Obchodní tajemství

22. 6. 2010 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Podnikatelé ve svém podniku využívají různé technologické a výrobní postupy, receptury, vznikají jim vztahy s dodavateli, budují si klientelu, plánují určité obchodní strategie. Takové informace mají většinou určitou hodnotu, jejich využívání přináší podnikateli zisk, a pokud by byly někým neoprávněně použity, podnikatel by tím mohl být poškozen. Za určitých podmínek jsou takové skutečnosti chráněny zákonem.

Obsah dokumentu:

Co je obchodním tajemstvím

Obchodní tajemství je většinou v právní teorii řazeno mezi práva průmyslového vlastnictví. Může se jednat o skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální (nebo i nemateriální) hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel jejich utajení odpovídajícím způsobem zajistil. Aby určitá skutečnost byla obchodním tajemstvím, musí dle § 17 obchodního zákoníku splňovat všechny uvedené znaky současně. Podrobněji k jednotlivým znakům:

  • obchodní, výrobní či technická povaha skutečnosti – Takovou povahu mají zejména následující skutečnosti: seznamy zákazníků, seznamy dodavatelů, nákupní prameny, seznam zástupců, obrat prodejen, cenové kalkulace, obchodní záměry, marketingové strategie, technologické postupy, výrobní vzory a prototypy, receptury, plány, výkresy, nepatentované vynálezy, výsledky pokusů atd.
  • skutečnost souvisí s podnikem – Slouží k provozu podniku (např. výrobní postup), nebo vzhledem ke své povaze k tomu má sloužit (např. strategie rozvoje podniku, která má být využita teprve v budoucnu).
  • skutečná nebo alespoň potenciální materiální nebo nemateriální hodnota skutečnosti – Hodnota spočívá v tom, že určitá skutečnost je zpeněžitelná či jinak hospodářsky využitelná a vyzrazení skutečnosti je způsobilé dotknout se hospodářského výsledku podnikatele (ať už se porušení obchodního tajemství v hospodářském výsledku projeví nebo ne).
  • skutečnost není v příslušných obchodních kruzích běžně dostupná – Příslušnými obchodními kruhy jsou myšleny osoby, které jsou potenciálními nebo skutečnými konkurenty podnikatele (nebo osoby, které by jim mohly takové skutečnosti sdělit). Na tom, že skutečnost není v příslušných obchodních kruzích běžně dostupná nemění nic např. fakt, že je skutečnost známa vědecké veřejnosti.
    Nejde o obchodní tajemství, pokud jde o skutečnosti, které si může kdokoli zjistit např. z obchodního rejstříku či jiného veřejně dostupného registru.
  • podnikatel má vůli k utajení skutečnosti – Aby se jednalo o obchodní tajemství, je také nutné subjektivní hledisko podnikatele, tedy jeho vůle k utajení skutečnosti, resp. projev takové vůle. Může se tak stát výslovně (např. písemně) nebo i samotným přijetím opatření k zajištění utajení skutečnosti. Protože však je na podnikateli, aby v případném sporu dokázal, že určitá skutečnost byla obchodním tajemstvím, lze doporučit, aby se jednalo o výslovný písemný projev vůle.
  • podnikatel adekvátně zajistí utajení skutečnosti – Závisí na podnikateli a na povaze skutečnosti, jakým způsobem zajistí její utajení. Skutečnosti mohou být zachyceny v listinách, počítačových souborech, je s nimi seznámen určitý okruh zaměstnanců podnikatele, případně i obchodních partnerů. Na místě bude ochrana hmotných nosičů informací (např. jejich uložení v trezoru), uložení smluvní povinnosti utajovat určité skutečnosti osobám, které se s nimi dostanou do styku (např. zaměstnancům) apod.

Obchodní tajemství a jeho ochrana vzniká naplněním všech výše uvedených zákonných znaků a zaniká, zanikne-li alespoň jeden znak (např. podnikatel již nemá vůli skutečnost utajit).

zpět na Obsah dokumentu

Související pojmy: know-how a důvěrné informace

Know-how lze podle odborné literatury vymezit jako soubor výrobních, technických, technologických a jiných poznatků a dovedností, které vedou k racionálnějšímu nebo efektivnějšímu vyřešení určitého problému a jsou podnikatelsky využitelné. I know-how může a často i bude spadat do obchodního tajemství, pokud má ovšem všechny jeho znaky. Pojem know-how používá obchodní zákoník např. v § 60 odst. 2, ze kterého vyplývá, že know-how může být předmětem nepeněžitého vkladu do základního kapitálu obchodní společnosti. Lze shrnout, že obchodní tajemství a know-how tvoří dvě množiny, které se částečně, ne však úplně, překrývají.

Při sjednávání smluv si obvykle jednající strany předávají různé informace důležité pro uzavření smlouvy, které mohou mít důvěrnou povahu, podnikatel má zájem na tom, aby tyto informace druhá strana nijak dále nešířila, a aby je sama neužila způsobem, který by byl v rozporu se zájmy podnikatele. Obchodní zákoník pamatuje na ochranu takových důvěrných informací v § 271, kde stanoví: „Jestliže si strany při jednání o uzavření smlouvy navzájem poskytnou informace označené jako důvěrné, nesmí strana, které byly tyto informace poskytnuty, je prozradit třetí osobě a ani je použít v rozporu s jejich účelem pro své potřeby, a to bez ohledu na to, zda dojde k uzavření smlouvy, či nikoli.“ Z uvedeného vyplývá mimo jiné, že podnikatel musí o svá práva pečovat, tedy informace, které považuje za důvěrné, takto při jednání označit, a to nejlépe v písemné podobě.

Členové statutárního orgánu společnosti (a potažmo i členové dozorčí rady) jsou povinni zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu (výslovně je to upraveno u členů představenstva společnosti v § 194 odst. 5 obchodního zákoníku).

„Majitel“ obchodního tajemství

Kdo je osobou, která má práva k obchodnímu tajemství? Obchodní tajemství patří k podniku, je jeho součástí. Náleží tedy tomu, kdo podnik vlastní. Taková osoba může obchodním tajemstvím nakládat, zejména může udělit svolení k jeho užití a stanovit podmínky užití.

Obchodní zákoník však používá poměrně zavádějící formulaci, že výlučné právo nakládat obchodním tajemstvím má „podnikatel, který provozuje podnik“. Takovým podnikatelem však může být i nájemce podniku. Odborná literatura dovozuje, že nájemce podniku má tzv. zákonnou licenci k obchodnímu tajemství (§ 488g odst. 1 obchodního zákoníku) a může obchodní tajemství v rámci této licence využívat k provozování podniku, ale již nemá právo s ním nakládat tak, jako vlastník podniku.

Můžeme tuto situaci pro ilustraci srovnat například s nájmem bytu. Nájemce může byt užívat, tedy bydlet v něm, avšak nemůže jej např. prodat, protože toto právo má pouze vlastník bytu. Pokud tedy podnikatel pronajme podnik jinému podnikateli, je jistě na místě ve smlouvě o nájmu podniku vymezit, které skutečnosti tvoří obchodní tajemství, a zavázat nájemce podniku k tomu, že obchodní tajemství nezneužije, respektive jej nebude šířit mimo rámec podniku. Oprávnění užívat obchodní tajemství zaniká skončením nájmu.

Problém může nastat, pokud nájemce podniku v době nájmu „vnese“ do podniku nějaké nové obchodní tajemství, např. objeví a zavede nový výrobní postup. Kdo bude potom vlastníkem takové informace, vlastník podniku, nebo nájemce podniku? Tato otázka dosud nebyla spolehlivě a přesvědčivě vyřešena. Z tohoto důvodu by si strany měly již ve smlouvě o nájmu podniku dohodnout, jak naloží se skutečnostmi, které mohou vzniknout v době nájmu podniku a budou tvořit z pohledu stran obchodní tajemství. Např. je možné uzavřít dohodu o konkurenční doložce pro dobu po skončení nájmu podniku, podle níž jedna strana bude vlastníkem obchodního tajemství a bude jej využívat při provozu podniku a druhá strana se zaváže tyto skutečnosti nevyužívat (a zároveň utajovat), přičemž za to obdrží odpovídající (např. finanční) kompenzaci.

zpět na Obsah dokumentu

Jakým způsobem lze obchodním tajemstvím nakládat

Jak již bylo uvedeno výše, vlastník podniku je oprávněn nakládat obchodním tajemstvím, jelikož je jeho majitelem. Je oprávněn zejména získávat z něj majetkový prospěch, udělit k němu licenci, nebo jej dokonce může „odtajnit“ (tedy zpřístupnit jej veřejnosti), avšak tím pochopitelně předmětné skutečnosti pozbudou charakter obchodního tajemství. O tzv. zákonné licenci k obchodnímu tajemství byla řeč již výše v souvislosti s nájmem podniku.

Obchodní zákoník neupravuje zvláštní smlouvu, kterou by podnikatel uděloval licenci k využití obchodního tajemství. Vzhledem k tomu, že podle převažujícího názoru odborníků patří obchodní tajemství do oblasti průmyslového vlastnictví, je proto třeba použít licenční smlouvu k předmětům průmyslového vlastnictví podle § 508 – § 515 obchodního zákoníku. Existují však i opačné názory, podle kterých je smlouva o poskytnutí licence k obchodnímu tajemství smlouvou nepojmenovanou. Touto smlouvou opravňuje poskytovatel nabyvatele ve sjednaném rozsahu a na sjednaném území k výkonu práv z průmyslového vlastnictví a nabyvatel se zavazuje k poskytování určité úplaty, nebo jiné majetkové hodnoty. Smlouva musí být písemná, jinak bude neplatná.

Licence rozlišujeme výhradní (výlučné) a nevýhradní (nevýlučné).

Poskytnutím výlučné licence poskytovatel uděluje nabyvateli právo obchodní tajemství využívat a současně se zavazuje, že pro vymezené území neudělí licenci žádnému jinému subjektu. Poskytovatel je oprávněn obchodní tajemství využívat sám, pokud není ve smlouvě sjednáno jinak.

Poskytnutím nevýlučné licence poskytovatel uděluje nabyvateli právo obchodní tajemství využívat s tím, že si ponechává právo udělit další licenci pro totéž obchodní tajemství a pro stejné území.

V licenčních smlouvách je třeba rovněž sjednat místní a časové omezení licence (na jakém území a po jakou dobu může být obchodní tajemství využíváno).

Dále je vhodné v licenční smlouvě upravit možnost poskytování podlicence – tedy, zda nabyvatel licence je oprávněn poskytnout oprávnění k využívání obchodního tajemství další osobě či nikoliv. Není-li ve smlouvě stanoveno jinak, platí, že nabyvatel není oprávněn k poskytnutí podlicence bez souhlasu poskytovatele licence.

Obchodní zákoník stanoví, že poskytovatel je povinen bez zbytečného odkladu po uzavření smlouvy poskytnout nabyvateli veškeré podklady a informace, jež jsou potřebné k výkonu práva podle smlouvy. Podle § 513 je nabyvatel povinen utajovat poskytnuté podklady a informace před třetími osobami, ledaže z jejich povahy nebo ze smlouvy vyplývá, že poskytovatel nemá zájem na jejich utajení (v případě obchodního tajemství pochopitelně zájem na jeho utajení mít bude). Za třetí osoby se podle zákona nepovažují osoby, jež se účastní na podnikání podnikatele a které podnikatel zavázal mlčenlivostí. Po zániku smlouvy je nabyvatel povinen poskytnuté podklady vrátit a dále utajovat poskytnuté informace do doby, než se stanou obecně známými.

Pokud jde o dobu po skončení smlouvy, je vhodné ve smlouvě jasně vymezit, že nabyvatel nebude po jejím skončení dále obchodní tajemství využívat (obdobně jako u nájmu podniku). Podle licenční smlouvy upravené v obchodním zákoníku má dále poskytovatel povinnost učinit potřebná právní opatření k ochraně výkonu práva nabyvatelem. Nabyvatel na druhou stranu musí bez zbytečného odkladu upozornit poskytovatele, pokud bude ve výkonu práva někým omezován, nebo zjistí, že jiné osoby porušují toto právo.

Povinnost poskytovatele licence k obchodnímu tajemství prosazovat v takovém případě jeho ochranu vyplývá z toho, že poskytovatel je majitelem obchodního tajemství. Není-li smlouva sjednána na dobu určitou, lze ji vypovědět, a to s výpovědní lhůtou jeden rok od konce kalendářního měsíce, v němž byla výpověď doručena druhé straně. Výpověď musí mít písemnou formu (neboť i smlouva samotná je písemná). Např. tedy pokud je výpověď doručena druhé straně 17. ledna 2008, výpovědní lhůta skončí 31. ledna 2009.

Pokud se strany rozhodnou uzavřít smlouvu jako výše popsaný smluvní typ, je třeba shrnout toto: Ustanovení týkající se licenční smlouvy k předmětům průmyslového vlastnictví jsou vesměs dispozitivní, tedy je možné si ve smlouvě dohodnout něco jiného, než je stanoveno v zákoně. Pokud si však v konkrétních bodech strany nedohodnou nic jiného, uplatní se zákonná ustanovení.

Jako příklad lze uvést výpovědní lhůtu. Pokud si strany smluví jaká má být podle jejich vůle výpovědní lhůta, uplatní se tato dohodnutá lhůta. Když ale o výpovědní lhůtě ve smlouvě nic neuvedou, platí lhůta, kterou stanoví zákon (viz výše). Odchýlit se je možné od všech ustanovení této licenční smlouvy s výjimkou základních ustanovení: musí být sjednán rozsah licence, určeno území, pro které licence platí (např. Česká republika), a musí být sjednána úplata (resp. jiná majetková hodnota), kterou bude nabyvatel za licenci poskytovat. Písemná forma je také povinná.

Kromě uvedeného smluvního typu však mohou podnikatelé uzavřít i „nepojmenovanou“ smlouvu o poskytnutí licence, tedy takovou, kterou obchodní zákoník výslovně neupravuje. Bude se jednat o smlouvu, která nebude naplňovat znaky popsané v „základních ustanoveních“, takže se na ni nepoužijí ani ostatní ustanovení upravující licenční smlouvu k předmětům průmyslového vlastnictví.

zpět na Obsah dokumentu

Jaké jsou prostředky ochrany obchodního tajemství

Obchodní tajemství je za prvé chráněno podle § 20 obchodního zákoníku. Ten stanoví, že proti porušení nebo ohrožení práva na obchodní tajemství přísluší podnikateli právní ochrana jako při nekalé soutěži. Jedná se o tzv. absolutní ochranu, tedy proti komukoli, kdo poruší nebo ohrozí obchodní tajemství (může se jednat i o osobu, která vůbec není podnikatelem). Obchodní tajemství je chráněno i před ohrožením, přičemž nemusí nakonec dojít k porušení (např. zaměstnanec neoprávněně prozradí obchodní tajemství nějaké třetí osobě, která se o něm nemá dozvědět, i když jej taková osoba nakonec nijak nezneužije). K ohrožení nebo porušení může dojít i jinak než přímo jednáním (např. zaměstnanec zapomene zamknout trezor, v němž jsou uloženy obchodní plány).

Za druhé se může uplatnit ochrana podle § 51 obchodního zákoníku, zde se jedná o ochranu relativní.

Porušováním obchodního tajemství je jednání, jímž jednající jiné osobě neoprávněně sdělí, zpřístupní, pro sebe nebo pro jiného využije obchodní tajemství, které může být využito v soutěži a o němž se dověděl:

  1. tím, že mu tajemství bylo svěřeno nebo jinak se stalo přístupným (např. z technických předloh, návodů, výkresů, modelů, vzorů) na základě jeho pracovního vztahu k soutěžiteli nebo na základě jiného vztahu k němu, popřípadě v rámci výkonu funkce, k níž byl soudem nebo jiným orgánem povolán, nebo
  2. vlastním nebo cizím jednáním příčícím se zákonu.

Podle ust. § 53 obchodního zákoníku se mohou osoby, jejichž práva byla nekalou soutěží (tedy i porušením obchodního tajemství jak uvedeno výše) porušena nebo ohrožena, proti rušiteli domáhat, aby se tohoto jednání zdržel a odstranil závadný stav. Dále mohou požadovat přiměřené zadostiučinění, které může být poskytnuto i v penězích, náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení. Jedná se o ochranu v rámci občanského soudního řízení na základě žaloby. Kdy tedy lze účelně uplatňovat jednotlivé nároky?

  1. Zdržení se protiprávního jednání – Uplatnění nároku na to, aby se rušitel zdržel protiprávního jednání, má preventivní povahu. Směřuje proti pokračování v jednání, kterým se někdo dopouští porušování obchodního tajemství. Tuto žalobu lze použít, pokud se rušitel dopouští protiprávního jednání opakovaně a hrozí, že se jej bude dopouštět i v budoucnu.
  2. Odstranění závadného stavu – Nárok na odstranění závadného stavu směřuje naopak do minulosti. Jedná se o odstranění „zdroje“ závadného stavu. Žalobou se tedy lze domáhat například odvolání nepravdivého tvrzení v dopisech zaslaných zákazníkům soutěžitele, nebo odstranění neoprávněně užívané databáze ze všech svých nosičů informací.
  3. Poskytnutí přiměřeného zadostiučinění – Zde jde o nárok na plnění za újmu nemateriální povahy. Lze jej uplatnit i současně s nárokem na náhradu škody, nebo samostatně. Nároky na přiměřené zadostiučinění a na náhradu škody se tedy vzájemně nevylučují. Přiměřené zadostiučinění může být poskytnuto v penězích, ale i v jiné vhodné formě (např. uveřejnění omluvy). Pokud jde o „přiměřenost“, není v zákoně stanoveno, jak určit přiměřenou míru zadostiučinění. Bude záležet na okolnostech a detailech konkrétních případů a na posouzení soudu, zda uzná žalobcem požadovanou částku za přiměřenou. Je třeba upozornit, že soud v takovém případě nemůže „překročit“ návrh žalobce a přisoudit mu vyšší peněžní částku, nebo jinou formu zadostiučinění, než žalobce navrhuje.
  4. Náhrada škody – V tomto případě vzniká škoda na základě objektivní odpovědnosti. To znamená, že se lze domáhat náhrady škody nezávisle na tom, zda odpovědná osoba vznik škody zavinila (tedy zda měla nějaký vnitřní psychický vztah ke způsobení škody). Zákon však dává takové osobě možnost liberace (vyvinění). Odpovědnosti se tedy zprostí, pokud prokáže, že porušení právní povinnosti bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost podle § 374 obchodního zákoníku.
  5. Vydání bezdůvodného obohacení – Vydání bezdůvodného obohacení lze rovněž požadovat vedle výše uvedených nároků za předpokladu, že druhé straně nějaké bezdůvodné obohacení vzniklo. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

zpět na Obsah dokumentu

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Přehled všech témat Orientace v právních úkonech

Tisknout Vaše hodnocení:

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek