V rozhovoru s Martinem Zikou rozebírají, proč se globální energetika mění přímo před našima očima a proč je v tomto souboji Čína zatím o krok napřed díky masivním investicím do obnovitelných zdrojů. Dozvíte se také, v jakém stavu jsou evropské zásobníky plynu, zda se vyplatí sázet na vodík, proč nás (nejen) sousedé v obnovitelných zdrojích předhánějí a kdy se dočkáme renesance jádra v podobě malých modulárních reaktorů.

Obsah videa

Odkaz se otevře v novém okně na příslušném místě.

• 01:17 Dopady krize na Blízkém východě na energetiku a proč je Čína vítězem
• 03:27 Evropa a plyn: Poučení z roku 2022 a aktuální stav zásobníků
• 07:13 Energetická bezpečnost a ceny plynu na příští zimu
• 11:55 Proč Čína v instalacích obnovitelných zdrojů, zejména fotovoltaiky, utíká zbytku světa
• 15:41 Evropská konkurenceschopnost: ceny energií, emisní povolenky a sociální stát
• 17:56 Aktuálně schválené úpravy v systému ETS1
• 25:28 Odklad ETS2 na rok 2028: správný krok?
• 28:58 Problémy propojenosti evropské energetické sítě
• 38:10 Budoucnost vodíku a zachycování uhlíku (CCS)
• 45:18 Renesance jádra: Malé modulární reaktory (SMR) jako cesta?
• 53:13 Jaký je ideální energetický mix pro ČR
• 01:00:44 Proč ČR v rozvoji obnovitelných zdrojů zaostává za evropskými partnery

To nejdůležitější, co v rozhovoru zaznělo

Ekonom Pavel Řežábek v rozhovoru popisuje energetiku jako sektor, který se kvůli geopolitickému napětí a dekarbonizaci rychle mění. Hormuzská krize podle něj ukazuje zranitelnost globálních dodávek ropy a plynu a může urychlit přechod k obnovitelným zdrojům, z čehož těží hlavně Čína jako dominantní výrobce solárních panelů, větrných technologií a baterií.

Evropa je na výpadky plynu lépe připravená než v roce 2022, při delší krizi a tuhé zimě ale mohou ceny výrazně růst. Pro Česko bude klíčové rychleji stavět obnovitelné zdroje, posilovat sítě a opřít energetický mix o kombinaci jádra, větru, fotovoltaiky a flexibility.

Hormuz ukazuje zranitelnost světové energetiky

Podle Pavla Řežábka se globální energetika kvůli událostem kolem Hormuzského průlivu mění „před očima“. Krátkodobě se napětí promítá do cen plynu, elektřiny a ropy. Dlouhodobě ale ukazuje, že spoléhat na jednu strategickou úžinu je pro světovou energetiku příliš riskantní.

Z této situace může nejvíc těžit Čína. Řežábek ji označuje za vítěze celé krize, protože je obrovským výrobcem fotovoltaiky, větrných elektráren i baterií. Právě tyto technologie budou podle něj při snaze o větší energetickou nezávislost stále žádanější.

Evropa už podobnou zkušenost zažila v roce 2022, kdy Gazprom zastavil dodávky plynu. Tehdy přišla o více než 100 miliard kubíků plynu, tedy asi 40 procent evropské spotřeby. Dnes má Evropa nové terminály a lepší schopnost dodávky zajistit. Nedostatek plynu proto bezprostředně nehrozí. Otázkou zůstává hlavně cena.

O ceně plynu rozhodne délka krize i zima

Stav evropských zásobníků není podle Řežábka ideální. Po chladnějším začátku roku se dostaly na historická minima, později se ale čerpání zastavilo a zásobníky se začaly znovu plnit. Problém je, že z čistě obchodního hlediska není motivace k plnění příliš silná.

Trh počítá s optimistickým scénářem, že blokáda Hormuzu skončí včas. Pokud se situace uklidní, měly by ceny plynu klesat díky novým zkapalňovacím terminálům ve světě. Rizikový scénář je opačný: pokud by krize pokračovala a zároveň přišla tuhá zima, ceny mohou výrazně vzrůst.

Nová predikce MF: Ekonomika kvůli válce poroste pomaleji, inflace se výrazně nezvýší

„Jestli skončí, tak plyn půjde dolů. Ale jestli neskončí a do toho by přišla tuhá zima, pak je zapotřebí počítat s tím, že ceny můžou jít hodně, hodně nahoru,“ varuje Řežábek.

Kdyby se konflikt protáhl na roky, začal by podle něj působit tržní mechanismus: vysoké ceny by snižovaly spotřebu tam, kde si drahý plyn nemohou dovolit, a zároveň by podpořily investice do nových kapacit. V horizontu pěti až sedmi let by to mělo ceny opět stlačit.

Obnovitelné zdroje jsou otázkou bezpečnosti i konkurenceschopnosti

Rozvoj obnovitelných zdrojů podle Řežábka není jen klimatická politika. Je to i nástroj energetické bezpečnosti. Evropa od roku 2022 přidala z obnovitelných zdrojů zhruba 300 TWh elektřiny, tedy asi desetinu své roční spotřeby. Tato výroba vytlačuje zejména plynové elektrárny, a tím šetří plyn.

Tahounem světové elektrifikace už ale podle něj není Evropa, nýbrž Čína. Ta má omezený přístup k ropě a plynu, proto masivně posiluje obnovitelné zdroje. Zároveň investovala do výrobních technologií tak výrazně, že dnes dominuje výrobě solárních panelů, větrných technologií i baterií.

Pro Česko je klíčová hlavně cena elektřiny pro průmysl. Německo díky investicím do obnovitelných zdrojů dosahuje nižších velkoobchodních cen než Česko a rozdíl se může do roku 2030 dál zvětšovat. Propojení s Německem může část rozdílu snížit, samo o sobě ale nestačí.

Pokud chce mít český průmysl srovnatelné podmínky, bude podle Řežábka potřeba stavět více obnovitelných zdrojů, zejména větrných. „Budeme-li mít více větrných elektráren, budeme mít nižší cenu elektřiny, ale zase krajina nebude tak krásná, jak by si někteří přáli. Je to čistě na politickém rozhodnutí,“ shrnuje.

Povolenky nejsou jediný problém Evropy

Debata o drahých energiích se často soustředí na emisní povolenky. Řežábek ale odmítá představu, že zrušení systému EU ETS by automaticky vyřešilo konkurenceschopnost Evropy. Hlavní problém vidí šířeji: v nákladnosti sociálního státu, dlouhých povolovacích procesech a nízké flexibilitě.

Evropský sociální model podle něj přináší vysokou kvalitu života, ale zároveň je ekonomickým břemenem. „Tam se ve mně sváří člověk a ekonom.“ Jako člověk by jej nerad omezoval, jako ekonom ale vidí, že Evropa potřebuje rychleji rozhodovat a stavět. „V Evropě se žije báječně. Je to složité dilema. To, co bychom potřebovali, je zflexibilnit Evropu,“ dodává.

U aktuálních úprav EU ETS upozorňuje, že nejde o přidání nových povolenek na trh. Část povolenek se má přesunout více k průmyslu a méně do aukcí, z nichž mají příjmy státy. Rovnováha nabídky a poptávky se tím zásadně nemění, a proto by neměla výrazně reagovat ani cena povolenky.

Podobně u systému ETS2, který se má týkat mimo jiné paliv a vytápění, odklad neznamená zmizení problému. Dopady mohou být zpočátku řádově kolem deseti procent, později ale podle Řežábka cena téměř jistě poroste.

Vodík a jádro jsou nadějí do budoucna

Vodík je podle Řežábka příkladem technologie, kde evropská očekávání narážejí na realitu. Technický pokrok je pomalejší, než se čekalo, a výroba vodíku zůstává drahá. Proto nepředpokládá, že by Evropa měla v letech 2030 nebo 2035 k dispozici velké objemy vodíku schopné nahradit zemní plyn. Masovější nasazení vidí spíše až ve 40. letech.

Navíc není jisté, že vodík bude ve velkém vznikat přímo v Evropě. Výroba ve střední Evropě je kvůli horším přírodním podmínkám drahá. Výhodnější mohou být oblasti s vyšším osvitem nebo silným větrem, například Saúdská Arábie, severní Afrika, Španělsko nebo Severní moře.

Vodík jako zdroj energie nás nespasí. Ale někde bude nenahraditelný

U jádra Řežábek mluví o renesanci, a to nejen v Evropě. Velké jaderné projekty ale nesou riziko zpoždění a překročení rozpočtu. Nadějí jsou malé modulární reaktory, které by díky standardizované výrobě mohly část těchto rizik snížit. Ani ty ale nejsou jednoduchým řešením a budou muset být chráněny podobně jako velké elektrárny.

Český mix musí stát na více technologiích

Pro Česko vidí Řežábek dlouhodobě nejlepší kombinaci jádra, fotovoltaiky, větru a flexibilního vyrovnávání. Velké zdroje mohou být ve válečném konfliktu zranitelným cílem, zatímco obnovitelné zdroje jsou rozptýlené. Právě kombinace technologií proto dává největší smysl.

Kritické období může přijít kolem roku 2030, kdy budou ekonomicky odcházet uhelné elektrárny. Elektřinu by bylo možné dovézt, ale bezpečnost dodávek je vyšší, pokud výroba zůstává na vlastním území. Proto má podle Řežábka smysl v příštích letech dělat maximum: stavět obnovitelné zdroje, posilovat sítě, rozvíjet baterie i flexibilitu.

Česko podle něj zaostává hlavně kvůli historické zkušenosti s fotovoltaickým boomem let 2008 až 2010. Tehdejší vysoké dotace poškodily obraz obnovitelných zdrojů na dlouhá léta. Dnes je ale situace jiná. Velkoplošná fotovoltaika je výrazně levnější než střešní instalace a větrné elektrárny mohou pomoci snížit zimní ceny elektřiny, kdy je spotřeba nejvyšší.

Budoucnost české energetiky tak nestojí na jediné technologii. Rozhodující bude mix zdrojů, rychlost výstavby, posílení sítí a politická ochota přijmout kompromisy mezi cenou elektřiny, bezpečností dodávek a podobou krajiny.