English version
V průběhu uplynulého roku trpěli živnostníci a podnikatelské provozovny důsledkem pandemie koronaviru. V minulosti však podnikatelům provozní a ekonomické potíže způsobovaly i jiné epidemie a nákazy, ať už to byla cholera, tyfus a v prvé řadě mor. Jak tehdejší živnostníci během morového lockdownu fungovali? Můžeme ze srovnání protimorových restrikcí a současných pandemických omezení vyvodit nějaké poučení?
Dýmějový mor Evropu poprvé výrazněji zasáhl zřejmě na konci první poloviny 6. století. V nepravidelných intervalech se pak na kontinent vracel přinejmenším až do konce 18. století. V širším povědomí patří mezi nejznámější morové epidemie takzvaná „černá smrt“, v jejímž důsledku zemřela během 14. století přibližně třetina tehdejší evropské populace. Často zmiňovaný je však i velký londýnský mor, který v letech 1665–1666 zlikvidoval asi čtvrtinu londýnské populace. A právě tato morová nákaza raného období kapitalismu nabízí pro podnikatele a hospodáře zajímavé srovnání. Jakým způsobem a v jakém rozsahu se tehdejší epidemická omezení dotkla řemeslníků, živnostníků a dalších podnikatelů? Pozoruhodné informace nabízí Daniel Defoe a jeho Deník morového roku.
Epidemie zastihla obchodníky nepřipravené a brala jim zákazníky
Mor se v tehdejším Londýně objevil na samém konci roku 1664. Během zimy zůstával téměř nepovšimnut. Jakmile se ale oteplilo, začala se nákaza rychle šířit. Během dubna 1665 prudce vzrostla úřední statistika zemřelých. Následné trasování odhalilo vysoký počet potenciálně nakažených. Mrtvých přibývalo. Během června propadlo obyvatelstvo Londýna strachu, takže kdo mohl, ujížděl z města. Dokonce i král opustil svůj sídelní palác ve Whitehallu a s celým dvorem přesídlil do vzdáleného Oxfordu. Běžní občané hledali úkryt mezi příbuznými a známými na venkově. Našli ho jen někteří. Část neúspěšných se musela vrátit, jiní až do začátku zimy přespávali v nouzových přístřešcích ve volné přírodě, protože jiný úkryt nenašli.
Mnozí měšťané však v Londýně zůstávali. Nejen proto, že neměli kam odejít, ale i proto, že nedokázali jen tak opustit své domy s veškerým vybavením. Obchodníci a řemeslníci zde nechtěli zanechat své živnosti, sklady zboží i okruh potenciálních zákazníků. Leckdo tak na venkov poslal jen svoji rodinu, aby pak sám zůstal v Londýně, chránil dům i živnost a přijal riziko morového nebezpečí.
Rok s covidem pohledem firem: Krize, nebo příležitost?
Dvojnásobnou tíseň zažívali obchodníci a živnostníci, kteří měli v době morové epidemie nesplacené dřívější dluhy. Dosavadní příjem zakázek se zastavil, nastal každodenní boj o zdraví a holý život, nicméně úroky z dlužných částek se nesnižovaly.
Jako jedni z prvních přišli o své dosavadní příjmy umělci
Až do jara 1665 žily vyšší londýnské vrstvy rozmařilým životem, ve snaze vynahradit si léta strádání z předešlé občanské války za časů Olivera Cromwella. Po jeho smrti a návratu krále nastal klid zbraní, s rokem 1660 se stabilizovala politika a hospodářství. Vydatně se začalo dařit vnitřnímu i mezinárodnímu obchodu. V Londýně mohl najednou zažít úspěch každý jen trochu šikovný živnostník, zvláště pokud jeho řemeslo či obsahová náplň živnosti nějakým způsobem souvisely s módou, parádou a zábavou.
Po letech válčení se totiž všichni, kdo na to měli, chtěli především bavit. I ti nejchudší a nevzdělaní Londýňané si tak mohli snadno vydělávat výrobou pentlí, stuh a dalších módních oděvních doplňků. V Londýně šlo výborně na odbyt i velké množství konzumního zboží, vyráběného drobnými řemeslníky na mnoha místech Anglie.
Důsledkem tohoto společenského uspořádání se první ekonomickou obětí morové nákazy stali herci, tanečníci, kejklíři, loutkáři či provazochodci. Okřídlený slavný monolog z Shakespearova Hamleta – „Být či nebýt“ – tak najednou mezi divadelníky doznal znepokojivě syrových souvislostí. Herci totiž po útěku královského dvora ztratili své nejmovitější klienty.
Co víc! Nová epidemická vyhláška města Londýna zakazovala i provoz všech ostatních divadelních představení, hudebních veselic, veřejných tančíren, turnajů i hazardních heren. Ačkoli totiž lékaři té doby neznali pravou příčinu morového onemocnění, jeho přenos osobním kontaktem byl více než zřejmý. Umělci tak přišli naráz o zakázky i výdělky. Samozřejmě bez jakékoli náhrady. Společenský dopad absence umělecké produkce tehdy pochopitelně nikdo neřešil, protože kratochvilným činnostem nebyl ani zdaleka tehdy přisuzován takový společenský význam, jako je tomu dnes.
V těsném závěru za výkonnými umělci přišli o své živobytí naráz i řemeslníci, kteří se do té doby specializovali na nejrůznější ozdoby, okrasné součásti oděvů, drahé oděvy a exkluzivní domácí vybavení. Všichni cechovní mistři a výrobci nadstandardního zboží najednou neměli pro svůj sortiment odbyt. Například kalounkáři, krajkáři ve zlatě a stříbře, drátkaři, švadleny, kloboučnice, ševci, rukavičkáři, čalouníci, truhláři, nábytkáři, zrcadláři a bezpočet dalších řemesel. Mistři těchto řemesel zastavili práci, propustili veškeré tovaryše a veškeré služebnictvo. Samozřejmě bez jakékoli náhrady.
Restaurace zůstaly v provozu a šířily nákazu, obchodníci minimalizovali kontakt a používali bezhotovostní platby
Hostince a kavárny se nejtvrdším restrikcím vyhnuly. Jejich provozovatelé však měli dohlížet na to, že v lokálech nebude probíhat zbytečně rozmařilé pití. To se pochopitelně realizovalo dost obtížně. Lze naopak předpokládat, že přinejmenším některé nejlevnější nálevny se staly jedním z uzlových bodů šířící se morové nákazy. Výslovně zakázány nicméně během epidemie zůstaly pouze slavnostní hostiny a trachtace.
K největšímu a zcela pochopitelnému pohybu obyvatel uvnitř města nicméně docházelo důsledkem individuálních nákupů. Jinak to ani nebylo možné. Bez nákupu potravin si lze mnohaměsíční život v morem paralyzovaném městě jen stěží představit. Ven z domu se chodilo pro pečivo, maso, ovoce, zeleninu, také ale pro pivo; jiní šli pro léky k apatykáři a podobně. Do domácností středních vrstev se proto nákaza nejčastěji dostávala prostřednictvím služebnictva, vyslaného do ulic pro vyřizování jednotlivých nákupů. Pravděpodobnost, že se sloužící dostanou na tržišti či v obchodu do kontaktu s nakaženými lidmi, nebyla zanedbatelná. Nedalo se s tím ale nic moc dělat.
Žádná chránidla ve formě náustků a roušek se tehdy v Londýně nepoužívala. Za oficiálně lékařsky doporučovanou ochranu byl považován česnek, routa vonná a hlavně tabák. Předpokládalo se totiž, že mor způsobují jakési jedovaté výpary. V Londýně tak během moru kouřily prakticky všechny generace obyvatelstva. Ze stejných důvodů byly v ulicích zapalovány dřevěné nebo uhelné hranice. Předpokládalo se tehdy totiž, že dým veškeré zdravotní nečistoty odstraní.
Tak jako při pandemii koronaviru, šířilo se i tehdy mezi obyvatelstvem množství pochybností, konspiračních teorií a dezinformací. Defoe konstatuje, že mnozí „nebyli ochotni naslouchat hlasu rozumu“, ale nebylo možné s tím cokoli dělat. Jako v kterékoli jiné době, i tehdy platilo, že každý je svého štěstí strůjcem. Někdo věřil v celoplanetární spiknutí, jiný ve svém zoufalství propadl tmářskému okultismu, další kritizoval vládu a městskou radu. Soběstačnost, zdravý úsudek a praktický přístup rozhodně nebyl samozřejmostí. Několik takových případů dobré praxe ale Defoe popisuje.
Rok s covidem: Jak si s výzvami poradila malovýroba biosušenek?
Někteří živnostníci například zavedli osobité bezhotovostní platby, aby alespoň částečně omezili kontakt s potenciálně nakaženými zákazníky. V Deníku morového roku čteme: „Když si třeba někdo na trhu koupil kýtu masa, nebral ji z rukou řezníkových, ale sám si ji vzal z háku. Řezník zase na druhé straně odmítal dotknout se peněz a nechal si je házet do hrnce s octem, který tam měl k tomuto účelu připravený. Kupující si vždycky nosili drobné, aby platili přesnou částku a nemuseli si dát vracet. Rovněž nosili v rukou lahvičky s vůněmi a voňavkami a vůbec se používalo všech dosažitelných prostředků, ale chudý lid nemohl dělat ani to, takže podstupoval veškerá nebezpečí.“
Většina živností se zastavila, a mnoho lidí přišlo o práci
Řemeslné živnosti svůj provoz zastavily nebo výrazně omezily nejpozději začátkem léta 1665. Také veškerý obchod, s výjimkou takového, který měl bezprostřední vztah k výživě, prakticky ustal. Tovaryši, pomocníci a sloužící byli ve velkém propouštěni, takže se rázem objevil značný počet osob bez zaměstnání.
Nejen v samotném Londýně, ale i v těch anglických městech, kde drobní řemeslníci doposud vyráběli rozmanité zbytné zboží pro londýnský spotřební trh. Někde snad měli ještě pár měsíců prostor vyrábět na sklad s představou, že své nahromaděné výrobky později v Londýně prodají. S letním rozmachem morové epidemie však všechny takové naděje postupně pohasínaly a jen málokterá dílna si mohla dovolit vyživovat své dělníky při dlouhodobém výpadku příjmů. Důsledkem londýnského moru tak docházelo i k propouštění řady dílenských pomocníků na mnoha místech Anglie.
Zdroj: NZB.cz
V Londýně mezitím vstoupila v platnost úřední epidemická omezení městské rady. Úředně byl například zakázán prodej oblečení z druhé ruky. Panovaly totiž obavy, že by takové oblečení mohlo pocházet od lidí zemřelých na morovou nákazu. Zpochybňována byla zdravotní nezávadnost vlněného a bavlněného zboží, a to pro podezření, zda tyto materiály nepřispívají k životaschopnosti „morových výparů“. Obchodu to neprospívalo, nicméně zájem o nákup oděvů a podobného sortimentu klesl během moru beztak na minimum. Mnohem horší bylo, že například v jednom španělském přístavu tajně vyložený londýnský náklad s balíky těchto látek úřady spálily a pašeráky potrestali smrtí.
Tím, jak se v Londýně snížil počet nejmovitějších obyvatel města a zůstavší měšťané se omezili, bylo z dosavadních služeb propuštěno i nespočetné množství lokajů, sluhů, obchodních účetních a lidí podobného druhu. Také všichni podnikatelé, kteří se do té doby specializovali na stavební činnost, byli najednou bez práce. Pokud snad během dnešní koronavirové epidemie stavebnictví prozatím žádný velký propad nepociťuje, v zamořeném Londýně 17. století neměl najednou nikdo zájem stavět ani opravovat domy. Bez práce se tak ocitli zedníci, tesaři, truhláři, štukatéři, malíři, sklenáři, kováři, klempíři a všichni další dělníci na nich závislí.
Jaký byl první covid rok z pohledu drobných živnostníků a malých firem v České republice
Vláda ani městská rada ale žádné kompenzace pro poškozené podnikatele neposkytovala. Rostoucí nouzi mírnila velkorysost některých anglických měst, která na londýnskou chudinu solidárně vybrala nemalé finanční částky. Jisté finanční dary prý chudině zaslal král. Almužnu a milodary však nelze považovat za kompenzace. Nicméně, nebýt takové dobročinnosti, Londýn by se snadno ocitl na hranici sociálního kolapsu. Stačilo málo, a chudý lid mohl být stržen zoufalstvím a chaosem, spustilo by se otevřené rabování a pustošení zásob potravin na tržištích. Městská správa učinila v tomto směru prozíravé rozhodnutí, když zajistila pravidelný přísun čerstvých potravin do města a dbala rovněž na to, aby se ceny potravin v průběhu epidemie nijak závratně nezvyšovaly.
Vnitrozemský a zahraniční obchod
Obchod Londýna s jinými anglickými městy a obcemi se nezastavil, omezil se ovšem jen na věci nezbytné. Více jak roční londýnský lockdown znemožnil vývoz jakéhokoli zboží a služeb z metropole do jiných oblastí. Opačným směrem zůstal v provozu prodej potravin a některých nezbytných surovin.
Ovšem jen málo lodí si troufalo připlout po řece do města a už vůbec žádné lodě odtamtud s londýnským zbožím neodplouvaly. O živobytí tak byli připraveni všichni celní úředníci, stejně jako lodníci, povozníci, nosiči a také téměř veškerá chudina, která byla svými drobnými činnostmi závislá na obchodnících. Opět bez jakékoli kompenzace.
V období morové epidemie ustala rovněž mořeplavba, takže všichni námořníci byli bez práce, mnozí z nich v krajní a nejhlubší nouzi. S nimi se do potíží dostali i všichni podnikatelé a řemeslníci, kteří byli svou činností závislí na stavbě a zařizování lodí. Například lodní tesaři, koudelníci, provazníci, bednáři, plachtaři, kováři, kladkaři, řezbáři, puškaři, svíčkaři, truhláři a jiní. Velcí podnikatelé mohli snad vyžít z úspor, ale menší podnikatelé byli bez práce, takže museli všechny doposud zaměstnávané živnostenské fyzické osoby propustit. K tomu ještě připočtěme, že řeka byla svým způsobem bez člunů, a tak všichni nebo aspoň mnozí bárkaři, převozníci, stavitelé člunů a prámů se rovněž ocitli bez práce a bez příjmů. Opět bez jakékoli kompenzace.
Zahraniční obchod, proudící přes londýnské přístavy, se během moru zastavil úplně. Londýnské lodě nebyly vpouštěny do žádného zahraničního přístavu a ze stejného důvodu nepřiplouvaly žádné obchodní lodě ani do Londýna. Londýnský export tak značně tratil všude. Zbytku anglického exportu se přitom tato omezení nedotkla.
Po morové epidemii následovala velká obnova
Nejhorším morovým obdobím Londýn procházel v druhé polovině roku 1665. Během zimy pak statistiky zemřelých začaly postupně klesat. Začátkem roku 1666 nadešlo živelné rozvolňování a město zachvátila euforie. Lidé „najednou mor nebrali o nic vážněji, než obyčejnou horečku, ba snad ani tolik ne,“ uvádí autor Deníku morového roku. Důsledkem toho přišlo během roku 1666 o život ještě mnoho lidí, kterým by se jinak nemoc a morová smrt mohly vyhnout. Poslední dohasínající místa morové nákazy pak definitivně smetl rozsáhlý požár Londýna v září roku 1666.
Obnova města a dřívějšího života začala ale okamžitě. Vyjma nerozvážné chudiny lidé nečekali, že se o ně někdo postará. Pokud se angličtí anglikáni a puritáni na něčem shodli, tak na tom, že „kdo nechce nic dělat, ať také nejí“. Rozmach londýnského obchodu a živností byl po morové nákaze a požáru Londýna velkolepý. Sedm dlouhých let panoval v Londýně tak čilý obchodní ruch, jako ne dlouho předtím. Renovovalo se město a s ním i dřívější životní styl. Zahraniční obchod Londýna si musel důvěru zahraničních přístavů a obchodníků chvíli získávat. Už během roku 1667 se však dal znovu do pohybu.
Deník morového roku je tak nejen strhující zprávou o náladách a strádání obyvatelstva během velké morové epidemie, ale také zprávou o naději na obnovu zničené podnikatelské infrastruktury.
Zdeněk Bauer
Další informace hledejte na www.businessinfo.cz/koronavirus
