English version
1. Musím měnit všechny své smlouvy?
Nový občanský zákoník se nechová jako uragán, který za sebou nechává spoušť a ničí vše dosavadní. Naopak, stranou jeho zájmu jsou smlouvy a závazky, které podnikatelé uzavřeli do konce roku 2013 (s výjimkou většiny nájmů, běžných i vkladových účtů a zájezdu). Dosavadním právem se i nadále řídí třeba splatnost a promlčení pohledávky, byť k tomu dojde až po 1. lednu 2014. Stejně tak se podle dosavadního práva budou řešit případy porušení smlouvy: náhrada škody, vadné plnění, prodlení. Podnikatelé se však mohou dohodnout, že svůj závazek podřídí nové právní úpravě. Pokud to udělají (ať již od 1. ledna nebo kdykoli později), již je musí nový občanský zákoník zajímat.
Společnost Holub a synové, v.o.s. uzavřela v září 2013 jako zhotovitel smlouvu o dílo se společností Alba, s.r.o. Poslední faktura se stala splatnou v lednu 2015, ale společnost Alba ji nezaplatila. Když na ni v létě 2018 podal zhotovitel žalobu, namítla promlčení, neboť již uběhly tři roky od splatnosti. Je sice pravdou, že nový občanský zákoník stanoví základní promlčecí lhůtu v délce 3 let, ale zde se neuplatní, neboť k uzavření smlouvy došlo ještě před účinností nového občanského zákoníku, závazek se řídí starým obchodním zákoníkem (zákonem č. 513/1991 Sb.), který počítal se čtyřletou promlčecí lhůtou. Pohledávka tak ještě promlčena není.
Mluví-li se o starých smlouvách, leckdo si představí staré smluvní vzory, které při svém podnikání používá. Lze je užívat i nadále? Ve většině případů ano, ale nemusí se to vyplatit. Ne, že by snad smlouva byla pouze z tohoto důvodu neplatná, ale nové právo obsahuje řadu nových ustanovení, která mají sice jen podpůrnou povahu, ale nejsou-li ve smlouvě vyloučena, zavazují strany jako každá jiná pravidla. A staré vzory prostě na tato pravidla nepamatují. Namátkou lze připomenout třeba založení práva nájemce nebytového prostoru za účelem podnikání na náhradu za převzetí zákaznické základny, anebo naopak vyloučení práva objednatele odmítnout převzetí stavby pro ojedinělé drobné vady, a spousty dalších.
2. Odstraněni duplicity smluv
Jedná se o nejdůležitější změnu v rámci smluvního práva, kterou podnikatelé pocítí. Při uzavírání a plnění smluv již nebude třeba složitě hledat, jaká pravidla se mají použít – zda ta v občanském zákoníku, nebo ta v zákoníku obchodním. Vše je jednotně obsaženo v jednom zákoníku. Už není třeba přemýšlet nad tím, zda jako podnikatel uzavírám smlouvu s jiným podnikatelem, s nepodnikatelem (navíc spotřebitelem) anebo se státem.
Podnikatel nakupuje od svého dodavatele zboží, které dále prodává svým zákazníkům. Doposud se kupní smlouva s dodavatelem uzavírala podle obchodního zákoníku a kupní smlouva se zákazníkem podle občanského zákoníku; platila různá pravidla pro řešení případu, kdy mělo zboží vady, dokdy je nutné za zboží zaplatit nebo kdy se promlčí pohledávka na zaplacení kupní ceny apod. Nově se pro oba případy uplatní pouze jedna právní úprava kupní smlouvy, kterou najdeme v občanském zákoníku. Stejně tak se použije jedna právní úprava pro promlčení nebo náhradu škody.
Musíme však upozornit, že ne všechna pravidla o smlouvách najdeme v občanském zákoníku. I nadále existují zvláštní zákony, které musí být zohledněny, jedná-li podnikatel např. se zvláštními subjekty (např. s obcí nebo se státem) anebo jde-li o zvláštní předmět plnění (např. lesní půdu, kulturní památku apod.).
3. Nemusí byt všechno na papíře
Občanský zákoník již podnikatelům tak často nepředepisuje, že musejí smlouvu uzavřít v písemné formě. Samozřejmě, že v některých případech tato povinnost stále existuje (třeba při nákupu či prodeji nemovitosti). Na první pohled to vypadá jako výrazné odbourání zbytečných formalit, ale každý by si měl uvědomit, že se v případě pozdějšího sporu může dostat do důkazní nouze o tom, co si se svým partnerem vlastně dohodl. Proto lze jen doporučit, aby v případě složitějších smluv došlo k jejich uzavření písemně.
Důležité je, že dohodnou-li se strany, že pro uzavření smlouvy užijí určitou formu, zákoník stojí na domněnce, že nechtějí být vázány, nebude-li tato forma dodržena (to platí i tehdy, projeví-li jedna ze stran vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě). Pokud by se strany domluvily na tom, že smlouvu o dílo chtějí uzavřít písemně, a poté ji uzavřely ústně, velmi by záleželo na tom, jak se budou následně chovat. Jestliže by se oba partneři chovali tak, že smlouva je platná a plnili by podle ní, šlo by o platnou smlouvu, kterou by již nemohl ani jeden z nich napadnout z toho důvodu, že ji nezachytili v písemné formě. Ale kdyby se podle ústní smlouvy začal chovat jen jeden z nich a druhý namítal, že se přece dohodli na písemné formě, uspěl by, neboť ústní smlouva ho nijak nezavazuje.
Pokud písemnou formu nepožaduje zákoník, ale dohodnou se na ní jen smluvní strany, musíme varovat před tím, že takovou smlouvu lze změnit nebo doplnit i ústně, neujednaly-li si strany výslovně, že smlouvu lze změnit opět jen písemně.
Podnikatel ve stavebnictví uzavře se zákazníkem smlouvu, jejímž předmětem je výstavba určitého zařízení. Smlouvu zachytí písemně, ale není v ní napsáno, že ji lze měnit jen písemně; začnou se stavebními pracemi. Po měsíci se oba sejdou přímo na stavbě, zákazník přijde s novým návrhem na rozšíření stavby a podnikatel mu na to kývne. V tu chvíli změnili původní smlouvu, aniž cokoli zachytili na papír.
Text je součástí publikace Podnikatelský manuál k novému občanskému zákoníku, kterou vydala Asociace malých a středních firem a živnostníků ČR
