Vnitřní trh Evropské unie



Vnitřní trh a doprovodné politiky

Vnitřní trh se nevyčerpává čtyřmi, resp.pěti svobodami. To se ukázalo při dokončování vnitřního trhu v druhé polovině 80.let a odrazilo se také v Jednotném evropském aktu (1987).

Vytvoření rozsáhlého hospodářského prostoru bez vnitřních hranic, na který mohly nyní vstupovat subjekty z nejrůznějších členských zemí, si vyžádalo zavést společné postupy také v dalších oblastech. Uvedeme tři nejdůležitější: sociální politika, politika na ochranu životního prostředí, regionální politika (politika hospodářské a sociální soudržnosti).

Politika v sociální oblasti je dodnes převážnou měrou doménou členských zemí. S přechodem k vnitřním trhu vznikla však nová situace tím, že se otevřel prostor pro neomezené působení tržních sil, pro volný pohyb kapitálu a také pro intenzívnější konkurenci. Nebylo možno vyloučit, že investoři budou přesouvat své hospodářské aktivity do členských zemí s méně náročnou sociální legislativou, aby mohli vyrábět s nižšími náklady. Hrozil tzv. sociální dumping. Udržování velkých rozdílů v některých oblastech sociální legislativy mohlo vytvořit nerovné podmínky soutěže na vnitřním trhu.

Odpovědí byla harmonizace zásad ochrany práce a zdraví pracovníků v zemích EU (minimální závazné standardy, které nebrání členské zemi zavést přísnější opatření), přijetí Sociální charty Společenství se zárukami především na pracovním trhu (1989), která je od Amsterodamské smlouvy zakotvena v evropském právu, minimální požadavky harmonizující pracovní právo a pracovní podmínky (např. zásady hromadného propouštění, pracovní smlouvy při převádění podniku, platební neschopnost podniku, zřízení Evropské rady práce aj.). Přijata a používána je zásada rozvíjení dialogu sociálních partnerů na evropské úrovni se záměrem nacházet konsensus v citlivých sociálních otázkách.

Politika na ochranu životního prostředí, která původně nebyla pojata do zakladatelských smluv, se dostala mezi prioritní činnosti teprve s přijetím programu vnitřního trhu. Šlo nejen o to zabránit postupující degradaci životního prostředí, zejména vody a ovzduší. Neméně pádný důvod byl v tom, že ekologicky rozdílné standardy v členských zemích mohly nepříznivě ovlivňovat soutěžní prostředí a vytvořit tím nerovné podmínky na vnitřním trhu. Posílení konkurenčních tlaků na vnitřním trhu mohlo u některých podnikatelů vyvolat sklon snižovat své náklady tím, že „ušetří“ na technologiích, které nebyly zrovna ohleduplné k životnímu prostředí. Tak se objevil problém „ekologického dumpingu“. Schůdným řešením se ukázala opět harmonizace standardů ochrany životního prostředí mezi členskými zeměmi. Tak byla přijata velká řada směrnic chránící jednotlivé složky životního prostředí: ovzduší, vodu, půdu, přírodní zdroje, faunu a flóru, nakládání s odpady. Velkým průlomem bylo přijetí zásady o posuzování vlivů na životní prostředí u všech větších investičních projektů.

Také s regionální politikou Římská smlouva nepočítala. Program vnitřního trhu vyvolal však obavy, že propojený trh s volným pohybem kapitálu může vést k dalšímu prohlubování rozdílů mezi členskými zeměmi a jejich regiony. Vycházelo se z toho, že kapitál má přirozenou tendenci se usazovat především v oblastech s rozvinutou infrastrukturou a vybavených kvalifikovanou pracovní silou. Velké rozdíly, zejména mezi novými zeměmi a „jádrem“ EU jsou výsledkem vývoje, který trval mnoho desítek let. Velice pravděpodobným výsledkem čistě tržního přístupu mohlo být další zvětšení rozdílů se všemi nepříznivými politickými a sociálními důsledky.

Tak se objevila nová priorita vnitřního trhu (poprvé zakotvená v Jednotném evropském aktu): ekonomická a sociální soudržnost, která se od té doby stala trvalou součástí politiky EU. Jejím cílem je snížit velké rozdíly v ekonomické úrovni členských států a jejich regionů prostřednictvím výdajů z tzv. strukturálních fondů, jež jsou součástí evropského rozpočtu. Bohatší členské země projevily solidaritu se zeměmi na nižším stupni ekonomického rozvoje. V roce 1989 bylo stanoveno pět prioritních cílů regionální politiky, později přeformulovaný do tří cílů, byl vymezen obsah termínu „problémový region“, kterým se kvalifikuje pro podporu z evropských fondů. Objem prostředků k dosažení tohoto cíle se opakovaně zvyšoval a v současnosti se již stal největší výdajovou položkou evropského rozpočtu. Regionální politika pomáhá stimulovat růst celého Společenství, je v zájmu všech jeho členů, stala se trvalou součástí vnitřního trhu.

Jsou ještě další aktivity, které „doprovázejí“ projekt vnitřního trhu. Stručně je zmíníme: politika na podporu výzkumu a technologického rozvoje, na jejímž základě od roku 2000 vznikl Evropský výzkumný prostor, politika na podporu zaměstnanosti, na jejímž základě po zakotvení v Amsterodamské smlouvě vznikla „koordinovaná strategie zaměstnanosti“, jež vytyčuje Hlavní směry této politiky a jejíž těžiště však zůstává v členských státech. Vedle již zmíněných politik (na ochranu spotřebitele, na podporu malých a středních podniků) nutno uvést také další aktivity, bez nichž by byl obraz vnitřního trhu neplný. Sem patří tzv. právo společností: pokud vnitřní trh měl poskytnout neomezenou svobodu pro usazování podniků z různých členských zemí a jejich spolupráci, musely se sblížit odlišné národní předpisy týkající se činnosti společností. Harmonizace práva společností zajistila rovnou míru ochrany zájmů akcionářů, věřitelů, zaměstnanců, třetích osob uzavírajících se společností smlouvy. Toho bylo dosaženo zavedením minima společných pravidel, kterými se podařilo odstranit překážky rozvoje podnikání na celoevropské úrovni (harmonizace informační povinnosti společností, účetních předpisů, kvalifikace auditorů a zejména přijetí statutu evropské společnosti (2004).

Autor: prof. Ing. Luděk Urban CSc., Jean Monnet Professor (Institut ekonomických studií, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze).

Pravidelné novinky e-mailem