Technologie zpracování odpadů se od devadesátých let nezměnily, říká Stanislav Paluda

7. 6. 2019 | Zdroj: Hospodářská komora ČR (HK ČR)

Stanislava Paludu zná česká veřejnost především jako úspěšného tvůrce originální stavebnice Gecco.

Méně se ví, že Stanislav Paluda je původním povoláním chemický inženýr je expert na spalování nebezpečných odpadů, v oboru se pohybuje více než dvacet let a ve své spalovně zmodernizoval původní zahraniční technologii tak, že tvoří vysoce technicky účinný a ekonomický systém spalování odpadů.

Odpad je problém obecně...
Ano, ale dnes to není nic proti tomu, jaký problém nastane. Největší chybou byly dotace v devadesátých letech, zahraniční firmy sem prodávaly zastaralé technologie. Nicméně abych byl upřímný, od té doby se právě technologie nikam zásadně neposunuly.

Jak vnímáte tuzemské odpadové hospodářství?
Odpovím osobní zkušeností. V devadesátých letech jsem nejprve pracoval ve vyškovském podniku RESPONO, který se zabýval svozem a likvidací odpadu v okrese Vyškov. Pak mi byla nabídnuta práce ve spalovně nebezpečných odpadů ve Vyškově, kde jsem působil zhruba šest let.

V té době jsem byl ředitelem České inspekce životního prostředí požádán, abych touto spalovnou provedl exkurzi inspektorů životního prostředí ze zemí EU, včetně těch, co v té době teprve o vstupu do ní jednaly. Tehdy naše spalovna byla jedna z prvních v ČR a na velmi dobré technické úrovni.

Bohužel, jak šel čas, technologie v tomto oboru postupně zaostávaly. Přitom se po roce 1989 začaly tyto technologie, i když v menším budovat v řadě nemocnic, ale postupně byly pro svoji neekonomičnost odstavovány. Zásadní ekonomickou ránu pak spalovny dostaly v letech 2008-2012, kdy se v podstatě díky růstu nelegálního nakládání s odpady tento trh zhroutil.

Důsledek pociťujeme dodnes, o čemž svědčí i to, že za posledních deset let se u nás nepostavila žádná nová spalovna nebezpečného odpadu.

Zrovna vy ale prostějovskou spalovnu modernizujete…
Spaloven je u nás málo, odhaduji, že český trh jich má asi desetinu potřebné kapacity. Technologicky jsou na tom velmi špatně. Díky svým znalostem a také každodenní praxi v provozu jsem vymyslel a odzkoušel systém, který je skutečně efektivní, bezpečný a ekonomicky soběstačný.

A i když je v poslední době populární žehrat na EU, tak díky diplomatickým kontaktům se nám podařilo získat z ní příspěvek na rekonstrukci. Původně totiž naše žádost byla pod čarou. Tady je spíš otázkou, zda jsou dotace směřující do ČR opravdu využívány správně, protože nad námi v žebříčku byly velké firmy se zahraničními vlastníky a hovořit o čistém přínosu pro Česko je poněkud diskutabilní…

A je spalování odpadů ziskové?
Bohužel se zastaralými technologiemi, které spalovny mají, je to často na hraně rentability. Uvedu problém s likvidací zdravotnického odpadu. Jiná metoda než spalování není v podstatě povolená, přesto se v posledních zhruba dvou letech množí případy, kdy dojde při spalování tohoto odpadu náhle k poklesu teploty. Tyto problémy způsobují kanystry s dezinfekčními roztoky.

Chápu, že vše je zřejmě následkem tlaku čistíren odpadních vod, aby zdravotnická zařízení nevylévala tyto roztoky tam, kam nepatří, ale pokud se takovýto kanystr objeví v pytli se zdravotnickým odpadem, tak se to ve spalovně v podstatě rovná hašení ohně, a to se všemi negativními důsledky.

Copak se nekontroluje, co původce odpadu přiveze?
U zdravotnického odpadu je situace problematická. Zákon zakazuje, z důvodu rizika infekčnosti, otevřít pytel s tímto odpadem. Což je na jednu stranu správné, nicméně to klade požadavky na zvýšenou odpovědnost původců zdravotnického odpadu. A s tou se například my příliš nesetkáváme.

Takže vzhledem k tomu, že těchto případů přibývá, velmi vážně uvažujeme o omezení příjmu zdravotnického odpadu. Ekonomicky je likvidace zdravotního odpadu skoro ztrátová, a pokud k tomu přičtu třeba problémy s následnými výtkami kontrolních orgánů, tak to celé postrádá smysl.

Před časem jsem pro Ministerstvo zdravotnictví zpracoval Metodický pokyn pro nakládání se zdravotnickým odpadem, a tehdy si to vzalo za své i Ministerstvo životního prostředí a proškolovalo původce těchto odpadů. Bohužel současná situace je tristní. Což mě opravdu mrzí, protože jsem si vědom velkých zdravotních rizik při špatném nakládání s tímto odpadem.

A možnosti likvidace zdravotnického odpadu?
V podstatě neexistuje jiný způsob než spalování, je to jediná spolehlivá metoda likvidace. Jenže se opět dostáváme k tomu, že spaloven je málo, a pokud bude nezodpovědné chování původců tohoto odpadu přetrvávat, tak si řada provozovatelů spaloven bude klást otázku, zda zdravotnický odpad i nadále přijímat k likvidaci. Jen pro informaci, ve všech okolních zemích je cena za likvidaci tohoto odpadu více než dvojnásobná.

Existuje řešení?
Existuje, důsledné dodržování legislativy a stavba nových spaloven. Pokud se ale nezmění nastavení prostředí, provozovatelé těch současných spaloven to nezachrání. Opět hrozí riziko, že se nakoupí něco, co nebude fungovat. Jedna věc jsou investice, druhá věc jsou provozní náklady.

Viděl jsem spoustu spaloven, které už na vstupu znemožňují samy sobě, aby byly ziskové. Sám jsem dělal na technologiích takové úpravy, abych mohl garantovat provoz ekologicky efektivní, a přitom ekonomicky udržitelný. Největší náklady tak tvoří mzdy. To ale ve většině spaloven neplatí, jejich největší náklady tvoří provoz – zemní plyn, elektřina a údržba technologie.

Nedávno jsem viděl zmodernizovanou spalovnu v jedné nemocnici. Jako soukromník bych ji nikdy nemohl provozovat, protože bych ji neuživil. Ovšem v systému dotací a státních peněz se to ztratí. Ti, co rozhodují a schvalují, mají minimální technické znalosti. Málo se investuje do inovací, odvětví technologicky bohužel stagnuje. Když nejsou zakázky a spalovny sotva přežívají, neinovují ani dodavatelé.

Já sám, když jsem modernizoval, odmítl jsem nabídky modernizace na klíč. Spalování je technologicky náročný soubor jednotlivých funkčních celků a při dodávce na klíč od jedné firmy má dodaná technologie vždy nějaké slabé místo.

Co je na těch technologiích důležité? Jak poznat tu kvalitní?
Zjednodušeně řečeno, dobrá technologie je taková, která hned na začátku spalovacího procesu nastaví takové podmínky, aby se nemusely škodliviny řešit na konci. Když se vše dobře spálí, nezatěžují se filtry a z komína jde nula škodlivin. Problémem je, že u zastaralých spalovacích technologií filtry obvykle jedou na hranici svých možností.

Dobré spalování hned na začátku ušetří velké provozní náklady. Například ve své spalovně jsem zvýšil o 30 procent objem dohořívacích komor. Veškeré kouzlo je v tom, aby správná teplota působila na odpad dostatečně dlouhý čas. Zákonné minimum jsou dvě vteřiny, u mě jsou to násobky tohoto limitu.

Skutečně je spalování tak účinné? Mnozí se ho bojí, obce nechtějí spalovny na svém území…
Je, to je chemie. Když dodržíte teploty a procesy, spálíte i dioxiny, spálíte všechno. A právě teplota je velmi důležitá – málokdo ví, že i když bude topit na chalupě v krbu výhradně dřevem, nesplňuje emisní limity, protože teplota v krbu je maximálně 450 stupňů Celsia, při kterých nelze tepelně rozložit dioxiny.

Přitom právě tady bychom se měli držet příkladu Švýcarska. Je v něm několik desítek spaloven komunálních odpadů sloužících současně pro výrobu tepla. Náklady na výrobu energie jsou v nich přitom výrazně nižší než u solárních nebo větrných zdrojů. A díky tomu, že prakticky po celý rok dodávají velké množství energie (v průměru přes 8 tisíc hodin), spočívá jejich potenciál také v nezávislosti na klimatických podmínkách.

V současnosti je velmi aktuální téma recyklace plastů, případně jiných druhů odpadů, respektive otázka recyklovat, nebo spalovat?
Podporuji recyklaci plastů, ale až 70 procent plastů je nerecyklovatelných. To je důsledek toho, že využitelný plast je v podstatě jen PET, ostatní není recyklovatelný pro jeho různorodost a je lepší ho ponechat jako součást komunálního odpadu. Podporuje hoření a současně šetří i spotřebu zemního plynu, která je nutná ke spálení komunálního odpadu, pokud má nízký obsah hořlavého podílu.

Je prostě lepší ušetřit zemní plyn a místo něj energeticky využitelně spálit to, s čím si příliš nevíme rady. A biologický odpad a jeho samostatné třídění? Ne že by kompostování bylo nesmysl, ale když vidím občas popelnici na odpad z kuchyní, tak mám docela strach.

Strach z čeho?
Docela se děsím výsledků rozborů stěrů ze stěn těchto nádob. Může tam probíhat kultivace bakterií a virů a v momentě, kdy víko této popelnice otevřete, tak to zrovna vábně nevoní. Asi je pak každému jasné, proč jsou na těchto popelnicích větrací otvory… Měl bych strach se takového koktejlu bakterií jen dotknout. Dospělý to neudělá, ale děti?

Vy tedy nedoporučujete sbírat a recyklovat bioodpad?
Myslím si, že takto otázka nestojí. Spíš je podle mého názoru ke zvážení, jestli nekrmit technologie zpracovávající biologický odpad nějakou bezpečnější surovinou. Vyšlo by to laciněji a kompostárny by měly homogenní jednodruhový odpad. Aktuálně se nabízí dřevo z kůrovcové kalamity.

Takže spalovat, či nespalovat?
Z mého pohledu je to jasné. Na prvním místě recyklovat to, co je ekonomicky smysluplné a bezpečné. Co tyto parametry nesplňuje, je lepší spálit, než to přenechávat na hromadách budoucím generacím.

Bohužel za dobu, co se pohybuji v odpadové branži, jsem se setkal už tolikrát s případy, kdy obchodní zástupce nějaké geniální a převratné technologie se jen pokouší vytáhnout zvláště od obecní samosprávy peníze. Stačí se zajet podívat na nějaký zahraniční odpadový veletrh a budou vám z tohoto přecházet oči. Jenže to celé má jeden zásadní problém – tyto „geniální“ technologie fungují jen díky dotacím. A jsme na to opravdu dost bohatí?

Převzato z časopisu Komora. Autor článku: Petr Karban

Tisknout Vaše hodnocení:

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek