Euro a Česká republika

Evropská centrální banka

Centrální bankou pro měnu euro je Evropská centrální banka. Pověřena je prvořadým cílem cenové stability na území eurozóny. Vybavena je rozsáhlou nezávislostí, současně ale i odpovědností vůči občanům eurozóny. ECB má renomé respektované monetární autority s příkladnými výsledky na poli cenové stability.

Eurosystém

Hospodářská a měnová unie s jednotnou měnou euro je příkladem vícerychlostní integrace. Členské země Evropské unie rozděluje na tzv. „ins“, kteří se účastní jmenovaného projektu, a na tzv. “outs“, kteří stojí stranou.To je i důvod, proč institucionální uspořádání HMU pracuje s více pojmy, jež charakterizují strukturu centrálních bank působících na území EU a eurozóny.

• Evropská centrální banka (ECB) je samostatná právnická osoba se sídlem v německém Frankfurtu nad Mohanem. Je to nadnárodní evropská instituce, jejímž úkolem je pečovat o cenovou stabilitu v eurozóně. Ustavena byla 1. června 1998, půl roku před vstupem HMU do závěrečného třetího stadia.
• Eurosystém je tvořen Evropskou centrální bankou a dále všemi národními centrálními bankami, jejichž země přijaly euro. Toto uskupení centrálních bank prostřednictvím svých představitelů utváří a realizuje měnovou politiku eurozóny.
• Evropský systém centrálních bank (ESCB) zahrnuje ECB a národní centrální banky všech členských států EU, členů i nečlenů eurozóny. Pověřen je vybranými úkoly, které bezprostředně nesouvisejí s prováděním měnové politiky v eurozóně.

Základní kapitál ECB

Národní centrální banky, které tvoří ESCB, jsou zakladateli ECB, do níž vložily kapitál. ECB vykazovala k 1. lednu 2023 upsaný kapitál ve výši 10,825 mld. EUR, jenž je rozpočítán na jednotlivé členy ESCB podle kapitálového klíče. Tento klíč je konstruován jako vážený ukazatel, do něhož se stejnou vahou vstupuje podíl členského státu na celkovém počtu obyvatel EU a podíl členského státu na souhrnném domácím produktu EU. Klíč pro upisování základního kapitálu se naposledy měnil 1. února 2020 po vystoupení Velké Británie z Evropské unie. 

Centrální banky Eurosystému mají povinnost splatit svůj podíl na upsaném kapitálu v plné výši, což představuje 8,875 mld. EUR. Centrální banky, jež nejsou členy Eurosystému, skládají pouze minimální vklad jako příspěvek na úhradu provozních nákladů ECB. Jeho výše činí 3,75 % z podílu na upsaném kapitálu, což celkově obnáší 73,117 mil. EUR.

Zpět na začátek

Řídící orgány ECB

Řídící struktura Evropské centrální banky je o poznání komplikovanější ve srovnání s organizačním uspořádáním národních centrálních bank. Je to dáno specifickým postavením ECB jako evropské nadnárodní instituce, jejíž rozhodovací mechanismy musejí brát v úvahu několik specifických okolností: zapojení členských zemí eurozóny do centralizovaného rozhodování o měnové politice eurozóny, zabezpečení provázanosti centralizovaného rozhodování s decentralizovaným prováděním měnové politiky, respektování vícerychlostního charakteru evropské měnové integrace.

Výkonná rada

Výkonná rada ECB (Executive Board) má šest členů. V jejím čele stojí prezident ECB. Dalšími funkčními pozicemi jsou viceprezident ECB a čtyři členové rady. Funkční období všech členů Výkonné rady je osmileté a nemůže být opakováno. Do svých funkcí jsou členové rady jmenováni rozhodnutím Evropské rady, které je přijímáno kvalifikovanou většinou.

Výkonná rada plní následující úkoly:

• Připravuje zasedání Rady guvernérů.
• Provádí měnovou politiku v eurozóně na základě rozhodnutí a obecných zásad přijatých Radou guvernérů. Při této činnosti dává nezbytné pokyny národním centrálním bankám států eurozóny.
• Řídí běžnou činnost ECB.
• Vykonává pravomoci, které jí svěřila Rada guvernérů. Mezi tyto pravomoci částečně spadá regulatorní činnost.

Řada dodatečných povinností se pojí s funkcí prezidenta ECB. Tato osoba předsedá všem řídícím orgánům ECB, při rovnosti hlasů je hlas prezidenta rozhodující. Prezident zastupuje ECB na mezinárodních fórech, vystupuje v Evropském parlamentu a účastní se jednání Rady EU při pojednávání otázek souvisejících s činnostmi Eurosystému.

Rada guvernérů

Rada guvernérů (Governing Council) je hlavním rozhodovacím orgánem ECB. Složena je z šesti členů Výkonné rady a z guvernérů všech národních centrálních bank států eurozóny. V měnových otázkách rozhoduje prostou většinou na základě principu jeden člen – jeden hlas. Překročí-li počet guvernérů limitní hodnotu 18, bude uplatňován specifický systém rotačního hlasování. Upřednostňovanou metodou je nicméně dosahování konsensu. Od guvernérů národních centrálních bank se očekává, že jednají svým jménem a v souladu se zájmem eurozóny. Rada guvernérů obvykle zasedá dvakrát za měsíc.

Rada guvernérů má následující pravomoci:

• Přijímá obecné zásady a rozhodnutí nezbytná pro provádění činností, kterými byl pověřen Eurosystém.
• Určuje měnovou politiku eurozóny, což zahrnuje rozhodování o zaměření měnové politiky, o výši základních úrokových sazeb a o vytváření měnových rezerv Eurosystému. Rada guvernérů přijímá obecné zásady pro provádění těchto rozhodnutí.

Generální rada

Generální rada (General Council) je pojímána jako orgán vytvořený na přechodnou dobu existence států EU, které nezavedly euro. Jejími stálými členy jsou prezident ECB, viceprezident ECB a guvernéři národních centrálních bank všech členských států EU. Zasedání Generální rady se mohou účastnit další členové Výkonné rady ECB, předseda Rady EU a jeden člen Evropské komise. Nemají však právo hlasovat. Jako pozorovatelé mohou být přítomni guvernéři centrálních bank ze zemí přistupujících k EU.

Generální rada přispívá k plnění úkolů, které před vznikem ECB zabezpečoval Evropský měnový institut. Jedná se zejména o tyto činnosti:

• Shromažďování statistických informací.
• Sestavování výroční zprávy ECB.
• Stanovení pravidel potřebných pro standardizaci účtování a vykazování operací národních centrálních bank.
• Přijímání opatření souvisejících se stanovením klíče pro upisování základního kapitálu ECB.
• Přijímání pracovního řádu pro zaměstnance ECB.
• Příprava podkladů pro neodvolatelné stanovení směnných kurzů měn členských států, na které se vztahuje výjimka pro zavedení eura.

Zpět na začátek

Měnová strategie ECB

Maastrichtská smlouva pověřila Evropskou centrální banku sledováním prvořadého cíle cenové stability. Základní obrysy své měnové strategie orientované na plnění uvedeného cíle ECB představila v říjnu 1998, krátce před zahájením třetího stádia hospodářské a měnové unie. V květnu 2003 tuto strategii podrobila dílčímu přezkumu, aniž by změnila její základní principy.

Měnová strategie ECB je členěna do dvou problémových oblastí. Tou první je kvantitativní definice cenové stability. Druhou pak dvoupilířový přístup k hodnocení inflačních rizik.

Definice cenové stability

Prioritní zaměření ECB na cenovou stabilitu má oporu v poznatcích o ekonomických výhodách nízké inflace:

• Cenová stabilita přispívá k udržitelnému růstu tím, že zachovává informační obsah relativních cen pro efektivní alokaci výrobních zdrojů a odstraňuje z úrokových sazeb přirážku za inflační riziko.
• Cenová stabilita chrání daňové a sociální systémy před deformacemi pramenícími z nedokonalého zajišťování proti inflaci a zabraňuje redistribuci bohatství od věřitelů k dlužníkům.
• Cenová stabilita není slučitelná s deflací a jejími škodlivými důsledky pro ekonomickou aktivitu.

Měnová strategie ECB vymezuje cenovou stabilitu jako meziroční zvýšení harmonizovaného indexu spotřebitelských cen za eurozónu těsně pod 2 %, kterého je dosahováno ve střednědobém horizontu. ECB si je vědoma významu praktického upřesnění obecného pojmu cenová stabilita pro větší srozumitelnost, průhlednost a veřejnou kontrolu měnové politiky. Kvantitativní vymezení cenové stability je rovněž důležité pro ukotvení inflačních očekávání v ekonomice.

Z podané kvantitativní definice lze vyvodit několik důležitých závěrů. Důrazem na střednědobý horizont je odmítnut nadměrný aktivismus měnové politiky, který by mohl vést k rozkolísání ekonomického výkonu. Umístění žádoucího cenového růstu do oblasti těsně pod 2 % vzdaluje inflační vývoj od rizika deflace. Podstatná je též zmínka o udržování cenové stability za eurozónu jako celek, což vylučuje přijímání měnových rozhodnutí na základě inflace některého jejího člena.

Dvoupilířové hodnocení inflačních rizik

Měnový režim objasňuje způsob uvažování centrální banky, který dodává jejímu měnovému rozhodování předvídatelnost a vnitřní konzistenci. Jasně zformulovaný měnový režim vnáší logiku do chování centrální banky, což je důležité s ohledem na mnohé nejistoty převodového mechanismu měnové politiky. Tím se rozumějí nejistoty ekonomických vazeb, jejichž prostřednictvím se prvotní impulz vyvolaný měnovým rozhodnutím centrální banky šíří ekonomikou, aby v konečné fázi zapůsobil na vývoj inflace.

Podkladem pro měnové rozhodování ECB je vyhodnocení rizik ohrožujících cenovou stabilitu. ECB uspořádává tuto problematiku do dvou pilířů: pilíře hospodářské analýzy a pilíře měnové analýzy.

• Pilíř hospodářské analýzy sestává z většího počtu ekonomických a finanční ukazatelů, z jejichž vývoje lze vyvozovat rizika pro cenovou stabilitu. Jedná se zejména o cenové a nákladové ukazatele, ukazatele reálné ekonomiky, ukazatele stavu veřejných financí, statistiku platební bilance či indikátory finančních trhů.
• Pilíř měnové analýzy sleduje větší počet ukazatelů peněžní zásoby, mezi nimiž důležité místo zaujímá peněžní agregát M3 s orientačním tempem meziročního růstu 4,5 %. Vyvedením peněžních agregátů do samostatného pilíře se vývoji množství peněz v ekonomice přiznává významná role při dosahování cenové stability.

Zpět na začátek

Nezávislost a odpovědnost

V zájmu úspěšného plnění zákonného mandátu na poli cenové stability byla Evropská centrální banka vybavena důslednou právní ochranou své nezávislosti, zakotvenou do evropského práva. Sama tato nezávislost má více rovin.

• Institucionální nezávislost znamená, že ECB je povinna jednat nezávisle na zájmech jednotlivých členských států i nezávisle na orgánech a institucích Evropské unie. Jmenované subjekty jsou současně vyzývány, aby se zdržely jakéhokoli ovlivňování rozhodovacích procesů v Eurosystému.
• Personální nezávislost spočívá v omezování politických tlaků při jmenování a odvolávání členů Výkonné rady ECB i vrcholných orgánů národních centrálních bank. Tyto akty se řídí platnou právní úpravou, která vymezuje konkrétní podmínky, jež musejí být splněny. Důležitá je doba trvání pracovního kontraktu, která u členů Výkonné rady činí osm let bez možnosti opakování. U guvernérů národních centrálních bank musí být minimálně pětiletá s možností opakování.
• Instrumentální nezávislost se projevuje v pravomoci ECB používat jakékoli tržně konformní nástroje, které jsou nezbytné k provádění účinné měnové politiky. Je pouze na uvážení ECB, jaký si zvolí měnový režim a jaké nástroje bude pro dosažení svých cílů aplikovat. Centrální banky Eurosystému mají přísný zákaz poskytovat jakoukoli formou úvěry veřejnému sektoru.
• Finanční nezávislost požaduje, aby ECB a národní centrální banky Eurosystému disponovaly vlastními zdroji pro provádění svých činností. ECB proto hospodaří s vlastním rozpočtem, nezávislým na rozpočtu EU. Základní kapitál ECB je upsán a splacen pouze národními centrálními bankami ze zemí eurozóny, které se tím stávají jejími jedinými podílníky.

Pojetí odpovědnosti ECB

Vyvažujícím prvek nezávislosti centrální banky je odpovědnost za své chování. Centrální banky se tradičně odpovídají demokraticky voleným parlamentům. Tato konstrukce však není mechanicky přenositelná na ECB s charakterem nadnárodní instituce.

Problematická by byla odpovědnost ECB vůči Evropskému paramentu, který se nepodílí na jmenování členů Generální rady jako nejvyššího řídícího orgánu ECB. Nepřípustná by byla i odpovědnost vůči národním parlamentům, které nemohou hodnotit guvernéry národních centrálních bank z hlediska jejich přínosu k obhajobě národních zájmů.

Pojetí odpovědnosti ECB je založeno na dvou základních východiscích: na přímé odpovědnosti vůči veřejnosti a na stálém dialogu s hlavními partnery.

• Přímá odpovědnost vůči veřejnosti znamená, že demokratická legitimita ECB je odvozována od toho, jak silnou veřejnou podporu si tato instituce získává při plnění svého mandátu. Tomuto budování trvalé důvěry napomáhá obsáhlé vysvětlování a zdůvodňování politik ECB. A to jak formou veřejných vystoupení jejích vrcholných představitelů, tak i prostřednictvím pravidelných publikací.
• ECB využívá pravidelný dialog k širší informovanosti partnerů o své činnosti. Těmito partnery jsou jednak orgány EU, s nimiž ECB úzce spolupracuje po oborné linii (Evropský parlament, Rada EU, Komise). Důležitá je též názorová výměna se sociálními partnery, kteří zastupují zájmové skupiny zaměstnanců a zaměstnavatelů.

Zpět na začátek

Převzato z webu Národní koordinační skupiny pro zavedení eura v ČR