Příprava zákona o cestovním ruchu se protahuje

V současnosti se i širší veřejnost setkává s informacemi o přípravě zákona o cestovním ruchu. Právě 31. ledna proběhl na Ministerstvu pro místní rozvoj druhý kulatý stůl k návrhu zákona, jehož příprava se zejména vzhledem k finanční náročnosti plánovaného systému protahuje.

Přesto se předpokládá, že v červnu bude návrh předán do mezirezortního připomínkového řízení, v listopadu by měla věcný záměr projednávat vláda a s účinností zákona se počítá od roku 2026.

Jak autor tohoto textu vyjádřil na obou oficiálních zasedáních, je důležité nepodceňovat mimořádnou právní složitost této materie, kdy zákon možná opět neprojde. To ilustruje i skutečnost, že jde o zřejmě nejdéle připravovaný zákon českých dějin, o který usilovalo již meziválečné Československo od roku 1927.

Nejde jen o zájezdy

Pro informaci nepoučeného čtenáře je zejména nutné naznačit složitou strukturu právní úpravy cestovního ruchu, která se v ČR i dalších státech EU skládá zjednodušeně ze čtyř částí. První (a to hlavní) skupinu tvoří speciální předpisy chránící spotřebitele v cestovním ruchu, což vychází ze směrnic EU.

Jde o zájezd (v ČR ve smlouvě o zájezdu v občanském zákoníku, a zejména v jediném speciálním zákoně k turismu č. 159/1999 Sb.) a timesharing, což je typicky jakýsi řadu let opakovaný nájem rekreační nemovitosti (v ČR v obecných předpisech ke smlouvám v občanském zákoníku). Jako druhou skupinu lze vymezit obecné předpisy k podnikání, které zasahují i cestovní ruch, jako je živnostenský zákon.

Nás zajímá třetí skupina, kam lze řadit normy správního a finančního práva k organizaci a financování turismu, tedy v ČR zákon o místních poplatcích a dlouhodobě připravovaný zákon o cestovním ruchu, jaký mají například na Slovensku nebo v Rakousku. Ten by měl zahrnout zejména systém destinačního managementu.

Poslední čtvrtou skupinu tvoří velmi různorodé předpisy veřejného práva související s cestovním ruchem, jako je úprava dopravy, některé prvky práva životního prostředí, ve státech se zásadním významem kulturního turismu, jako je ČR, také památková péče, ale vedle toho i mnohé další jako například právní úprava vydávání cestovních dokladů, vinařství nebo lázeňství.

Údiv až výsměch

Právní úprava cestovního ruchu sice není rozsáhlá, ale patří často k nejkomplikovanějším problémům práva, což bývá bohužel přehlíženo. Pro ilustraci k nejspornějším při vytváření nového občanského zákoníku patřila vazba budov a pozemků, otázka zvířete jako věci a ztráta radosti z dovolené. Velice komplikovanou právní materii představuje také aktuálně připravovaný zákon o cestovním ruchu, který nevychází z práva EU, a měl by upravovat zejména organizaci destinačního managementu (DMO).

Současný kvaziprávní systém (hlavně DMO krajů a turistických oblastí) vzniklý od roku 2018 vyvolává mezi právními odborníky údiv a představa jeho snadného zakotvení v zákoně leckdy až výsměch. To si autor působící hlavně na Právnické fakultě UK ověřil v diskuzích s kolegy (včetně členů Legislativní rady vlády ČR).

Změny na všech stranách

Zákon o cestovním ruchu přitom není zdaleka jedinou změnou práva, která se připravuje. EU dopracovává novou verzi klíčové směrnice k zájezdům, což si vynutí mimo jiné další velkou novelu zákona č. 159/1999 Sb. Samotná ČR připravuje zejména úpravu tzv. e‑turisty, uvažuje se o zásazích do sdíleného ubytování, již před koronavirem bylo připraveno nové takzvané sněžné právo (týkající se horské služby, ale snad i povinností hlavně na sjezdovkách).

Převzato z časopisu Komora. Autor článku: René Petráš