Vyvlastnění 

Vyvlastnění je nejzávažnějším zásahem do vlastnického práva na základě přesně stanovených zákonných podmínek. Legislativně jej vymezují především zákon o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě a stavební zákon. Dokument popisuje mj. principy právní úpravy vyvlastnění, nástroje ochrany vlastnického práva a práv třetích osob při realizaci vyvlastnění, podmínky vyvlastnění, způsob výpočtu a úhrady náhrady za vyvlastnění i postup v případě zrušení rozhodnutí o vyvlastnění.

Obsah dokumentu:

Úvod do problematiky

Vyvlastnění je nejzávažnějším zásahem do vlastnického práva. Právní úprava vyvlastnění prošla výraznými změnami, jak v oblasti ústavní, tak zákonné. Ne vždy bylo právní pojetí vyvlastnění vůči vlastníkům správně a spravedlivě aplikováno. I z tohoto důvodu mají někteří lidé stále zafixován pojem vyvlastnění jako zabírání majetku bez opodstatněného důvodu a bez adekvátní náhrady.

Vyvlastňování mimo rámec právní úpravy se po revoluci nutně zastavilo a vyvlastnění se v žádném případě neděje samovolně, na základě zvůle státu či jiné osoby, ale pouze na základě přesně stanovených zákonných podmínek.

Po revoluci 1989 bylo třeba právní úpravu přizpůsobit nově nastalé situaci a společenským poměrům. Výsledkem právní úpravy na poli vyvlastnění je především zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění) a zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).

Zákon o vyvlastění do české právní úpravy přinesl novum, kdy právnímu institutu vyvlastnění je věnován samostatný zákon. Bohužel se nejedná o úpravu komplexní, která by umožnila při realizaci vyvlastnění použít pouze jeden zákon – zákon o vyvlastnění – a dát jistotu, že již v dalších zákonech nemusíme zkoumat a hledat podmínky pro vyvlastnění a jeho právní úpravu. V souvislosti s touto skutečností je třeba si při vyvlastnění klást otázku – dle jakého jiného zákona než zákona o vyvlastnění se vyvlastňuje a který jiný zákon než zákon o vyvlastnění stanoví podmínky vyvlastnění?

Vlastnické právo, základní pojmy

K tomu, aby institut vyvlastnění byl správně pochopen, je třeba uvést základní pojmy, které se k němu vztahují a bez nichž výklad vyvlastnění není možný.

Vlastnictví v právním slova smyslu představuje právními normami regulovaný vztah vlastníka k předmětu vlastnictví a působí vůči všem ostatním osobám. Vlastnické právo je nejvýznamnějším věcným právem. K obsahu vlastnického práva patří souhrn konkrétních oprávnění, příslušejících vlastníkovi věci. Komplex oprávnění je tradičně označován jako tzv. vlastnická triáda, obsahující právo věc užívat a požívat její plody a užitky, právo s věcí disponovat a právo věc držet. Subjektem vlastnického práva, tedy vlastníkem věci, může být jak fyzická, tak právnická osoba, případně stát.

Pro účely vyvlastnění je dobré znát některá ustanovení Občanského zákoníku, která jsou při vyvlastnění důležitá a stanoví jeho hranice.

Dle ustanovení § 125 odst. 2 zákona Občanského zákoníku mohou některé věci být pouze ve vlastnictví státu nebo určených právnických osob. Toto ustanovení má svůj základ již v Listině základních práv a svobod, když v jejím čl. 11 se praví, že zvláštní zákon stanoví, který majetek, nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob.

Z hlediska vyvlastnění je toto ustanovení důležité proto, že věci, které mohou být ve vlastnictví určitých osob, nemohou být vyvlastněny tak, aby se staly vlastnictvím osoby, která je vlastnit nesmí. Ne všechny věci lze vyvlastnit.

Věci pro potřebu vyvlastnění je vhodné třídit na věci movité a nemovité. Občanský zákoník v ustanovení § 119 odst. 2 definuje nemovitosti jako pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Ostatní věci jsou věci movité.

Pozemek je většinou definován jako přesně vymezená část zemského povrchu. Nemusí být určován pouze plošně, ale v souvislosti s jeho užíváním i jako prostor pod a nad zemským povrchem. Evidence pozemků je vedena katastrem nemovitostí, kde hlavními jeho identifikátory jsou parcelní číslo a zobrazení jeho půdorysu v mapě.

Pro účel vyvlastnění jsou stavby definovány jak Občanským zákoníkem, tak stavebním zákonem. Dle Občanského zákoníku musí být stavba spojena se zemí pevným základem, jinak se nejedná o nemovitost. Oproti tomu stavební zákon ponechává pojmu stavba poněkud širší význam. Stavbou se dle stavebního zákona rozumí veškerá stavební díla, která vznikají stavební nebo montážní činností. Stavební zákon neklade důraz např. na jejich stavebně-technické provedení, materiály, konstrukce nebo na to, zda se jedná o stavbu dočasnou či trvalou. Zahrnuje pod tento pojem dokonce i přístavby, nadstavby a stavební úpravy. Bude záležet, dle kterého zákonu se budeme dle okolností při vyvlastnění řídit, zde tedy uvádíme definice z obou zákonů.

Ochrana vlastnického práva

Právní řád stanoví nejen vlastníkova práva a povinnosti, ale poskytuje mu také ochranu k jejich nerušenému výkonu. Umožňuje vlastníkovi využívat konkrétní právní prostředky, kterými je vlastníkovi umožněno bránit se proti neoprávněným zásahům do jeho vlastnictví. Tato ochrana je vymezena právě rozsahem stanoveného obsahu vlastnického práva. Právu vlastníka většinou odpovídá povinnost všech ostatních osob nezasahovat do jeho vlastnické sféry. Základní ustanovení chránící vlastnická práva nalezneme v § 126 Občanského zákoníku, dle kterého má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje.

Omezení vlastnického práva

Vlastníkovi je právními a jinými prostředky poskytována ochrana, aby mohl nerušeně vykonávat vlastnické právo. Může se však stát, že vlastnické právo se dostane do střetu buď se zájmy jiných vlastníků či se zájmy veřejnými.

Nejzazším zásahem do vlastnického práva a nejzávažnějším omezením je vyvlastnění. Vyvlastnění může být provedeno v souvislosti s ustanovením § 128 odst. 2 Občanského zákoníku, vycházejícího z Listiny základních práv a svobod, který praví, že ve veřejném zájmu lze věc vyvlastnit nebo vlastnické právo omezit, nelze-li dosáhnout účelu jinak, a to jen na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu. Důsledkem vyvlastnění je většinou skutečnost, že vlastník, kterému je vyvlastňováno, ztrácí úplnou moc nad věcí. Může ovšem nastat i situace, kdy v souvislosti s vyvlastněním dochází pouze k omezení vlastnického práva. Při omezení vlastnického práva pak nedochází ke změně osoby vlastníka a dochází jen k redukci vlastníkových práv, ne k jejich odebrání, což se realizuje prostřednictvím věcného břemene.

Je důležité rozlišovat vyvlastnění od jiných omezení vlastnických práv. K vyvlastnění dochází pouze na základě rozhodnutí příslušného orgánu (buď ve vyvlastňovacím řízení, nebo následným rozhodnutím soudu).

Ostatní omezení vlastnického práva, nikoliv vyvlastnění, mohou vznikat různými způsoby, a to např. ze zákona, vydržením, dobrovolným smluvním převodem práva. Osoby se zde dohodnou o omezení nebo úplném zániku vlastnického práva, učiní tak dobrovolně.

zpět na Obsah dokumentu

Prameny právní úpravy vyvlastnění

Stěžejním právním východiskem, na základě kterého může být vyvlastnění realizováno, je čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, ve kterém se praví, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

Jak vidíme z tohoto ustanovení, je pro realizaci vyvlastnění třeba, aby bylo realizováno ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu.

V současné právní úpravě nenajdeme ustanovení, které by přesně stanovilo, co je „veřejným zájmem“, i když se tento pojem vyskytuje v celé řadě právních předpisů. Jedná se o tzv. neurčitý právní pojem.

Neurčité právní pojmy se týkají jevů nebo skutečností, které nelze zcela jednoznačně právně definovat. Obsah a rozsah takových pojmů nebývá stejný, mění se často v závislosti na aplikaci normy dle času a místa. Zákonodárce tak umožnil orgánům využívat určité hranice při aplikaci veřejného zájmu. Často se můžeme setkat se situací, že zákonodárce pro použití neurčitého právního pojmu vytvoří vodítko tím, že se snaží vyjmenovat co nejvíce charakteristických znaků věcí nebo jevů, které má takový pojem zahrnovat. Pokud je osoba naplní, nastává možnost pro aplikaci neurčitého právního pojmu.

Při vyvlastnění je třeba pamatovat i na fakt, že Česká republika je vázána nejen právními normami České republiky, ale také mezinárodními smlouvami a některými akty Evropských společenství.

Na úpravu vyvlastnění pamatuje také Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Článek 1 Dodatkového protokolu k uvedené úmluvě praví, že každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek a že nikdo nemůže být zbaven svého majetku, s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Dle citovaného dodatku se řídí i česká právní úprava, která z uvedených idejí vychází a zakomponovala je do zmíněné Listiny základních práv a svobody.

Dalšími prameny, z kterých úprava vyvlastnění vychází, jsou zákony. Již byl zmíněn Občanský zákoník a jeho § 128, což je vlastně upřesněním základního, ústavně zaručeného práva v zákonné rovině.

Dalším důležitým zákonem pro oblast vyvlastnění je stavební zákon a jeho § 170 odst. 1, ve kterém se praví, že:

Práva k pozemkům a stavbám, potřebná pro uskutečnění staveb nebo jiných veřejně prospěšných opatření podle tohoto zákona, lze odejmout nebo omezit, jsou-li vymezeny ve vydané územně plánovací dokumentaci a jde-li o

1. veřejně prospěšnou stavbu dopravní a technické infrastruktury, včetně plochy nezbytné k zajištění její výstavby a řádného užívání pro stanovený účel,
2. veřejně prospěšné opatření, a to snižování ohrožení v území povodněmi a jinými přírodními katastrofami, zvyšování retenčních schopností území, založení prvků územního systému ekologické stability a ochranu archeologického dědictví,
3. stavby a opatření k zajišťování obrany a bezpečnosti státu,
4. asanaci (ozdravění) území.

Významným ustanovením k vyvlastnění je i ustanovení § 170 odst. 2 stavebního zákona, které stanoví, že právo k pozemku lze odejmout nebo omezit též k vytvoření podmínek pro nezbytný přístup, řádné užívání stavby nebo příjezd k pozemku nebo stavbě.

Stěžejním právním předpisem je zákon č. 184/2006 Sb. o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění). Jedná se o obecný vyvlastňovací předpis. Zákon upravuje odnětí nebo omezení a nabytí vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemenu, poskytnutí náhrady za tato odnětí či omezení, zrušení vyvlastnění a navrácení práv jejich dosavadnímu nositeli. Obsahuje normy hmotněprávní i procesněprávní. Hmotněprávní úprava se týká většiny ustanovení, např. o podmínkách, rozsahu a náhradách za vyvlastnění. Procesněprávně je zde upraveno vyvlastňovací řízení.

Stavební zákon není jediným předpisem, který upravuje účely vyvlastnění. Dalšími jsou např. zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, dále zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a jiné.

V neposlední řadě stojí za zmínku také zákon č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky. Tento zákon se zabývá vyvlastněním za válečného stavu nebo za stavu ohrožení. Vyvlastnění je možné provést ve zkráceném řízení a týká se nejen nemovitých věcí, což je typické pro ostatní zákony, ale i věcí movitých, a to z důvodu zajištění obrany státu, nelze-li je získat jinak. Účastníkům se poskytuje lhůta k vyjádření k případnému vyvlastnění, která nesmí být kratší než tři dny. Ve zkrácené řízení se rozhodnutí musí vydat do sedmi dnů od zahájení řízení. Odvolání zde, opět na rozdíl od jiných zákonů, které vyvlastnění týkají, nemá odkladný účinek. Návrh na vyvlastnění ve zkráceném řízení může podat jen správní úřad. Nárok na náhradu za vyvlastnění se nepromlčuje. Náhrady za vyvlastnění vyplácí Ministerstvo financí na návrh příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností, který jej podá do 6 měsíců od právní moci rozhodnutí o vyvlastnění.

zpět na Obsah dokumentu

• pokračování dokumentu „Vyvlastnění – zákon o vyvlastnění“

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Přehled všech témat Orientace v právních úkonech