Odpovědnost za přestupky podle nového přestupkového zákona

30. 10. 2017 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Kapitoly článku

V červenci 2017 nabyl účinnosti nový přestupkový zákon, který zcela mění, zjednodušuje a zpřesňuje problematiku správní odpovědnosti. Dříve roztroušená právní úprava byla sjednocena do zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jako „přestupkový zákon“), dále doplněném zákonem č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích.

Podrobný obsah

Přestupky

Přestupek je nově definován jako „společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin“ (§ 5 přestupkového zákona).

Na rozdíl od předchozí právní úpravy neobsahuje uvedená definice podmínku zaviněného jednání, což je dáno tím, že termín „přestupek“ nově subsumuje nejen původní přestupky fyzických osob, ale též správní delikty právnických osob a fyzických osob podnikatelů, u kterých se podmínka zavinění nevyžadovala.

Podle důvodové zprávy se nový přestupkový zákon použije na přestupky nepodnikajících osob a na dřívější správní delikty, tj. správní delikty fyzických osob a správní delikty právnických a podnikajících fyzických osob. Pro úplnost je nicméně vhodné říci, že přestupkový zákon se nebude aplikovat na správní disciplinární delikty, správní pořádkové delikty a delikty proti platební disciplíně, což jsou delikty, které ani dříve nebyly považovány za správní delikty v pravém slova smyslu.

Z výše uvedené definice přestupku vyplývají určité znaky, které musí být současně naplněny, aby bylo dané jednání posouzeno jako přestupek. Pokud jednání nenaplňuje byť jen jediný znak, o přestupek se nejedná. Těmito znaky jsou:

  • a) protiprávnost
  • b) společenská škodlivost
  • c) výslovné označení v zákoně, že se jedná o přestupek
  • d) nejedná se o trestný čin
  • e) jsou naplněny znaky uvedené v zákoně.

Výše uvedené znaky budou blíže specifikovány v následujících odstavcích.

Protiprávnost

Protiprávností se rozumí stav, kdy jednání je v rozporu s právním řádem a porušuje tak povinnost, která je uložena zákonem nebo na základě zákona. Je však nutné zdůraznit, že mohou nastat zákonem předvídané situace, které vylučují naplnění znaku protiprávnosti. Jedná se o tzv. okolnosti vylučující protiprávnost, mezi které podle přestupkového zákona spadá nutná obrana, krajní nouze, svolení poškozeného, oprávněné použití zbraně a přípustné riziko. O těchto okolnostech bude blíže pojednáno později.

Společenská škodlivost

Pro to, aby dané jednání mohlo být posuzováno jako přestupek, musí být naplněna určitá míra škodlivosti pro společnost jako takovou. Společenskou škodlivost lze definovat jako porušení či ohrožení zájmu chráněného zákonem. Ve většině případů je společenská škodlivost splněna už pouhým naplněním skutkové podstaty daného přestupku.
Bližší zkoumání společenské škodlivosti má pak tedy význam především v případech, u kterých nelze jednoznačně určit, zda lze dané jednání považovat za přestupek, či nikoli.

Výslovné označení v zákoně, že se jedná o přestupek

Jednání, které je posuzováno, zdali je přestupkem, musí být uvedeno v zákoně.

Nejedná se o trestný čin

V rámci českého právního řádu obecně platí zásada, že trestní právo je „právem poslední instance“, tj. nastupuje tam, kde již nepostačuje postih podle jiného právního odvětví. Tato zásada má význam především ve vztahu k právu správnímu, resp. přestupkovému.
Tam, kde lze dané jednání postihnout na základě přestupkového práva, není nutné přistupovat k postihu podle práva trestního. A naopak, v případě, že dané jednání naplňuje znaky trestného činu, není možné, aby bylo dané jednání postihnuto jak trestní právem, tak právem přestupkovým.

Jsou naplněny znaky uvedené v zákoně

Jednání, které je posouzeno jako přestupek, musí navíc naplňovat znaky, které jsou stanoveny zákonem. Ty se obecně rozlišují na znaky obecné a na znaky, které jsou stanoveny konkrétní skutkovou podstatou.

Jako příklad konkrétních znaků lze uvést skutkovou podstatu jednoho z přestupků na úseku podnikání: „Fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že provozuje obchodní, výrobní či jinou výdělečnou činnost bez veřejnoprávního oprávnění, je-li požadováno“ (§5 odst. 1 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích).

Obecnými znaky přestupku jsou v teorii myšleny znaky, které jsou společné pro všechny přestupky bez ohledu na konkrétní skutkové podstaty. Pro zajímavost lze uvést, že v teorii jsou obecné znaky obecně rozlišovány na objekt (zákonem chráněný zájem), objektivní stránku (především otázka jednání, následku a příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem), subjekt (tj. osoba pachatele) a subjektivní stránku (především otázka zavinění).
Pro praxi a pro účely tohoto článku má však význam především otázka jednání, osoby pachatele a otázka zavinění. Ty budou blíže rozebrány na následujících řádcích.

Jednání lze z hlediska teorie definovat jako projev vůle ve vnějším světě. Pro praxi je však podstatné to, že jednáním se rozumí nejen konání (tj. aktivní činnost), ale i opomenutí (tj. pasivní činnost). To znamená, že jako přestupek může být posouzena i situace, kdy pachatel opomene vykonat povinnost, která je mu uložena právním předpisem, úředním rozhodnutím apod.

Co se týče osoby pachatele a zavinění, zde přestupkový zákon rozlišuje odpovědnost fyzické osoby, odpovědnost právnické osoby a odpovědnost podnikající fyzické osoby.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Odpovědnost osoby fyzické za přestupek

Odpovědnost fyzické osoby za přestupek je blíže upravena v § 13 až § 19 přestupkového zákona. Přestupkový zákon stanovuje obecný předpoklad, že „fyzická osoba je pachatelem, jestliže svým zaviněným jednáním naplnila znaky přestupku nebo jeho pokusu, je-li trestný“ (§ 13 odst. 1 přestupkového zákona).

Pro to, aby fyzická osoba byla odpovědna za přestupek, musí být naplněny následující znaky: zavinění, dostatečný věk a příčetnost, resp. neexistence nepříčetnosti v okamžiku spáchání přestupku.

Zavinění je v případě fyzických nepodnikajících osob nutné zkoumat vždy. Zavinění lze definovat jako vnitřní psychický stav pachatele k zamýšlenému následku svého jednání. Rozlišují se dvě základní formy zavinění, a to úmysl a nedbalost.

Úmysl je stav, kdy pachatel buď vyloženě chtěl svým jednáním porušit či ohrozit právem chráněný zájem (tj. úmysl přímý), nebo vyloženě nechtěl, ale věděl, že k porušení či ohrožení právem chráněného zájmu by mohlo dojít a byl s tímto stavem srozuměn (tj. úmysl nepřímý).

Nedbalostí je pak naopak situace, kdy pachatel buď věděl, že může porušit či ohrozit zákonem chráněný zájem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že se tak nestane (tj. nedbalost vědomá), nebo nevěděl, že může svým jednáním ohrozit či porušit zákonem chráněný zájem, ačkoli to vědět mohl a měl (tj. nedbalost nevědomá).

Pro odpovědnost fyzické osoby nepodnikatele postačuje, aby pachatel čin spáchal z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně požadavek zavinění úmyslného.

Dostatečným věkem je pro účely přestupkového zákona myšlen věk 15 let, tj. za přestupek není odpovědná osoba, která v době spáchání přestupku nedovršila patnáctého roku věku. Je však nutné zmínit, že odpovědnost za přestupek vzniká až dnem následujícím po dni, kdy pachatel oslavil své patnácté narozeniny.

Nepříčetnost definuje přestupkový zákon jako stav, kdy fyzická osoba pro duševní poruchu v době spáchání přestupku nemohla rozpoznat protiprávnost svého jednání nebo své jednání ovládat (§ 19 přestupkového zákona). Je však nutné zmínit, že výše uvedené neplatí pro situace, kdy se pachatel do stavu nepříčetnosti sám přivedl, byť i z nedbalosti, užitím návykové látky (tj. alkoholu, omamných látek, psychotropních látek či látek s obdobným účinkem), za této situace je pachatel za spáchání přestupku odpovědný.

Pro úplnost lze uvést, že přestupkový zákon stanovuje další případy, kdy je fyzická osoba odpovědná za spáchání přestupku, než pouze že „svým zaviněným jednáním naplnila znaky přestupku nebo jeho pokusu, je-li trestný“. Jedná se například o situace, kdy pachatel využil ke spáchání přestupku jinou fyzickou osobu, která není odpovědná pro nedostatek věku a příčetnosti (např. otec použije ke spáchání přestupku svého třináctiletého syna). Pro bližší specifikaci těchto situací lze odkázat na § 13 a § 14 přestupkového zákona.

Odpovědnost právnické osoby za přestupek

Právnickým osobám je přiznána právní osobnost od jejich vzniku až do jejich zániku (tj. v drtivé většině případů od zápisu právnické osoby do veřejného rejstříku až do okamžiku jejího výmazu). Během této doby může právnická osoba činit právní jednání, vstupovat do právních vztahů, nabývat práva i povinnosti, ale může též protiprávně jednat.

Vzhledem k tomu, že právnická osoba jako umělý konstrukt nemůže sama jednat, jedná prostřednictvím fyzických osob. Důvodová zpráva k přestupkovému zákonu přitom uvádí, že „je nepodstatné, která fyzická osoba jednala a případně, zda zaviněně, ale jde o to, zda právnická osoba vynaložila veškeré úsilí pro to, aby splnila povinnosti, které jsou jí právním řádem uloženy. V rámci správně-právní odpovědnosti je pak ukládán správní trest právnické osobě za to, že osoby odpovědné za její řízení a fungování nezajistily splnění povinností jí uložených“.

Na rozdíl od odpovědnosti fyzické osoby, která byla blíže popsána výše, se tedy v případě odpovědnosti právnické osoby nezkoumá, zda jednání bylo zaviněné či nikoli. Pro vznik odpovědnost právnické osoby ani není podstatná bližší identifikace konkrétní fyzické osoby, která jednala.

Přestupkový zákon stanovuje, že právnická osoba je pachatelem přestupku, pokud jsou splněny následující podmínky:

  • a) k naplnění znaků přestupku došlo jednáním fyzické osoby;
  • b) jednání této fyzické osoby je přičitatelné právnické osobě;
  • c) fyzická osoba svým jednáním porušila povinnost, která byla uložena právnické osobě;
  • d) k tomuto porušení povinnosti došlo při činnosti právnické osoby, v přímé souvislosti s činností právnické osoby nebo ku prospěchu právnické osoby nebo v jejím zájmu.

Je však nutné zdůraznit, že pro vznik odpovědnosti právnické osoby musí být naplněny všechny výše uvedené podmínky.

Určité problémy může činit podmínka přičitatelnosti jednání fyzické osoby osobě právnické. Přestupkový zákon, konkrétně § 20 odst. 2, uvádí taxativní výčet osob, jejichž jednání je právnické osobě pro účely přestupkového práva přičítáno. Jedná se o následující osoby:

  • a) statutární orgán nebo člen statutárního orgánu;
  • b) jiný orgán právnické osoby nebo jeho člen;
  • c) zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení při plnění úkolů vyplývajících z tohoto postavení – za osobou v obdobném postavení přitom může být považován např. společník ve společnosti s ručením omezeným, jenž pracuje pro společnost na základě společenské smlouvy, atp.;
  • d) fyzická osoba, která plní úkoly právnické osoby - plněním úkolu je přitom podle důvodové zprávy k přestupkovému zákonu nutno rozumět „jakýkoli úkol učiněný na základě pokynů právnické osoby (například zaměstnavatele), byť jde o pokyn nabádající k porušení právní normy (bez porušené právní povinnosti jednáním fyzické osoby by nemohlo ani dojít k naplnění znaků skutkové podstaty přestupku právnické osoby)“;
  • e) fyzická osoba, kterou právnická osoba používá při své činnosti, nebo
  • f) fyzická osoba, která za právnickou osobu jednala, jestliže právnická osoba výsledku takového jednání využila.

Pro úplnost je vhodné zmínit, že odpovědnost právnické osoby za přestupek vznikne i ve zvláštních případech, které jsou upraveny v § 20 odst. 4 přestupkového zákona. Jedná se například o situaci, kdy k jednání fyzické osoby, které je přičitatelné právnické osobě, došlo před samotným vznikem právnické osoby. I zde však musí být naplněny všechny podmínky, které byly popsány výše.

Právnická osoba se může své odpovědnosti za spáchaný přestupek zprostit v případě, že prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které po ní bylo možné požadovat, aby přestupku zabránila. Příkladem takového úsilí jsou například různá preventivní opatření, pravidelné a dostatečné kontroly zaměstnanců atd.

Odpovědnost podnikající fyzické osoby za přestupek

Podnikající fyzickou osobu lze obecně definovat jako osobu, která samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně a za účelem dosažení zisku.

Přestupkový zákon stanovuje dvě situace, kdy podnikající fyzická osoba může být pachatelem přestupku:

  1. Sama podnikající fyzická osoba naplnila svým jednáním znaky přestupku + tímto jednáním porušila povinnost, která je uložena podnikající fyzické osobě či i jen fyzické osobě + k tomuto jednání došlo při jejím podnikání či v přímé souvislosti s ním.
    Podstatné tedy je, zda fyzická osoba při takovém porušení své povinnosti vystupovala jako podnikatel, či nikoli. Jako příklad lze uvést situaci, kdy osoba, která je podnikatelem - držitelem živnostenského oprávnění na fotografické služby, ruší po oslavě s přáteli noční klid. V takovém případě se bude jednat o vznik odpovědnosti fyzické osoby, nikoli o odpovědnost podnikající fyzické osoby.
  2. Podobně jako v případě odpovědnosti právnických osob, je podnikající fyzická osoba odpovědna i za fyzickou osobu, jejíž jednání je přičitatelné podnikající fyzické osobě + tímto jednáním naplnila znaky přestupku + k tomuto jednání došlo při podnikání podnikající fyzické osoby, v přímé souvislosti s ním, ku prospěchu této podnikající fyzické osoby, nebo v jejím zájmu + jednáním byla porušena povinnost, která je uložena podnikající fyzické osobě či i jen fyzické osobě jako takové.

Za osobu, jejíž jednání je přičitatelné podnikající osobě, je podle přestupkového zákona považován:

  • a) zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení při plnění úkolů vyplývajících z tohoto postavení;
  • b) fyzická osoba, která plní úkoly podnikající fyzické osoby;
  • c) fyzická osoba, kterou podnikající fyzická osoba používá při své činnosti;
  • d) fyzická osoba, která za podnikající fyzickou osobu jednala, jestliže podnikající fyzická osoba výsledku takového jednání využila.

Pro výklad některých pojmů lze odkázat na podkapitolu tohoto článku, která se věnuje odpovědnosti právnických osob.

Stejně jako u odpovědnosti právnických osob, se u podnikajících fyzických osob nezkoumá otázka zavinění. Není tedy podstatné, zda ke spáchání přestupku došlo úmyslně či nedbalostně. Avšak i zde přestupkový zákon předpovídá určité skutečnosti, na základě kterých se podnikající fyzická osoba může zprostit své odpovědnosti za spáchání přestupek.

Podnikající fyzická osoba za přestupek neodpovídá, pokud prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které od ní bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila. I v této otázce lze odkázat na právní úpravu odpovědnosti právnických osob, která byla popsána výše.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Okolnosti vylučující protiprávnost

Jak již bylo zmíněno výše, přestupek je definován jako společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin.

Pro to, aby bylo dané jednání za přestupek považováno, musí být naplněny všechny znaky, které jsou v definici uvedeny. Může však nastat právem předvídaná okolnost, která vylučuje vznik znaku protiprávnosti, což znamená, že dané jednání nebude posuzováno jako přestupek, i když by byly naplněny všechny ostatní znaky.

Nový přestupkový zákon vychází ze staré právní úpravy přestupků a řadí do okolností vylučující protiprávnost krajní nouzi a nutnou obranu. Nově je však tento výčet rozšířen o další okolností vylučující protiprávnost, kdy je mezi ně zařazeno i svolení poškozeného, přípustné riziko a oprávněné použití zbraně. Tyto okolnosti budou jen v krátkosti přiblíženy na následujících řádcích.

Krajní nouze

Krajní nouze je v přestupkovém zákonu definována jako situace, kdy „někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem“ (§ 24 odst. 1 přestupkového zákona). Pod „zájmem chráněným zákonem“ si lze představit především ochranu života, zdraví, majetku atp. Jako příklad krajní nouze lze uvést situaci, kdy povodeň ohrožuje život určité osoby, a ta, aby zachránila život a život svých blízkých, bez dovolení užije sousedův člun.
Je však nutné zmínit, že krajní nouze svůj má svá omezení. Jednání v krajní nouzi musí být především proporcionální, tj. nesmí jím vzniknout následek, který je stejně či více závažný, než následek, který původně hrozil. O krajní nouzi nelze hovořit ani tehdy, kdy přímo hrozící nebezpečí bylo možno odvrátit jiným způsobem, či kdy ten, komu nebezpečí hrozilo, byl povinen ho snášet.

Nutná obrana

Nutná obrana je obecně definována jako stav, kdy osoba odvrací přímo hrozící či trvající útok na zájem chráněný zákonem. Na rozdíl od krajní nouze však nutná obrana směřuje pouze proti útoku, který je činěn přímo člověkem (popř. na pokyn člověka, např. poštvání svého pitbulla). Od toho se odvíjí i benevolentnější omezení, která jsou na nutnou obranu zákonem kladena: obrana nesmí být zcela nepřiměřená způsobu útoku.

Svolení poškozeného

Jak již nadpis napovídá, o protiprávný čin se nejedná tehdy, pokud k jednání dá souhlas osoba, jejíž zájmy jsou činem ohroženy. Avšak ani tato okolnost vylučující protiprávnost není zcela bezmezná. Souhlas s jednáním musí dát poškozený předem či alespoň současně s jednáním, tento souhlas musí být ale učiněn dobrovolně, určitě, vážně a srozumitelně. Obecně však platí zásada, že s výjimkou lékařských zákroků nelze za svolení považovat souhlas s ublížením na zdraví.

Přípustné riziko

Dle přestupkového zákona přestupek nespáchá ani ten, kdo „v souladu s dosaženým stavem poznání a informacemi, které měl k dispozici v době svého rozhodování o dalším postupu, vykonává v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo v rámci svého předmětu činnosti společensky prospěšnou činnost, jíž ohrozí nebo poruší zájem chráněný zákonem“ (§ 27 odst. 1 přestupkového zákona).

I zde ovšem platí, že pokud bylo možno dosáhnout společensky prospěšného výsledku jinak, nebude se jednat o přípustné riziko jako okolnost vylučující protiprávnost. Úprava přípustného rizika reaguje na praxi, kdy nelze předpokládat technologický, vědecký či obdobný vývoj, pokud by bylo právním řádem zcela vyloučeno jakékoli riziko s tím spojené.

Příkladem může být uvedení nového výrobku na trh, které je tak jako tak spojené s určitým rizikem. Bez určitého rizika by jakýkoli společenský vývoj stagnoval. Je však nutné upozornit na skutečnost, že judikatura se obecně staví záporně k rizikům, které souvisí s obvyklým podnikatelským rizikem, „jemuž je v konkurenčním tržním prostředí vystaven každý podnikatel“ (rozhodnutí Nejvyššího soudu NS 5 Tdo 1166/2012).

Z výše uvedeného vyplývá, že výklad přípustného rizika, resp. „společensky prospěšné činnosti“, je mnohdy neurčitý a často záleží na příslušném orgánu veřejné moci, jak konkrétní případ posoudí.

Pro úplnost je vhodné zmínit, že i úprava přípustného rizika má určitá omezení. Riziko musí být v prvé řadě proporcionální, tj. výsledek, ke kterému jednání směřuje, nesmí být zcela zřejmě nepřiměřený k riziku, které je podstupováno. Při hodnocení přiměřenosti rizika má být přihlíženo především k poměru zamýšleného pozitivního výsledku činnosti s pravděpodobností negativních následků, k míře takové pravděpodobnosti či k samotné možnosti katastrofických následků, kdy všechna tato kritéria by měla být posuzována ve své vzájemné souvztažnosti.

Činnost dále nesmí odporovat požadavkům, které jsou na ni kladeny jiným právním předpisem, či které jsou v rozporu s veřejným zájmem, zásadami lidskosti či se příčí dobrým mravům. Veřejný zájem, zásady lidskosti a dobré mravy jsou ovšem pojmy značně neurčitými až vágními. Zákonodárce zde nechává poměrně široký prostor příslušným orgánům veřejné moci k tomu, aby přihlédly ke konkrétním okolnostem daného případu a mohly tak rozhodnout pokud možno co nejspravedlivěji.

A v neposlední řadě je i nutné mít na paměti, že činnost nesmí ohrozit život či zdraví člověka, aniž by k tomu daná osoba dala souhlas podle jiného právního předpisu (toto omezení nabývá významu především v lékařské vědě, kde lze hovořit o informovaném souhlasu pacienta).

Oprávněné použití zbraně

Okolností vylučující protiprávnost je i skutečnost, že daná osoba použije zbraň v mezích stanovených jiným právním předpisem (zejm. zákonem o zbraních a střelivu). Příkladem může být oprávněné použití zbraně příslušníkem Policie ČR. Vzhledem k zaměření tohoto článku je však tato okolnost zmíněna jen pro úplnost, a proto zde nebude blíže rozebírána.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Přehled všech témat Právního průvodce

Tisknout Vaše hodnocení:

Štítky článků

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek