Truhlařina a nábytkářství je v rodině Alžběty Volkové součástí DNA. Věnovali se jí její praděd, děda i maminka. Když ale Alžběta Volková před deseti lety ještě jako OSVČ zakládala se svým životním partnerem a spolužákem ze studií nábytkového inženýrství na brněnské Mendelově univerzitě Jakubem Kramárikem značku Dědova dílna, zvolila výrobu drobných předmětů.

„Přece jen sama fošnu na fréze neudržím,“ říká dnes čtyřiatřicetiletá podnikatelka ke spíš mužskému oboru. Nevylučuje však, že v budoucnu i na fošnu dojde, pokud Dědovu dílnu rozšíří o produkci nábytku – spíš designových solitérních kusů či vyráběného v malých sériích. „Je to směr, kterým bychom se chtěli jednou vydat,“ připouští s tím, že návrhy má už nějaký čas ve skicáku. Znamenalo by to ale přijmout do firmy truhláře, rozšířit prostory a nakoupit stroje. Ostatně už na samém počátku, kdy zákazníky byli spíš kamarádi a známí, vyrobila Dědova dílna konferenční stolky s kovovou podnoží, pak ale produkt vyřadila a dnes ho nenabízí.
Dědova dílna nyní vyrábí dřevěná fotoalba, bloky a zápisníky, psací desky s klipem, dekorace na stěnu či třeba dřevěná přání k narozeninám. Stěžejním materiálem je dýhovaná překližka. Mezi prvními výrobky byly úspěšné dřevěné flash disky – technologický rozvoj externích úložišť ale toto zařízení odstavil na vedlejší kolej. Hitem však zůstala svatební fotoalba, s jejichž výrobou Dědova dílna před deseti lety také začínala. Tady navzdory různým elektronickým úložištím zůstává fyzická fotografie atraktivním artefaktem. Prohlížení fotografických alb při rodinných setkáních je vděčným tradičním „rituálem“. A možnost, aby si zákazník objednal v Dědově dílně také album či jiný výrobek s vlastním gravírovaným motivem, činí z předmětu originální dárek pro blízké.
Nápad vyrábět fotoalba souvisí s někdejším fotografováním svateb, kterým si při studiu vysoké školy přivydělával partner Alžběty Volkové. Ten dnes s Dědovou dílnou spolupracuje jen občas. V Brně si založil vlastní ateliér Kramárik design, kde navrhuje interiéry bytů či gastronomických podniků. „Občas nám přijde seřídit laser a vyfakturuje si to jako klasický externista. Stále jsme partneři a možná i kvůli zachování dobré pohody ve vztahu bylo fajn oddělit osobní život od pracovního,“ říká Alžběta Volková. Přesná laserová řezačka je hlavní výrobní nástroj Dědovy dílny. Pila se tu používá při chystání materiálu.
Alžběta Volková loni Jakuba Kramárika z firmy vyplatila a téměř poloviční podíl nabídla dosavadnímu spolupracovníkovi Ondřeji Cieslarovi, který se stará o marketing a propagaci. Dědovu dílnu tak nadále vlastní dva lidé, ale po Jakubu Kramárikovi zůstal název zastřešující firmy, pod níž značka spadá – společnost s ručením omezeným KUBE Czech. Jde o spojení křestních jmen zakladatelů Kuby a Bětky. „Chtěli jsme na zahraniční trh a hledali jsme název, který by byl pro zahraničí schůdnější,“ vysvětluje Alžběta Volková. Dnes provozuje Dědova dílna pod názvem KUBE Czech slovenský e-shop.
Když přišel restart
Loňské majetkové spojení Dědovy dílny s Ondřejem Cieslarem označuje Alžběta Volková jako restart značky po devíti letech existence. Během nich dílna prošla vzestupy i pády. Ten zásadní nastal ve chvíli, když Dědovu dílnu za velmi krátkou dobu opustili její tři zaměstnanci a majitelka zůstala skoro na všechno sama.
„Tehdy jsem nemohla najít nikoho do výroby. Dělala jsem spoustu měsíců sama od rána do večera sedm dní v týdnu. Vyráběla jsem, komunikovala se zákazníky, starala se o administrativu, všechno leželo na mě. Nemohla jsem z toho kola vystoupit, bylo to hodně frustrující. A protože jsem do práce dávala úplně všechno, najednou mě přestala bavit. Byl to jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla nabídnout společnictví Ondrovi. Aby část agendy, na kterou nemám takové schopnosti, obstaral on,“ líčí Alžběta Volková důvod svého vyhoření a následné řešení.
S Ondřejem Cieslarem, který je teď podílníkem, mají přesně rozdělenou agendu. „Já jsem spíš kreativec, řídím výrobu, starám se o produkty, Ondra řeší reklamu, e-shop, celý online svět. Navzájem si do toho mluvíme, probereme to spolu, řekneme si svůj názor. Ondřej ví, co by na trhu bylo dobré, kam bychom měli směřovat. Já také fotím pro e-shop i reklamu, píšu tam texty. Domluvili jsme se na začátku, že každý budeme mít finální slovo v jiné oblasti, každý rozumíme svému oboru. Takhle to hezky funguje,“ pochvaluje si zakladatelka Dědovy dílny, která má ve Slavkově u Brna, kde vyrábí, opět zaměstnance – dohromady zatím na jeden a půl úvazku. Pak má Dědova dílna ještě spolupracovnici pomáhající s propagací a dlouhodobě ve firmě působí také maminka Alžběty Volkové, která v Klimkovicích u Ostravy na hydraulickém lisu dýhuje materiál. Tam to všechno začalo. A odtud pochází i název Dědova dílna.
Mezi zpěvem a dřevem
V Klimkovicích měl od padesátých let v bývalé stodole domácí truhlářskou dílnu dědeček Alžběty Volkové a otec její maminky Pavel Tomaštík. Svou vnučku brával do dílny už jako malou. Tam se formoval její zájem o budoucí profesi. Když opouštěla základní školu a rozhodovala se o dalším studiu, zvažovala dva obory: konzervatoř, protože chodila na operní zpěv do základní umělecké školy, a Střední školu nábytkářskou a obchodní v Bystřici pod Hostýnem, kterou kdysi absolvovala i její maminka. Zvítězila druhá varianta. „Maminka mě od průmyslovky odrazovala, protože soukromý sektor v nábytkářství je náročný, je to mužská sféra. Já jsem si ale nakonec řekla, že chci praktický obor,“ vysvětluje své rozhodnutí.
Už její pradědeček měl dílnu u klimkovického zámku. „Ta vyhořela a on už nechtěl pokračovat, ale můj dědeček ho přesvědčil, že si ještě zrekonstruují stodolu. Děda byl mnoho let mistrem v dřevovýrobě a v té dílně ve stodole po práci dělal i něco na sebe. Ještě v důchodu vyráběl nábytek, schodiště, dýhoval. První výrobky Dědovy dílny jsme vyrobili právě tam, umožnil nám tam s partnerem tvořit,“ vzpomíná Alžběta Volková. S dědou se rovněž radili při výrobě až do jeho smrti v roce 2021. On jim také půjčil peníze na pořízení prvního řezacího laseru. A právě v klimkovické dílně dodnes maminka Alžběty Volkové připravuje pro Dědovu dílnu hrubý materiál k dalšímu zpracování: dýhuje překližky, ze kterých se pak ve Slavkově na laseru vyřezávají finální výrobky.
„Maminka celý život pracovala jako projektantka v nábytkářských firmách, kreslila nábytek, zadávala do výroby, rozumí technické stránce, tuhle práci zná velmi dobře,“ říká Alžběta Volková. „Nešéfuju jí, domlouváme se,“ odráží s úsměvem otázku, jaké to je šéfovat vlastní mamince.
Klimkovická dílna ale pro finální výrobu nebyla vhodná. „Pořídila jsem si laser chlazený vodou a v dílně v zimě klesala teplota až k nule, takže tam nebylo možné laser mít. Také proto, že potřebuje čisté prostředí,“ vysvětluje. Než našla dílnu u Brna, instalovala přístroj do svého někdejšího dětského pokoje místo postele. „Ani to nebylo ideální. Když přístroj odsával vzduch z místnosti, vznikl v ní takový podtlak, že se tam špatně dýchalo.“
Jak se podniká v regionech: Jihomoravský kraj
Akcelerátor změn
Značka Dědova dílna sice existuje deset let, ostrý rozjezd ale přišel teprve roku 2019. Tehdy Alžběta Volková zjistila, že se firma prodejem svých výrobků uživí, založila e-shop, investovala do reklamy na Facebooku a ostatních sítích a své značce se mohla věnovat naplno. Tehdy s Dědovou dílnou začal spolupracovat Ondřej Cieslar. Následoval raketový růst a pak první propad. Roli v tom sehrála i covidová léta, která ovlivnila také chování zákazníků. Ti víc nakupovali v e-shopech, zároveň ale lidé začali hledat nová profesní uplatnění, takže Dědově dílně vzrostla konkurence. Alžběta Volková se domnívá, že Dědova dílna mohla být svými originálními, ne příliš běžnými výrobky pro konkurenci inspirací.
„Vznikla spousta nové konkurence. Za covidu si lidé pořídili domu laser a začali vyrábět drobnosti ze dřeva. Covid byl akcelerátorem rychlosti změn, ke kterým by asi postupně stejně došlo, protože třeba náš hlavní produkt, dřevěné fotoalbum, není těžké vyrobit a lidé ho chtějí. Takže bylo jen otázkou času, kdy to začnou dělat i jiné firmy,“ říká podnikatelka. „Když jsme začínali, bylo jednodušší získat zákazníka. I reklamy jsou čím dál dražší.“

Kromě firem, jež kopírovaly výrobky, narazila Alžběta Volková i na tu, která slovo od slova zkopírovala texty z webu Dědovy dílny. „Asi to chtěli mít rychle hotové,“ usmívá se. „Když někdo zkopíruje produkt, mávneme nad tím rukou, když ale na nás začali parazitovat také v tomhle směru, už jsme jim napsali a oni texty pozměnili, produkt ovšem zůstal. Člověk s tím musí počítat, proto je potřeba dělat nové věci, být zase o trochu dál před konkurencí a nenechat se tím zdrtit.“
K tomu ale potřebuje Dědova dílna schopné zaměstnance. Podle Alžběty Volkové takové, kteří umí nejen pracovat rukama, ale zároveň u toho přemýšlí. „Máme tak různorodou výrobu, že je potřeba, aby pracovník byl všestranný, aby byl schopen komunikovat se zákazníkem, protože často vyrábíme jemu na míru. A takového zaměstnance si hodně vážíme a jsme rádi, když u nás zůstane dlouhodobě,“ říká. Což v případě mladých lidí není tak jednoduché, ti chtějí spíš práci střídat, vyzkoušet si různé profese. „Vnímám ten trend, u generace mých rodičů bylo běžné, že člověk zůstal v jedné práci půl života nebo celý. Pro nás je důležité zaměstnance dobře zaučit, aby byl schopen vyrábět víc produktů, a to trvá dlouho. Takže po třičtvrtě roce až roce je to teprve hotový člověk. Potom je škoda, když třeba po roce odejde. Celá etapa zaučování začne nanovo.“
Sama Alžběta Volková ale považuje Dědovu dílnu za svůj celoživotní projekt. Nebrání se ani představě, že jednou ze zatím malé dílny může být větší fabrika, obrazně řečeno „s komínem a sto metrů na délku“. Zatím Dědova dílna stále roste. Roční obrat se blíží sedmi milionům korun a prodeje stoupají. V roce 2020 to bylo jen 1200 kusů, letost firma předpokládá, že prodá 23 tisíc kusů výrobků. Převážnou část generuje e-shop, ale značka dodává i do několika kamenných obchodů a výraznější roli začínají hrát firemní zákazníci. Dědova dílna dodává třeba dřevěné desky na menu do restaurací a kaváren. „Rádi bychom vyrostli ve firmu, která bude mít celou vlastní truhlárnu. Strop nemáme,“ konstatuje Alžběta Volková.


