Metody snižování podnikatelského rizika: Jak snižovat riziko z nezaplacení pohledávek?



Co dělat, jestliže váš dlužník neplatí?

Aktivní přístup k vymáhání pohledávek zdůrazňují i zahraniční firmy, které pojišťují a úvěrují vývoz západoevropského zboží do zemí OECD a mají zkušenosti i s českými neplatiči. „Poznejte dlužníka, navštivte ho, zjistěte o něm co nejvíce informací. Spojte se s jeho dalšími věřiteli nebo i s dlužníky. Jen tak máte naději, že své peníze ještě někdy uvidíte.“ To jsou jejich doporučení.

Můžete například nabídnout dlužníkovi slevu. To má několik velkých výhod. Urychlíte tím platbu, předběhnete ostatní věřitele a rozdíl (ztrátu) je možné odečíst od daňového základu. Je to navíc legální na rozdíl od počínání některých firem (orientovaných na vymáhání pohledávek), které se například snaží uplatit finančního ředitele dlužnické společnosti a zajistit tak přednostní uhrazení faktury (o výrazně protiprávních metodách, spočívajících ve verbálním nebo fyzickém vyhrožování či dokonce napadání, už vůbec nemluvě).

Základem úspěchu při vymáhání pohledávek je dosáhnout tzv. uznání dluhu. V režimu podle občanského zákoníku to je upraveno v § 558, resp. § 2053 NOZ, podle jehož ustanovení platí, že uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má uznání tento právní následek, jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení. V režimu podle obchodního zákoníku je to upraveno v § 323, podle kterého uzná-li někdo písemně určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena. Za uznání nepromlčeného závazku se považují i právní úkony uvedené v § 407 ObchZ, v odstavcích 2 a 3, tj. placení úroků se považuje za uznání závazku ohledně částky, z níž se úroky platí. Plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.

Jedná se o prohlášení dlužníka, že svůj dluh uznává, případně včetně krátkého popisu, jak závazek vznikl. To má dvě zásadní výhody. Obecná promlčecí doba dluhu se počítá znovu od začátku a trvá v režimu podle občanského zákoníku tři roky, podle obchodního zákoníku čtyři roky, a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Ve zvláštních případech činí promlčecí doba až 10 let. Podle § 629 NOZ promlčecí lhůta trvá tři roky, přičemž majetkové právo se promlčí nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo, ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí lhůtu (viz § 631 až § 644). Zvlášť je třeba zmínit ust. § 650 NOZ, podle kterého promlčecí lhůta neběží po dobu, kdy se věřiteli hrozbou brání právo uplatnit. To platí i v případě, když věřitel právo neuplatnil, jsa dlužníkem nebo osobou dlužníku blízkou lstivě uveden v omyl.

Samotné uznání dlužníkem vás zbavuje povinnosti u soudu dokazovat, kde, kdy a jak pohledávka vznikla. Není ovšem povinností dlužníka svůj dluh vůči věřiteli uznat.

Dobré je i pohrozit, ovšem nikoli fyzickým násilím (jak to dělají některé firmy), ale podáním insolvenčního návrhu – viz dále. To však pomůže jen v případech, kdy máte pohledávky vůči vcelku zdravé firmě, která chce dál existovat, resp. vůči jakémukoliv subjektu, který něco vlastní. Samotné vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka poškozuje naději získat pohledávku zpět. Zpravidla je to proto, že věřitelů bývá více a majetková podstata malá. Naprosto neúčinné a drahé bývá vyvolání občanskoprávního řízení, kdy se o zaplacení se svým dlužníkem soudíte. Soudní proces skončí nejdříve za několik měsíců, často i let, dlužník má dostatek času na manipulaci se „svými“ finančními prostředky. Soudy ještě dnes řeší případy žalob na nezaplacení dluhů z počátku devadesátých let minulého století, ovšem s velmi nejistým výsledkem pro věřitele.^[1]

Mnohem nadějnější je žalovat konkrétní osobu, třeba generálního ředitele dlužné firmy, pokud mu prokážete, že nějakým způsobem věřitele poškozuje, například proplácí některé faktury (spřátelených firem) dříve než vaše. V tomto případě se může jednat o trestný čin zvýhodnění věřitele podle § 223 trestního zákona.^[2]

Pokud ztratíte se svým dlužníkem trpělivost a někdo je ochoten vaši pohledávku koupit a zaplatit za ni, můžete ji odprodat, a to zpravidla se ztrátou.

Závěrem uvedeme metodiku postupu (i potenciálního) věřitele, který by minimalizoval případné ztráty z nekorektně uskutečněné nebo plánované obchodní transakce:

• Než někomu půjčíte nebo dodáte zboží, zjistěte si o něm co nejvíce informací. Cenné jsou reference o jeho dosavadní platební morálce (negativní změna v chování dlužníka je ale samozřejmě možná). Informace o tom, že odběratel neplatí včas poplatky za telefon, elektrickou energii, plyn, popřípadě neplatí sociální a zdravotní pojištění, jsou jasné varovné signály. Lze samozřejmě využít i prostředků výpočetní techniky: řada užitečných informací je běžně přístupná na internetu – například informace z obchodního rejstříku, rejstříku Ministerstva financí (ARES), informace z burz pohledávek, z databáze dlužníků, ze seznamu firem v konkurzním řízení atd.
• Preferujte obchodní kontakty se svými dlouhodobými partnery.
• Věnujte mimořádnou péči sepsání smlouvy (zde se vám investice do kvalitní právní pomoci v budoucnu několikanásobně vrátí). Smluvně si zajistěte případnou penalizaci při nedodržení stanovených podmínek. Obecně lze doporučit využití nástrojů práva zadržovacího, zástavního či předkupního, popřípadě závazků třetích osob (ručení).
• Nepodceňujte administrativní práce spojené s příslušnou obchodní operací. Smlouvy, objednávky, faktury, urgence a další dokumenty mohou prokázat oprávněnost vašeho nároku a tak zjednodušit pozdější jednání o pohledávce. Pokud používáte elektronickou komunikaci (e-maily), dohodněte si s obchodními partnery výměnu zpráv a dokumentů podepsaných zaručeným elektronickým podpisem podle zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, nebo od 1. 1. 2010 prostřednictvím datových schránek – viz oddíl 8.7.4; tím máte zaručenu naprostou prokazatelnost této komunikace (stejnou nebo spíše ještě vyšší než u klasických listin).
• Zboží dodávejte po částech proti dílčí úhradě, vždy jen tolik, aby vás případná ztráta z dílčího plnění nezničila. Rozložte (diverzifikujte) riziko obchodní operace.
• Požadujte záruky (nejlépe movité věci, cenné papíry).
• Po lhůtě splatnosti postupujte aktivně:
• Jednejte s dlužníkem: pravidelně a důsledně upomínejte nedodržení termínu platby nebo termínu splátky. Zkušenosti z praxe ukazují na relativně velké šance vymoci pohledávky staré jeden či více měsíců; pravděpodobnost inkasa pohledávky starší jednoho roku se však již pohybuje v průměru okolo 10–30 %, ale i menší. Další možností je nabídnout dlužníkovi v průběhu jednání slevu.
• Žádejte prohlášení dlužníka o uznání dluhu.
• Pohrozte dlužníkovi insolvenčním řízením, případně se spojte s dalšími věřiteli a insolvenční návrh na vyhlášení konkurzu podejte (relativně účinné u velkých firem a u firem se zahraničním vlastníkem).
• Pohledávku prodejte a ztrátu odepište z daní.

Vhodné je tlak stupňovat, například takto: běžná upomínka fakturačního oddělení – dopis finančního ředitele – dopis statutárního představitele s tím, že předává záležitost advokátní kanceláři – předžalobní výzva zpracovaná advokátem – další krok podle výše uvedených zásad (žaloba, prodej pohledávky, insolvenční návrh, trestní oznámení atd.).

Na pohledávky bohužel žádný zázračný lék neexistuje. Ale – držíme-li se příměru z lékařského prostředí – jde o to, aby pacient neonemocněl, a když už onemocní, aby dodržoval životní režim, který společně s aplikací příslušných léků zajistí jeho uzdravení (respektive stabilizaci stávajícího zdravotního stavu).

Závěrem je nutno říci, že nástroje na snížení pohledávek a na jejich odstraňování existují, současný stav jejich nízkého uplatnění a využití v praxi je výsledkem nízké firemní kultury na straně podniků na jedné straně a nemožností uplatnění práva v daném čase v naší společnosti (což je problém politický, nikoliv ekonomický) na straně druhé.

Ať se nám to líbí nebo ne, musíme vzít na vědomí, že neplacení dluhů bude nadále otravující součástí každodenního hospodářského života, dokud se nezmění právní a morální klima ve společnosti. Chce-li český podnikatel ve stávajícím ekonomickém prostředí přežít, pak se na tuto situaci musí co nejlépe připravit.

Jednou z možností, jak efektivněji vymoci pohledávku, je využití tzv. elektronického platebního rozkazu.

Elektronický platební rozkaz je zkrácené řízení podle § 174a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, v jehož rámci žalobce na internetových stránkách justice (ePodatelna) vyplní elektronický formulář, podepíše jej svým zaručeným elektronickým podpisem a odešle soudu. Takovýto návrh je možno podat v případě vymáhání částky do 1 milionu Kč a po zaplacení soudního poplatku. Splní-li žalobce všechny náležitosti, vydá soud elektronický platební rozkaz, který byl donedávna ve skutečnosti platebním rozkazem listinným a elektronický se mu říkalo proto, že je o něj žádáno elektronicky. V tomto platebním rozkazu, který je vydáván podle standardního procesního předpisu (občanský soudní řád), uloží žalovanému, aby do 15 dnů od jeho doručení zaplatil žalobci uplatněnou pohledávku a náklady řízení, nebo aby v této lhůtě podal odpor u soudu, který elektronický platební rozkaz vydal. Platební rozkaz, proti němuž nebyl podán odpor, má účinky pravomocného rozsudku. Aplikace byla spuštěna k 1. červenci 2008. Elektronický platební rozkaz se opět vyplňuje v rámci formuláře provozovaného programem 602XML Filler nebo ve formě PDF. Od 1. 1. 2012 je postupně na civilních soudech České republiky zahajován provoz aplikace centrálního elektronického platebního rozkazu (CEPR), coby nové služby Ministerstva spravedlnosti. CEPR je v české justici zcela zásadní a převratnou novinkou, přestože veřejnost, tj. žalobci, kteří vyplňují a podávají návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, si změny ani nepovšimnou. Samotný elektronický formulář pro podání návrhu se nezměnil, ale změnilo se vše, co na něj uvnitř soudu navazuje. CEPR je totiž prvním využitím čistě elektronického vedení soudního spisu, který již nebude podporován spisem listinným. Rozhodnutí, tj. elektronický platební rozkaz soudu vzniká pouze v elektronické podobě, obsahuje specifický identifikátor a je podepsán uznávaným elektronickým podpisem osoby (soudce, nebo vyššího soudního úředníka), která jej vydala, a je opatřen časovým razítkem. Po vydání elektronického platebního rozkazu soud vyhledá, zda má adresát datovou schránku. V případě, že ano, zasílá repliku originálu písemnosti do datové schránky. V případě, že ne, zasílá repliku originálu prostřednictvím elektronického rozhraní provozovateli hybridní pošty, kterým je Česká pošta. Hybridní pošta funguje zcela automaticky, nedochází tak k tomu, že by vytištěná písemnost byla ručně podepisována jakoukoli osobou či razítkována mechanickým razítkem soudu. Autenticitu písemnosti zajišťuje specifický identifikátor (kód), který je obsažen v jejím záhlaví. Provozovatel poštovních služeb písemnost doručí adresátovi a nechá podepsat doručenku.^[3]

Existuje také samozřejmě klasický platební rozkaz dle § 174 a dále tzv. evropský platební rozkaz podle § 174b občanského soudního řádu. Protože soudy stále častěji řeší spory mezi příslušníky různých států Evropských společenství, přičemž procesní předpisy v jednotlivých státech jsou odlišné, bylo přijato nařízení ES č. 1896/2006, kterým byl s účinností od 12. prosince 2006 zaveden evropský platební rozkaz.^[4]

Evropský platební rozkaz má zajistit, aby žalobce získal exekuční titul, který je automaticky vykonatelný i v jiném státě Evropské unie, než kde došlo k jeho vydání.

Další možností je pohrůžka nebo podání insolvenčního návrhu podle zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon poskytuje více možností pro řešení insolvence než předchozí zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Variabilita nové insolvenční úpravy je oproti předchozí úpravě v zákoně č. 328/1991 Sb. posílena rozšířením zákonných institutů pro řešení úpadkového stavu dlužníka, včetně řešení i hrozícího úpadku. Podle § 4 odst. 1 způsobem řešení úpadku nebo hrozícího úpadku dlužníka v insolvenčním řízení se rozumí:

• konkurz, jenž svou likvidační povahou odpovídá řešení úpadku dlužníka konkurzem podle již neplatného zákona č. 328/1991 Sb.;
• nepatrný konkurz, který je svojí podstatou určen k řešení rozsahem majetku a počtem věřitelů menších konkurzů, případně konkurzů vedených na majetek fyzických osob-nepodnikatelů;^[5]
• reorganizace, která by měla nahradit a zpřístupnit stávající, jen zřídka a obtížně využívaný institut vyrovnání – předpokládá se, že reorganizace bude představovat zákonnou možnost řešení stavu insolvence, jež sice bude pružnější, přístupnější, a tedy i častěji využívaná než institut vyrovnání, avšak frekvencí užití nebude konkurovat dominantnímu řešení úpadku formou konkurzu;
• oddlužení, které umožňuje řešit úpadek právnických i fyzických osob, v obou případech za splnění předpokladu, že nejde o podnikatele;
• zvláštní řízení pro řešení úpadku finančních institucí – bank, pojišťovacích institucí apod.^[6]

V souvislosti s insolvenčním řízením je třeba zdůraznit jednu skutečnost. Insolvenční návrh, ať už věřitele, či úpadce, je totiž bezprostředně po doručení soudu zveřejněn v insolvenčním rejstříku – viz oddíl 6.5.8 – a řízení je zahájeno. S okamžikem podání návrhu zákon spojuje poměrně podstatné omezení v dispozičních právech úpadce (respektive potenciálního úpadce). Tato osoba se od podání insolvenčního návrhu musí zříci celé řady úkonů a disponování svým majetkem. Je zřejmé, že pohrůžka podáním návrhu může tedy představovat efektivní tlak na dlužníka. Na druhou stranu má zveřejnění v insolvenčním rejstříku zcela jistě vliv na dobrou pověst dlužníka (úpadce). Jelikož se objevují i neodůvodněné, tzv. šikanózní insolvenční návrhy, je třeba mít na paměti, že § 147 insolvenčního zákona upravuje ochranu dlužníka v souvislosti s podáním takového návrhu, a to možnost domáhat se náhrady škody a jiné újmy proti neúspěšnému navrhovateli. Pokud byl insolvenční návrh zamítnut vinou navrhovatele, má dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel proti navrhovateli právo na náhradu škody nebo jiné újmy, která mu vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu. V pochybnostech se má za to, že navrhovatel zamítnutí insolvenčního návrhu zavinil. Toto pravidlo však neplatí, jestliže byl insolvenční návrh zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky způsobující jeho úpadek, nebo že se s věřiteli dohodl na jiném způsobu plnění závazků, anebo z důvodu protiprávního jednání třetí osoby (např. trestný čin dlužníkova zaměstnance apod.). Kromě toho od 1. 1. 2012 se v insolvenčním zákoně nachází ust. § 128a, upravující odmítnutí insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost. Podle něj insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud odmítne také tehdy, je-li zjevně bezdůvodný, což je zejména tehdy, jestliže:

• insolvenční navrhovatel dokládá oprávnění jej podat pohledávkou, ke které se pro účely rozhodnutí o úpadku nepřihlíží,
• jde o insolvenční návrh podaný opětovně a insolvenční navrhovatel při jeho podání nedoloží, že splnil povinnosti uložené mu případně předchozím rozhodnutím o insolvenčním návrhu, nebo
• jeho podáním insolvenční navrhovatel zjevně sleduje zneužití svých práv na úkor dlužníka.

A pozor: v rozhodnutí, jímž odmítá insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost, může insolvenční soud uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby za jeho podání zaplatil pořádkovou pokutu určenou do výše 50 000 Kč se zřetelem ke všem okolnostem věci.

^[1]    Jedním z důvodů je nízké právní vědomí účastníků závazkových vztahů, zejména uzavíraných v době před rokem 1989, v době platnosti hospodářského zákoníku, kdy byly smlouvy uzavírány velmi povrchně a dnes je na jejich základě velice obtížné vymáhat jakékoliv pohledávky.
^[2]    V úvahu samozřejmě připadají i jiné skutkové podstaty podle Části druhé, Hlavy páté trestního zákoníku, jako jsou ust. § 222 až § 227.
^[3]    Podrobnosti viz Mates, V., Smejkal, V.: E-government v České republice. Právní a technologické aspekty. 2. vydání. Leges, Praha 2012.
^[4]    Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006 ze dne 12. prosince 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu. Úř. věst. L 399, 30. 12. 2006, s. 1–32.
^[5]    Podle § 314 insolvenčního zákona o nepatrný konkurz jde, jestliže a) dlužníkem je fyzická osoba, která není podnikatelem, nebo b) celkový obrat dlužníka za poslední účetní období předcházející prohlášení konkurzu nepřesahuje 2 000 000 Kč a dlužník nemá více než 50 věřitelů.
^[6]    Viz také např. Holešínský, P., Strnad, M.: Nové způsoby řešení úpadku dle insolvenčního zákona. Právní rozhledy, 2008, č. 1, s. 7–16, nebo Kozák, J.: Nové úpadkové právo v České republice. Právní zpravodaj, 2008, č. 2, s. 3–7, příp. Zelenka, J. a kol.: Insolvenční zákon – poznámkové vydání s důvodovou zprávou. 2. vydání. Linde, Praha 2008.

Převzato z knihy Řízení rizik ve firmách a jiných organizacích vydané nakladatelstvím Grada v roce 2013