V oblasti potravin je Palestina silně závislá na dovozu ze zahraničí, tuzemská zemědělská a potravinářská výroba není s to saturovat lokální spotřebu. Z politických i ekonomických důvodů je patrný zájem o diverzifikaci dovozu potravin, který stejně jako v mnoha dalších sektorech pochází z Izraele (podíl činí cca 50 %). Podíl importovaných potravin na celkových dovozech se dlouhodobě pohybuje kolem 20 %. Dováží se prakticky všechny druhy potravin, mezi hlavní položky importované z EU v roce 2023 patřily cukrovinky, cereálie, živá zvířata (porážky se s ohledem na náboženské dietetické požadavky provádějí velmi často až na místě), nápoje (zejména slazené, dílem i alkoholické) a mléčné výrobky. Výhodou pro nové exportéry je, že Palestinci jsou, vedle známých značek, obecně otevřeni i novým výrobkům evropské kvality za kompetitivní ceny, čemuž v postcovidové době nahrávají vyšší náklady na dopravu z Číny či Turecka. Obecnou komplikací je roztříštěnost trhu; většina dovozců dokáže pokrýt jen část palestinského území (nejlepšímu pokrytí se těší guvernoráty Ramalláh, Betlém, Náblus a Hebron, které jsou zároveň ekonomicky nejvýznamnější).

Palestina usiluje rovněž o navýšení domácí výroby, s čímž se otevírá prostor pro producenty potravinářských technologií. 

Příležitosti se nacházejí i v oblasti zemědělství – jedná se například o dovoz krmiv, osiv nebo insekticidů, problematický je naopak dovoz výrobků chemického průmyslu včetně těch používaných v zemědělství (dovoz chemikálií je na základě Pařížského protokolu regulován či přímo zakázán ze strany Izraele). Tu a tam se mohou objevit poptávky po moderních zemědělských technologiích, zejména pro živočišnou výrobu. Lokální palestinští výrobci v potravinářském sektoru projevují zájem o moderní potravinářské technologie a strojní zařízení, včetně například plnicí a obalové techniky.

Stále probíhající konflikt v Gaze se dramaticky podepsal na tamějším zemědělství. Dle Světového potravinového programu bylo ke konci roku 2024 poškozeno/kontaminováno či vyřazeno z provozu na 75 % gazanské orné půdy, zničena byla více jak polovina skleníků. Živočišná produkce se zredukovala na absolutní minimum. Tak jako v případě jiných sektorů je možnost podílet se na obnově Pásma Gazy podmíněná ukončením konfliktu a nastavením bezpečnostně-politických parametrů, jež zapojení zahraničních subjektů umožní.

Zásobování vodou je v Palestině dlouhodobým problémem, který je zčásti způsoben nedořešenými vztahy s Izraelem. Ten kontroluje na základě dohod z Osla 80 % vodních zdrojů na Západním břehu (v praxi je tento poměr ještě vyšší). Dalším problémem je nakládání s dostupnými zdroji, včetně nedostatečného zpracování a využití odpadních vod. Situaci se zásobováním vodou dále komplikuje růst populace, ačkoli dlouhodobě mírně zpomaluje. V Gaze před současným konfliktem pokrývaly část spotřeby odsolovací stanice, zbytek pak vodovody z Izraele a studny, přičemž místní voda vzhledem ke znečištění nebyla pitná. Velká část této infrastruktury byla konfliktem poničena.

Vedle vládních zdrojů jsou investice do infrastruktury pokrývány z prostředků zahraničních donorů a rozvojových investic. Jedná se především o výstavbu velkokapacitních čistíren odpadních vod a opravy vodovodní infrastruktury, na Západním břehu zejména z důvodu opotřebování či nedostatečných kapacit. Palestinský vodní úřad v tomto kontextu představil na roky 2020 až 2025 celkem 20 projektů cílených na oblast zpracování odpadních vod v hodnotě více jak 360 mil. USD a dalších 30 projektů za více než 160 mil. USD se pak zaměřuje na zásobování vodou.    

Z 96 mil. m³ odpadních vod vyprodukovaných každoročně na Západním břehu je pouze 11 mil. m³ zpracovaných. Zbylých téměř 90 % odpadních vod končí v údolních tocích, z nichž část následně prochází čištěním na izraelské straně hranice. Tato praxe palestinskou stranu stojí kolem 40 mil. EUR ročně, nadto se jedná o environmentální zátěž a nevyužitou příležitost, kdy by se tato voda mohla znovu využít například v zemědělství.

Konkrétními klíčovými investicemi v oblasti vodního hospodářství, které v současné doby probíhají nebo jsou plánovány, je čistička v Hebronu s plánovanou počáteční kapacitou 15 tis. m³ denně, která je dílem již v provozu a v plné verzi by měla sloužit až 250 tis. osob. Z evropských peněz jsou dále placené projekty čističek v Náblusu a v Tubásu. Projekty v Gaze byly se začátkem konfliktu pozastaveny, diskuze o poválečné obnově jsou zatím na začátku. Jedním z velkých projektů byla odsolovací stanice s kapacitou 55 mil. m³ ročně. Během konfliktu bylo poškozeno dle odhadů téměř 60 % stávající infrastruktury, kterou bude třeba po jeho skončení obnovit.  

Zapojení českých firem se nabízí zejména ve spolupráci se soukromým sektorem, který se na výstavbě infrastruktury podílí nebo ji bude po dokončení využívat. Příležitosti se kolaterálně rýsují v oblasti energetiky, konkrétně napojení vodní infrastruktury na obnovitelné zdroje energie, či na poli infrastruktury pro zavlažování.

Zpracování pevného odpadu je v Palestině rovněž zásadním problémem, k jehož řešení se místní samosprávy odhodlávají jen velmi pomalu a postupně. Na Západním břehu se vyprodukuje ročně více než 600 tis. tun pevného odpadu, z něhož jsou cca dvě třetiny sváženy na dvě oficiální skládky. Zbylá třetina je pak nelegálně spalována nebo končí na černých skládkách. Třídění a recyklace jsou zatím v počátcích. Některé samosprávy, do jejichž gesce nakládání s odpady spadá, se však o ně začínají snažit. Problémem je nedostatek financí, kvůli čemuž se tyto snahy omezují především na osvětové kampaně, šanci na úspěch mají investice nebo spolupráce s lokálními firmami. Samostatnou kapitolou je zpracování kamenného odpadu z těžebního průmyslu, který je největším palestinským exportním odvětvím. Firmy působící v tomto oboru mají zájem o potenciální další využití tohoto dosud odpadního materiálu. V Gaze konflikt způsobil škody na životním prostředí v odhadované výši 411 mil. USD, jedná se zejména o kontaminaci podzemních vod a půdy, přítomnost nebezpečného odpadu a zničení pobřežní oblasti s přesahem do mořského prostředí.

Výroba a distribuce elektrické energie představuje klíčový sektor, ve kterém Palestina plánuje ve střednědobém horizontu vybudovat vlastní produkční kapacity, jež umožní snížit závislost na dovozech. Spotřeba elektrické energie na Západním břehu Jordánu dosahuje v současnosti 1300 MW, do roku 2040 se předpokládá její nárůst na dvojnásobek. Kolem 80 MW se generuje z obnovitelných zdrojů energie, dalších 80 MW se dováží z Jordánska. Zbytek energetického mixu, takto kolem 85 %, pak připadá na dovoz z Izraele. 

S ohledem na výše uvedené by se podle palestinské energetické strategie mělo v budoucnu 50 % energie generovat v domácích plynových elektrárnách, 40 % dovážet ze sousedních zemí (cílem je zároveň navýšit podíl dovozu z Jordánska na úkor Izraele) a 10 % by mělo pocházet z obnovitelných zdrojů energie (700 MW do roku 2030). V Palestině, kde je více než 300 slunečných dnů ročně, se jedná především o solární energii. 

Před říjnem 2023 v Gaze dostupné zdroje energie pokrývaly pouze cca třetinu až polovinu tamních potřeb – místní naftová elektrárna o maximálním výkonu 140 MW a dovoz z Izraele pokryly pouze cca 200 MW z potřebných až 600 MW, obyvatelé Gazy tak měli dlouhodobě přístup k elektřině jen zhruba polovinu dne. Se zlepšením situace měly pomoci projekty Gas for Gaza (G4G) (počítal s přeměnou naftové elektrárny na plynovou, navýšením kapacity a napojením Gazy na izraelskou plynovodní síť) a rozvoj solárních elektráren. Konflikt započatý v říjnu 2023 dle odhadu z února 2025 způsobil škody na elektrické infrastruktuře ve výši 500 mil. USD. Obnova energetické infrastruktury bude jedním z důležitých bodů poválečného uspořádání.

Jednání o poválečné obnově budou zahrnovat i další důležitý bod, a to rozvoj plynového pole o velikosti více než 30 mld. m³, nacházejícího se u pobřeží Gazy (Gaza Marine Field). V únoru 2021 podepsala Palestinská samospráva s egyptskou státní společností EGAS memorandum o rozvoji tohoto pole, v červnu 2023 připojil souhlas i Izrael, avšak válečný konflikt odsunul jakékoli další kroky na neurčito.

Příležitosti pro české firmy spočívají především v dodávkách materiálu a know-how pro solární elektrárny. Větší šanci k úspěchu nabízejí zejména menší projekty jako jsou solární panely na střechách, které zásobují jednotlivé objekty včetně příslušenství. Kromě toho, že se jedná o čistý zdroj energie, by solární energie v palestinském kontextu mohla být pro koncové uživatele dle odhadů až o polovinu levnější, což k investicím do tohoto odvětví motivuje i soukromý sektor. 

Palestinská národní správa dále plánuje rozvoj a obnovu infrastruktury, včetně navýšení kapacit rozvodné sítě. Příležitosti se tak naskýtají rovněž společnostem, jež se specializují na výrobu či instalaci síťových zařízení. A nadále pak existuje tržní prostor pro firmy vyrábějící tradiční dieselové generátory.  

Dle údajů z roku 2023 v Palestině působilo celkem 176 000 soukromých podniků, z toho výrobou se zabývalo 10 % z nich. Dvě třetiny působí na Západním břehu, hlavním výrobním centrem Palestiny je s především Hebron, následuje Náblus, s větším odstupem pak Ramalláh, Betlém a Dženín. V Gaze působilo okolo 5400 výrobních podniků, které prakticky všechny v důsledku války ukončily aktivitu. 

Výroba je omezená především na spotřební průmysl, těžký průmysl v Palestině prakticky neexistuje. Zdaleka nejvýznamnějším palestinským odvětvím je těžba a zpracování mramoru a stavebního a obkladového kamene. Toto odvětví představuje 4,8 % palestinského HDP (20 % palestinského exportu) a působí v něm téměř tisícovka firem. Používá především poloautomatické a automatické výrobní linky. Poptávány jsou v této souvislosti moderní technologie pro kamenný průmysl, včetně technologií umožňujících recyklaci odpadního materiálu. K dalším odvětvím se řadí textilní průmysl, výroba nábytku, potravinářství, farmaceutický průmysl, výroba plastů, kovovýroba a reprografie.

V posledním desetiletí vznikají na Západním břehu průmyslové zóny, často s finančním přispěním zahraničních donorů a investorů, konkrétně v Dženínu (rozvíjená ve dvou fázích pomocí německých a tureckých investic), Betlémě (s francouzskou účastí) a Jerichu (výstavba byla financována s japonskou podporou). V budoucnu se očekává nárůst kapacit těchto zón, případně vznik dalších. Cílem je vytvořit až desítky tisíc pracovních míst, podpořit výrobu a zvýšit palestinský export. 

Příležitostí je existující poptávka po strojních zařízeních ve výše popsaných, popřípadě i dalších, ne tolik zastoupených odvětvích především spotřebního průmyslu. Dále je markantní  poptávka po strojních zařízeních pro rozvíjející se odvětví recyklace plastů nebo elektroniky (na Západní břeh se k recyklaci dováží i elektronika z Izraele – ačkoli část je zpracována nelegálně, existují zde firmy, které se věnují standardní recyklaci). Poptávány jsou rovněž použité stroje a průmyslová zařízení a některé průmyslové suroviny. 

V Palestině je výlučným způsobem dopravy pozemní silniční doprava. Městská kolejová doprava zde neexistuje a její rozvoj není pro tuto chvíli v plánu. Systém hromadné dopravy je postaven na taxi, sdílených taxi a příměstských a meziměstských minibusech a autobusech. Primárním způsobem přepravy je osobní automobilová doprava. Počet aut na obyvatele roste a vozový park je průběžně obnovován. Nejpopulárnějším pohonem je diesel, objevují se ale i elektrické vozy, zatím jen v nižších stovkách kusů ročně (318 v roce 2023).

Vedle nových vozů představuje velmi významný trh rovněž segment použitých vozů, dále existuje poptávka po náhradních dílech, pneumatikách a dalším příslušenství pro osobní automobily. V menší míře existují možnosti uplatnění rovněž pro užitkové a speciální vozy, používané například ve stavebnictví, zemědělství nebo těžebním průmyslu. Povrchová těžba kamene je hlavním palestinským exportním sektorem. Jedná se o stavební techniku, traktory nebo nákladní vozy. Celkový dovoz nových automobilů dosáhl za rok 2023 úrovně 128 mil. USD. Ročně přibude cca 30 000 nově registrovaných vozů, z toho 85 % jsou osobní vozy, zbytek různé jiné typy vozidel. 

Osobní automobily jsou dlouhodobě hlavní položkou českého exportu do Palestiny. Společně s náhradními díly představují více než 95 % jeho celkového objemu. Zároveň se vozy české výroby dlouhodobě drží v čele palestinských žebříčků nejprodávanějších značek. V absolutních číslech se nicméně nejedná o příliš vysoké počty. Jednotlivých značek se prodá ročně stovky, maximálně okolo tisíce kusů. Důvodem je fakt, že jen nanejvýš 20 % z celkového počtu vozidel nově registrovaných ministerstvem dopravy představují skutečně nové vozy a z více než dvou třetin se jedná o dovoz a prodej ojetých vozů. Zájem je v tomto ohledu především o lehce použité vozy ze zemí EU.

Stavebnictví po krátkodobém propadu způsobeném pandemií v roce 2020 velmi rychle překonalo původní úroveň a stalo se nejrychleji rostoucím sektorem ekonomiky. Stavební boom je podporován populačním růstem, který v současnosti dosahuje cca 2,5 % ročně (jakkoliv z dlouhodobého hlediska mírně zpomaluje), je proto pravděpodobné, že odvětví neztratí na významu ani v budoucnu. 

Velkým otazníkem je, jak bude po ukončení probíhajícího konfliktu vypadat stavební obnova Pásma Gazy. Obnova započne odklizením a likvidací nebo recyklací obrovského množství suti. Škody na infrastruktuře činily podle propočtů Světové banky z února 2025 takřka 30 mld. USD.

Ačkoli je Palestina významným exportérem stavebních materiálů (konkrétně se jedná o stavební a obkladový kámen), je palestinské stavebnictví zároveň silně závislé na dovozech  – ročně se doveze 1,5 mil. tun cementu, 300 tis. tun oceli a 255 tun písku, především z Izraele a Jordánska. Po mnoha zpožděních byla zahájena výstavba cementárny v Jerichu, která by měla ročně vyprodukovat 1,1 mil. tun cementu a pokrýt tím cca dvě třetiny palestinské poptávky. Provoz by měla zahájit do konce roku 2025.

Poptávka je rovněž po dalších typech stavebních materiálů a příslušenství – stavební dřevo, ocelové armatury, okna, dveře, zárubně, osvětlení, klimatizační jednotky, sanitace a podobně. Výstavba se týká jak bydlení, tak komerčních objektů. Možnosti jsou rovněž například v oblasti automatizace domácností.

Firmy působící v odvětví těžby a zpracování kamene (které představuje 20 % palestinského exportu) poptávají moderní technologie v této oblasti, zejména strojní zařízení nebo technologie k recyklaci kamenného odpadu. Příležitosti mohou být také v oblasti recyklace stavebního odpadu, který v současnosti končí výhradně na skládkách, a jeho opětovném využití ve stavebnictví.

V Palestině bylo v roce 2023 celkem 93 nemocnic, z toho 58 na Západním břehu a 35 v Gaze. Přibližně pouhou třetinu z nich spravuje palestinské ministerstvo zdravotnictví. Dále se v Palestině nacházelo 757 zařízení primární péče (608 na Západním břehu, 159 v Gaze). Kromě Palestinské národní správy jsou významnými poskytovateli zdravotní péče různé nevládní organizace (zejména Palestinský červený půlměsíc, který provozuje i rychlou záchrannou službu, dále četné církevní organizace), soukromé výdělečné subjekty a v neposlední řadě UNRWA, jež se angažuje v uprchlických táborech. Mnohá ze zdravotnických zařízení provozovaných nevládními a obecně prospěšnými společnostmi financují svůj provoz i nákup vybavení především z darů, včetně zahraniční rozvojové spolupráce. To se vzhledem k trvající finanční krizi a nedostatečnému pokrytí veřejného pojištění částečně týká i zdravotnických zařízení provozovaných Palestinskou národní správou. V důsledku konfliktu v Gaze se ke konci roku 2024 octilo mimo provoz na 50 % tamějších nemocnic a  65 % klinik poskytujících primární péči.

Domácí výroba zdravotnických technologií a materiálu je téměř neexistující; výjimkou jsou producenti ochranných pomůcek, kteří za asistence mezinárodních donorů vyrostli v kontextu pandemie covid-19. Prakticky veškeré zdravotnické vybavení, a stejně tak velká část spotřebního zdravotnického materiálu, se tak do Palestiny dováží. Nákupy vybavení probíhají, podobně jako u mnoha dalších druhů zboží, nejčastěji prostřednictvím specializovaných místních firem. Je zájem o kvalitní vybavení s dlouhou dobou životnosti, což souvisí i se způsobem financování z darů, které jsou často poskytovány nepravidelně – je proto výhodnější, pokud vybavení není nutné obměňovat příliš často. Palestinské ministerstvo zdravotnictví vypisuje dvakrát ročně tendry na dodávky léků, zdravotnického vybavení i materiálu, účast v nich je nicméně otevřena jen registrovaným palestinským dovozcům a distributorům. V nákupech zdravotnického zařízení se angažuje rovněž WHO nebo UNRWA.

Palestinský farmaceutický průmysl má za sebou tradici několika desetiletí a s produkcí v hodnotě přesahující 120 mil. USD je desátým největším výrobním odvětvím v Palestině. Ve farmaceutickém průmyslu působí šestice největších firem, z nichž některé jsou díky spolupráci s mezinárodními hráči nebo investicím v zemích EU schopny vyvážet i do Evropy. Tyto firmy mají zájem o dovoz surovin (dovážejí se nyní převážně z Indie), ale také o stroje a vybavení pro laboratoře a výrobní závody. Lokálně vyráběné léky jsou určené zejména pro místní trh, v roce 2023 dosáhl vývoz v tomto odvětví pouhých 15,4 mil. USD. Kromě toho zde působí rovněž několik výrobců veterinárních léků. Zároveň se léky dovážejí, v roce 2023 to bylo za 162 mil. USD. Import nových látek nicméně vyžaduje vedle izraelského povolení také schválení palestinským ministerstvem zdravotnictví, a udělení nové licence může trvat dva roky i více.