Odpovědnost za škodu

Obecná prevenční povinnost

Obecná prevenční povinnost je specifickým zákonným ustanovením, pokud se budeme zabývat odpovědností za škodu. Tato povinnost může být řazena mezi jiné povinnosti, které v případě porušení zakládají odpovědnostní vztah – povinnost nahradit škodu. Obecná prevenční povinnost je upravena v ustanovení § 2900 NOZ, která představuje povinnost každého počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného, vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života.

Toto ustanovení dává širší pole pro vznik odpovědnosti. Obecná prevenční povinnost má za cíl přinutit osoby, aby předcházely škodám. Je logické, že je lepší škodě zabránit, předejít, ne následně škodu nahrazovat. Každá osoba, která nerespektuje takto uloženou právní povinnost, jedná v rozporu s právem, a tedy jedná protiprávně.

Dalo by se namítat, že ovšem takovéto odvracení může být pro osobu nákladnější než škoda, která by mohla nastat. Na tuto situaci pamatuje NOZ v ustanoveních o prevenční povinnosti, ve kterých se stanoví, že vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, má povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo kdo má nad ní kontrolu, anebo odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami, nebo ten, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví, nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit. Osoba nemůže odvrátit škodu jakýmkoliv způsobem, ale pouze způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení.

Obecná prevenční povinnost je jednou ze zásad, na kterých stojí NOZ.

Všechna pravidla chování v různých situacích nemohou být ošetřena prostřednictvím právních předpisů. Aby ovšem nedocházelo k nepostižení škůdce a nulovému odškodnění poškozeného, ustanovení o obecné prevenční povinnosti na takové právními předpisy neupravené situace pomýšlí, když ukládá osobám povinnost postupovat vzhledem ke konkrétním okolnostem tak, aby nezpůsobily škodu. Splní-li však ten, kdo porušil právní povinnost, oznamovací povinnost osobě, které může újma vzniknout, nemá poškozený nárok na náhradu újmy, které mohl po oznámení zabránit.

Chování osob v rozporu s touto povinností znamená jednání v rozporu se zákonem. Aplikace obecné prevenční povinnosti přichází v úvahu pouze tehdy, není-li konkrétní právní úprava, která by se vztahovala na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. Pokud postup stanovený právní úpravou byl dodržen, výše uvedená aplikace prevenční povinnosti je vyloučena. Proto je každý povinen při svém jednání zachovávat s ohledem na konkrétní podmínky vždy takový stupeň pozornosti, bedlivosti a ohleduplnosti, který je – objektivně posuzováno – způsobilý vždy zabránit vzniku dané újmy.

Pokud dojde k porušení obecné prevenční povinnosti, neznamená to ještě automatický předpoklad vzniku odpovědnosti za způsobenou újmu. Je třeba vždy zhodnotit, zda by škodlivý následek nebyl nastal i bez porušení této povinnosti, tedy zda by jednání, které by bylo v souladu s obecnou prevenční povinností, bylo způsobilé újmě, která nastala, zabránit.

Odvrácení škody

Zákonné ustanovení, které se týká povinnosti odvrátit újmu, která hrozí, je také významné při posuzování odpovědnosti, neboť díky jeho nedodržení může dojít k naplnění jedné z podmínek pro vznik odpovědnosti.

Jak již bylo výše uvedeno, vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, má povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo kdo má nad ní kontrolu nebo odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami anebo ten, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit. Nezakročí-li ten, komu újma hrozí, k jejímu odvrácení způsobem přiměřeným okolnostem, nese ze svého, čemu mohl zabránit.

Příklad

Na pozemku souseda, který má pozemek položen výše než pozemek náš, je uloženo dřevo. Uvidíme, že dřevo se začne kutálet na náš pozemek, přičemž dřevo směřuje k našemu autu. Pokud bychom auto v jeho dráze nechali, porušili jsme obecnou prevenční povinnost, která ukládá povinnost předcházet škodám, neboť jsme viděli, jak našemu majetku hrozí újma, nezabránili jsme vzniku újmy, i když jsme k tomu měli možnost a v důsledku našeho nejednání újma vznikla.

Jiná by byla ovšem situace, kdyby se dřevo řítilo na náš majetek takovou rychlostí, že by bylo zřejmé, že auto nestihneme ochránit před škodou a navíc by při snaze odvrátit újmu bylo zřejmé, že by došlo k ublížení na našem zdraví, neboť by nás dřevo zasáhlo. V takovém případě samozřejmě není povinnost újmu odvracet a o porušení ustanovení o obecné prevenční povinnosti by se nejednalo.

Právní úprava dále pamatuje i na situace, kdy újma hrozí, ale ovšem již není v silách a možnostech jednotlivé osoby ji odvrátit. Jedná se o situace, kdy se jedná o vážné ohrožení. Pokud taková situace nastane, má ohrožený právo se domáhat, aby soud uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící újmy.

Okolnosti vylučující protiprávnost

Jak bude uvedeno dále, protiprávnost je jednou z podmínek pro vznik odpovědnosti za újmu. Mohou nastat situace, kdy jednání nebo opomenutí se může jevit protiprávním jednáním, ovšem v konečném důsledku jím není. O takové situace se bude jednat, pokud se zde zároveň s jednáním, které by porušovalo právní povinnost, budou vyskytovat okolnosti vylučující protiprávnost. Uvědomění si takovýchto skutečností je důležité pro posouzení, zda veškeré podmínky pro vznik odpovědnosti byly splněny.

Pokud neexistovala v daném jednání protiprávnost, nemůže ani vzniknout odpovědnost daného subjektu. Nově je v platné právní úpravě dle NOZ definována odpovědnost za náhodu. Újmu způsobenou náhodou je povinný nahradit ten, kdo k ní dal ze své viny podnět, například porušením příkazu, nebo poškozením zařízení, které má nahodilé újmě zabránit.

Protiprávnost může být vyloučena v následujících situacích:

  • výkon práva nebo plnění povinnosti,
  • svépomocné jednání,
  • jednání v krajní nouzi nebo v nutné obraně,
  • svolení poškozeného.

Prokazování okolnosti vylučující protiprávnost je vždy na škůdci.

Výkon práva nebo plnění povinnosti

Výkon práva nebo plnění povinnosti znamená, že ten, který tak činí, má k danému jednání určitý právní titul, který jej opravňuje k takovému jednání. Podporu pro výkon práva a plnění povinnosti nalézáme hned v úvodních ustanoveních NOZ, která stanoví, že výkon práv a povinností vyplývajících ze soukromého práva nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

Z toho lze dovodit, že zákon schvaluje výkon práv a povinností, které ze soukromého práva plynou, ovšem tak, aby bez právního důvodu nezasahovaly do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s obecně uznanými zásadami spravedlnosti a práva.

Práva a povinnosti ze soukromého práva náležející osobám mohou být tedy vykonávána, ovšem s určitým omezením. Pokud někdo vykonává své právo, znamená to, že právo mu svědčí, je jeho nositelem a jeho výkon není protiprávní. Stejně tak, pokud osoba plní povinnost, která jí byla v souladu se zákonem uložena, nemůže se jednat o protiprávní chování, byť by se tak na první pohled mohlo jevit.

Příklad

Pokud rodič sdělí svému dítěti, že musí napsat domácí úkoly a z tohoto důvodu nepůjde večer do kina, nejedná se o protiprávní jednání rodiče, které by snad omezovalo osobní svobodu jedince, ale jedná se o výkon jeho práva.

Svépomocné jednání

V ustanovení § 14 NOZ se stanoví, že jestliže hrozí neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může ten, kdo je takto ohrožen, přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit, je-li zřejmé, že by zásah veřejné moci přišel pozdě. V tomto ustanovení jsou vymezeny podmínky, kdy ke svépomocnému jednání může dojít. Vymezuje se zde situace, kdy použití svépomoci je v souladu se zákonem a pokud nepřekročí stanovené hranice, je dovolené.

Jedná se zde o případ, kdy subjektivní práva osoby, která vyplývají ze soukromoprávních vztahů, nemohou být chráněna standardními a dalo by se říci méně konfliktními řešeními – jako je soudní ochrana nebo ochrana poskytovaná orgány veřejné moci. K tomu, aby svépomoc mohla být osobou užita, je třeba splnit několik základních podmínek. O svémoc se jedná v případě, pokud ohrožená osoba, případně její zákonný zástupce nebo její zmocněnec odvrací bezprostředně hrozící neoprávněný zásah do svého či jejího subjektivního práva. Intenzita, jakou je zásah odvrácen, musí být přiměřená okolnostem.

Pokud by zde „síly“ nebyly vyváženy, nejednalo by se již o svémoc osoby, která brání svá práva, ale o protiprávní úkon. Zásah musí být odvrácen způsobem přiměřeným způsobu, okolnostem a intenzitě zásahu, který hrozil. Nedodržení zásady proporcionality znamená, že jednání osoby, která svémocně chránila své subjektivní právo před neoprávněným zásahem, se vymyká rámci svépomoci a stává se jednáním neoprávněným.

Krajní nouze

Krajní nouze je upravena v § 2906 NOZ, ve kterém se stanoví, že kdo odvrací od sebe nebo od jiného přímo hrozící nebezpečí újmy, není povinen k náhradě újmy tím způsobené, nebylo-li za daných okolností možné odvrátit nebezpečí jinak nebo nezpůsobí-li následek zjevně stejně závažný nebo ještě závažnější než újma, která hrozila, ledaže by majetek i bez jednání v nouzi podlehl zkáze. To neplatí, vyvolal-li nebezpečí vlastní vinou sám jednající.

Nutná obrana

V ustanovení § 2905 NOZ se stanoví, že ten, kdo odvrací od sebe nebo od jiného bezprostředně hrozící nebo trvající protiprávní útok a způsobí přitom útočníkovi újmu, není povinen k její náhradě. To neplatí, je-li zjevné, že napadenému hrozí vzhledem k jeho poměrům újma jen nepatrná nebo obrana je zcela zjevně nepřiměřená, zejména vzhledem k závažnosti újmy útočníka způsobené odvracením útoku. O nutnou obranu nejde, byla-li zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku.

K tomu, aby byly splněny podmínky pro použití nutné obrany, musí zde být hrozící nebo trvající útok. Útokem se rozumí aktivní jednání fyzické osoby. Právě skutečností, zda hrozí útok či nebezpečí, se institut nutné obrany liší od krajní nouze. Dále podstatným odlišením od krajní nouze je nutnost objasnění, zda nutná obrana byla zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku. Zkoumá se tedy, zda ten, kdo odvracel hrozící nebo trvající útok, jej neodvracel tak, že jeho chování bylo zřejmě nepřiměřené povaze a nebezpečnosti útoku.

Institut krajní nouze versus nutná obrana

V určitých situacích by se mohlo zdát, že lze krajní nouzi zaměňovat s nutnou obranou. Je sice pravda, že tyto instituty jsou si velmi blízké, ale odlišnosti těchto dvou samostatných institutů zde samozřejmě najdeme.

Při krajní nouzi se musí pro naplnění jejích podmínek jednat o přímo hrozící nebezpečí. Při nutné obraně se jedná o hrozící nebo trvající útok. Jak již bylo výše napsáno, nebezpečí se nezpůsobí chováním člověka (např. pád stromu), naproti tomu útok je vždy související s chováním člověka (např. napadení). Pokud se má odvracet nebezpečí, tak nebezpečí již muselo nastat. Pokud se má odvracet útok, tak útok může hrozit anebo již může trvat. Tedy časové rozpětí, kdy je možné nutnou obranu použít, je širší než při krajní nouzi.

Dalším důležitým rozdílem mezi těmito dvěma instituty je kladení důrazu na to, aby si osoba rozmyslela, jak nastalému útoku či nebezpečí bude čelit. U krajní nouze se posuzuje oprávněnost jejího použití tak, že se zkoumá, zda nebezpečí nebylo možno odvrátit jinak anebo jestliže je způsobený následek zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. Pokud tedy při krajní nouzi je možné nebezpečí odvrátit jinak, není zde použití krajní nouze na místě. U nutné obrany není kladen důraz na otázku, zda útok nešel odvrátit jinak.

Dále se zohledňuje, zda způsobený následek není zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. Najdeme situace, kdy hrozí nebezpečí a osoba se musí rozhodnout, zda a jak ho má odvracet. Co se týká nutné obrany, je tedy pouze důležité určit, zda nutná obrana byla zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku.

Neurčuje se jako u krajní nouze, zda bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo jestliže je způsobený následek zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, ale pouze se určuje, zda nutná obrana byla zřejmě nepřiměřená.

Důvod, proč toto kritérium není nastaveno jako u krajní nouze, a podmínky, pro koho bude nutná obrana svědčit, jsou shovívavější, spočívají v psychické náročnosti situace. Pokud u krajní nouze odvracíme nebezpečí, u nutné obrany se odvrací útok. Pokud srovnáme, co se odvrací, zda nebezpečí, či útok, je požadavek na odhad těch kterých předpokladů či následků logický.

Posouzení se také bude týkat každého konkrétního případu a určení hranic, kdy se ještě jedná o nutnou obranu, nebo o krajní nouzi, bude někdy velmi obtížné. Možná by se mohlo zdát, že v tomto je zákon nedokonalý, ale jedná se o naprosto krajní situace, netypové, protože ne vše je možné postihnout a přesně vymezit zákonem. Pro to, aby tyto hranice byly určeny a případy objasněny, je třeba, aby odpovědi byly hledány především v příslušné judikatuře.

NOZ nově zařazuje v případech posuzování krajní nouze nebo nutné obrany institut tzv. omluvitelného vzrušení mysli. To jsou případy, kdy napadený jedná v hrůze nebo strachu, které nejsou objektivně odůvodněny, ale napadenému se obrana jeví jako nutná: sem spadají případy napadení žertem, přičemž napadený o žertu neví a reaguje, jako by šlo o skutečné nebezpečí.

Svolení poškozeného

Svolení poškozeného vylučuje protiprávnost tehdy, pokud toto svolení je dáno před způsobením škody a musí vyhovovat náležitostem právního jednání stanovených v NOZ, dle kterých právní jednání musí být učiněno svobodně a vážně, určitě a srozumitelně. Pokud budeme zkoumat, zda podmínky pro svolení poškozeného zde byly a byly řádně naplněny, důkazní břemeno v tomto případě tíží škůdce. Právní jednání vyvolává právní následky, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran. Může přitom jít o konání nebo opomenutí. Právní jednání musí svým obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům a zákonu.

Podmínky vzniku odpovědnosti za škodu

Současná právní úprava odpovědnosti za škodu, resp. povinnosti škodu nahradit se nalézá na více místech NOZ, zejména lze pak rozlišit obecnou odpovědnost dle § 2909 a násl. NOZ v rámci náhrady škody v případech porušení dobrých mravů, porušení zákonné povinnosti (byť z nedbalosti) nebo porušením smluvní povinnosti.

Tato výše uvedená obecná ustanovení se použijí všude tam, kde je třeba obecně upravit odpovědnost fyzických a právnických osob, pokud se nepoužije úprava zvláštní. Zvláštní úpravu můžeme nalézt ať již v NOZ, tak v zvláštních právních předpisech. Ustanovení výše uvedená jsou obecné povahy, jsou subsidiární k jakýmkoliv jiným úpravám odpovědnosti.

• Témata: Právní průvodce | Právo
• Oblasti podnikání: Právo, právní služby | Služby