Smlouvy - pokračování dokumentu

14. 6. 2010 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Pokračování dokumentu "Smlouvy", který přináší základní informace k problematice smluv, smluvních závazků a jejich legislativní úpravy, resp. aplikace v konkrétních smluvních vztazích.

zpět na Obsah dokumentu

Zánik závazků

Závazek založený smlouvou může zaniknout na základě celé řady právních skutečností, z nichž ty nejvýznamnější si nyní představíme.

Splnění dluhu

Nejjednodušší a nejčastější způsob, jakým závazek zaniká, je ten, že je splněn. Například závazek zaplatit kupní cenu pochopitelně zaniká jejím zaplacením. Obecně platí, že závazek musí být splněn řádně a včas. Není-li závazek splněn řádně, nastupuje odpovědnost za vady, není-li splněn včas, nastupuje odpovědnost za prodlení. Pokud dlužník věřitele požádá o vydání písemného potvrzení o tom, že dluh byl zčásti nebo zcela splněn, je věřitel povinen toto potvrzení vydat.

Uplynutí doby

Pokud je trvání některých práv či povinností omezeno na určitou dobu, pak uplynutím této doby automaticky zanikají. Typickým příkladem může být například výpůjčka – vypůjčím-li si například z půjčovny lyží lyžařské vybavení na týden, uplynutím této doby zanikne mé právo lyžařské vybavení užívat.

Dohoda

Závazek může pochopitelně zaniknout dohodou jeho stran – dlužníka a věřitele. Ti se mohou dohodnout, že se původní závazek nahrazuje závazkem novým a tento závazek v dohodě vymezit.

Rovněž prominutí dluhu je způsobem zániku závazku dohodou. Je třeba si uvědomit, že se nejedná o jednostranný právní úkon věřitele, prominout dluh lze pouze na základě dohody věřitele a dlužníka. Jinými slovy, pokud by dlužník s prominutím dluhu nesouhlasil, jeho závazek dluh splnit nezaniká.

V této souvislosti je ještě třeba zmínit, že ani na základě vzájemné dohody stran se nelze vzdát práv, jež mohou v budoucnosti teprve vzniknout.

Nemožnost plnění

Povinnost dlužníka plnit dluh zaniká, pokud se toto plnění stane nemožným. Pro ilustraci lze jako příklad uvést situaci, kdy malíř, jenž se zavázal namalovat obraz, v důsledku úrazu přijde o ruku či situaci, kdy se řemeslník zaváže opravit střechu domu, který před jeho nástupem k provedení práce celý shoří. Plnění však není nemožné, lze-li jej uskutečnit i za ztížených podmínek, s většími náklady či až po sjednaném čase. Tento způsob zániku závazku nebude příliš častý.

Započtení

Pokud věřitel a dlužník mají vzájemné pohledávky stejného druhu, mohou si je započíst. Většinou pochopitelně půjde o pohledávky peněžní. Započtení je možné na základě jednostranného právního úkonu směřujícího k započtení, není však vyloučena ani dohoda obou stran o započtení pohledávek. Při započtení je třeba definovat, které pohledávky se setkaly (v jaké výši si vzájemně odpovídají).

Započtení není přípustné proti pohledávkám:

  • na náhradu škody způsobené na zdraví, ledaže by obě pohledávky zněly na náhradu škody způsobené na zdraví; započtení i oproti pohledávce jiného druhu je možné na základě dohody stran,
  • které nelze postihnout výkonem rozhodnutí, nedohodnou-li se strany jinak,
  • které jsou promlčené, nedohodnou-li se strany jinak,
  • již splatným, má-li být započtena pohledávka, která ještě splatná není, nedohodnou-li se strany jinak,
  • na výživné, nedohodnou-li se strany jinak,
  • na výživné poskytované nezletilým dětem, a to ani na základě dohody stran

Neuplatnění práva – prekluze

Některá ustanovení zákona stanoví lhůtu, ve které musí být určité právo uplatněno, a s neuplatněním práva v této lhůtě spojují následek zániku daného práva – tzv. prekluze. Příkladem může být např. neuplatnění práva zpětné koupě podle § 608 občanského zákoníku či neuplatnění nároku z odpovědnosti za vady věci podle § 504 a 626 občanského zákoníku.

Splynutí

Závazek zanikne, jestliže právo a jemu odpovídající povinnost splynou v jedné osobě. K tomu může dojít např. v důsledku dědického řízení – otec půjčil peníze jedinému synovi a po smrti otce, po němž syn zdědí vše, co otec měl, by syn byl povinen vrátit peníze sám sobě.

Výpověď

Podle občanského zákoníku lze vypovědět každou smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou a též smlouvy uzavřené na dobu určitou, pokud tak stanoví zákon či dohoda stran. Výpověď je jednostranným právním úkonem, musí být doručena druhé smluvní straně. Výpověď obsahuje vůli jedné smluvní strany zrušit smluvní vztah a tento se ruší uplynutím výpovědní doby. Protože výpověď je jednostranný právní úkon, souhlas druhé smluvní strany není třeba. Uplynutím výpovědní doby smluvní vztah zaniká.

Odstoupení od smlouvy

Odstoupení od smlouvy je přípustné pouze v případech stanovených zákonem, nebo dohodou smluvních stran. Odstoupení od smlouvy se od výpovědi liší velmi podstatným způsobem. Zatímco smlouva, jež byla vypovězena, po určitou dobu trvala a uplynutím výpovědní doby trvat přestala, odstoupení od smlouvy je konstruováno poněkud složitěji.

Bylo-li od smlouvy některou smluvní stranou platně odstoupeno, tato smlouva se ruší od samého počátku; na takovou smlouvu je třeba hledět, jako kdyby nebyla nikdy existovala. Pokud došlo k odstoupení od smlouvy, jsou smluvní strany povinny si vrátit vše, co si až do doby odstoupení vzájemně plnily podle ustanovení o vydání bezdůvodného obohacení.

Promlčení práva

Hned z počátku je třeba zdůraznit, že promlčením právo nezaniká. O promlčení se v této sekci bude hovořit z důvodu vhodnosti jeho porovnání s neuplatněním práva (prekluzí) zmíněným výše. Promlčecí doba podle občanského zákoníku je obecně tříletá, podle obchodního zákoníku je obecně čtyřletá a počíná běžet okamžikem, kdy mohlo být promlčované právo vykonáno poprvé.

I promlčené právo trvá dále, avšak v oslabené podobě tzv. naturální obligace. Důsledkem promlčení je, že toto právo nemůže být přiznáno soudem, pokud druhá strana promlčení namítne.

Pokud by dlužník splnil dluh již promlčený, jde o plnění na základě platného právního důvodu a na straně věřitele se proto nemůže jednat o bezdůvodné obohacení. Pokud by dlužník plnil dluh, jenž zanikl prekluzí, plnil by bez právního důvodu a mohl by své plnění požadovat zpět jako bezdůvodné obohacení na straně věřitele.

zpět na Obsah dokumentu

Smlouvy podle Občanského zákoníku

Občanský zákoník obsahuje úpravu:

  • pojmenovaných (typových) smluv
  • nepojmenovaných (inominátních) smluv
  • spotřebitelských smluv

Pojmenované (typové) smlouvy

Typové či pojmenované smlouvy jsou smlouvy, jejichž znaky jsou zákonem upraveny. Jedná se o nejpoužívanější smlouvy, úprava jejich struktury a vzájemných práv a povinností bývá s výjimkou základních ustanovení dispozitivní (tzn. lze se od ní odchýlit dohodou smluvních stran). Občanský zákoník upravuje tyto typové smlouvy:

  • Kupní smlouva
  • Směnná smlouva
  • Darovací smlouva
  • Smlouva o dílo
  • Smlouva o půjčce
  • Smlouva o výpůjčce
  • Nájemní smlouva
  • Příkazní smlouva
  • Jednatelství bez příkazu (ve skutečnosti nejde o smlouvu, ale smlouvám je nejblíže)
  • Smlouva o úschově
  • Smlouva o ubytování
  • Smlouva o přepravě osob
  • Smlouva o přepravě nákladu
  • Smlouva zprostředkovatelská
  • Vklady
  • Smlouva o sdružení
  • Smlouva o důchodu
  • Cestovní smlouva

Občanský zákoník dále obsahuje úpravu sázek a her, veřejné soutěže a veřejného příslibu, které nejsou přímo smluvními typy, ale jde o způsob vzniku závazků.

Nepojmenované smlouvy

Možnost uzavření nepojmenovaných smluv je logickým důsledkem principu smluvní svobody uplatňovaného v soukromém právu. Na základě ust. § 51 občanského zákoníku mohou smluvní strany svá vzájemná práva a povinnosti upravit i jinou smlouvou než jsou typové smlouvy shora vyjmenované. Nepojmenovaná smlouva však nesmí směřovat k obcházení zákona, tj. nelze nepojmenovanou smlouvou upravit vzájemný vztah, který svým obsahem odpovídá některé typové smlouvě a v této nepojmenované smlouvě se odchýlit od kogentních ustanovení upravujících typovou smlouvu, tj. od ustanovení od nichž se odchýlit nelze.

Například tak nelze obejít ustanovení upravující nájemní smlouvu k bytu, jež slouží k ochraně nájemce, a uzavřít nepojmenovanou smlouvu, jejímž obsahem bude závazek jedné strany přenechat druhé straně byt a závazek druhé strany platit pravidelné platby. Pokud by taková smlouva obsahovala ustanovení, jež snižují ochranu nájemce bytu pod zákonem povolenou úroveň, byla by taková ustanovení neplatná. Současně by na celou smlouvu bylo nutno nahlížet jako na nájemní smlouvu, ačkoliv by třeba byla pojmenována jinak, neboť právní úkony (včetně smluv) je třeba vždy posuzovat podle jejich obsahu.

Spotřebitelské smlouvy

Pojem spotřebitelské smlouvy a právní úprava těchto smluv se v občanském zákoníku objevily zapracováním příslušných směrnic Evropských společenství v roce 2001 v rámci procesu harmonizace českého právního řádu s předpisy Evropských společenství.

Úvodem je třeba k vymezení spotřebitelských smluv říci, že se nejedná o žádný zvláštní typ smlouvy. Spotřebitelskou smlouvou může být v zásadě kterýkoliv typ smlouvy uvedený výše, spotřebitelskou smlouvou může být i smlouva nepojmenovaná.

Kritériem pro určení, zda je daná smlouva spotřebitelská či nikoliv je to, zda je tato smlouva uzavírána mezi spotřebitelem a dodavatelem. Dodavatelem je ten, kdo při uzavírání smlouvy jedná v rámci své obchodní či podnikatelské činnosti. Spotřebitelem je pak osoba, která při uzavírání smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti nejedná (tedy i osoba, která žádnou podnikatelskou činnost nemá).

Úprava spotřebitelských smluv omezuje princip smluvní svobody v tom směru, že stanoví určitý minimální standard ochrany spotřebitele s tím, že jakékoliv ujednání, které narušuje tento minimální standard ochrany, je stiženo relativní neplatností. Relativní neplatnost znamená, že takové ujednání se považuje za platné, pokud se spotřebitel nedovolá (většinou u soudu) jeho neplatnosti. Občanský zákoník v § 56 přímo vyjmenovává, jaká ustanovení jsou zejména nepřípustná.

V rámci spotřebitelských smluv je upraveno také uzavírání těchto smluv prostředky komunikace na dálku. Zákon zejména stanoví, že spotřebiteli musí být poskytnuty veškeré potřebné informace o dodavateli, o zboží nebo službě, jež je předmětem plnění, o ceně, o nákladech na dodání, o právu od smlouvy odstoupit či o době, po kterou zůstává nabídka v platnosti.

Pokud byla smlouva uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (např. telefon, reklama s objednávkovým tiskopisem, internet, teleshopping atd.), má spotřebitel právo od smlouvy odstoupit ve lhůtě 14 dnů ode dne, kdy převzal plnění (většinou zboží).

Právo odstoupit od smlouvy ve lhůtě 14 dnů od uzavření smlouvy (nebo do 1 měsíce, pokud ještě nebylo ze smlouvy plněno) má spotřebitel, jestliže takovou smlouvu uzavřel mimo obvyklou provozovnu dodavatele, nebo jestliže dodavatel nemá stálé místo k podnikání. Typickým příkladem užití tohoto ustanovení jsou tzv. prodejní zájezdy, jež různí podnikatelé organizují zejména pro důchodce a pod záminkou návštěvy kulturních památek či třeba zoologické zahrady pak účastníky zájezdu pomocí psychologických triků přimějí ke koupi mnohdy značně předraženého zboží.

Pokud dodavatel poskytl spotřebiteli nějaké zboží (či jiné plnění) bez jeho objednávky, není spotřebitel povinen toto zboží dodavateli vrátit ani jej o tom vyrozumět. Vlastnické právo k takovému zboží přechází na spotřebitele okamžikem, kdy zboží převzal a nevznikají mu žádné závazky vůči dodavateli.

zpět na Obsah dokumentu

Smlouvy podle Obchodního zákoníku

Obchodní zákoník je tzv. zvláštním (speciálním) zákonem ve vztahu k občanskému zákoníku. Občanský zákoník je vůči obchodnímu zákoníku naopak zákonem obecným (generálním). Tento vztah obou zákonů znamená, že v rámci působnosti obchodního zákoníku je třeba použít obchodní zákoník a pokud obchodní zákoník určitá ustanovení postrádá, použije se zákoník občanský. Vše, co bylo o závazkových právních vztazích uvedeno shora, se tedy použije i na obchodní zákoník, pokud obchodní zákoník výslovně nestanoví jinak.

Obchodní zákoník obsahuje několik vymezení závazkových právních vztahů, na které se použije a rovněž vymezení vztahů, na které se nepoužije. Rozlišujeme proto:

  • Relativní obchody: Obchodním zákoníkem se řídí závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže je při vzniku těchto závazkových vztahů zřejmé, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Kdo je podnikatelem vymezuje obchodní zákoník v § 2 tak, že podnikatelem je (i) osoba zapsaná v obchodním rejstříku, (ii) osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění, (iii) osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění a (iv) osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do příslušné evidence.
  • Relativním obchodům na roveň postavené vztahy se státem nebo samosprávnou územní jednotkou: Obchodním zákoníkem se řídí závazkové právní vztahy mezi podnikatelem na jedné straně a státem nebo samosprávnou územní jednotkou na straně druhé za podmínky, že se týkají (i) podnikatelské činnosti podnikatele a (ii) zabezpečování veřejných potřeb na straně státu či samosprávné územní jednotky.
  • Absolutní obchody: Bez ohledu na povahu účastníků právních vztahů se obchodním zákoníkem vždy řídí vztahy výslovně vyjmenované v § 261 odst. 3 obchodního zákoníku. Jde zejména o vztahy mezi zakladateli obchodních společností a družstev navzájem a o vztahy těchto zakladatelů ke společnosti či k družstvu a to i po založení společnosti či družstva. Dále jde o vztahy ze smluv, jež jsou typicky obchodní povahy (např. smlouva o prodeji či nájmu podniku, smlouvy o cenných papírech, bankovní záruka, finanční zajištění atd.).
  • Absolutní neobchody: Použití obchodního zákoníku je výslovně vyloučeno pro pojistnou smlouvu, která se řídí občanským zákoníkem a zvláštním zákonem o pojistné smlouvě. Obchodní zákoník neobsahuje žádná ustanovení o darovací smlouvě či o kupní smlouvě uzavírané na věc nemovitou. I tyto smlouvy se proto musí řídit výhradně občanským zákoníkem.
  • Fakultativní obchody (Obchodněprávní vztahy na základě dohody stran): Smluvní strany si mohou dohodnout, že se jejich závazkový právní vztah, který by se jinak řídil občanským zákoníkem, bude řídit obchodním zákoníkem. Taková dohoda musí být uzavřena v písemné formě. Dohoda o volbě obchodního zákoníku je však neplatná, pokud směřuje ke zhoršení právního postavení toho účastníka smlouvy, který není podnikatelem. I v případě, že se smluvní strany dohodly, že se jejich právní vztah bude řídit obchodním zákoníkem, zůstává stále v platnosti právní úprava spotřebitelských smluv v občanském zákoníku, která navzdory jakýmkoliv úmluvám smluvních stran chrání tu smluvní stranu, která je spotřebitelem. Ustanovení o spotřebitelských smlouvách se použije vždy, když je to na prospěch straně smlouvy, která není podnikatelem.
  • Vztahy vzniklé ze zajištění: Obchodním zákoníkem se řídí též právní vztahy vzniklé ze zajištění pohledávky, pro niž smluvní strany dohodly režim obchodního zákoníku za podmínky, že osoba poskytující zajištění s tím projeví souhlas, nebo že v době vzniku zajištění ví o tom, že zajišťovaná pohledávka se řídí režimem obchodního zákoníku.

Obchodní zákoník tak jako zákoník občanský umožňuje uzavírání nepojmenovaných smluv.

Pokud jde o typové smlouvy, obsahuje obchodní zákoník úpravu těchto typů smluv:

  • Kupní smlouva (lze použít jen na koupi movitých věcí)
  • Smlouva o prodeji podniku
  • Smlouva o nájmu podniku
  • Smlouva o koupi najaté věci
  • Smlouva o úvěru
  • Licenční smlouva k předmětům průmyslového vlastnictví
  • Smlouva o uložení věci
  • Smlouva o skladování
  • Smlouva o dílo
  • Smlouva mandátní
  • Smlouva komisionářská
  • Smlouva o kontrolní činnosti
  • Smlouva zasílatelská
  • Smlouva o přepravě věci
  • Smlouva o nájmu dopravního prostředku
  • Smlouva o provozu dopravního prostředku
  • Smlouva o zprostředkování
  • Smlouva o obchodním zastoupení
  • Smlouva o tichém společenství
  • Smlouva o otevření akreditivu
  • Smlouva o inkasu
  • Smlouva o bankovním uložení věci
  • Smlouva o běžném účtu
  • Smlouva o vkladovém účtu
  • Cestovní šek
  • Slib odškodnění

zpět na Obsah dokumentu

Smlouvy podle Zákoníku práce

Původní zákoník práce č. 65/1965 Sb. byl konstruován jako zcela samostatný zákoník, nezávislý na občanském zákoníku. Občanský zákoník tak na pracovněprávní věci nebylo možné použít ani podpůrně. Nový zákoník práce č. 262/2006 Sb. vztah k občanskému zákoníku upravoval původně tak, že občanský zákoník se použije jen tehdy, když to zákoník práce sám stanoví. Tato úprava obsažena v ust. § 4 zákoníku práce v sobě zahrnovala princip delegace.

Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 83/06 (vyhlášený ve sbírce zákonů pod č. 116/2008 Sb.) však § 4 zákoníku práce zrušil, a to z toho důvodu, že Ústavní soud neshledal tuto úpravu za souladnou s principy právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Zásadně platí, že občanský zákoník je obecným právním předpisem soukromého práva a subsidiárně (podpůrně) platným vůči ostatním soukromoprávním odvětvím. Metoda delegace však tuto subsidiaritu značně omezila, čímž dle Ústavního soudu do jisté míry zpřetrhala základní funkční vazby k obecnému soukromému právu, a současně vnesla do pracovněprávních vztahů značnou míru nejistoty. Ústavní soud má za to, že jednotlivé odkazy na ustanovení  občanského zákoníku nemohou pokrýt všechny nezbytné situace, které se mohou v pracovněprávních vztazích vyskytnout.

Lze proto shrnout, že po citovaném nálezu Ústavního soudu je občanský zákoník podpůrně použitelný i na pracovněprávní vztahy.  

Nový zákoník práce se konečně přizpůsobil ústavnímu principu „každý může činit, co není zákonem zakázáno“, ani zdaleka však v aplikaci tohoto principu nejde tak daleko jako zákoník občanský či obchodní. Od ustanovení zákoníku práce se nelze odchýlit v případech, kdy to zákon zakazuje či kde to vyplývá z povahy jeho ustanovení. Ust. § 2 zákoníku práce obsahuje výčet dalších případů, kdy se od zákoníku práce nelze odchýlit.

Ze shora uvedených skutečností proto plyne, že i podle zákoníku práce lze uzavřít nepojmenovanou smlouvu. Není však snadné si představit, k čemu by uzavření nepojmenované smlouvy dle zákoníku práce bylo smluvním stranám dobré.

Zákoník práce se vždy vztahuje na výkon závislé práce.

Zákoník práce upravuje tyto typové smlouvy:

  • Pracovní smlouva
  • Dohoda o provedení práce
  • Dohoda o pracovní činnosti

V souvislosti s pracovním poměrem může zaměstnavatel a zaměstnanec uzavřít také Dohodu o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování. Na základě takové písemné dohody pak zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu vzniklou na hodnotách, které od něj převzal (např. pracovní nářadí, notebook, hotovost v případě pokladní atd.).

zpět na Obsah dokumentu

Smlouvy podle některých dalších zákonů

Kromě shora popsaných zákonů obsahují úpravu smluv i některé další zákony. Důvodem pro úpravu některých typových smluv ve zvláštních zákonech je většinou specifičnost daného odvětví práva, která si vyžaduje i zvláštní právní úpravu včetně zvláštních typových smluv. Všem těmto zvláštním zákonům je společné to, že pokud nestanoví některé skutečnosti samy, je třeba použít obecných předpisů – tedy občanského či obchodního zákoníku.

Často používaným typem smlouvy podle zvláštního zákona je zejména pojistná smlouva podle zákona č. 37/2004 Sb. o pojistné smlouvě. Jde o smlouvu, jíž se pojistník zavazuje platit pojistiteli pojistné (většinou pravidelné poplatky) a pojistitel se zavazuje poskytnout pojištěnému smluvené plnění v případě, že nastane tzv. pojistná událost. U pojistné smlouvy je třeba si uvědomit, že pojistník (ten kdo platí pojistné) a pojištěný (ten, v jehož prospěch je pojištění sjednáno) mohou, ale nemusí být stejné osoby. Pojistná smlouva tedy může být sjednána i jako určitá forma smlouvy ve prospěch třetího.

Dalším příkladem typové smlouvy podle zvláštního zákona může být licenční smlouva uzavřená podle ust. § 46 zákona č. 121/2000 Sb. autorského zákona. Touto smlouvou autor díla poskytuje druhé smluvní straně tzv. licenci (právo dílo určitým způsobem užít) a nabyvatel tohoto práva se většinou zavazuje poskytnout autorovi díla odměnu.

Bylo by možné zde vyjmenovat celou řadu dalších příkladů smluvních typů upravených zvláštními zákony, bylo by to však zřejmě zbytečné s přihlédnutím k účelu tohoto článku.

zpět na Obsah dokumentu

Veřejnoprávní smlouvy

Zvláštním druhem smluv jsou tzv. veřejnoprávní smlouvy. Používání těchto smluv ještě v České republice není široce rozšířené, je však stále častější a trend do budoucnosti je zřetelně ve prospěch užívání těchto smluv.
Veřejnoprávní smlouvy mohou mezi sebou uzavírat různé státní orgány či například územní samosprávné celky za účelem plnění svých úkolů.

Pro podnikatele nepochybně zajímavější je druhá možnost uplatnění veřejnoprávních smluv. Veřejnoprávní smlouva totiž může (je-li to stanoveno příslušným zákonem) nahradit rozhodnutí správního orgánu, jímž by byla účastníku řízení uložena nějaká povinnost. Jinými slovy: orgán veřejné správy může v některých případech místo vydání rozhodnutí, jímž de facto z pozice síly nařídí účastníku řízení, jak se má chovat, s účastníkem uzavřít smlouvu, která vymezí vzájemná práva a povinnosti. Veřejnoprávní smlouvu lze uzavřít jen se souhlasem všech účastníků řízení.

Je třeba odlišit veřejnoprávní smlouvy od klasických smluv soukromoprávních (o kterých pojednává většina tohoto článku), ve kterých pouze jako jedna ze stran vystupuje stát či jiná tzv. veřejnoprávní korporace. Pokud stát (jednající některým ze svých orgánů) uzavře smlouvu např. na dodávku kancelářských potřeb, jedná se o klasickou soukromoprávní smlouvu; stát má v této smlouvě rovné postavení s druhým účastníkem smlouvy. Veřejnoprávní smlouvy se vyznačují tím, že správní orgán má při jejich uzavírání za cíl plnění úkolů veřejné správy. Za účelem zabezpečení, že při uzavírání veřejnoprávních smluv bude náležitě dbáno veřejného zájmu, může zákon stanovit, že některé veřejnoprávní smlouvy vyžadují souhlas určitého správního orgánu ke svému platnému uzavření.

Zvláštností, jež odlišuje veřejnoprávní smlouvy od klasických smluv soukromoprávních je i způsob řešení sporů z nich vyplývajících. Zatímco spory plynoucí ze soukromoprávních smluv řeší obvykle soud (není-li sjednána tzv. rozhodčí doložka), spory ze smluv veřejnoprávních řeší Ministerstvo vnitra, krajský úřad či jiný správní orgán nadřízený správnímu orgánu, jenž je stranou veřejnoprávní smlouvy či který k jejímu uzavření udělil souhlas.

zpět na Obsah dokumentu

Vzorová kupní smlouva

Poznámka: V kupní smlouvě jsou kurzívou vepsány vysvětlující komentáře.

Smlouva o koupi věci

Pan Josef Prodávající, nar. 1. 1. 1968
bytem U Dubu 114, 140 00 Praha 4

(dále jen „Prodávající“)

a

Pan František Kupující, nar. 31. 12. 1976
bytem Hlavní 62, 150 00 Praha 5

(dále jen „Kupující“)

Komentář: V úvodu kupní smlouvy (a obecně jakékoliv smlouvy) je třeba přesně definovat smluvní strany.

uzavřeli níže uvedeného dne, měsíce a roku tuto

KUPNÍ SMLOUVU

Článek 1

Prodávající prohlašuje, že je výlučným vlastníkem notebooku zn. Notebook (dále jen „Notebook"). Příslušenství Notebooku je tvořeno bezdrátovou myší a bezdrátovou klávesnicí značky Klávesnice.

Komentář: Článek 1 obsahuje vymezení předmětu kupní smlouvy, což je jedna z podstatných náležitostí smlouvy. Tento článek vymezuje, co se bude prodávat. Příslušenství jsou vedlejší věci, které patří vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly trvale užívány spolu s věcí hlavní – v našem příkladě například myš a klávesnice jsou určeny k trvalému užívání spolu s notebookem.

Článek 2

Prodávající touto smlouvou prodává Kupujícímu Notebook i s příslušenstvím do jeho výlučného vlastnictví a Kupující Notebook i s příslušenstvím do svého výlučného vlastnictví přijímá za podmínek dále uvedených v této smlouvě.

Komentář: Článek 2 obsahuje vlastní projevy vůle obou smluvních stran Notebook prodat a koupit.

Článek 3

  1. Kupující a prodávající se dohodli na kupní ceně za Notebook včetně příslušenství ve výši Kč 15 000,- Kč (slovy patnáct tisíc korun českých).
  2. Prodávající tímto potvrzuje, že při podpisu této kupní smlouvy obdržel od Kupujícího zálohu na kupní cenu ve výši 5 000,- Kč (slovy pět tisíc korun českých). Zbytek kupní ceny ve výši 10 000,- Kč (slovy deset tisíc korun českých) se Kupující zavazuje zaplatit Prodávajícímu nejpozději do 15. 1. 2008.
  3. Vlastnické právo k Notebooku a příslušenství přejde na Kupujícího zaplacením celé kupní ceny.

Komentář:

  1. Článek 3 obsahuje v odstavci 1 určení kupní ceny, což je další podstatná náležitost smlouvy. Kupní cena musí být v kupní smlouvě přesně určená nebo musí být podle smlouvy určitelná.
  2. V odstavci 2 se řeší, jak bude kupní cena zaplacena. Smluvní strany si mohou dohodnout v zásadě libovolný způsob zaplacení kupní ceny. Může být placeno najednou či ve splátkách, může být stanovena povinnost platit na bankovní účet či jiným způsobem.
  3. Odstavec 3 obsahuje tzv. výhradu vlastnictví. Výhrada vlastnictví musí být sjednána písemně. Kupující se v tomto případě stane vlastníkem Notebooku až ve chvíli, kdy doplatí Prodávajícímu zbývajících 10 000,- Kč. Nebezpečí nahodilé zkázy na věci však na Kupujícího přechází předáním věci (v našem případě při podpisu smlouvy), není-li sjednáno jinak. Pokud by tedy po podpisu smlouvy a předání Notebooku došlo ke krádeži Notebooku, závazek Kupujícího doplatit zbytek kupní ceny ve výši 10 000,- Kč by trval nadále.

Článek 4

  1. Prodávající tímto prohlašuje, že si není vědom žádných vad, které by omezovaly funkčnost Notebooku. Kupující tímto potvrzuje, že se seznámil se stavem, v jakém se Notebook nachází ke dni podpisu této smlouvy a že jej v tomto stavu přijímá do svého výlučného vlastnictví.
  2. Smluvní strany tímto potvrzují, že při podpisu této smlouvy došlo současně k předání Notebooku (včetně příslušenství) Kupujícímu.

Komentář:

  1. Prodávající je povinen upozornit Kupujícího na vady Notebooku, pokud o nějakých ví. V odstavci 1 Prodávající prohlašuje, že o žádných vadách neví, Kupující současně prohlašuje, že zná stav (např. opotřebení atd.) Notebooku a je s ním srozuměn.
  2. Ustanovení odstavce 2 slouží jako písemné potvrzení, že došlo k předání Notebooku.

Článek 5

Tato smlouva je vyhotovena ve dvou exemplářích o stejné platnosti, z nichž každá smluvní strana obdrží jeden.

Smluvní strany prohlašují, že obsahu této smlouvy porozuměly a že tato smlouva odpovídá jejich vážné a svobodné vůli, na důkaz čehož připojují své vlastnoruční podpisy.

Komentář: Článek 5 obsahuje standardní závěrečná ustanovení, jež v různých podobách obsahuje většina smluv uzavíraných podle občanského zákoníku.

V Praze dne 15. 12. 2007

Podpis (Josef Prodávající)

Podpis (František Kupující)

Komentář:
Není nezbytně nutné, aby smlouva obsahovala datum jejího uzavření, ale je to velmi vhodné s ohledem na možné budoucí komplikace. Pokud by například Prodávající podepsal smlouvu dne 15. 12. 2007 a poté ji poslal poštou Kupujícímu a Kupující by ji podepsal až dne 18. 12. 2007, dnem uzavření smlouvy by bylo toto pozdější datum, neboť až tohoto dne se setkaly shodné projevy vůle smluvních stran.
Pokud není některá ze smluvních stran zastoupena, bude podepisovat smlouvu osobně.

Související zákony

zpět na Obsah dokumentu

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Přehled všech témat Orientace v právních úkonech

Tisknout Vaše hodnocení:

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek