Inovační procesy v podniku



Financování inovačního procesu

Příprava a realizace inovací je spojena s náklady, směřujícími do výzkumu, vývoje, přípravy nové výroby, investic, průzkumu trhu, propagace, distribuce, poprodejních služeb apod. Jak jsme již ukázali v předcházející části, financování těchto aktivit můžeme přirovnat k financování investičních projektů, u kterých musíme rovněž stanovit zdroje financování, náklady na jejich pořízení, efektivnost užití apod.

Méně intenzivní inovační procesy nemusí vyžadovat tvůrčí aktivitu v podobě výzkumné a vývojové činnosti s eventuální potřebou navazujících investicí, ale i v tomto případě si realizace inovací nižších řádů, zavádění racionalizačních a zlepšovatelských námětů nebo doporučení týmu hodnotové analýzy vyžaduje vynakládání finančních prostředků, které sice nemůžeme posuzovat jako určitý druh investice, ale které přesto představují nákladové zatížení podniku.

Jak je uvedeno v Zelené knize výzkumu a vývoje, české podniky vynakládají na výzkum a vývoj přibližně 0,5 % svého obratu, zatímco v podnicích EU 15 činí tento podíl více než 1 % obratu a např. ve Švédsku se jedná téměř o 4 %.

Toto zaostávání českých podniků je vyvoláno řadou příčin. Patří k nim způsob privatizace v 90. letech minulého století, který většinou nepřinesl nové kapitálové fondy a některé podniky byly od svého založení značně zadlužené, některé podniky využily tzv. „transformačních polštářů“ (podhodnocený kurz československé koruny, nízké mzdy) a nerestrukturalizovaly se.

Projevil se i nedostatek kvalifikovaných pracovníků, kteří nezvládli přípravu kvalitních podnikatelských projektů.

Financování inovací ze soukromých zdrojů

Z dosavadního výkladu vyplývá, že základním článkem financování inovačního procesu musí být podniky, protože jinak budou v tržním prostředí v kratší či delší perspektivě odsouzeny k zániku. Podíl nákladů na inovace by měl činit min. 3-5 % z obratu a podniky by měly tento údaj veřejně publikovat. Je úkolem státu a jeho hospodářské politiky, aby podniky mohly zdroje financování reálně tvořit a využívat. Daňové zatížení nesmí být neúměrně vysoké, jinak budou podniky své zisky uměle snižovat a podniky s cizím kapitálem budou svůj zisk generovat např. prostřednictvím cenové politiky v zahraničí. Odpisy musí svou výší odpovídat míře opotřebení a intenzitě technického pokroku. Stav kapitálového trhu musí motivovat podniky k získávání prostředků z tohoto zdroje v daleko větší míře než dosud. Úvěry musí být podnikům dostupné z hlediska výše úroků, způsobu získávání (ručení), dosažitelnosti (banky nesmí preferovat podniky z portfolia svých fondů) a reálnosti získání (úvěrovou kapacitu bank nelze vyčerpat státními cennými papíry).

Externím vlastním zdrojem financování inovací podniky mohou být prostředky, získané emisí podnikových akcií. V podmínkách českého hospodářského a právního prostředí není použití tohoto zdroje prozatím příliš rozšířeno. Po roce 1990 došlo jen výjimečně k emisi primárních akcií a i v současné době nejsou podniky nakloněny tomuto způsobu získávání prostředků pro další rozvoj. Lze ale očekávat, že postupně s konsolidací českého kapitálového trhu bude stoupat jeho význam i pro získávání prostředků na inovace.

Především u velkých podniků má důležitý význam způsob rozhodování a disponování s podnikovými prostředky, určenými na inovace. Zpravidla se při tomto rozhodování hledá odpověď na následující otázky:

1. Čím se zabývá konkurence?
2. Jaké náklady jsou spojeny s projekty, doporučovanými vlastními výzkumníky?
3. Co si můžeme dovolit?

V současné době se prosazuje přístup, založený na následujících principech:

• princip dekompozice, vyžadující aby se o výběru inovačních projektů a jejich financování rozhodovalo na těch místech v podnikové hierarchii, kde jsou k dispozici nejlepší a nejspolehlivější informace;
• princip subsidiarity, podle kterého by rozhodování mělo proběhnout na nejnižším článku v podniku, který má k dispozici potřebné údaje a prostředky;
• princip kompatibility (kongruence), který požaduje, aby ten, kdo rozhoduje o realizaci a cílech projektů současně nesl odpovědnost za výdaje a příjmy s tímto projektem spojené;
• princip integrace, který předpokládá, že existují projekty, které přesahují možnosti dílčích podnikových jednotek a musí být proto řešeny na celokoncernové úrovni.

Z hlediska inovačního procesu běžné komerční banky vystupují vůči podnikům především jako poskytovatelé externího cizího kapitálu v podobě dlouhodobých bankovních úvěrů. Odlišnost inovací od investicí vede i v českých podmínkách k tomu, že se u bank projevila zvýšená citlivost na nejistotu a riziko, které může být u inovací mimořádně vysoké. Inovační projekty bývají značně náročné v technické oblasti, které nejsou pracovníci banky schopni vyhodnotit a jejich posouzení externími experty by bylo pro banku finančně značně náročné. České banky se navíc v devadesátých letech vyčerpaly svou angažovaností ve velkých, často předlužených podnicích a na poskytování úvěrů na nadějné inovační projekty předkládané malými firmami jim nezbývaly ani prostředky, ani odhodlání.

Neochota bank angažovat se při financování inovací je zvláště významná ve vztahu k malým a středním podnikům (MSP), které zpravidla nemohou poskytnout bance dostatečné záruky za přijímaný úvěr. Příznačná je v této souvislosti i výrazná informační asymetrie, kdy MSP má podrobné informace o technické stránce projektů, ale bance chybí většinou další informace ekonomického charakteru, důležité pro poskytnutí úvěru. Pokud by banka nakonec byla ochotna úvěr poskytnout, není MSP zpravidla schopen finanční a cenové požadavky banky akceptovat.

K dalším bariérám úvěrování podniků (které nesouvisejí pouze s financováním inovací) se řadí nedostatečná ochrana práv věřitele, nízká výtěžnost konkurzního řízení, nedostatek kvalitních informací o finanční situaci MSP a nízká kvalita podnikatelských záměrů. Obecně platí, že je pro banky výhodnější poskytnout jeden větší úvěr než řadu úvěrů menších, protože pracnost s přípravou úvěru je téměř nezávislá na jeho velikosti. V případě podnikatelského nezdaru je u projektu MSP často ohrožen celý podnik, který se může dostat do konkurzního řízení. Možnost zpětného získání poskytnutých prostředků je v tomto případě pro banku minimální. Pokud ztroskotá projekt u velkého podniku, potom zpravidla nedochází k ohrožení jeho existence.

Skutečnost, že banky preferují poskytování úvěrů na projekty, které mají spíše čistě investiční nebo provozní charakter, se projevuje i v nabídce úvěrových produktů jednotlivých bankovních domů. Některé banky nabízejí podnikům kromě provozního a investičního financování spolupráci při realizaci exportu např. tím, že poskytnou exportní financování, usnadní úvěrové řízení, popř. zajistí inkaso plateb. Zajištění exportu přitom může být jednou z podmínek pro realizaci určité inovace. Ještě těsnější vazbu na inovační proces mají ty bankovní produkty, které usnadňují podnikům žádosti o dotace ze zdrojů EU. Podle platných pravidel mohl podnik prostředky ze strukturálních fondů EU získat až po úspěšném dokončení projektu a po předložení příslušných dokladů prokazujících výši nákladů. Proto některé banky umožňují podnikům získat tzv. úvěrový příslib, který umožňuje při podání žádosti o dotaci prokázat finanční připravenost projekt realizovat. Další možnost spočívá v tzv. předfinancování dotace, (tj. úhrady výdajů, které budou pokryty dotací) v době mezi termíny plateb a obdržením dotace. Nedotované části projektů je posléze možné uhradit pomocí střednědobého nebo dlouhodobého investičního úvěru.

Velké naděje jsou spojovány s financováním inovačního procesu prostřednictvím private equity-venture capital, což představuje financování soukromým kapitálem rizikového charakteru v podobě tzv. Business Angels (BA) a Venture Capital (VC) fondů.

Venture Capital je rizikový kapitál, vkládaný prostřednictvím rizikového fondu do základního kapitálu zpravidla veřejně neobchodovatelných firem s cílem financovat počáteční činnost firmy, popř. projekty rozvojového a inovačního charakteru. Může se jednat o tzv. seed-financing, které je zaměřeno na financování nákladů výzkumu a vývoje vznikajícího produktu nebo na financování prvních kroků v podnikání nebo o start-up-financing, které se zaměřuje na zakládání podniků popř. na další vývoj výrobků až do stádia výrobní zralosti a na pořízení výrobních faktorů. Současné pojetí VC financování má ještě širší záběr. Může se jednat např. o poskytnutí finančních prostředků na nákup jiných firem, popř. na převzetí vlastní firmy jejím managementem nebo o financování přípravy vstupu podniku na burzu.

Již z těchto příkladů rizikového financování a jeho fungování vyplývá, že existují rozdíly mezi získáním kapitálu z fondů rizikového kapitálu a z bankovních úvěrů. Fond VC neposkytuje podniku zpravidla úvěr, ale vlastní kapitál. Přijímající firma proto není zatěžována splácením úroků a umořováním dluhů, naopak dochází ke zvýšení její kapitálové vybavenosti, což může zvýšit její kreditibilitu pro případ zájmu o bankovní úvěry. VC investor může získat detailnější informace o hospodaření firmy a může zasáhnout do jeho průběhu, popř. může v případě potíží najmout externí experty nebo dále kapitálově podpořit projekt, pokud se projeví nedostatek finančních prostředků. Pozitivně se může rovněž projevit lepší znalost podnikatelského prostředí v daném oboru a schopnost navázat potřebné kontakty.

Přes uváděné nesporné přednosti financování rizikovým VC není tato forma financování inovačního procesu příliš rozšířena. Jedním z hlavních důvodů jsou požadavky VC společností na očekávanou rentabilitu realizovaných projektů, které se pohybují zpravidla na úrovni 20-30 %. Je zřejmé, že projektů, které by slibovaly tak vysokou rentabilitu je minimum. Řadu VC fondů dále odrazuje vysoká rizikovost inovačních projektů, takže fondy zaměřené na seed-financing se v Česku zatím nevyskytují vůbec a start-up-financing poskytuje jen několik málo fondů.

Nízký podíl financování inovací VC kapitálem souvisí rovněž s tím, že se v ČR nedostatečně využívají principy partnerství mezi soukromým a veřejným sektorem (PPP – Public Private Partnerships), na jejichž základě by bylo možné např. vytvářet fondy pro investice do začínajících inovačních firem. Destimulující pro soukromé investory je rovněž vícenásobné zdanění jimi poskytovaného rizikového kapitálu.

Některá slabá místa spojená s fungováním fondů rizikového kapitálu odstraňuje poskytování rizikového kapitálu prostřednictvím tzv. business angels, též označovaných jako „kmotři podnikatelů“. Za tímto označením zpravidla vystupují kapitálově silní jedinci, často s vlastními rozsáhlými zkušenostmi z podnikání, kteří jsou ochotni použít vlastní kapitál pro investice do pro ně zajímavých nápadů či podniků. Kapitálový vstup uskuteční zakoupením minoritního podílu ve firmě s očekáváním, že po určité době (zpravidla 3-5 let) tento svůj podíl odprodají a na základě rozdílu mezi nákupní a prodejní cenou svého podílu realizují zisk. Tento kapitálový vstup se na rozdíl od VC uskutečňuje zpravidla anonymně. Rozdíl oproti VC spočívá často v tom, že business angels se osobně angažuje ve firmě, do které investoval. Může v ní vystupovat jako poradce a přinášet své obchodní a oborové zkušenosti, popř. v ní být zaměstnán na pracovní úvazek. Jestliže si uvědomíme, že nedostatek manažerských zkušeností bývá velmi často příčinou krachu začínajících firem, je tento přínos velmi významný. Tato angažovanost ovšem může přinášet i určitá rizika v podobě konfliktů mezi stávajícími majiteli a managementem a „podnikatelským kmotrem“. Hlubší znalosti business angels o technických, manažerských i obchodních otázkách v daném oboru vedou k tomu, že business angels bývají ochotni se v podstatně větší míře angažovat i v počátečních fázích inovačního procesu poskytnutím seed a start-up kapitálu.

I když v Česku byla již v r. 2001 založena organizace „Business Angels Czech“ (BA Czech), která zastupuje roli nezávislého a autonomního servisu pro zájemce o tuto podobu rizikového kapitálu, tato forma financování je u nás rozšířena minimálně, což je především způsobeno nedostatkem jedinců s potřebným finančním zázemím, schopných vystupovat v roli business angels. Záporně se projevuje rovněž neochota státu poskytnout nositelům tohoto kapitálu snížení daňového zatížení nebo jiná zvýhodnění, částečně kompenzující vysokou rizikovost těchto projektů.

Celkově lze konstatovat, že prostředky pro financování inovačního procesu z podnikatelských zdrojů jsou nedostatečné. Jejich výše činila v r. 2008 0,91 % HDP, zatímco ve vyspělých zemích jako např. Finsko, Švédsko, Japonsko a Jižní Korea tento podíl přesahoval 2 %.

Financování a podpora inovačního procesu z veřejných zdrojů

Přímá podpora inovačního procesu z veřejných zdrojů

I když podnikové zdroje musí představovat hlavní součást financování inovačního procesu, je nezbytné, aby byly doplněny prostředky ze státního rozpočtu. Vývoj výše této podpory od r. 1993 naznačuje, že byla v Česku podceněna a teprve v roce 1996 byl zastaven pokles těchto částek. V roce 2010 měla státní podpora podle zásad tzv. Lisabonské strategie dosáhnout úrovně 1% na HDP. Skutečný vývoj ale ukazuje, že podobně jako ve většině ostatních zemích EU nebude tento cíl naplněn, protože v r. 2008 činil tento podíl 0,55 % na HDP. Nesplněn zůstane i další cíl obsažený v Lisabonské strategii, aby celkové výdaje na výzkum a vývoj (tj. včetně podnikatelských prostředků) činily 3 % na HDP (tento ukazatel nazýváme intenzita výzkumu a vývoje). Tento ukazatel dosahoval v ČR v roce 2006 1,55 % na HDP a do r. 2008 poklesl na 1,46 %. Přímá finanční podpora může být podle zákona o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací poskytována ve formě účelové, popř. institucionální podpory.

Účelová podpora může být poskytnuta pouze na základě výsledků veřejné soutěže ve výzkumu a vývoji na grantové projekty základního výzkumu z výdajů Grantové agentury České republiky, programové projekty základního a aplikovaného výzkumu, realizující Národní program výzkumu a nebo na projekty aplikovaného výzkumu a vývoje z výdajů na výzkum a vývoj rozpočtových kapitol příslušných správních úřadů, popř. Technologické agentury ČR, zřízené v r. 2009. Dále je možné účelovou podporu poskytnout na programy výlučně určené pro potřeby státu nebo územních samosprávních celků.

Vedle účelové podpory se státní podpora výzkumu a vývoje, vývoje a inovací uskutečňuje formou institucionálního financování, tj. podporou výzkumných organizací jako celku. Z těchto prostředků jsou na základě komplexního hodnocení výsledků jejich činnosti financovány jejich investice, mzdy apod.

Nepřímá finanční podpora inovačních procesů z veřejných zdrojů

Kromě podnikových prostředků a přímé podpory z veřejných zdrojů se může významným nástrojem stimulace inovačního procesu stát i nepřímá podpora z veřejných zdrojů. Jestliže přímá podpora spočívá v poskytování prostředků z veřejných rozpočtů, nepřímá podpora se uskutečňuje formou snížení předepisované sazby celních, daňových a jiných sazeb, dávek a poplatků, které jsou součástí příjmu těchto rozpočtů. Závažná je přitom skutečnost, že např. snížení daňové sazby nemusí automaticky znamenat i snížení rozpočtového příjmu, protože nižší procentní sazba může být vykompenzována absolutním nárůstem zdaňovaných aktivit. Podobně snížení celní sazby může vést k vyššímu výnosu z cel, jestliže dojde u dané komodity v důsledku nižšího cla k nárůstu importu podléhajícího clu. Zvláště v zemích s vysokým celním a daňovým zatížením, mezi něž patří i Česká republika, se může nepřímá podpora stát důležitou součástí mechanismu financování inovačního procesu. Jedna z předností tohoto způsobu spočívá v tom, že na rozdíl od přímé podpory nenarušuje konkurenční prostředí, protože tento způsob podpory může získat každý, kdo splní příslušná kritéria.

K možnostem uplatnění nepřímé podpory inovačního procesu patří např.:

• zavedení stejného režimu zahrnování nakupovaných výsledků výzkumu a vývoje do nákladů stejně, jako je tomu u vlastní činnosti v této oblasti (dosud se externě získané poznatky nakupují ze zisku a podléhají odepisování jako ostatní dlouhodobý nehmotný majetek);
• nákup a investice pro výzkum a vývoj daňově zvýhodnit zavedením nové položky odečitatelné od daně (např. 20 % ze vstupní ceny dlouhodobého hmotného nebo nehmotného majetku);
• uplatňovat daňově uznatelné opravné položky vytvářením rezervy již v průběhu projektů výzkumu a vývoje;
• instituce výzkumného charakteru by neměly vůbec nebo jen v minimální míře platit daň ze zisku, pokud tento zisk okamžitě vloží do výzkumu a vývoje;
• plné osvobození dovozů pro účely výzkumu a vývoje od cla a DPH u všech typů organizací;
• plné osvobození od darovací daně u finančních i věcných darů prokazatelně používaných výlučně pro výzkum a vývoj;
• vytvoření vhodného prostředí pro využívání rizikového kapitálu ve výzkumu a vývoji, včetně speciálních nabídek, zdaňovacího režimu, uznání rezerv apod..

Podpora inovačního procesu z prostředků Evropské unie

Jednou z možností podpory inovačního procesu v rámci EU jsou její rámcové programy, jejichž obecným cílem je zlepšit koordinaci výzkumu a vývoje v rámci Evropské unie. V letech 2002-2006 byl realizován 6. rámcový program s rozpočtem 16,270 miliard €, který byl koncipován tak, aby v maximální míře přispěl k naplnění tzv. Lisabonské strategie (dosáhnout toho, aby se Unie do r. 2010 stala nejkonkurenceschopnější a dynamickou ekonomikou založenou na poznatcích) a Barcelonského cíle (aby podíl výdajů na výzkum a vývoj v EU činil v r. 2010 průměrně 3 % HDP). Pro financování z tohoto zdroje platí, že EU finančně přispívá pouze určitým procentem z celkových nákladů projektu. Účastníci projektu proto musí použít své vlastní zdroje, popř. si je vypůjčit např. od Evropské investiční banky, resp. získat jiným způsobem. Podle principu subsidiarity musí být projekty nadnárodní, s tím, že jeden z účastníků konsorcia vystupuje v roli koordinátora, kterému Evropská komise převede svůj příspěvek a ten ho dále rozdělí mezi všechny účastníky.

Těchto cílů 6. rámcového programu se bohužel nepodařilo dosáhnout ani v oblasti výše výdajů na vědu a výzkum, ani z hlediska konkurenceschopnosti.

V období 2007-2013 je s rozpočtem 73 mld. € realizován 7. rámcový program Evropské unie, který směřuje do 4 specifických programů: Spolupráce, Myšlenky, Lidé a Kapacity. Jádro programu a největší finanční prostředky směřují do oblasti Spolupráce (Cooperation) – více než 62 % prostředků. Mezi tematickými prioritami najdeme podobně jako v předcházejícím programu informační a komunikační technologie, nanovědy a nanotechnologie, a dále např. dopravu, bezpečnost a kosmický výzkum a další. Novinkou je Rámcový program pro konkurenceschopnost a inovace – The Competitivenes and Innovation Framework Programme (CIP), jehož těžiště spočívá v realizaci a co nejširší komercionalizaci nově získaných poznatků.

Další možnost podpory inovací z prostředků EU představuje financování ze strukturálních fondů EU. Strukturální fondy tvoří jádro regionální a strukturální politiky EU, která se zaměřuje na snižování rozdílů v úrovni rozvoje jednotlivých regionů členských států a snižování jejich zaostalosti. Z těchto fondů mohou být spolufinancovány např. přímé investice do vytváření nových pracovních příležitostí, služby pro malé firmy (poradenství, zahájení podnikání, marketing, certifikace atd.), základní hospodářská infrastruktura, infrastruktura pro vzdělávání a zdravotnictví apod. Z hlediska potřeb financování inovačního procesu je důležité, že jednou z oblastí, kam tyto prostředky směřují je výzkum, rozvoj a inovace.

Nejtěsnější vazbu na inovační procesy má operační program Podnikání a inovace (OPPI), za jehož implementaci v Česku odpovídá Ministerstvo průmyslu a obchodu. V rámci tohoto programu je definováno 7 tzv. prioritních os rozdělujících operační program na logické celky, které jsou dále konkretizovány prostřednictvím oblastí podpor. Prioritní osa 4 s názvem Inovace je zaměřena mj. na ochranu práv průmyslového vlastnictví, zvýšení technických a užitných hodnot výrobků, zavedení nových metod organizace firemních procesů apod. Prioritní osa 5, která má název Služby pro podnikání a inovace, směřuje do oblasti rozvíjení kvalitní infrastruktury pro rozvoj lidských zdrojů, pro rozvoj spolupráce mezi podniky a vědeckovýzkumnými a vzdělávacími institucemi a infrastruktury pro podnikání. Na OPPI navazuje operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost (OPVpK), který směřuje např. k prohloubení kvalifikace zaměstnanců v podnicích a rozšíření jejich znalostí a dovedností pomocí obecného a specifického vzdělávání. Operační program Výzkum a vývoj pro inovace (OP VaVpI) vyžaduje, aby minimálně 90 % prostředků bylo použito na investice do rozvoje kapacit pro výzkum a vývoj, posílení kapacit vysokých škol v terciárním vzdělávání pro inovace a pro technickou asistenci. Oba posledně jmenované programy řídí MŠMT.

Významným nástrojem podpory inovací je program EUREKA, který byl vyhlášen v roce 1985. Česko se k tomuto programu připojilo v r. 1995. Cílem tohoto programu je podporovat nadnárodní spolupráci mezi průmyslovými podniky, vysokými školami a výzkumnými ústavy a díky tomu dosahovat zvyšování výkonnosti a konkurenceschopnosti evropského výzkumného prostoru.

Kritéria pro zapojení do tohoto programu jsou následující:

• spolupráce podniků a výzkumných organizací nejméně ze dvou členských zemí;
• dosažení znatelného pokroku (inovace vyššího řádu) u výrobku nebo procesu;
• pro výsledky řešení projektu musí existovat komerční využití a uplatnění na trhu;
• účastníci projektu musí mít technické, finanční a řídící kompetence pro jeho řešení.

Program EUREKA nestanovuje tematické úkoly a necentralizuje financování ani výběr projektů. Díky tomu je projekt EUREKA méně administrativně náročnější, rychleji realizovatelný a dostupný i pro menší podniky. Návrhy na řešené programy vycházejí zdola (tzv. princip bottom up), od jednotlivých podniků a výzkumných institucí. Podpora EU původně nespočívala v poskytování finančních dotací, ale v tom, že sekretariát programu se sídlem v Bruselu zajišťoval všechny potřebné činnosti pro koordinaci programu (např. cirkulaci nových projektů, vyhledávání vhodných zahraničních partnerů pro spolupráci, vydávání informačních materiálů, správu veřejné databáze apod.). Finanční zabezpečení projektů se uskutečňovalo pouze z prostředků navrhovatelů, které byly zpravidla doplněny z národních prostředků určených na výzkum a vývoj. K slabším stránkám tohoto programu patří nedostatečná synchronizace veřejné podpory zahraničních partnerů, změny strategií partnerů a změny na trhu. Pozitivní změna spočívá v tom, že v období 2007-2013 je možné spolufinancování projektů z prostředků EU v rámci programu EUROSTARS. Program EUROSTARS mění stávající podmínky financování tak, že kombinuje princip bottom up (tj. vytváření projektů zdola nahoru) a komerční zajištění jejich výstupů a zároveň předpokládá společné financování z národních prostředků a ze zdrojů Evropské komise prostřednictvím 7. rámcového programu.

Pro financování určitých typů investičních projektů, které mohou být zaměřeny mj. na inovace, hraje důležitou úlohu Evropská investiční banka (EIB).Tato banka byla založena jako nezisková organizace na základě prostředků poskytnutých akcionáři, kterými jsou členské státy EU. Ve své činnosti využívá především půjček na finančních trzích, které získává díky nejvyššímu možnému ratingu (AAA) za velmi výhodných podmínek a může je posléze investovat do jednotlivých projektů, jakými jsou např. zvyšování konkurenceschopnosti evropských průmyslových odvětví a malých podniků, budování transevropských sítí, podpora sektoru informační technologie apod. Toto financování se u menších projektů uskutečňuje prostřednictvím národních komerčních bank (v Česku např. Česká spořitelna a ČSOB), zatímco půjčky větším projektům s celkovými náklady minimálně 25 mil. € poskytuje přímo prostřednictvím programu SFF (Structured Finance Facility). EIB je také majoritním akcionářem Evropského investičního fondu, jehož cílem je financovat investice do malých a středně velkých podniků a některé riskantnější projekty. Během 7. rámcového programu se využívá nový nástroj financování pod názvem Risk-Sharing Finance Facility (RSFF). V zásadě se jedná o peníze EU deponované u Evropské investiční banky, jež pokrývají náklady banky na rozšíření půjček o další inovativní projekty s vyšší mírou rizikovosti a na částečné krytí případných ztrát.