Inovační procesy v podniku

29. 4. 2011 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Kapitoly článku

Text se věnuje kvalitativní i kvantitativní stránce inovačního procesu v obecné i praktické rovině a všímá si také problému posuzování efektivnosti inovací. Z hlediska zavádění konkrétních inovací je pro podnik podstatná především organizační stránka inovačního procesu a v neposlední řadě samozřejmě také možné způsoby financování tohoto procesu.

Převzato z knihy „Manažerská ekonomika“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing v roce 2011.

Invence – inovace – imitace

Podnik snažící se udržet a upevnit si svoje postavení na trhu musí realizovat vhodnou inovační politiku, která by mu umožnila dosáhnout výhodnějšího postavení v porovnání s konkurencí. Tato konkurenční výhoda může mít diferenciační charakter v podobě nabídky dokonalejších, popř. rozmanitějších výrobků, které lépe vyhovují potřebám a přáním uživatelů, nebo může spočívat ve zlevňování a zproduktivňování používaných výrobních (technologických) postupů, tj. inovací. Inovace jsou vyvrcholením celé série vědeckých, technických, organizačních, finančních a obchodních činností a ve svém souhrnu tvoří inovační proces, který sestává z invenční a inovační fáze. Inovacím musí předcházet vynaložení určité tvůrčí aktivity, např. v podobě vynálezů, zlepšovacích návrhů, projektů, průmyslových vzorů apod. Tuto tvůrčí aktivitu vedoucí ke změnám ve struktuře vědění nazýváme invencemi. Ne všechny nové myšlenky, nápady, patenty apod., které se zrodí a jsou rozpracovávány v invenční části inovačního procesu, se dočkají realizace. Některé se ukáží jako slepá ulička, jiné mají za cíl sloužit výhradně rozvoji vědy a poznání. Jako inovace označujeme pouze ty výsledky vědeckých, výzkumných a vývojových činností, které se dočkají realizace.

Prvním z ekonomů, kteří pochopili a systematicky se zabývali inovacemi jako hnacím motorem podnikatelské činnosti, byl J. A. SCHUMPETER.

J. A. Schumpeter považoval za inovace pouze první uvedení na trh nového výrobku, suroviny, technologického postupu apod., tj. první materializaci určité myšlenky (invence).

Všechny další výrobce nazýval imitátory. Většina současných autorů od myšlenky tzv. Schumpeterovy triády (invence – inovace – imitace) ustupuje a za inovace považuje všechny případy, kdy je výrobek nový z hlediska jeho výrobce, resp. když je někým z jeho subjektivního hlediska za nový považován.

Z věcného hlediska se inovace v současném statistickém výkaznictví člení na inovace produktové, procesní, marketingové a organizační.

Produktové inovace představují zavedení nových nebo významně zlepšených výrobků nebo služeb. Významné zlepšení se může projevit v technických specifikacích, komponentech, materiálech, software, uživatelské vstřícnosti nebo jiných funkčních charakteristikách; nové produkty se od svých předchůdců významně liší svými charakteristikami nebo zamýšleným užitím. Inovace produktu, který má charakter služby, může zahrnovat významná zlepšení v tom, jak jsou tyto služby poskytovány (např. rychlost), přidání nových funkcí nebo charakteristik ke stávajícím službám nebo zavedení zcela nových služeb. Cílem výrobkových inovací bývá nejčastěji náhrada zastaralých výrobků výrobky zdokonalenými a příprava zcela nových výrobků. To přispívá k zachování a zvětšení tržního podílu a získání trhů nových.

Procesní inovace spočívá v zavedení nové nebo významně zlepšené produkce anebo dodavatelských metod. Může se jednat např. o podstatné změny v zařízení, v software nebo o podstatné zlepšení techniky, zařízení a software v přidružených podpůrných činnostech jako je nákup, účetnictví, údržba apod. Tyto inovace mohou vést ke snížení materiálové spotřeby a mzdových nákladů, zlepšení pracovních podmínek, snížení energetické spotřeby, zlepšení životního prostředí a snížení zmetkovitosti. Zvláště u výrobků založených na nových technologických koncepcích a principech může pokles výrobních nákladů nabývat značných rozměrů (např. mnohonásobné snížení výrobních nákladů u elektronických výrobků během několika let). To vede jednak k růstu zisku, jednak to umožňuje volit nové varianty marketingové strategie vůči konkurenci (pokles výrobních nákladů umožňuje snížení ceny a následné zvýšení podílu na trhu na úkor konkurence).

Marketingové inovace znamenají zavedení nové marketingové metody, která nebyla podnikem dříve používána a která je součástí nového marketingového konceptu nebo strategie. Může se jednat o významné změny v designu produktu, v jeho balení, v umístění produktu na trhu prostřednictvím nových prodejních kanálů, v podstatně změněné podpoře produktu nástroji komunikačního mixu (reklama, podpora prodeje, public relations), v nové cenové strategii apod.

Organizační inovace mohou spočívat v zavedení nové organizační metody v podnikových obchodních praktikách, v organizaci pracovního místa nebo v externích vztazích. Může se jednat např. o změny v rozdělení práce uvnitř a mezi podnikovými aktivitami, o vytvoření nových typů spolupráce s dodavateli nebo o outsourcing, to je vydělení určitých činností ( např. údržba nebo informační technologie) mimo podnik.

Z hlediska postavení podniku na trhu mají zpravidla klíčový význam výrobkové (produktové) inovace. Novátorství při uvádění nových výrobků na trh může podnikateli přinést řadu výhod, jako např.:

  • dosažení pozitivního image průkopníka v očích veřejnosti,
  • včasné získání výhodné pozice na trhu, při volbě distribučních cest, při nákupu výrobního zařízení, surovin a dalších vstupů,
  • brzké zisky díky dočasnému monopolu nízkých výrobních nákladů nebo realizaci vyšších cen.

Nový výrobek, zvláště pokud je chráněn patentem nebo jiným právně relevantním způsobem, může umožnit získání dlouhodobější konkurenční výhody v porovnání s takovými nástroji marketingového mixu, jako je cena nebo reklama.

K nevýhodám prvních iniciátorů patří vyšší náklady na průkopnické akce, nejistota v oblasti poptávky vyvolaná změnami v potřebách kupujících, riziko změn technologických postupů u nevyzrálých technologií nebo naopak nástup technologického skoku znehodnocujícího výsledky dosavadního vývoje v tradiční oblasti.

Jestliže není majitel licence nebo patentu schopen využít novou technologii (například proto, že nemá potřebné finanční zdroje nebo odborně kvalifikované pracovníky), může se ukázat jako výhodné prodat licenci. Díky tomu se za určitých okolností mohou na trhu lépe prosadit firmy, které nevystupují jako první realizátoři (tj. inovátoři), ale které patří do kategorie „pozdějších příchozích“ (tj. imitátoři).

Kvalitativní a kvantitativní stránka inovačního procesu

V literatuře je nejčastější dvoustupňová klasifikace inovací, která umožňuje vyjádřit kvalitativní stránku inovačního procesu. Inovační proces se orientuje buď na dílčí evoluční změny, vedoucí k postupnému zdokonalování výrobků, technologických či správních procesů, nebo má charakter převratných revolučních změn, které jsou doprovázeny často řádovým zvýšením parametrů výrobků, popř. technologií. Toto rozlišení intenzity inovací má zásadní význam pro řízení inovačních procesů a pro budování marketingové strategie podniku.

Při realizaci evolučních (inkrementálních) inovací není zpravidla zapotřebí značných investic, je možné využít kvalifikaci stávajících pracovníků a dosavadní dodavatelské a odbytové cesty. Riziko spojené s realizací těchto inovací je malé, protože jsou orientovány na známý trh. Umožňují sice zvýšit produktivitu práce a snížit náklady výroby, ale pronikavou změnu výnosů však zpravidla neumožňují. Nelze opomenout nebezpečí, že podnik bude pokračovat v drobných inovacích místo přechodu k zásadní inovaci. Bude tak sice po určitou dobu zaznamenávat přírůstky výroby, výnosů nebo jiných ekonomických veličin, ale současně se mu bude vzdalovat špičková technická úroveň.

Inovace převratného (revolučního, diskontinuálního) charakteru naproti tomu vyžadují vynaložení značných peněžních částek v oblasti výzkumu a vývoje i v investiční výstavbě. Spolu s vysokou finanční náročností jde i o značné riziko. Existuje nebezpečí, že se řešení úkolů ukáže jako technicky nereálné nebo že dojde k časovému zpoždění za předními světovými výrobci. Lze empiricky prokázat existenci výrazné závislosti cen na světových trzích na míře respektování faktoru času u převratných inovací: zpočátku značně vysoká cena nových výrobků umožněná existencí monopolu technické úrovně zpravidla po krátké době několika měsíců (výjimečně let) prudce, někdy až řádově, klesá. Vede to k tomu, že výrobci, kteří se s principiálně novými výrobky opozdili, budou dosahovat výrazně nižší rentabilitu, než se kterou původně počítali.

U převratných inovací se výrazně mění požadavky na dodavatele, na pracovní síly i na odběratele. V marketingové činnosti je nezbytné počítat s tím, že pro převratně nové výrobky dosud trh neexistuje. Proto nelze v těchto případech pouze zjišťovat potřebu, ev. poptávku, ale je nutné ji aktivně vytvářet.

TROMMSDORFF a STEINHOFF volají po nutnosti odlišit marketingové přístupy k inovacím středního řádu, které nazývají substančními, a k radikálním inovacím, jež se však podle autorů vyskytují jen zřídka a kladou na jejich realizaci mimořádné požadavky.

Diferencovanější přístup k posouzení kvalitativní stránky inovací navrhl VALENTA, který ve své poslední publikaci kromě inovací záporného řádu, strukturálních a racionalizačních inovací rozlišuje celkem 5 stupňů (řádů) kvalitativních změn: varianty, generace, druhy, rody a kmeny. Včasná identifikace řádu inovace je podmínkou pro úspěšnou absorpci určité inovace vnitřní strukturou toho výrobního organismu, který ji realizuje.

Jako příklad nesprávného odhadnutí intenzity inovačního procesu může sloužit přechod k výrobě tranzistorů u firmy Siemens. Odběratelé – přední firmy spotřební elektroniky – nebyli na záměnu klasických elektronek tranzistory připraveni a trvalo několik let, než se situace změnila. Tím došlo k výraznému opoždění návratnosti prostředků vynaložených firmou Siemens do výzkumu, vývoje a výroby tranzistorů.

Základním nástrojem pro vyjádření kvantitativní stránky inovačního procesu je životní cyklus výrobků, popř. technologií.

V praxi používané konstrukce životních cyklů se mohou od sebe lišit v závislosti na technice jejich sestavení (na základě absolutních hodnot nebo přírůstkových veličin), použitých jednotkách (naturální – kusy, hodnotové – výše zisku, tržeb), fázích reprodukčního procesu (pouze výrobní fáze, popř. všechny fáze cyklu věda – výzkum – výroba – užití, popř. rozšíření výrobku u uživatele), stupni agregace (individuální, resp. agregované, které mohou být homogenní či heterogenní povahy). Jako užitečné se ukazuje současné sestavení několika cyklů životnosti výrobků, kde základem pro jejich konstrukci mohou být kromě objemu výroby např. údaje o zisku (ztrátě), tržbách atd. (ukázáno je to na obr. „Cyklus životnosti výrobku“).

Využití znalosti průběhu životních cyklů je možné v řadě oblastí. Patří k nim např. rozhodování o licencích (licenci bývá výhodnější prodat v závěrečné fázi životního cyklu, naopak nákup bývá výhodnější v počátečních fázích tohoto cyklu) nebo při plánování jednotlivých etap výzkumu a vývoje tak, aby byl nový výrobek připraven k uvedení na trh ve vhodné fázi životního cyklu svého předchůdce. Nejrozsáhlejší je ale využití poznatků o životních cyklech výrobků v marketingu při rozhodování o nasazení nástrojů marketingového mixu v jednotlivých stadiích životního cyklu výrobku. Pro tyto účely jsou na obrázku 5.l vyznačena čtyři stadia (pásma, resp. fáze).

Cyklus životnosti výrobku

Obr. Cyklus životnosti výrobku

I. Pronikání

Pro toto stadium je typický nízký odbyt a zpravidla vysoké náklady výroby na jednotku produkce. Výrobek nemá vždy definitivní podobu, někdy u něho dochází k dalším drobným změnám. Ve struktuře nákladů zaujímají značný podíl náklady na reklamu, předvádění, servis.

Jestliže jde o absolutní novinku, neexistuje po určitou dobu v tomto prvním stadiu konkurence a prodejní ceny mohou být vyšší než ve stadiích dalších. Výjimku tvoří případy, kdy se podnik snaží získat co největší tržní podíl stanovením nízkých zaváděcích cen.

Pro vyšší prodejní ceny spojené se strategií „rychlého sběru smetany“ hovoří především skutečnost, že v důsledku malého výrobního množství jsou vysoké náklady výroby a prodeje, které mohou být dále zvyšovány nutností dořešit některé technické a technologické otázky a v široké míře stimulovat odbyt nových výrobků.

Naopak nízké prodejní ceny v kombinaci s výraznou podporou odbytu ostatními prostředky jsou typické pro strategii „rychlé penetrace“ (tj. proniknutí). Tato strategie se používá v podmínkách velkého trhu, málo informovaného o výrobku a s velkou pravděpodobností objevení se silné konkurence.

Pro úspěch či neúspěch výrobku má největší význam druhé stadium – rozšiřování.

II. Rozšiřování

Výrobek se po funkční a vzhledové stránce ustálil na konečné podobě, dochází k prudkému růstu jeho odbytu, cena se poněkud snižuje, obvykle začínají klesat i náklady na propagaci. Stále větší význam začínají mít obdobné, někdy i zdokonalené výrobky jiných výrobců (zvláště na zahraničním trhu). Pro některé výrobky může být toto stadium konečné. Platí to o výrobcích technicky nedořešených, u kterých se objevily podstatné funkční závady, nebo o výrobcích, o které neměli spotřebitelé dostatečný zájem z jiných důvodů.

III. Ustálení

Toto stadium se projevuje dalším růstem odbytu, meziroční přírůstky však již nejsou tak vysoké jako ve stadiu předcházejícím. V grafickém vyjádření se projevuje zastavením vzestupu křivky výroby (odbytu). V tomto stadiu přicházejí výrobci s vylepšením některých nepodstatných vlastností výrobku, popř. s jeho novými variantami, které mohou navazovat na dosavadní výrobek jak v horizontálním, tak i vertikálním směru. O změnách v horizontálním směru hovoříme v případě, že dochází k rozšíření funkcí výrobku, změny ve směru vertikálním vedou ke zdokonalení funkcí.

Horizontální a vertikální zdokonalování výrobků může být částečně nahrazeno vytvářením nových možností jejich použití; existující výrobky se však samy nemění. (Jako příklad mohou posloužit výrobky chemického průmyslu, tranzistory i rozpracování nových programů pro počítače apod.)

Podniky propagují své výrobky intenzivněji, objevuje se stále více a často i dokonalejších výrobků jiných výrobců. Protože výrobek přestává být ztělesněním nejprogresivnějších vědeckotechnických poznatků, nepřekvapí další snížení jeho ceny. Pro výrobce, který nechce ztratit kontinuitu se světovým vývojem, je samozřejmé, že má již připraven nový, dokonalejší výrobek.

IV. Ústup

Posledním obdobím je stadium ústupu – odbyt výrobku začíná prudce klesat. Někdy může dojít k umělému prodlužování tohoto stadia v případě, že vnitřní trh je s to absorbovat další množství daného výrobku. Vývoz lze přesunout z náročných trhů na méně náročné. Protože výrobky jsou v tomto období již značně zastaralé, existuje zpravidla zájem na jejich urychleném vyřazení z výrobního programu.

Znalost životního cyklu umožňuje rovněž stanovit progresivitu výrobků, popř. technologií. Vychází se při tom z některého z následujících vztahů:

Stupeň progresivity výrobku

kde SP – stupeň progresivity výrobku,
ts – doba, která uplynula od nástupu určité inovace v celosvětovém měřítku,
tp – předpokládaná délka cyklu životnosti dané inovace,
Ks – počet konkurentů již vyrábějících analogický výrobek, popř. používajících určitou technologii,
Kp – předpokládaný počet konkurentů.

Příklad

Máme stanovit stupeň progresivity výrobku, který se ve světě začal prodávat před 3 lety, v okamžiku uvedení na trh domácí firmou ho již vyrábí 8 z předpokládaných 10 výrobců a před¬pokládaná délka cyklu jeho životnosti je 8 let.

Stupeň progresivity výrobku - příklad

Z výsledku vyplývá, že stupeň progresivity daného výrobku je nízký. Maximálně by totiž mohl být rovný jedné, jestliže by tento výrobek byl uveden na trh naším podnikem. Progresivita by byla nulová, kdybychom uvedli výrobek na trh v okamžiku, kdy konkurence již přišla s dokonalejším výrobkem a (nebo) daný výrobek již nabízejí všichni konkurenti.

Současně se zjišťováním stupně progresivity jednotlivých výrobků je možné zjišťovat míru respektování faktoru času pro celý výrobní program.

Podstata této metody spočívá ve zjištění, kolik let jsou ve výrobním programu zařazeny jednotlivé výrobky a jaký je jejich podíl na objemu výroby v daném roce. Výsledek je možné vyjádřit graficky.

Příklad

Porovnejte věkovou strukturu výrobního programu dvou podniků v r. 1998, jestliže jsou známy následující údaje:

Věková struktura výrobního programu
Podnik A Podnik B
Výrobek Rok zahájení výroby Podíl ve výrobním programu (%) Výrobek Rok zahájení výroby Podíl ve výrobním programu (%)
1. 1998 10 1. 1998 35
2. 1995 15 2. 1997 25
3. 1994 15 3. 1996 20
4. 1993 20 4. 1995 10
5. 1992 40 5. 1994 10

Řešení:

Porovnání je provedeno graficky v obrázku „Věková struktura výrobního programu“.

Věková struktura výrobního programu

Obr. Věková struktura výrobního programu

Z průběhu křivek vyplývá, že věková struktura je podstatně příznivější v podniku B, kde je výrazně vyšší podíl výrobků zavedených v posledních dvou letech.

Další možnost analýzy faktoru času spočívá v konstrukci těchto křivek za různá časová období. Propočty je možné uskutečňovat jak na základě naturálních, tak i hodnotových ukazatelů, které je možné navzájem porovnávat.

Současně s konstruováním uváděných křivek je možné propočítat průměrné stáří výrobního programu, objemy produkce výrobků vyráběných kratší dobu než např. 3 či 5 let, popř. déle než 5, 10 let apod. Rovněž znalost těchto údajů může výrazně přispět k rozpracování strategie výrobkových inovací.

Průměrné stáří výrobního programu vypočteme jako vážený aritmetický průměr:

Průměrné stáří výrobního programu

kde:

Svp – průměrné stáří výrobního programu,
R – rok, ve kterém je počítáno průměrné stáří výrobního programu,
Pi – podíl objemu výroby konkrétního výrobku na výrobě zboží,
Vi – rok zahájení výroby konkrétních výrobků.

Příklad

Vyjděte z údajů v předcházejícím příkladě a propočtěte průměrné stáří výrobního programu v obou podnicích!

Řešení:

Podnik „A“: 1998 – (1998 × 10 + 1995 × 15 + 1994 × 15 + 1993 × 20 + 1992 × 40) / 100 =
= 1994 – 1989,55 = 4,45 let

Podnik „B“: 1998 – (1998 × 35 + 1997 × 25 + 1996 × 20 + 1995 × 10 + 1994 × 10) / 100 =
= 1998 – 1996,66 = 1,34 let

Z výsledku vyplývá výrazně kratší průměrné stáří výrobního programu v podniku „B“. Tento výsledek potvrzuje závěry učiněné v předcházejícím příkladě při analýze věkové struktury výrobního programu v obou podnicích.

V případě, že jsou k dispozici údaje o průměrném stáří výrobního programu za dostatečný počet let, je možné sestavit křivku průměrného stáří výrobního programu. Po jejím vyrovnání vhodnou matematickou funkcí je možné zjišťovat míru korelační závislosti mezi křivkou průměrného stáří výrobního programu a dalšími křivkami, modelujícími např. vývoj rentability, produktivity práce, tržeb apod.

V praxi se používá rovněž ukazatel „inovační koeficient“, který je vyjádřen jako podíl mezi objemem výrobků nově zavedených za určité období (zpravidla za posledních 5 let) a celkovým objemem výroby v určitém roce.

O významu inovací pro podniky svědčí to, že tržby z inovovaných produktů (nových na trhu) činily v Česku v letech 2004-2006 průměrně 20 % z tržeb inovujících podniků.

Efektivnost inovací

Značné částky, vynakládané na úrovni podniků i národního hospodářství na inovační procesy, nezbytně vyvolávají otázku efektivnosti a hospodárnosti vynakládání těchto prostředků. Na úrovni invenční části inovačního procesu jde především o to, zda došlo k posunu k poznání, zda nově získané poznatky umožnily rozpracovat nové technologie, tržně úspěšné výrobky, popř. zda přispějí ke snížení výrobních nákladů. U vlastních inovací je poté nutné zjišťovat, jaký ekonomický přínos přinesly nové výrobky, popř. jaké úspory přinesly realizované procesní inovace a v jakém poměru jsou tyto přínosy k vynaloženým nákladům.

Jak uvádí GERYBADZE, v nejdůležitějších odvětvích zpracovatelského průmyslu se na účely výzkumu a vývoje vynakládá 4-10 % obratu a v technologicky intenzivních odvětvích je toto procento ještě značně vyšší. S realizací inovací jsou spojeny i další náklady, proto je účelné zjišťovat i ukazatel celkové náklady na inovace (Total Cost of Innovation), které v závislosti na odvětví činí až 10-20 % z obratu. Průměrný podíl nákladů na inovační aktivity v porovnání s investičními výdaji činí v evropském zpracovatelském průmyslu 32 %.

Zjišťování efektivnosti inovací má mnoho společného se zjišťováním efektivnosti investic. Podobně jako u investic se jedná zpravidla o vynakládání značných částek, které mohou přinést určitý efekt až po určité době. Podobně jako investice mohou tento efekt přinést až ve vazbě na ostatní podnikové faktory. Současně má posuzování efektivnosti inovací celou řadu specifik.

Zásadní z nich je, že inovace mají až do okamžiku zhotovení prototypu nemateriální charakter a mohou proto být předmětem zvláštní právní ochrany např. v podobě patentu, ochranné známky apod. I když i investice jsou spojovány s určitou mírou nejistoty a rizika, tato míra je zvláště u inovací vysokých řádů nesrovnatelně větší. Zvláště u inovačních projektů, založených na výzkumu a vývoji není v počátečních fázích zřejmé, jakým způsobem se bude další řešení ubírat, jaké varianty budou vyhodnoceny jako slibné pro další realizaci popř. zda se neobjeví okolnosti, vedoucí k zastavení projektu. Tato vysoká míra nejistoty přináší s sebou i značné riziko, které nespočívá jenom v tom, zda bude projekt ukončen včas, ale především v tom, zda vůbec dospěje k realizovatelným výsledkům. U investic máme předem zjištěno, v jakém přibližně rozsahu a pro jaké trhy budou určeny díky investici vyráběné výrobky, zatímco u inovací je jednou z nejproblematičtějších fází inovačního procesu zajištění realizace inovace na trhu.

Dalším podstatným znakem inovačních projektů je jejich etapovitost, počínaje shromažďováním námětů na nové výrobky, jejich selekcí, výzkumem, vývojem a navazujícím uvedením na trh. V každé z těchto etap musí být kladena otázka, zda má smysl pokračovat v dalším řešení úkolů, a to nejen z technického hlediska, zda se podaří dosáhnout stanovených parametrů, ale i z marketingového hlediska, totiž zda bude mít inovace šanci uplatnit se na trhu. Tato šance se může v průběhu řešení inovačního projektu zvyšovat, ale může nastat i situace opačná, kdy hrozí nebezpečí, že trh ztratí o připravovaný výrobek zájem.

Mimořádně závažná je problematika přiřaditelnosti nákladů a efektů ke konkrétnímu inovačnímu projektu. Jak upozorňuje LITTKEMANN, jako závažný problém se v této souvislosti ukazuje, že účetní systémy nejsou schopné dostatečně adekvátně zobrazit jak náklady, tak i výnosy konkrétní inovační akce. Inovační proces probíhá po řadu let v jednotlivých etapách, ale účetní výkazy nepočítají s kumulovanými veličinami a účetní období nejsou totožná s etapami inovačního procesu. Některé nehmotné investiční statky, využívané při řešení určité inovace nepodléhají odepisování. Předpokladem přiřaditelnosti nákladů a efektů je dále požadavek, aby inovační projekt byl od samého počátku jednoznačně věcně a časově definován. Tomuto požadavku ale často nelze vyhovět v počátečních fázích inovačního procesu, kdy probíhá generování a selekce námětů na inovace.

Co nejpřesnější zjišťování nákladů vynaložených na výzkum a vývoj nabylo na významu v Česku v souvislosti s tím, že zákonem č. 669/2004 Sb. bylo s účinností od 1. 1. 2005 umožněno, aby podniky uplatňovaly odpočet od základu daně z příjmu ve výši 100 % výdajů vynaložených při realizaci projektů výzkumu a vývoje. Pro uplatnění tohoto nároku je nutné, aby byl sestaven projekt výzkumu a vývoje, ve kterém se mj. uvádí cíl projektu, doba jeho řešení, předpokládané výdaje (náklady) a způsob kontroly.

Skepticky se k možnosti zjistit efektivnost konkrétní inovace staví VALENTA, který poukazuje na to, že lepší hospodářské výsledky podniku, obecně tedy změna ekonomického chování podniku vůči okolí, je produktem nejen inovačních akcí ve výrobě, nýbrž je také produktem inovací nevýrobních, uskutečňovaných v řídicích a obslužných činnostech podniku a také je silně ovlivněna okolím, například změnami v cenách nakupovaných komponentů a investičních statků a také tím, zda se podniku podaří dosáhnout při prodeji vlastních výrobků příslušných objemů a tržních cen.

Skepse spojená se zjišťováním efektivnosti inovací se projevila i ve studiích organizovaných mezinárodním ústavem aplikované systémové analýzy (IIASA, 1982-1985) v Luxenburgu. Z těchto studií vyplynulo, že četné podnikatelsky orientované firmy inovační aktivitu nehodnotí izolovaně, nýbrž většinou celkově posuzují, jak realizace inovací přispěla k plnění základních cílů podniku, vyjádřených např. časovými řadami růstu zisku, hodnoty firmy apod.

Rovněž zkušenosti z USA ukazují, že ze souboru 57 podnikatelů jich pouze méně než polovina byla schopna vyčíslit podíl jednotlivých výrobků na zisku. R. Kaplan, profesor účetnictví na Harvard Business School tvrdí: „Nikdy jsem nebyl v závodě, ve kterém by se vědělo, kolik vlastně stojí produkované výrobky.“ Největší zdroj nepřesností je zpravidla v chybném rozvrhování režijních nákladů.

Podobně J. B. QUINN dochází k závěru, že „každý, kdo si myslí, že může kvantitativně zdůvodnit své rozhodnutí (v oblasti zásadních výrobkových inovací – pozn. aut.), je buď lhářem nebo hlupákem... Je zde příliš mnoho neznámých a proměnných. Nakonec každý musí využít intuici, komplexní přístup, který se získává pouze zkušenostmi“. Souhlasit s ním lze v tom, že možnost a věrohodnost vyčíslení přínosů spojených s realizací konkrétních inovací je v přímé závislosti na hloubce realizované inovace. Zatímco u inovací evolučního charakteru může být takovýto propočet poměrně spolehlivý, u revolučních inovací jsou tyto propočty velmi obtížné, často i neuskutečnitelné. Praktické zkušenosti ukazují, že podniky nejsou schopny dostatečně přesně odhadnout ani náklady na vyřešení a zavedení inovace, ani výši efektů, které v souvislosti s touto inovací vznikají, a to mj. proto, že se v momentu zahájení programu nedaří odhadnout všechny možnosti aplikací, které mohou často vést ke vzniku synergického efektu. U radikálních inovací se tak projevuje značná časová, nákladová a tržní nepředvídatelnost, v některých případech mohou mít tyto inovace i nahodilý charakter, neboť mohou představovat vedlejší výstup jiného projektu. Mohou vznikat i situace, že daný projekt je možné vymezit až ve fázi vývoje, kdy již není možné spolehlivě zachytit náklady vynaložené do tohoto stadia.

Za této situace existuje několik způsobů, jak přistupovat k posuzování úspěšnosti řešení inovačních projektů. První z nich spočívá ve snaze vyjádřit, zda existují bariéry inovačního procesu, které by mohly úspěšnost projektů buď výrazně redukovat nebo dokonce tyto projekty úplně znemožnit. Naopak projekty bez výrazných bariér mají šanci na to být efektivní.

Tím se vlastně problém měření efektivnosti inovací částečně transformuje na problém zjišťování předpokladů, aby inovace byla efektivní, popř. na vyloučení, resp. minimalizaci faktorů, které snižují nebo dokonce efektivnost inovace eliminují.

Pokus o systematické utřídění inovačních bariér najdeme u HAUSCHILDTA, který hovoří o technologických, odbytových, finančních a ekologických bariérách. Za mimořádně významné překážky považuje tento autor bariéru znalostní a bariéru chtění. První bariéra přichází do úvahy tehdy, kdy pracovníci odpovědní za průběh inovačního procesu nejsou schopni intelektuálně zvládnout nároky spojené s inovací (např. nedostatečné jazykové, systémové a rozhodovací kompetence). Odpor k inovacím může být vyvolán např. pocitem ohrožení při realizaci inovace nebo pocitem, že jiné akce jsou důležitější.

VAHS a BURMESTER dělí brzdy inovací na exogenní a endogenní. Do první skupiny řadí tržní rizika, státní regulaci, inovační slabost u odběratelů, chybějící rizikový kapitál a nejasné preference ohledně inovací. Mezi endogenními faktory zmiňuje finanční omezení, nekompetentní management, nesystematické inovační procesy, chybějící inovační kulturu, filozofii „naléhavé vytěsňuje potřebné“.

Další možný přístup ke zjišťování efektivnosti spočívá ve zjišťování, do jaké míry byly při realizaci inovací zastoupeny faktory úspěšnosti.

Ve studii HENARDA a SZYMANSKÉHO, vycházející z 60 výzkumných studií, jsou jako nejvýznamnější skupiny faktorů úspěšnosti jmenovány vlastnosti výrobků (a v jejich rámci převaha nad konkurenčními výrobky, řád inovace a kapacity a zdroje), strategické faktory (technologický potenciál a marketingová synergie), procesní vlastnosti (orientace na trh a na zákazníky) a charakteristiky trhu. Je zřejmé, že pro úspěšný inovační proces je důležité přijít s technicky vyspělým výrobkem, kterým jsme předstihli konkurenci, pro který je k dispozici nebo byl vytvořen dostatečný trh, na který je tento výrobek na základě marketingových přístupů ve vhodném časovém okamžiku uveden.

TROMMSDORF a STEINHOFF shrnují výsledky svého bádání o faktorech úspěšnosti inovací spolu s poznatky dalších autorů do zjišťování srovnatelné výhodnosti inovací (tzv. CIA analýzy – Competitive Innovation Advantage), která zdůrazňuje, že pro úspěch výrobku je důležité nejenom vlastní technické řešení výrobku, ale i výhodnost nového výrobku pro uživatele. Konzument není ochoten platit vyšší cenu za nový výrobek jenom proto, že má vyšší parametry oproti svému předchůdci, ale proto, že mu nové parametry přinášejí ekonomickou výhodu. Autoři doporučují posuzovat CIA podle následujících kritérií:

  1. výrobek musí mít výraznou převahu v porovnání s konkurencí;
  2. tato převaha musí být z hlediska zákazníka důležitá;
  3. zákazník si jí musí být vědom;
  4. nemůže být jednoduše dosažena konkurencí;
  5. nemůže být zpochybněna vlivy okolí.

Další přístupy spočívají ve snaze hodnotit (evaluovat) jednotlivé fáze inovačního procesu a na základě konstatování, že je v průběhu řešení dosaženo určitých výsledků, popř. úrovně rozhodovat o tom, zda má řešení pokračovat. Konečně někteří autoři navrhují posuzovat efektivnost inovací na základě analogických ukazatelů, jako např. při hodnocení efektivnosti investic (čistá současná hodnota, výnosnost, doba návratnosti, vnitřní výnosové procento apod.). Apriorní zjišťování těchto ukazatelů ovšem naráží především na problémy se zjišťováním vynaložených nákladů a věrohodností odhadu rozsahu realizace; aposteriorní přístup může sice poskytnout určité informace využitelné při řešení jiných analogických projektů, ale ve vztahu k danému projektu je využitelný pouze v omezeném rozsahu. Vzhledem k tomu, že při řešení inovačních projektů teprve postupně přibývají informace o možnostech tržního uplatnění výrobku, o předpokládaných nákladech, výrobních postupech a technologiích, je zřejmé, že čím více se budeme na časové ose přibližovat počátečním fázím inovačního procesu, tím více bude stoupat počet kritérií spíše technické, resp. nefinanční povahy, které podle míry své naplněnosti svědčí o tom, že inovace má šanci být po svém dokončení rentabilní. Naopak s narůstající mírou přiblížení se okamžiku tržní realizace inovace bude stoupat podíl a význam ukazatelů čistě ekonomické povahy.

Financování inovačního procesu

Příprava a realizace inovací je spojena s náklady, směřujícími do výzkumu, vývoje, přípravy nové výroby, investic, průzkumu trhu, propagace, distribuce, poprodejních služeb apod. Jak jsme již ukázali v předcházející části, financování těchto aktivit můžeme přirovnat k financování investičních projektů, u kterých musíme rovněž stanovit zdroje financování, náklady na jejich pořízení, efektivnost užití apod.

Méně intenzivní inovační procesy nemusí vyžadovat tvůrčí aktivitu v podobě výzkumné a vývojové činnosti s eventuální potřebou navazujících investicí, ale i v tomto případě si realizace inovací nižších řádů, zavádění racionalizačních a zlepšovatelských námětů nebo doporučení týmu hodnotové analýzy vyžaduje vynakládání finančních prostředků, které sice nemůžeme posuzovat jako určitý druh investice, ale které přesto představují nákladové zatížení podniku.

Jak je uvedeno v Zelené knize výzkumu a vývoje, české podniky vynakládají na výzkum a vývoj přibližně 0,5 % svého obratu, zatímco v podnicích EU 15 činí tento podíl více než 1 % obratu a např. ve Švédsku se jedná téměř o 4 %.

Toto zaostávání českých podniků je vyvoláno řadou příčin. Patří k nim způsob privatizace v 90. letech minulého století, který většinou nepřinesl nové kapitálové fondy a některé podniky byly od svého založení značně zadlužené, některé podniky využily tzv. „transformačních polštářů“ (podhodnocený kurz československé koruny, nízké mzdy) a nerestrukturalizovaly se.

Projevil se i nedostatek kvalifikovaných pracovníků, kteří nezvládli přípravu kvalitních podnikatelských projektů.

Financování inovací ze soukromých zdrojů

Z dosavadního výkladu vyplývá, že základním článkem financování inovačního procesu musí být podniky, protože jinak budou v tržním prostředí v kratší či delší perspektivě odsouzeny k zániku. Podíl nákladů na inovace by měl činit min. 3-5 % z obratu a podniky by měly tento údaj veřejně publikovat. Je úkolem státu a jeho hospodářské politiky, aby podniky mohly zdroje financování reálně tvořit a využívat. Daňové zatížení nesmí být neúměrně vysoké, jinak budou podniky své zisky uměle snižovat a podniky s cizím kapitálem budou svůj zisk generovat např. prostřednictvím cenové politiky v zahraničí. Odpisy musí svou výší odpovídat míře opotřebení a intenzitě technického pokroku. Stav kapitálového trhu musí motivovat podniky k získávání prostředků z tohoto zdroje v daleko větší míře než dosud. Úvěry musí být podnikům dostupné z hlediska výše úroků, způsobu získávání (ručení), dosažitelnosti (banky nesmí preferovat podniky z portfolia svých fondů) a reálnosti získání (úvěrovou kapacitu bank nelze vyčerpat státními cennými papíry).

Externím vlastním zdrojem financování inovací podniky mohou být prostředky, získané emisí podnikových akcií. V podmínkách českého hospodářského a právního prostředí není použití tohoto zdroje prozatím příliš rozšířeno. Po roce 1990 došlo jen výjimečně k emisi primárních akcií a i v současné době nejsou podniky nakloněny tomuto způsobu získávání prostředků pro další rozvoj. Lze ale očekávat, že postupně s konsolidací českého kapitálového trhu bude stoupat jeho význam i pro získávání prostředků na inovace.

Především u velkých podniků má důležitý význam způsob rozhodování a disponování s podnikovými prostředky, určenými na inovace. Zpravidla se při tomto rozhodování hledá odpověď na následující otázky:

  1. Čím se zabývá konkurence?
  2. Jaké náklady jsou spojeny s projekty, doporučovanými vlastními výzkumníky?
  3. Co si můžeme dovolit?

V současné době se prosazuje přístup, založený na následujících principech:

  • princip dekompozice, vyžadující aby se o výběru inovačních projektů a jejich financování rozhodovalo na těch místech v podnikové hierarchii, kde jsou k dispozici nejlepší a nejspolehlivější informace;
  • princip subsidiarity, podle kterého by rozhodování mělo proběhnout na nejnižším článku v podniku, který má k dispozici potřebné údaje a prostředky;
  • princip kompatibility (kongruence), který požaduje, aby ten, kdo rozhoduje o realizaci a cílech projektů současně nesl odpovědnost za výdaje a příjmy s tímto projektem spojené;
  • princip integrace, který předpokládá, že existují projekty, které přesahují možnosti dílčích podnikových jednotek a musí být proto řešeny na celokoncernové úrovni.

Z hlediska inovačního procesu běžné komerční banky vystupují vůči podnikům především jako poskytovatelé externího cizího kapitálu v podobě dlouhodobých bankovních úvěrů. Odlišnost inovací od investicí vede i v českých podmínkách k tomu, že se u bank projevila zvýšená citlivost na nejistotu a riziko, které může být u inovací mimořádně vysoké. Inovační projekty bývají značně náročné v technické oblasti, které nejsou pracovníci banky schopni vyhodnotit a jejich posouzení externími experty by bylo pro banku finančně značně náročné. České banky se navíc v devadesátých letech vyčerpaly svou angažovaností ve velkých, často předlužených podnicích a na poskytování úvěrů na nadějné inovační projekty předkládané malými firmami jim nezbývaly ani prostředky, ani odhodlání.

Neochota bank angažovat se při financování inovací je zvláště významná ve vztahu k malým a středním podnikům (MSP), které zpravidla nemohou poskytnout bance dostatečné záruky za přijímaný úvěr. Příznačná je v této souvislosti i výrazná informační asymetrie, kdy MSP má podrobné informace o technické stránce projektů, ale bance chybí většinou další informace ekonomického charakteru, důležité pro poskytnutí úvěru. Pokud by banka nakonec byla ochotna úvěr poskytnout, není MSP zpravidla schopen finanční a cenové požadavky banky akceptovat.

K dalším bariérám úvěrování podniků (které nesouvisejí pouze s financováním inovací) se řadí nedostatečná ochrana práv věřitele, nízká výtěžnost konkurzního řízení, nedostatek kvalitních informací o finanční situaci MSP a nízká kvalita podnikatelských záměrů. Obecně platí, že je pro banky výhodnější poskytnout jeden větší úvěr než řadu úvěrů menších, protože pracnost s přípravou úvěru je téměř nezávislá na jeho velikosti. V případě podnikatelského nezdaru je u projektu MSP často ohrožen celý podnik, který se může dostat do konkurzního řízení. Možnost zpětného získání poskytnutých prostředků je v tomto případě pro banku minimální. Pokud ztroskotá projekt u velkého podniku, potom zpravidla nedochází k ohrožení jeho existence.

Skutečnost, že banky preferují poskytování úvěrů na projekty, které mají spíše čistě investiční nebo provozní charakter, se projevuje i v nabídce úvěrových produktů jednotlivých bankovních domů. Některé banky nabízejí podnikům kromě provozního a investičního financování spolupráci při realizaci exportu např. tím, že poskytnou exportní financování, usnadní úvěrové řízení, popř. zajistí inkaso plateb. Zajištění exportu přitom může být jednou z podmínek pro realizaci určité inovace. Ještě těsnější vazbu na inovační proces mají ty bankovní produkty, které usnadňují podnikům žádosti o dotace ze zdrojů EU. Podle platných pravidel mohl podnik prostředky ze strukturálních fondů EU získat až po úspěšném dokončení projektu a po předložení příslušných dokladů prokazujících výši nákladů. Proto některé banky umožňují podnikům získat tzv. úvěrový příslib, který umožňuje při podání žádosti o dotaci prokázat finanční připravenost projekt realizovat. Další možnost spočívá v tzv. předfinancování dotace, (tj. úhrady výdajů, které budou pokryty dotací) v době mezi termíny plateb a obdržením dotace. Nedotované části projektů je posléze možné uhradit pomocí střednědobého nebo dlouhodobého investičního úvěru.

Velké naděje jsou spojovány s financováním inovačního procesu prostřednictvím private equity-venture capital, což představuje financování soukromým kapitálem rizikového charakteru v podobě tzv. Business Angels (BA) a Venture Capital (VC) fondů.

Venture Capital je rizikový kapitál, vkládaný prostřednictvím rizikového fondu do základního kapitálu zpravidla veřejně neobchodovatelných firem s cílem financovat počáteční činnost firmy, popř. projekty rozvojového a inovačního charakteru. Může se jednat o tzv. seed-financing, které je zaměřeno na financování nákladů výzkumu a vývoje vznikajícího produktu nebo na financování prvních kroků v podnikání nebo o start-up-financing, které se zaměřuje na zakládání podniků popř. na další vývoj výrobků až do stádia výrobní zralosti a na pořízení výrobních faktorů. Současné pojetí VC financování má ještě širší záběr. Může se jednat např. o poskytnutí finančních prostředků na nákup jiných firem, popř. na převzetí vlastní firmy jejím managementem nebo o financování přípravy vstupu podniku na burzu.

Již z těchto příkladů rizikového financování a jeho fungování vyplývá, že existují rozdíly mezi získáním kapitálu z fondů rizikového kapitálu a z bankovních úvěrů. Fond VC neposkytuje podniku zpravidla úvěr, ale vlastní kapitál. Přijímající firma proto není zatěžována splácením úroků a umořováním dluhů, naopak dochází ke zvýšení její kapitálové vybavenosti, což může zvýšit její kreditibilitu pro případ zájmu o bankovní úvěry. VC investor může získat detailnější informace o hospodaření firmy a může zasáhnout do jeho průběhu, popř. může v případě potíží najmout externí experty nebo dále kapitálově podpořit projekt, pokud se projeví nedostatek finančních prostředků. Pozitivně se může rovněž projevit lepší znalost podnikatelského prostředí v daném oboru a schopnost navázat potřebné kontakty.

Přes uváděné nesporné přednosti financování rizikovým VC není tato forma financování inovačního procesu příliš rozšířena. Jedním z hlavních důvodů jsou požadavky VC společností na očekávanou rentabilitu realizovaných projektů, které se pohybují zpravidla na úrovni 20-30 %. Je zřejmé, že projektů, které by slibovaly tak vysokou rentabilitu je minimum. Řadu VC fondů dále odrazuje vysoká rizikovost inovačních projektů, takže fondy zaměřené na seed-financing se v Česku zatím nevyskytují vůbec a start-up-financing poskytuje jen několik málo fondů.

Nízký podíl financování inovací VC kapitálem souvisí rovněž s tím, že se v ČR nedostatečně využívají principy partnerství mezi soukromým a veřejným sektorem (PPP – Public Private Partnerships), na jejichž základě by bylo možné např. vytvářet fondy pro investice do začínajících inovačních firem. Destimulující pro soukromé investory je rovněž vícenásobné zdanění jimi poskytovaného rizikového kapitálu.

Některá slabá místa spojená s fungováním fondů rizikového kapitálu odstraňuje poskytování rizikového kapitálu prostřednictvím tzv. business angels, též označovaných jako „kmotři podnikatelů“. Za tímto označením zpravidla vystupují kapitálově silní jedinci, často s vlastními rozsáhlými zkušenostmi z podnikání, kteří jsou ochotni použít vlastní kapitál pro investice do pro ně zajímavých nápadů či podniků. Kapitálový vstup uskuteční zakoupením minoritního podílu ve firmě s očekáváním, že po určité době (zpravidla 3-5 let) tento svůj podíl odprodají a na základě rozdílu mezi nákupní a prodejní cenou svého podílu realizují zisk. Tento kapitálový vstup se na rozdíl od VC uskutečňuje zpravidla anonymně. Rozdíl oproti VC spočívá často v tom, že business angels se osobně angažuje ve firmě, do které investoval. Může v ní vystupovat jako poradce a přinášet své obchodní a oborové zkušenosti, popř. v ní být zaměstnán na pracovní úvazek. Jestliže si uvědomíme, že nedostatek manažerských zkušeností bývá velmi často příčinou krachu začínajících firem, je tento přínos velmi významný. Tato angažovanost ovšem může přinášet i určitá rizika v podobě konfliktů mezi stávajícími majiteli a managementem a „podnikatelským kmotrem“. Hlubší znalosti business angels o technických, manažerských i obchodních otázkách v daném oboru vedou k tomu, že business angels bývají ochotni se v podstatně větší míře angažovat i v počátečních fázích inovačního procesu poskytnutím seed a start-up kapitálu.

I když v Česku byla již v r. 2001 založena organizace „Business Angels Czech“ (BA Czech), která zastupuje roli nezávislého a autonomního servisu pro zájemce o tuto podobu rizikového kapitálu, tato forma financování je u nás rozšířena minimálně, což je především způsobeno nedostatkem jedinců s potřebným finančním zázemím, schopných vystupovat v roli business angels. Záporně se projevuje rovněž neochota státu poskytnout nositelům tohoto kapitálu snížení daňového zatížení nebo jiná zvýhodnění, částečně kompenzující vysokou rizikovost těchto projektů.

Celkově lze konstatovat, že prostředky pro financování inovačního procesu z podnikatelských zdrojů jsou nedostatečné. Jejich výše činila v r. 2008 0,91 % HDP, zatímco ve vyspělých zemích jako např. Finsko, Švédsko, Japonsko a Jižní Korea tento podíl přesahoval 2 %.

Financování a podpora inovačního procesu z veřejných zdrojů

Přímá podpora inovačního procesu z veřejných zdrojů

I když podnikové zdroje musí představovat hlavní součást financování inovačního procesu, je nezbytné, aby byly doplněny prostředky ze státního rozpočtu. Vývoj výše této podpory od r. 1993 naznačuje, že byla v Česku podceněna a teprve v roce 1996 byl zastaven pokles těchto částek. V roce 2010 měla státní podpora podle zásad tzv. Lisabonské strategie dosáhnout úrovně 1% na HDP. Skutečný vývoj ale ukazuje, že podobně jako ve většině ostatních zemích EU nebude tento cíl naplněn, protože v r. 2008 činil tento podíl 0,55 % na HDP. Nesplněn zůstane i další cíl obsažený v Lisabonské strategii, aby celkové výdaje na výzkum a vývoj (tj. včetně podnikatelských prostředků) činily 3 % na HDP (tento ukazatel nazýváme intenzita výzkumu a vývoje). Tento ukazatel dosahoval v ČR v roce 2006 1,55 % na HDP a do r. 2008 poklesl na 1,46 %. Přímá finanční podpora může být podle zákona o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací poskytována ve formě účelové, popř. institucionální podpory.

Účelová podpora může být poskytnuta pouze na základě výsledků veřejné soutěže ve výzkumu a vývoji na grantové projekty základního výzkumu z výdajů Grantové agentury České republiky, programové projekty základního a aplikovaného výzkumu, realizující Národní program výzkumu a nebo na projekty aplikovaného výzkumu a vývoje z výdajů na výzkum a vývoj rozpočtových kapitol příslušných správních úřadů, popř. Technologické agentury ČR, zřízené v r. 2009. Dále je možné účelovou podporu poskytnout na programy výlučně určené pro potřeby státu nebo územních samosprávních celků.

Vedle účelové podpory se státní podpora výzkumu a vývoje, vývoje a inovací uskutečňuje formou institucionálního financování, tj. podporou výzkumných organizací jako celku. Z těchto prostředků jsou na základě komplexního hodnocení výsledků jejich činnosti financovány jejich investice, mzdy apod.

Nepřímá finanční podpora inovačních procesů z veřejných zdrojů

Kromě podnikových prostředků a přímé podpory z veřejných zdrojů se může významným nástrojem stimulace inovačního procesu stát i nepřímá podpora z veřejných zdrojů. Jestliže přímá podpora spočívá v poskytování prostředků z veřejných rozpočtů, nepřímá podpora se uskutečňuje formou snížení předepisované sazby celních, daňových a jiných sazeb, dávek a poplatků, které jsou součástí příjmu těchto rozpočtů. Závažná je přitom skutečnost, že např. snížení daňové sazby nemusí automaticky znamenat i snížení rozpočtového příjmu, protože nižší procentní sazba může být vykompenzována absolutním nárůstem zdaňovaných aktivit. Podobně snížení celní sazby může vést k vyššímu výnosu z cel, jestliže dojde u dané komodity v důsledku nižšího cla k nárůstu importu podléhajícího clu. Zvláště v zemích s vysokým celním a daňovým zatížením, mezi něž patří i Česká republika, se může nepřímá podpora stát důležitou součástí mechanismu financování inovačního procesu. Jedna z předností tohoto způsobu spočívá v tom, že na rozdíl od přímé podpory nenarušuje konkurenční prostředí, protože tento způsob podpory může získat každý, kdo splní příslušná kritéria.

K možnostem uplatnění nepřímé podpory inovačního procesu patří např.:

  • zavedení stejného režimu zahrnování nakupovaných výsledků výzkumu a vývoje do nákladů stejně, jako je tomu u vlastní činnosti v této oblasti (dosud se externě získané poznatky nakupují ze zisku a podléhají odepisování jako ostatní dlouhodobý nehmotný majetek);
  • nákup a investice pro výzkum a vývoj daňově zvýhodnit zavedením nové položky odečitatelné od daně (např. 20 % ze vstupní ceny dlouhodobého hmotného nebo nehmotného majetku);
  • uplatňovat daňově uznatelné opravné položky vytvářením rezervy již v průběhu projektů výzkumu a vývoje;
  • instituce výzkumného charakteru by neměly vůbec nebo jen v minimální míře platit daň ze zisku, pokud tento zisk okamžitě vloží do výzkumu a vývoje;
  • plné osvobození dovozů pro účely výzkumu a vývoje od cla a DPH u všech typů organizací;
  • plné osvobození od darovací daně u finančních i věcných darů prokazatelně používaných výlučně pro výzkum a vývoj;
  • vytvoření vhodného prostředí pro využívání rizikového kapitálu ve výzkumu a vývoji, včetně speciálních nabídek, zdaňovacího režimu, uznání rezerv apod..

Podpora inovačního procesu z prostředků Evropské unie

Jednou z možností podpory inovačního procesu v rámci EU jsou její rámcové programy, jejichž obecným cílem je zlepšit koordinaci výzkumu a vývoje v rámci Evropské unie. V letech 2002-2006 byl realizován 6. rámcový program s rozpočtem 16,270 miliard €, který byl koncipován tak, aby v maximální míře přispěl k naplnění tzv. Lisabonské strategie (dosáhnout toho, aby se Unie do r. 2010 stala nejkonkurenceschopnější a dynamickou ekonomikou založenou na poznatcích) a Barcelonského cíle (aby podíl výdajů na výzkum a vývoj v EU činil v r. 2010 průměrně 3 % HDP). Pro financování z tohoto zdroje platí, že EU finančně přispívá pouze určitým procentem z celkových nákladů projektu. Účastníci projektu proto musí použít své vlastní zdroje, popř. si je vypůjčit např. od Evropské investiční banky, resp. získat jiným způsobem. Podle principu subsidiarity musí být projekty nadnárodní, s tím, že jeden z účastníků konsorcia vystupuje v roli koordinátora, kterému Evropská komise převede svůj příspěvek a ten ho dále rozdělí mezi všechny účastníky.

Těchto cílů 6. rámcového programu se bohužel nepodařilo dosáhnout ani v oblasti výše výdajů na vědu a výzkum, ani z hlediska konkurenceschopnosti.

V období 2007-2013 je s rozpočtem 73 mld. € realizován 7. rámcový program Evropské unie, který směřuje do 4 specifických programů: Spolupráce, Myšlenky, Lidé a Kapacity. Jádro programu a největší finanční prostředky směřují do oblasti Spolupráce (Cooperation) – více než 62 % prostředků. Mezi tematickými prioritami najdeme podobně jako v předcházejícím programu informační a komunikační technologie, nanovědy a nanotechnologie, a dále např. dopravu, bezpečnost a kosmický výzkum a další. Novinkou je Rámcový program pro konkurenceschopnost a inovace – The Competitivenes and Innovation Framework Programme (CIP), jehož těžiště spočívá v realizaci a co nejširší komercionalizaci nově získaných poznatků.

Další možnost podpory inovací z prostředků EU představuje financování ze strukturálních fondů EU. Strukturální fondy tvoří jádro regionální a strukturální politiky EU, která se zaměřuje na snižování rozdílů v úrovni rozvoje jednotlivých regionů členských států a snižování jejich zaostalosti. Z těchto fondů mohou být spolufinancovány např. přímé investice do vytváření nových pracovních příležitostí, služby pro malé firmy (poradenství, zahájení podnikání, marketing, certifikace atd.), základní hospodářská infrastruktura, infrastruktura pro vzdělávání a zdravotnictví apod. Z hlediska potřeb financování inovačního procesu je důležité, že jednou z oblastí, kam tyto prostředky směřují je výzkum, rozvoj a inovace.

Nejtěsnější vazbu na inovační procesy má operační program Podnikání a inovace (OPPI), za jehož implementaci v Česku odpovídá Ministerstvo průmyslu a obchodu. V rámci tohoto programu je definováno 7 tzv. prioritních os rozdělujících operační program na logické celky, které jsou dále konkretizovány prostřednictvím oblastí podpor. Prioritní osa 4 s názvem Inovace je zaměřena mj. na ochranu práv průmyslového vlastnictví, zvýšení technických a užitných hodnot výrobků, zavedení nových metod organizace firemních procesů apod. Prioritní osa 5, která má název Služby pro podnikání a inovace, směřuje do oblasti rozvíjení kvalitní infrastruktury pro rozvoj lidských zdrojů, pro rozvoj spolupráce mezi podniky a vědeckovýzkumnými a vzdělávacími institucemi a infrastruktury pro podnikání. Na OPPI navazuje operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost (OPVpK), který směřuje např. k prohloubení kvalifikace zaměstnanců v podnicích a rozšíření jejich znalostí a dovedností pomocí obecného a specifického vzdělávání. Operační program Výzkum a vývoj pro inovace (OP VaVpI) vyžaduje, aby minimálně 90 % prostředků bylo použito na investice do rozvoje kapacit pro výzkum a vývoj, posílení kapacit vysokých škol v terciárním vzdělávání pro inovace a pro technickou asistenci. Oba posledně jmenované programy řídí MŠMT.

Významným nástrojem podpory inovací je program EUREKA, který byl vyhlášen v roce 1985. Česko se k tomuto programu připojilo v r. 1995. Cílem tohoto programu je podporovat nadnárodní spolupráci mezi průmyslovými podniky, vysokými školami a výzkumnými ústavy a díky tomu dosahovat zvyšování výkonnosti a konkurenceschopnosti evropského výzkumného prostoru.

Kritéria pro zapojení do tohoto programu jsou následující:

  • spolupráce podniků a výzkumných organizací nejméně ze dvou členských zemí;
  • dosažení znatelného pokroku (inovace vyššího řádu) u výrobku nebo procesu;
  • pro výsledky řešení projektu musí existovat komerční využití a uplatnění na trhu;
  • účastníci projektu musí mít technické, finanční a řídící kompetence pro jeho řešení.

Program EUREKA nestanovuje tematické úkoly a necentralizuje financování ani výběr projektů. Díky tomu je projekt EUREKA méně administrativně náročnější, rychleji realizovatelný a dostupný i pro menší podniky. Návrhy na řešené programy vycházejí zdola (tzv. princip bottom up), od jednotlivých podniků a výzkumných institucí. Podpora EU původně nespočívala v poskytování finančních dotací, ale v tom, že sekretariát programu se sídlem v Bruselu zajišťoval všechny potřebné činnosti pro koordinaci programu (např. cirkulaci nových projektů, vyhledávání vhodných zahraničních partnerů pro spolupráci, vydávání informačních materiálů, správu veřejné databáze apod.). Finanční zabezpečení projektů se uskutečňovalo pouze z prostředků navrhovatelů, které byly zpravidla doplněny z národních prostředků určených na výzkum a vývoj. K slabším stránkám tohoto programu patří nedostatečná synchronizace veřejné podpory zahraničních partnerů, změny strategií partnerů a změny na trhu. Pozitivní změna spočívá v tom, že v období 2007-2013 je možné spolufinancování projektů z prostředků EU v rámci programu EUROSTARS. Program EUROSTARS mění stávající podmínky financování tak, že kombinuje princip bottom up (tj. vytváření projektů zdola nahoru) a komerční zajištění jejich výstupů a zároveň předpokládá společné financování z národních prostředků a ze zdrojů Evropské komise prostřednictvím 7. rámcového programu.

Pro financování určitých typů investičních projektů, které mohou být zaměřeny mj. na inovace, hraje důležitou úlohu Evropská investiční banka (EIB).Tato banka byla založena jako nezisková organizace na základě prostředků poskytnutých akcionáři, kterými jsou členské státy EU. Ve své činnosti využívá především půjček na finančních trzích, které získává díky nejvyššímu možnému ratingu (AAA) za velmi výhodných podmínek a může je posléze investovat do jednotlivých projektů, jakými jsou např. zvyšování konkurenceschopnosti evropských průmyslových odvětví a malých podniků, budování transevropských sítí, podpora sektoru informační technologie apod. Toto financování se u menších projektů uskutečňuje prostřednictvím národních komerčních bank (v Česku např. Česká spořitelna a ČSOB), zatímco půjčky větším projektům s celkovými náklady minimálně 25 mil. € poskytuje přímo prostřednictvím programu SFF (Structured Finance Facility). EIB je také majoritním akcionářem Evropského investičního fondu, jehož cílem je financovat investice do malých a středně velkých podniků a některé riskantnější projekty. Během 7. rámcového programu se využívá nový nástroj financování pod názvem Risk-Sharing Finance Facility (RSFF). V zásadě se jedná o peníze EU deponované u Evropské investiční banky, jež pokrývají náklady banky na rozšíření půjček o další inovativní projekty s vyšší mírou rizikovosti a na částečné krytí případných ztrát.

Organizační stránka inovačního procesu

Příprava a realizace inovací předpokládá uskutečnění řady opatření technického, ekonomického, marketingového i organizačního charakteru, na kterých se v různé míře podílejí všechny hlavní útvary podniku.

V souvislosti s prosazováním inovací může docházet ke střetu zájmů mezi jednotlivými podnikovými úseky. Pro výrobní úsek je výhodnější plnit úkoly v objemu výroby, popř. ve snižování nákladů výroby, než při organizačně i technicky náročném přechodu na nový výrobek. Podobně v oblasti zásobovacích a odbytových cest je pohodlnější držet se dosavadních dodavatelů a odběratelů, než budovat vztahy nové.

Ve snaze o dokonalejší organizační zvládání inovačních procesů se projevují především následující tendence:

  • Zplošťování řídicího procesu, které spočívá v rušení organizačních mezistupňů a přesunu pravomoci a odpovědnosti na nižší organizační stupeň a ve slučování pracovních činností (tzv. multifunkcionalizace provozních míst). Tento vývoj je umožněn především moderní výpočetní technikou, urychlující a zkvalitňující přesun a zpracování informací.
  • Paralelní řešení jednotlivých etap vzniku nových výrobků. Není nezbytně nutné, aby jednotlivé fáze cyklu od iniciace inovace až po vlastní realizaci probíhaly v časové posloupnosti. Je možné překrývání, popř. souběžné řešení jednotlivých etap.
  • Zavádění nových organizačních forem. U firem, které kladou důraz na časté inovace, se osvědčila organizační struktura, ve které dochází k prolínání tradiční, funkčně orientované vertikální linie s výrobkově orientovanými strukturami v horizontálním směru. V průsečíku obou linií dochází ke křížení dvou kompetenčních systémů, takže výkonní pracovníci jsou ve dvojím podřízení – svému funkčnímu vedoucímu (např. hlavnímu projektantovi) a vedoucímu výrobkového týmu. Předpokladem účinného fungování těchto tzv. maticových struktur je proto důsledné vyřešení kompetenčních otázek respektujících zásadu kongruence (tj. požadavku vyváženosti mezi pravomocemi a odpovědností).
  • Zvyšování úlohy malých a středních podniků, zvláště vzhledem k jejich větší operativnosti, nižším režijním nákladům a bezprostřednější návaznosti na podnikové výsledky. To platí zvláště pro oblast výrobkových inovací. Poněkud odlišná situace panuje u procesních inovací, vzhledem k tomu, že na růstu produktivity práce a snížení výrobních nákladů nejvíce získávají firmy s vysokým podílem na trhu. Tyto podniky v některých případech místo vlastního vývoje a přípravy inovací volí cestu nákupu nových myšlenek od specializovaných malých výzkumných a inovačních firem.

Aktéři inovací. Již SCHUMPETER upozorňoval na skutečnost, že při prosazování „nových kombinací“ je zapotřebí odlišovat funkci vynálezce a funkci podnikatele, který je jakousi prodlouženou rukou vynálezce. Od té doby přibývalo v literatuře poznatků o tom, že při prosazování inovací je nezbytná angažovanost osobností, schopných nejenom kreativního myšlení, ale rovněž nadaných schopností překonávat inovační bariéry a vytvářet předpoklady pro realizaci inovací. Jejich existence začala být postupně považována za jeden z rozhodujících faktorů úspěšnosti inovace. V anglosaské literatuře se pro osobnosti výrazně angažované v procesu inovace vžilo označení „šampion“ (champion), s tím, že se nevylučovalo, že tito „šampioni“ mohou zvládat současně jak tvůrčí, tak i realizační stránku inovačního procesu. V německé literatuře se vžil termín promotor. Podle HAUSCHILDTA mají jednotliví promotoři za úkol působit při překonávání bariér neochoty, neznalosti a nepotřebnosti, které se vyskytují prakticky v každém inovačním projektu. Promotor moci nasazuje řídicí nástroje pro překonání odporu a vytváří a zajišťuje materiální základnu pro inovace; odborný promotor je zdrojem kreativity a odborných poznatků a procesní promotor podporuje komunikaci a napomáhá vytváření vztahů mezi účastníky inovačního procesu především uvnitř podniku. Posláním promotora vztahů je odstraňovat bariéry ve vztahu k externím partnerům a získávat je k potřebné spolupráci.

Ukázka z knihy Manažerská ekonomika vydané nakladatelstvím Grada Publishing.
Autor: Synek Miloslav a kolektiv.

Tisknout Vaše hodnocení:

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek