Obchodní tajemství

„Vlastník“ obchodního tajemství

Kdo je osobou, která má práva k obchodnímu tajemství? Obchodní tajemství patří v souladu s § 504 občanského zákoníku k obchodnímu závodu. Náleží tedy tomu, kdo obchodní závod vlastní. Taková osoba může obchodním tajemstvím nakládat, zejména může udělit svolení k jeho užití a stanovit podmínky užití.

Nakládání s obchodním tajemstvím

Jak již bylo uvedeno výše, vlastník obchodního závodu je oprávněn nakládat s obchodním tajemstvím, jelikož je jeho vlastníkem. Je oprávněn zejména získávat z něj majetkový prospěch, udělit k němu licenci, nebo jej dokonce může „odtajnit“ (tedy zpřístupnit jej veřejnosti), avšak tím pochopitelně předmětné skutečnosti pozbudou charakter obchodního tajemství.

Občanský zákoník neupravuje zvláštní smlouvu, kterou by podnikatel uděloval licenci k využití obchodního tajemství. Vzhledem k tomu, že podle převažujícího názoru odborníků patří obchodní tajemství do oblasti průmyslového vlastnictví, je proto třeba použít obecnou úpravu licenční smlouvy podle § 2358 – § 2383 občanského zákoníku.

Existují však i opačné názory, podle kterých je smlouva o poskytnutí licence k obchodnímu tajemství smlouvou nepojmenovanou – dle ustanovení § 1746 odst. 2 občanského zákoníku. Licenční smlouvou opravňuje poskytovatel nabyvatele ve sjednaném rozsahu a na sjednaném území k výkonu práv z průmyslového vlastnictví a nabyvatel se zavazuje k poskytování určité úplaty, nebo jiné majetkové hodnoty. Pokud má být licenční smlouva bezúplatná, musí to v ní být výslovně uvedeno.

Licence rozlišujeme výhradní (výlučné) a nevýhradní (nevýlučné).

Poskytnutím výhradní licence poskytovatel uděluje nabyvateli právo obchodní tajemství využívat a současně se zavazuje, že pro vymezené území neudělí licenci žádnému jinému subjektu. Poskytovatel sám není oprávněn obchodní tajemství využívat, pokud není ve smlouvě sjednáno jinak.

Poskytnutím nevýhradní licence poskytovatel uděluje nabyvateli právo obchodní tajemství využívat s tím, že si ponechává právo udělit další licenci pro totéž obchodní tajemství a pro stejné území. Není-li výslovně ujednána výhradní licence, platí, že se jedná o licenci nevýhradní.

Poskytuje-li se licence výhradní, či má-li být licence zapsána do příslušného veřejného seznamu (licence k patentům, užitným vzorům apod.), vyžaduje se pro licenční smlouvu písemná forma.

Dále je vhodné v licenční smlouvě upravit možnost poskytování podlicence – tedy, zda nabyvatel licence je oprávněn poskytnout oprávnění k využívání obchodního tajemství další osobě či nikoliv. Není-li ve smlouvě stanoveno jinak, platí, že nabyvatel není oprávněn k poskytnutí podlicence bez souhlasu poskytovatele licence.

Občanský zákoník stanoví, že poskytovatel je povinen bez zbytečného odkladu po uzavření smlouvy poskytnout nabyvateli veškeré podklady a informace, jež jsou potřebné k výkonu práva podle smlouvy. Podle § 2368 občanského zákoníku je nabyvatel povinen utajovat poskytnuté podklady a sdělení před třetími osobami, ledaže z jejich povahy nebo ze smlouvy vyplývá, že poskytovatel nemá zájem na jejich utajení (v případě obchodního tajemství pochopitelně zájem na jeho utajení mít bude).

Za třetí osoby se podle zákona nepovažují zaměstnanci ani osoby, jež se účastní na podnikání podnikatele a které podnikatel zavázal mlčenlivostí. Po zániku smlouvy je nabyvatel povinen poskytnuté podklady vrátit a dále utajovat poskytnuté informace do doby, než se stanou obecně známými.

Pokud jde o dobu po skončení smlouvy, je vhodné ve smlouvě jasně vymezit, že nabyvatel nebude po jejím skončení dále obchodní tajemství využívat. Podle licenční smlouvy upravené v občanském zákoníku má poskytovatel povinnost poskytnout nabyvateli součinnost k právní ochraně jeho licence. Nabyvatel na druhou stranu musí bez zbytečného odkladu upozornit poskytovatele, dojde-li k ohrožení nebo porušení nabyvatelovy licence.

Povinnost poskytovatele licence k obchodnímu tajemství prosazovat v takovém případě jeho ochranu vyplývá z toho, že poskytovatel je majitelem obchodního tajemství. Není-li smlouva sjednána na dobu určitou, lze ji vypovědět, a to s výpovědní lhůtou jeden rok od konce kalendářního měsíce, v němž byla výpověď doručena druhé straně. Výpověď musí mít písemnou formu (neboť i smlouva samotná je písemná). Např. tedy pokud je výpověď doručena druhé straně 17. ledna 2014, výpovědní lhůta skončí 31. ledna 2015.

Pokud se strany rozhodnou uzavřít smlouvu jako výše popsaný smluvní typ, je třeba shrnout toto: ustanovení týkající se licenční smlouvy jsou vesměs dispozitivní, tedy je možné si ve smlouvě dohodnout něco jiného, než je stanoveno v občanském zákoníku. Pokud si však v konkrétních bodech strany nedohodnou nic jiného, uplatní se zákonná ustanovení.

Jako příklad lze uvést výpovědní lhůtu. Pokud se strany dohodnou, jaká má být podle jejich vůle výpovědní lhůta, uplatní se tato dohodnutá lhůta. Když ale o výpovědní lhůtě ve smlouvě nic neuvedou, platí lhůta, kterou stanoví zákon (jeden rok od konce kalendářního měsíce, v němž výpověď došla druhé straně). Odchýlit se je možné od všech ustanovení licenční smlouvy v občanském zákoníku s výjimkou základních ustanovení (pak by se nejednalo o smlouvu licenční, ale o nepojmenovanou smlouvu).

V licenční smlouvě musí být sjednán rozsah licence a musí být sjednána výše odměny, kterou bude nabyvatel za licenci poskytovat, případně musí z jednání stran o uzavření smlouvy vyplývat jejich vůle uzavřít úplatnou smlouvu i bez určení výše odměny (v takovém případě nabyvatel poskytovateli zaplatí odměnu ve výši, která je obvyklá v době uzavření smlouvy za obdobných smluvních podmínek). Pokud má být licenční smlouva bezúplatná, musí to v ní být pod sankcí neplatnosti výslovně uvedeno.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.




• Oblasti podnikání: Právo, právní služby | Služby