Dokument popisuje pojem smlouvy, co se rozumí závazkem a co může být jeho obsahem. Popsán je vznik smluvního vztahu a následné změny vzájemných závazků smluvních stran a způsoby zániku závazků. Opomenuto nezůstalo ani zajištění závazků, včetně výčtu typových smluv podle občanského zákoníku, obchodního zákoníku i zákoníku práce. Pojednána je rovněž možnost uzavírat tzv. nepojmenované smlouvy, smlouvy ve prospěch třetího či smlouvy o smlouvě budoucí. Stručně jsou zmíněny i smlouvy veřejnoprávní.
Záměrem autora bylo předložit přehledný text srozumitelný zájemcům bez právního vzdělání. Kde se to jeví být vhodné, jsou v textu využívány příklady z praxe k demonstraci fungování některých popisovaných právních mechanismů.
Úvod
Ještě než přistoupíme k popisování podstaty smluv, je třeba začít poněkud obecněji. Smlouva není nic jiného, než jeden ze způsobů, jakým vznikají závazky (obligace). Jinými slovy právní závazek (obligace) jedné osoby vůči osobě druhé může vzniknout nejen na základě smlouvy, ale též na základě jiných právních skutečností. Typickým příkladem závazku vzniklého z jiného důvodu je povinnost nahradit způsobenou škodu, jež vzniká jako důsledek porušení zákonné povinnosti škodu nepůsobit.
Smlouva je dvoustranný či vícestranný právní úkon, jímž si smluvní strany sjednávají určitá práva a povinnosti. Jednoduše řečeno jde o dohodu, která zakládá právní vztah mezi stranami smlouvy. Byl by mylný dojem domnívat se, že smlouva musí být pouze písemný, formálně zpracovaný dokument. Je tomu právě naopak. Naprostá většina smluv je v každodenním životě uzavírána bez písemné formy – např. při nakupování zboží v obchodním domě.
Závazek (obligační vztah)
Pro pochopení právní podstaty smluv je třeba se blíže zabývat tím, co je účelem každé smlouvy. Účelem je založit mezi stranami obligační vztah. Je třeba si uvědomit, že právu jedné smluvní strany musí odpovídat povinnost druhé smluvní strany. Například u kupní smlouvy má prodávající právo požadovat zaplacení kupní ceny, čemuž odpovídá povinnost kupujícího kupní cenu zaplatit. Kupující naproti tomu má právo žádat předání koupené věci a prodávající má povinnost ji kupujícímu předat.
Obsahem závazku mohou být 4 druhy plnění. Jde o povinnost něco
- dát – Typicky jde o povinnost zaplatit kupní cenu (dát peníze) či předat předmět koupě.
- konat – Tento závazek typicky vzniká z pracovní smlouvy (povinnost konat práci).
- nekonat – Jde např. o povinnost v pronajatém bytě neprovádět závažné stavební úpravy.
- strpět – Příkladem může být povinnost pronajímatele strpět, aby nájemce užíval najatou věc.
Princip smluvní svobody
Celá problematika uzavírání smluv je ovládána jednou ze základních zásad soukromého práva – zásadou smluvní svobody. Tato tradiční zásada je v českém právním řádu zaručena Listinou základních práv a svobod, která stanoví, že „Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“
Z tohoto ustanovení vyplývá, že pokud zákon nestanoví nějaká omezení ohledně toho, co si mohou smluvní strany ve smlouvě dohodnout, mohou si dohodnout cokoliv uznají za vhodné. Uvedený princip vychází z myšlenky, že fyzické a právnické osoby samy vědí lépe než stát, co je pro ně vhodné. Princip smluvní svobody se zcela zřetelně projevuje i v úpravě tzv. nepojmenovaných smluv, které nacházíme v občanském i v obchodním zákoníku a jejichž uzavření je nově přípustné i podle zákoníku práce.
Dalším projevem principu smluvní svobody je, že většina ustanovení občanského i obchodního zákoníku je tzv. dispozitivní. To znamená, že smluvní strany si mohou podmínky smlouvy dohodnout i v rozporu s těmito ustanoveními zákona; dispozitivní ustanovení zákona se použijí jen tehdy, pokud smluvní strany ve smlouvě nestanoví jinak.
Některá ustanovení zákona jsou však kogentní – tzn. nelze se od nich odchýlit dohodou smluvních stran. To představuje určité omezení principu smluvní svobody. Nelze se tak například odchýlit od ustanovení, která stanoví povinnost písemné formy smlouvy (např. o převodu nemovitostí). Rovněž nelze použít dohodu stran k obcházení zákona nebo v rozporu s dobrými mravy.
Právní úkony
Právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku práv či povinností. Pokud není právním předpisem stanovena forma úkonu, může být právní úkon učiněn nejen písemně, ale i ústně či dokonce tzv. konkludentně. Konkludentní je právní úkon tehdy, když vůle jednajícího není vyjádřena výslovně (tedy ani ústně), ale je třeba ji odvodit z jeho chování. Konkludentně může být sjednána i celá smlouva, typickým příkladem bude nákup v supermarketu, kde se placení u pokladny odehraje beze slov jak na straně prodavače, tak na straně kupujícího.
Náležitosti právních úkonů
Právní úkon musí splňovat řadu náležitostí, jež jsou popsány dále.
Musí být učiněn osobou způsobilou k právním úkonům
Způsobilost k právním úkonům nabývá fyzická osoba postupně s rostoucím věkem – proto i nezletilé dítě může platně uzavřít smlouvu a běžně se tak děje. Plně způsobilou k právním úkonům se fyzická osoba stává dovršením 18 let věku. Nezletilý je způsobilý k takovým právním úkonům (i uzavření smlouvy je právním úkonem), které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní (od slova vůle) vyspělosti odpovídající jeho věku. Proto bude platná smlouva, kterou si malé dítě koupí zmrzlinu a platná bude rovněž smlouva, kterou si dítě již odrostlejší koupí například oblečení nebo počítačovou hru. Platná už by ale nebyla smlouva, kterou by si dítě (jakéhokoliv věku) koupilo nemovitost nebo šperky v hodnotě statisíců korun.
Fyzická osoba může nabýt zletilosti a tím i plné způsobilosti k právním úkonům ještě před dovršení věku 18 let a to tím, že uzavře manželství. Manželství může fyzická osoba uzavřít výjimečně již od 16 let věku se souhlasem soudu.
Způsobilost fyzické osoby k právním úkonům může být rozsudkem soudu omezena či tato osoba může být způsobilosti k právním úkonům zbavena zcela. Důvodem ke zbavení způsobilosti k právním úkonům je duševní porucha dlouhodobějšího trvání. Ze stejného důvodu a též kvůli nadměrnému požívání alkoholických nápojů či jiných drog může být způsobilost fyzické osoby k právním úkonům soudem omezena.
Právnická osoba má plnou způsobilost k právním úkonům ode dne jejího vzniku. Způsobilost právnické osoby může být omezena zákonem.
Musí být učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně
Právním úkonem tedy není úkon, který byl učiněn pod nátlakem a proto nikoliv svobodně. Toto omezení je zcela logické, uvědomíme-li si, že právní úkon je projevem vůle jednající osoby. Kdokoliv jedná pod nátlakem, nemůže projevit svou vlastní, skutečnou vůli.
Právním úkonem není úkon, který je učiněn v žertu či například jako demonstrace v rámci výuky práva. Takový právní úkon totiž není myšlen vážně a opět neodráží pravou vůli jednající osoby. Zejména chybí vůle být právně vázán takovým úkonem.
Právní úkon musí být učiněn určitě. To znamená, že z právního úkonu musí být zřejmé, čeho se týká, v případě smlouvy musí být možné určit práva a povinnosti smluvních stran.
Nesrozumitelným úkonem je takový úkon, jenž vůbec nedává smysl a ani výkladem takového úkonu se nelze dobrat toho, co bylo vlastně zamýšleno.
Předmětem právního úkonu nesmí být plnění nemožné
Právní úkon se musí týkat plnění možného a právem nezakázaného. Nelze proto uzavřít smlouvu o provedení operace zajištující nesmrtelnost (plnění nemožné) ani smlouvu s nájemným vrahem o zabití nepohodlné osoby (plnění právem zakázané).
Musí být učiněn v náležité formě
Obecně platí, že právní úkon může být učiněn v jakékoliv formě. Odchylky od této obecné úpravy existují jednak na základě zákona, jednak na základě smlouvy.
Pokud dohoda smluvních stran požaduje, aby byl právní úkon učiněn v určitě formě (např. písemně), je třeba takový úkon v této formě učinit. Ve smlouvách jsou častá ustanovení požadující písemnou formu pro výpověď smlouvy, předávací protokol či případné dodatky smlouvy.
Pro některé případy přímo zákon stanoví, že právní úkon musí být učiněn v určité formě. Jedním z typických příkladů je povinnost uzavřít v písemné formě smlouvy o převodech nemovitostí podle § 46 občanského zákoníku; podpisy smluvních stran musí být na téže listině. Jiným příkladem je ust. § 57 obchodního zákoníku, podle kterého musí mít zakladatelská smlouva společnosti s ručením omezeným formu notářského zápisu.
Smlouva nemá být uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek
Smlouva nemá být uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, neboť na základě toho může postižená strana od smlouvy odstoupit (o odstoupení je blíže pojednáno dále v tomto článku). Obě podmínky musí být splněny současně.
Návrh na uzavření smlouvy a jeho přijetí
Návrh na uzavření smlouvy (oferta) je projev vůle (právní úkon), který splňuje tyto náležitosti:
- je určen jedné nebo více určitým osobám
- je dostatečně určitý (obsahuje všechny potřebné podmínky smlouvy)
- vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl smlouvou vázán v případě přijetí návrhu
Návrh na uzavření smlouvy působí od okamžiku, kdy je doručen osobě, které je určen. Návrh může být odvolán až do okamžiku, kdy druhá strana učinila či odeslala právní úkon, jímž návrh přijímá. Platnost návrhu na uzavření smlouvy může být časově omezena, uplynutím stanovené doby platnost návrhu na uzavření smlouvy zaniká. I v případě, že platnost návrhu omezena není, zaniká návrh uplynutím doby přiměřené.
Vše, co bylo shora uvedeno, se týká návrhu učiněného v písemné formě. Byl-li návrh učiněn v ústní formě, musí být obvykle přijat ihned, jinak zaniká.
Pokud jde o přijetí návrhu (akceptaci), platí pro něj podobná pravidla jako pro návrh na uzavření smlouvy. Smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu dojde navrhovateli.
Je však třeba si uvědomit, že přijetím návrhu nesmí být obsah původního návrhu měněn. Pokud přijetí návrhu obsahuje změny podmínek smlouvy, či dodatečné podmínky, nejedná se o přijetí původního návrhu, ale je třeba na toto přijetí hledět jako na nový návrh.
Teprve ve chvíli, kdy se smluvní strany shodnou na podmínkách smlouvy, je tato smlouva uzavřena.
Podmínky
Smlouvu lze uzavřít s tím, že vznik, změna či zánik práva nebo povinnosti bude vázán na splnění podmínky. Rozlišujeme dva druhy podmínek podle jejich účinků. Odkládací podmínka způsobí, že účinky vázané na její splnění nastanou až ve chvíli, kdy bude tato podmínka splněna. Naproti tomu, je-li sjednána podmínka rozvazovací, právo nebo povinnost existuje až do chvíle splnění této podmínky a splněním podmínky toto právo či povinnost zanikne či se změní. Nepřihlíží se k odkládací podmínce, pokud je nemožné, aby nastala.
Smlouvy ve prospěch třetího
Účastníci mohou uzavřít též smlouvu ve prospěch třetí osoby. Smlouva ve prospěch třetího může být jakéhokoliv typu či může jít i o smlouvu nepojmenovanou. Smlouva platí pouze mezi dvěma osobami až do chvíle, kdy s ní třetí osoba projeví souhlas. Typickým příkladem je např. objednávka květin pro osobu odlišnou od toho, kdo květiny objednává. Květiny je třeba doručit této třetí osobě, a pokud ta s tím neprojeví souhlas, je třeba je doručit tomu, kdo je objednal. Může však být dohodnut i jiný právní režim.
Smlouvy o smlouvě budoucí
Smluvní strany mohou uzavřít tzv. smlouvu o smlouvě budoucí. Tím se smluvní strany zavazují, že do určité doby uzavřou smlouvu, jež je ve smlouvě o smlouvě budoucí specifikována. Ve smlouvě o smlouvě budoucí musí být stanoveny podstatné náležitosti smlouvy, jež má být uzavřena. U každé z typových smluv příslušný zákon stanoví, které náležitosti smlouvy jsou jejími podstatnými náležitostmi. Podstatné náležitosti nejsou v zákoně výslovně vyjmenované, ale lze je poměrně snadno dovodit výkladem.
Kupní smlouva je v § 588 občanského zákoníku definována slovy: „Z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu“. Podstatnou náležitostí každé smlouvy je určení jejích stran. Podstatnými náležitostmi kupní smlouvy je pak ještě určení předmětu koupě a určení kupní ceny. Jednoduše řečeno – kupní smlouva musí obsahovat odpovědi na otázky: Kdo?, Komu?, Co? a Za kolik?
Smlouvy pojmenované a nepojmenované
Občanský zákoník i další zákony obsahují vymezení tzv. typových smluv. Jde o nejčastěji uzavírané smlouvy, u kterých je proto vhodné zákonem stanovit vzájemná práva a povinnosti smluvních stran. Smluvní strany se od těchto ustanovení mohou odchýlit (pokud jde o ustanovení dispozitivní – viz výše). V případě, že o určité oblasti vzájemných práv a povinností smluvních stran smlouva neříká nic, bude se tato část vzájemných práv a povinností řídit zákonem.
Smluvní strany v důsledku principu smluvní svobody však mohou též uzavřít tzv. nepojmenované (inominátní) smlouvy. Tato možnost je výslovně připuštěna v § 51 občanského zákoníku a též v § 269 odst. 2 obchodního zákoníku. Taková smlouva musí obsahovat dostatečně jasné vymezení vzájemných práv a povinností jejích účastníků a nesmí směřovat k obcházení zákona či být v rozporu s dobrými mravy.
Změna závazku
Některé smlouvy jsou splněny jednorázově, jiné smlouvy trvají delší dobu a tam pak může dojít k různým změnám této smlouvy. Jednak může dojít ke změně v obsahu závazku, jednak může dojít ke změně v osobě dlužníka či věřitele.
Změna v obsahu závazku
Dohoda
Smluvní strany samozřejmě mohou obsah svých vzájemných závazků změnit dohodou. Musí při tom respektovat stejná pravidla jako při uzavírání smlouvy, jež závazek založila, jde např. o povinnost učinit daný právní úkon svobodně, vážně, určitě a srozumitelně. Pokud původní smlouva byla uzavřena v písemné formě, je možno ji měnit nebo rušit rovněž jen písemně.
Prodlení dlužníka
Do prodlení se dostává dlužník tehdy, pokud nesplní svůj dluh řádně a včas. V důsledku prodlení dojde ke změně v obsahu závazku v tom smyslu, že k původní povinnosti přistupuje povinnost jiná, nebo že druhé straně vzniká nové právo. Např. při prodlení se zaplacením peněžitého dluhu k povinnosti dlužníka tento dluh zaplatit přibývá též právo věřitele žádat zaplacení úroku z prodlení a povinnost dlužníka tento úrok zaplatit. Je-li tak stanoveno zákonem nebo smlouvou, může v důsledku prodlení vzniknout též např. právo věřitele od smlouvy odstoupit či ji vypovědět.
Prodlení věřitele
Věřitel se dostane do prodlení tehdy, když odmítne od dlužníka přijmout řádně nabídnuté plnění. K povinnosti věřitele toto plnění přijmout (která trvá) pak přistupuje např. též povinnost nahradit dlužníkovi vzniklé náklady. V důsledku prodlení věřitele na něj též přechází nebezpečí nahodilé zkázy věci, již neoprávněně odmítl přijmout. Pokud by tedy v průběhu prodlení věřitele došlo ke zničení věci, již odmítl přijmout, v důsledku vyšší moci, odpovědnost za škodu by nenesl dlužník ale věřitel.
Změna v osobě věřitele nebo dlužníka
Postoupení pohledávky
Věřitel z nějaké pohledávky může svou pohledávku za dlužníkem postoupit třetí osobě, smlouva o postoupení pohledávky vyžaduje písemnou formu. Nelze postoupit pohledávku, ohledně níž bylo s dlužníkem sjednáno, že nebude postoupena. Postupitel (původní věřitel) má povinnost oznámit dlužníkovi, že došlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky; od okamžiku oznámení je dlužník povinen plnit pohledávku postupníkovi (novému věřiteli).
Převzetí dluhu
Na základě dohody s dlužníkem i věřitelem může dojít k převzetí dluhu třetí osobou. Tato třetí osoba pak nastupuje do právního postavení původní dlužníka, jehož povinnost plnit dluh zaniká. Souhlas věřitele zákon vyžaduje z pochopitelného důvodu – jde o ochranu dobytnosti pohledávky.
Přistoupení k závazku
Pokud se někdo bez souhlasu dlužníka s věřitelem písemně dohodne, že splní za dlužníka jeho peněžitý dluh, stává se tato osoba dlužníkem vedle původního dlužníka. Nadále tedy budou existovat dva dlužníci, kteří budou společně a nerozdílně zavázáni splnit dluh. Že jsou dlužníci zavázáni společně a nerozdílně znamená, že věřitel může vymáhat splnění celého dluhu na kterémkoliv z nich.
Pokud se někdo dohodne s dlužníkem (ale ne s věřitelem), že za dlužníka splní jeho závazek vůči věřiteli, vznikne této osobě povinnost vůči dlužníkovi splnit dluh jeho věřiteli. Věřiteli samotnému z toho však žádné právo nevznikne.
Zajištění závazků
Zajištění závazků je způsob, jakým může věřitel zvýšit pravděpodobnost, že dlužník svůj závazek splní. Občanský zákoník zná následující druhy zajištění závazků:
Smluvní pokuta
Smluvní strany mohou sjednat povinnost zaplatit smluvní pokutu pro případ porušení závazku druhou smluvní stranou. Smluvní pokuta musí být sjednána písemně a musí být jasně určena výše smluvní pokuty nebo způsob jejího určení. Smluvní pokuta může být sjednána i jako určité procento z dlužné částky za časovou jednotku, v takovém případě bývá často nesprávně zaměňována s úrokem z prodlení. Smluvní pokutu lze však vymáhat vedle úroku z prodlení a proto je její sjednání výhodné pro tu stranu smlouvy, která má být příjemcem smluvní pokuty.
Smluvní pokuta většinou funguje jako paušalizovaná náhrada škody – lze ji vyžadovat i tehdy, když porušením povinnosti žádná škoda nevznikla. V takovém případě však nelze vyžadovat náhradu škody případně přesahující smluvní pokutu, není-li mezi stranami sjednáno jinak.
Ručení
Ručení musí být založeno písemnou formou. Ten, kdo poskytuje ručení (ručitel) se zavazuje, že věřiteli splní zajištěnou pohledávku, pokud ji nesplní dlužník. Věřitel se nejprve písemně obrátí na dlužníka, a pokud ten pohledávku nesplní, může věřitel splnění této pohledávky požadovat od ručitele. Ručitel má následně právo tzv. regresu proti dlužníkovi, tzn., že ručitel může požadovat od dlužníka, aby mu uhradil, co za něj zaplatil a co měl dlužník uhradit sám.
Zřízení zástavního práva
Dalším z často užívaných způsobů zajištění pohledávky je zřízení zástavního práva. V případě, že nebude splněn dluh (i nepeněžitá pohledávka), lze uspokojení zajištěné pohledávky dosáhnout ze zpeněžení zástavy.
Dlužník dává věřiteli do zástavy nejčastěji věc (nebo pohledávku, obchodní podíl, cenný papír atd.). Dáním do zástavy se nemění vlastnické právo k zastavené věci, jen je omezeno právo vlastníka se zastavenou věcí disponovat. Pokud dlužník nesplnil svůj dluh, může být zástava na návrh věřitele zpeněžena ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy. Z výtěžku zpeněžení zástavy pak bude uspokojena pohledávka věřitele, případný zbytek připadne dlužníkovi.
České právo nepřipouští tzv. propadnou zástavu. Jde o ujednání, podle kterého není třeba zastavenou věc zpeněžit a věřitel si ji na úhradu dluhu ponechá. V praxi se objevují pokusy tento zákaz propadné zástavy obejít, jakýkoliv takový pokus je však od počátku neplatný, protože směřuje k obcházení zákona.
Uznání dluhu
Jedním z často používaných způsobů zajištění závazků je i uznání dluhu. Musí být učiněno písemně a dluh musí být uznán co do důvodu a výše. Je tedy třeba určit výši uznávaného dluhu a jeho právní důvod (např. nezaplacené nájemné atd.). Pokud by o existenci dluhu panovaly pochybnosti, uznáním dluhu je existence tohoto dluhu postavena na jisto. Dalším důležitým důsledkem uznání dluhu je, že nově začíná běžet promlčecí doba uznaného dluhu a že tato činí deset let ode dne uznání dluhu. U závazků podle občanského zákoníku lze takto odvracet promlčení po v podstatě neomezenou dobu.
Uznáním závazku v režimu obchodního zákoníku se promlčení oddaluje o čtyři roky, podle obchodního zákoníku skončí promlčecí doba nejpozději uplynutím 10 ode dne, kdy poprvé začala běžet.
Další způsoby zajištění závazků
Občanský zákoník zná i další způsoby zajištění závazků, jako např. dohodu o srážkách ze mzdy a jiných příjmů či poskytnutí jistoty. Obchodní zákoník pro svou oblast působnosti přidává zajištění závazku bankovní zárukou a finančním zajištěním.
pokračování dokumentu „Smlouvy“
Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.
