Zajištění a utvrzení dluhu

1. 1. 2014 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Kapitoly článku

Věřitel je vždy v určité nejistotě ohledně toho, zda dlužník splní svůj dluh vůči němu. Tato nejistota přitom může odrazovat od realizace řady oboustranně přínosných transakcí. Právní řád proto obsahuje možnosti, jak zvýšit jistotu věřitele, že jeho pohledávka bude splněna. Souhrnně se hovoří o zajištění a utvrzení dluhu. Právní úprava smluvní pokuty, ručení, zajištění převodem práva nebo postoupení pohledávky, uznání dluhu a finanční zárukou.

Tento článek reflektuje právní stav ke dni 1. ledna 2014, tedy stav po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“), a doprovodné legislativy vztahující se k rekodifikaci soukromého práva.

Podrobný obsah

Související zákony


Zajištění dluhu se uskutečňuje prostřednictvím vedlejšího, tj. zajišťujícího právního vztahu, který je svým vznikem, obsahem a případně i trváním závislý na existenci hlavního, tj. zajišťovaného vztahu. Z vedlejšího vztahu vyplývají věřiteli další práva, která v hlavním vztahu s dlužníkem neměl. Vedlejší povaha zajištění je dána tím, že zajišťovací dluh nemůže vzniknout bez existence hlavního dluhu a nemůže bez něj existovat. Platnost vedlejšího dluhu je závislá na platnosti dluhu hlavního a až na výjimky platí, že při zániku hlavního dluhu zaniká i dluh vedlejší, byť by nebyl splněn. Naproti tomu zánik vedlejšího dluhu nemá za následek zánik dluhu hlavního.

V případech, kdy zajištění poskytne osoba odlišná od dlužníka, mají zajišťovací prostředky subsidiární povahu, to znamená, že kdo zajištění poskytl, je povinen plnit v případě, že neplnil dlužník.

Zajišťovací právní vztahy vznikají obvykle smlouvou (např. smluvní pokuta, ručení). Zajišťovací právní vztahy mohou vzniknout též na základě zákona, rozhodnutí soudu či správního úřadu.

Základní funkcí zajišťovacích právních institutů je zvýšení jistoty věřitele, že jeho pohledávka bude splněna. Některé ze zajišťovacích institutů plní též funkci uhrazovací, spočívající v tom, že věřiteli je dána možnost uspokojit svou pohledávku z majetku dlužníka či třetí osoby, která závazek zajistila – např. ručitele.

K zajištění lze použít též úschovu notářskou či advokátskou, ale i zajišťovací směnku. K zajištění pohledávky lze použít i více zajišťovacích prostředků zároveň.

Základní dělení zajištění:

  • věcněprávní zajišťovací instrumenty – sem řadíme např. právo zástavní, zadržovací a výhradu vlastnictví;
  • závazkověprávní – sem řadíme ručení, dohodu o srážkách ze mzdy, zajištění závazku převodem práva, zajištění postoupením pohledávky, převzetí dluhu, a finanční záruku.
  • utvrzení dluhu- sem řadíme smluvní pokutu a uznání dluhu.

Utvrdit dluh lze ujednáním smluvní pokuty nebo uznáním dluhu. Uznání dluhu ani smluvní pokuta nezajišťují pohledávku věřitele, třebaže mu poskytují jiné výhody. Uznáním je dluh utvrzen v tom smyslu, že je založena právní domněnka existence dluhu, oproti tomu smluvní pokuta utvrzuje dluh, a to tak, že dlužník je vystaven hrozbě sankce a tím motivován ke splnění dluhu. Nejedná se tedy o zajištění dluhu, ale o pouhé potvrzení jeho existence.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Smluvní pokuta

Základem právní úpravy smluvní pokuty jako institutu k utvrzení dluhu jsou ustanovení občanského zákoníku, a to konkrétně ust. § 2048 a násl.

Smluvní pokutu si sjednávají smluvní strany v určité výši, a to pro případ porušení smluvní povinnosti, přičemž platí, že ji lze sjednat i vedle úroků z prodlení. Smluvní pokuta má funkci paušalizované náhrady škody, z čehož vyplývá, že poruší-li účastník svou povinnost, je zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.

Smluvní pokuta může být sjednána i ústně, i když z praktického hlediska se doporučuje písemná forma. Věřitel musí totiž prokázat její existenci, stejně jako to, že ujednání o smluvní pokutě obsahovalo určení její výše nebo způsob jejího určení. Tato ustanovení se použijí i na pokutu stanovenou pro porušení smluvní povinnosti právním předpisem – tedy na penále. Smluvní pokuta může být ovšem ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

Smluvní pokutou lze částečně předcházet sporům o náhradu škody, které by jinak mohly vzniknout. Pokutu lze dohodnout jak pro případ, že nebudou splněny všechny smluvní povinnosti, tak pro případ nesplnění jednotlivé smluvní povinnosti. Věřiteli usnadňuje situaci v tom, že nemusí prokazovat vznik škody a ani její výši.

V soudním řízení musí věřitel prokazovat okolnosti podmiňující povinnost dlužníka zaplatit smluvní pokutu, nikoliv to, zda mu vznikla škoda. V praxi nehraje roli, jak si strany označí svou dohodu, popř. zda použijí přímo termín „smluvní pokuta“, nýbrž rozhodující je obsah jejich ujednání. Může jít o zajištění povinností vyplývajících z jakékoli smlouvy – tedy i ze smlouvy inominátní – v zákoně nepojmenované, pokud to její charakter připouští.

Zákon ovšem připouští, aby si smluvní strany sjednaly, že i přes sjednanou smluvní pokutu, vázající se na povinnost dlužníka, z jejíhož porušení může vzniknout věřiteli škoda, má věřitel právo jak na zaplacení smluvní pokuty, tak na náhradu vzniklé škody.

Na rozdíl od úroků a poplatku z prodlení není smluvní pokuta příslušenstvím pohledávky, ale je samostatným majetkovým nárokem. Shora bylo uvedeno, že smluvní pokutu lze sjednat i vedle úroků z prodlení. V praxi se ve smlouvách často objevuje ustanovení, dle kterého je smluvní strana v případě prodlení se zaplacením peněžní částky zavázána zaplatit smluvní pokutu ve výši např. 0,05 % za každý den prodlení.

Taková smlouva se vůbec nezmiňuje o úroku z prodlení a v případě, že k prodlení dojde, má oprávněná strana právo žádat nejen smluvní pokutu v dohodnuté výši, ale též úrok z prodlení v zákonné výši. Tímto „neviditelným“ způsobem se běžně zvyšují sankce za prodlení cca o 50 %.

Zákon ovšem poskytuje ochranu dlužníkům v případě, že si smluvní strany sjednají nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu. V takovém případě je plně v ingerenci soudu, aby zhodnotil, zda je smluvní pokuta přiměřená, zejména s ohledem na hodnotu a význam zajišťované povinnosti. V případě, že vyhodnotí, že smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, má možnost ji snížit, a to až do výše vzniklé škody, na kterou se smluvní pokuta vztahuje.


Důsledky smluvní pokuty:

  • dlužník je povinen plnit povinnost, jejíž plnění bylo zajištěno smluvní pokutou, i poté, co ji již zaplatil, pokud si účastníci ve smlouvě o smluvní pokutě neujednají něco jiného;
  • věřitel není oprávněn požadovat náhradu škody způsobené porušením povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta, pokud však z ujednání účastníků nevyplývá něco jiného (to je důsledkem toho, že smluvní pokuta plní funkci paušalizované náhrady škody);
  • věřitel je oprávněn domáhat se náhrady škody přesahující smluvní pokutu, jen když je to mezi účastníky dohodnuto.

Ručení

Úprava ručení v občanském zákoníku

Vznik

Ručení vzniká písemným prohlášením, v němž ručitel bere na sebe povinnost vůči věřiteli, že pohledávku uspokojí, jestliže ji neuspokojí dlužník. Věřitel nemusí s takovým projevem ručitele vyslovit souhlas. Obdobně pak není potřeba souhlas dlužníka. Nepřijme-li však věřitel ručitele, není oprávněn později po něm cokoliv požadovat.

Ručením lze zajistit každou pohledávku s peněžitým plněním. Z nepeněžitých pohledávek pouze ty, jejichž předmětem je zastupitelné plnění. Pokud by šlo o nezastupitelné plnění vázané jen na osobu dlužníka, ručitel by tento závazek nemohl převzít – v takovém případě by mohlo být zajištěno jen náhradní peněžité plnění nebo plnění z titulu náhrady škody vzniklé nesplněním dluhu. Ručení lze poskytnout i ve vztahu k dluhům budoucím nebo podmíněným.

Ručitel se může platně zavázat k ručení i bez souhlasu svého manžela. Neznamená to však, že vznikl společný ručitelský závazek obou manželů.

Jestliže ručitel převzal závazek ručení na základě nepravdivých informací, které mu poskytl dlužník, zůstává ručitelský závazek platný. Důvodem je, že ručitelský závazek je vztahem mezi věřitelem a ručitelem; ručitel by však mohl případně nárokovat náhradu škody od dlužníka.

Ručitelský závazek se může vztahovat na plnění ve stejném rozsahu, v jakém je vázán dlužník, je však možný i rozsah menší. Ručitel ale nemůže převzít ručení ve větším rozsahu. Pokud existuje více pohledávek, může ručitel převzít ručení jen za jednu z nich, za všechny, nebo i jen za některé.

Ručení je zásadně časově neomezené. Ručitel jej ale může omezit na určitou dobu, pokud to uvede ve svém ručitelském prohlášení, eventuelně pokud dodatečně o tom uzavře písemnou dohodu s věřitelem.

Za jednu pohledávku může převzít ručení i několik osob, a to každá buď za celý dluh, nebo jen za jeho část. Je důležité si uvědomit, že pokud ručitel neomezí své ručení v písemném prohlášení jen na část dluhu dlužníka, pak ručí za celý dluh. Je-li dluh zajištěn ručením více osob, může věřitel požadovat splnění na kterémkoliv z ručitelů, nebo jen na některých z nich, nebo na všech současně.

Zánik

Ručitelský závazek zaniká nejpozději se zánikem pohledávky, která je zajištěna.

OPU_zanik_ruceni

Ručitelský závazek se neváže k osobě dlužníka, ale k pohledávce věřitele, a proto nezaniká smrtí dlužníka. Ručení však nezaniká, pokud dluh zanikl pro nemožnost plnění dlužníka, a ručitel jej splnit může.

Uplatnění

Věřitel musí nejprve písemně vyzvat k plnění dlužníka a po této marné výzvě, kdy dlužník povinnost nesplnil, je ručitel povinen dluh splnit. Stačí písemné vyzvání či upomínka, která byla dlužníkovi doručena. Není třeba, aby věřitel svou pohledávku vůči dlužníku nejdříve uplatnil u soudu. Výzvy není třeba, nemůže-li ji věřitel uskutečnit nebo je nepochybné, že dlužník dluh nesplní.

Ručitel může proti věřiteli uplatnit všechny námitky, které by měl proti věřiteli dlužník. Jde např. o námitku promlčení (byl-li dluh promlčen) či o námitku započtení (pokud dlužník mohl proti pohledávce věřitele započíst svou vlastní pohledávku, ale neučinil tak). Ručitel však může proti pohledávce věřitele započíst i svou vlastní pohledávku, kterou má proti věřiteli. Pokud dlužník uzná dluh, je toto uznání účinné vůči ručiteli, jen když s ním vysloví souhlas.

Ručitel má možnost plnění odepřít jen v případě, že věřitel zavinil, že pohledávka nemůže být uspokojena dlužníkem. Pokud splní dluh ručitel, je oprávněn požadovat na dlužníkovi náhradu za plnění poskytnuté věřiteli – tzv. regresní nárok.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Dohoda o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů

Uspokojení pohledávky věřitele lze zajistit písemnou dohodou mezi věřitelem a dlužníkem o srážkách ze mzdy nebo z platu, z odměny ze smlouvy o výkonu závislé práce zakládající mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obdobný závazek nebo z náhrady mzdy nebo platu. Zaměstnavatel musí s dohodou souhlasit, nejde-li o srážky k uspokojení práva zaměstnavatele.

Náklady spojené s placením srážek mzdy nebo platu nese zaměstnavatel. Pouze v případě, že zaměstnavatel je povinen srážky provádět podle několika dohod o srážkách ze mzdy nebo platu, jdou náklady s placením srážek podle druhé a dalších dohod k tíži zaměstnance (dlužníka).

Tento institut sice slouží především k zajištění závazku, ale také k postupnému uspokojení pohledávky. Protože zákon hovoří jen o dohodě mezi věřitelem a dlužníkem, nemůže nikdo jiný kromě dlužníka toto zajištění poskytnout, přičemž dlužníkem může samozřejmě být jen fyzická osoba.

Dohodou může být zajištěna pouze peněžitá pohledávka, a to buď splatná, anebo pohledávka na opětující se plnění splatné teprve v budoucnu (např. výživné). Zajištění nepeněžité pohledávky nepřichází v úvahu.

Přípustná výše srážek činí maximálně polovinu mzdy nebo platu.

V případě vymáhání pohledávky nuceným výkonem soudního rozhodnutí srážkami ze mzdy nebo platu se maximální výše mzdy nebo platu, kterou lze strhnout stanoví z čisté mzdy, tzn. po odpočtu:

  • zálohy na daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků;
  • pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti;
  • pojistného na všeobecné zdravotní pojištění.

Od takto zjištěné čisté mzdy se pak ještě odečte základní nepostižitelná částka a zhruba jedna třetina zbytku odpovídá maximálně přípustné výši srážek. Přesný způsob výpočtu přípustné výše srážek ze mzdy je stanoven v nařízení vlády č. 595/2006 Sb.

Uplatnění

V okamžiku, kdy věřitel předloží plátci tuto dohodu a plátce jí akceptuje, nabývá právo na výplatu srážek.

To platí i pro jiné příjmy, s nimiž se při výkonu rozhodnutí nakládá jako se mzdou, např. pracovní odměny členů družstev, důchody ze sociálního zabezpečení, náhrada za ztrátu na výdělku, náhrada nákladů na výživu pozůstalých, nemocenské, peněžitá pomoc v mateřství, stipendia, výživné, hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání poskytované podle zákona o zaměstnanosti, odměna z dohody o pracovní činnosti, důchod vyplácený na základě pojistné smlouvy, ale také naturální požitky, náhrady mzdy, popř. příjem z vedlejší činnosti vykonávané u téhož zaměstnavatele, nikoliv však náhrady cestovních výloh a přídavky na děti.

Plátce je povinen od té doby vykonávat srážky podle dohody a vyplácet je věřiteli až do úplného uspokojení pohledávky. Musí přitom dbát, aby srážky nečinily víc, než stanoví zákon, a při případném poklesu mzdy dlužníka je v odpovídajícím rozsahu snížit.

Při změně zaměstnavatele vzniká novému plátci mzdy povinnost provádět srážky, jakmile se o dohodě o srážkách ze mzdy dozví od svého zaměstnance, za předpokladu jejich akceptace.

Zánik

Dohoda o srážkách ze mzdy zaniká, jakmile je pohledávka věřitele splněna nebo když dlužník přestal pobírat mzdu. Před uspokojením pohledávky se účastníci mohou dohodnout, že zruší dohody o srážkách, aniž by to mělo vliv na existenci pohledávky samé.

Zajišťovací převod práva

Uhrazení dluhu může být zajištěno také převodem práva dlužníka či jiné osoby ve prospěch věřitele. Dlužník či jiná osoba postupuje věřiteli své právo, které má proti jinému. Předmětem může tedy být jen (na rozdíl od práva zástavního) právo dlužníka či jiné osoby, a to právo v době převodu existující. Není blíže vymezeno, jaké právo může být převedeno, samozřejmostí je, že se musí jednat o právo převoditelné. Zpravidla jde o postoupení pohledávky, kterou má dlužník proti třetí osobě, ale může jít i o právo věcné, včetně vlastnického. Ze smlouvy nebo ze zákona může vyplývat zákaz převodu.

Tuto smlouvu uzavírá s věřitelem dlužník, nemůže ji uzavírat osoba třetí. Z vedlejší povahy zajištění vyplývá, že zde musí existovat platný závazek hlavní, z něhož je povinen dlužník plnit. Převodem práva dochází podmíněně ke změně subjektu práva, tedy ke změně věřitele.

Pohledávka, popř. právo, je postoupena s rozvazovací podmínkou (jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou), že zajištěný závazek bude splněn. Při uspokojení zajištěné pohledávky se pak uplatní rozvazovací podmínka - právní úkony, jimiž bylo právo převedeno, ztrácejí účinnost a právo v rozsahu, v jakém bylo převedeno, přechází zpět na dlužníka či jinou osobu, která zajištění poskytla. Ze zákona pak převod práva zaniká.

Namísto rozvazovací podmínky si však účastníci mohou další smlouvou dohodnout zpětný převod práva po splnění závazku dlužníkem. To znamená, že v případě dohody se neuplatní rozvazovací podmínka a při splnění dluhu nedochází k automatickému obnovení zajišťovacích práv.

Občanský zákoník neupravuje vztah mezi věřitelem a dlužníkem. Rozhodující úlohu zde tedy hraje jimi uzavřený obsah smlouvy. V ní musí být jednoznačně určen závazek, který je zajišťován, právo dlužníka, které se převádí, a jeho předmět, popř. způsob uspokojení pohledávky věřitele z převedeného dlužníkova práva. Jakákoliv omezení převodu práva sjednaná mezi věřitelem a dlužníkem mají význam jen ve vztahu mezi nimi, vůči třetím osobám jsou bez právních účinků. Z obsahu smlouvy musí být zřejmé, že se nejedná o převod trvalý.

Občanský zákoník smluvním stranám stanovuje povinnost zápisu zajišťovacího práva do veřejného rejstříku, a to v případě věci, která se do něj zapisuje, typicky se jedná o nemovité věci.

Je-li k zajištění převedeno vlastnické právo a smluvní strany si dohodly, že dlužník věc předá věřiteli, je věřitel v takovém případě oprávněn mít věc celou dobu trvání zajišťovacího převodu práva u sebe. V takovém případě je povinen vykonávat správu věci, tedy o věc se zejména starat tak, aby se nezmenšila její hodnota nad úroveň přirozeného opotřebení. Smluvní strany si v rámci své dohody mohou ale správu věci věřitelem vyloučit, nebo naopak rozšířit i nad výše uvedený obvyklý rámec.

Pokud zajištění skončí, vydá věřitel osobě, která zajištění poskytla, vše, co z převedeného práva nebo věci získal, nebo co k tomu přibylo, a to proti náhradě nákladů, které v souvislosti s výkonem zajišťovacího převodu práva účelně vynaložil.

V případě, že dlužník nesplní zajištěný dluh, nabude věřitel plná práva k zajištěné věci nebo jinému právu a dlužník je povinen mu předat vše, co je nutné k plnému výkonu převedeného práva.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Uznání dluhu

Uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, prohlášením učiněným v písemné podobě, má se za to, že dluh v době uznání, a to v rozsahu, ve kterém je uznán, trval, čímž zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání, čímž se projevuje jeho utvrzovací funkce. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena. Jedná se o jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli, který lze učinit až poté, co dluh vznikl. K uznání dochází většinou poté, co nastala splatnost dluhu. Lze uznat i dluh, který v době uznání nebyl ještě splatný.

Zákon nevyžaduje, aby se dlužník v uznávacím projevu zavázal k plnění, stačí, když z uznávacího projevu je zřejmé, že si je své povinnosti k plnění vědom.

Výše uznaného dluhu musí být vyjádřena tak, aby byla objektivně určitelná. Nestačí, ví-li dlužník i věřitel, o jaký dluh a v jaké výši se jedná, nýbrž vzhledem k obligatorní formě úkonu – musí být tyto údaje obsaženy v písemném projevu, nebo alespoň z něj musí bez pochybností vyplývat. Předmětem uznání mohou být dluhy peněžité i nepeněžité. Doba, kdy bude dluh splněn, nemusí být v písemném projevu vůbec uvedena.

Není povinností dlužníka uznat svůj dluh vůči věřiteli. Uznáním nezaniká původní závazek dlužníka ani nevzniká nový, pouze se usnadňuje procesní situace věřitele v případě sporu, protože věřitel nemusí prokazovat vznik dluhu ani jeho výši v době uznání. Naopak dlužník, pokud by namítal, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo jinak zanikl, musel by to prokázat – uznáním tedy přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka.

Od uznání je třeba odlišovat uznání nároku žalovaným v průběhu soudního řízení, který je předpokladem pro vydání rozsudku pro uznání. Uznání nároku v soudním řízení není uznání dluhu dle hmotného práva. Jestliže je však v soudním řízení předloženo uznání dluhu, není to důvodem k vydání rozsudku pro uznání.

Co se týče promlčení, zakládá uznání dluhu běh nové promlčecí doby v důsledku jejího přerušení, takže namísto doposud uběhlé promlčecí doby počíná běžet nová, a to desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy k uznání došlo.

Rozdílná situace ovšem nastává, pokud dlužník uzná právo věřitele co do důvodu, avšak jen do určité výše, pak nastanou účinky uznání jen ohledně uznané výše a původní promlčecí doba pokračuje dál ohledně zbytku dluhu. Pokud je platně uznán promlčený dluh, nemůže se již dlužník bránit námitkou promlčení. Pro vznik domněnky trvání dluhu se však vyžaduje, aby ten, kdo uznal promlčený dluh, o promlčení věděl.

Pohledávku lze uznat opětovně i několikrát za sebou. Dokonce i právo přiznané soudním rozhodnutím může být uznáno dlužníkem co do důvodu a výše (zde by nová promlčecí doba běžela ode dne, kdy k uznání došlo).

U společně zavázaných dlužníků, bez ohledu na to, zda jde o závazek dělený mezi dlužníky, nebo o závazek společný a nerozdílný – solidární, se účinky uznání dluhu jen některým z nich, vztahují pouze na tohoto dlužníka. Solidárně zavázaný dlužník může uznat celý dluh co do důvodu a výše. Uznání dluhu jen jedním z manželů může zavazovat oba manžele, jde-li o jejich společný dluh, a lze-li zejména s ohledem na výši dluhu, takový úkon považovat za běžnou záležitost.

Jestliže ručitel vysloví souhlas s uznáním dluhu dlužníkem, pak je účinné i vůči němu.

Pro praxi velmi vhodné je uznání dluhu formou notářského zápisu s doložkou přímé vykonatelnosti. Tato listina totiž má účinky vykonatelného exekučního titulu a na jejím základě lze přímo podat návrh na exekuci. Věřitel v takovém případě nemusí absolvovat často zdlouhavé soudní řízení.

I v případě, kdy dlužník plní svůj dluh částečně, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek dluhu.

Finanční záruka

Finanční záruka je samostatným zajišťovacím institutem, rozdílným od ručení, i když je zpravidla považována za zvláštní druh ručení. Základní rozdíl je však v tom, že u finanční záruky musí ručitelem vždy po výzvě věřitele plnit, aniž by ten nejdřív vyzval k plnění dlužníka, pokud není opak stanoven v záruční listině.

Finanční záruka vzniká prohlášením výstavce v záruční listině, že uspokojí věřitele podle záruční listiny do výše určité peněžní částky, a to v případě, že dlužník nesplní věřiteli určitý dluh, anebo jsou-li splněny jiné podmínky určené v záruční listině.

V případě, že je výstavcem finanční záruky banka nebo jiný obdobný finanční ústav, jedná se o bankovní záruku.

Záruční listina pak musí mít vždy písemnou formu.

Vznik

Finanční záruka vzniká vždy písemným prohlášením výstavce v záruční listině, že uspokojí věřitele do výše určité peněžní částky podle obsahu záruční listiny, jestliže určitá třetí osoba, tedy dlužník, nesplní určitý závazek nebo budou splněny jiné podmínky stanovené v záruční listině.

Využívá se zejména v zahraničním obchodě jako záruka jak za peněžitá, tak za nepeněžitá plnění. Zajišťovaným nepeněžitým plněním může být třeba dodání zboží nebo řádné poskytování garančních oprav. Ručitel však v žádném případě nebude povinen provést nepeněžité plnění, bude povinen pouze zaplatit částku, na kterou by měl věřitel nárok vůči dlužníkovi v případě, že by dlužník porušil svůj zajištěný dluh.

Uplatnění

Výstavce ručí za splnění zajištěného dluhu do výše a za podmínek uvedených v záruční listině. Oproti ručení může výstavce proti věřiteli uplatnit pouze ty námitky, které obsahuje záruční listina.

Jsou-li podmínky uvedené v záruční listině splněny, splní výstavce povinnost z finanční záruky, pokud jej k tomu věřitel vyzve v písemné formě. Záruční listina může vyžadovat také předložení určitých dokumentů.

Věřitel je oprávněn právo na plnění ze záruční listiny postoupit na další osoby. Samotné právo uplatnit finanční záruku však může postoupit pouze, pokud to záruční listina připouští.

Zánik

Finanční záruka může být předem časově omezena. V případě, že by ji věřitel ve stanovené době neuplatnil, právo na finanční záruku by mu zaniklo.

Bylo-li plněno ze záruční listiny, má poskytovatel finanční záruky vůči dlužníkovi regresní nárok na zaplacení příslušné částky.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Některé případy změn v osobě dlužníka

V průběhu existence závazku může dojít k různým změnám na obou stranách závazkového právního vztahu. Některé změny na straně dlužníka mohou současně vést ke zvýšení jistoty věřitele, že dluh bude splněn řádně a včas, případně, že dlužné plnění bude možno vymoci. Takové změny potom plní též zajišťovací funkci, a je proto namístě se o nich v tomto článku alespoň stručně zmínit.

Převzetí dluhu původního dlužníka dlužníkem jiným

  • Pokud se nový dlužník dohodne s původním dlužníkem, že převezme jeho dlužnický závazek vůči věřiteli, a věřitel s tím projeví souhlas, nastoupí nový dlužník na místo původního dlužníka. Původní dlužník v takovém případě vystupuje ze závazkového vztahu a nadále již dlužníkem není. Souhlas věřitele lze dát jak původnímu dlužníku, tak i dlužníku novému.
  • Pro věřitele může mít nahrazení původního dlužníka dlužníkem novým význam tehdy, když nový dlužník je zřejmě solventnější než dlužník původní. Souhlas věřitele se vyžaduje právě z toho důvodu, že v případě, že by nový dlužník byl nesolventní, došlo by k ohrožení splnění dlužnického závazku.
  • V případě nesouhlasu věřitele s převzetím dluhu nevzniká věřiteli vůči přejímateli dluhu přímé právo na úhradu dluhu. Nový dlužník má však povinnost zařídit, aby původní dlužník nemusel věřiteli plnit.
  • Převzetí dluhu má význam i k zajištění dluhu poskytnutého třetí osobou, např. ručitelem. Zajištění dluhu v takovém případě trvá pouze tehdy, souhlasí-li třetí osoba se změnou v osobě dlužníka.

Přistoupení nového dlužníka k dlužníku původnímu

  • Pokud někdo bez dohody s původním dlužníkem uzavře s věřitelem dohodu, že přebírá dluh původního dlužníka, stane se dlužníkem věřitele vedle původního dlužníka. V takovém případě jsou oba dlužníci zavázáni splnit závazek společně a nerozdílně – věřitel se může domáhat zaplacení celé dlužné částky od kteréhokoliv z dlužníků.

Dohoda s dlužníkem

  • Rovněž může nastat situace, kdy se nový dlužník dohodne s původním dlužníkem, že splní jeho závazek vůči věřiteli, avšak věřitel o této dohodě neví, nebo s ní neprojevil souhlas. V takovém případě je nový dlužník zavázán splnit dluh původního dlužníka vůči věřiteli; věřitel je však oprávněn vymáhat splnění dluhu pouze od svého původního dlužníka, protože k novému dlužníku nemá žádný právní vztah. Nový dlužník má právní vztah pouze s původním dlužníkem.

Zástavní právo

Zástavní právo tvoří jeden z nejspolehlivějších nástrojů zajištění závazků. Zástavní právo má totiž věcnou povahu – zatěžuje věc, často nemovitosti. Majetek např. ručitele může v průběhu ručení doznat výrazných změn a zajištění závazku tak může být oslabeno. Naproti tomu cena nemovitých věcí, které bývají často předmětem zástavy, obvykle výrazných změn nedoznává, i když je nezbytné počítat s možnými výkyvy cen, např. na trhu s nemovitostmi.

Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn. V tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy.

Zástavní právo může zřídit sám dlužník k věci, jejímž je vlastníkem, ale zástavcem může být i třetí osoba, která zatížením své věci posiluje postavení věřitele vůči dlužníkovi.

Zástavou je:

Zástavou může být každá věc, se kterou lze obchodovat, tedy jakákoliv movitá nebo nemovitá věc, podnik nebo jiná věc hromadná, soubor věcí, pohledávka nebo jiné majetkové právo, pokud to jeho povaha připouští, byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví, obchodní podíl, cenný papír nebo předmět průmyslového vlastnictví. Zástavní právo lze zřídit i k věci, k níž zástavnímu dlužníku vznikne vlastnické právo v budoucnosti.

Má-li být předmětem zástavy věc movitá, musí jít o jednotlivou samostatnou věc, která je volně zcizitelná a má hospodářskou hodnotu vyjádřitelnou v penězích. Zástavou tedy nemůže být věc, která je součástí věci hlavní a sdílí tak její režim.

Dominantní postavení mezi zajišťovanými pohledávkami mají bezpochyby pohledávky na peněžitá plnění. Pohledávka musí být převoditelná a způsobilá být předmětem postoupení.

V případě cenných papírů jako zástav jde v podstatě rovněž o pohledávky. Jejich výlučnost spočívá v tom, že jsou vtěleny do listiny, která je nositelem oprávnění z ní vyplývajícího.

Zástavní právo se vztahuje i na příslušenství, přírůstky a neoddělené plody zástavy. Je-li to ujednáno, může se vztahovat i na smluvní pokutu.

Zástavním právem může být zajištěna:

  • peněžitá i nepeněžitá pohledávka. Zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky, tzn. úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Nepeněžitá pohledávka je zajištěna do výše její obvyklé ceny v době vzniku zástavního práva;
  • pohledávka, která má v budoucnu vzniknout;
  • pohledávka, jejíž vznik je závislý na splnění podmínky;
  • pohledávky určitého druhu, které zástavnímu věřiteli vůči dlužníkovi budou vznikat v určité době;
  • zástavní právo se vztahuje i na nároky zástavního věřitele z odstoupení od smlouvy, podle které vznikla zajištěná pohledávka, nebylo-li v zástavní smlouvě dohodnuto něco jiného.

Pohledávka může být zajištěna zástavním právem na několika samostatných zástavách (tzv. vespolné zástavní právo). Nemusí přitom jít ani o zástavy téhož druhu. Věřitel tak může dosáhnout uspokojení celé své pohledávky z jedné ze zástav, a tím zbavit ostatní zastavené objekty jejich zatížení, anebo vyvolat zpeněžení jen některých nebo všech zástav.

Vznik

Zástavní právo vzniká na základě smlouvy. Ta musí obsahovat označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje. Z požadavku na určitost vyplývá také potřeba údaje o výši zajišťované pohledávky, která odpovídá skutečnému rozsahu dlužníkovy povinnosti. Obsahem smlouvy je závazek zástavce dát zástavnímu věřiteli určitou věc nebo jiný způsobilý předmět zástavního práva do zástavy. Není-li movitá věc jako zástava odevzdána zástavnímu věřiteli, je nezbytné mít zástavní smlouvu v písemné formě. Písemná forma je vyžadována i u zástavy nemovitou věcí.

Zástavní smlouva musí být úředně ověřena, je-li zástavou závod, nebo jiná věc hromadná, nebo nemovitá věc, která nepodléhá zápisu do katastru nemovitostí, a také v případě, že si smluvní strany dohodnou, že zástavní právo k movité věci vznikne až zápisem do rejstříku zástav.

Zástavní právo může vzniknout též rozhodnutím soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví, na základě rozhodnutí soudu (tzv. soudcovské zástavní právo) nebo správního úřadu, ale také přímo ze zákona.

Zástavní právo k movitým věcem obvykle vzniká okamžikem předání movité věci, jež tvoří zástavu, zástavnímu věřiteli. Zákon však dovoluje též zřídit zástavní právo k movité věci, aniž by tato věc musela být předána zástavnímu věřiteli. V takovém případě musí být zástavní smlouva sjednána v písemné formě.

Je-li předmětem zástavního práva nemovitost, označujeme právní vztah založený zástavní smlouvou jako hypotéku. Zástavní právo k nemovitým věcem a k bytům nebo nebytovým prostorům vzniká vkladem do katastru nemovitostí. Vlastník celé nemovitosti může zástavním právem zatížit jen celou nemovitost, nikoli jen její pomyslnou část, která by však mohla být dostačující. Je-li nemovitost v podílovém spoluvlastnictví, lze zatížit i spoluvlastnický podíl na ní – nevyžaduje se k tomu souhlas spoluvlastníků, protože nejde o hospodaření se společnou věcí.

Zástavní právo k pohledávce vzniká uzavřením smlouvy, pokud v ní není ujednáno něco jiného. Vůči poddlužníku – dlužníku zastavené pohledávky – je zástavní právo účinné oznámení zástavního dlužníka o něm, nebo tím, že zástavní věřitel poddlužníku prokáže vznik zástavního práva. Poddlužník je pochopitelně povinen plnit až v době, kdy se pohledávka stane splatnou. Za trvání zástavního práva může plnit svému věřiteli (zástavci) jen se souhlasem zástavního věřitele.

Zástavní právo na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu vzniká vykonatelností tohoto rozhodnutí, a to i v případě, že tato skutečnost bude zaevidována do katastru nemovitostí, ledaže by v něm byla stanovena doba pozdější.

Budoucí zástavní právo k věci, k níž má zástavnímu dlužníku vzniknout zástavní právo teprve v budoucnu, vzniká nabytím vlastnického práva zástavním dlužníkem.

Zastavit cizí věc lze pouze se souhlasem jejího vlastníka. Pokud ale zástavní věřitel v dobré víře přijme od zástavního dlužníka cizí movitou věc, vzniká mu zástavní právo k této věci bez ohledu na souhlas jejího vlastníka.

Výjimka existuje pro zastavení movitých věcí v zastavárnách a obdobných podnicích. V případě, že by někdo pozbyl věc ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu, je zastavárna povinna mu věc vydat bez ohledu na to, zda byla při jejím převzetí v dobré víře.

Práva a povinnosti zástavního věřitele

Zástavní věřitel, jemuž byla zástava odevzdána, je oprávněn ji držet po celou dobu trvání zástavního práva. Je povinen starat se o ni s péčí řádného hospodáře, zejména ji opatrovat a chránit před poškozením, ztrátou a zničením. Vzniknou-li zástavnímu věřiteli plněním této povinnosti účelně vynaložené náklady, má proti zástavnímu dlužníkovi právo na jejich náhradu jako poctivý držitel.

Užívat zástavu a přisvojovat si její přírůstky, plody a užitky může zástavní věřitel jen se souhlasem zástavce.

Dojde-li během doby, v níž zástavní věřitel má u sebe zástavu, ke ztrátě, zničení nebo poškození zástavy, odpovídá zástavní věřitel za vzniklou škodu. Pokud je zástava odevzdána třetí osobě, nesmí tato osoba převzatou věc odevzdat další osobě ani ji použít nebo umožnit její použití jinému, není-li domluveno jinak.

Zástavní dlužník je povinen zdržet se všeho, čím se zástava zhoršuje na újmu zástavního věřitele. Ztratí-li zástava na ceně tak, že zajištění pohledávky se stane nedostatečným, zástavní věřitel má právo od dlužníka žádat, aby zajištění bez zbytečného odkladu přiměřeně doplnil. Neučiní-li tak, stane se ta část pohledávky, která není zajištěna, splatnou.

Výkon zástavního práva

Není-li pohledávka zajištěná zástavním právem splněna včas, tedy v době splatnosti dluhu, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy. Totéž právo má zástavní věřitel, jestliže pohledávka byla po své splatnosti splněna jen částečně nebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky. Zástavní věřitel má proti zástavci právo na náhradu nutných nákladů vynaložených při výkonu zástavního práva.

Rozhodnutí o zpeněžení zástavy je zástavní věřitel povinen zástavnímu dlužníkovi sdělit písemně. V oznámení musí přitom uvést, jak se ze zástavy hodlá uspokojit. Jedná-li se o zástavní právo např. k nemovité věci, je zástavní věřitel povinen před započetím výkonu zástavního práva zajistit zápis o této skutečnosti do katastru nemovitostí.

Zástavní věřitel může však zástavu zpeněžit až po uplynutí lhůty třiceti dnů poté, co započetí výkonu zástavního práva zástavnímu dlužníkovi oznámil. V případě zástavy zapsané do veřejného rejstříku (např. nemovité věci) běží tato lhůta až po zápisu započetí výkonu zástavního práva do veřejného rejstříku.

Existuje několik způsobů, jak zástavu zpeněžit. Jedním z nich je veřejná dražba, kde základním předpokladem je návrh zástavního věřitele, ale také písemné upozornění vlastníka věci o chystané dražbě, s jehož doručením je spojen zákaz jakékoli dispozice s touto věcí.

Druhým je soudní prodej zástavy, jejímž předpokladem je žaloba, kterou může podat jen zástavní věřitel, kde se v petitu navrhovatel uchází o výrok soudu, že se nařizuje prodej zástavy. Způsob prodeje zástavy přitom může být smluvně ujednán mezi zástavním věřitelem a zástavcem i odlišně, např. ve formě přímého prodeje zástavy. Po zpeněžení zástavy některým z uvedených způsobů si zástavní věřitel ponechá částku odpovídající zajištěné pohledávce včetně příslušenství. Případný zbytek z této částky patří zástavci a musí mu být vydán.

Zástavní věřitel si může se zástavcem také sjednat možnost, že si zastavenou věc ponechá, a to za libovolnou nebo předem určenou cenu. Takové ujednání však vyžaduje obligatorně písemnou formu.

Zánik zástavního práva

Zástavní právo je právní vztah, jehož existence je závislá na existenci hlavního právního vztahu. K zániku zástavního práva proto dojde zejména tehdy, když zanikne zajištěná pohledávka. Zástavní právo zaniká též zánikem věci, která tvoří zástavu. Zástavní právo může dále zaniknout písemným prohlášením zástavního věřitele, že se zástavního práva vzdává, uplynutím doby, na níž bylo zřízeno, složí-li zástavce věřiteli obvyklou cenu zastavené věci, či vrátí-li zástavní věřitel zástavu zástavci.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Zadržovací právo

Kdo je povinen vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji zadržet k zajištění své splatné pohledávky, kterou má proti osobě, jíž by jinak byl povinen věc vydat. Věc může být zadržena i k zajištění dosud nesplatné pohledávky za podmínky, že

  • a) dlužník nezajistí dluh jinak, ač podle smlouvy nebo zákona měl,
  • b) dlužník prohlásí, že dluh nesplní, nebo
  • c) je zcela zřejmé, že dlužník dluh nesplní následkem okolností, která u něho nastala a která věřiteli nebyla ani nemohla být známa při vzniku dluhu.

Zadržovací právo nemůže vzniknout osobě, která má věc u sebe jen díky tomu, že se jí zmocnila svémocně, násilím nebo lstí. Zadržovací právo nemá ani ten, jemuž bylo při předání věci uloženo, aby s ní naložil způsobem, který je s výkonem zadržovacího práva neslučitelný. Půjde například o věc předanou do úschovy s tím, že po splnění určité podmínky má být tato věc vydána třetí osobě; výjimkou je opět situace, kdy by proti dlužníkovi bylo zahájeno insolvenční řízení.

Kdo zadrží cizí věc, je povinen o tom vyrozumět dlužníka a sdělit mu důvody zadržení. Zde se doporučuje z hlediska důkazní nouze písemná forma vyrozumění.

Věřitel je povinen pečovat o zadrženou věc jako řádný hospodář a má proti dlužníkovi právo na náhradu nákladů. Užívat věc pak může jen se souhlasem dlužníka a způsobem neškodným.

Zadržovací právo vznikne jednostranným úkonem oprávněné osoby (rozdíl od zástavního práva, kde se vyžaduje smlouva), kterým vyjadřuje svou vůli zadržet věc; tato osoba je povinna bez zbytečného odkladu vyrozumět dlužníka o zadržení věci a důvodech zadržení. Pokud smlouva, na jejímž základě má věc u sebe, byla uzavřena písemně, musí být i vyrozumění písemné.

Zadržovací právo zaniká zánikem zajištěné pohledávky, zánikem zadržené věci, anebo vydáním zadržené věci dlužníku. Zadržovací právo zaniká i tehdy, jestliže dlužník poskytne oprávněné osobě s jejím souhlasem jinou jistotu.

Výhrada vlastnického práva

Výhrada vlastnického práva je jedním z tzv. vedlejších ujednání, která mohou být sjednána při uzavření kupní smlouvy.

Výhrada vlastnictví umožňuje smluvit okamžik nabytí vlastnického práva ke koupené movité věci (u nemovitosti tedy výhradu vlastnictví sjednat nelze) odchylně. Jde o dohodu mezi kupujícím a prodávajícím, podle které přechází vlastnické právo k movité věci bez ohledu na dobu odevzdání věci až po zaplacení celé kupní ceny či po splnění jiné podmínky, na kterou je výhrada vázána. Tímto je kupující výrazně motivován k tomu, aby zaplatil celou kupní cenu řádně a včas (zejména bylo-li plnění dohodnuto ve splátkách). V tomto smyslu plní výhrada vlastnictví též zajišťovací funkci.

Je-li nabytí vlastnického práva kupujícím podmíněno zaplacením kupní ceny ve splátkách, nezakládá prodlení kupujícího se splátkou nepřesahující desetinu kupní ceny samo o sobě právo prodávajícího od smlouvy odstoupit a požadovat vrácení věci, a to když kupující splátku zaplatí nejpozději v době splatnosti následující splátky a společně s ní.

Nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, přechází nebezpečí nahodilé zkázy a nahodilého zhoršení na kupujícího odevzdáním věci. Dohodu lze sjednat před odevzdáním koupené věci kupujícímu.

Sjednání výhrady vlastnictví lze dosáhnout při prodeji nemovitosti do určité míry tím, že se ve smlouvě sjedná, aby kupující podal návrh na zápis vkladu svého vlastnického práva do katastru nemovitosti teprve po zaplacení kupní ceny.

Finanční zajištění

Zákon o finančním zajištění upravuje institut finančního zajištění, který byl v českém právním řádu zřízen coby implementace příslušné evropské směrnice.

Finanční zajištění slouží k zajištění pohledávky finančního charakteru. V případě, že dojde k prodlení s jejím plněním, nebo nastane jiná skutečnost určená ve smlouvě, kterou se sjednává finanční zajištění, má věřitel právo se uspokojit z finančního kolaterálu.

Finanční zajištění má de facto povahu zástavního práva k finančnímu kolaterálu nebo převodu finančního kolaterálu ve prospěch jeho příjemce.

K převodu finančního kolaterálu dochází zpravidla na základě dohody o zpětném převodu finančního kolaterálu po splnění závazku.

Finanční zajištění je využíváno výhradně k použití při obchodování na finančních trzích. Výhodou takového druhu zajištění je umožnit získat věřiteli finanční prostředky přímo, tedy i bez součinnosti dlužníka, pokud by nesplnil své povinnosti.

Smluvní záloha

Žádný právní předpis nestanoví povinnost poskytnout smluvní zálohu. Jedná se vlastně o dohodnutou částečnou platbu předem, která vznikla na základě ujednání mezi účastníky. Není ovšem vyloučeno, aby došlo k platbě i celé částky předem. Kupující je povinen zaplatit zálohu ještě před splněním závazku, jedná se o platební podmínku konkrétní smlouvy.

Je zřejmé, že zaplacení zálohy ještě před plněním z vlastní smlouvy posiluje postavení smluvní strany, která zálohu obdržela. Na druhou stranu zaplacení zálohy bývá často nutnou podmínkou pro uzavření smlouvy v těch případech, kdy jedna smluvní strana ještě před splněním své povinnosti musí např. nakoupit materiál, což může být značně finančně náročné. Zaplacení určité části ceny (např. za dílo) je proto zejména u menších podnikatelů zcela běžným jevem.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Tento článek reflektuje právní stav ke dni 1. ledna 2014, tedy stav po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“), a doprovodné legislativy vztahující se k rekodifikaci soukromého práva.

Přehled všech témat Právního průvodce

Tisknout Vaše hodnocení:

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek