Jak fungují ustanovení sociálního zabezpečení EU v praxi?



• Spolupráce mezi příslušnými úřady a institucemi sociálního zabezpečení v členských státech,
• Činnosti příslušných orgánů Společenství (Administrativní komisí a Poradního výboru pro sociální zabezpečení migrujících pracovníků)
• Poskytování informací dotyčným osobám
• Všeobecné informace v kostce
• Stručná informace určená pro orientaci jednotlivých skupin občanů

Spolupráce mezi členskými státy

Koordinace národních zákonů o sociálním zabezpečení nevyžaduje pouze správný, důsledný výklad základních pravidel, jak jsou stanovena precedenčním právem Soudního dvoru. Aby byla účinná musí se též opírat o spolupráci úřadů a institucí členských států. Řečeno jinými slovy, klíčem k hladkému běhu celého mechanismu koordinace je princip vzájemné administrativní pomoci.

Potřeba takové spolupráce se stává stále zjevnější v souvislosti s uvědoměním, že cílem není vybudovat autonomní, specifický systém sociálního zabezpečení nezávislý na národních systémech, který by se vztahoval na pracovníky pohybující se v rámci Společenství, ani vytvořit nový společný systém pro všech 15 či více členských států. Účelem je prostě dosáhnout koordinace zákonů o sociálním zabezpečení ustavených na národní úrovni. Taková koordinace pokrývající existující i budoucí zákony usiluje o vytvoření nezbytných článků pro celkovou, důslednou aplikaci. Bylo by tudíž asi správnější hovořit o koordinaci aplikování zákonů spíše než o jejich koordinaci jako takových. Toto navíc vyplývá i z titulu Nařízení č.1408/71.

V kontextu, kdy nařízení Společenství tvoří nástroj koordinace (základní Nařízení č.1408/71 a prováděcí Nařízení č.574/72, novelizované pozdějšími nařízeními), je to právě tento důvod, proč příslušné úřady členských států se musí vzájemně plně informovat o změnách, ke kterým dochází v jejich systémech a o opatřeních, které by mohly ovlivnit aplikaci předpisů. Úřady a instituce členských států musí pro tento účel poskytovat pomoc, zpravidla bezplatně, jako kdyby prováděly své vlastní zákony.

V praxi řešené situace se značně mezi sebou liší. Proplétá se celá řada složitých činitelů a osoby s nárokem na dávky mohou být pojištěny pod více než jedním národním plánem. V jiných případech zase příslušný stát není státem, kde se materializuje riziko anebo státem, kde trvale bydlí příslušníci rodiny osoby, které jsou dávky vypláceny. A ještě v dalších případech může být částka dávek splatných příslušnou institucí členského státu doplněna o rozdíl mezi částkami stanovenými dle zákonů tohoto státu a druhého státu, který se zavazuje vyplatit rozdíl. Je tudíž zřejmé, že spolupráce mezi příslušnými národními orgány je nejen užitečná, ale jednoznačně zásadní pro hladký běh koordinačního mechanismu Společenství.

Další náhodně vybraná konkrétní situace poskytuje ještě jasnější obraz o důležitosti takové spolupráce. Například v oblasti pracovních úrazů musí úřady členského státu, ve kterém k nehodě dojde, poskytnout nezbytnou pomoc vyšetřovateli jmenovanému institucí příslušného státu tím, že pro tento účel pověří osobu odpovídající za pomoc při zkoumání protokolů a jiných dokumentů vztahujících se k nehodě.

Spolupráce může být též zaměřena na vybírání příspěvků sociálního zabezpečení, případně i vymáhání na území členského státu jiného než příslušný stát, anebo refundaci nesprávně vyplacených příspěvků jejich odečtením od částky dávek, které mají být vyplaceny institucí druhého členského státu.

Snad nejtypičtějším a nejčastějším příkladem spolupráce jsou případy, kdy poskytnutí nebo výplata (a kontrola) dávek je prováděna prostřednictvím institucí jednoho členského státu v zastoupení institucí odpovídajících za vyplácení v jiném členském státě, např. u dávek poskytnutých formou služeb v případě nemoci, mateřství, pracovního úrazu a nemoci z povolání, nebo dávek v nezaměstnanosti poskytovaných v jiném členském státě než je příslušný stát.

Řídící a poradenské orgány Společenství

Na rozdíl od standardních mezinárodních dohod v oblasti sociálního zabezpečení, jejichž aplikace je ponechána na příslušných institucích koordinovaných jedním nebo dvěma kontaktními orgány, vznikly na základě Nařízení Společenství dva další orgány, jeden pro administrativu a řízení a druhý poradenský zaměřený na koordinaci národních zákonů o sociálním pojištění.

První z těchto orgánů, Administrativní komise, byla založena Nařízením č.3 z 16. prosince 1958 o sociálním zabezpečení pro migrující pracovníky. Potřeba tohoto specifického orgánu Společenství vyplývá hlavně z existence rozdílných právních rámců, ve kterých musí operovat. Zatímco bilaterální dohody jsou tradičním diplomatickým nástrojem a závisejí na schválení nebo ratifikaci smluvními stranami, jsou Nařízení Společenství nástrojem, který má formu odvozených právních předpisů, přímo a okamžitě aplikovatelných právními systémy členských států, aniž by podléhaly jakékoliv formě předběžné ratifikace.

Odpovědnost za zajištění správné aplikace předpisů o sociálním zabezpečení spočívá jednak na členských státech a snad do ještě větší míry na institucích Společenství a zvláště Evropské komisi. Nepřekvapuje proto, že Nařízení č.1408/71 odkazuje na Administrativní komisi pro sociální zabezpečení migrujících pracovníků, jakožto na orgán při Evropské komisi, který je svými pravidly definován jako specializovaný orgán Komise.

Administrativní komisi tvoří delegáti vlád za každý členský stát, kteří mohou být zastoupeni svými zástupci a kterým v případě potřeby pomáhají odborní poradci. Schůzí se v poradní funkci účastní též zástupce Evropské komise. V rámci dohod uzavřených mezi Evropským společenstvím a mezinárodními organizacemi pomáhají Administrativní komisi též zástupci Mezinárodní organizace práce (MOP), kteří se účastní schůzí anebo provádějí odborné studie ve svých specializovaných oblastech.

Sekretářské služby poskytuje Administrativní komisi Evropské společenství, nebo konkrétněji jednotka pro sociální zabezpečení migrujících pracovníků, která pracuje v rámci Generálního ředitelství pro zaměstnanost, průmyslové vztahy a sociální záležitosti. Generální tajemník Administrativní komise se účastní všech schůzí komise a jejích pracovních skupin. Pravidla stanoví, že funkci předsedy vykonává po období šesti měsíců zástupce vlády toho státu, který v té době vykonává předsednictví v Radě ministrů Společenství.

Administrativní komise se schází alespoň jednou za tři měsíce a může ustavovat pracovní skupiny pro speciální otázky. Rozhodnutí jsou přijímána buď jednohlasně přítomnými členy anebo kladným hlasováním stanoveného počtu členů. Jednomyslnost je nutná u rozhodnutí týkajících se výkladu Předpisů a revize pravidel.

Povinnosti Administrativní komise, jak jsou stanoveny článkem 81 Nařízení č.1408/71, se vyznačují různorodostí, technickou složitostí i významem pro vytváření a aplikování mechanismu pro koordinaci sociálního zabezpečení ve Společenství. Týkají se řešení všech administrativních záležitostí a otázek výkladu, vyplývajících z nařízení, předkládání návrhů Evropské komisi pro vypracovávání a revizi nařízení, překladu dokumentů a regularizace účetnictví týkajícího se nákladů, které mají nést instituce členských států. Administrativní komise se též zabývá podporou a rozvíjením spolupráce mezi členskými státy v oblasti sociálního zabezpečení obecně (což je úkol, který přesahuje rámec samotné koordinace legislativ) i v oblasti přiznávání dávek, a to hlavně s cílem urychlit vyměřování důchodů tam, kde se provádí podle zákonů několika členských států.

Je třeba dodat, že kromě Administrativní komise a Poradního výboru pro sociální zabezpečení migrujících pracovníků existují dle Nařízení ještě další dva orgány.

Při provádění úkolů spojených s regularizací účetnictví v souvislosti s působností finančních ustanovení pomáhá Administrativní komisi ‘výbor pro audit při Administrativní komisi pro sociální zabezpečení migrujících pracovníků’, který se skládá ze dvou zástupců jmenovaných příslušnými úřady jednotlivých členských států.

Mimořádnou důležitost zvláště v současné době získává ‘Technická komise pro zpracovávání dat’, zřízená Administrativní komisí podle nového článku 117c Nařízení 574/72. Její činnost by měla významně přispět k nahrazení dosavadního písemného sdělování údajů mezi institucemi moderními počítačovými systémy a komunikací na základě telematických prostředků.

Existuje jistá polemika o právní autentičnosti rozhodnutí Administrativní komise. Soudní dvůr vyslovil názor o autoritě takových rozhodnutí a konstatoval, že ´rozhodnutí přijatá Administrativní komisí nejsou pro soudy nebo tribunály závazná´, a že zatímco rozhodnutí Administrativní komise může působit jako pomůcka pro instituce sociálního zabezpečení pověřené aplikací práva Společenství v této oblasti, nemá takový charakter, který by tyto instituce zavazovalo k dodržování určitých metod nebo přijímání určité interpretace při aplikaci pravidel Společenství.

Další orgán Společenství, který se zabývá koordinací zákonů v oblasti sociálního zabezpečení, je Poradní výbor pro sociální zabezpečení migrujících pracovníků.

Tento tripartitní orgán, který byl založen v roce 1971 Nařízením č.1408, byl vytvořen proto, aby se v projednávané oblasti angažovali všichni sociální partneři, i když pouze v poradní úloze. Výbor se skládá ze dvou zástupců vlád (z nichž jeden musí být plnoprávným členem Administrativní komise), dvou zástupců odborových organizací a dvou zástupců organizací zaměstnavatelů z každého členského státu. Pro každou z těchto skupin v tripartitní struktuře je pro každý členský stát jmenován jeden alternující člen.

Poradnímu výboru, který se schází alespoň jednou za rok, předsedá člen Evropské komise, který se neúčastní hlasování. Názory a návrhy výboru jsou přijímány absolutní většinou odevzdaných hlasů. Narozdíl od Administrativní komise, jejíž členové jsou přímo voleni vládami, jsou členové Poradního výboru jmenováni Radou, která při výběru zástupců zaměstnavatelů a zaměstnanců musí usilovat o dosažení rovného zastoupení příslušných sektorů.

Obecně řečeno má Poradní výbor za úkol zkoumat obecné nebo zásadní otázky a problémy související se zaváděním Nařízení. Má povinnost též formulovat názory pro Administrativní komisi k otázce případných revizí Nařízení nebo návrhů na takové revize.

zpět na začátek

Informování příslušných osob

I když poskytování dostatečných informací těm, kterých se týkají, je jedním ze způsobů jak zajistit hladký běh systémů Společenství pro koordinaci sociálního zabezpečení, závisí do velké míry účinnost informace na krocích uskutečněných národními organizacemi a orgány Společenství s pravomocemi v této sféře. Nejedná se pouze o otázku systému sociálního zabezpečení příslušného členského státu. Systém mezinárodní koordinace je dalším faktorem, který zvyšuje konečnou složitost aplikovaných pravidel a zpětně opět potřebu informace.

Hlavní nástroje koordinace v právu Společenství, to jest nařízení, výroky Soudního dvoru a rozhodnutí Administrativní komise, nejsou zveřejňovány v oficiálních zpravodajích členských států, ale objevují se pouze v Official Journal of the European Communities. I když nelze zpochybňovat základní požadavek na zvýšení vědomí o těchto nástrojích, může popisovaná situace ztěžovat přístup osob nárokujících dávky k těmto nástrojům.

Shromažďování a distribuce potřebných informací v tomto oboru spočívá v první řadě na každém členském státě – kontaktní orgány a příslušné instituce, které prakticky provádějí právo Společenství, musí být nejen dostatečně informovány o obsahu a vývoji práva Společenství, respektive národního práva jiných členských států, ale musí nezbytné informace dále poskytovat i dotyčným osobám. Pro dosažení tohoto cíle musí kromě přímé informace šířit informace též prostřednictvím sítě partnerů, a to vnitřních i vnějších, kterými jsou orgány zabývající se sociální komunikací, konzulární orgány, migrantská sdružení a jiné dobrovolné organizace.

Úloha orgánů Společenství není důležitá o nic méně. Nařízení navíc dovolují Administrativní komisi shromažďovat pro Komisi informace o příslušných národních zákonech. Administrativní komise má také povinnost, po konzultaci s Poradním výborem, připravovat návody pro informování dotyčných osob o jejich právech a úředních formalitách.

Administrativní komise navíc prostřednictvím svého sekretariátu vypracovala příručky poskytující informace o tom, co dělat v různých standardních situacích : při dočasném přestěhování do členského státu jiného než je příslušný stát, dočasném přeložení, při trvalém bydlišti v jiném státě než je stát, kde je pojištěn nebo bydlí pracovník. Tyto příručky doplňují obecné příručky k Nařízením Společenství v oblasti sociálního zabezpečení, které musí být ještě dále doplněny příručkou pro každý členský stát, popisující práva a povinnosti vyplývající ze zákonů o sociálním pojištění tohoto státu.

Vzhledem k tomu, že je zapotřebí dále zjednodušovat poskytování informací těm, kterých se týkají, je třeba, aby modelové dokumenty vypracované Administrativní komisí pro zavádění předpisů byly k dispozici nejen v každém z oficiálních jazyků Společenství, ale také prezentovány takovým způsobem, aby různé verze byly plně vzájemně zastupitelné tak, aby například každá osoba mohla dostat formulář vytištěný v jejím státním jazyce.

V této souvislost by bylo vhodné se zmínit o Přehledu ustanovení ES o sociálním zabezpečení (Compendium of Community provisions on social security), který, ač určen spíše institucím sociálního zabezpečení než jednotlivcům, má tu výhodu, že v jednom referenčním díle předkládá všechny zdroje koordinačních předpisů Společenství spolu s komentářem a anotacemi.

Poslední věc, kterou je třeba vzít v úvahu ve vztahu k poskytování informací je, že ‘dotyčné osoby’ zahrnují nejen osoby přímo nárokující dávky dle Nařízení (pracovníci, rodinní příslušníci a přežívající osoby). Informace o pravidlech sociálního pojištění ve Společenství je třeba poskytnout též sociálním partnerům. Co se týče zaměstnavatelských organizací, může potřeba přesného informování o pravidlech týkajících se zákonů, které mají být obecně aplikovány a o situacích souvisejících zvláště s pohybem osob (což je zvlášť důležité v souvislosti s dobudováním vnitřního trhu), nabýt zásadního významu při rozhodování, které se týká i případného vyslání pracovníků do jiného členského státu.

zpět na začátek

Všeobecné informace v kostce

Obsahem závěrečné pasáže obsahují rozbor následujících oblastí:

• Jak fungují ustanovení Společenství v praxi?
• Stručná informace určená pro orientaci jednotlivých skupin občanů

Jak fungují ustanovení Společenství v praxi? Ustanovení Společenství mají přednost: není třeba se obávat rozporů mezi národními zákony a předpisy

• Formuláře a formality
• Předkládání záležitostí národnímu soudu
• Evropský soudní dvůr: zákonný ochránce evropských občanů

Ustanovení Společenství o sociálním zabezpečení patří mezi nejvíce zavedené předpisy v rámci Evropské unie. Jako "nařízení" mají obecnou právní platnost a jsou přímo použitelné ve všech členských státech. Jinými slovy tyto předpisy jsou závazné pro všechny a musí je respektovat národní úřady a administrativy, instituce sociálního zabezpečení a soudy. I v případech, kdy ustanovení národních zákonů jsou v rozporu s předpisy Společenství, mají předpisy Společenství prioritu.

Podle zákonů některých členských států je doposud nárok na některé dávky podmíněn státním občanstvím dotyčného státu; tato podmínka se ruší "přímým účinkem" ustanovení Společenství o sociálním zabezpečení pro všechny osoby, na něž se tato ustanovení vztahují.

V 99% případů jsou ustanovení o sociálním zabezpečení Společenství správně respektována a aplikována. Nicméně v řídkých případech nastávají problémy, proto si národní instituce nesprávně tato ustanovení vykládají nebo považují za zvláštní výhodu to, že se na ně tato ustanovení nevztahují. V takovém případě má občan právo přímého dovolání se příslušných ustanovení Společenství před všemi kompetentními úřady a soudy.

Formuláře a formality

Je běžný názor, že formuláře a oficiální formality jsou obtížné a nepříjemné. Jsou však nezbytné při jednání s cizími institucemi sociálního zabezpečení a mohou pomoci v úspěšném uplatňování nároků v rozumné době.

Na národní úrovni, ve své vlastní zemí, je třeba vyplňovat formuláře a respektovat určité postupy při žádostech o dávky sociálního zabezpečení. Když jsou do případu zapojeny cizí instituce, jsou tyto formality obzvláště důležité: cizí instituce musí například vědět, ve které zemi je osoba pojištěna, zda vyhovuje podmínkám pro získání nároků podle legislativy této země a která instituce bude proplácet dávky.

Vyžadovalo by to velice mnoho času a bylo by velmi komplikované, kdyby cizí instituce v každém konkrétním případě musela:

• zjišťovat jméno a adresu kompetentní instituce v jiné zemi;
• sepsat žádost o informace;
• poslat ji kompetentní instituci;
• čekat na odpověď dříve, než by mohla o daném případě rozhodnout.

Těmto zdlouhavým a těžkopádným postupům je možno se vyhnout díky použití speciálních formulářů, jejichž cílem je zajistit rychlou a účinnou komunikaci přes hranice mezi institucemi sociálního zabezpečení, na něž se vztahují ustanovení Společenství. Tyto formuláře obsahují veškeré informace, které jsou třeba pro určení dávek a pro prokázání nároku. Nový systém zaváděný v rámci celého Společenství by měl postoupit ještě dále a nahradit písemné formuláře jinými prostředky umožňujícími elektronické zpracovávání dat. Přestože telematická výměna informací by mohla v budoucnu nahradit písemné formuláře, zůstane zřejmě jejich obsah zachován, byť v jiné, dokonalejší formě.

Nejdůležitější formuláře jsou tyto:

• série E 100 pro stanovení a žádost o zdravotní dávky a dávky v mateřství;
• série E 200 pro výpočet a výplatu důchodů;
• série E 300 pro žádost o dávky v nezaměstnanosti;
• série E 400 pro žádost o rodinné přídavky.

Tyto různé formuláře jsou nejen nezbytné pro spolupráci mezi příslušnými institucemi sociálního zabezpečení ale navíc na rubu často poskytují užitečné informace (např. jména a adresy institucí v druhém členském státě).

Někdy osoby, které mají co činit se systémy sociálního zabezpečení několika členských států (např. vyslaní pracovníci, příhraniční pracovníci, sezónní pracovníci) nebudou schopni předložit svoji žádost do stanoveného termínu některému úřadu, instituci nebo soudu určitého členského státu. To by mohlo vést k částečné nebo úplné ztrátě nároku na dávky podle národních zákonů tohoto státu. Aby nedošlo k těmto nežádoucím důsledkům, zajišťují ustanovení o sociálním zabezpečení Společenství, že žádost bude přijata pokud bude předložena do stejného termínu odpovídajícímu úřadu, instituci nebo soudu jiného členského státu.

Osoby, které byly zaměstnané nebo samostatně výdělečně činné v několika členských státech mají problém s určením země, jejíž instituci by měli předložit svoji žádost pro přiznání invalidního nebo starobního důchodu. Je pravidlem že je možno ji předložit instituci členského státu, kde mají trvalý pobyt, i když dotyčná osoba v tomto státě nikdy nebyla pojištěna. Instituce státu trvalého pobytu předá žádost kompetentní instituci a datum, kdy byla žádost původně předložena, bude považováno za datum předložení té správné instituci. Toto řešení je v zájmu dotyčné osoby, protože normálně je to nejsnazší a nejvhodnější způsob, jak předložit žádost ve státě trvalého pobytu. Žádost o dávky v případě invalidity je možno také předložit ve státě, kde invalidita nastala a žádost o starobní důchod je možné také předložit instituci toho státu, kde byla dotyčná osoba naposledy pojištěna, jestliže nebyla pojištěna ve státě trvalého pobytu.

Různé formuláře, které dostává občan při odjezdu do jiného státu, by měly být k dispozici ve všech oficiálních jazycích Evropské unie (anglicky, dánsky, holandsky, finsky, francouzsky, islandsky, italsky, německy, norsky, portugalsky, řecky, španělsky, švédsky). Cizí instituce jej může porovnat se vzorem ve svém vlastním jazyce, takže s porozuměním obsahu formuláře nejsou žádné problémy.

Žádosti a doklady, které jsou předkládány institucím nebo soudům jiného členského státu nesmí být odmítnuty z toho důvodu, že nejsou sepsány v oficiálním jazyce tohoto státu. Jinými slovy, žádosti, dopisy a potvrzení je možno předkládat v mateřském jazyce. Může to samozřejmě oddálit rozhodnutí o konkrétním případě, ale v mnoha případech to naopak pomůže a nahradí případnou neznalost jazyka země, na jejíž instituci se občan obrací. Ve Společenství byl zaveden určitý mechanismus za účelem pomoci národním institucím při urychlení překladu dokladů, které jsou předloženy v cizím jazyce.

Pokud jde o obzvláště důležitá rozhodnutí ohledně žádostí o důchody, existuje právo na stručné vyjádření ve svém vlastním jazyce ke všem rozhodnutím, která dělají cizí instituce. K tomuto vyjádření bude připojené plné znění těchto rozhodnutí.

Jazykové problémy jako takové nejsou v žádném případě nepřekonatelným problémem pro občany, kteří uplatňují své nároky v oblasti sociálního zabezpečení. Nicméně instituce pracující na tomto úseku musí vynaložit veškeré úsilí pro jazykové vybavení svých pracovníků tak, aby tito byli schopni komunikace s institucemi v ostatních zemích.

Předkládání záležitostí národnímu soudu

Může být mnoho důvodů pro to, aby se nějaký případ dostal k soudu:

• neznalost příslušných ustanovení národních zákonů nebo zákonů Evropského společenství a příslušné judikatury jak národních soudů, tak i Evropského soudního dvora ze strany místních institucí. Je téměř nemožné znát veškeré podrobnosti těchto zákonů a vždy je správně aplikovat;
• příliš úzký nebo příliš extenzívní výklad existujících ustanovení se strany dotyčných institucí. Tato ustanovení nejsou vždy dostatečně jasná a tak v mnoha případech musí být interpretována osobou, která je pověřena jejich prováděním;
• mezery v textech zákonů a nepředvídané situace, které mohou vyžadovat autoritativní prohlášení soudů.

Právo využívat metod odvolání se řídí podle ustanovení národní legislativy. Normálně je podmínkou pro to, aby se určitý případ dostal k soudu, aby byly vyčerpány všechny možnosti odvolání před institucemi sociálního zabezpečení.

Evropský soudní dvůr: zákonný ochránce evropských občanů

Od doby, kdy byla přijata ustanovení o sociálním zabezpečení, vynesl Evropský soudní dvůr více než 300 rozsudků o jejich interpretaci a většinu ve prospěch zahraničních pracovníkní podle legislativy jedné ze zemí, z nichž dostáváte důchod, kdybyste v této zemi měli trvalý pobyt;

C. Rodiné přídavky

Máte nárok na rodinné přídavky pro rodinné příslušníky, bez ohledu na to, kde máte vy nebo vaši rodinní příslušníci trvalý pobyt v Evropské unii (nebo v Evropském ekonomickém prostoru). Tyto dávky jsou vypláceny institucí v zemi, odkud dostáváte důchod. Máte-li nárok na několik důchodů z několika zemí, budete normálně dostávat nejvyšší dávky, které se vyplácejí podle legislativy jednoho z těchto států.

Studenti

Čím dále tím větší počet mladých lidí se rozhoduje, že část nebo celé své studie budou realizovat v jiné zemi. Mezi problémy, kterým musí často čelit (kromě problémů jazykových, uznávání diplomů, ubytování, atd.), patří mezi ne nevýznamné problémy možnost využívat služeb zdravotnictví a nemocenského pojištění. Ustanovení o sociálním zabezpečení Evropského společenství o sociálním zabezpečení, přestože omezeně, nabízejí určitá praktická řešení.

• Studenti, kteří mají trvalý pobyt v zemi, kde studují, mají nárok na veškeré dávky zdravotního pojištění v naturáliích, které se poskytují podle legislativy této země. Potřebují proto formulář E 109, který jim bude vydán na požádání institucí, kde jsou oni nebo jejich rodiče pojištěni.
• Během dočasného pobytu mají studenti v zemi, kde pobývají za účelem studia, nárok na veškeré naléhavě nutné dávky zdravotního pojištění v naturáliích. Pro tento účel potřebují formulář E 111, který jim vydá na vlastní žádost instituce, u niž jsou studenti nebo jejich rodiče pojištěni. Pokud jde o ostatní dávky (např. dávky, které nejsou naléhavé), musí o ně nejprve zažádat (formulář E 112), nebo se musí vrátit do státu, kde mají normálně trvalý pobyt.

Turisté

Každým rokem cestují po celé Evropě milióny turistů na dovolenou do ciziny. V případě náhlého onemocnění nebo úrazu musí mít přístup k lékařské péči a zdravotním dávkám v zemi, kde se nacházejí.

• Vztahují-li se na vás ustanovení o sociálním zabezpečení Evropského společenství, máte nárok na všechny naléhavé dávky zdravotní péče v zemi, kde pobýváte a to za stejných podmínek jako osoby, které mají v této zemi trvalý pobyt.
• Vyžádejte si prosím před odjezdem na dovolenou formulář E 111; tento formulář musíte mít sebou pro případ, že byste museli požádat o dávky. V případě nehody nebo onemocnění byste pak měli předložit formulář instituci v místě, kde se budete nacházet.
• Pokud zapomenete vzít sebou formulář E 111, budete případně muset normálně za dávky zdravotního pojištění v zemi, kde se budete nacházet, zaplatit, i když se bude jednat o naléhavě nezbytné dávky. Následně však máte právo předložit účet vaší instituci zdravotního pojištění a částka vám bude proplacena podle sazeb pro refundace v zemi, kde jste byli ošetřeni.

Neaktivní osoby

Jak již bylo řečeno osoby, které nejsou ani zaměstnané ani samostatně výdělečně činné ani nepobírají důchod ze svého předchozího zaměstnání, takzvané neaktivní osoby, nejsou doposud kryty ustanoveními o sociálním zabezpečení Evropského společenství.

V některých případech mohou tyto osoby využívat omezené ochrany jako rodinní příslušníci osob zaměstnaných nebo samostatně výdělečně činných nebo důchodců. V ostatních případech nemohou počítat s ustanoveními Společenství při svém krátkodobém nebo trvalém pobytu v cizině a ochranu musí hledat v soukromém pojištění.

Státní příslušníci třetí země

Jak již bylo uvedeno, ochrana, kterou nabízejí ustanovení o sociálním zabezpečení Společenství, je zatím omezena většinou jen na státní příslušníky členských zemí.

Je pravidlem, že státní příslušníci třetích zemí (tj. státní příslušníci zemí, které nejsou členy Evropské unie nebo Evropského ekonomického prostoru) nejsou kryti těmito ustanoveními.

Důležitá výjimka:

Rodinní příslušníci osoby, na niž se vztahují ustanovení Společenství, jsou vždy kryti a to bez ohledu na svoji státní příslušnost.

Osoby, na něž se předpisy Společenství nevztahují, mají přesto v zemích EU určitou ochranu.

V mnoha případech existují totiž dvoustranné dohody o sociálním zabezpečení mezi členskými státy a takzvanými třetími státy. Tyto dohody poskytují určitou ochranu i občanům třetích států. Navíc, a to je důležité, mají občané nečlenských států EU možnost proniknout i do osobně omezených (převážně se vztahují jen na občany smluvních zemí) bilaterálních smluv sjednaných v minulosti mezi samotnými státy EU, a to prostřednictvím některých jiných mezinárodních úmluv, pokud byly jeho státem ratifikovány (Evropské prozatímní dohody o sociálním zabezpečení). Existují také určitá ustanovení o sociálním zabezpečení v některých dohodách mezi Společenstvím a třetími zeměmi (dohody o přidružení), případně je sjednání podrobnějších pravidel předvídáno asociačními dohodami.

zpět na začátek