvíli už smlouvy často neplatí. 

MZ: Když se vrátíme k tomu, jak je obranný průmysl součástí ekonomiky, lze říct, jaký díl na HDP obranný průmysl dělá? Jestli máme třeba údaje o tom, kolik lidí zaměstnává atd.? 

KH: Obranný průmysl zaměstnává v České republice zhruba 30 000 lidí. Ale je to hodně náročné právě vyčíslit, protože my nemáme firmy, které by se zabývaly jenom obranným průmyslem, protože tím by se neuživily. To znamená, že každá ta firma má i nějakou civilní část a teď ti zaměstnanci nejsou rozlišeni: ty pracuješ v obraně, ty pracuješ v civilní části. Protože spousta těch, když si vezmeme třeba vozidla, můžu říct příklad vozidla Tatra, tak spousta z nich jde do civilní oblasti a spousta z nich jde do obranné a vy tam vyrábíte díly a něco jde do civilu, něco do obrany. Samozřejmě pak jsou různé aplikace, ale ty lidi nemůžete rozlišit „ty pracuješ tady, ty pracuješ tady“. Takže je hrozně těžké to vyčíslit. 

A proto ta čísla jsou orientační. Zajímavé číslo, které vyčíslit jde, je export a ten máme z 90 procent, takže 90 procent toho obranného průmyslu, co se vyrábí v České republice, se vyváží. 

MZ: Já jsem také zaznamenal názor, že vzhledem k tomu, že Česká republika je silně průmyslová země, a že ten stěžejní automobilový průmysl relativně slábne, tak potřebujeme strategicky investovat do dalších oblastí. Těch možností moc není a jednou z nich právě může být obranný průmysl. Vnímáte to tak? 

KH: Určitě. My máme bohatý obranný průmysl, na velikost naší země. Jsme středně velká země v Evropě a máme opravdu širokou škálu technologií, které jsme schopni vyrábět. Je to obdivuhodné. 

Máme to možnost srovnat, když děláme různé bilaterální akce s dalšími zeměmi naší velikosti. A s námi tam vždycky přijedou české firmy. A já třeba prezentuji od tradičních vozidel, přes letadla, až po různé kybertechnologie, umělou inteligenci atd. To spektrum je fantastické. Máme munici, výrobce celé řady ráží, od malých po velké. Ta tradice je u nás opravdu silná.  

A to, co dnes probíhá, je spíše taková obroda toho, co už tady bylo. Už v rámci habsburské monarchie jsme zásobovali Evropu obrannými technologiemi. Ta tradice tu je. 

Nicméně, po revoluci v devadesátých letech se spousta věcí zprivatizovala, prodala do zahraničí. Něco se úplně zavřelo, ale řada věcí se vrátila zpět do českých rukou. A teď se na to krásně navazuje. Rozšiřuje se portfolio toho, co jsme schopni vyrábět. 

MZ: A jak je to, když o tom mluvíte, z hlediska… Protože jsou obory, kde se mluví o tom, typicky jaderná energetika, že tím, jak ten obor v posledních letech do značné míry usínal, tak se neobnovovalo know-how. Lidé to moc nestudovali atd. 

Jak je to v případě obranného průmyslu? Říkáte, že se na to krásně navazuje. Znamená to, že tyhle problémy se v obranném průmyslu neobjevují? Že je to z hlediska know-how vlastně dobré? 

KH: Já myslím, že nám hodně pomáhá právě export. Tím, že devadesát procent produkce jde ven. A kdybychom se ještě podívali na ten „koláč“, do jakých oblastí to jde, tak Evropa dlouhodobě tvoří zhruba jednu třetinu odbytiště. 

To znamená, že v Evropě se moc neinvestovalo, a ten evropský trh pro nás nebyl až tak významný. Nicméně zbytek světa víceméně pokračoval dál, exportní destinace běžely. Takže český obranný průmysl neustále inovoval. 

Jen neinovoval pro nás, pro Evropu, ale pro jiné zákazníky. To znamená, že technologie tady jsou. 

A ten široký exportní „koláč“ také znamená, že jste schopni aplikace různých technologií ušít na míru různým podmínkám, ať už klimatickým, teplotním atd. Takže spousta inovací vznikala právě díky tomu. 

MZ: Chtěl jsem se také zeptat: dnes se hodně diskutuje o navyšování investic do obranného průmyslu. Nedávno byla na summitu NATO schválená hranice pět procent HDP. A to vyvolalo docela bouřlivou diskuzi. Jak se na to díváte? 

Já se tomu nedivím, že to vyvolalo diskuzi. A když se na to podíváme z českého pohledu: my jsme se s odřenýma ušima přiblížili ke dvěma procentům, a trvalo to vlastně celé desetiletí. A teď najednou z těch dvou procent má být pět. To je samozřejmě obrovský skok. 

KH: Je ale potřeba se trochu zklidnit tím, že to neznamená, že těch pět procent bude už příští rok. Navíc těch pět procent je rozděleno: 3,5 procenta jsou výdaje přímo na obranu a 1,5 procenta jsou podpůrné investice. Ty se ale dají zařadit i do jiných oblastí jako je infrastruktura, připravenost obyvatelstva, obranný průmysl, inovace atd. Takže já bych o obranných výdajích mluvila spíš ve smyslu těch tří a půl procenta. 

Co považuji za nebezpečné, je, pokud se k tomu státy postaví tak, že to začnou implementovat příliš rychle. Ten skok na tři a půl procenta. Protože se pak může stát, že se začnou nakupovat rychle ty „off the shelf“ technologie, které jsou zrovna vyrobené a připravené. A peníze se začnou rozhazovat do spousty věcí bez promyšlené strategie, bez jasné vize, kam a proč investovat. 

Tomu by se podle mě měly státy vyvarovat. Měly by začít pečlivě promýšlet, do čeho investovat, a zároveň své strategické plány a investice koordinovat. A já věřím, že to tak bude probíhat. 

MZ: Jak velké to riziko podle vás? Protože tlak, pod kterým evropští politici jsou, zřejmě roste. Máte třeba nějaké ohlasy na to, jestli si jsou vědomi toho nebezpečí? Aby právě nedocházelo k příliš rychlým investicím, příliš rychlým nákupům a podobně? 

KH: Já doufám, že ano, ale samozřejmě to je potom věc každého státu, jak se k tomu postaví. To je na tom hodně zajímavé, že v rámci Severoatlantické aliance se dá nějaký slib investic, ale pak je na každém státu, jak k tomu přistoupí.  

Věřím, že Česká republika bude uvažovat střídmě o tom, do čeho investovat, ale zároveň bude myslet na to, abychom investovali s podílem českého obranného průmyslu. A hlavně, abychom nakupovali technologie, které buď umíme vyrobit, nebo na kterých se můžeme z velké části podílet. 

Co mi tu ale vždycky trochu chybělo, je nějaká vize do budoucna. Právě ta procenta výdajů by mohla takovou vizi umožnit. Kde chceme být? Jestli se chceme podílet na nových platformách, které se budou prodávat za pět až deset let. A jestli do nich chceme investovat už teď, aby se do nich český obranný průmysl mohl zapojit. 

Když se podíváme na letouny F-35, ty se začaly dávat dohromady už v devadesátých letech. Bylo u toho osm zemí, které musely investovat do vývoje, a jejich obranný průmysl se na tom podílel. A dnes ty státy a jejich průmysl sklízí ovoce práce staré víc než třicet let. 

Myslím si, že právě výdaje na obranu by nám mohly umožnit začít více uvažovat o zapojení do mezinárodních konsorcií. A o zapojení českého obranného průmyslu do projektů, které se tady budou nakupovat za pět až deset let. 

MZ: O tom bych s vámi určitě rád ještě mluvil. Teď mě zajímá, když se vrátíme k té pětiprocentní hranici. Vím, že někteří ekonomové varovali, že to je opravdu velká investice. Pokud si to dobře pamatuji, znamená to zhruba dvacet procent státního rozpočtu, těch pět procent HDP. 

Ale vy jste říkala, že ta částka by měla být rozdělená. Že samotné vyzbrojovací výdaje by měly být zhruba tři a půl procenta. Takže těch zbývajících jedno a půl procenta, to se dá tedy považovat za investici do ekonomiky jako takové? 

KH: Určitě. Já myslím, že v první řadě by to měla být investice do skutečné obranyschopnosti, hlavně z hlediska zapojení občanů do civilní připravenosti. Chybí nám toho tu spousta.  

MZ: Můžete být konkrétnější? 

KH: Schopnost připravenosti obyvatelstva. Ta by podle mě měla začínat už na školách, nějakým základním povědomím o tom, co dělat v krizových situacích. Nechci zmiňovat povinnou vojenskou službu, protože s tím máme historicky špatné zkušenosti, ale určitě existují formy, které fungují v jiných státech. Jsou to kratší kurzy, kterými mohou lidé procházet. A tím vlastně začíná vztah k obraně státu, k obraně vlasti. Myslím si, že právě do toho by se mělo investovat. A těch oblastí se dá najít opravdu hodně. 

Z toho pak vyplývá i to, že o tom začne více lidí přemýšlet. A možná i více lidí začne uvažovat o vstupu do ozbrojených složek. Což je jeden z problémů, který dnes máme. Těžko se tam dostávají mladí lidé. 

A proto i u technologií, které se teď z rozpočtu nakupují, může hrozit, že je nebude mít kdo obsluhovat. Takže si myslím, že bychom na to měli jít z druhé strany: začít připravovat obyvatelstvo. A zároveň budovat povědomí o tom, že je to potřeba. 

Když to srovnám s Finskem, ten model je do jisté míry odlišný, protože mají za souseda Rusko a vždy byli připravení. Přesto je to srovnatelné z různých úhlů pohledu. Finsko má méně obyvatel než Česká republika a povinnou vojenskou službu. Pokud se nepletu, trvá šest až dvanáct měsíců a lidé si mohou vybrat, zda ji budou vykonávat v armádě nebo v civilní službě. 

Sama učím na vysoké škole a potkala jsem mnoho finských studentů. Většina z nich si vybere delší variantu služby a přímo v ozbrojených složkách. Jsou si vědomi, že to dělají pro svou zemi. Když se s nimi bavíte, řeknou vám, že díky této povinnosti je téma obrany přítomné v každé rodině. Všichni vědí, že jejich dítě jednou nastoupí službu. 

Byla jsem v Helsinkách, myslím, že v roce 2018, kdy slavili sto let finské armády. Co mě zaujalo, byly billboardy s nápisy jako „Defence is everybody’s matter“ nebo „Defence is everybody’s business“. Je to věc každého. A oni to opravdu mají v sobě. 

Tím to začíná. Člověk má v sobě pocit, že je to jeho země a že ji musí být schopen bránit. A potom se i o výdajích na obranu mluví jinak, protože ty výdaje jdou do mnoha civilních oblastí. Myslím si, že finský model je opravdu dobrý příklad. Není to systém, ve kterém mladí lidé říkají, že ztratili půl roku nebo rok života. Je to model, který vysoce funkční. 

MZ: Samozřejmě je otázka, jak se to celé udělá, aby to mělo smysl, ale tohle je určitě zajímavé. Vy jste už zmiňovala, že český obranný průmysl je poměrně bohatý, dejme tomu, když použiji ten výraz.  

Vím, že je tady celá řada firem, které mají skutečné úspěchy i v zahraničí. Dalo by se to nějak popsat? Dá se říct, v jakých oblastech především, nebo díky čemu mají české firmy v zahraničí úspěch? 

KH: Já si myslím, že je důležité zmínit, že na velikost našeho státu tady máme několik velkých a silných hráčů v oblasti obranného průmyslu. To je hodně zajímavý koncept, protože ve spoustě zemí podobné velikosti mají třeba jednu opravdu velkou firmu, a pak jen menší podniky. My tady ale máme pět silných hráčů, kteří mají vliv v oblasti obranného průmyslu i v zahraničí. Kupují zahraniční firmy, rozšiřují portfolio a dodávají na různé světové trhy. Je to poměrně unikátní model. 

Proč to tak je? Řekla bych, zlaté české ručičky. Že jsme prostě dobří v inovacích. Co mě vždycky potěší a co ukazuje i naše schopnosti, je zpětná vazba od zákazníků ze zahraničí. Ti často říkají, že české firmy jsou opravdu flexibilní, že dokážou přizpůsobit aplikaci produktu, nebo nabídnout smluvní flexibilitu. Jsou schopny dodávat tak, jak zákazník potřebuje. U nás je na to podle mě nastavený i způsob uvažování. Je v pořádku jít vstříc zákazníkovi. 

Když pak přijde na trh konkurent z jiné evropské země, třeba na východní trhy nebo Blízký východ, které pro některé větší evropské firmy nemusí být až tak lukrativní, často řekne: tady je standardní smlouva, berte nebo nechte být. Kdežto české firmy opravdu jsou schopny jít vstříc. A to podle mě dělá hodně. Získáte si důvěru, která je v obranném průmyslu klíčová. 

Důležité je také zmínit, že když prodáváte technologii nebo produkt v této oblasti, má to navíc velmi dlouhý životní cyklus. Prodáváte něco, co by měl zákazník užívat dvacet i třicet let. Znamená to, že je s tím spojená údržba, podpora, upgrady systémů. Vytváříte si vztah na velmi dlouhou dobu. A když si trh jednou obsadíte, je velká šance, že ho budete dál obnovovat a dodávat další aplikace. 

Zároveň je obranný průmysl taková vlajková loď i pro další průmyslová odvětví. Velice často, když se podaří uspět na nějakém trhu právě díky obrannému průmyslu, otevře to dveře pro export dalších výrobků, protože se tam navážou vztahy. To je určitě jeden z aspektů. 

A potom samozřejmě máme i technologické schopnosti. Máme tu řadu inovativních řešení, která často ani nemají konkurenci. Když zmíním například pasivní sledovací systémy nebo radary, tak se o nás říká, že jsme radarová velmoc. Máme tu spoustu firem, které dodávají kvalitní aktivní i pasivní radary. Máme tu i unikátní podvozek Tatra, který je ve světě jedinečný. A tak dále. 

MZ: Klidně můžeme ty hlavní firmy zmínit. 

KH: Tak určitě, teď je nejvíce vidět společnost Czechoslovak Group, která roste, dalo by se říct, skoro každým dnem. Kupuje i zahraniční firmy, včetně firem ve Spojených státech. Po velké akvizici z prosince loňského roku je, pokud se nepletu, největším výrobcem malorážové munice v západním světě. Pokračuje v nákupech dalších společností. 

Další velice tradiční společností je Omnipol, který tady působí dlouhodobě. Mimo jiné spoluvlastní Aero Vodochody a také již zmíněnou firmu ERA, která se specializuje na pasivní sledovací systémy. Má pod sebou i další společnosti. Řekla bych, že takovou specialitou Omnipolu, nebo čím jsou známí, je opravdu široká síť kontaktů na zahraničních trzích. Jsou schopni technologie dostat prakticky kamkoli a tím pomáhají i jiným firmám. 

Dále je tu výrobce velkorážové munice STV Group, což je určitě také velký hráč. Potom je tu Colt CZ Group, která v posledních letech výrazně vyrostla. Vyšla z České zbrojovky v Uherském Brodě a dnes vlastní i další společnosti, včetně amerického Coltu – tradiční značky. I proto se skupina přejmenovala. 

No a pátým, podle mě rostoucím velkým hráčem, je PBS Group. Tato firma vyrábí ve Velké Bíteši motory pro různé letecké prostředky a v současnosti také pro chytrou munici, kde je velký potenciál. Nedávno otevřeli výrobu i ve Spojených státech, takže se určitě začínají zařazovat mezi velké hráče. 

MZ: Pokud se nepletu, tak do toho obranného sektoru začínají výrazně promlouvat i malé firmy, startupy atd. Je to tak? Jak toto vypadá v České republice? 

KH: V naší asociaci máme momentálně přibližně dvě stě třicet členů. A zhruba osmdesát procent z nich tvoří malé a střední podniky. Zmínila jsem ty velké hráče, ale subdodavatelský řetězec se ve skutečnosti skládá hlavně právě z těchto menších firem. Dodávají různé komponenty, technologie a podobně. 

Když se podíváme na některé inovativní společnosti, například v oblasti bezpečnosti nebo kyberbezpečnosti, často jde o firmy, které mají špičkovou technologii a třeba jen třicet zaměstnanců. A přesto ten malý tým zvládne všechno obhospodařit. Technologie je fascinující a dostává se do velkých aplikací. 

To je taková charakteristika celého toho prostředí. A dnes samozřejmě letí startupy, protože je spousta různých podpůrných programů. Ať už ze strany Severoatlantické aliance, která má akcelerátor DIANA, nebo ze strany Evropské unie, která nabízí různé platformy, například EUDIS, a další zaměřené na podporu startupů. 

Velkým trendem je i to, že samotné velké firmy v Evropě si zakládají vlastní inkubátory. Právě pro tyto startupy. Snaží se vytipovat nové technologie, které by jim mohly přinést inovace. 

Je to trochu paradox. Čím víc firma roste, tím víc často přichází o svou inovační schopnost. Stává se z ní těžkopádný konglomerát zatížený byrokracií. A právě startup do toho může přinést novou nálož inovace, která posune produkt dopředu. 

Neutekly vám naše další zajímavé rozhovory? Povídali jsme si s odborníky třeba o elektromobilitě a o tom, jak velký náskok Číny v tomhle odvětví způsobí zemětřesení v evropském automotive? Také jsme zjišťovali, jak může cirkulární ekonomika mimo jiné pomoci byznysu. Dále, jak nejenom ve firmě ochránit citlivá data před stále častějšími a nebezpečnějšími kyberútoky, anebo jak je v byznysu a ve společnosti důležitý design a že jeho roli možná většina z nás podceňuje. Pokud vám některý z inspirativních rozhovorů portálu BusinessInfo.cz unikl, navštivte náš YouTube kanál a také podcastové účty a všechno si v klidu vychutnejte.

MZ: Vy jste říkala, že český obranný průmysl se celkem pěkně rozvíjí. Kdybyste ale měla zmínit nějaké překážky, problémy, s čím se teď hlavně potýká? 

KH: Těch překážek je spousta. Já bych to možná ani neomezovala jen na český obranný průmysl, protože vnímáme, že ta koordinace probíhá na evropské úrovni a v rámci Severoatlantické aliance. A zjistíte, že ty problémy jsou všude velice podobné. 

Teď je asi největší problém ten, že se mluví o velkých investicích, o tom, že by se mělo jít až na pět procent výdajů na obranu. A najednou se říká, že to musíme rychle dát do pořádku, že je třeba dohnat to, co jsme zanedbávali dvacet let. Ale nenásledují konkrétní akce. Takže to z médií vypadá, že se začíná zbrojit, že se začíná ve velkém nakupovat. Ale ve skutečnosti se toho moc neděje. 

MZ: Jaké akce by to měly být? 

KH: Akce by měla spočívat v tom, že se začnou upravovat akviziční plány. Tedy to, co se bude nakupovat krátkodobě a dlouhodobě. Ty plány samozřejmě existují, ale jsou z dob, kdy byl rozpočet úplně jiný. A ještě se v nich neprojevilo to aktuální navyšování rozpočtů. 

Jak už jsem říkala, není to jen problém České republiky. Je to opravdu všude. Jsou to často dlouhodobé kontrakty, ale ty společnosti je v mnoha případech ani nemají. Když se podíváte do televize, může to vypadat, že je potřeba rychle a hodně nakupovat. Mluví se hodně o velkorážové munici. Ale chybí dlouhodobé kontrakty. 

Spousta výrobců munice má kontrakty třeba jen na tři až čtyři roky dopředu. A to vám nedá finanční stabilitu ani podnět k tomu, abyste navýšili výrobní kapacitu na dalších deset, patnáct nebo dvacet let. Protože nevíte, jestli se za pět let nezmění politická situace a nebude to najednou nikdo chtít odebírat. 

MZ: A čím to je? Kdo by tohle měl hlavně iniciovat? 

KH: No, to je právě velká diskuze. Já jsem se účastnila summitu NATO v Haagu, který jste zmínil. Po jeho boku se konala i přidružená akce Defence Industry Summit. Vystoupili tam významní představitelé, byl tam i prezident Zelenskyj, Ursula von der Leyenová, generální tajemník NATO a další. Měli jsme tam takové, řekla bych, uzavřené diskuzní kluby, kde jsme si opravdu otevřeně kladli na stůl problémy a diskutovali o tom, co by se mělo vyřešit. 

A já jsem nabyla dojmu, že každý vlastně čeká, až přijde nějaká koordinace od někoho dalšího. Čekají, že ji zajistí Severoatlantická aliance, nebo že přijde ze strany Evropské unie. Ale realita je taková, že obranné plánování je v gesci jednotlivých národních států. Je to tak nastaveno i legislativně. NATO může doporučovat, může probíhat koordinace v rámci aliance, ale to, jak to dopadne, nakonec opravdu rozhoduje konkrétní stát. 

Proto říkám, že by se to mělo řešit na národní úrovni. Jednotlivé státy by se tím měly začít mnohem více zabývat a jít kupředu. A až pak může následovat koordinace na úrovni NATO nebo Evropské unie. 

MZ: Když bych se vrátil na tu českou úroveň, někde jsem našel, že Hospodářská komora vloni vypracovala analýzu, která se zabývala obranným průmyslem. A oni v ní mimo jiné konstatovali, že zaostávají investice do výzkumu, vývoje a inovací. Je to pravda, že tyto výdaje údajně nedosahují ani jednoho procenta celkových výdajů na obranu? 

KH: Obrovsky zaostávají. Děkuji, že to zmiňujete. To je jeden z dalších problémů, který vidím jako opravdu kritický. My vlastně vůbec nemáme funkční systém obranného výzkumu a vývoje. A přitom je to nesmírně důležité. Jedno ze specifik obranného průmyslu je, že máte v zásadě jen jednoho zákazníka – a tím je stát. To je jediný, kdo si může legálně koupit obranné technologie. 

Nějaké investice do výzkumu a vývoje samozřejmě probíhají, ale jsou to investice čistě privátní. Ty společnosti do toho investují samy. Problém je, že jako majitel firmy rozhodujete, do čeho budete investovat, co budete vyvíjet. Děláte to s nějakou vizí, že si to stát jednoho dne koupí. Ale nemůžete ten produkt vyvíjet na míru, protože do toho není ten stát zahrnutý. 

Mechanismus výdajů na výzkum a vývoj by měl umožňovat, aby se produkt vyvíjel společně s budoucím uživatelem. Aby se stát mohl podílet na tom, co ta soukromá firma nebo skupina firem bude vyvíjet. Dávalo by to mnohem větší smysl. A tím, že to dnes chybí, se připravujeme o spoustu příležitostí. 

Hlavní důraz bych položila na to, že uživatel by měl mít možnost vyvíjet technologii tak, aby si ji mohl doslova vypiplat do formy, kterou skutečně potřebuje. A firma by díky tomu investovala správným směrem. To tady opravdu neskutečně chybí. 

MZ: Jestli tomu dobře rozumím, tak to znamená, že ten stát by měl nastavit nad tím nějaké strategické uvažování a koordinovat to do určité míry? 

KH: Určitě. Jsou to potom společné projekty. Když se podíváme, v některých státech to funguje výborně. Jsou to projekty, na kterých se podílí uživatel, tedy armáda v tomto případě, a zároveň soukromý sektor. Můžou se do toho zapojit i státní podniky, výzkumné instituce, univerzity a podobně. 

Do takového projektu se vloží nějaký rozpočet. A samozřejmě na něm participuje rozpočtově i soukromý sektor. Vyvíjí se ale něco, co ten stát bude ve výsledku chtít skutečně nakupovat. 

Když to posuneme na mezinárodní úroveň, vznikají mezinárodní konsorcia, která vyvíjejí opravdu velké projekty. Velké platformy. Typickým příkladem jsou letouny F-35. 

MZ: A tyhle věci se tedy nedějí ani na národní, ani na nadnárodní úrovni. Jestli jsem to správně pochopil z toho, co říkáte, že ano? 

KH: Dějí, ale ne v České republice. Samozřejmě, že dějí, protože spousta států se zapojuje do těchto projektů a těží z toho, ale u nás ne. 

MZ: Čili ten problém je, že Česká republika se do těch nadnárodních projektů nezapojuje? 

KH: Určitě ne v takové míře, v jaké má ten průmysl potenciál se zapojovat. A ten důvod je dvojí. Jednak jsou to samotné výdaje. Musíte vyčlenit určitou část rozpočtu na mezinárodní projekty. 

A druhá věc je krátkozrakost, kterou u nás v České republice často vidíme. Pokud něco nepřinese ovoce za rok nebo za dva, tak v tom nevidíme smysl. Jenže tohle jsou věci, do kterých je potřeba investovat teď, aby za deset let přinesly ovoce. 

MZ: My bohužel tohle vidíme i v celé řadě dalších oblastí. 

KH: Ano, bohužel. 

MZ: Také jsem zaznamenal, tuším, že to bylo v nějakém rozhovoru, který jste poskytla v médiích, že české firmy se dlouho nemohly dostat k financím z Evropského obranného fondu. Je to ten důvod, o kterém teď mluvíte, nebo za tím stojí ještě něco jiného? A jak se tato situace vyvíjí? 

KH: Obrovský Evropský obranný fond je kapitola sama o sobě. Samozřejmě, že tam existuje snaha, a myslím, že ta myšlenka je sama o sobě velmi chytrá, abychom v Evropě začali společně vyvíjet a vytvářet platformy, které si pak budeme sami nakupovat. 

Nicméně, jak už to u evropských nápadů bývá, hodně se to zbyrokratizovalo. A je tam velká časová prodleva. Když podáte projekt, půl roku čekáte na vyhodnocení, další rok na samotné podání, a až za dva roky opravdu začínáte něco dávat dohromady. Je tam obrovská administrativní zátěž. 

Dlouhou dobu navíc Česká republika do fondu nepřispívala žádnými finančními prostředky. To už se teď změnilo, funguje tam nástroj spolufinancování těch projektů. Nicméně i samotný český obranný průmysl přemýšlí trochu jinak.  

U nás na to nikdy nebyla kultura dotací. Nikdy jsme v tomto oboru nefungovali na dotačních podporách. Obranný průmysl obecně. Takže oni v tom často nevidí smysl. Vyplňovat stovky papírů, čekat dva roky, a teprve pak se zapojit. Je to tedy oboustranné. 

Evropský obranný fond je důležitý nástroj. A jsou firmy, které se do něj zapojily a které v něm chtějí být aktivní. Bylo by určitě lepší, kdyby jich bylo víc. Vedle toho ale existují i jiné projekty, které se dávají dohromady nad rámec tady toho. Tam to často funguje rychleji. Několik států se domluví, něco společně vyvine a rovnou se dohodnou, že to budou také nakupovat. A právě u toho by bylo dobré být. 

MZ: Teď si uvědomuji, že jsem také občas slyšel, že jeden z problémů je možná něco, co by se dalo nazvat jako koordinace v rámci Evropy. A že často dochází k něčemu jako překrývání: že by se státy vlastně mohly domluvit, že nebudou, teď to trochu přeženu, každý dělat všechno. Ale že si to nějak mezi sebe rozdělí. Jak tohle vypadá? Je to opravdu tak velký problém? 

KH: Je to problém. Když se vrátíme zpátky, tak to vychází z toho, že obrana je národní záležitost. Obranné plánování, výdaje na obranu a také samotný obranný průmysl historicky vznikaly podle národních potřeb jednotlivých států. To je první faktor. 

Druhý faktor je dlouhý životní cyklus technologií. Vy si něco koupíte a pak to máte dvacet nebo pětadvacet let. Každý stát si historicky vyvíjel něco svého, často s vlastním obranným průmyslem. Něco si pořídil, a teď to má na dalších dvacet let. 

Každý stát je navíc v jiné časové ose. Nenakupují všichni ve stejnou dobu nová letadla nebo nová pozemní vozidla. To je jeden z důvodů, který v Evropě brzdí tu koordinaci. 

Další problém je, že tu v důsledku toho vzniklo mnoho konkurenčních firem. Spousta z nich vyrábí víceméně totéž. Možná s nějakými různými aplikacemi, ale často jde o podobné technologie, které umí to samé. A konkurenční boj vede k tomu, že někdo musí o ten trh přijít, aby ho jiný mohl získat. Státy by musely najít způsob, jak uspokojit více všechny, což je velice náročné. 

Je tu tedy celá řada faktorů, které brání skutečné koordinaci. A proto je to i nesrovnatelné třeba se Spojenými státy. Nám se tady říká, že oni mají jeden typ vozidla, my tady máme osmnáct typů vozidel. Ale my tady máme třicet států, které mají úplně jiné plány atd. A tam je jeden stát, jeden zákazník, takže je to samozřejmě mnohem jednodušší. 

MZ: Z vašeho pohledu, mění se v tomto smyslu, nebo v této věci něco teď v posledním období pod tlakem toho, co se děje? Nebo to zůstává stejné? 

KH: Já si myslím, že začínají být víc uplatňovány společné nákupy. Evropská unie vyvinula několik mechanismů na společné nákupy, kde některé státy, myslím, do toho jdou společně. A aspoň tím trochu pomáhají té synchronizaci technologií, které jsou na nějakém území. 

Takže to běží. A potom samozřejmě, co hodně pomáhá, je standardizace. Když už ty technologie vyrábí několik různých výrobců, tak jsou, my tomu říkáme interoperabilita, vzájemně propojitelné. Ve chvíli, kdy je to potřeba třeba v bojové situaci, se dají využít společně. Takže to je důležitý krok, který se dnes uplatňuje. Jsou tu ty standardy. 

MZ: Kdybychom se přesunuli do oblasti inovací, už jsme to trochu zmiňovali, tak vy jste sama říkala, že obranný průmysl dneska prostě musí být inovativní. To je nezbytná podmínka. Já jsem zaznamenal i to, že se tam opravdu objevují ty nejmodernější technologie. A že třeba i umělá inteligence už se výrazně projevuje v obranném průmyslu. Je to tak? 

KH: Je to tak. Umělá inteligence se teď výrazně projevuje ve všem, i v civilních oblastech. Takže se to samozřejmě propisuje i do obranného průmyslu. Spousta technologií z toho těží. Když se třeba bavíme o různých datových analýzách, například satelitních snímků, tak to umožňuje rychlejší rozhodování pro ozbrojené složky. Takže je to určitě velice důležité. 

MZ: Předpokládám, že to samé platí i pro oblasti, jako je kyberbezpečnost a podobně. Jak se v Česku daří propojovat výzkumná centra, univerzity a obranné firmy? Vy jste o tom už mluvila, ale jestli to můžeme probrat trochu podrobněji? 

KH: Daří. Řada firem má spolupráci s českými univerzitami. Myslím si, že tam vzniká celá řada velice zajímavých projektů a technologií. Myslím si, že Česká republika má v tomhle velkou výhodu. Máme hodně technicky zaměřených, kvalitních univerzit, a firmy s nimi tu spolupráci opravdu mají. 

Ale já bych možná přešla k tomu gró toho, co je vlastně inovace v obranném průmyslu. Protože si myslím, že je hrozně důležité zmínit, že můžete inovovat jenom tehdy, když máte nějakou zpětnou vazbu. A kdy máte v obranném průmyslu zpětnou vazbu? Buď v době, kdy tu technologii opravdu využíváte v boji.  

To je bohužel ta nejlepší zpětná vazba. V tu chvíli hned víte, co funguje a co ne. Hned můžete inovovat. To se teď děje na Ukrajině. Právě proto spousta bezpilotních prostředků prochází neskutečnou inovací díky těm bojovým podmínkám. 

Anebo tu inovaci musíte získat od takzvaného end-usera, tedy od finálního uživatele, od ozbrojených složek. Ideálně tak, že budou tu technologii nějakým způsobem testovat. Třeba i v nebojových podmínkách, ale budou ji zkoušet jinak. Každá inovace je vlastně nápad. Je to pokus o to, jestli se něco někam posune. A jestli to opravdu někam došlo, se ukáže až v těch bojových podmínkách. 

MZ: To je zajímavé. Teď jsem si vzpomněl, v návaznosti na to, co říkáte, jsem někde zaznamenal, přiznám se, že nevím, kdo to říkal, ale právě mluvil o tom, že Ukrajina v podstatě přepisuje pravidla hry v oblasti obranných inovací. Protože ty inovace, podle něj, nevznikají v laboratořích, ale přímo na frontě. A že právě Ukrajina vytváří ty inovace přímo v boji. A svět by tomu měl věnovat pozornost, protože to, co tam vzniká a co se vyvíjí, je asi poměrně důležité. 

KH: Na Ukrajině je speciální centrum zřízené v rámci Severoatlantické aliance, které právě sleduje a sbírá data z různých oblastí a má tam ty inovace. Myslím si, že, vždycky říkám bohužel, ale dostáváme tam tu zpětnou vazbu, která se dá využít v technologiích, které nás potom mohou chránit i v dalších zemích. Nicméně je s tím spojený ještě jeden problém. Ty informace, vzhledem k jejich citlivosti, nemůžete jen tak volně šířit dál. 

Takže pokud ty firmy nemají nějaké joint venture s ukrajinským partnerem, kde by si mohly informace předávat v důvěrném režimu a využívat je ve svých technologiích, tak se to k nám zatím nedostane. Anebo si pak můžeme kupovat ty technologie, které tam vznikají. Ale je to hodně důležité, co se tam děje. A celou řadu technologií to obrovsky posunulo dopředu. 

MZ: A jak to vlastně vypadá z hlediska nějaké spolupráce České republiky, českých firem s Ukrajinou? Zaznamenal jsem, a asi toho bude víc, že byla spuštěna nějaká iniciativa, která má být zaměřená na investice do ukrajinských startupů. Tuším, že by měla odstartovat někdy na podzim. Jak se tohle obecně z vašeho pohledu vyvíjí? 

KH: Obecně je potřeba říct, že Česká republika byla jedna z prvních a stěžejních zemí, která byla schopná poskytnout Ukrajině vojenskou pomoc. A nejen finanční, ale opravdu materiální. Vojenský materiál z České republiky tam šel a stále jde. A my na to máme opravdu celé spektrum možností a schopností. 

A to je důležité, protože to vedlo k tomu, že spousta českých firem spolupracuje s ukrajinskými partnery. Mají společné projekty, některé firmy mají u sebe i Ukrajince, kteří se tady učí a pak budou třeba zakládat výrobu na Ukrajině, v různých oblastech. Takže si myslím, že tu spolupráci máme poměrně širokou. 

A právě ty iniciativy, které přinášejí možnosti navazování kontaktů mezi českými a ukrajinskými společnostmi, včetně startupů, jsou určitě vítané. A myslím, že jsou u nás poměrně hojně využívány. 

MZ: Mě zajímá i jakési, dejme tomu, možná nějaké etické hledisko, jestli to tak můžeme nazvat. Otázka, kde podle vás leží hranice mezi něčím, co by se dalo označit jako strategický náskok, a tím, co už je rizikem zbrojení pro zbrojení? Jak tohle vnímáte? 

KH: To je velice dobrá otázka. Já si osobně myslím, že když se podíváte na světovou mapu a na to, kde vznikají ty strategické náskoky, tak je to v současné době samozřejmě Čína a je to Rusko. 

A když se podíváte na mentalitu těch hráčů, tak riziko zneužití toho strategického náskoku je podle mě tak velké, že bychom se tím ani neměli zabývat. A prostě do toho jít. Už jen z toho důvodu, že věříme, a historie to ukázala, že západní přístup k technologiím, ať už se bavíme o jaderných zbraních, nebo třeba o kvantových technologiích, je rozumný. A že bychom měli být schopni udržet tempo. Minimálně s těmito, můžeme říct, nepřáteli nebo vyzyvateli, jak se teď říká v angličtině „adversaries“. 

Myslím, že o tom až moc přemýšlíme. Přemýšlíme o nějakém etickém hledisku, jestli je to v pořádku, nebo není. A mezitím oni zbrojí. Jsou napřed. Je jich víc. A nemají to naše morální zázemí. Nemají potřebu všechno vysvětlovat a ospravedlňovat. 

A pokud se my k těm technologiím dostaneme, tak jako jsme se v některých západních zemích dostali k jaderným zbraním a s uvážením je držíme pro účely odstrašení, tak stejným způsobem bychom měli přistupovat i k těm novým technologiím. 

Já věřím, že i v současnosti, i když vidíme, co se teď děje třeba ve Spojených státech, tak na tom Západě všechny státy jsou zatím rozumné a přistupují k těm strategickým technologiím s určitou rozvahou a odpovědností. A pokud bychom si teď řekli, že etické hledisko je pro nás nepřijatelné a kvůli němu zastavíme vlastní vývoj, tak oni ti ostatní ho nezastaví. 

MZ: Tam asi spíš jde o tu pomyslnou hranici, kdy jsme ještě pořád na úrovni nějakého strategického zastrašování a kdy už je to, jak se o tom mluvilo na začátku, nějaké umělé zbrojení. A to se asi dá těžko odhadnout. 

KH: To jsou dvě věci. To umělé zbrojení je nakupování technologií, které nepotřebujete. Ale to strategické uvažování je opravdu zamyšlení se nad těmi oblastmi, zejména investice do výzkumu a vývoje a do toho, abychom měli prvenství v některých technologiích. 

Já jsem třeba zmínila kvantové technologie, umělou inteligenci. To jsou technologie, biotechnologie, které jsou velmi nebezpečné. A je potřeba je nejen mít kvůli odstrašení, ale zároveň být schopen se proti nim bránit. A to můžete jen ve chvíli, kdy se jimi opravdu zabýváte a investujete do výzkumu a vývoje. 

Takže to jsou dvě rozdílné věci. Umělé zbrojení vznikne ve chvíli, kdy se rozpočet jen rozhazuje a nakupuje se něco, co nemá opravdové využití. Ale pokud se strategicky určí, do čeho se bude investovat, a to je hlavně budoucnost, výzkum, vývoj, technologie, které jsou opravdu klíčové, tak na tom můžeme jenom všichni vyhrát. 

MZ: Máte pocit, že to tak funguje? Že opravdu je zatím především strategické plánování, strategické uvažování? 

KH: Já myslím, že se to nedá úplně paušalizovat na celý obor. Ale myslím, že ve spoustě oblastí to funguje. Ve spoustě oblastí spousta států má různá centra. Třeba Dánové se hodně zabývají právě kvantovými technologiemi a vidí v tom velký potenciál. 

A i my ve spoustě oblastí, si myslím, že investujeme do správných výzkumů, že jdeme správným směrem. Takže já myslím, že v některých oblastech to funguje. 

A pak je to samozřejmě o těch politických rozhodnutích. A zase, bohužel, tam máme jako demokratické státy nevýhodu v tom, že máme nějaké volební cykly. Že tady politici fungují nějakým způsobem a mají víceméně čtyři roky na to, aby něco prokázali, aby se znovu zvolili. 

Kdežto v Rusku a v Číně tohle vůbec nemusí řešit. Tam se prostě jede a nejenže se o tom nediskutuje, ale asi se o tom ani nepřemýšlí, jestli je to správně, nebo ne. 

MZ: Mimochodem, jak vy si osobně vysvětlujete, když trochu navážu na to, co jste teď říkala, takové ty hlasy, které říkají, že tím, že investujeme do obranného průmyslu, tak podporujeme válečné aktivity? 

KH: Já to zase chápu z pozice toho laika, že ten člověk má takový pocit, že když si prostě nakupujeme zbraně, tak s nimi budeme válčit. A tam si myslím, že je velká role politiků, kteří musí vysvětlit, že ty zbraně máme proto, aby, kdyby nám někdo chtěl něco udělat, ublížit, tak abychom se mohli bránit. 

MZ: Ale oni často tohle říkají ti politici. 

KH: No, tak to jsou ti politici, kteří si na tom zase chtějí nabrat politické body a nějakou popularitu, dostat se někam. A pak samozřejmě věřím tomu, že si to spousta lidí opravdu myslí, a proto je potřeba jim to vysvětlovat a uvědomit si, že ty výdaje na obranu jsou investice do budoucnosti té země. A nejenom do nějaké dobré budoucnosti, ale do existenciální budoucnosti, že ta země vlastně přežije. 

MZ: Možná na závěr mě zajímá ještě jedna věc. My jsme tady řadu věcí zmínili, ale kdybyste měla říct, co je podle vás nejdůležitější pro to, aby se český obranný průmysl rozvíjel. Teď nevím, jaké je to nejvhodnější slovo, asi dobře, ale určitě víte, jak to myslím. Tak co je podle vás podstatné, co by především bylo potřeba odstranit za potíže a tak dál. Byť jsme spoustu těch věcí už zmiňovali, tak když se teď podíváte do budoucna, vzhledem k tomu, jaká je situace a jak se to vyvíjí, tak jak to vidíte? 

KH: V první řadě bych asi chtěla říct, že český obranný průmysl tady fungoval, přežil a dál funguje v náročných podmínkách. A ty náročné podmínky jsou různé, ale hlavně je to velikost armády, která prostě nemůže obhospodařit celý ten potenciál průmyslu, tak ten průmysl fungoval, funguje a bude fungovat, pokud ho necháme být. To je asi to první. Neregulovat, nezpřísňovat podmínky, nezhoršovat situaci, nepřinášet zbytečné byrokratické překážky a nechat ho prostě být. To je to první. 

A druhá věc je samozřejmě podpora v konkrétních oblastech. První je ta, že když už si naše malá armáda bude něco pořizovat, tak aby v tom byl v co největší míře zapojen domácí obranný průmysl. O tom už jsme mluvili, proč je to důležité. 

A druhá věc je investovat do příležitostí, které může průmysl díky těmto investicím získat v mezinárodních velkých projektech. Tam bych viděla další cestu podpory. 

No a jinak si myslím, že když tyto podmínky budou splněny, a nebude se tady přehnaně regulovat nebo přehnaně nakupovat zahraniční technologie, tak ten průmysl bude dál fungovat stejně skvělým tempem, jako funguje teď. 

MZ: Mě ještě vlastně napadá jedna věc, také jsme to lehce nakousli, ale… Jak dnes funguje to, že když se rozhoduje o investici do obranného průmyslu, a teď mám na mysli opravdu širokou škálu všech možných technologií, jak moc se přitom uvažuje o tom, aby to bylo využitelné i v civilním životě, v civilním sektoru? Je to nějaké kritérium, nebo to spíš bývá jen jakási přidaná hodnota? 

KH: Já myslím, že to byste se měl spíš zeptat lidí, kteří dávají dohromady strategické plány. Nejsem si vědoma, že bych někdy slyšela, že by to bylo nějaké kritérium. Myslím, že je to spíš vedlejší efekt, který vznikne. Málokdy asi jakákoliv armáda uvažuje o tom, že bude chtít nějakou technologii, která by se pak dostala do civilní oblasti. To asi ne. 

MZ: Spíš možná na úrovni strategického plánování třeba státu atd. Jestli tam něco takového funguje? 

KH: No, to by bylo výborné, kdyby to tak fungovalo. Třeba u zmíněných kvantových technologií je ten potenciál samozřejmě obrovský, úplně nepředstavitelný pro nás všechny, co to může přinést. Asi další revoluce, podobně jako byl internet. Ale takhle bohužel asi nikdo neuvažuje. 

MZ: Tak to jsme skončili trochu pesimisticky, ale v každém případě moc děkuji za rozhovor. Díky, že jste si udělala čas. 

KH: Já moc děkuji za pozvání.

Zpět na začátek