Odpovědnost za škodu

Podmínky pro vznik odpovědnosti a právní povinnost

K tomu, aby došlo ke vzniku odpovědnosti za škodu, je třeba naplnit určité předpoklady, které je potřeba důsledně rozlišit v závislosti na tom, zda-li škůdce způsobil újmu porušením zákona, smlouvy, či zásad dobrých mravů. NOZ zavádí v některých případech domněnku nedbalosti, tzn. že se nevyžaduje úmysl.

Mezi porušením právní povinnosti nebo škodní událostí (u objektivní odpovědnosti), související se vznikem škody (skutečné nebo ušlého zisku), popřípadě jiné újmy musí být příčinná souvislost.

Již v tomto prvním výkladu se setkáváme s řadou pojmů, které bude třeba blíže vysvětlit.

Předpoklady vzniku odpovědnosti porušením smluvní povinnosti jsou objektivního charakteru. Pokud poškozený chce, aby mu byla škoda nahrazena, musí sám tvrdit a prokázat že podmínky vzniku újmy byly naplněny. Zavinění – se předpokládá, a to ve formě nevědomé nedbalosti. Ustanovení NOZ o odpovědnosti za vzniklou újmu jsou uplatnitelná nejen pro oblast soukromého práva, ale uplatní se i v jiných oblastech práva, pokud nejsou vyloučena speciálními úpravami.

Obecně platí, že poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit. Přičemž povinnosti k náhradě se škůdce zprostí, prokáže-li, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. Překážka vzniklá ze škůdcových osobních poměrů nebo vzniklá až v době, kdy byl škůdce s plněním smluvené povinnosti v prodlení, ani překážka, kterou byl škůdce podle smlouvy povinen překonat, ho však povinnosti k náhradě nezprostí.

V oblasti pracovněprávní se ustanovení Občanského zákoníku pro odpovědnost neužijí, neboť zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění, tuto oblast upravuje samostatně. Smluvní strana je ze zásady povinna nahradit škodu i v případech, kdy byla způsobena jejím zaměstnancem či jiným pomocníkem. V souladu s NOZ je zaveden institut tzv. pomocníka, kterým může být např. subdodavatel. Smluvní strana za škodu způsobenou touto osobou odpovídá pouze v těch případech, kdy ji nevybrala pečlivě, nebo na ni dostatečně nedohlížela.

Právní povinnost

Jak bylo uvedeno výše, pro vznik odpovědnosti je třeba, aby mimo jiné byla porušena právní povinnost. K tomu, aby mohlo k porušení právní povinnosti dojít, je nejprve třeba, aby právní povinnost vznikla. Pokud bychom v NOZ chtěli nalézt definici právní povinnosti, budeme hledat marně. NOZ tento pojem na více místech uvádí, ovšem jeho přesného vysvětlení se nedočkáme. Zákonodárce znalost daného pojmu předpokládá, ale konkrétní ustanovení vysvětlující institut „právní povinnosti“ nenajdeme.

Pokud se budeme zabývat v souvislosti s odpovědností porušením právní povinnosti, jedná se o objektivní stav. Posuzuje se objektivně a odděleně od deliktní způsobilosti toho, kdo povinnost porušil. Obsahem právní povinnosti je tedy nutnost určitého chování určeného na základě a v souvislosti s právními normami (Šik, O. Ekonomika, zájmy, politika. Praha: NPL, 1962, s. 305).

Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona. Zakázána jsou však ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

Vznik právní povinnosti

Právní povinnost může vzniknout na základě zákona anebo na základě právní skutečnosti. K tomu, aby povinnost vznikla, nemůže dojít samovolně. Povinnosti nemohou být subjektu ukládány nahodile a bez pravidel. Toto vyplývá i z Listiny základních práv a svobod ve čl. 2 odst. 3, ve kterém se mimo jiné stanoví, že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Dále je třeba vzít také zřetel na čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve kterém se stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Tedy pouze na základě zákona může vzniknout osobě povinnost.

Vznik právní povinnosti na základě zákona – povinnost objektivní

Pokud ke vzniku povinnosti dojde na základě zákona, tak povinnost vznikne subjektu v okamžiku účinnosti zákona, pokud se na danou osobu vztahuje. Tato povinnost trvá po dobu účinnosti zákona. Příkladem zde může být ustanovení o výše uvedené obecné prevenční povinnosti. Tato povinnost trvá blíže neurčeným osobám po dobu účinnosti zákona. Hovoříme zde o povinnosti objektivní.

Vznik právní povinnosti na základě právní skutečnosti – povinnost subjektivní

„Aplikací obecných poznatků lze konstatovat, že občanskoprávní skutečnosti jsou takovými právními skutečnostmi (společenskými a přírodními jevy), s nimiž normy občanského práva spojují vznik, změnu nebo zánik občanskoprávních vztahů (práv a povinností).“ (Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 23).

Mezi právní skutečnosti, na základě kterých mohou vzniknout právní povinnosti, náleží:

  • rozhodnutí státních orgánů,
  • právní jednání,
  • protiprávní jednání,
  • vytvoření věci nebo díla,
  • stav,
  • událost.

Konstitutivní rozhodnutí orgánu

Jak z nadpisu vyplývá, jedná se o rozhodnutí konstitutivní, které s sebou nese určité účinky, vytváří vznik, změnu či zánik toho, co doposud před vydáním konstitutivního rozhodnutí neexistovalo. Toto rozhodnutí vydává orgán, který má k tomuto pravomoc. Typickým příkladem je např. vydání oddacího listu či kolaudačního rozhodnutí.

Událost

Jedná se o objektivní skutečnost, s kterou právo spojuje právní následky. Události nezávisí na chování člověka či na jeho vůli, jedná se např. o zemětřesení či sesuv půdy.

Právní jednání

Právní jednání je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Pro naši potřebu je zde důležité, že díky právnímu jednání mohou vzniknout povinnosti, které objektivní právo předpokládá. Jedná se o projev vůle, tedy subjekt, který jej činí, musí nějakým způsobem jednat, ať již komisivně (tj. aktivní jednání, např. řízení motorového vozidla) či omisivně (tj. nekonání např. neposkytnutí první pomoci).

Protiprávní jednání

Protiprávnost je objektivní skutečnost, která se nachází mimo vědomí a vůli osoby, která jedná. Tento fakt, že se jedná o protiprávnost, je daný. Osoba, která jedná, jedná v rozporu s objektivním právem. V jednání určité osoby je nerozlučně spjata jeho vnitřní a vnější stránka. Jednání je projev lidské vůle navenek. Není možné tyto dvě stránky od sebe oddělovat. Za jednání se nepovažuje nikdy pouhá myšlenka nebo představa jednání či vůle navenek neprojevená. Není tedy protiprávní myšlenka, která nebyla uskutečněna.

K tomu, abychom zjistili, zda nějaké jednání je protiprávní, je třeba jej porovnávat s objektivním právem. Pokud naše jednání bude aktivní, tak porušení povinnosti se můžeme dopustit tím, že porušíme naši povinnost, která nám vyplývá ze zákona nebo z jiné právní skutečnosti, např. ze smlouvy. Osoba konala, čímž porušila povinnost jí danou. Pokud naše jednání nebude aktivní, bude tedy pasivní tím, že určité jednání opomeneme, nastane protiprávní jednání v důsledku našeho nejednání.

Nejsme za takovéto opominutí odpovědni vždy. Odpovědni budeme pouze v případě, pokud jsme k chování, které jsme opominuli, byli povinni. Protiprávnost se nepředpokládá, poškozený bude mít povinnost ji dokázat.

• Témata: Právní průvodce | Právo
• Oblasti podnikání: Právo, právní služby | Služby