Odpovědnost za přestupky podle přestupkového zákona

Přestupky

Přestupek je definován v ust. § 5 přestupkového zákona jako „společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin“.

Na rozdíl od předchozí právní úpravy neobsahuje uvedená definice podmínku zaviněného jednání, což je dáno tím, že termín „přestupek“ nově podřazují nejen původní přestupky fyzických osob, ale též správní delikty právnických osob a fyzických osob podnikatelů, u kterých podmínka zavinění není vyžadována.

Podle důvodové zprávy se nový přestupkový zákon použije na přestupky nepodnikajících osob a na dřívější správní delikty, tj. správní delikty fyzických osob a správní delikty právnických a podnikajících fyzických osob. Pro úplnost je nicméně vhodné dodat, že přestupkový zákon se nebude aplikovat na správní disciplinární delikty, správní pořádkové delikty a delikty proti platební disciplíně, což jsou delikty, které ani dříve nebyly považovány za správní delikty v pravém slova smyslu.

Z výše uvedené definice přestupku vyplývají znaky, které musí být současně naplněny, aby bylo dané jednání posouzeno jako přestupek. Pokud jednání nenaplňuje, byť jen jediný znak, o přestupek se nejedná. Těmito znaky jsou:

  • a) protiprávnost
  • b) společenská škodlivost
  • c) výslovné označení v zákoně, že se jedná o přestupek
  • d) nejedná se o trestný čin
  • e) jsou naplněny znaky uvedené v zákoně.

Výše uvedené znaky budou blíže specifikovány v následujících odstavcích.

Protiprávnost

Protiprávnost je obligatorním obecným znakem přestupku. Rozumí se jí stav, kdy je jednání v rozporu s právním řádem (objektivním právem), a porušuje tak povinnost, která je uložena zákonem nebo na základě zákona. Je však nutné zdůraznit, že mohou nastat zákonem předvídané situace, které vylučují naplnění znaku protiprávnosti. Jedná se o tzv. okolnosti vylučující protiprávnost, mezi které podle přestupkového zákona spadá nutná obrana, krajní nouze, svolení poškozeného, oprávněné použití zbraně a přípustné riziko. O těchto okolnostech bude blíže pojednáno později.

Obecně se protiprávnost považuje za samostatný znak přestupku, který je postaven na roveň znakům skutkové podstaty přestupku (objekt, objektivní stránka, pachatel, subjektivní stránka) a společenské škodlivosti (materiálnímu znaku přestupku).

Společenská škodlivost

Společenská škodlivost je materiální znak přestupku. Aby dané jednání mohlo být posuzováno jako přestupek, musí být naplněna určitá míra škodlivosti pro společnost jako takovou. Společenskou škodlivost lze definovat jako porušení či ohrožení zájmu chráněného zákonem. Ve většině případů je společenská škodlivost splněna už pouhým naplněním skutkové podstaty daného přestupku.

Bližší zkoumání společenské škodlivosti má pak tedy význam především v případech, u kterých nelze jednoznačně určit, zda lze dané jednání považovat za přestupek, či nikoli.

Význam tohoto materiálního znaku spočívá především v tom, že umožňuje odlišit přestupek a trestný čin v případech, kdy jsou znaky obou těchto deliktů shodné; zároveň umožňuje nestíhat tzv. bagatelní přestupky, tj. takové, jejichž závažnost pro společnost je zcela minimální, téměř bezvýznamná.

Výslovné označení v zákoně, že se jedná o přestupek

Jednání, které je posuzováno, zdali je přestupkem, musí být uvedeno v zákoně. Případné označení za přestupek v právním předpisu nižší právní síly tedy nepostačí.

Nejedná se o trestný čin

V rámci českého právního řádu obecně platí zásada subsidiarity trestní represe, jejíž podstatou je, že trestní právo je „právem poslední instance“ (tzv. prostředek ultima ratio). To znamená, že nastupuje tam, kde již nepostačuje postih podle jiného právního odvětví. Tato zásada má význam především ve vztahu k právu správnímu, resp. přestupkovému.

Tam, kde lze dané jednání postihnout na základě přestupkového práva, není nutné přistupovat k postihu podle práva trestního. Současně v případě, že dané jednání naplňuje znaky trestného činu, není možné, aby bylo dané jednání postihnuto jak trestním právem, tak právem přestupkovým.

Jsou naplněny znaky uvedené v zákoně

Jednání, které je posouzeno jako přestupek, musí navíc naplňovat znaky, které jsou stanoveny zákonem. Ty se obecně rozlišují na znaky obecné a na znaky, které jsou stanoveny konkrétní skutkovou podstatou. Vedle těchto znaků stojí samostatně protiprávnost (viz výše).

Jako příklad konkrétních znaků lze uvést skutkovou podstatu jednoho z přestupků na úseku podnikání: „Fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že provozuje obchodní, výrobní či jinou výdělečnou činnost bez veřejnoprávního oprávnění, je-li požadováno“ (dle ust. § 5 odst. 1 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích).

Obecnými znaky přestupku jsou v teorii myšleny znaky, které jsou společné pro všechny přestupky bez ohledu na konkrétní skutkové podstaty. Pro zajímavost lze uvést, že v teorii jsou obecné znaky rozlišovány na objekt (zákonem chráněný zájem), objektivní stránku (především otázka jednání, následku a příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem), subjekt (tj. osoba pachatele) a subjektivní stránku(především otázka zavinění).

Jednání lze z hlediska teorie definovat jako projev vůle ve vnějším světě. Pro praxi je však podstatné to, že jednáním se rozumí nejen konání (tj. aktivní činnost), ale i opomenutí (tj. pasivní činnost). To znamená, že jako přestupek může být posouzena i situace, kdy pachatel opomene vykonat povinnost, která je mu uložena například právním předpisem, úředním rozhodnutím apod.

Co se týče osoby pachatele a zavinění, zde přestupkový zákon rozlišuje odpovědnost fyzické osoby, odpovědnost právnické osoby a odpovědnost podnikající fyzické osoby.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.




• Oblasti podnikání: Právo, právní služby | Služby
• Teritorium: Česká republika