Turecko: Mapa oborových příležitostí – perspektivní položky českého exportu

© Zastupitelský úřad ČR v Ankaře (Turecko)

ZÚ Ankara a GK Istanbul vypracovaly pro Turecko, tzv. Mapu oborových příležitostí pro Turecko definuje perspektivní sektory hodné zřetele českých exportérů a investorů v Turecku:

Příležitosti pro český export

Automobilový průmysl

Důležitou položkou turecké průmyslové výroby jsou automobily a jejich příslušenství. Tento sektor také zůstává největší položkou vzájemného obchodu. Turecký trh je v tomto segmentu 6. největší v Evropě. Zhoršené hospodářské výsledky Turecka i zahraničně politické problémy přispěly v roce 2018 k výraznému propadu automobilového průmyslu (pokles prodeje osobních vozidel o 32%). Pokračují vládní investiční pobídky, které jsou součástí širší strategie snižování závislosti na importu v důležitých sektorech a současně snahou o vylepšení tradičně záporné obchodní bilance. Systém vládních pobídek již přilákal na místní trh mnoho světových producentů, kteří zde umisťují svou výrobu (Renault, FIAT, Mercedes, svůj příchod v roce 2019 zvažuje Volkswagen). Společnost Toyota realizovala v roce2016 investici v řádu 366 mil. USD s cílem výstavby nového závodu na výrobu motorů. Mercedes Benz zdvojnásobil v posledních dvou letech svou výrobu nákladních vozidel v Turecku, přičemž do rozšíření provozu investoval 113 mil. EUR. Automobilka Renault do svého výrobního závodu v roce 2016 investovala 225 mil. USD za účelem rozšířit jeho výrobní kapacity. Díky této investici se v ní začala vyrábět poslední řada modelu Mégane Sedan. Přes hospodářské problémy Turecka lze předpokládat další rozvoj tohoto sektoru, jehož trh představuje pro české exportéry příležitosti v subdodavatelské struktuře. Na tureckém subdodavatelském trhu je velká řada firem hlavně v oblasti Bursa, Kocaeli, Manisa, Izmir,  Istanbul a Adana.

Důlní, těžební a ropný průmysl

Turecko má poměrně značné nerostné bohatství, které se začalo intenzivněji využívat až v souvislosti s průmyslovým rozvojem země a budováním dopravní sítě. Nejzásadnější význam pro hospodářství má především těžba chromu, mědi, mramoru, uhlí a boromu, u nějž Turecko vlastní 75% veškerých světových zásob. Dále se zde v podstatném množství těží wolfram, kobalt, molybden, mramor, antimon, síra, lignit a uran.

Dobývací technologie a celkově odborná znalost v této oblasti jsou v Turecku často horší než na co jsme v České republice zvyklí, a proto je zde značný prostor pro působení celé řady subjektů. S ohledem na státní podporu těžby lignitu jako domácího zdroje (dotace na pracovní místa, částečná sedmiletá garance výkupní ceny elektřiny) má sektor i přes závazky v oblasti ochrany klimatu v nejbližších letech perspektivu. Domácí technologie přitom stále nedosahují parametrů výrobců důlních a těžebních zařízení ze zemí EU. V této oblasti je zde silný potenciál pro dodávky, je však nutné počítat s velkou konkurencí a oslabujícím kurzem turecké liry (TL). Nadále se také realizují nové energetické projekty a jsou vyhlašovány nové tendry spojené s dobýváním domácích surovin. Je třeba počítat s tím, že mnohdy je turecký investor současně držitelem licence nejen na výstavbu elektrárny, ale i přilehlého dolu.

S ohledem na pokračující budování a údržbu petrochemických podniků, strategických plynovodů a produktovodů (např. TANAP) se nabízí i příležitosti pro české dodavatele armatur a ventilů. Regulaci cen ropy a plynu mají v Turecku na starosti dvě velké státní společnosti, BOTAS a TPAO. Právě jejich politika vyvolává v posledních letech celou řadu otázek o fungování tržních principů, to například v oblasti nákupu, jenž celé řadě zahraničních investorů v Turecku přivodil podstatné problémy. Proměny jejich cenové politiky a strategické směřování je třeba pro úspěšné působení na zdejším trhu pečlivě sledovat.

Energetický průmysl

Turecko jakožto 6. největší trh s elektrickou energií v Evropě a perspektivou ekonomického a populačního růstu bylo vždy vnímáno jako velice atraktivní investiční destinace. Na poli energetiky v Turecku ovšem dochází k řadě změn, a proto je zásadní sledovat politiku tureckého národního regulátora cen v oblasti energie (EMRA) i politiky ministerstva energetiky. Zejména energie z obnovitelných zdrojů je značně zvýhodňována, přičemž výstavba malých i velkých vodních elektráren je pro zahraniční investory obzvláště lákavá. Zásadní je v tomto směru vyhnout se navázanosti výkupních cen energie na dosti volatilní tureckou liru a zajistit se v cizí měně. Státem deklarovaný cílový stav tureckého energetického mixu v r. 2023 je následující: 30 % plyn, 30 % uhlí  a lignit, 30 % obnovitelné zdroje a 10 % jádro, což se zejména u poslední složky kvůli průtahům výstavby jaderné elektrárny Akkuyu jeví jako zcela nerealistické. Nicméně proces výstavby jaderné elektrárny Akkuyu na základě turecko-ruské mezivládní smlouvy pokračuje a pro české subjekty nabízí celou řadu možností k prosazení se.

Z českého pohledu jsou potencionálně zajímavé také rekonstrukce a subdodávky pro konvenční zdroje elektrické energie, tj. tepelné elektrárny s využitím místního nízkokalorického lignitu, ale též  zdroje počítající s importovaným černým uhlím. V Turecku proběhla rozsáhlá privatizace státních elektráren. Elektrárny, které byly privatizovány, jsou především tepelné uhelné elektrárny, jejichž stáří je přes dvacet let. Zastaralost těchto elektráren a jejich energetická účinnost jsou pro nové majitele problémem, který je nutné řešit. V privatizačních podmínkách je navíc nezbytnost modernizace a rehabilitace elektráren přímo definována. V současnosti se plánuje privatizace těchto elektráren: Kesikkopru (76 MW), Derbent (56  MW), Seyhan 1 (60  MW), Seyhan 2 (8  MW), Camlica 1 (84  MW).

Silný růst kolem 30 % ročně v posledních pěti letech vykazuje i větrná energetika, do níž zatím čeští výrobci komponenty nedodávají. Turecký systém feed  in tarif více podporuje domácí producenty komponent a tak i zahraniční výrobci částečně lokalizují výrobu v Turecku. Posledním odvětvím, které stojí za zmínku, je výstavba spaloven. V Turecku se staví první spalovny komunálního odpadu a trh v této oblasti rychle dále poroste. Pro české firmy existuje prostor pro účast na tendrech v „menších“ městech, které velikostí odpovídají Praze či Brnu. Účast českých firem je ale limitovaná tím, že se tyto projekty zatím realizují jako PPP projekty, kde je investor současně spojen či identický s dodavatelem technologie. Větší prostor proto existuje u investic menšího rozsahu, jako jsou bioplynové stanice, kde je investorem místní firma nebo municipalita.

Obranný průmysl

Podmínky v odvětví obranného průmyslu určuje politicky a vládou silně podporovaný rozvoj domácí výroby – Turecko investuje nemalé prostředky do nových projektů „národních zbraní“ a domácí produkce je jednoznačně zvýhodňována před zahraniční. To ovšem neznamená, že zde není prostor pro subdodávky ze zahraničí a společné podnikání s tureckými firmami, což je tureckou vládou značně podporovaná praxe. Největší v Turecku probíhající projekty je možné rozdělit do pěti tematických okruhů: vývoj pozemních obrněných vozidel a projekt tureckého národního tanku; vývoj národních bojových plavidel a ponorek; vývoj národních bitevníků a vrtulníků; vývoj vlastních komunikačních a sledovacích technologií a v neposlední řadě důraz na zabezpečení vlastních zbraňových systémů v čele vývojem protitankových střel či raket vzduch-země.

Subdodávky do těchto projektů jsou ideální příležitostí pro české výrobce ozbrojené techniky, konkrétně je zřetelný zájem o obráběcí stroje a výrobních technologie těžkého strojírenství, optické zařízení, kabeláž či motory do bezpilotních prostředků a vrtulníků. Turecký trh může být dále z pohledu českých subjektů perspektivní např. v oblasti prostředků protichemické a radiační ochrany a stranou zájmu nemohou zůstat ani výrobky pro záchranné systémy. V souvislosti s možnou výstavbou jaderných elektráren je potřeba vytvořit bezpečnostní a záchranný systém. V něm je možno spatřovat další šanci pro uplatnění českých firem.

Strojírenský průmysl

V této oblasti existuje nadále velmi dobrý potenciál pro export obráběcích strojů do Turecka, který je dán rychlým růstem domácí výroby v oblasti obranného, automobilového a dopravně-strojírenského průmyslu, který má vysoké exportní ambice a tedy i nároky na kvalitu. V tomto sektoru jde o komplementaritu, kdy české firmy vynikají právě v oblasti obráběcích strojů, kdežto turecké firmy  jsou  konkurenceschopnější a lepší v lisování, řezání materiálu plazmou či vysekávání plechu. Turecko a ČR se z hlediska výroby obráběcích a tvářecích strojů více či méně doplňují. ČR je lepší v přesném obrábění, Turecko má kvalitní výrobce lisů. Cena lisovacích nástrojů, postupových nástrojů je v Turecku vysoká (výrobci musí dovážet více legované oceli a cena nástrojů se značně prodražuje). V tomto segmentu spatřujeme také příležitost pro export vysoce přesných technologií obrábění, soustružení, frézování. Vzhledem k posílení projektů obranného průmyslu (pozemní vojsko a námořnictvo) v Turecku, jejichž financování má vysokou prioritu, se zvýšila v rámci stavby nových továren možnost dodávek pro české strojírenské firmy.

ICT

Oblast ICT se v Turecku dynamicky rozvíjí, když v roce 2018 dosáhly výdaje na hardware, software, IT a telekomunikační služby 32 mld. USD. Růst životní úrovně, nové infrastrukturní projekty a automatizace v průmyslu tak vytváří tlak na zavádění moderních technologií a jejich ochranu. Turecká vláda vyhlásila několik programů, které vytváří centra rozvoje ICT, velká pozornost je věnována tématice e-Transformation, zvláštní důraz je pak kladen na tematiku kybernetické bezpečnosti. Turecký trh a průmysl teprve poznávají výhody a výzvy, které vytváří využívání ICT. České firmy mají šanci zaujmout produkty jak v privátním byznysu, tak ve veřejném sektoru. Vzhledem k bezpečnostním okolnostem je Česká republika vnímána jako velmi vhodný partner pro spolupráci v oblasti citlivých dat a technologií.

Zdravotnický a farmaceutický průmysl

Obchodně-investiční příležitosti v oblasti zdravotnictví a kvality života v Turecku jsou díky dynamickému demografickému vývoji, převažující mladé populaci a zanedbatelného úbytku produktivní části populace (de facto nejnižšího ze zemí OECD) soustředěny především do těchto sub-segmentů. Turecký trh s farmaceutickými produkty je na šestém místě v Evropě (za SRN, Francií, UK, Itálií a Španělskem). Turecko zvyšuje náklady na zdravotní péči. Generika v tomto segmentu pak tvořila 37 % (pozn.: meziroční růst o 7,5 %) v tržbách (2,8 mld. USD). Domácí farmaceutické produkty tvořily pouze 41,9 % z celkového objemu. Současně roste tlak vlády na lokalizaci zahraničních výrobců, který je aktuálně v některých případech léčiv (55 položek v březnu 2017) vynucován i omezením jejich proplácení ze strany státní pojišťovny. Turecká vláda vyhlásila zvláštní projekt na stavbu 20 farmaceutických provozů v zemi, aby snížila závislost na dovozu léčiv. Vyšší šance zahraničních výrobců uspět s kvalitním, ale dražším produktem je především v soukromých nemocnicích. Stát vytváří výhodné investiční podmínky pro realizaci velkých projektů (nemocnice, zdravotnická zařízení), které realizují domácí EPC kontraktoři. Byť je zde vybrán jeden kontraktor, tento v rámci subdodávek nakupuje např. nemocniční lůžka, stomatologická a gynekologická křesla či jiné vybavení nemocnic. Negativním faktorem je však oslabení kurzu TL, které jen v roce 2018 prodražilo export z ČR až o 40 %.

Velmi zajímavým sektorem se pak stává specializovaná lékařská péče (plastická chirurgie), rehabilitační a lázeňské péče, které kromě místních obyvatel oslovují velmi zajímavou klientelu z Blízkého Východu, jihovýchodní Asie a severní Afriky.

Zemědělský a potravinářský průmysl

Turecko je potravinářským gigantem a v dodávkách většiny produktů je soběstačné. Celkově je 7. největším světovým producentem potravin. Současně ale postupně stoupají i importy ze zahraničí. Důvody pro tento stav je spousta, od těch sociálních až po politické, kdy zvyšování produktivity není věnována dostatečná pozornost. Zemědělství samo o sobě tvoří přes 6% HDP země a celkově zaměstnává okolo 3,5 milionu obyvatel.

Na potravinářském trhu se  mohou uplatnit i výrobky pro  bezlepkovou dietu (nejsou tak běžně dostupné, jak je tomu v Evropě). Dále tu dochází k růstu trhu tzv. zdravých potravin, např. poptávka po cereálních výrobcích je silná. Domácí producenti hovězího masa nestačí saturovat rostoucí domácí poptávku, což vede trvale k nárůstu cen komodity, jenž se často stává i politickým tématem. Přes rekordní vývoz skotu všeho druhu (jalovice, býci na výkrm i porážku) z ČR do Turecka v roce 2017  (vývoz v tomto roce dosáhl 956 mil. CZK), je možné zaznamenat klesající zájem ze turecké strany způsobený ekonomickými problémy tureckých farmářů, levnější konkurencí z jižní Ameriky i celkovou změnou ve vládní politice. Prostor pro české producenty existuje i v oblasti veterinárních léčiv, vakcinací, krmných směsí a produktů či služeb souvisejících s podporou domácího chovu (inseminační dávky a poradenství, technologie pro ustájení dobytka, stroje na přípravu krmiva a vitamíny).

Živočišná výroba se zaměřuje hlavně na kozy a ovce.  Exportní příležitosti, při správné akvizici, před- stavují také potravinářské technologie v oblasti zařízení pro mlékárny, pekárny a jatka, konzervárny, mražené potraviny a „ready-to-eat meals“. Na významu začíná v poslední době též sílit i certifikované halal potraviny. Tento sektor, i z hlediska možného exportu do oblasti „Blízkého východu“ je v Turecku velice perspektivním.

Železniční a kolejová doprava

Železnice v Turecku se těší období významných a trvalých investic, zejména do vysokorychlostních tratí, do nákladní železniční dopravy a s tím souvisejících logistických a distribučních řešení. Do roku 2023 plánují turecké železnice investovat do rozvoje železniční infrastruktury 40 mld. USD a očekávají dosáhnutí celkové délky 25 000 km kolejí, z čehož bude 3 500km vysokorychlostních tratí. První část vysokorychlostních železničních spojení byla dokončena v roce 2009 a spojila Ankaru s Eskisehirem. Následovalo prodloužení spojení do Istanbulu a propojení s městem Konya. V plánu národních železnic je v současnosti dokončení dalších 12 spojení, které propojí hlavní město s Izmirem ci Sivasem a v plánu je též rozvoj vysokorychlostní železnice na jiho-východě země a propojení měst Mersin a Adana.

Rozvojem železnice se Turecko snaží napojit i na mezinárodní trasy, o čemž svědčí projekt z konce roku 2017, kdy byl zprovozněn důležitý úsek železnice spojující Turecko se Zakavkazskými republikami. Jedná se o železnici Baku  – Tbilisi–Kars, tedy železniční úsek dlouhý 829 km, která bude součástí nově budované hedvábné stezky a zajistí železniční propojení Číny s Evropou.

Aktuální situace v sektoru vytváří podmínky pro participaci zahraničních subjektů a českých firem při vědomí resp. zajištění kurzovního rizika. Rozšiřování vysokorychlostní sítě bude vyžadovat podstatné investice do vozového parku a národní projekty vlaků otevírají prostor pro zahraniční subdodávky pro české vývozce by mohly být zajímavé projekty na rozšíření příměstské železniční dopravy, metra a tram- vajových linek. Uspět mohou i čeští výrobci kolejových vozidel v souvislosti s projekty na modernizaci vozového parku, light-rail, dodávek pro  železniční a kolejovou infrastrukturu, komunikačních a zabezpečovacích systémů a dodávek komponentů pro domácí, silně se rozvíjející, železniční průmysl a domácí výrobce tramvají a vozů  metra (Tulomsaš, Tüvasaš, Bozankaya, Durmazlar). Pro české exportéry mohou být dále zajímavé projekty spojené s elektrifikací železničních koridorů, výstavbou kolejové infrastruktury, signalizací a bezpečnostních systémů.

• 5.1. Nejperspektivnější položky pro český export, odvětví pro investice, privatizační a rozvojové projekty
• 5.2. Kalendář akcí

5.1. Nejperspektivnější položky pro český export, odvětví pro investice, privatizační a rozvojové projekty

Zpět na začátek

5.2. Kalendář akcí

Zpět na začátek

Zpracováno a aktualizováno zastupitelským úřadem ČR v Ankaře (Turecko) ke dni

Souhrnná teritoriální informace