English version
- Vývoj ochrany životního prostředí v rámci Evropské unie
- Principy ochrany životního prostředí v EU
- Mechanismy ochrany životního prostředí v EU
- Šestý akční program pro životní prostředí
- Zamezení změny klimatu
- Evropský systém obchodování s emisemi
- Klimaticko-energetický baliček
- Adaptační opatření
- Mezinárodní role EU
Vývoj ochrany životního prostředí v rámci Evropské unie
Politika ochrany životního prostředí prošla od počátku evropské integrace dynamickým vývojem. Ve smlouvě o založení Evropského hospodářského společenství nebyla o životním prostředí žádná zmínka a EHS nebyly v této oblasti svěřeny žádné kompetence ani rozpočtové zdroje. Nepřímou zmínku o ochraně životního prostředí obsahovala smlouva o Euratomu, ale pouze v souvislosti s ochranou proti ionizujícímu záření. Jako samostatnou politiku zavedl ochranu životního prostředí až Jednotný evropský akt v roce 1987. Na evropské úrovni ale došlo k regulaci ochrany životního prostředí již dříve, a to v rámci regulace vnitřního trhu. Šlo vlastně o skrytou politiku ochrany životního prostředí, a to v případech, kdy rozdíly ve standardu životního prostředí představovaly překážku pro vnitřní trh nebo kdy ES reagovalo na ad hoc vzniklé problémy celoevropských rozměrů související s životním prostředím. V současné době má Evropská unie na světové úrovni vedoucí postavení v boji za ochranu životního prostředí, a to především v boji proti změně klimatu.
Vývoj v oblasti ochrany životního prostředí v rámci EU lze shrnout takto:
1959 – první norma v oblasti životního prostředí ve smlouvě o Euratom týkající se ochrany pracovníků proti ionizujícímu záření
1972 – mezinárodní konference o životním prostředí ve Stockholmu, která přinesla množství podnětů k ochraně životního prostředí ve státech EHS i na úrovni EHS samotného
1973 – vznik sekce Evropské komise na ochranu životního prostředí; přijetí prvního akčního plánu pro ochranu životního prostředí
1980 – Evropský soudní dvůr potvrdil možnost přijímat evropské závazné normy o ochraně životního prostředí v rámci regulace vnitřního trhu
1981 – v rámci Evropské komise zřízeno samostatné generální ředitelství pro životní prostředí
1984 – vznik zvláštního fondu pro ochranu životního prostředí na evropské úrovni
1987 – Jednotný evropský akt vytváří zvláštní politiku ochrany životního prostředí
1993 – Maastrichtská smlouva zavádí princip ohleduplnosti vůči životnímu prostředí při přijímání a provádění všech politik ES
1994 – vznik Kohezního fond neboli Fondu soudržnosti, který mj. financuje projekty na ochranu životního prostředí a poskytuje pomoc zemím, jejichž HDP na obyvatele je nižší než 90 % průměru EU.
2001 – platí VI. akční plán pro životní prostředí (2001–2010)
Principy ochrany životního prostředí v EU
Základními principy ochrany životního prostředí v ES jsou:
princip „platí znečišťovatel" – ekonomické náklady na odstranění znečištění životního prostředí by neměla hradit celá společnost, ale specifičtí původci znečištění.
princip udržitelného rozvoje – byl definován jako „rozvoj uspokojující požadavky současnosti bez toho, aby byla narušena schopnost příštích generací uspokojit své vlastní potřeby". Tento princip se stává obecným principem ochrany životního prostředí ve všech členských státech.
princip vysoké úrovně ochrany – při přijímání evropských norem ochrany životního prostředí by se mělo vycházet z tradic „přísnějších" členských států a nejnovějších technologií a metod ochrany. Standard ES pak může být „měkčí" než v „nejpřísnějším" státě EU – jednotlivé státy si ale mohou své starší „přísnější" normy ponechat. Princip vysoké úrovně ochrany také slouží k „exportu" národní legislativy o životním prostředí z náročnějších států EU do ostatních členských států – tím se omezí „nekalá konkurence" států EU s měkčími nároky na ochranu životního prostředí.
princip prevence – je levnější a účinnější vzniku poškození životního prostředí zabránit, než řešit poškození, až když nastane.
princip ochrany co nejblíže u zdroje znečistění – škodě na životním prostředí má být zabráněno co nejblíže původci škody, a ne až na dalších stupních řetězce znečištění. Ukázkou použití tohoto principu je např. snaha zpracovávat nebezpečný odpad co nejblíže jeho původci, a ne na vzdálených zpracovatelských zařízeních.
princip integrované ochrany – při ochraně životního prostředí se musí přihlížet ke všem možným dopadům, tj. znečištění ovzduší a vody, ochrana živočišných a rostlinných druhů, ochrana rázu krajiny atd., nelze sledovat jen jeden aspekt ochrany životního prostředí a opominout ostatní. V širším smyslu princip integrované ochrany znamená, že se k dopadům na životní prostředí musí přihlížet i při navrhování a provádění ostatních politik ES. Princip integrované ochrany je považován za vůbec nejdůležitější princip politiky ochrany životního prostředí v ES.
princip subsidiarity – je společný pro všechny koordinované politiky ES a týká se rozdělení pravomocí mezi ES a členské státy. Podle principu subsidiarity by ES mělo být v oblasti životního prostředí aktivní pouze tehdy, pokud by stejně účinně nemohly zasáhnout i členské státy samostatně. V principu subsidiarity mají členské státy jistou záruku proti nekontrolované expanzi pravomocí ES. V politice životního prostředí je však použití principu subsidiarity omezeno charakterem problému – problémy životního prostředí jako znečištění ovzduší a mezinárodních řek, migrace zvířat nerespektují státní hranice, a regulace na úrovni ES je proto většinou účinnější.
Mechanismy ochrany životního prostředí v EU
Ochrana životního prostředí je v rámci EU regulována závaznými i nezávaznými mechanismy. Základem závazné regulace ochrany životního prostředí je Smlouva o EU, podle které musí být ochrana životního prostředí integrována do všech politik Evropského společenství s důrazem na udržitelný rozvoj. Tato integrace úvah o životním prostředí do tvorby politik napomáhá předcházet problémům tam, kde vznikají, aby se nemusela později hledat samostatná řešení každého jednotlivého důsledku. Smlouva o EU obsahuje zvláštní kapitolu zaměřenou pouze na ochranu životního prostředí.
Mezi nezávazné mechanismy EU patří zejména dokumenty typu akčního plánu pro ochranu životního prostředí, které stanovují základní cíle EU pro životní prostředí a navrhují kroky k dosažení těchto cílů. Akční plány se zpracovávají se na období několika let, v současnosti probíhá Šestý akční plán na období 2001 až 2010. Evropská Unie také vydává doporučení a stanoviska k ochraně životního prostředí a koordinuje programy z fondů ES (Kohezní fond či specializované fondy životního prostředí, např. LIFE, SAVE, ALTENER). Jinou metodou nezávazných norem je udělování tzv. „ekologické známky" (Eco-label) nebo tzv. „ekologický audit".
Hlavními institucemi aktivními v oblasti evropské ochrany životního prostředí jsou orgány EU, specializované evropské agentury pro ochranu lidských práv i nezávislé lobbyistické skupiny. V rámci Evropské komise je hlavní role přisouzena Generálnímu ředitelství pro životní prostředí, kde se připravuje většina evropských norem týkajících se životního prostředí. Menší úlohu pak mají Generální ředitelství pro zemědělství (zemědělská politika má rovněž výrazný dopad na stav životního prostředí), Generální ředitelství pro energetiku a dopravu (např. programy SAVE a ALTENER pro omezování emisí oxidu uhličitého a využívání obnovitelných zdrojů energie) a Generální ředitelství pro rybolov (ochrana mořské biodiversity a zdrojů ryb). GŘ pro životní prostředí zaměstnává okolo 500 lidí, z nichž dvě třetiny pracují pro Evropskou komisi nastálo a jedna třetina jsou odborníci z členských zemí působících v Evropské komisi jen dočasně.
Významnou institucí v evropské politice na ochranu životního prostředí je Evropská agentura pro životní prostředí se sídlem v Kodani, jejímž úkolem je přinášet kvalitní a nezávislé informace o životním prostředí. Slouží jako významný zdroj informací pro orgány EU, které se zabývají vypracováním, přijímáním, prováděním a hodnocením politiky na ochranu životního prostředí. Zároveň poskytuje důležité informace členským zemím, zástupcům podnikatelské sféry, akademické obce, nevládních organizací či občanských společností. V současnosti má agentura EEA 32 členských zemí. Agentura je pověřena koordinovat Evropskou informační a pozorovací síť pro životní prostředí (síť Eionet).
Při formulaci evropských standardů ochrany životního prostředí hrají velmi výraznou roli zájmová sdružení zastupující ekologické aktivisty i průmyslové výrobce. Mezi nejvýznamnější patří Evropská environmentální kancelář sdružující především ekologické nestátní organizace, Greenpeace International, Světový fond divočiny, Climate Network Europe či Birdlife International na straně ekologických aktivistů a Evropské sdružení automobilového průmyslu (ACEA), Evropská rada chemického průmyslu (CEFIC) či Evropské sdružení petrochemického průmyslu (EUROPIA) zastupující průmyslovou lobby.
Šestý akční program pro životní prostředí
Cíle v oblasti životního prostředí pro období 2001 až 2010 jsou stanoveny v 6. akčním plánu s názvem Životní prostředí 2010: Naše budoucnost, naše volba. Hlavním cílem je zajištění efektivnější aplikace zákonů o životním prostředí v členských státech EU (k tomu slouží mimo jiné mezinárodní síť inspekčních orgánů zemí EU nazvaná IMPEL), dále pak začlenění problematiky životního prostředí do dalších oblastí hospodářství a podněcování občanů i podniků k intenzivnějšímu úsilí o lepší životní prostředí. K dosažení těchto cílů slouží soubor různorodých nástrojů, které se navzájem doplňují. Jde o právní požadavky, tj. opatření, která ukládají povinnosti a kontrolují jejich plnění, o transfer technologií, tržní nástroje, výzkum, opatření týkající se odpovědnosti za životní prostředí, „zelené" veřejné zakázky a dobrovolné režimy a dohody.
Akční plán se zaměřuje zejména na boj proti změně klimatu, na ochranu biologické rozmanitosti, což představuje ochranu přírodních systému, zabránění půdní eroze a znečišťování, dále na snižování dopadů znečištění životního prostředí na zdraví a lepší využívání přírodních zdrojů a odpadové hospodářství.
Zamezení změny klimatu
Na celém světě panuje stále větší shoda v tom, že pokud rychle nezačneme jednat, hrozí naší planetě nezvratná změna klimatu. Využívání fosilních paliv, tedy uhlí, zemního plynu a ropných produktů v domácnostech, dopravě i v průmyslu představuje příliš velkou zátěž pro životní prostředí. Zemská atmosféra není schopna absorbovat emise oxidu uhličitého z těchto paliv, aniž by nedocházelo ke zvyšování teploty. První strategii na snížení emisí oxidu uhličitého přijala Evropská komise v roce 1991. Podpisem Kjótského protokolu k Rámcové úmluvě OSN o klimatických změnách zavázala EU snížit do roku 2008–2012 emise skleníkových plynů o 8 % oproti úrovni v roce 1990. K dosažení tohoto cíle přijala Evropská komise v roce 2000 Evropský program pro změnu klimatu (ECCP), v rámci něhož spolupracuje s průmyslovými podniky, organizacemi, které působí v oblasti ochrany životního prostředí, a dalšími zainteresovanými stranami na nalezení ekonomicky efektivních opatření ke snížení emisí. Společně se tak snaží zabránit tomu, aby světová teplota vzrostla o více než o 2 °C, což je úroveň, kterou vědci ve stále větší míře považují za bod, odkud není cesty zpět. K dosažení tohoto cíle je potřeba udržitelnějším způsobem využívat zdroje energie a přejít na více forem obnovitelné energie, zachycovat a ukládat oxid uhličitý a důrazněji bojovat proti odlesňování. Pro získání vědeckých podkladů ke změně klimatu vznikl Mezivládní panel pro změny klimatu, kterého se účastní vědci a instituce z celého světa. Jejich výsledky pak slouží jako podklad pro politická jednání a následná rozhodnutí. Reakce na nastávající i předpokládané změny lze rozdělit do dvou skupin. První z nich je aktivní snaha o snížení emisí skleníkových plynů, aby rozsah změn byl ještě snesitelný. Druhou skupinou jsou pak opatření, která nám umožní určité přizpůsobení se těmto změnám.
Evropský systém obchodování s emisemi
Základním kamenem politiky EU v oblasti změny klimatu je Evropský systém obchodování s emisemi, jenž byl spuštěn v roce 2005 jako první svého druhu na světě. Vlády členských zemí EU stanovily limity množství CO2, které mají elektrárny a energeticky náročné podniky povoleno každoročně vypouštět do ovzduší. Toto množství představuje téměř polovinu celkových emisí CO2 v EU. Evropský systém obchodování s emisemi poskytuje finanční stimul ke snížení emisí vybudováním obchodního režimu založeného na tržním systému. Podniky, které vypouštějí do ovzduší méně CO2, než stanovuje určený limit, mohou nevyužité emisní kvóty prodat společnostem, které naopak povolené limity překračují. Podniky, které překračují povolený emisní limit a nevyřeší situaci nákupem emisních povolenek, jsou nuceny zaplatit vysoké pokuty. Díky Evropskému systému obchodování se emisemi lze emise omezovat tehdy, kdy je to nejlevnější, čímž se snižují celkové náklady na jejich snižování.
Další opatření EU v oblasti změny klimatu jsou zaměřena například na zvýšení účinnosti paliva u automobilů a zvýšení energetické účinnosti budov (lepší izolace může snížit náklady na vytápění až o 90 %), na vyšší využívání zdrojů obnovitelné energie, například větru, slunce, přílivové energie, biomasy a geotermální energie (teplo z horkých pramenů nebo vulkánů), a na snížení emisí metanu ze skládek.
V říjnu 2005 byla zahájena druhá fáze Evropského programu pro změnu klimatu, jejímž cílem je posílení Evropského systému obchodování s emisemi zahrnutím emisí z leteckého průmyslu a silniční přepravy, rozvoj technologie separace a ukládání uhlíku a přijetí opatření k financování procesu přizpůsobování se dopadům klimatických změn.
Klimaticko-energetický baliček
V roce 2008 přijali vrcholní představitelé evropských zemí tzv. klimaticko-energetický balíček s řadou návrhů na konkrétní opatření a sérií ambiciózních cílů.
Evropa se zavázala snížit do roku 2020 celkové množství emisí skleníkových plynů alespoň o 20 % oproti hodnotám z roku 1990 a je odhodlána zvýšit procentní podíl na tomto snížení až na 30 % za předpokladu, že k podobnému omezení přistoupí i další průmyslové země. K dosažení plánovaného snížení emisí byly vytyčeny dílčí cíle – posílení energetické účinnosti o 20 % do roku 2020, navýšení podílu energie z obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě energie v průměru o 20 % taktéž do roku 2020 a dosažení 10 % podílu biopaliv na celkovém množství paliv v dopravě opět do roku 2020. Balíček rozšiřuje oblast působnosti Evropského systému obchodování s povolenkami na všechny významné průmyslové znečišťovatele a zavádí více dražeb. Pro sektory, které nejsou v systému zahrnuty, např. stavby, doprava, zemědělství či odpady, byl v oblasti emisí stanoven cíl dosáhnout do roku 2020 hodnot o 10 % nižších než v roce 2005. Další opatření podporují technologie separace a následného uložení uhlíku a snížení emisí CO2 z automobilů a do budoucna zavádějí přísnější normy jakosti paliv.
Adaptační opatření
V červnu 2007 zveřejnila Evropská komise Zelenou knihu k problematice adaptací na změnu klimatu. Tento dokument se zabývá dopady změny klimatu a implementací adaptačních opatření do domácích a zahraničních politik na evropské, národní, regionální a lokální úrovni. Zelená kniha rovněž klade důraz na koordinovanou výměnu výsledků výzkumu i zkušeností s adaptačními opatřeními v rámci zemí EU i rozvojových zemí. Na základě konzultací a připomínek členských států a nezávislých organizacích v EU k Zelené knize představila Evropská komise na konci roku 2008 Bílou knihu s názvem „Cesta k evropskému programu adaptace na změnu klimatu", v níž se členské státy shodly, že kromě výrazného omezení globálních emisí skleníkových plynů je zároveň nutné zavést vhodná a účinná adaptační opatření na zmírnění negativních dopadů změny klimatu. Adaptace představuje celosvětově významné téma, které se bude projednávat i během předsednictví ČR. Evropská Unie podporuje zavádění takových adaptačních opatření, která berou na zřetel i další aspekty, jako jsou např. ochrana biologické rozmanitosti a půdy.
Mezinárodní role EU
EU neustále podněcuje mezinárodní jednání o nutných krocích, které musí být učiněny, dokud ještě není pozdě. To představuje vznik nové, ambiciózní dohody, která se vypořádá s vážnými důsledky změny klimatu a zároveň pomůže světu najít způsob, jak do roku 2020 stabilizovat emise skleníkových plynů, a do roku 2050 snížit jejich objem nejméně na polovinu hodnot z roku 1990.
Cílem je vybudovat a co nejdříve implementovat dlouhodobě udržitelný nízkouhlíkový energetický systém. Proto je nutné se soustředit na posílení energetické účinnosti, díky níž se za nulové či možná i negativní náklady podstatně sníží globální emise, a na urychlení vývoje a rozmístění nových technologií pro získávání čisté energie. Také je třeba zajistit potřebné mechanismy financování a uvést je v účinnost. Více než polovina nutných investic bude určena rozvojovým zemím, a proto EU předpokládá vytvoření moderní sítě mezinárodních finančních zdrojů, které se budou odvíjet od hladiny emisí jednotlivých zemí a jejich schopnosti poskytovat prostředky.
V prosinci 2007 přijaly smluvní strany Rámcové úmluvy Organizace spojených národů (OSN) na Bali na třinácté konferenci o změně klimatu takzvanou „cestovní mapu", která je průlomovým rozhodnutím. Podařilo se v ní totiž sjednotit názory všech smluvních stran na budoucí směřování mezinárodní politiky v oblasti ochrany klimatu. Podle této cestovní mapy by měla světová jednání vyvrcholit na patnácté konferenci smluvních stran rámcové úmluvy v prosinci 2009 v Kodani, kde by měla být přijata nová dohoda o nastavení režimu a redukčních závazků po vypršení prvního kontrolního období Kjótského protokolu v roce 2012. Bude důležité dosáhnout dohody zejména s USA a dalšími významnými producenty skleníkových plynů, např. Ruskem, Brazílií, Čínou a Indií o jejich zapojení do mezinárodního systému ochrany klimatu, ale i s rozvojovými zeměmi, na něž klimatické změny dopadají nejtvrdším způsobem.
