Věřitel je vždy v určité nejistotě ohledně toho, zda dlužník splní svůj dluh vůči němu. Tato nejistota přitom může odrazovat od realizace řady oboustranně přínosných transakcí. Právní řád proto obsahuje možnosti, jak zvýšit jistotu věřitele, že jeho pohledávka bude splněna. Souhrnně se hovoří o zajištění závazků, případně o zajišťovacích institutech. Dokument se zabývá právní úpravou smluvní pokuty, ručení, zajištění převodem práva nebo postoupením pohledávky, uznáním dluhu a bankovní zárukou.
Zajištění závazků se uskutečňuje prostřednictvím vedlejšího, tj. zajišťujícího právního vztahu, který je svým vznikem, obsahem a případně i trváním závislý na existenci hlavního, tj. zajišťovaného vztahu. Z vedlejšího vztahu vyplývají věřiteli další práva, která v hlavním vztahu s dlužníkem neměl. Vedlejší povaha zajištění je dána tím, že zajišťovací závazek nemůže vzniknout bez existence hlavního závazku a nemůže bez něj existovat. Platnost vedlejšího závazku je závislá na platnosti závazku hlavního a až na výjimky platí, že při zániku hlavního závazku zaniká i závazek vedlejší, byť by nebyl splněn. Naproti tomu zánik vedlejšího závazku nemá za následek zánik závazku hlavního.
V případech, kdy zajištění poskytne osoba odlišná od dlužníka, mají zajišťovací prostředky subsidiární povahu, to znamená, že kdo zajištění poskytl, je povinen plnit v případě, že neplnil dlužník.
Zajišťovací právní vztahy vznikají obvykle smlouvou (např. smluvní pokuta, ručení), některé vznikají též jednostranným právním úkonem (např. uznání dluhu). Zajišťovací právní vztahy mohou vzniknout též na základě zákona, rozhodnutí soudu či správního úřadu.
Základní funkcí zajišťovacích právních institutů je zvýšení jistoty věřitele, že jeho pohledávka bude splněna. Některé ze zajišťovacích institutů plní též funkci uhrazovací, spočívající v tom, že věřiteli je dána možnost uspokojit svou pohledávku z majetku dlužníka či třetí osoby, která závazek zajistila – např. ručitele.
Existuje celá řada forem zajištění upravených v různých předpisech – především však v občanském a obchodním zákoníku. K zajištění lze použít též úschovu notářskou či advokátskou, ale i zajišťovací směnku. K zajištění pohledávky lze použít i více zajišťovacích prostředků zároveň.
Základní dělení zajištění je na:
- věcněprávní zajišťovací instrumenty – sem řadíme např. právo zástavní, zadržovací (upraveny v občanském zákoníku), výhradu vlastnictví (v občanském i obchodním zákoníku);
- závazkověprávní – sem řadíme smluvní pokutu, ručení (tyto instituty jsou upraveny jak v občanském, tak v obchodním zákoníku), dohodu o srážkách ze mzdy, zajištění závazku převodem práva, zajištění postoupením pohledávky, převzetí dluhu, uznání dluhu (v občanském zákoníku, téměř totožný právní institut je upraven v obchodním zákoníku pod názvem uznání závazku) a bankovní záruku (v zákoníku obchodním).
Obecným předpisem je občanský zákoník, postavení speciálního předpisu má obchodní zákoník, což znamená, že nelze-li některé otázky řešit podle ustanovení obchodního zákoníku, řeší se podle předpisů práva občanského.
Obchodní zákoník upravuje zejména postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související. V oblasti zajištění upravuje v plném rozsahu ručení a uznání závazku a další specifické instituty – bankovní záruku a finanční zajištění. Dále doplňuje a modifikuje ustanovení o smluvní pokutě. Z prostředků, jež jsou upraveny pouze v občanském zákoníku, lze použít k zajištění obchodních závazků následující instituty: zajišťovací převod práva, zajišťovací postoupení pohledávky, přistoupení k závazku, zástavní právo k věcem, zastavení pohledávky, zadržovací právo a případně dohodu o srážkách ze mzdy.
Smluvní pokuta
Základem právní úpravy smluvní pokuty jsou ustanovení občanského zákoníku s tím, že pro obchodní závazkové vztahy jsou některé záležitosti upraveny odchylně obchodním zákoníkem.
Smluvní pokutu si sjednávají strany pro případ porušení smluvní povinnosti a platí, že ji lze sjednat i vedle úroků z prodlení. Smluvní pokuta má funkci paušalizované náhrady škody, z čehož vyplývá, že poruší-li účastník svou povinnost, je zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Smluvní pokuta se sjednává jen písemně a v ujednání musí být určena její výše nebo stanoven způsob jejího určení. Tato ustanovení se použijí i na pokutu stanovenou pro porušení smluvní povinnosti právním předpisem – tedy na penále.
Smluvní pokutou lze částečně předcházet sporům o náhradu škody, které by jinak mohly vzniknout. Pokutu lze dohodnout jak pro případ, že splněny nebudou všechny smluvní povinnosti, tak pro případ nesplnění jednotlivé smluvní povinnosti. Věřiteli usnadňuje situaci v tom, že nemusí prokazovat vznik škody a ani její výši. V soudním řízení musí věřitel prokazovat okolnosti podmiňující povinnost dlužníka zaplatit smluvní pokutu, nikoliv to, zda mu vznikla škoda. V praxi nehraje roli, jak si strany označí svou dohodu, popř. zda použijí přímo termín „smluvní pokuta“, nýbrž rozhodující je obsah jejich ujednání. Může jít o zajištění povinností vyplývajících z jakékoli smlouvy – tedy i ze smlouvy inominátní – v zákoně nepojmenované, pokud to její charakter připouští.
Na rozdíl od úroků a poplatku z prodlení není smluvní pokuta příslušenstvím pohledávky, ale je samostatným majetkovým nárokem. Shora bylo uvedeno, že smluvní pokutu lze sjednat i vedle úroků z prodlení. V praxi se ve smlouvách často objevuje ustanovení, dle kterého je smluvní strana v případě prodlení se zaplacením peněžní částky zavázána zaplatit smluvní pokutu ve výši např. 0,05 % za každý den prodlení. Taková smlouva se vůbec nezmiňuje o úroku z prodlení a v případě, že k prodlení dojde, má oprávněná strana právo žádat nejen smluvní pokutu v dohodnuté výši, ale též úrok z prodlení v zákonné výši. Tímto „neviditelným“ způsobem se běžně zvyšují sankce za prodlení cca o 50 %.
Smluvní pokutou není
Smluvní pokutou není závazek zaplatit určitou částku v případě odstoupení od smlouvy, protože odstoupení od smlouvy není porušením povinnosti, nýbrž výkonem práva, vyplývajícího buď ze zákona, nebo založeného smluvně. Takové částce říkáme odstupné.
Smluvní pokutou není ani částka, kterou je cestovní kancelář povinna zaplatit zákazníkovi, byl-li zájezd zrušen ve lhůtě kratší než 10 dnů před jeho zahájením. Povinnost zaplatit pokutu zde vyplývá přímo ze zákona.
Důsledky smluvní pokuty:
- dlužník je povinen plnit povinnost, jejíž plnění bylo zajištěno smluvní pokutou, i po té, co ji již zaplatil, pokud si účastníci ve smlouvě o smluvní pokutě neujednají něco jiného;
- věřitel není oprávněn požadovat náhradu škody způsobené porušením povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta, pokud však z ujednání účastníků nevyplývá něco jiného (to je důsledkem toho, že smluvní pokuta plní funkci paušalizované náhrady škody);
- věřitel je oprávněn domáhat se náhrady škody přesahující smluvní pokutu, jen když je to mezi účastníky dohodnuto;
- dlužník není povinen smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení povinnosti nezavinil, pokud však z dohody mezi stranami nevyplývá něco jiného.
Úprava v obchodním zákoníku se o smluvní pokutě zmiňuje jen v několika ustanoveních. Důležité je zde zmínit moderační právo soudu, kdy nepřiměřeně vysokou pokutu může soud snížit s přihlédnutím k významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje. K náhradě škody vzniklé později je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty. Moderační právo občanský zákoník soudu nepřiznává. Pokud by tedy byla sjednána smluvní pokuta dle občanského zákoníku, která by svou výší odporovala dobrým mravům, soud takovou pokutu nemůže snížit, může ji pouze případně celou zamítnout (jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu).
Ručení
Úprava ručení v občanském zákoníku
Vznik
Ručení lze ujednat dohodou. Vzniká písemným prohlášením, v němž ručitel bere na sebe povinnost vůči věřiteli, že pohledávku uspokojí, jestliže ji neuspokojí dlužník. Je třeba, aby s prohlášením věřitel projevil souhlas, který lze projevit jakoukoli formou, stačí proto i konkludentně. Souhlasu dlužníka není třeba, takže ručení může vzniknout i bez jeho souhlasu.
Ručením lze zajistit každou pohledávku s peněžitým plněním. Z nepeněžitých pohledávek pouze ty, jejichž předmětem je zastupitelné plnění. Pokud by šlo o nezastupitelné plnění vázané jen na osobu dlužníka, ručitel by tento závazek nemohl převzít – v takovém případě by mohlo být zajištěno jen náhradní peněžité plnění nebo plnění z titulu náhrady škody vzniklé nesplněním závazku.
Ručitel se může platně zavázat k ručení i bez souhlasu svého manžela. Neznamená to však, že vznikl společný ručitelský závazek obou manželů.
Jestliže ručitel převzal závazek ručení na základě nepravdivých informací, které mu poskytl dlužník, zůstává ručitelský závazek platný. Důvodem je, že ručitelský závazek je vztahem mezi věřitelem a ručitelem; ručitel by však mohl případně nárokovat náhradu škody od dlužníka.
Ručitelský závazek se může vztahovat na plnění ve stejném rozsahu, v jakém je vázán dlužník, je však možný i rozsah menší. Ručitel ale nemůže převzít ručení ve větším rozsahu. Pokud existuje více pohledávek, může ručitel převzít ručení jen za jednu z nich, za všechny, nebo i jen za některé.
Ručení je zásadně časově neomezené. Ručitel jej ale může omezit na určitou dobu, pokud to uvede ve svém ručitelském prohlášení, eventuelně pokud dodatečně o tom uzavře písemnou dohodu s věřitelem.
Za jednu pohledávku může převzít ručení i několik osob, a to každá buď za celý dluh, nebo jen za jeho část. Je důležité si uvědomit, že pokud ručitel neomezí své ručení v písemném prohlášení jen na část závazku dlužníka, pak ručí za celý závazek. Je-li závazek zajištěn ručením více osob, může věřitel požadovat splnění na kterémkoliv z ručitelů, nebo jen na některých z nich, nebo na všech současně.
Zánik
Ručitelský závazek zaniká nejpozději se zánikem pohledávky, která je zajištěna.
Ručitelský závazek se neváže k osobě dlužníka, ale k pohledávce věřitele, a proto nezaniká smrtí dlužníka.
Pokud ručitel požádá věřitele, aby mu sdělil výši své pohledávky, je ten povinen tak učinit kdykoli a bez zbytečného odkladu. Jde o tzv. informační povinnost, v níž však forma žádosti ani informace není předepsána. Nesplnění této povinnosti věřitelem nemá na další existenci ručení vliv. Nesplnění, nebo sdělení nepravdivé výše zůstatku pohledávky může však založit odpovědnost věřitele za škodu.
Uplatnění
Věřitel musí nejprve písemně vyzvat k plnění dlužníka a po této marné výzvě, kdy dlužník povinnost nesplnil, je ručitel povinen dluh splnit. Stačí písemné vyzvání či upomínka, která byla dlužníkovi doručena. Není třeba, aby věřitel svou pohledávku vůči dlužníku nejdříve uplatnil u soudu.
Ručitel může proti věřiteli uplatnit všechny námitky, které by měl proti věřiteli dlužník. Jde např. o námitku promlčení (byl-li dluh promlčen) či o námitku započtení (pokud dlužník mohl proti pohledávce věřitele započíst svou vlastní pohledávku, ale neučinil tak). Ručitel však může proti pohledávce věřitele započíst i svou vlastní pohledávku, kterou má proti věřiteli. Pokud dlužník uzná dluh, je toto uznání účinné vůči ručiteli, jen když s ním vysloví souhlas.
Ručitel má možnost plnění odepřít jen v případě, že věřitel zavinil, že pohledávka nemůže být uspokojena dlužníkem. Pokud splní dluh ručitel, je oprávněn požadovat na dlužníkovi náhradu za plnění poskytnuté věřiteli – tzv. regresní nárok.
Úprava ručení v obchodním zákoníku
Ručení je plně upraveno také v obchodním zákoníku, proto se občanský zákoník pro ručení v obchodních závazcích neužije.
Vznik
Podle obchodního zákoníku se dlužníkovým ručitelem stává ten, kdo písemně prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník nesplní vůči němu určitý závazek – vznik ručení je zde vázán na jednostranné písemné prohlášení ručitele, takže se nevyžaduje ani souhlas věřitele, ani dlužníka (rozdíl od občanského práva).
Ručením lze zajistit jen platný závazek dlužníka nebo jeho část, ale i závazek, který vznikne v budoucnu nebo jehož vznik je závislý na splnění podmínky.
Vzniku ručení však nebrání, pokud je závazek dlužníka neplatný jen pro nedostatek způsobilosti dlužníka brát na sebe závazky, o němž ručitel v době svého prohlášení o ručení věděl.
Uplatnění
I zde musí být dlužník nejdřív písemně vyzván věřitelem. Tohoto vyzvání ovšem není třeba, jestliže je věřitel nemůže uskutečnit, nebo jestliže je nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní – na rozdíl od úpravy v občanském zákoníku, je zde umožněno věřiteli od vymáhání své pohledávky vůči dlužníkovi v některých případech upustit a domáhat se plnění přímo na ručiteli.
Vše, co již bylo řečeno o dlužníkových námitkách, platí i zde. Ručitel tedy může proti věřiteli uplatnit veškeré námitky, které má k dispozici dlužník a rovněž své vlastní námitky. Je nepochybně v dlužníkově zájmu, aby ručiteli sdělil všechny potřebné podrobnosti o zajištěném závazku, a tedy i o případných možných námitkách.
Pokud ručitel uplatní vůči věřiteli neúspěšné námitky, které mu sdělil dlužník, vzniká dlužníkovi povinnost nahradit ručiteli náklady, které mu tím vznikly.
Je možné, aby se za tentýž závazek zaručilo více osob, pak zde ručí všichni za celý závazek. To neplatí, pokud v ručitelském prohlášení jeden ze spoluručitelů omezil své ručení jen na část závazku. Ručitel, který splatil celý dluh, nebo větší část než odpovídá jeho podílu, je oprávněn požadovat na ostatních ručitelích náhradu podle výše jejich podílu. Přitom, pokud není dohodnuto něco jiného, platí, že podíly ručitelů na zajištění pohledávky jsou pro účely jejich vzájemného vypořádání stejné.
Jestliže ručitel splní závazek, za který ručí, vstupuje do pozice věřitele a má právo požadovat všechny doklady a pomůcky, které má věřitel, a které jsou potřebné k uplatňování jeho nároku.
Uspokojí-li ručitel věřitele bez vědomí dlužníka, vzniká pak dlužníkovi právo vůči ručiteli uplatnit všechny námitky, které byl oprávněn uplatnit vůči věřiteli, kdyby na něm věřitel splnění vymáhal. Dlužník však nemůže vůči ručiteli uplatnit námitky, na které dlužník ručitele neupozornil bez zbytečného odkladu po doručení zprávy, že věřitel uplatnil nároky z ručení.
Zánik
Právo věřitele vůči ručiteli se nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi.
Ručení zaniká zánikem závazku, který ručení zajišťuje.
Ručení však nezaniká, jestliže závazek zanikl pro nemožnost plnění dlužníka a závazek je splnitelný ručitelem, nebo pro zánik právnické osoby, jež je dlužníkem.
Dohoda o srážkách ze mzdy a jiných příjmů
Dohoda o srážkách ze mzdy a jiných příjmů je jeden z institutů, který je zcela upraven jen v občanském zákoníku, s tím, že úprava se vztahuje i na obchodní vztahy.
Uspokojení pohledávky výživného podle zákona o rodině a jiné pohledávky, o níž tak stanoví zákon, lze zajistit písemnou dohodou mezi věřitelem a dlužníkem o srážkách ze mzdy. Plátce mzdy ovšem není účastníkem dohody. Při provádění srážek se postupuje např. podle zákoníku práce a občanského soudního řádu.
Tento institut sice slouží především k zajištění závazku, ale také k postupnému uspokojení pohledávky. Protože zákon hovoří jen o dohodě mezi věřitelem a dlužníkem, nemůže nikdo jiný kromě dlužníka toto zajištění poskytnout, přičemž dlužníkem může být jen fyzická osoba.
Dohodou může být zajištěna pouze peněžitá pohledávka, a to buď splatná, anebo pohledávka na opětující se plnění splatné teprve v budoucnu (např. výživné). Zajištění nepeněžité pohledávky nepřichází v úvahu.
Přípustná výše srážek se stanoví z čisté mzdy, tzn. po odpočtu:
- zálohy na daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků;
- pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti;
- pojistného na všeobecné zdravotní pojištění.
Od takto zjištěné čisté mzdy se pak ještě odečte základní nepostižitelná částka a zhruba jedna třetina zbytku odpovídá maximálně přípustné výši srážek. Přesný způsob výpočtu přípustné výše srážek ze mzdy je stanoven v nařízení vlády č. 595/2006 Sb.
Zároveň mohou být prováděny srážky na základě nařízeného výkonu rozhodnutí a srážky podle dohody.
Uplatnění
V okamžiku, kdy věřitel předloží plátci tuto dohodu, nabývá právo na výplatu srážek.
To platí i pro jiné příjmy, s nimiž se při výkonu rozhodnutí nakládá jako se mzdou, např. pracovní odměny členů družstev, důchody ze sociálního zabezpečení, náhrada za ztrátu na výdělku, náhrada nákladů na výživu pozůstalých, nemocenské, peněžitá pomoc v mateřství, stipendia, výživné, hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání poskytované podle zákona o zaměstnanosti, odměna z dohody o pracovní činnosti, důchod vyplácený na základě pojistné smlouvy, ale také naturální požitky, náhrady mzdy, popř. příjem z vedlejší činnosti vykonávané u téhož zaměstnavatele, nikoliv však náhrady cestovních výloh a přídavky na děti.
Plátce je povinen od té doby vykonávat srážky podle dohody a vyplácet je věřiteli až do úplného uspokojení pohledávky. Musí přitom dbát, aby srážky nečinily víc, než stanoví zákon a při případném poklesu mzdy dlužníka je v odpovídajícím rozsahu snížit.
Při změně zaměstnavatele vzniká novému plátci mzdy povinnost provádět srážky, jakmile se o dohodě o srážkách ze mzdy dozví od svého zaměstnance, popř. od jeho předchozího plátce mzdy. I věřitel je oprávněn novému plátci předložit dohodu, dokud nebude pohledávka uspokojena. Jednostranný příkaz dlužníka svému zaměstnavateli, aby za něj zprostředkoval platbu věřiteli, nenahrazuje tuto dohodu o srážkách ze mzdy.
Zánik
Dohoda o srážkách ze mzdy zaniká, jakmile je pohledávka věřitele splněna nebo když dlužník přestal pobírat mzdu. Před uspokojením pohledávky se účastníci mohou dohodnout, že zruší dohody o srážkách, aniž by to mělo vliv na existenci pohledávky samé.
Zajištění závazku převodem práva
Úprava zajišťovacího převodu práva v občanském zákoníku platí v celém rozsahu i na obchodní závazkové vztahy, protože v obchodním zákoníku není tento zajišťovací prostředek upraven.
Splnění závazku může být zajištěno také převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele. Dlužník postupuje věřiteli své právo, které má proti jinému. Předmětem může tedy být jen (na rozdíl od práva zástavního) právo dlužníka, nikoliv osoby třetí, a to právo v době převodu existující. Není blíže vymezeno, jaké právo může být převedeno, samozřejmě to musí být právo převoditelné. Zpravidla jde o postoupení pohledávky, kterou má dlužník proti třetí osobě, ale může jít o právo věcné, včetně vlastnického. Ze smlouvy nebo ze zákona může vyplývat zákaz převodu.
Tuto smlouvu uzavírá s věřitelem dlužník, nemůže ji uzavírat osoba třetí. Z vedlejší povahy zajištění vyplývá, že zde musí existovat platný závazek hlavní, z něhož je povinen dlužník plnit. Převodem práva dochází podmíněně ke změně subjektu práva, tedy ke změně věřitele.
Pohledávka, popř. právo, je postoupena s rozvazovací podmínkou (jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou), že zajištěný závazek bude splněn. Při uspokojení zajištěné pohledávky se pak uplatní rozvazovací podmínka - právní úkony, jimiž bylo právo převedeno, ztrácejí účinnost a právo v rozsahu, v jakém bylo převedeno, přechází zpět na dlužníka. Ze zákona pak převod práva zaniká.
Namísto rozvazovací podmínky si však účastníci mohou další smlouvou dohodnout zpětný převod práva po splnění závazku dlužníkem.
Občanský zákoník neupravuje vztah mezi věřitelem a dlužníkem. Rozhodující úlohu zde tedy hraje jimi uzavřený obsah smlouvy. V ní musí být jednoznačně určen závazek, který je zajišťován, právo dlužníka, které se převádí, a jeho předmět, popř. způsob uspokojení pohledávky věřitele z převedeného dlužníkova práva. Jakákoliv omezení převodu práva sjednaná mezi věřitelem a dlužníkem, mají význam jen ve vztahu mezi nimi, vůči třetím osobám, jsou bez právních účinků. Z obsahu smlouvy musí být zřejmé, že se nejedná o převod trvalý. Smlouva musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná.
Zajištění postoupením pohledávky
Tato úprava platí i pro zajištění obchodních závazků.
Jedná se o postoupení pohledávky, nikoliv však za účelem trvalé změny věřitele, nýbrž za účelem zajištění pohledávky jiné. Musí jít o pohledávku převoditelnou; postoupit nelze pohledávku, která zaniká nejpozději smrtí věřitele, anebo jejíž obsah by se změnou věřitele změnil. V písemné smlouvě je třeba sjednat závazek věřitele ke zpětnému postoupení pohledávky, jestliže zajištěný závazek bude splněn. Jde o obdobný institut jako je zajišťovací převod práva. Pohledávka se převádí smlouvou se závazkem věřitele převést ji zpět. I zde si strany můžou namísto zpětného převodu práva sjednat rozvazovací podmínku vázanou na uspokojení věřitelovy pohledávky.
Zde ale může být použita nejen pohledávka dlužníka, ale i pohledávka třetí osoby, která je ochotna závazek dlužníka zajistit – to je hlavní rozdíl oproti zajišťovacímu převodu práva zmíněnému výše.
Pokud dlužník nesplní závazek, který je zajištěn postoupením pohledávky, může pak věřitel vymoci tuto převedenou dlužníkovu pohledávku proti třetí osobě. Na druhou stranu, jestliže věřitel nesplní smluvní závazek převést pohledávku zpět na dlužníka po splnění zajištěného závazku, může se na něm převodce tohoto domáhat, případně vyžadovat vydání plnění, které v mezidobí z převedené pohledávky přijal. Pohledávku už ale nelze převést zpět, zanikla-li v mezidobí splněním.
pokračování dokumentu „Zajištění závazků“
Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.
