Pearl Design, firma, která plní druhým sny o krásném domově

A do třetice všeho dobrého, rozjížděla svoji firmu v Olomouci. Jako znalá hanácké mentality věděla, že to jednoduché nebude. Navzdory všemu se v překážkách a starostech neutopila. Naopak během třinácti let vybudovala prosperující firmu Pearl Design s dobrým jménem, do níž většina klientů přichází na doporučení, a v letošním roce otevřela i pobočku v Praze.

Denisa Prošková: Do názvu své firmy jste vložila slovo perla. Co jste tím mínila?

Eva Heinzová: Tohle je přesně ten moment, který mě na životě baví. Že věci mají řadu skrytých významů, a ne všechno se dá naplánovat. Při zakládání firmy jsem myslela na celou řadu jiných jmen. Tlak od tvůrce našich webových stránek vzrůstal a já stále neměla vhodný název. Když už jsem něco vymyslela, ve většině případů to bylo obsazené či zaregistrované.

Ve znamení Slow fashion: Duo Češek mění přístup žen k módě

Nakonec mi z mého seznamu nezbylo nic. Pak jsem se tak jednou rozhlížela po místnosti a zrak mi sklouzl k jedné z prvních tapetových knih, která nesla název Pearl, a měla jsem jasno. Každý může přikládat jménu našeho studia svůj vlastní význam. Ten můj v sobě nese emoci, která nikoho nezajímá, ale pro mě je důležitá.

DP: Vezměme vše od začátku. Jste dobrodruh?

EH: To bych úplně netvrdila, protože podnikání s sebou nese především obrovskou porci zodpovědnosti. Nejen za sebe, ale hlavně za vše okolo vás. Dobrodruh bývá riskující sobec. Spíš bych volila termín, že jsem odvážná žena a někdy trochu kaskadér.

DP: Odvahu začít s designerskou společností zaměřenou na luxus a kvalitu, to chtělo rozhodně velkou. Jak vás to napadlo?

EH: Sešlo se víc věcí, včetně toho, že jsem se ocitla na křižovatce i ve svém osobním životě. Rozváděla jsem se a hledala cestu, kudy se do budoucna vydat celkově. Byla jsem spolumajitelkou ve společné firmě s manželem a v danou chvíli jsem si uvědomila, že už nechci být nikdy na někom v jakémkoliv směru závislá. Ani na partnerovi, ani na zaměstnavateli. Ale abych byla spravedlivá, přes to, že se s mým bývalým mužem naše cesty nakonec rozešly, jsem mu vděčná za to, že mne vtáhl do světa podnikání. Byl úplně první, kdo mi řekl, že na něj mám talent, a viděl ve mně potenciál.

DP: Vy jste si to o sobě nemyslela?

EH: V té době? Ne. Kde bych k tomu poznání přišla? Pocházím z rodiny, kde nikdy nikdo nepodnikal ani za první republiky. Byla jsem v ní dokonce i první vysokoškolák. Jediné, co jsem o sobě vždycky věděla, je to, že umím dotahovat věci do konce. A že jsem nikdy nečekala, že „se“ něco udělá „samo“.

DP: Proč zrovna zaměření na design?

EH: S manželem jsme měli elektromontážní firmu a já měla na starosti návrhy a realizace osvětlení. Chodila jsem po interiérech, a to jak firemních, tak i soukromých domů, a doporučovala, co se kam hodí. Tak se mi začalo stávat, že se mě zákazníci ptali: „Ale my nevíme, jaký si sem dát koberec. Nábytek…“ Každý rok jsem jezdila do Milána sledovat designové trendy, a tak jsme začali i k těm světlům nabízet designové doplňky. Ale je pravda, že mě estetično, design, architektura zajímaly odjakživa.

DP: Co vám na začátku zcela zásadně pomohlo?

EH: To, že studio, které jsem tehdy otevřela, žije 14 let a expanduje, dnes považuji za malý zázrak. Začala jsem téměř bez prostředků, s dvěma malými dcerami. Opírala jsem se o to, že něco bylo, něco končí a něco nového začíná. A že se člověk sice nemá ohlížet dozadu, ale to dobré z minulosti šmahem nezatracovat. Zcela zásadně mě podpořil první pronajímatel prostor. V podstatě mi poskytl půjčku na zařízení studia, kterou jsem pak postupně v nájmu splácela. Většinu ostatních dodavatelů jsem přesvědčila, aby nám na vzorky na studio dali s delší splatností. Ani netuším, jak se mi je tehdy podařilo takto přesvědčit. V dnešní době by to už nikdo pro začínající firmu neudělal.

DP: I tak to muselo být hodně „napínavé“.

EH: Bylo. Nikdo nám nic zadarmo nedal ani nás nešetřil. Všichni, jejichž zboží jsme prodávali, chtěli minimálně zálohy dopředu. Zahraniční designové firmy sto procent při podpisu objednávky. Tehdy jsem řadu měsíců nemohla usnout. Přitom náš zisk byl jedině za hotovou realizaci. Vzpomínám si, že když jsme posílali naši první velkou cenovou nabídku na realizaci bytu za 1 milion, třásly se mi ruce a říkala jsem si, že nám klient zavolá, že jsme se zbláznili.

DP: Alfou a omegou je sehnat i spolupracovníky, kteří jsou ochotní jít do nejistoty.

EH: Můj první zaměstnanec a skvělý kolega, dnes náš hlavní projektový manažer, byl a stále je Jan Baďura, který začínal v naší předchozí firmě. Znali jsme se pracovně, věděli jsme navzájem o sobě, jak fungujeme, co můžeme od sebe vzájemně očekávat. Což je mimochodem velký rozdíl, když se s někým znáte pracovně nebo jen z volnočasových aktivit. Řekla jsem mu, co mám v plánu, a nabídla mu ve své potenciální firmě práci. S tím, že jsem mu v podstatě nemohla nic slíbit ani zaručit. Dlouho neváhal a moji nabídku přijal. Je to jeden z mála lidí, kterých si nesmírně vážím a o němž vím, že se na něho mohu 100% spolehnout.

Praktické, ale i en vogue a chic. O české kabelky roste mezi ženami zájem

DP: Vzpomínáte si na prvního klienta, který dal vám i vašemu pronajímateli prostor signál, že je Pearl – design životaschopný?

EH: Náš první klient byl lékař, kterému jsem ještě v předchozí firmě dělala v bytě osvětlení. Chtěl kompletně rekonstruovat byt a na základě předchozí zkušenosti mi důvěřoval. Byla to první zakázka, která nám v té době vlila optimismus do žil. Jakmile máte první realizaci u solidního klienta, otevírají se vám dveře k dalším.

DP: A která je momentálně vaše poslední realizace, na kterou jste obzvlášť pyšní?

EH: Jsme pyšní na každou realizaci. Za každou realizací stojí obrovský kus práce a úsilí. Pokud mohu ale některou vyzdvihnout, tak je to realizace mého vlastního domu. Zde se potkaly veškeré naše letité zkušenosti se splněním jednoho velkého snu, a to mého vlastního.

DP: Co probíhalo úplně jinak, než jste si představovala?

EH: Původní idea, že vytvořím realizační tým a budeme realizovat i cizí návrhy, vzala rychle za své. Už na slavnostním otevření jsme pochopili, že nás architekti a designeři vnímají jako konkurenci. Neuzavíráme se jim, ale stále platí, že si až na výjimky návrhy, které realizujeme, tvoříme sami.

DP: Zažila jste někdy okamžiky, kdy jste si říkala: tohle nemám zapotřebí?

Právničku přivedla k byznysu kreativita. V kosmetice Yage je síla přírody

EH: V rovině administrativy několikrát. Ale na co jsem opravdu hrdá, je to, že jsme za celé roky neměli s klienty žádný konflikt. Ono je to i tím, že při zařizování domu nebo bytu si vás vpouští do velmi osobní zóny. Protože potřebujete vědět hodně věcí o jejich každodenním životním rytmu, zvycích, vkusu, pokud byste si byli už při úvodní schůzce nesympatičtí, zakázku neuzavřete. Věřím na serióznost i karmu. Čím podrobněji se lidé domluví, tím je menší prostor na nedorozumění. Plus je důležité, když se stane nějaká chybička, nemlžit, nehledat viníka a informovat klienta a společně hledat řešení. Samostatnou kapitolou je ovšem téma: hledá se kvalitní řemeslník.

DP: Nejsou?

EH: Jsou, ale je jich málo. Myslím těch dobrých. My jsme hledali a zkoušeli tak dlouho, až jsme našli, ale je to opravdu v dnešní době komplikované. Manuálně zručných lidí, kteří řemeslo neberou jako svoji prohru, ale jsou hrdí, že je umí – a opravdu je umí, nejen, že si to o osobě myslí – není mnoho. A to ani za velmi slušné peníze. Klientům nabízíme špičkovou kvalitu a řemeslníky, kteří jsou schopni ji vytvořit, si firma opravdu musí hýčkat.

DP: Testovali si vás řemeslníci ve stylu: „Ale tohle, paninko, nejde udělat.“?

EH: Na začátku, když viděli mladou blondýnu, sem tam někdo ano. Přesvědčíte je tím, že víte, o čem mluví, a dokážete v klidu argumentovat. Držíte si přehled, která práce zabere kolik času, nemáte nereálné požadavky, ale také se nenecháte nachytat.

DP: Mezi stálé povzdechy podnikatelů patří ty, jak je složité najít v době nulové nezaměstnanosti do týmu kvalitní lidi.

EH: Nemohu si stěžovat. Vždycky jsme byli stabilní tým. Lidé se u nás nestřídají a toho si velmi vážím. Trochu jsem tápala a hledala delší dobu u asistentek, než jsme našli v Olomouci úžasnou slečnu. Vím, že je to klišé, ale aby tým fungoval, musí si lidé sednout lidsky i pracovním tempem a věřit si. Jsme subdodavatelská firma, kde je jeden závislý na druhém, a spolehlivost, kdy nemusí nikdo nikoho kontrolovat, je základem.

DP: Vykáte si, nebo tykáte?

EH: V nadnárodních firmách je zvyk si tykat. Pro mě je vykání si se zaměstnanci nástroj určitého příjemného odstupu, který ale vyhovuje všem. Oslovuji je křestním jménem a vykám jim. Tedy kromě dcery.

DP: To je další velké téma. To, že v Pearl – design pracuje, je součástí přípravy na předání firmy?

EH: Děti jsem do firmy nikdy nechtěla. Ne proto, že bych nevěřila, že by ji nezvládly nebo že nejsou pracovité. Tím, že byly svědky jejího zrodu, viděly, že jde – hlavně v prvních letech – o nekonečnou starost a zodpovědnost bez záruky úspěchu. Nechtěla jsem je svazovat, aby plnily můj sen, když mohou mít v dospělosti svůj vlastní.

Terezka částečně studovala a pracovala v zahraničí. Po návratu pracovala jako eventová manažerka ve zcela jiném oboru. Ale pak přišel okamžik, kdy jsme si obě vzájemně uvědomily, že by bylo fajn to společně zkusit. A ukázalo se, že jí to jde i baví, a hlavně nenarušuje to naše vztahy. Tím, že si dokázala, že v maminčině firmě není proto, že by se jinde nechytla, tak ji to vtáhlo. Jen měla podmínku, že se klienti nesmí dozvědět, že je moje dcera. To samozřejmě utajit dlouho nešlo, protože když mi na jednáních vykala, působilo to legračně. Pak se během hovoru párkrát přeřekla ve stylu: „Ale mamka to myslela takhle…“ Všichni se zasmáli a bylo to venku. Navíc u nás dvou se podoba nezapře.

DP: Co dělá druhá dcera?

EH: Mladší dcera Barunka zatím studuje. Ale už v rámci zaměření studia nám spravuje veškeré sociální sítě a stará se o marketing. Rovněž je plnohodnotnou silou společnosti, ale samozřejmě ještě čas ukáže, kam její cesty povedou po skončení studia. U nás má dveře otevřené.

DP: Jaký typ klientů u vás v současnosti převládá, pokud se to dá takto specifikovat?

EH: V současnosti jsou naši klienti z devadesáti procent podnikatelé. Jednání s nimi je někdy tvrdé, ale vždycky férové a slušné. Nejdůležitější je neslibovat modré z nebe, které pak není k sehnání. Když někomu zařizujete byt nebo dům, intenzivně tím žijete půl roku až rok, a to už se pak z obchodních vztahů často přesunete na přátelskou bázi. Totéž platí s dodavateli. Značky, se kterými spolupracujeme, jsou v designerském světě první liga. Nechtějí se spojovat s ničím a s nikým, kdo by jim kazil renomé, a opravdu platí dohody rukou podáním.

DP: Setkala jste se se závistí?

EH: Jistě že ano. Smutné je, že i v rodině. Ale vycházím z toho, že podnikání je stejně jako třeba rodičovství nepřenosná zkušenost. Kdo si je na vlastní kůži nevyzkoušel, tak je nepřenosné sdělit, co všechno s sebou nese. Okolí vidí to, co se povedlo, vnější atributy, že si třeba postavíte dům, jezdíte pěkným autem. Ne ty bezesné noci.

DP: Jednou větou, co byste vzkázala někomu, kdo se vzhlédl ve vašem zdroji podnikání?

EH: Pevné nervy. Přesvědčení, že tuhle práci, tento obor milujete, a určitou všestrannost. Kombinuje tvůrčí činnost, schopnosti se naladit na druhé s korektním, ale tvrdým byznysem. Když něco z toho vypadne, váš projekt nemůže fungovat.

Převzato z časopisu Komora. Autorka článku: Denisa Prošková