Inovační procesy v podniku



Efektivnost inovací

Značné částky, vynakládané na úrovni podniků i národního hospodářství na inovační procesy, nezbytně vyvolávají otázku efektivnosti a hospodárnosti vynakládání těchto prostředků. Na úrovni invenční části inovačního procesu jde především o to, zda došlo k posunu k poznání, zda nově získané poznatky umožnily rozpracovat nové technologie, tržně úspěšné výrobky, popř. zda přispějí ke snížení výrobních nákladů. U vlastních inovací je poté nutné zjišťovat, jaký ekonomický přínos přinesly nové výrobky, popř. jaké úspory přinesly realizované procesní inovace a v jakém poměru jsou tyto přínosy k vynaloženým nákladům.

Jak uvádí GERYBADZE, v nejdůležitějších odvětvích zpracovatelského průmyslu se na účely výzkumu a vývoje vynakládá 4-10 % obratu a v technologicky intenzivních odvětvích je toto procento ještě značně vyšší. S realizací inovací jsou spojeny i další náklady, proto je účelné zjišťovat i ukazatel celkové náklady na inovace (Total Cost of Innovation), které v závislosti na odvětví činí až 10-20 % z obratu. Průměrný podíl nákladů na inovační aktivity v porovnání s investičními výdaji činí v evropském zpracovatelském průmyslu 32 %.

Zjišťování efektivnosti inovací má mnoho společného se zjišťováním efektivnosti investic. Podobně jako u investic se jedná zpravidla o vynakládání značných částek, které mohou přinést určitý efekt až po určité době. Podobně jako investice mohou tento efekt přinést až ve vazbě na ostatní podnikové faktory. Současně má posuzování efektivnosti inovací celou řadu specifik.

Zásadní z nich je, že inovace mají až do okamžiku zhotovení prototypu nemateriální charakter a mohou proto být předmětem zvláštní právní ochrany např. v podobě patentu, ochranné známky apod. I když i investice jsou spojovány s určitou mírou nejistoty a rizika, tato míra je zvláště u inovací vysokých řádů nesrovnatelně větší. Zvláště u inovačních projektů, založených na výzkumu a vývoji není v počátečních fázích zřejmé, jakým způsobem se bude další řešení ubírat, jaké varianty budou vyhodnoceny jako slibné pro další realizaci popř. zda se neobjeví okolnosti, vedoucí k zastavení projektu. Tato vysoká míra nejistoty přináší s sebou i značné riziko, které nespočívá jenom v tom, zda bude projekt ukončen včas, ale především v tom, zda vůbec dospěje k realizovatelným výsledkům. U investic máme předem zjištěno, v jakém přibližně rozsahu a pro jaké trhy budou určeny díky investici vyráběné výrobky, zatímco u inovací je jednou z nejproblematičtějších fází inovačního procesu zajištění realizace inovace na trhu.

Dalším podstatným znakem inovačních projektů je jejich etapovitost, počínaje shromažďováním námětů na nové výrobky, jejich selekcí, výzkumem, vývojem a navazujícím uvedením na trh. V každé z těchto etap musí být kladena otázka, zda má smysl pokračovat v dalším řešení úkolů, a to nejen z technického hlediska, zda se podaří dosáhnout stanovených parametrů, ale i z marketingového hlediska, totiž zda bude mít inovace šanci uplatnit se na trhu. Tato šance se může v průběhu řešení inovačního projektu zvyšovat, ale může nastat i situace opačná, kdy hrozí nebezpečí, že trh ztratí o připravovaný výrobek zájem.

Mimořádně závažná je problematika přiřaditelnosti nákladů a efektů ke konkrétnímu inovačnímu projektu. Jak upozorňuje LITTKEMANN, jako závažný problém se v této souvislosti ukazuje, že účetní systémy nejsou schopné dostatečně adekvátně zobrazit jak náklady, tak i výnosy konkrétní inovační akce. Inovační proces probíhá po řadu let v jednotlivých etapách, ale účetní výkazy nepočítají s kumulovanými veličinami a účetní období nejsou totožná s etapami inovačního procesu. Některé nehmotné investiční statky, využívané při řešení určité inovace nepodléhají odepisování. Předpokladem přiřaditelnosti nákladů a efektů je dále požadavek, aby inovační projekt byl od samého počátku jednoznačně věcně a časově definován. Tomuto požadavku ale často nelze vyhovět v počátečních fázích inovačního procesu, kdy probíhá generování a selekce námětů na inovace.

Co nejpřesnější zjišťování nákladů vynaložených na výzkum a vývoj nabylo na významu v Česku v souvislosti s tím, že zákonem č. 669/2004 Sb. bylo s účinností od 1. 1. 2005 umožněno, aby podniky uplatňovaly odpočet od základu daně z příjmu ve výši 100 % výdajů vynaložených při realizaci projektů výzkumu a vývoje. Pro uplatnění tohoto nároku je nutné, aby byl sestaven projekt výzkumu a vývoje, ve kterém se mj. uvádí cíl projektu, doba jeho řešení, předpokládané výdaje (náklady) a způsob kontroly.

Skepticky se k možnosti zjistit efektivnost konkrétní inovace staví VALENTA, který poukazuje na to, že lepší hospodářské výsledky podniku, obecně tedy změna ekonomického chování podniku vůči okolí, je produktem nejen inovačních akcí ve výrobě, nýbrž je také produktem inovací nevýrobních, uskutečňovaných v řídicích a obslužných činnostech podniku a také je silně ovlivněna okolím, například změnami v cenách nakupovaných komponentů a investičních statků a také tím, zda se podniku podaří dosáhnout při prodeji vlastních výrobků příslušných objemů a tržních cen.

Skepse spojená se zjišťováním efektivnosti inovací se projevila i ve studiích organizovaných mezinárodním ústavem aplikované systémové analýzy (IIASA, 1982-1985) v Luxenburgu. Z těchto studií vyplynulo, že četné podnikatelsky orientované firmy inovační aktivitu nehodnotí izolovaně, nýbrž většinou celkově posuzují, jak realizace inovací přispěla k plnění základních cílů podniku, vyjádřených např. časovými řadami růstu zisku, hodnoty firmy apod.

Rovněž zkušenosti z USA ukazují, že ze souboru 57 podnikatelů jich pouze méně než polovina byla schopna vyčíslit podíl jednotlivých výrobků na zisku. R. Kaplan, profesor účetnictví na Harvard Business School tvrdí: „Nikdy jsem nebyl v závodě, ve kterém by se vědělo, kolik vlastně stojí produkované výrobky.“ Největší zdroj nepřesností je zpravidla v chybném rozvrhování režijních nákladů.

Podobně J. B. QUINN dochází k závěru, že „každý, kdo si myslí, že může kvantitativně zdůvodnit své rozhodnutí (v oblasti zásadních výrobkových inovací – pozn. aut.), je buď lhářem nebo hlupákem… Je zde příliš mnoho neznámých a proměnných. Nakonec každý musí využít intuici, komplexní přístup, který se získává pouze zkušenostmi“. Souhlasit s ním lze v tom, že možnost a věrohodnost vyčíslení přínosů spojených s realizací konkrétních inovací je v přímé závislosti na hloubce realizované inovace. Zatímco u inovací evolučního charakteru může být takovýto propočet poměrně spolehlivý, u revolučních inovací jsou tyto propočty velmi obtížné, často i neuskutečnitelné. Praktické zkušenosti ukazují, že podniky nejsou schopny dostatečně přesně odhadnout ani náklady na vyřešení a zavedení inovace, ani výši efektů, které v souvislosti s touto inovací vznikají, a to mj. proto, že se v momentu zahájení programu nedaří odhadnout všechny možnosti aplikací, které mohou často vést ke vzniku synergického efektu. U radikálních inovací se tak projevuje značná časová, nákladová a tržní nepředvídatelnost, v některých případech mohou mít tyto inovace i nahodilý charakter, neboť mohou představovat vedlejší výstup jiného projektu. Mohou vznikat i situace, že daný projekt je možné vymezit až ve fázi vývoje, kdy již není možné spolehlivě zachytit náklady vynaložené do tohoto stadia.

Za této situace existuje několik způsobů, jak přistupovat k posuzování úspěšnosti řešení inovačních projektů. První z nich spočívá ve snaze vyjádřit, zda existují bariéry inovačního procesu, které by mohly úspěšnost projektů buď výrazně redukovat nebo dokonce tyto projekty úplně znemožnit. Naopak projekty bez výrazných bariér mají šanci na to být efektivní.

Tím se vlastně problém měření efektivnosti inovací částečně transformuje na problém zjišťování předpokladů, aby inovace byla efektivní, popř. na vyloučení, resp. minimalizaci faktorů, které snižují nebo dokonce efektivnost inovace eliminují.

Pokus o systematické utřídění inovačních bariér najdeme u HAUSCHILDTA, který hovoří o technologických, odbytových, finančních a ekologických bariérách. Za mimořádně významné překážky považuje tento autor bariéru znalostní a bariéru chtění. První bariéra přichází do úvahy tehdy, kdy pracovníci odpovědní za průběh inovačního procesu nejsou schopni intelektuálně zvládnout nároky spojené s inovací (např. nedostatečné jazykové, systémové a rozhodovací kompetence). Odpor k inovacím může být vyvolán např. pocitem ohrožení při realizaci inovace nebo pocitem, že jiné akce jsou důležitější.

VAHS a BURMESTER dělí brzdy inovací na exogenní a endogenní. Do první skupiny řadí tržní rizika, státní regulaci, inovační slabost u odběratelů, chybějící rizikový kapitál a nejasné preference ohledně inovací. Mezi endogenními faktory zmiňuje finanční omezení, nekompetentní management, nesystematické inovační procesy, chybějící inovační kulturu, filozofii „naléhavé vytěsňuje potřebné“.

Další možný přístup ke zjišťování efektivnosti spočívá ve zjišťování, do jaké míry byly při realizaci inovací zastoupeny faktory úspěšnosti.

Ve studii HENARDA a SZYMANSKÉHO, vycházející z 60 výzkumných studií, jsou jako nejvýznamnější skupiny faktorů úspěšnosti jmenovány vlastnosti výrobků (a v jejich rámci převaha nad konkurenčními výrobky, řád inovace a kapacity a zdroje), strategické faktory (technologický potenciál a marketingová synergie), procesní vlastnosti (orientace na trh a na zákazníky) a charakteristiky trhu. Je zřejmé, že pro úspěšný inovační proces je důležité přijít s technicky vyspělým výrobkem, kterým jsme předstihli konkurenci, pro který je k dispozici nebo byl vytvořen dostatečný trh, na který je tento výrobek na základě marketingových přístupů ve vhodném časovém okamžiku uveden.

TROMMSDORF a STEINHOFF shrnují výsledky svého bádání o faktorech úspěšnosti inovací spolu s poznatky dalších autorů do zjišťování srovnatelné výhodnosti inovací (tzv. CIA analýzy – Competitive Innovation Advantage), která zdůrazňuje, že pro úspěch výrobku je důležité nejenom vlastní technické řešení výrobku, ale i výhodnost nového výrobku pro uživatele. Konzument není ochoten platit vyšší cenu za nový výrobek jenom proto, že má vyšší parametry oproti svému předchůdci, ale proto, že mu nové parametry přinášejí ekonomickou výhodu. Autoři doporučují posuzovat CIA podle následujících kritérií:

1. výrobek musí mít výraznou převahu v porovnání s konkurencí;
2. tato převaha musí být z hlediska zákazníka důležitá;
3. zákazník si jí musí být vědom;
4. nemůže být jednoduše dosažena konkurencí;
5. nemůže být zpochybněna vlivy okolí.

Další přístupy spočívají ve snaze hodnotit (evaluovat) jednotlivé fáze inovačního procesu a na základě konstatování, že je v průběhu řešení dosaženo určitých výsledků, popř. úrovně rozhodovat o tom, zda má řešení pokračovat. Konečně někteří autoři navrhují posuzovat efektivnost inovací na základě analogických ukazatelů, jako např. při hodnocení efektivnosti investic (čistá současná hodnota, výnosnost, doba návratnosti, vnitřní výnosové procento apod.). Apriorní zjišťování těchto ukazatelů ovšem naráží především na problémy se zjišťováním vynaložených nákladů a věrohodností odhadu rozsahu realizace; aposteriorní přístup může sice poskytnout určité informace využitelné při řešení jiných analogických projektů, ale ve vztahu k danému projektu je využitelný pouze v omezeném rozsahu. Vzhledem k tomu, že při řešení inovačních projektů teprve postupně přibývají informace o možnostech tržního uplatnění výrobku, o předpokládaných nákladech, výrobních postupech a technologiích, je zřejmé, že čím více se budeme na časové ose přibližovat počátečním fázím inovačního procesu, tím více bude stoupat počet kritérií spíše technické, resp. nefinanční povahy, které podle míry své naplněnosti svědčí o tom, že inovace má šanci být po svém dokončení rentabilní. Naopak s narůstající mírou přiblížení se okamžiku tržní realizace inovace bude stoupat podíl a význam ukazatelů čistě ekonomické povahy.