Smlouvy



Úvod do problematiky smluv

Ještě než přistoupíme k výkladu podstaty smluv, je třeba začít poněkud obecněji. Smlouva není nic jiného, než jeden ze způsobů, jakým vznikají závazky (obligace). Jinými slovy právní závazek (obligace) jedné osoby vůči osobě druhé může vzniknout nejen na základě smlouvy, ale také z protiprávního činu, nebo z jiné právní skutečnosti, která je k tomu způsobilá. Typickým příkladem závazku vzniklého z protiprávního činu je povinnost nahradit způsobenou škodu, jež vzniká jako důsledek porušení zákonné povinnosti škodu nepůsobit.

Smlouva je dvoustranné či vícestranné právní jednání, jímž si smluvní strany sjednávají určitá práva a povinnosti. Jde tedy o dohodu mezi dvěma a více stranami, která zakládá právní vztah mezi stranami smlouvy. Bylo by chybou domnívat se, že smlouva musí být pouze písemný, formálně zpracovaný dokument. Je tomu právě naopak. Naprostá většina smluv je v každodenním životě uzavírána bez písemné formy – např. při nakupování zboží v obchodním domě.

Závazek (obligační vztah)

Pro pochopení právní podstaty smluv je nezbytné zabývat se blíže tím, co je účelem každé smlouvy. Účelem je založit mezi stranami obligační vztah. Je třeba si uvědomit, že právu jedné smluvní strany musí odpovídat povinnost druhé smluvní strany. Například u kupní smlouvy má prodávající právo požadovat zaplacení kupní ceny, čemuž odpovídá povinnost kupujícího tuto kupní cenu zaplatit. Kupující naproti tomu má právo žádat předání koupené věci a prodávající má povinnost ji kupujícímu předat.

OPU smlouvy závazek

Obsahem závazku mohou být obecně čtyři druhy plnění. Jde o povinnost něco:

  • dát – typicky jde o povinnost zaplatit kupní cenu (dát peníze) či předat předmět koupě,
  • konat – tento závazek typicky vzniká z pracovní smlouvy (povinnost konat práci),
  • nekonat – jde např. o povinnost v pronajatém bytě neprovádět závažné stavební úpravy,
  • strpět – příkladem může být povinnost pronajímatele strpět, aby nájemce užíval najatou věc.

Nový občanský zákoník popisuje vznik závazku a jejich obsah tak, že ze závazku má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit.

Řádné plnění závazků je také jednou ze základních zásad soukromého práva, když občanský zákoník ve vztahu ke smlouvám stanoví, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny.

Princip smluvní svobody

Celá problematika uzavírání smluv je ovládána jednou ze základních zásad soukromého práva – zásadou smluvní svobody. Tato tradiční zásada je v českém právním řádu zaručena Listinou základních práv a svobod, která stanoví, že „každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“

Z tohoto ustanovení vyplývá, že pokud zákon nestanoví nějaká omezení ohledně toho, co si mohou smluvní strany ve smlouvě dohodnout, mohou si dohodnout cokoliv, co uznají za vhodné.

Princip smluvní svobody se zcela zřetelně projevuje i v úpravě tzv. nepojmenovaných smluv, tedy smluv, které nejsou stanoveny zákonem jako smluvní typ, ale kde zákonodárce rozumně očekává, že výčet smluv předpokládaných zákonem nemůže vystihnout veškerou potřebu smluvních stran při vymezení vzájemných práv a povinností ze závazkového právního vztahu.

Dalším projevem principu smluvní svobody je, že většina ustanovení OZ je tzv. dispozitivní. To znamená, že smluvní strany si mohou podmínky smlouvy dohodnout i odchylně od těchto ustanovení zákona; dispozitivní ustanovení zákona se používá subsidiárně, tedy jen tehdy, pokud smluvní strany ve smlouvě nestanoví jinak.

Některá ustanovení zákona zůstávají kogentní – tzn. nelze se od nich odchýlit ani dohodou smluvních stran. Takové ustanovení představuje určité omezení principu smluvní svobody. Nelze se tak například odchýlit od ustanovení, která stanoví povinnost písemné formy smlouvy (např. o převodu nemovitostí). Rovněž nelze použít dohodu stran k obcházení zákona nebo v rozporu s dobrými mravy.

Právní jednání

Právní jednání NOZ vymezuje jako jednání, které vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran. Pokud není právním předpisem stanovena forma jednání, může být právní jednání učiněno nejen písemně, ale i ústně či tzv. konkludentně, tedy mlčky.

Konkludentní je právní jednání tehdy, když vůle jednajícího není vyjádřena výslovně, ale kdy s přihlédnutím k obsahu nabídky nebo praxi, kterou mezi sebou strany zavedly, nebo je-li to obvyklé, osoba, které je nabídka určena, přijme nabídku tak, že se podle ní zachová, zejména poskytne-li nebo přijme-li plnění. Konkludentně může být sjednána i celá smlouva, typickým příkladem bude nákup v supermarketu, kde se placení u pokladny odehraje beze slov jak na straně prodavače, tak na straně kupujícího. Za další příklad může sloužit nastoupení do vozidla městské hromadné dopravy, kdy je mlčky uzavřena smlouva o přepravě.

Mezi podnikateli se dále zavádí tzv. potvrzení o uzavření ústní smlouvy. Je takto postaven na jisto obsah ústně uzavřené smlouvy. Jedna ze stran odešle druhé straně písemné znění jejich ústní dohody. V případě nepodstatných odchylek od ústní smlouvy bude obsah smlouvy změněn dle znění obsaženého v písemném potvrzení.

Náležitosti právního jednání

Právní jednání musí splňovat řadu náležitostí, jež jsou popsány dále.

1. Musí být učiněn osobou svéprávnou k právnímu jednání

Způsobilost nabývat pro sebe vlastním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem, čili právně jednat, nabývá fyzická osoba postupně s rostoucím věkem – proto i nezletilá osoba může platně uzavřít smlouvu a běžně se tak děje. Plně svéprávným se člověk stává zletilostí. Zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku věku. Před nabytím zletilosti se plné svéprávnosti nabývá přiznáním svéprávnosti, ale také může být nabyta uzavřením manželství, je-li uzavřeno před 18. rokem věku.

Nezletilý je způsobilý k takovým právním jednáním (např. uzavření smlouvy), které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti věku nezletilých. Proto bude platná kupní smlouva, kterou si malé dítě koupí zmrzlinu, a platná bude rovněž smlouva, kterou si dítě již starší koupí oblečení nebo počítačovou hru.

Svéprávnost fyzické osoby může být rozsudkem soudu omezena. K omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzat v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.

Omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.

Soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, a vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil. Má-li člověk obtíže dorozumívat se, není to samo o sobě důvodem k omezení svéprávnosti.

Právnická osoba má právní osobnost od svého vzniku do svého zániku.

2. Právní jednání musí splňovat následující náležitosti

Právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, a dále také právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran. Lze jednat konáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit. V neposlední řadě právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

Zákon vymezuje také okolnosti, za kterých právní jednání nepovede k založení požadovaného smluvního vztahu, ale bude považováno za zdánlivé právní jednání.

O právní jednání zejména nejde, chybí-li vůle jednající osoby. Stejně tak nebyla-li zjevně projevena vážná vůle, nebo nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem. Obecně pak platí, že ke zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží.

Zákon také vymezuje okolnosti, za kterých je právní jednání neplatné.

Jedná se zejména o právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Stejně tak, když má být plněno něco nemožného. Dále je požadována předepsaná forma, je však připuštěno, aby strany tuto vadu dodatečně zhojily. To může být provedeno i plněním smlouvy.

3. Musí být učiněn v náležité formě

Obecně platí, že právní úkon může být učiněn v jakékoliv formě, není-li ve volbě formy omezen smluvním ujednáním nebo zákonem.

Pokud dohoda smluvních stran požaduje, aby byl právní úkon učiněn v určitě formě (např. písemně), je třeba takový úkon v této formě učinit. Ve smlouvách jsou častá ustanovení požadující písemnou formu pro výpověď smlouvy, předávací protokol či případné dodatky smlouvy.

Pro některé případy přímo zákon stanoví, že právní jednání musí být učiněno v určité formě. Jedním z typických příkladů je povinnost uzavřít v písemné formě smlouvy o převodech nemovitostí. Dalším příkladem může být právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, jakož i právní jednání, kterým se takové právo mění nebo ruší.

Vyžaduje-li zákon pro právní jednání určitou formu, lze obsah právního jednání změnit projevem vůle v téže nebo přísnější formě; vyžaduje-li tuto formu jen ujednání stran, lze obsah právního jednání změnit i v jiné formě, pokud to ujednání stran nevylučuje.

4. Smlouva nemá být uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek

Neplatná je také smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Pravidelné novinky e-mailem