Příběh firmy Česká zbrojovka: kde se rodí pistole

Nebýt blížící se války a tehdy na jižní Moravě vlivných bratrů Lužů, nestála by v Uherském Brodě celosvětově známá továrna na ruční palné zbraně. Po návratu k výrobě útočných pušek a dalšího vybavení pro vojáky, který prosadil šéf firmy Lubomír Kovařík, zvýšila Česká zbrojovka export o desítky tisíc kusů pistolí a pušek ročně.



„Pětadevadesát procent zbrojní produkce vyvážíme do téměř stovky zemí. Jsme mezi deseti největšími výrobci ručních palných zbraní na světě a pěti, kteří vyrábějí automatické zbraně,“ říká Kovařík.

Zbrojní závody a zvlášť ty české a slovenské mají pohnutou historii. Za války zásobovaly Němce, po roce 1948 sovětský blok a v devadesátých letech se potýkaly se ztrátou trhů a nezájmem politiků. V Uherském Brodě chrlili letecké kulomety a díly pro messerschmitty, po válce i šicí stroje nebo části traktorů a na konci komunistického režimu letecké motory.

V padesátých letech začal pod krycím názvem Koště vývoj legendární samočinné pušky vzor 58. Pěchotní verzi se přezdívá pádlo, výsadkové se sklopnou ramenní opěrkou kosa. „Nesprávně se jim říká samopaly. To jsou ale zbraně na pistolové střelivo, zatímco z osmapadesátek se střílí delšími puškovými náboji. Takže správný název je útočná puška,“ vysvětluje mi bývalý armádní pilot Lubomír Kovařík v místnosti, kde jsou chronologicky vystaveny a popsány všechny zbraně firmy.

Uherskobrodská ikona

Na úspěch osmapadesátek navazuje nová útočná puška CZ 805 Bren. Zkratka odkazuje na nejznámější lehký kulomet druhé světové války i pozdějších konfliktů vyvinutý Zbrojovkou Brno a vyráběný Královskou továrnou malých zbraní v Enfieldu, kterému britští vojáci říkali „zatroleně náš“. Vznikl na rýsovacím prkně dodnes nedoceněného českého inženýra Václava Holka.

Kromě nových vojenských pušek se k nepoznání změnily i samopaly Škorpion, jejichž výroba začala v roce 1961. Jedním ze základních pilířů jsou nadále pistole vycházející z osvědčené „čezety“ vzor 75. V současnosti se jich vyrábí sto tisíc ročně, což je více než třetina produkce firmy. Jde o nejznámější českou zbraň.

„V roce 1974 ji zkonstruoval František Koucký, dodnes je to ikona České zbrojovky. Pětasedmdesátek se dosud vyrobilo na osm milionů kusů. Kdysi je kopírovali v jedenadvaceti zemích, teď ve dvanácti. Po pistoli Colt 1911 je to druhá nejvíce napodobovaná krátká palná zbraň v historii. Může za to fakt, že konstrukční patent byl za minulého režimu označen za utajovaný a neregistroval se v zahraničí. Tehdy si nikdo neuvědomil, jak důležitá je ochrana pokročilých výrobků,“ dodává Kovařík.

Co nejdál od nebezpečí

Zásadní pro zrod zbrojovky na Zlínsku byla politická situace v sousedním Německu. Tam nezadržitelně rostla moc Adolfa Hitlera. Československé ministerstvo obrany začalo zvyšovat výrobní kapacity zbrojařských závodů, a tak v roce 1936 vyrostla v Uherském Brodě i Česká zbrojovka. Strategický požadavek byl umístit ji co nejdále od německých hranic. Byla vybudována za pouhý půlrok na poli za městem jako pobočný závod České zbrojovky Strakonice.

„Zásluhu na tom mají bratři Lužové. Jeden byl starosta Uherského Brodu a druhý krajský vojenský velitel. Začalo se výrobou kulometů 7,92 LK 30 Aircraft,“ ukazuje na vyleštěný závěr Kovařík.

V roce 2014 firma vykázala dosud nejvyšší tržby v historii 3,3 miliardy korun,
za rok 2015 dosáhly 3,5 miliardy. Letošní plán je 3,8 miliardy.

Za války nebyla fabrika nikdy vybombardovaná, Američané omylem shodili bomby na uherskobrodský pivovar. S blížícím se příchodem sovětských vojsk Němci odvezli všechny důležité součásti strojů. Po válce byl podnik znárodněn a začalo vyšetřování členů vedení. Nejhůře dopadl bývalý technický ředitel, český Němec Ignatz Uhl, který dostal trest smrti.

V tomto období se vyráběly například kulomety 7,92 M6 17 Aircraft nebo takzvaná pumpička M6 model 26, kterou okopírovala izraelská UZI.

Růžákova éra

Na začátku padesátých let se počet zaměstnanců kulometné továrny začleněné pod Závody Říjnové revoluce Vsetín rychle zvýšil z 1550 na 2350, polovinu z toho tvořily ženy. Hlavním programem byla samonabíjecí puška vzor 52/57, v další dekádě pak „samopal“ vzor 58.

Největší slávu zažila zbrojovka za Stanislava Růžáka, který ji řídil v letech 1959 až 1986. Za jeho vedení měla firma na 3500 zaměstnanců. V její blízkosti vznikla obytse ná čtvrť, které nikdo neřekne jinak než „Růžákov“.

Éru úspěšného ředitele poznamenala Husákova normalizace, nevyhnul se personálním čistkám. Začaly i ekonomické problémy. Rozhodlo se o výrobě turbovrtulových motorů pro letoun L 410, odbyt však kolísal. Dalším pokusem byla hydraulika pro traktory.

Česká zbrojovka neprodukuje jen zbraně. Automobilkám Mercedes, Porsche a Ford dodává díly
do brzdových systémů, klimatizací a chladičů, které tvoří asi třetinu celkových tržeb firmy.

Návrat k vojákům

Na začátku devadesátých let se podnik privatizoval. Klesala výroba leteckých motorů, částí traktorů i dodávky služebních pistolí. Některé programy se zcela zastavily. Situaci se dařilo mírnit jen rostoucí výrobou civilních zbraní. Obratem byl návrat k vojenské výrobě, kterou začal Kovařík prosazovat po svém příchodu v roce 2006. Možná i proto, že kdysi pilotoval bojové letouny.

„V letech 1985 až 2010 jsme pro vojáky vůbec nevyráběli. Vývoj nové soupravy zbraní pro českou armádu v čele s CZ 805 Bren stál dvě stě milionů korun. Snažíme se dodávat ozbrojeným složkám celou škálu výrobků, tedy i munici či balistickou ochranu. Když jsem v Afghánistánu mluvil s německými vojáky, stěžovali si, že by chtěli breny, ale musejí mít útočné pušky od německé firmy,“ říká.

Loni v Uherském Brodu vyrobili 250 tisíc zbraní, letošní plán je ještě o tři desítky tisíc vyšší. „Jsme rodinný podnik, pracují tu i tři generace zároveň. Kvůli rostoucí výrobě ale potřebujeme další frézaře, puškaře, rytce, soustružníky. Chybějí i kontroloři, vývojáři, konstruktéři,“ uzavírá Kovařík.

Srdcem každé zbraně je hlaveň

Továrna, která se táhne na jedné straně Uherského Brodu, je dlouhá 1,6 kilometru. Místní jí proto říkají „jednomílová“. Všichni zaměstnanci včetně asistentek ředitelů musejí mít zbrojní průkazy. V halách je vzorný pořádek. Viceprezidenta firmy Radka Hauerlanda se ptám, jak je zajištěno, aby se něco neztratilo. „Do zabezpečení jsme investovali desítky milionů korun. Přísně hlídané jsou klíčové součásti zbraní, tedy hlavně, rámy a závěry. Svoji roli sehrává i to, že se nikomu nevyplatí riskovat ostudu a ztrátu místa kvůli pistoli, která stojí okolo patnácti tisíc korun,“ říká.

Nejprve procházíme místnostmi, kde se z ocelové kulatiny vyrábějí hlavně. „To je srdce každé zbraně,“ ukazuje Hauerland na stovky stříbrných tyčí. Začíná šroubovicovým vývrtem, kdy je kolem ocelového trnu posouvaného otvorem v tyči postupně lisován materiál tlakem čtyřiceti tun. Hlaveň je tak zhutněná, trvanlivější. Jedno vykování za studena trvá pět minut.

Následují police s ocelovými matricemi rámů a dalších součástek. Nejprve se zalijí speciálním voskem, který se pak obalí křemičitou směsí. Takto vzniklé formy se vypálí a vosk z nich vyteče. Pak do nich ve slévárně se dvěma malými pecemi nalijí roztavené železo. „Dříve jsme si rámy nebo spouště objednávali, což bylo výrazně dražší,“ poznamenává Hauerland.

Poslední etapou je výroba závěrů. Ze slévárny se přemístíme do místností jako ze sci-fi filmu. Robotické ruce CNC strojů vysoustruží jeden závěr za 32 minut. Přesnost součástek se kontroluje souřadnicovým 3D měřením, jedno trvá dvacet minut.„Chrommolybdenovou ocel na hlavně a závěry kupujeme v Německu, ročně deset tun. Složení je patentově chráněné,“ dodává.

Nakonec se ve speciální místnosti smontovaná zbraň odzkouší dvěma náboji se zvýšeným tlakem. Pak se odstřílejí ještě dva plné zásobníky kvůli testování funkcí a seřízení mířidel. V průměru nevyhoví jedna pistole nebo puška z tisícovky.


Převzato z deníku E15. Autor článku: Pavel Otto, redaktor deníku E15. Foto: Michael Tomeš.

• Oblasti podnikání: Obranný průmysl

Doporučujeme