Odpovědnost za škodu

10. 8. 2015 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Kapitoly článku

Větu: „Určitá osoba nese za vznik dané situace odpovědnost, a tedy náhradu škody budeme požadovat po ní“ zaslechl asi každý. Aby bylo možné náhradu způsobené škody řádně požadovat, a aby konkrétní osoba byla odpovědná, musí být splněny určité zákonné podmínky.

Tento článek reflektuje právní stav po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, v platném a účinném znění (dále také jen „NOZ“) a doprovodné legislativy vztahující se k rekodifikaci soukromého práva.

Podrobný obsah

  • Obecná prevenční povinnost
  • Odvrácení škody
  • Okolnosti vylučující protiprávnost
  • Výkon práva nebo plnění povinnosti
  • Svépomocné jednání
  • Krajní nouze
    • Nutná obrana
    • Institut krajní nouze versus nutná obrana
  • Svolení poškozeného
  • Podmínky vzniku odpovědnosti za škodu
  • Podmínky pro vznik odpovědnosti a právní povinnost
  • Právní povinnost
    • Vznik právní povinnosti – povinnost objektivní a subjektivní
    • Konstitutivní rozhodnutí orgánu
    • Událost
    • Právní jednání
    • Protiprávní jednání
  • Porušení právní povinnosti a škoda
    • Škoda
    • Materiální škoda
    • Ušlý zisk
  • Nemajetková újma
  • Příčinná souvislost, zavinění a osoba odpovědná k náhradě škody
    • Zavinění
  • Osoba odpovědná k náhradě škody
    • Právní osobnost fyzické osoby (dříve způsobilost mít práva a povinnosti)
    • Svéprávnost (dříve způsobilost k právnímu jednání) fyzické osoby
    • Právní jednání nezletilých
    • Právní osobnost právnické osoby (dříve způsobilost nabývat práva a povinnosti)

Jednotlivé druhy odpovědnosti za škodu

  • Škoda z provozní činnosti
  • Ochrana převzaté věci
  • Škoda způsobená věcí (okolnostmi)
  • Škoda způsobená vadou výrobku
  • Vyvolání nezpůsobilosti vlastní vinou a škoda způsobená tím, kdo nemůže posoudit následky svého jednání
  • Škoda způsobená osobou s nebezpečnými vlastnostmi
  • Škoda způsobená zvířetem
  • Škoda na nemovité věci
  • Odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům
  • Náhoda
  • Porušení zákona a smluvní povinnosti
  • Odpovědnost za škodu z provozu dopravních prostředků
  • Odpovědnost za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným
  • Odpovědnost za škodu způsobenou na vnesených nebo odložených věcech

 

  • Náhrada škody
    • Společná odpovědnost a náhrada škody
    • Vliv zavinění poškozeného na náhradu škody
    • Způsob náhrady škody u majetkové újmy – materiální škody
    • Rozsah náhrady majetkové újmy – materiální škody
  • Způsob náhrady škody u nemajetkové újmy
    • Rozsah náhrady nemajetkové újmy – imateriální škody
    • Nemajetková újma na přirozených právech člověka
    • Náklady spojené s péčí o zdraví
    • Náklady pohřbu
    • Peněžité dávky


Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Obecná prevenční povinnost

Obecná prevenční povinnost je specifickým zákonným ustanovením, pokud se budeme zabývat odpovědností za škodu. Tato povinnost může být řazena mezi jiné povinnosti, které v případě porušení zakládají odpovědnostní vztah – povinnost nahradit škodu. Obecná prevenční povinnost je upravena v ustanovení § 2900 NOZ, která představuje povinnost každého počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného, vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života.

Toto ustanovení dává širší pole pro vznik odpovědnosti. Obecná prevenční povinnost má za cíl přinutit osoby, aby předcházely škodám. Je logické, že je lepší škodě zabránit, předejít, ne následně škodu nahrazovat. Každá osoba, která nerespektuje takto uloženou právní povinnost, jedná v rozporu s právem, a tedy jedná protiprávně.

Dalo by se namítat, že ovšem takovéto odvracení může být pro osobu nákladnější než škoda, která by mohla nastat. Na tuto situaci pamatuje NOZ v ustanoveních o prevenční povinnosti, ve kterých se stanoví, že vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, má povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo kdo má nad ní kontrolu, anebo odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami, nebo ten, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví, nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit. Osoba nemůže odvrátit škodu jakýmkoliv způsobem, ale pouze způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení.

Obecná prevenční povinnost je jednou ze zásad, na kterých stojí NOZ.

Všechna pravidla chování v různých situacích nemohou být ošetřena prostřednictvím právních předpisů. Aby ovšem nedocházelo k nepostižení škůdce a nulovému odškodnění poškozeného, ustanovení o obecné prevenční povinnosti na takové právními předpisy neupravené situace pomýšlí, když ukládá osobám povinnost postupovat vzhledem ke konkrétním okolnostem tak, aby nezpůsobily škodu. Splní-li však ten, kdo porušil právní povinnost, oznamovací povinnost osobě, které může újma vzniknout, nemá poškozený nárok na náhradu újmy, které mohl po oznámení zabránit.

Chování osob v rozporu s touto povinností znamená jednání v rozporu se zákonem. Aplikace obecné prevenční povinnosti přichází v úvahu pouze tehdy, není-li konkrétní právní úprava, která by se vztahovala na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. Pokud postup stanovený právní úpravou byl dodržen, výše uvedená aplikace prevenční povinnosti je vyloučena. Proto je každý povinen při svém jednání zachovávat s ohledem na konkrétní podmínky vždy takový stupeň pozornosti, bedlivosti a ohleduplnosti, který je – objektivně posuzováno – způsobilý vždy zabránit vzniku dané újmy.

Pokud dojde k porušení obecné prevenční povinnosti, neznamená to ještě automatický předpoklad vzniku odpovědnosti za způsobenou újmu. Je třeba vždy zhodnotit, zda by škodlivý následek nebyl nastal i bez porušení této povinnosti, tedy zda by jednání, které by bylo v souladu s obecnou prevenční povinností, bylo způsobilé újmě, která nastala, zabránit.

Odvrácení škody

Zákonné ustanovení, které se týká povinnosti odvrátit újmu, která hrozí, je také významné při posuzování odpovědnosti, neboť díky jeho nedodržení může dojít k naplnění jedné z podmínek pro vznik odpovědnosti.

Jak již bylo výše uvedeno, vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, má povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo kdo má nad ní kontrolu nebo odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami anebo ten, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit. Nezakročí-li ten, komu újma hrozí, k jejímu odvrácení způsobem přiměřeným okolnostem, nese ze svého, čemu mohl zabránit.

Příklad

Na pozemku souseda, který má pozemek položen výše než pozemek náš, je uloženo dřevo. Uvidíme, že dřevo se začne kutálet na náš pozemek, přičemž dřevo směřuje k našemu autu. Pokud bychom auto v jeho dráze nechali, porušili jsme obecnou prevenční povinnost, která ukládá povinnost předcházet škodám, neboť jsme viděli, jak našemu majetku hrozí újma, nezabránili jsme vzniku újmy, i když jsme k tomu měli možnost a v důsledku našeho nejednání újma vznikla.

Jiná by byla ovšem situace, kdyby se dřevo řítilo na náš majetek takovou rychlostí, že by bylo zřejmé, že auto nestihneme ochránit před škodou a navíc by při snaze odvrátit újmu bylo zřejmé, že by došlo k ublížení na našem zdraví, neboť by nás dřevo zasáhlo. V takovém případě samozřejmě není povinnost újmu odvracet a o porušení ustanovení o obecné prevenční povinnosti by se nejednalo.


Právní úprava dále pamatuje i na situace, kdy újma hrozí, ale ovšem již není v silách a možnostech jednotlivé osoby ji odvrátit. Jedná se o situace, kdy se jedná o vážné ohrožení. Pokud taková situace nastane, má ohrožený právo se domáhat, aby soud uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící újmy.

Okolnosti vylučující protiprávnost

Jak bude uvedeno dále, protiprávnost je jednou z podmínek pro vznik odpovědnosti za újmu. Mohou nastat situace, kdy jednání nebo opomenutí se může jevit protiprávním jednáním, ovšem v konečném důsledku jím není. O takové situace se bude jednat, pokud se zde zároveň s jednáním, které by porušovalo právní povinnost, budou vyskytovat okolnosti vylučující protiprávnost. Uvědomění si takovýchto skutečností je důležité pro posouzení, zda veškeré podmínky pro vznik odpovědnosti byly splněny.

Pokud neexistovala v daném jednání protiprávnost, nemůže ani vzniknout odpovědnost daného subjektu. Nově je v platné právní úpravě dle NOZ definována odpovědnost za náhodu. Újmu způsobenou náhodou je povinný nahradit ten, kdo k ní dal ze své viny podnět, například porušením příkazu, nebo poškozením zařízení, které má nahodilé újmě zabránit.

Protiprávnost může být vyloučena v následujících situacích:

  • výkon práva nebo plnění povinnosti,
  • svépomocné jednání,
  • jednání v krajní nouzi nebo v nutné obraně,
  • svolení poškozeného.

Prokazování okolnosti vylučující protiprávnost je vždy na škůdci.

Výkon práva nebo plnění povinnosti

Výkon práva nebo plnění povinnosti znamená, že ten, který tak činí, má k danému jednání určitý právní titul, který jej opravňuje k takovému jednání. Podporu pro výkon práva a plnění povinnosti nalézáme hned v úvodních ustanoveních NOZ, která stanoví, že výkon práv a povinností vyplývajících ze soukromého práva nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

Z toho lze dovodit, že zákon schvaluje výkon práv a povinností, které ze soukromého práva plynou, ovšem tak, aby bez právního důvodu nezasahovaly do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s obecně uznanými zásadami spravedlnosti a práva.

Práva a povinnosti ze soukromého práva náležející osobám mohou být tedy vykonávána, ovšem s určitým omezením. Pokud někdo vykonává své právo, znamená to, že právo mu svědčí, je jeho nositelem a jeho výkon není protiprávní. Stejně tak, pokud osoba plní povinnost, která jí byla v souladu se zákonem uložena, nemůže se jednat o protiprávní chování, byť by se tak na první pohled mohlo jevit.

Příklad

Pokud rodič sdělí svému dítěti, že musí napsat domácí úkoly a z tohoto důvodu nepůjde večer do kina, nejedná se o protiprávní jednání rodiče, které by snad omezovalo osobní svobodu jedince, ale jedná se o výkon jeho práva.

Svépomocné jednání

V ustanovení § 14 NOZ se stanoví, že jestliže hrozí neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může ten, kdo je takto ohrožen, přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit, je-li zřejmé, že by zásah veřejné moci přišel pozdě. V tomto ustanovení jsou vymezeny podmínky, kdy ke svépomocnému jednání může dojít. Vymezuje se zde situace, kdy použití svépomoci je v souladu se zákonem a pokud nepřekročí stanovené hranice, je dovolené.

Jedná se zde o případ, kdy subjektivní práva osoby, která vyplývají ze soukromoprávních vztahů, nemohou být chráněna standardními a dalo by se říci méně konfliktními řešeními – jako je soudní ochrana nebo ochrana poskytovaná orgány veřejné moci. K tomu, aby svépomoc mohla být osobou užita, je třeba splnit několik základních podmínek. O svémoc se jedná v případě, pokud ohrožená osoba, případně její zákonný zástupce nebo její zmocněnec odvrací bezprostředně hrozící neoprávněný zásah do svého či jejího subjektivního práva. Intenzita, jakou je zásah odvrácen, musí být přiměřená okolnostem.

Pokud by zde „síly“ nebyly vyváženy, nejednalo by se již o svémoc osoby, která brání svá práva, ale o protiprávní úkon. Zásah musí být odvrácen způsobem přiměřeným způsobu, okolnostem a intenzitě zásahu, který hrozil. Nedodržení zásady proporcionality znamená, že jednání osoby, která svémocně chránila své subjektivní právo před neoprávněným zásahem, se vymyká rámci svépomoci a stává se jednáním neoprávněným.

Krajní nouze

Krajní nouze je upravena v § 2906 NOZ, ve kterém se stanoví, že kdo odvrací od sebe nebo od jiného přímo hrozící nebezpečí újmy, není povinen k náhradě újmy tím způsobené, nebylo-li za daných okolností možné odvrátit nebezpečí jinak nebo nezpůsobí-li následek zjevně stejně závažný nebo ještě závažnější než újma, která hrozila, ledaže by majetek i bez jednání v nouzi podlehl zkáze. To neplatí, vyvolal-li nebezpečí vlastní vinou sám jednající.

Nutná obrana

V ustanovení § 2905 NOZ se stanoví, že ten, kdo odvrací od sebe nebo od jiného bezprostředně hrozící nebo trvající protiprávní útok a způsobí přitom útočníkovi újmu, není povinen k její náhradě. To neplatí, je-li zjevné, že napadenému hrozí vzhledem k jeho poměrům újma jen nepatrná nebo obrana je zcela zjevně nepřiměřená, zejména vzhledem k závažnosti újmy útočníka způsobené odvracením útoku. O nutnou obranu nejde, byla-li zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku.

K tomu, aby byly splněny podmínky pro použití nutné obrany, musí zde být hrozící nebo trvající útok. Útokem se rozumí aktivní jednání fyzické osoby. Právě skutečností, zda hrozí útok či nebezpečí, se institut nutné obrany liší od krajní nouze. Dále podstatným odlišením od krajní nouze je nutnost objasnění, zda nutná obrana byla zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku. Zkoumá se tedy, zda ten, kdo odvracel hrozící nebo trvající útok, jej neodvracel tak, že jeho chování bylo zřejmě nepřiměřené povaze a nebezpečnosti útoku.

Institut krajní nouze versus nutná obrana

V určitých situacích by se mohlo zdát, že lze krajní nouzi zaměňovat s nutnou obranou. Je sice pravda, že tyto instituty jsou si velmi blízké, ale odlišnosti těchto dvou samostatných institutů zde samozřejmě najdeme.

Při krajní nouzi se musí pro naplnění jejích podmínek jednat o přímo hrozící nebezpečí. Při nutné obraně se jedná o hrozící nebo trvající útok. Jak již bylo výše napsáno, nebezpečí se nezpůsobí chováním člověka (např. pád stromu), naproti tomu útok je vždy související s chováním člověka (např. napadení). Pokud se má odvracet nebezpečí, tak nebezpečí již muselo nastat. Pokud se má odvracet útok, tak útok může hrozit anebo již může trvat. Tedy časové rozpětí, kdy je možné nutnou obranu použít, je širší než při krajní nouzi.

Dalším důležitým rozdílem mezi těmito dvěma instituty je kladení důrazu na to, aby si osoba rozmyslela, jak nastalému útoku či nebezpečí bude čelit. U krajní nouze se posuzuje oprávněnost jejího použití tak, že se zkoumá, zda nebezpečí nebylo možno odvrátit jinak anebo jestliže je způsobený následek zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. Pokud tedy při krajní nouzi je možné nebezpečí odvrátit jinak, není zde použití krajní nouze na místě. U nutné obrany není kladen důraz na otázku, zda útok nešel odvrátit jinak.

Dále se zohledňuje, zda způsobený následek není zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. Najdeme situace, kdy hrozí nebezpečí a osoba se musí rozhodnout, zda a jak ho má odvracet. Co se týká nutné obrany, je tedy pouze důležité určit, zda nutná obrana byla zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku.

Neurčuje se jako u krajní nouze, zda bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo jestliže je způsobený následek zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, ale pouze se určuje, zda nutná obrana byla zřejmě nepřiměřená.

Důvod, proč toto kritérium není nastaveno jako u krajní nouze, a podmínky, pro koho bude nutná obrana svědčit, jsou shovívavější, spočívají v psychické náročnosti situace. Pokud u krajní nouze odvracíme nebezpečí, u nutné obrany se odvrací útok. Pokud srovnáme, co se odvrací, zda nebezpečí, či útok, je požadavek na odhad těch kterých předpokladů či následků logický.

Posouzení se také bude týkat každého konkrétního případu a určení hranic, kdy se ještě jedná o nutnou obranu, nebo o krajní nouzi, bude někdy velmi obtížné. Možná by se mohlo zdát, že v tomto je zákon nedokonalý, ale jedná se o naprosto krajní situace, netypové, protože ne vše je možné postihnout a přesně vymezit zákonem. Pro to, aby tyto hranice byly určeny a případy objasněny, je třeba, aby odpovědi byly hledány především v příslušné judikatuře.

NOZ nově zařazuje v případech posuzování krajní nouze nebo nutné obrany institut tzv. omluvitelného vzrušení mysli. To jsou případy, kdy napadený jedná v hrůze nebo strachu, které nejsou objektivně odůvodněny, ale napadenému se obrana jeví jako nutná: sem spadají případy napadení žertem, přičemž napadený o žertu neví a reaguje, jako by šlo o skutečné nebezpečí.

Svolení poškozeného

Svolení poškozeného vylučuje protiprávnost tehdy, pokud toto svolení je dáno před způsobením škody a musí vyhovovat náležitostem právního jednání stanovených v NOZ, dle kterých právní jednání musí být učiněno svobodně a vážně, určitě a srozumitelně. Pokud budeme zkoumat, zda podmínky pro svolení poškozeného zde byly a byly řádně naplněny, důkazní břemeno v tomto případě tíží škůdce. Právní jednání vyvolává právní následky, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran. Může přitom jít o konání nebo opomenutí. Právní jednání musí svým obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům a zákonu.

Podmínky vzniku odpovědnosti za škodu

Současná právní úprava odpovědnosti za škodu, resp. povinnosti škodu nahradit se nalézá na více místech NOZ, zejména lze pak rozlišit obecnou odpovědnost dle § 2909 a násl. NOZ v rámci náhrady škody v případech porušení dobrých mravů, porušení zákonné povinnosti (byť z nedbalosti) nebo porušením smluvní povinnosti.

Tato výše uvedená obecná ustanovení se použijí všude tam, kde je třeba obecně upravit odpovědnost fyzických a právnických osob, pokud se nepoužije úprava zvláštní. Zvláštní úpravu můžeme nalézt ať již v NOZ, tak v zvláštních právních předpisech. Ustanovení výše uvedená jsou obecné povahy, jsou subsidiární k jakýmkoliv jiným úpravám odpovědnosti.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Podmínky pro vznik odpovědnosti a právní povinnost

K tomu, aby došlo ke vzniku odpovědnosti za škodu, je třeba naplnit určité předpoklady, které je potřeba důsledně rozlišit v závislosti na tom, zda-li škůdce způsobil újmu porušením zákona, smlouvy, či zásad dobrých mravů. NOZ zavádí v některých případech domněnku nedbalosti, tzn. že se nevyžaduje úmysl.

Mezi porušením právní povinnosti nebo škodní událostí (u objektivní odpovědnosti), související se vznikem škody (skutečné nebo ušlého zisku), popřípadě jiné újmy musí být příčinná souvislost.

Již v tomto prvním výkladu se setkáváme s řadou pojmů, které bude třeba blíže vysvětlit.

Předpoklady vzniku odpovědnosti porušením smluvní povinnosti jsou objektivního charakteru. Pokud poškozený chce, aby mu byla škoda nahrazena, musí sám tvrdit a prokázat že podmínky vzniku újmy byly naplněny. Zavinění – se předpokládá, a to ve formě nevědomé nedbalosti. Ustanovení NOZ o odpovědnosti za vzniklou újmu jsou uplatnitelná nejen pro oblast soukromého práva, ale uplatní se i v jiných oblastech práva, pokud nejsou vyloučena speciálními úpravami.

Obecně platí, že poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit. Přičemž povinnosti k náhradě se škůdce zprostí, prokáže-li, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. Překážka vzniklá ze škůdcových osobních poměrů nebo vzniklá až v době, kdy byl škůdce s plněním smluvené povinnosti v prodlení, ani překážka, kterou byl škůdce podle smlouvy povinen překonat, ho však povinnosti k náhradě nezprostí.

V oblasti pracovněprávní se ustanovení Občanského zákoníku pro odpovědnost neužijí, neboť zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění, tuto oblast upravuje samostatně. Smluvní strana je ze zásady povinna nahradit škodu i v případech, kdy byla způsobena jejím zaměstnancem či jiným pomocníkem. V souladu s NOZ je zaveden institut tzv. pomocníka, kterým může být např. subdodavatel. Smluvní strana za škodu způsobenou touto osobou odpovídá pouze v těch případech, kdy ji nevybrala pečlivě, nebo na ni dostatečně nedohlížela.

Právní povinnost

Jak bylo uvedeno výše, pro vznik odpovědnosti je třeba, aby mimo jiné byla porušena právní povinnost. K tomu, aby mohlo k porušení právní povinnosti dojít, je nejprve třeba, aby právní povinnost vznikla. Pokud bychom v NOZ chtěli nalézt definici právní povinnosti, budeme hledat marně. NOZ tento pojem na více místech uvádí, ovšem jeho přesného vysvětlení se nedočkáme. Zákonodárce znalost daného pojmu předpokládá, ale konkrétní ustanovení vysvětlující institut „právní povinnosti“ nenajdeme.

Pokud se budeme zabývat v souvislosti s odpovědností porušením právní povinnosti, jedná se o objektivní stav. Posuzuje se objektivně a odděleně od deliktní způsobilosti toho, kdo povinnost porušil. Obsahem právní povinnosti je tedy nutnost určitého chování určeného na základě a v souvislosti s právními normami (Šik, O. Ekonomika, zájmy, politika. Praha: NPL, 1962, s. 305).

Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona. Zakázána jsou však ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

Vznik právní povinnosti

Právní povinnost může vzniknout na základě zákona anebo na základě právní skutečnosti. K tomu, aby povinnost vznikla, nemůže dojít samovolně. Povinnosti nemohou být subjektu ukládány nahodile a bez pravidel. Toto vyplývá i z Listiny základních práv a svobod ve čl. 2 odst. 3, ve kterém se mimo jiné stanoví, že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Dále je třeba vzít také zřetel na čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve kterém se stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Tedy pouze na základě zákona může vzniknout osobě povinnost.

Vznik právní povinnosti na základě zákona – povinnost objektivní

Pokud ke vzniku povinnosti dojde na základě zákona, tak povinnost vznikne subjektu v okamžiku účinnosti zákona, pokud se na danou osobu vztahuje. Tato povinnost trvá po dobu účinnosti zákona. Příkladem zde může být ustanovení o výše uvedené obecné prevenční povinnosti. Tato povinnost trvá blíže neurčeným osobám po dobu účinnosti zákona. Hovoříme zde o povinnosti objektivní.

Vznik právní povinnosti na základě právní skutečnosti – povinnost subjektivní

„Aplikací obecných poznatků lze konstatovat, že občanskoprávní skutečnosti jsou takovými právními skutečnostmi (společenskými a přírodními jevy), s nimiž normy občanského práva spojují vznik, změnu nebo zánik občanskoprávních vztahů (práv a povinností).“ (Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 23).

Mezi právní skutečnosti, na základě kterých mohou vzniknout právní povinnosti, náleží:

  • rozhodnutí státních orgánů,
  • právní jednání,
  • protiprávní jednání,
  • vytvoření věci nebo díla,
  • stav,
  • událost.

Konstitutivní rozhodnutí orgánu

Jak z nadpisu vyplývá, jedná se o rozhodnutí konstitutivní, které s sebou nese určité účinky, vytváří vznik, změnu či zánik toho, co doposud před vydáním konstitutivního rozhodnutí neexistovalo. Toto rozhodnutí vydává orgán, který má k tomuto pravomoc. Typickým příkladem je např. vydání oddacího listu či kolaudačního rozhodnutí.

Událost

Jedná se o objektivní skutečnost, s kterou právo spojuje právní následky. Události nezávisí na chování člověka či na jeho vůli, jedná se např. o zemětřesení či sesuv půdy.

Právní jednání

Právní jednání je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Pro naši potřebu je zde důležité, že díky právnímu jednání mohou vzniknout povinnosti, které objektivní právo předpokládá. Jedná se o projev vůle, tedy subjekt, který jej činí, musí nějakým způsobem jednat, ať již komisivně (tj. aktivní jednání, např. řízení motorového vozidla) či omisivně (tj. nekonání např. neposkytnutí první pomoci).

Protiprávní jednání

Protiprávnost je objektivní skutečnost, která se nachází mimo vědomí a vůli osoby, která jedná. Tento fakt, že se jedná o protiprávnost, je daný. Osoba, která jedná, jedná v rozporu s objektivním právem. V jednání určité osoby je nerozlučně spjata jeho vnitřní a vnější stránka. Jednání je projev lidské vůle navenek. Není možné tyto dvě stránky od sebe oddělovat. Za jednání se nepovažuje nikdy pouhá myšlenka nebo představa jednání či vůle navenek neprojevená. Není tedy protiprávní myšlenka, která nebyla uskutečněna.

K tomu, abychom zjistili, zda nějaké jednání je protiprávní, je třeba jej porovnávat s objektivním právem. Pokud naše jednání bude aktivní, tak porušení povinnosti se můžeme dopustit tím, že porušíme naši povinnost, která nám vyplývá ze zákona nebo z jiné právní skutečnosti, např. ze smlouvy. Osoba konala, čímž porušila povinnost jí danou. Pokud naše jednání nebude aktivní, bude tedy pasivní tím, že určité jednání opomeneme, nastane protiprávní jednání v důsledku našeho nejednání.

Nejsme za takovéto opominutí odpovědni vždy. Odpovědni budeme pouze v případě, pokud jsme k chování, které jsme opominuli, byli povinni. Protiprávnost se nepředpokládá, poškozený bude mít povinnost ji dokázat.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Porušení právní povinnosti a škoda

Jak již bylo výše uvedeno, porušení povinnosti je jednou z podmínek vzniku odpovědnosti. V předchozím textu bylo uvedeno, jak taková právní povinnost vzniká. V této části se budeme zabývat tím, jak dojde k jejímu porušení.

K porušení právní povinnosti může dojít jak v důsledku konání, tak v důsledku nekonání. V případě konání není konáno tak, jak ukládá právní povinnost. V případě nekonání zde nedochází k uspokojení právní povinnosti. Porušení právní povinnosti je objektivní stav. Musíme se vždy ptát, zda byla porušena právní povinnost.

K porušení právní povinnosti může dojít zejména následujícími způsoby:

  • porušením zákona,
  • porušením smlouvy,
  • porušením zásad dobrých mravů.

Škoda

Škoda je další podmínkou pro vznik odpovědnosti. Definici škody v NOZ nenalezneme. Není ovšem možné, aby byla definována pokaždé jinak, tedy pro její ustálený výklad se použije judikatura soudů.

Judikatura skutečnou škodu definuje jako újmu, která nastala anebo se projevuje v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, převážně poskytnutím peněz, pokud nedochází k naturální restituci (tj. k uvedení do původního stavu). Vznik škody a její rozsah prokazuje poškozený.

Škodu rozlišujeme jako újmu na jmění (škody) a nemajetkovou újmu. V případě škody na věci či majetku se nahrazuje skutečná škoda a ušlý zisk. U nemajetkové újmy je pamatováno na přiměřené peněžité zadostiučinění. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené nemajetkové újmy. Škodu můžeme rozdělit na materiální, kterou lze vyjádřit přímo v penězích, a na imateriální, kterou v penězích přímo – zcela přesným ekvivalentním stanovením sumy peněz – vyjádřit nelze.

NOZ upřednostňuje náhradu škody uvedením do původního stavu a teprve není-li to možné, nebo poškozený o to požádá, nahrazuje se újma v penězích. Kromě obvyklé ceny věci, kterou má v době poškození, musí být zohledněny i účelně vynaložené náklady, které byly na obnovení funkčnosti věci vynaloženy. Již není možné proti původní právní úpravě požadovat uhrazení částky, díky které se hodnota věci zvýšila.

Materiální škoda

Škoda skutečná

Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, škoda skutečná. Skutečnou škodou na věci je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu (např. náklady spojené s léčením, pokud škoda vznikla na zdraví nebo náklady opravy poškozené věci).

NOZ postavení poškozeného posiluje, když stanoví tzv. cenu zvláštní obliby. V případě zničení věci ze svévole či škodolibosti se tedy poškozenému poskytne peněžitá náhrada odpovídající nikoli tržní ceně věci, nýbrž takové ceně, jakou věc měla pro samotného poškozeného, tedy vystihuje zvláštní vztah vlastníka k věci představující pro něj rodinnou památku, vzpomínku na nějaké události či mající význam dokumentární. V závislosti na okolnostech tak může z okolností a důkazů vyplynout, že pro poškozeného měla věc cenu mnohonásobně vyšší, než je její tržní hodnota (byť by byla nulová).

Dále NOZ obsahuje zvláštní ustanovení pro případ, že škoda byla způsobena z pohnutky zvláště zavrženíhodné či z jiného kvalifikovaného důvodu, což má za následek náhradu nejen majetkové újmy, ale také újmy nemajetkové, a to každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.

Ušlý zisk

Škodou ovšem není pouze škoda skutečná, která byla výše popsána, ale i ušlý zisk. K tomu, aby vznikla odpovědnost za škodu ve formě ušlého zisku, není třeba, aby skutečná škoda opravdu nastala. Pokud by takováto podmínka byla, odpovědnost by zde mohla být prokázána pouze v minimu případů. Existují různé metody jak ušlý zisk určit. Bohužel ani v tomto případě v zákoně nenalezneme přesnou definici, co se rozumí ušlým ziskem.

Z platného práva nelze dovodit, že by podmínkou vzniku odpovědnosti za škodu ve formě ušlého zisku byl též vznik skutečné škody. Stanovení ušlého zisku však nemůže být libovolné a musí být provedeno tak, aby byla zjištěna pravděpodobná výše blížící se podle běžného uvažování jistotě.

Ušlý zisk je definován jako majetková újma stanovená v penězích, která spočívá v tom, že v důsledku daného jednání nedošlo ke zvětšení majetku poškozeného, které poškozený mohl odůvodněně očekávat za situace, že by vše probíhalo jako obvykle, bez škodné události. Škoda v podobě ušlého zisku spočívá v tom, že nedošlo k rozmnožení majetku poškozeného, které by bylo možno očekávat za normálního chodu věcí (Taranda, P., Kobík, J. Vznik škody. Praha: ASPI, 2006, s. 71).

K tomu, aby škoda spočívající v ušlém zisku mohla být poškozenému hrazena, je na něj kladena povinnost, aby skutečnosti, že mohl zisku dosáhnout, prokázal. Příkladem může být případ, kdy dojde ke škodě na zdraví a poškozenému bude vyplácena po dobu rekonvalescence nemocenská. Ušlým ziskem tedy v takovém případě bude rozdíl mezi výší nemocenské a mzdou, která by poškozenému v daném období náležela.  

Nemajetková újma

Nemajetková újma je škoda, která spočívá ve vytrpěných bolestech, usmrcení nebo ve zvlášť závažném ublížení na zdraví, případně jiné nemajetkové újmě. Ke vzniku nemajetkové újmy může dojít i z důvodu porušení práva, typicky práva na soudní řízení v přiměřené lhůtě.

Pokud vznikla poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. V případě že výši náhrady v těchto případech nelze určit, stanoví se podle zásad slušnosti. Dle aktuální judikatury se výše nemajetkové újmy v případě usmrcení osoby blízké pohybuje kolem jednoho milionu korun českých.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Příčinná souvislost, zavinění a osoba odpovědná k náhradě škody

Příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody je zpravidla dána tehdy, jestliže by bez porušení právní povinnosti škoda nenastala. Jinými slovy, nezbytným předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je, aby mezi protiprávním jednáním anebo škodní událostí na straně jedné a škodou na straně druhé existoval vztah příčiny a následku (Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné. Praha: ASPI, 2005, s. 445).

V jednotlivém případě se může stát, že zde existuje více příčin – porušení povinností, ovšem ne každá je schopná způsobit škodu. Situace se mohou vyskytnout i takové, že je např. potřeba dvou příčin ze čtyř, aby nastala škoda.

Zákon nestanoví, jak se má příčinná souvislost hodnotit. Jedná se o skutkovou záležitost. Na první pohled se může zdát, že určení příčinné souvislosti je jednoduché. Ovšem ne každá příčina bude pro vznik příčinné souvislosti relevantní a je třeba si uvědomit a zjistit, co následek způsobilo. Posouzení, zda existuje příčinná souvislost mezi protiprávním jednání či porušením povinnost a vzniklou škodu, je tak zpravidla klíčové pro úspěch v dané věci.

Zavinění

Zavinění je právní naukou definováno jako vnitřní psychický vztah jednajícího k jeho vlastnímu protiprávnímu jednání a k výsledku tohoto jednání. Je založeno jednak na prvku poznání, spočívajícího ve vědomosti a předvídání určitého výsledku, jednak na prvku vůle, spočívajícího v tom, že subjekt projevuje svou vůli tím, že něco chce, ale také tím, že je s něčím srozuměn.

Na různé kombinaci obou prvků a stupňů jejich intenzity jsou založeny různé formy a stupně zavinění:

  1. úmysl přímý – osoba věděla, že svým jednáním způsobí daný následek, a chtěla jej způsobit,
  2. úmysl nepřímý – osoba věděla, že svým jednáním může způsobit daný následek, a byla s tímto následkem srozuměna pro případ, že následek nastane,
  3. nedbalost vědomá – osoba věděla, že svým jednáním může způsobit daný následek, ale bez přiměřených důvodů spoléhala na to, že jej nezpůsobí,
  4. nedbalost nevědomá – osoba nevěděla, že svým jednáním může způsobit daný následek, ač o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měla.

Vymezení forem a stupňů zavinění občanské právo nezná a jednotlivé definice jsou přebírány z práva trestního.

V případě odpovědnosti dle NOZ se zavinění posuzuje jako předpokládané – presumované, ve formě nedbalosti. Tak ustanovení § 2911 NOZ zavádí domněnku nedbalosti, podle které se má za to, že každý, kdo způsobí poškozenému škodu porušením zákonné povinnosti, jedná nedbale. A dále dle § 2912 NOZ platí, že nejedná-li škůdce, jak lze od osoby průměrných vlastností v soukromém styku důvodně očekávat, má se za to, že jedná nedbale.

Domněnka nedbalosti se uplatní i v případě, kdy škůdce dá najevo zvláštní znalost, dovednost nebo pečlivost, nebo se zaváže k činnosti, k níž je zapotřebí zvláštní znalosti, dovednosti nebo pečlivosti, a tyto zvláštní vlastnosti neuplatní. Zákonodárce předpokládá, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost jej užívat s běžnou péčí a opatrností, a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.

Pokud škůdce tvrdí, že škodu nezavinil, nese důkazní břemeno, díky jehož unesení by prokázal, že škodu nezpůsobil a že ji nezpůsobil ani z nevědomé nedbalosti. Škůdce se může tzv. exkulpovat – vyvinit.

V některých případech je zavinění ovšem pouze pravidelným předpokladem. Existují situace, kde nastává odpovědnost bez zavinění, a tedy existence zavinění je bezvýznamná. Tam, kde je dána odpovědnost bez zřetele na zavinění, není existence tohoto předpokladu právně nijak významná. Jedná se o situace, kdy díky liberačním důvodům nenastává objektivní odpovědnost, jedná se například o ustanovení zvláštní odpovědnosti za škodu v případech způsobené škody z provozní činnosti, škody způsobené provozem zvlášť nebezpečným nebo škody na vnesené nebo odložené věci.

Srovnání přítomnosti prvku úmyslného zavinění
Nutná přítomnost úmyslného zavinění Není nutná přítomnost úmyslného zavinění

úmysl přímý – osoba věděla, že svým jednáním způsobí daný následek, a chtěla jej způsobit,

nebo

úmysl nepřímý – osoba věděla, že svým jednáním může způsobit daný následek, a byla s tímto následkem srozuměna pro případ, že následek nastane.
Poškozený musí doložit a prokázat, že škůdce jednal úmyslně.

nedbalost nevědomá – osoba nevěděla, že svým jednáním může způsobit daný následek, ač o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měla.

Zavinění z hlediska posuzování odpovědnosti má určité nezanedbatelné významy. Dle občanského práva v některých případech odpovědnosti musí být prvek zavinění. Zavinění má význam pro náhradu škody, konkrétně při určení jejího rozsahu. Zavinění je také významné pro počítání promlčecích lhůt a dále tam, kde je presumováno zavinění, vztahuje se toto na nedbalost nevědomou.

Osoba odpovědná k náhradě škody

V předchozím textu byl vysvětlen pojem odpovědnosti. Máme tedy zde odpovědnost – odpovědnostní povinnost osoby. Ovšem ne každá osoba, která má odpovědnostní povinnost, bude povinna ji splnit.

Situace je taková, že dojde k porušení právní povinnosti, vznikne škoda, mezi porušením povinnosti a škodou bude existovat příčinný vztah a bude nastalé i zavinění. Můžeme se ptát, zda osoba, která všechny tyto podmínky naplnila, bude povinna odpovědnostní povinnost splnit? V NOZ nalezneme určité situace, kdy takováto osoba nebude povinna k odpovědnostní povinnosti či naopak nebude zde přiznána náhrada škody.

Odpovědnou osobou za škodu může být pouze osoba, která má deliktní způsobilost, je si vědoma svého jednání a je schopna jej ovládat. NOZ explicitně stanoví, že každý odpovídá za své jednání, je-li s to posoudit je a ovládnout. V případě škody způsobené tím, kdo nemůže posoudit následky svého jednání, NOZ v § 2920 a násl. uvádí, že nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, nebo ten, kdo je stižen duševní poruchou, nahradí způsobenou škodu, pokud byl způsobilý ovládnout své jednání a posoudit jeho následky; poškozenému náleží náhrada škody i tehdy, nebránil-li se škůdci ze šetrnosti k němu.

Ovšem pokud nebyl nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, nebo ten, kdo je stižen duševní poruchou, způsobilý ovládnout své jednání a posoudit jeho následky, má poškozený právo na náhradu jen, je-li to spravedlivé se zřetelem k majetkovým poměrům škůdce a poškozeného.

Uvedené citace paragrafů a pojednání o jednotlivých institutech vylučujících odpovědnost jsou důležité pro zjištění, zda daná osoba, která má odpovědnostní povinnost, bude povinna danou škodu nahradit a za jakých podmínek. Tato ustanovení zde uvádíme z důvodu ucelenosti teoretického výkladu.

Právní osobnost (dříve způsobilost mít práva a povinnosti) fyzické osoby

V NOZ je pojem způsobilosti mít práva a povinnosti nahrazen termínem právní osobnost. NOZ dále stanoví, že člověk má právní osobnost od narození až do smrti. Na počaté dítě se hledí jako na již narozené, pokud to vyhovuje jeho zájmům. Nenarodí-li se však živé, hledí se na ně, jako by nikdy nebylo.

Svéprávnost (dříve způsobilost k právnímu jednání) fyzické osoby

V NOZ je způsobilost k právnímu jednání určena jako svéprávnost, tedy způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem. Plně svéprávným se člověk stává zletilostí (obecně dovršením osmnáctého roku věku nebo v kvalifikovaných případech).

Právní jednání nezletilých

Má se za to, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku.

Právní osobnost (dříve způsobilost nabývat práva a povinnosti) právnické osoby

Právnická osoba má právní osobnost od svého vzniku do svého zániku.

Za právnickou osobu lze jednat jejím jménem již před jejím vznikem. Kdo takto jedná, je z tohoto jednání oprávněn a zavázán sám; jedná-li více osob, jsou oprávněny a zavázány společně a nerozdílně. Právnická osoba vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku, kterým je obchodní rejstřík. V jakém rozsahu a jakým způsobem rozhodují členové orgánů právnické osoby a nahrazují tak její vůli stanoví zákon, popřípadě zakladatelské právní jednání. Obecně platí, že člen statutárního orgánu může zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech.

Ve výše uvedeném byly stanoveny podmínky pro vznik odpovědnosti za škodu v nejobecnější rovině. Některé oblasti si ovšem vyžádaly speciální úpravu odpovědnosti, přičemž se jedná o oblasti, v nichž je třeba odpovědnostní podmínky stanovit odlišně od obecné úpravy odpovědnosti, a to zejména z důvodu, že společnost má zájem tyto oblasti více chránit. Jedná se např. o oblasti vysoce nebezpečné anebo o oblasti, kdy je třeba pomoci slabší straně a zajistit tak její lepší ochranu prostřednictvím stanoveného práva, neboť tyto osoby mají omezenější prostředky vůči jiným osobám v oblastech zájmů chráněných zákonem.

NOZ obsahuje více ustanovení, ve kterých je upravena zvláštní odpovědnost, ovšem pro účely tohoto článku vybereme ty nejpodstatnější, se kterými by se čtenář nejčastěji mohl setkat.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Jednotlivé druhy odpovědnosti za škodu

Škoda z provozní činnosti

Kdo provozuje závod, nebo jiné zařízení sloužící k výdělečné činnosti, nahradí škodu vzniklou z provozu, ať již byla způsobena vlastní provozní činností, věci při ní použitou nebo vlivem činnosti na okolí.

Této povinnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo.

Jedná se zde o obecnou skutkovou podstatu objektivní odpovědnosti, tedy není zde třeba, aby nastalo zavinění, pokud má vzniknout odpovědnost provozovatele. Není nutné, aby pro vznik odpovědnosti nastal protiprávní úkon, postačí, pokud vznikne škoda, která byla zapříčiněna v souvislosti s provozní činností. Provozní činností je činnost, která souvisí s předmětem činnosti provozovatele, je součástí jeho provozu a faktické činnosti.

Odpovědnosti je možné se zprostit pouze v případě, že provozovatel prokáže, že udělal vše proto, aby ke škodě nedošlo. Provozovatel je tedy povinen vynaložit v souvislosti s prevencí vzniku škody veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat.

Škodou způsobenou provozní činností může být např. škoda na lesních porostech, která nastala v důsledku vypouštění oxidu síry do ovzduší provozovatelem.

zpět na začátek

Ochrana převzaté věci

V ustanovení § 2944 NOZ se praví, že:

„Každý, kdo od jiného převzal věc, jež má být předmětem jeho závazku, odpovídá za její poškození, ztrátu nebo zničení, neprokáže-li, že by ke škodě došlo i jinak.“

Jedná se zde o odpovědnost objektivní, tedy není třeba zavinění. K tomu, aby odpovědnost mohla nastat, je třeba, aby věc, na které měla vzniknout škoda, byla fakticky opatrovateli předána a aby mezi opatrovatelem a osobou věc odevzdávající existoval závazkový vztah. Opatrovatel se může zprostit odpovědnosti pouze v případě, že by ke škodě došlo i za stavu, kdy by věc nebyla opatrovateli předána. Takovým příkladem může být např. předání ovoce opatrovateli, které se v průběhu doby opatrování zkazí, neboť doba opatrování přesáhla dobu, kdy ovoce nepodlehlo plísni. Je zde jedno, zda bylo ovoce u opatrovatele anebo u poškozeného, neboť plíseň by ovoce postihla, ať by se nacházelo kdekoliv.

zpět na začátek

Škoda způsobená věcí (okolnostmi)

Dle původní právní úpravy se jednalo o škodu způsobenou okolnostmi. Dle NOZ platí, že každý, kdo je povinen někomu něco plnit a použije při tom vadnou věc, nahradí škodu způsobenou vadou věci. To platí i v případě poskytnutí zdravotnických, sociálních, veterinárních a jiných biologických služeb. V případě, že škodu způsobí věc sama od sebe, nahradí škodu ten, kdo nad věcí měl mít dohled, a pokud nelze takovou osobu určit, platí, že jí je vlastník věci. Povinnosti k náhradě škody se zprostí ten, kdo prokáže, že náležitý dohled nezanedbal.

Specificky NOZ upravuje vznik škody pádem věci, vyhozením věci z místnosti nebo obdobného místa nebo zřízení budovy. Způsobila-li škodu věc pádem či vyhozením z místnosti či podobného místa nahradí škodu s vlastníkem věci nebo tím, kdo měl mít nad věcí dohled, společně a nerozdílně i osoba, která takové místo užívá, a nelze-li ji určit, vlastník nemovité věci. Při zřícení budovy nebo odloučení její části v důsledku vady budovy nebo jejího nedostatečného udržování nahradí její vlastník škodu z toho vzniklou. Společně a nerozdílně s ním hradí škodu předešlý vlastník, pokud:

  • a) ke škodě došlo do roka od zániku vlastnického práva předešlého vlastníka, a zároveň
  • b) škoda má příčinu v nedostatku vzniklém za trvání vlastnického práva předchozího vlastníka, na který nástupce neupozornil, a zároveň
  • c) nejedná se o nedostatek, o kterém nástupce musel vědět.

zpět na začátek

Škoda způsobená vadou výrobku

Ustanovení § 2939 až 2943 NOZ upravuje případy škody způsobené vadou výrobku. Jedná se o objektivní odpovědnost, které se nelze zprostit ze žádného liberačního důvodu s výjimkou těchto případů, kdy škůdce prokáže, že:

  • a) škodu zavinil poškozený nebo ten, za jehož čin poškozený odpovídá,
  • b) výrobek na trh neuvedla,
  • c) lze důvodně předpokládat s přihlédnutím ke všem okolnostem, že vada neexistovala v době, kdy byl výrobek na trh uveden, nebo že nastala později,
  • d) výrobek nevyrobila pro prodej nebo jiný způsob použití pro podnikatelské účely, ani že výrobek nevyrobila nebo nešířila v rámci své podnikatelské činnosti,
  • e) vada výrobku je důsledkem plnění těch ustanovení právních předpisů, která jsou pro výrobce závazná, nebo
  • f) stav vědeckých a technických znalostí v době, kdy uvedl výrobek na trh, neumožnil zjistit jeho vadu.

Kdo vyrobil součást výrobku, zprostí se povinnosti k náhradě škody, prokáže-li, že vadu způsobila konstrukce výrobku, do něhož byla součást zapracována, nebo že ji způsobil návod k výrobku.

Příkladem této odpovědnosti může být použití lékařského přístroje při operaci. K jakémukoliv prohlášení či dohodě, že se poškozený vzdává nároku na náhradu škody, se nepřihlíží.

zpět na začátek

Vyvolání nezpůsobilosti vlastní vinou a škoda způsobená tím, kdo nemůže posoudit následky svého jednání

Jak již bylo zmíněno výše, odpovídá nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, nebo ten, kdo je stižen duševní poruchou, za náhradu škody v případě, že byl způsobilý ovládnout své jednání a posoudit jeho následky. V opačném případě nahradí škodu poškozenému pouze v případě, kdy je to spravedlivé se zřetelem k majetkovým poměrům škůdce a poškozeného.

Společně a nerozdílně se škůdcem hradí škodu ten, kdo nad ním zanedbal náležitý dohled a v případech, kdy škůdce není povinen k náhradě, nahradí poškozenému škodu ten, kdo nad škůdcem zanedbal dohled (např. rodič).

Každý, kdo se uvede vlastní vinou do takového stavu, že není s to ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky, nahradí škodu v tomto stavu způsobenou; společně a nerozdílně s ním nahradí škodu ti, kteří jej vlastní vinou do tohoto stavu přivedli.

Toto ustanovení se uplatní např. na případy, kdy se osoba uvede anebo je uvedena do stavu opilosti a v tomto stavu způsobí škodu. Osoba, která způsobila škodu ve stavu opilosti, odpovídá za zavinění, které se váže k požití alkoholu, ne tedy za jednání, kterým škoda vznikla. K takovému jednání se nemůže odpovědnost vztahovat z toho důvodu, neboť osoba ve stavu opilosti „nevěděla, co dělá“. Naproti tomu je osoba odpovědná za to, že se do takového stavu uvedla, neboť v takovém případě „věděla, co dělá“.

K odpovědnosti postačí zavinění z nedbalosti. V případě, že do stavu opilosti byl škůdce uveden jinou osobou úmyslně, odpovídá taková osoba spolu se škůdcem anebo zcela sama, pokud škůdce na uvedení se do stavu opilosti neměl žádný podíl – např. že mu byl alkohol přimíchán do nápoje, o kterém si myslel, že je nealkoholický a neměl možnost poznat, že požívá alkohol.

zpět na začátek

Škoda způsobená osobou s nebezpečnými vlastnostmi

Kdo se vědomě ujme osoby nebezpečných vlastností tak, že jí bez její nutné potřeby poskytne útulek nebo jí svěří určitou činnost, ať již v domácnosti, provozovně či na jiném podobném místě, nahradí společně a nerozdílně s ní škodu způsobenou v takovém místě nebo při této činnosti někomu jinému nebezpečnou povahou takové osoby.

zpět na začátek

Škoda způsobená zvířetem

Způsobí-li škodu zvíře, nahradí ji jeho vlastník, ať již bylo pod jeho dohledem nebo pod dohledem osoby, které vlastník zvíře svěřil, anebo se zatoulalo nebo uprchlo. Osoba, které zvíře bylo svěřeno nebo která zvíře chová nebo jinak používá, nahradí škodu způsobenou zvířetem společně a nerozdílně s vlastníkem.

Slouží-li domácí zvíře vlastníku k výkonu povolání či k jiné výdělečné činnosti nebo k obživě, anebo slouží-li jako pomocník pro osobu se zdravotním postižením, zprostí se vlastník povinnosti k náhradě, prokáže-li, že při dozoru nad zvířetem nezanedbal potřebnou pečlivost, anebo že by škoda vznikla i při vynaložení potřebné pečlivosti. Za týchž podmínek se povinnosti k náhradě zprostí i ten, komu vlastník zvíře svěřil.

Odňala-li třetí osoba svémocně zvíře vlastníku nebo osobě, které vlastník zvíře svěřil, nahradí třetí osoba škodu způsobenou zvířetem sama, prokáže-li vlastník nebo osoba, které vlastník zvíře svěřil, že odnětí nemohli rozumně zabránit; jinak společně a nerozdílně s nimi. Ten, kdo zvíře svémocně odňal, nemůže se zprostit povinnosti k náhradě.

zpět na začátek

Škoda na nemovité věci

Kdo, byť oprávněně provádí nebo zajišťuje práce, jimiž se jinému působí škoda na nemovité věci, nebo jimiž se držba nemovité věci znemožní nebo podstatně ztíží, nahradí škodu z toho vzniklou.

zpět na začátek

Odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům

Každý, kdo poškozenému způsobí škodu úmyslným porušením dobrých mravů, je povinen ji nahradit. V případě, že vykonával své právo, je povinen škodu nahradit ten kdo ji způsobil pouze v případě, že sledoval jako hlavní účel poškození jiného.

V tomto případě je třeba, aby škůdce jednal úmyslně. Prokázání úmyslu je na poškozeném. Úmyslné jednání nemusí směřovat ke vzniku škody, ale musí spočívat v jednání proti dobrým mravům. Jednou ze základních zásad NOZ je kladení důrazu na dodržování dobrých mravů.

Tomu, abychom mohli dojít k představě o jejich obsahu a aby bylo možné říct, co se za dobré mravy považuje, je třeba vzít na pomoc ustálenou rozhodovací praxi soudů, kdy lze předpokládat, že přejde i do rozhodování dle NOZ.

Dle dosavadní judikatury se dobrými mravy rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Nutno dodat, že praxe velmi často odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům přehlíží a domoci se náhrady škody z uvedeného titulu je velmi obtížné.

zpět na začátek

Náhoda

Újmu způsobenou náhodou nahradí ten, kdo dal ze své viny k náhodě podnět, zejména tím, že poruší příkaz nebo poškodí zařízení, které má nahodilé újmě zabránit.

zpět na začátek

Porušení zákona a smluvní povinnosti

Škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

Poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit. Povinnosti k náhradě se škůdce zprostí, prokáže-li, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. Překážka vzniklá ze škůdcových osobních poměrů nebo vzniklá až v době, kdy byl škůdce s plněním smluvené povinnosti v prodlení, ani překážka, kterou byl škůdce podle smlouvy povinen překonat, ho však povinnosti k náhradě nezprostí.

zpět na začátek

Odpovědnost za škodu z provozu dopravních prostředků

Každý, kdo provozuje dopravu, nahradí škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu. Stejnou povinnost má i jiný provozovatel vozidla, plavidla, nebo letadla, ledaže je takový dopravní prostředek poháněn lidskou silou.

Pro to, aby nastala odpovědnost dle tohoto ustanovení, je třeba, aby zde byla fyzická nebo právnická osoba provozující dopravu anebo jiný provozovatel motorového vozidla, plavidla či letadla. Pokud se jedná o provozování dopravy, může se jednat i o bezmotorovou dopravu, jakou je např. doprava za použití koní, vodní doprava. Tedy i osoba provozující pojízdné schody v obchodním centru či osoba provozující lanovou dráhu v zimním středisku, odpovídá dle výše uvedeného ustanovení.

Jedná se zde o objektivní odpovědnost, není třeba, aby osoba odpovědná škodu způsobila. Pro vznik odpovědnosti je třeba, aby nastala škoda vzniklá v důsledku zvláštní povahy dopravního prostředku a příčinná souvislost mezi nimi. Příkladem např. může být, pokud se osoba na pojízdných schodech zraní v důsledku toho, že schody znenadání zastavily a osoba v souvislosti s touto skutečností spadne.

Pro osvětlení, kdy se odpovědnost vztahuje k provozu dopravních prostředků, můžeme uvést určité příklady:

  • pokud je škoda způsobená závěsným zařízením za motorovým vozidlem, jedná se o škodu způsobenou v důsledku provozu dopravních prostředků;
  • je nepodstatné, zda škoda dle daného ustanovení nastala na veřejně přístupné komunikaci či nikoliv;
  • v případě, že cestující v autobuse je zraněn předmětem vhozeným do okna autobusu, nejedná se o škodu způsobenou v souvislosti s provozem dopravního prostředku;
  • pokud cestující z autobusu vystupuje a zraní se, protože schůdky autobusu byly poškozeny, jedná se o škodu způsobenou v souvislosti s provozem dopravního prostředku.

Je důležité upozornit na skutečnost, že v případě, kdy vlastník vozidla půjčí vozidlo jiné osobě a ta způsobí škodu, stejně nadále odpovídá jako provozovatel vozidla. Naproti tomu situace, kdy je vozidlo prodáno, ovšem změna vlastníka ještě není uvedena v příslušné evidenci, odpovídá za škodu již nový vlastník vozidla.

Zajímavým může být rozbor činnosti buldozeru. Pokud se buldozer přemísťuje a je způsobena škoda, odpovídá se dle tohoto ustanovení. Pokud je ovšem škoda způsobena při jeho činnosti, ke které slouží, příslušné ustanovení o škodě z provozu dopravních prostředků se nepoužije.

Asi nejtypičtějším příkladem, který se týká uvedeného ustanovení, bude užívání osobního automobilu. Dle daného ustanovení odpovídá vždy provozovatel a nikoliv řidič osobního automobilu, který nehodu zavinil. Tento fakt ovšem neznamená, že řidič osobního automobilu, který dopravní nehodu zavinil, by za škodu neodpovídal. Odpovědný by byl, ovšem ne dle speciální odpovědnosti, ale dle obecné odpovědnosti za újmu popsané výše. Tato ustanovení se však navzájem nevylučují. Poškozený se tedy škody může domáhat jak po provozovateli dopravního prostředku, tak po osobě, která škodu zavinila.

Může také nastat situace, že řidič je zaměstnancem, a tedy v tomto případě nebude odpovídat poškozenému sám dle obecné odpovědnosti za škodu, ovšem bude zde odpovědnost jeho zaměstnavatele dle ustanovení dle již výše popsaného institutu pomocníka. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů tím není dotčena.

Pokud odpovídá provozovatel, není třeba prokazovat zavinění, pokud má odpovídat řidič, zavinění se prokazuje. Často nastávají situace, kdy je namístě odpovědnost obou subjektů. V takových případech je na místě užít ustanovení NOZ o škodě způsobené několika osobami, podle kterého platí, že způsobí-li škodu více škůdců, nahradí škodu společně a nerozdílně.

Pokud provozovatel uhradí škodu, kterou způsobí řidič a odpovídá za ni řidič, má následně vůči němu právo na postih, tedy aby mu uhradil, co za něj bylo hrazeno v souvislosti se zmiňovaným ustanovením o společné odpovědnosti, když provozovatel a řidič odpovídají společně a nerozdílně, tedy provozovatel mohl za řidiče způsobenou škodu nahradit, ale následně měl možnost po řidiči tuto škodu požadovat zpět.

Své odpovědnosti se nemůže provozovatel zprostit, jestliže škoda byla způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu. Jinak se odpovědnosti zprostí, jen jestliže prokáže, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat.

K tomu, aby mohlo dojít ke zproštění odpovědnosti, je třeba, aby škoda nebyla vůbec způsobena okolnostmi, které mají svůj původ v provozu. Ke vzniku škody tedy musí dojít zásahem zvenčí (např. povodeň) a musí být prokázáno, že bylo vynaloženo veškeré objektivní úsilí pro zabránění vzniku škody.

V tomto případě odpovědnosti za škodu odpovídá provozovatel jak za škodu způsobenou na zdraví a věcech, tak za škodu způsobenou odcizením nebo ztrátou věcí, pozbyla-li fyzická osoba při poškození možnosti je opatrovat.

Místo provozovatele odpovídá ten, kdo použije dopravního prostředku bez vědomí nebo proti vůli provozovatele. Provozovatel odpovídá společně s ním, jestliže takové užití dopravního prostředku svou nedbalostí umožnil.

Je-li dopravní prostředek v opravě, odpovídá po dobu opravy provozovatel podniku, v němž se oprava provádí, a to stejně jako provozovatel dopravního prostředku.

Dále platí také to, že nelze-li provozovatele určit, platí, že jím je vlastník dopravního prostředku.

Střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jedná-li se o vypořádání mezi těmito provozovateli, vypořádají se tito podle své účasti na způsobení vzniklé škody.

zpět na začátek

Odpovědnost za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným

Každý, kdo provozuje závod nebo jiné zařízení zvláště nebezpečné, nahradí škodu způsobenou zdrojem zvýšeného nebezpečí; provoz je zvlášť nebezpečný, nelze-li předem rozumně vyloučit možnost vzniku závažné škody ani při vynaložení řádné péče. Jinak se povinnosti zprostí, prokáže-li, že škodu způsobila zvnějšku vyšší moc nebo že ji způsobilo vlastní jednání poškozeného nebo neodvratitelné jednání třetí osoby; ujednají-li se další důvody zproštění, nepřihlíží se k tomu.

Je-li z okolností zřejmé, že provoz významně zvýšil nebezpečí vzniku škody, ačkoli lze důvodně poukázat i na jiné možné příčiny, soud zaváže provozovatele k náhradě škody v rozsahu, který odpovídá pravděpodobnosti způsobení škody provozem.

Má se za to, že provoz je zvláště nebezpečný, pokud se provozuje továrním způsobem nebo pokud se při něm výbušná nebo podobně nebezpečná látka používá nebo se s ní nakládá.

Jedná se zde o obecnou skutkovou podstatu objektivní odpovědnosti, tedy není zde třeba, aby nastalo zavinění, pokud má vzniknout odpovědnost provozovatele. Není nutné, aby pro vznik odpovědnosti nastal protiprávní úkon, postačí, pokud vznikne škoda, která byla zapříčiněna v souvislosti s provozní činností. Provozní činností je činnost, která souvisí s předmětem činnosti provozovatele, je součástí jeho provozu a faktické činnosti.

Odpovědnosti je možné se zprostit pouze v případě, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu. Taková situace může nastat, pokud např. blesk zasáhne provoz a v důsledku požáru bude osobě způsobena škoda. Blesk je neodvratitelnou událostí a zapříčiněný požár nemá původ v provozu. Pokud by ovšem požár nastal v souvislosti s daným provozem – např. výroba hořlavých látek, které nebyly řádně zabezpečeny a zajištěny proti vzplanutí, nebylo by možné se odpovědnosti zprostit.

Dále je možné se zprostit odpovědnosti v případě, pokud škodu zavinil svým jednáním poškozený. Např. pokud osoba v provozu, kde se vyrábějí silně hořlavé věci, odhodí nedopalek cigarety a v důsledku tohoto jednání vznikne požár a osobě poškozené škoda, tak provozovatel za škodu neodpovídá, neboť ke škodě došlo na základě jednání osoby poškozené.

zpět na začátek

Odpovědnost za škodu způsobenou na vnesených nebo odložených věcech

Je-li s provozováním nějaké činnosti zpravidla spojeno odkládání věcí a byla-li věc odložena na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se takové věci obvykle ukládají, nahradí provozovatel poškození, ztrátu nebo zničení věci tomu, kdo ji odložil, popřípadě vlastníku věci. Stejně nahradí škodu provozovatel hlídaných garáží nebo zařízení podobného druhu, jedná-li se o dopravní prostředky v nich umístěné a o jejich příslušenství.

Neuplatní-li se právo na náhradu škody u provozovatele bez zbytečného odkladu, soud je nepřizná, pokud provozovatel namítne, že právo nebylo uplatněno včas. Nejpozději lze právo na náhradu škody uplatnit do patnácti dnů po dni, kdy se poškozený o škodě musel dozvědět.

Byla-li škoda způsobena na věci odložené v dopravním prostředku hromadné dopravy, nahradí se jen podle ustanovení o náhradě škody způsobené provozem dopravního prostředku.

V případě vnesených věcí platí, že každý kdo provozuje pravidelně ubytovací služby, nahradí škodu na věci, kterou ubytovaný vnesl do prostor vyhrazených k ubytování nebo k uložení věcí, popřípadě na věci, která tam byla pro ubytovaného vnesena. To platí i tehdy, byla-li věc za tím účelem ubytovatelem převzata.

Prokáže-li ubytovatel, že by ke škodě došlo i jinak, nebo že škodu způsobil ubytovaný nebo osoba, která ubytovaného z jeho vůle provází, povinnosti k náhradě škody se zprostí. K ujednáním o jiných důvodech zproštění se nepřihlíží. Povinnost nahradit škodu se nevztahuje na vozidla, na věci ponechané ve vozidle, ani na živá zvířata, ledaže je ubytovatel převzal do úschovy.

Škoda se hradí do výše odpovídající stonásobku ceny ubytování za jeden den. Byla-li věc převzata do úschovy, odmítl-li ubytovatel úschovu věci v rozporu se zákonem nebo byla-li škoda způsobena ubytovatelem nebo tím, kdo v provozu pracuje, hradí se škoda bez omezení.

Dále platí, že neuplatní-li se právo na náhradu škody u ubytovatele bez zbytečného odkladu, soud je nepřizná, pokud ubytovatel namítne, že právo nebylo uplatněno včas. Nejpozději lze právo na náhradu škody uplatnit do patnácti dnů po dni, kdy se poškozený o škodě musel dozvědět. V případě, že ubytovatel převzal věc do úschovy, odmítl-li ubytovatel úschovu věci v rozporu se zákonem nebo způsobil-li škodu ubytovatel nebo ten, kdo v provozu pracuje, výše uvedené platit nebude.

Jedná se o odpovědnost objektivní. V případě, že by se provozovatel chtěl odpovědnosti zprostit, nese důkazní břemeno sám. K tomu, aby provozovatel nebyl za škodu způsobenou na vnesených nebo odložených věcech odpovědný, je třeba, aby prokázal, že ke škodě by došlo jinak.

K takové situaci může dojít např. za předpokladu, že v oblasti hotelu vypukne zemětřesení, tedy věc by byla zničena i jinak – i kdyby nebyla do hotelu vnesena. Také v případě, že do hotelu je pro hosta vnesena jeho taška s ovocem a ovoce se zkazí, protože je již staršího data, provozovatel za tuto škodu neodpovídá, neboť by ke zkažení ovoce došlo i kdekoliv jinde.

K tomu, aby provozovatel poškozenému odpovídal, je třeba, aby mezi nimi existoval smluvní vztah – tedy např. smlouva o ubytování. Nestačí, pokud je ubytování pouze rezervované, v takovém případě by odpovědnost provozovatele nenastala.

Pokud provozovatel vyhradí místo pro odkládání věcí a zákazníka o tomto místu dostatečně informuje, nebude odpovídat za škodu na věcech, které nebyly odloženy ve vymezeném prostoru. Pokud provozovatel takové místo nevyhradí, odpovídá za škodu, která vznikla na věcech, které byly odloženy na místě, kde se obvykle odkládají.

Pokud provozovatel určí pro odkládání věcí šatnu bez obsluhy, je třeba věci odkládat v této šatně.

Pokud provozovatel pro odkládání věcí určí šatnu s obsluhou, jedná se zde již o smlouvu o úschově a odpovědnost by se zde řídila obecnou odpovědností za škodu, kde platí liberační důvod – možnost zproštění se provozovatele škody v případě, že by ke škodě došlo jinak.

Stejně jako provozovatel poskytující ubytovací služby odpovídají i provozovatelé garáží a jiných podniků podobného druhu, pokud jde o dopravní prostředky v nich umístěné a jejich příslušenství. I zde je třeba, aby mezi provozovatelem a poškozeným existoval smluvní vztah. V tomto případě k uzavření smluvního vztahu dochází velmi často konkludentně, např. tak, že poškozený zaplatí prostřednictvím parkovacího automatu parkovné.

Odpovědnost provozovatele se váže přímo k určitému dopravnímu prostředku a jeho příslušenství. Pokud dojde ke škodě na umístěném vozidle a jeho příslušenství, odpovídá provozovatel za škodu, které se může zprostit pouze v případě, že by ke škodě došlo jinak. Provozovatel ovšem neodpovídá za věci, na kterých vznikla škoda, které byly umístěny v automobilu a které nejsou příslušenstvím vozu – např. notebook, kniha apod.

Uplatnění může být jak písemné, tak ústní, ovšem s ohledem na možný soudní spor je na místě, aby k uplatnění došlo prostřednictvím písemnosti, která bude provozovateli předána vůči jeho podpisu anebo zaslána prostřednictvím pošty doporučeným dopisem s dodejkou.

Pokud nárok v uvedené lhůtě nebude uplatněn a následně bude zažalován, soud sám z úřední povinnosti vysloví, že nárok nepřizná, neboť došlo k prekluzi nároku poškozeného. Patnáctidenní lhůta je lhůtou hmotněprávní, tedy je třeba, aby uplatnění provozovateli do patnáctého dne došlo a provozovatel jej měl patnáctý den v dispozici.

zpět na začátek

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Náhrada škody

V předchozí části bylo pojednáno o odpovědnosti osob za způsobenou škodu. Neodmyslitelně s institutem odpovědnosti je třeba uvést i institut náhrady škody, bez kterého by sice odpovědnost byla konstatována a uznána, ovšem újma na straně osoby poškozené by nadále zůstávala.

Výše škody se určí různými způsoby. To, co se ovšem nahrazuje, vlastní náhrada škody, se může a nemusí shodovat se skutečnou výší škody již i se zřetelem na to, že ne každou škodu lze přesně vyčíslit, a tedy ji nahradit dle její skutečné výše. Bylo by ovšem nespravedlivé nepřiznat osobě, které škoda vznikla, její náhradu jen z důvodu, že škodu nelze přesně vyčíslit.

Společná odpovědnost a náhrada škody

Pokud je škoda způsobena více škůdci, jedná se o solidární závazek. Každý odpovídá za všechny a všichni za jednoho. Nezáleží zde na tom, že někdo porušil povinnost objektivní, někdo povinnost subjektivní. Hlavním předpokladem pro solidární závazek je vznik škody a existence více škůdců. Pokud jeden ze škůdců nahradí škodu, má vůči ostatním škůdcům postih. Zároveň je škoda díky uhrazení jednoho škůdce uhrazena jakoby všemi, a tedy odpovědnostní povinnost zaniká všem a ne pouze tomu, kdo škodu uhradil.

V případě, že jsou pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že škůdce nahradí škodu podle své účasti na škodlivém následku. V případě, že jí nelze přesně určit, přihlédne se k míře pravděpodobnosti. Takto však nebude možné rozhodnout, pokud se některý škůdce vědomě účastnil na způsobení škody jiným škůdcem nebo je podněcoval či podporoval nebo pokud lze připsat celou škodu každému škůdci, byť jednali nezávisle, nebo má-li škůdce hradit škodu způsobenou pomocníkem a vznikla-li povinnost k náhradě také pomocníkovi.

Pokud jeden ze škůdců nahradil za ostatní škodu, má nárok, aby ostatní také „přispěli“ na náhradu škody. Výše, jakou jsou povinni hradit škůdci osobě, která za ně škodu nahradila, se odvíjí dle toho, jak přispěli ke způsobení škody. Toto se ovšem nemusí uplatnit ve výše popsaném případě, kdy nenastává solidární závazek, ale každý je povinen hradit dle toho, jakou škodu způsobil.

Vliv zavinění poškozeného na náhradu škody

V případech, když se prokáže, že škodu způsobil výlučně poškozený, nese ji sám. Pokud se prokáže, že poškozeným byla způsobena škoda částečně, tak spolu s dalším škůdcem odpovídají poměrně. Důkazní břemeno, zda poškozený škodu také zavinil, tíží škůdce. Tento princip se použije i na situace, kdy škodu zavinila osoba, která za své jednání neodpovídá.

Pokud je škoda způsobena takovou osobou a zároveň dalším škůdcem, odpovídá škůdce v rozsahu jím způsobené škody. Neodpovídá i za škodu, kterou způsobila osoba za své jednání neodpovídající. Jinak by tomu bylo, kdyby škůdce odpovídal i za tuto neodpovídající osobu. Pak by nastala jeho povinnost k náhradě škody v celém rozsahu, pokud by neprokázal, že dohled nezanedbal.

Způsob náhrady škody u majetkové újmy – materiální škody

Způsob náhrady škody je určení, jak bude škoda hrazena. Pokud poškozenému vznikla odpovědnost, bude povinen škodu nahradit. Jak již bylo výše uvedeno, přednostně se nahrazuje materiální škoda uvedením do předešlého stavu. Pouze, když o to poškozený požádá, může být škoda hrazena vyjádřením v penězích.

Rozsah náhrady majetkové újmy – materiální škody

Výše náhrady škody není nikde stanovena, je tedy neomezená. Výjimkou zde je moderační právo soudu, kdy např. nelze výši škody přesně určit, určí ji podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností případu soud. Soud může rozsah požadované škody vzhledem k určitým okolnostem snížit. Návrh na snížení nemusí být osobou způsobivší škody ani nikým jiným podán. Tato možnost snížení je zcela na úvaze soudu.

Soud je ovšem omezen pro případ, že škoda byla způsobena úmyslně. Pak její rozsah není možné snížit. Rovněž nebude možné rozsah náhrady snížit v případě, že škodu způsobil ten, kdo se hlásil k odbornému výkonu jako příslušník určitého stavu nebo povolání, porušením odborné péče (typicky advokáti).

Při určení výše materiální škody se vychází z obvyklé ceny věci, kterou měla v době poškození, zda byla nová či opotřebená, a zohlední se, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit. Na poškozeném je, aby uvedení do předešlého stavu zajistil. Kolik ho toto zajištění bude stát či zda uvedení do původního stavu vykoná osobně, je nepodstatné.

V případě, že se věc neuvádí do předešlého stavu, hradí se škoda v penězích. Je třeba vycházet z toho, že náklady, které by byly potřebné pro uvedení věci do předešlého stavu, určují rozsah náhrady v penězích – náhrady odvozené. Na rozdíl od uvedení do původního stavu, kde vyčíslení nákladů nebylo podstatné, neboť hlavní zde bylo právě uvedení v původní stav. Zde u peněžité náhrady škody je stanovení nákladů na uvedení v předešlý stav podstatné.

Mohou nastat i situace, kdy uvedení do předešlého stavu možné není. Potom se výše náhrady neodvozuje od nákladů potřebných pro uvedení věci do původního stavu. Určovatelem zde je výše nákladů nutných k odstranění toho, že uvedení v předešlý stav není možné. Pokud je věc zcela zničena, tak náhrada škody bude odpovídat prostředkům, které budou muset být vynaloženy k pořízení věci původní, která byla zničena.

NOZ zde zavádí nový institut v podobě ceny zvláštní obliby, která byla popsána výše.

Zvláště dále upravuje NOZ náhradu při poranění zvířete, kdy škůdce hradí čelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví zraněného zvířete tomu, kdo je vynaložil; požádá-li o to, složí mu škůdce na tyto náklady přiměřenou zálohu. Náklady spojené s péčí o zdraví nejsou neúčelné, i když podstatně převyšují cenu zvířete, pokud by je vynaložil rozumný chovatel v postavení poškozeného.

Nemajetková újma na přirozených právech člověka

Nemajetková újma v tomto případě vychází ze způsobu a výše přiměřeného zadostiučinění, které musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala.

Náhrady při ublížení na zdraví a při usmrcení

Při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

Při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

Náklady spojené s péčí o zdraví

Škůdce hradí též účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví poškozeného, s péčí o jeho osobu nebo jeho domácnost tomu, kdo je vynaložil; požádá-li o to, složí mu škůdce na tyto náklady přiměřenou zálohu.

Náklady pohřbu

Škůdce nahradí tomu, kdo je vynaložil, přiměřené náklady spojené s pohřbem v rozsahu, v jakém nebyly uhrazeny veřejnou dávkou podle jiného právního předpisu. Přitom se přihlédne k zvyklostem i k okolnostem jednotlivého případu.

Peněžité dávky

Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného se hradí peněžitým důchodem ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před vznikem újmy a náhradou toho, co poškozenému bylo vyplaceno v důsledku nemoci či úrazu podle jiného právního předpisu.

Žáku nebo studentu náleží náhrada za ztrátu na výdělku ode dne, kdy měla skončit jeho povinná školní docházka, studium nebo příprava na povolání, po dobu:

  • a) o kterou se jeho povinná školní docházka, studium nebo příprava na povolání prodloužily následkem újmy na zdraví,
  • b) neschopnosti následkem újmy na zdraví,
  • c) trvání zdravotního postižení vzniklého následkem újmy na zdraví, které zpravidla brání úplnému zapojení do výdělečné činnosti, nebo
  • d) trvání zdravotního postižení vzniklého následkem újmy na zdraví, které částečně brání zapojení do výdělečné činnosti, pokud nezameškává vlastní vinou příležitost k výdělku výkonem práce pro něho vhodné.

Po skončení pracovní neschopnosti, případně při invaliditě, nahradí škůdce poškozenému jeho ztrátu peněžitým důchodem, který se stanoví vzhledem k rozdílu mezi výdělkem, jakého poškozený dosahoval před vznikem újmy, a výdělkem dosahovaným po skončení pracovní neschopnosti s přičtením případného invalidního důchodu podle jiného právního předpisu. Dojde-li ublížením na zdraví k dlouhodobému zvýšení potřeb poškozeného, stanoví se výše peněžitého důchodu i vzhledem k těmto potřebám.

Dosahuje-li poškozený po skončení pracovní neschopnosti výdělku jen s vynaložením většího úsilí nebo se zvýšenou námahou, které by, nebýt škodné události, jinak nemusel vynaložit, odčiní se mu peněžitým důchodem i zvýšená námaha nebo úsilí. Při stanovení výše peněžitého důchodu se přihlédne i ke zvyšování výdělků v daném oboru, jakož i k pravděpodobnému růstu výdělku poškozeného podle rozumného očekávání.

Jsou-li pro to vážné důvody, může soud rozhodnout, zda, jakým způsobem a do jaké výše škůdce zajistí pohledávku poškozeného na peněžitý důchod; návrhy stran přitom není vázán.

Náhrada za ztrátu na důchodu náleží poškozenému ve výši rozdílu mezi důchodem, na který poškozenému vzniklo právo, a důchodem, na který by mu bylo vzniklo právo, jestliže by do základu, z něhož byl vyměřen důchod, byla zahrnuta náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, kterou poškozený pobíral v době rozhodné pro vyměření důchodu.

Konal-li poškozený bezplatně práce pro jiného v jeho domácnosti nebo závodu, nahradí škůdce této jiné osobě peněžitým důchodem, oč přišla.

Při usmrcení hradí škůdce peněžitým důchodem náklady na výživu pozůstalým, kterým zemřelý ke dni své smrti poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu. Náhrada náleží pozůstalým ve výši rozdílu mezi dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu a tím, co by poškozený podle rozumného očekávání mohl pozůstalým na těchto nákladech poskytovat, pokud by k jeho zranění nedošlo.

Z důvodu slušnosti lze přiznat příspěvek na výživné i jiné osobě, pokud jí usmrcený poskytoval takové plnění, ač k tomu nebyl podle zákona povinen.

Při výpočtu náhrady se vychází z průměrného výdělku zemřelého; náhrada nákladů na výživu pozůstalým nebo jiným osobám však nesmí úhrnem převýšit to, co by zemřelému náleželo jako náhrada za ztrátu na výdělku, případně na důchodu.

Při vyměření náhrady pozůstalým se přihlédne také k tomu, jak dlouho by usmrcený pravděpodobně žil, nebýt zranění. Při vyměření náhrady jiným osobám se přihlédne k tomu, jak dlouho by usmrcený plnění pravděpodobně poskytoval.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Tento článek reflektuje právní stav ke dni 1. ledna 2014, tedy stav po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, v platném znění (dále také jen „občanský zákoník“) a doprovodné legislativy vztahující se k rekodifikaci soukromého práva.

Přehled všech témat Právního průvodce

Tisknout Vaše hodnocení:

Štítky článků

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek