Plánování příjmů a výdajů

Potřeba hotovosti vzniká převážně z nedostatku synchronizace mezi příjmy a výdaji. Odhalení potenciálního nesouladu a jeho eliminace je úlohou plánu příjmů a výdajů. Plán příjmů a výdajů je z koncepčního hlediska součástí finančního plánu.

Finanční plán

Finanční plán má integrující postavení v systému podnikových plánů – zobrazují se v něm všechny činnosti podniku, syntetizuje všechny dílčí plány. Podnikový plán vychází z podnikové strategie, která definuje dlouhodobou koncepci podniku. Východiskem tvorby podnikového plánu je strategická analýza podniku. Funkcí strategické analýzy je identifikovat výnosový potenciál podniku (Mařík a kol, 2007, s. 56). Je zaměřena na analýzu:

• vnějšího potenciálu, tj. příležitostí a rizik,
• vnitřního potenciálu, tj. identifikaci silných a slabých stránek podniku.

Obsahem podnikového plánu je plán prodeje, na který navazuje plán produkce, z něhož je odvozen plán výrobních kapacit, plán investic, personální plán a plán potřeby finančních zdrojů.

Součástí podnikového plánu je i plán tvorby a rozdělení zisku – podrobněji viz např. Grznár a Šínský, 2003.

Obsahem finančního plánu v dlouhodobém časovém horizontu je hledání odpovědí na následující otázky:

• V jaké výši lze počítat s tvorbou vlastních zdrojů?
• Jakým způsobem se vytvořené zdroje rozdělí? Jaké budou platby za využívání vlastních zdrojů financování?
• S jakou výší zdrojů může podnik počítat k reinvestování?
• Které investiční záměry budou realizovány? Jaká je požadovaná minimální návratnost a výnosnost investic?
• Dle jakých kritérií budou odměňováni manažeři podniku? Jaká část vytvořeného zisku se může použít k jejich stimulaci?
• Jaká má být dlouhodobá úroveň vypůjčování zdrojů financování, tj. zadlužení?
• Při dluhovém financování budou výhodnější úrokové platby fixní nebo pohyblivé? A za jakých předpokladů?

Struktura finančního plánu odpovídá struktuře finančních výsledků podniku. To znamená, že se sestavuje ve formě:

• plánu tržeb a nákladů, tj. plánovaný výkaz zisků a ztrát,
• plánu majetku a zdrojů financování, tj. plánovaná rozvaha,
• plánu peněžních toků.

Dále je doplněn plánem rozdělení výsledku hospodaření a plánem potřeby externího financování. Jak již bylo uvedeno, základem podnikového plánu je plán tržeb, od něhož se pak jednoduchými plánovacími technikami (např. metoda procentního podílu na tržbách) plánují další položky – podrobněji viz např. Koráb, Režňáková, Peterka (2007).

Sestavený finanční plán je pak podroben finanční analýze, která by měla potvrdit, jestli podnik zvyšuje výnosnost vlastníků a přispívá k růstu hodnoty podniku. Dlouhodobý finanční plán je pak dekomponován do krátkodobých finančních plánů, které jsou pravidelně vyhodnocovány a v návaznosti na změny v okolí podniku upřesňovány. V opačném případě se finanční plán stává formálním neaktuálním dokumentem.

Plán peněžních toků

V krátkodobém časovém horizontu je základem finančního plánu plán peněžních toků, který se sestavuje v návaznosti na plán prodeje. Základem plánu peněžních toků je plán příjmů. Při jeho sestavení je potřebné vycházet z:

• očekávaných zakázek na základě prognózy prodeje podle výrobků a trhů, uzavřených smluv,
• očekávané úrovně cen,
• vývoje devizového kursu v případě obchodních vztahů se zahraničím,
• zásad poskytování obchodních úvěrů (tj. z úvěrové politiky),
• systému skont a rabatů.

Obdobně je potřebné přistupovat i k plánu výdajů a při jeho sestavování vycházet zejména z:

• očekávaných provozních výdajů, hlavně plateb dodavatelům a zaměstnancům,
• plánovaných výdajů, vyplývajících z aktualizace dlouhodobých záměrů pro daný rok (např. plán investic),
• plánovaných plateb vlastníkům a věřitelům (úroky, splátky úvěrů, podíly ze zisku.

Přesnost plánu peněžních toků závisí na tom, jak přesné jsou informace o datu a výši budoucích toků plateb (inflows i outflows).

Při sestavování plánu příjmů a výdajů je potřebné respektovat zásadu, že očekávané výdaje v daném období musí být menší nebo rovné prostředkům, které máme k dispozici. Plán musí respektovat:

• stav hotovosti na počátku období,
• předpokládané příjmy a výdaje z běžné provozní a investiční činnosti, ale i v souvislosti se získáváním, případně vracením finančních zdrojů,
• z požadavku na minimální hotovostní rezervu.

V ročním časovém horizontu je plán peněžních toků zpravidla sestavován nepřímou metodou (viz podkapitolu 1.4). I když roční plán peněžních toků je vybilancovaný, tj. příjmy převyšují výdaje, mohou vzniknout problémy s hrazením závazků v průběhu roku. Proto je pro potřeby řízení peněžního toku a předcházení riziku platební neschopnosti nutné vypracovat plán příjmů a výdajů na kratší období – na čtvrtletí, měsíce, dekády, případně dny. Délka zvoleného plánovacího období je závislá na objemu plateb v podniku. V tomto případě se plán příjmů a výdajů sestavuje přímou metodou. S délkou plánovacího období se mění i přesnost prognózy cash flow. Podle průzkumu poradenské společnosti Ernst & Young a České Asociace Treasury (ČAT) mezi členy ČAT, je nejefektivnější prognózování cash flow při týdenním plánování – jako uspokojivé hodnotily výsledky finanční manažeři téměř 80 % společností. Při měsíčním cash flow hodnotilo efektivnost cash flow jako uspokojivou 70 % respondentů a v případě ročního cash flow 44 % respondentů. Zajímavá je i odpověď 87 % dotázaných finančních manažerů, že nejčastěji využívaným tresaury systémem je Excel & Access.

Pokud z plánu peněžních toků vyplyne nesoulad mezi příjmy a výdaji, je nutné získat dodatečné krátkodobé zdroje financování sezónního charakteru.

Krátkodobý finanční plán:

• hodnotí dopad změn provedených v operativním plánu na hodnotu podniku;
• předpovídá potřebu externího financování pro dosažení cílů;
• stanovuje odpovídající cíle pro motivační plán manažerů.

Postup sestavení plánu peněžních příjmů přímou metodou bude prezentován na následující případové studii.

Příklad

Podle plánu zakázek podnik očekává v prvním pololetí vývoj tržeb uvedený v tab. „Měsíční plán tržeb na první pololetí“.

Svým odběratelům poskytuje obchodní úvěr, přičemž pouze 10 % tržeb inkasuje do 10 dnů, tj. v měsíci, ve kterém se prodej uskutečnil. Do 30 dnů (tj. následující měsíc) získává 25 % tržeb, 45 % tržeb inkasuje do dvou měsíců a zbytek (tj. 20 %) do 90 dnů. Plán příjmů na druhé čtvrtletí je uveden v tab. „Měsíční plán příjmů“.

Neuhrazené obchodní úvěry eviduje jako pohledávky – jejich výše je uvedena v tab. „Stav pohledávek z obchodního styku“.

Výpočet vychází z následujícího algoritmu (viz výše systém inkasa od odběratelů):

• na konci měsíce (t) má podnik v pohledávkách 90% podíl (tj. 1 – 0,1 = 0,9) z tržeb tohoto měsíce;
• 65% podíl (tj. 0,9 – 0,25 = 0,65) z tržeb měsíce (t – 1);
• 20% podíl (tj. 0,65 – 0,45 = 0,2) z tržeb měsíce (t – 2);
• tržby měsíce (t – 3) jsou již zaplaceny (protože 0,2 – 0,2 = 0).

Hodnota materiálu je 37 % hodnoty výrobku. Podnik hradí dodavatelům materiálu závazky do 60 dnů. Ostatní provozní náklady hradí následující měsíc, tj. do 30 dnů. Jsou to platby zaměstnancům, platby za služby a energii, sociální a zdravotní pojištění – celkem tvoří 32 % tržeb. Odpisy propočítané na měsíc jsou ve výši 150 tis. Kč. Kromě provozních nákladů měsíčně platí podnik úroky ve výši 30 tis. Kč a na konci čtvrtletí odvádí bance splátku dlouhodobého úvěru ve výši 500 tis. Kč. V květnu je plánovaná úhrada faktury za pořízení dlouhodobého majetku (investiční výdaj) ve výši 800 tis. Kč.

Finanční manažer předpokládá, že na konci prvního čtvrtletí bude hotovost na účtu ve výši 500 tis. Kč. Na základě zkušeností s platbami odběratelů požaduje, aby se na účtu udržovala hotovost ve formě rezervy ve výši 300 tis. Kč. Potom bilance příjmů a výdajů v druhém čtvrtletí je uvedena v tab. „Plán příjmů a výdajů na druhé čtvrtletí“.

Výdaje v šestém měsíci převyšují příjmy, čímž vzniká potřeba dodatečného financování. Pokud však do bilance příjmů a výdajů bude zakomponován požadavek na minimální výši zůstatku, pak vznikne potřeba dodatečného financování již o měsíc dřív.