Národní inovační strategie České republiky



1. Koncepční východiska

Národní inovační strategie ČR reflektuje následující východiska:

Význam a role výzkumu pro inovace a ekonomický růst

Základními předpoklady na trhu úspěšných inovací jsou nové znalosti a podnikavost. Novými znalostmi jsou jak výsledky výzkumu a vývoje, tak strategické informace o aktuální situaci a vývoji na trzích, potřebách zákazníků, vnitrofiremních procesech apod. – viz rámeček 1. V dlouhém období je klíčovou, nikoliv postačující, podmínkou inovační výkonnosti dané ekonomiky excelentní základní (vyhledávací) výzkum. Jedná se totiž o hlavní zdroj nových znalostí, které rozšiřují dosažitelné technologické možnosti využitelné pro inovace. Excelence¹ v základním (vyhledávacím) výzkumu je nezbytným předpokladem kvalitního aplikovaného (orientovaného) výzkumu. Špičkové výsledky základního výzkumu v řadě případů stimulují / směrují rozvoj aplikovaného výzkumu a výsledky aplikovaného výzkumu často definují výzvy pro výzkum základní.

Neméně významný přínos vysoce kvalitního základního (ale i orientovaného) výzkumu spočívá v tom, že je nezbytným předpokladem excelentního terciérního vzdělávání. Kvalitní výzkum by měl být nedílnou součástí doktorského studia, aby byla zajištěna výchova nové, dobře kvalifikované, generace výzkumníků i vysoce kvalifikovaných odborníků pro praxi. Špičkoví absolventi jsou společně s horizontální mobilitou jedním z nejvýznamnějších mechanismů transferu znalostí a také rozvoje spolupráce mezi podnikovým a výzkumným sektorem a to v mezinárodním měřítku.

Pro dosažení excelence v základním výzkumu je nezbytná koncentrace nutně omezených zdrojů (nejen finančních) na oblasti, kde je její dosažení reálné. To vyžaduje mj. adekvátní nastavení systému hodnocení kvality výzkumu a výzkumných institucí. Špičková kvalita ve výzkumu je výsledkem dlouhodobé kontinuity. Proto lze oblasti s potenciálem pro dosažení excelence poměrně přesně identifikovat. Proces jejich identifikace (vč. systému hodnocení) bude nevyhnutně předmětem sporů různých zájmových skupin a přitom hrozí riziko, že existující potenciál bude v těchto sporech postupně ztracen. Zároveň je třeba zdůraznit, že koncentrace prostředků na podporu excelentního výzkumu se vztahuje na významnou část, nikoliv však na veškeré veřejné prostředky směřující na výzkum. Jistá míra podpory musí směřovat i do oblastí výzkumu se společenskou relevancí a tato podpora také musí umožnit dynamiku rozvoje nových výzkumných směrů, které rozvinou svou excelenci v pozdějším období.

Základními předpoklady rozvoje excelentního základního výzkumu jsou (i) špičková výzkumná infrastruktura a (ii) špičkoví výzkumníci a (iii) mezinárodní spolupráce se špičkovými partnery. Dosažení těchto předpokladů vyžaduje podstatné zvýšení internacionalizace jak z hlediska složení týmů uvnitř jednotlivých institucí, tak z hlediska spolupráce a zdrojů financování. Špičkovou infrastrukturou se rozumí fungující výzkumná centra, vč. výzkumných týmů a asistenčních pracovníků, vybavená jedinečnými přístroji (zařízeními). Taková centra přitahují vysoce kvalitní (i zahraniční) výzkumníky a stávají se přirozeným prostředím indukujícím nové myšlenky, poznatky a výsledky nejen mezi jednotlivými výzkumnými týmy, ale vznikají zde i zárodky intersektorální spolupráce a podmínky pro přímou spolupráci se zahraničními prestižními partnery.

Znalosti a / nebo technologie přímo využitelné pro inovace obvykle vznikají v rámci aplikovaného (orientovaného) výzkumu, experimentálního či přímo průmyslového vývoje v rámci podniků. Přínos vysoce kvalitního základního výzkumu pro úspěšné inovace je tedy z velké části zprostředkovaný. Závisí přitom na charakteru vazeb mezi podnikovým a výzkumným sektorem. Tyto vazby jsou klíčové pro (i) nasměrování aplikovaného výzkumu a (ii) efektivní, tzn. úspěšné inovace podporující, transfer znalostí a technologií. Provázanost základního a aplikovaného výzkumu s podnikovým sektorem proto patří ke klíčovým cílům NIS. Snaha o zvýšení této provázanosti přitom nesmí omezit volnost badatelů ani pracovní kapacitu uvnitř institucí či týmů realizujících excelentní základní výzkum. Je však třeba zdůraznit, že tato volnost se striktně váže na špičkovou kvalitu vyhledávacího výzkumu. Orientovaný výzkum naopak vyžaduje jasné stanovení priorit a cílů na základě silné vazby na potřeby ekonomiky.

Podpora excelence ve výzkumu je tedy jedním z pilířů NIS. Přínos tohoto pilíře pro naplnění cílů NIS silně závisí na rozvoji podnikavosti a zvýšení inovační poptávky v ekonomice (viz níže). Vzhledem ke stavu podnikového sektoru Česká republika (stejně jako další tranzitivní ekonomiky) potřebuje strategii vedoucí k tomu, aby se podnikový sektor stal ve větším počtu firem rovnocenným partnerem se silnou motivací a vlastními prostředky pro komerční využití výsledků excelentního výzkumu. V tomto kontextu je třeba přijímat strategické dokumenty EU v oblasti podpory výzkumu a inovací s kritickou reflexí. Situace v místním podnikovém sektoru je totiž velmi odlišná od situace v zemích se zavedenou tržní ekonomikou. Přílišný důraz na podporu výzkumu bez rozvinutých vazeb s podnikovým sektorem zajišťujících využití výsledků výzkumu může v praxi představovat významné riziko NIS. Pokud by adsorbční kapacita podnikového sektoru nerostla proporcionálně nabídce výzkumného sektoru, tak je pravděpodobné, že prostředky vynaložené na podporu excelentního výzkumu by v takovém případě spíše podporovaly inovace a ekonomický růst v zahraničních ekonomikách, kde je mnohem silnější inovační poptávka.

Na druhou stranu, excelentní výzkum by měl být chápán také jako zdroj atraktivity místního prostředí pro investice zahraničních firem, a to jak re-investice stávajících investorů, tak investorů nových. Kvalitní výzkum je totiž klíčovou podmínkou pro přípravu špičkových odborníků a jejich kvalita je jedním z kritérií při hodnocení prostředí nadnárodními firmami při strategickém rozhodování o budoucích investicích. Toto platí v omezené míře i pro existenci rozvinuté infrastrukturní základny výzkumu. Její dostupnost je předpokladem pro rozvoj spolupráce v oblasti výzkumu. Navíc, umístění vyšších podnikových funkcí nadnárodních firem v ČR bude zároveň stimulovat inovace v endogenním segmentu firem a přispěje tak k celkovému rozvoji inovační poptávky v podnikovém sektoru.

Z analytických podkladů uvedených v příloze IV. (graf na str. 17) patří: málo vynikajících výsledků VaV, málo zahraničních doktorandů, nedostatečná spolupráce veřejného a soukromého sektoru, neschopnost řídit využití znalostí a tyto znalosti chránit, málo znalostně náročných služeb.

Inovace vznikají ve firmách: role podnikavosti a poptávky po inovacích

Klíčovým aspektem inovace z hlediska jejího přínosu pro inovující subjekt i ekonomiku jako celek je její přijetí na trhu. Inovace tedy vznikají výrazně častěji ve firmách než v samotných výzkumných institucích². Z pohledu vlastnicko – manažerského je cílem inovací udržení či zvýšení stávající schopnosti firem vytvářet zisk. Motivace firem k inovacím je přitom odrazem (i) cílů vlastníků / manažerů a (ii) pozice firmy na trhu³. Národní inovační strategie proto vychází z reálné situace v podnikovém sektoru, zejména z důkladného poznání:

• jaký je rozsah a struktura inovační poptávky v podnikovém sektoru?
• co ovlivňuje rozsah a strukturu inovační poptávky?

Role vlastnicko – manažerských struktur a lidí v těchto strukturách je zásadní. Právě zde dochází v kontextu pozice firmy na trhu a vlastních cílů jednotlivců k rozhodování o celkové strategii firmy a výběru příležitostí, na jejichž využití budou alokovány její volné zdroje. Pokud uvnitř vlastnicko – manažerských struktur převládá důraz na krátkodobé zisky a odmítání rizik spojených s dlouhodobým horizontem investic do inovací vyššího řádu, bude poptávka po inovacích a tím i spolupráci s výzkumnými institucemi slabá.

Rozhodování firem o strategickém směřování a tím inovacích je přitom silně ovlivněno aktuální situací na trhu, zejména poptávkou zákazníků. Zkombinuje-li se v podnikovém sektoru (i) preference krátkodobé návratnosti a jistoty před rizikem (ii) se silnou poptávkou, která omezuje prostor pro inovace (viz příloha 1), poptávka firem po inovacích je slabá a zaměřená zejména na nižší řády inovací. Potřeba spolupráce s VaV institucemi je u těchto inovací velmi nízká a spíše nárazová než pravidelná. Inovační poptávka firem, která vychází (i) z cílů a osobních ambic určujících podnikavost (viz rámeček 2) vlastnicko – manažerských elit a (ii) z pozice firem na trhu, je klíčovým faktorem inovační výkonnosti dané ekonomiky. Zároveň je nezbytnou podmínkou efektivního transferu znalostí a technologií mezi výzkumným a podnikovým sektorem.

Slabá inovační poptávka firem je v současnosti hlavním problémem inovačního systému ČR⁶. V případě Česka jsou klíčovými faktory slabé inovační poptávky (i) několik desítek let trvající přerušení tradice podnikání s vlivem na podnikavost lidí a (ne)rozvinutost netechnických kompetencí firem; (ii) silná poptávka vyvolaná vlnou PZI mající charakter „zajištění levné výroby dle přesného zadání ze strany odběratele“, která zesiluje důsledky přerušení tradice podnikání; (iii) minimum velkých firem v endogenním podnikovém sektoru rozvíjejících vlastní VaV kapacity jako klíčový zdroj budování své konkurenční výhody, (iv) zahraniční firmy mají své strategické VaV až na nepočetné výjimky mimo ČR. Smyslem národní inovační strategie je tedy zvýšit konkurenceschopnost hospodářství tím, že se zvýší význam inovačních firem a inovačního podnikání v ekonomice.

Spolupráce a technologický transfer, komercializace

Národní inovační systém se skládá ze dvou pomyslných částí, subsystémů „tvorby nových znalostí“ a „ekonomického zhodnocení znalostí“. Vedle kvality uvnitř těchto dílčích částí inovačního systému je pro inovační výkonnost a tím konkurenceschopnost dané ekonomiky důležité jejich vzájemné provázání. Na něm totiž závisí, do jaké míry je znalostní potenciál existujících výzkumných kapacit skutečně využit pro růst ekonomiky. K tomuto propojení dochází mnoha mechanismy. Předpokladem efektivního propojení těchto dvou částí inovačního systému je excelence výzkumu na straně jedné a silná inovační poptávka na straně druhé. Není-li jedna z těchto podmínek splněna, propojení těchto dvou částí inovačního systému bude slabé a intervence zaměřené na zvýšení jejich provázanosti nebudou příliš účinné.

V tomto kontextu je třeba vnímat spolupráci jako prostředek, nikoliv cíl sám o sobě. Prostřednictvím spolupráce vznikají vztahy, v jejich rámci může jednorázově či opakovaně docházet k transferu znalostí a technologií, který přispěje ke vzniku na trhu úspěšné inovace. Klíčovou podmínkou efektivního transferu jsou rozvinuté sítě spolupráce vyznačující se vzájemnou důvěrou. K ní přispívá vzájemné pochopení a poznání potřeb a problémů druhé strany. Efektivní transfer je tak ve většině případů otázkou dlouhodobého vztahu mezi příslušným podnikem a výzkumníkem, resp. výzkumnou institucí⁷.

Pro spolupráci s podnikovým sektorem naladěné a adekvátně připravené vysoké školy a výzkumné instituce, včetně kvalitního managementu a technologický transfer podporujících služeb, jsou základním prvkem národního inovačního systému. Proces diverzifikace vysokých škol, který je v současnosti připravován, vychází z tohoto požadavku a dosažení tohoto stavu je pro Česko velkou výzvou. V současnosti jsou totiž uvnitř výzkumné sféry značně rozšířeny některé názory, které budování vzájemné důvěry a připravenosti výzkumných institucí na spolupráci nepřejí⁸. Velmi důležitým mechanismem, který pomáhá propojenosti obou subsystémů je dále horizontální mobilita. I ta je z velké části závislá na „mentálním“ prostředí uvnitř výzkumných institucí. V neposlední řadě je důležitým mechanismem technologického transferu přímá komercializace formou zakládání spin-off firem či prodeje licencí ke komerčnímu využití duševního vlastnictví vytvořeného v rámci výzkumných institucí. Skutečný význam spin-off firem či firem přímo zakládaných výzkumníky by však neměl být přeceňován, ale ani podceňován. Zejména u spin-off firem jsou důležitým rozměrem jejich přínosu motivační účinky jak na úrovni výzkumníků, tak dopady na vytváření spolupráci a transfer podporujícího interního prostředí výzkumných institucí.

Schéma 1: Význam výzkumu a spolupráce s výzkumnými institucemi pro inovace v různých typech oborů

Struktura ekonomiky: technologická náročnost a význam high-tech oborů

Inovace mají mnoho podob. Společným znakem je role inovační poptávky jako nezbytného předpokladu pro využití dostupných znalostí a technologických možností. Vedle různých typů a řádů inovací se inovační proces a převládající charakter inovací liší také mezi obory. Vedle tržních a technologických specifik jednotlivých oborů je odlišujícím kritériem technologická / znalostní náročnost⁹. Na základě technologické / znalostní náročnosti se rozlišují čtyři skupiny oborů: (i) high-tech, (ii) upper medium-tech, (iii) lower medium-tech a (iv) low-tech. Za high-tech jsou obvykle považovány obory s podílem VaV výdajů na přidané hodnotě přesahujícím 5 %. Další kategorie pak odpovídají úrovni 3 – 5 %, 1 – 3 %, méně než 1 %.

Pozornost věnovaná technologické / znalostní náročnosti oborů či celých odvětví vyplývá z poznání, že nové znalosti v podobě výsledků výzkumu a vývoje hrají u některých inovací zásadní roli. V obecné rovině roste význam výzkumu jako zdroje stimulů pro inovace s rostoucím řádem inovací. Ačkoliv inovace vyšších řádů jsou mnohem méně časté než inovace nižších řádů, v případě jejich úspěchu vedou k získání podstatné (déle trvající) konkurenční výhody a v některých případech dokonce k významným změnám na trhu ve prospěch jejich nositele. Z hlediska významu výzkumu jako zdroje stimulů pro inovace lze rozlišovat:

• „technology driven“ inovace, u nichž převládají inovační stimuly z oblasti výzkumných a vývojových aktivit
• „market driven“ inovace, u nichž převládají tržní stimuly pro inovace

U naprosté většiny inovací se technologické a tržní stimuly prolínají (viz schéma 1 výše), přičemž základem úspěchu na trhu je schopnost tyto stimuly rozpoznat a propojit. Základní myšlenka stojící za rozlišováním oborů dle technologické / znalostní náročnosti (čím vyšší náročnost na nové znalosti a technologie, tím vyšší potenciál pro obtížně napodobitelné inovace a dlouhodobý růst) je správná. Problémem je časté spojování technologické / znalostní náročnosti oborů s intenzitou vlastních výdajů na VaV. To vede k (i) přeceňování významu HT oborů pro ekonomický růst a zaměstnanost a (ii) přílišné snaze o zvýšení podnikových výdajů na VaV bez adekvátní reflexe skutečných potřeb a problémů podniků v oblasti inovací a konkurenceschopnosti.

Rozlišování oborů dle intenzity výdajů na výzkum (tzn. dle významu výzkumu jako zdroje nových znalostí pro inovace) je důležité pro správný mix a nastavení konkrétních nástrojů. Zároveň však intenzita podnikových výdajů na VaV nemůže být měřítkem technologické / znalostní náročnosti daného oboru¹⁰. V praxi platí pravidlo, že má-li být firma z jakéhokoliv oboru na trhu úspěšná, musí využívat v daném oboru a čase špičkové technologie. Z tohoto pohledu dělení high-tech vs. low-tech ztrácí význam. Realitě mnohem více odpovídá rozlišení oborů a firem na ose „tvorba – užití“ nových technologií. V tomto ohledu je vhodné rozlišovat mezi „science-based“ a „non-science-based“ obory (viz schéma 1).

Science-based obory se vyznačují vysokou intenzitou výdajů na VaV, neboť výsledky VaV představují klíčové zdroje inovací v těchto oborech. Do této skupiny patří tzv. high-tech obory. Nicméně i uvnitř těchto oborů jsou velké rozdíly mezi firmami. Přitom je třeba zdůraznit, že také pro high-tech obory mají klíčový význam inovační signály ze strany trhu („learning by doing, using and interacting“) – viz schéma 1. Význam science-based oborů pro ekonomiku spočívá v (i) tvorbě inovací, které významným způsobem ovlivňují inovace v mnoha non-science-based oborech, (ii) vysoké přidané hodnotě na pracovníka a tím vyšší úrovni mezd i multiplikačního efektu vytvořeného pracovního místa než v nonscience- based oborech, (iii) iniciaci poptávky, která ovlivňuje nasměrování orientovaného výzkumu, (iv) větším potenciálu pro vznik a obsazení dosud neexistujících trhů ad. Inovace a rozvoj podnikání v science-based oborech musí být základem každé inovační strategie.

NIS zohledňuje, že podíl high-tech oborů na ekonomice ČR je podstatně menší než ukazuje statistika. V high-tech oborech zde jsou zejména dílčí funkce zahraničních firem (výroba, montáž, logistika apod.), což znamená, že jádro inovační poptávky těchto firem zůstává mimo ČR. V endogenním segmentu podnikovém sektoru je podíl high-tech oborů velmi nízký, přičemž firmy v těchto oborech jsou obvykle malé a jejich vlastní zdroje na inovace a tím spolupráci s VaV institucemi velmi omezené. Rozsah a vnitřní struktura HT oborů tak silně omezují absorpční kapacitu podnikového sektoru pro komerční využití výsledků excelentního výzkumu. Na druhé straně státní stimuly v oblasti dynamických malých HT firem mohou být s malými náklady velmi efektivní.

Struktura ekonomiky: význam LMT oborů

Nejen v ČR, ale i v zemích s mnohem vyšší hodnotou různých inovačních indexů připadá rozhodující část HDP a zaměstnanosti na tzv. „low-tech“ a „medium-tech“ (dále jen LMT) obory. Medium-tech / low-tech označuje nižší intenzitu vlastních výdajů na VaV – nonscience- based obory, nikoliv technologickou / znalostní náročnost (viz výše). Důvodem nižší VaV intenzity v těchto oborech je převaha tržních stimulů pro inovace. Pro jejich zachycení a odezvu na ně je zásadní spolupráce umožňující vzájemné učení (learning by doing, using, and interacting).

V těchto oborech obvykle vlastní VaV¹¹ ani spolupráce s VaV institucemi nepatří mezi hlavní zdroje inovací, resp. konkurenční výhody firem (viz schéma 1). Přínos VaV pro inovace v LMT oborech se projevuje zprostředkovaně, nejvíce skrze využívání produktů či služeb od firem z high-tech oborů. VaV je tedy internalizován v produktech dodavatelů. Pro inovace v těchto oborech je zásadní aktivní práce s trhy (vč. schopnosti identifikovat důležité trendy) a schopnost využít technologické možnosti dodavatelů (zásadní role spolupráce) pro takové inovace svých produktů a procesů, za které zaplatí jejich zákazníci.

Přes výše uvedené klade mnoho inovačních politik důraz především na rozvoj high-tech oborů a tím také výzkumu a vývoje. Tento přístup má následující problémy a rizika:

• High-tech obory představují i v těch nejrozvinutějších ekonomikách poměrně malou část ekonomiky (viz schéma 1). Přes vysoký multiplikační efekt nových pracovních míst v high-tech oborech tato politika opomíjí bariéry a hospodářský význam / potenciál inovací v LMT oborech.
• Posuzování růstového potenciálu oborů pouze dle znalostní náročnosti (zejména je-li měřena prostřednictvím intenzity podnikových výdajů na VaV) je silně zavádějící. Rozdílná tempa růstu produktivity a zaměstnanosti jsou spíše než VaV intenzitou dána mírou zralosti oboru, v krátkém období pak odlišnou citlivostí na hospodářský cyklus. I v LMT oborech dochází v dlouhém období k velkému růstu produktivity.
• Důsledkem přílišného zaměření na high-tech obory je velká pozornost věnovaná aplikovanému výzkumu na úkor dalších důležitých nástrojům (např. v oblasti internacionalizace firem, foresightu apod.).
• Důraz na high-tech obory může vést k opomenutí vzájemných vazeb mezi hightech a LMT obory (viz schéma 1) s nepříznivým dopadem na inovační výkonnost celé ekonomiky. LMT obory představují hlavního odběratele produktů high-tech oborů. Inovační poptávka v LMT oborech je tedy „motorem“ inovací v high-tech oborech (vč. vlivu na poptávku po spolupráci s VaV institucemi). Inovace v hightech oborech jsou naopak „motorem“ inovací v LMT oborech (za předpokladu rozvinuté mezioborové spolupráce a silné inovační poptávky ve firmách v LMT oborech).

Z hlediska přínosů pro celou ekonomiku bude rozhodující, jak NIS bude úspěšná v podpoře inovací v LMT oborech. Jakkoliv excelence ve výzkumu společně s inovacemi a rozvojem podnikání v high-tech oborech jsou základem NIS ČR, inovacím, resp. konkurenceschopnosti, LMT oborů je třeba věnovat odpovídající pozornost. Za situace slabé inovační poptávky a velmi omezeného rozsahu science-based oborů v ČR je třeba posuzovat vynakládání veřejných výdajů na podnikový výzkum na základě efektivního a kvalitního monitoringu a vyhodnocování přínosů tohoto typu podpory firem.

Již dnes je ČR na špici zemí EU z hlediska podílu výdajů na podnikový VaV financovaných z veřejných zdrojů. Z tohoto pohledu jsou opodstatněné obavy, aby změny ve financování výzkumu nevedly k neopodstatněnému přesunu omezených prostředků ve směru od kvalitního vyhledávacího výzkumu k podpoře podnikových VaV aktivit. Je třeba zdůraznit, že pro zvýšení inovační poptávky v celém podnikovém sektoru a podporu inovací v LMT oborech jsou důležitější nástroje než možnost získání spolufinancování na vlastní či nakupovaný VaV. Možnost získání spolufinancování vlastních VaV, vč. těch realizovaných ve spolupráci s VaV institucemi, je třeba zaměřit zejména na mladé dynamické firmy a na MSP, a to ve vazbě na celkovou strategii firem. Podporu podnikového VaV velkých firem je třeba realizovat spíše nepřímými nástroji a asistenčními službami.

Vzdělání, kvalifikace a dovednosti

Rychlý rozvoj nových technologií a jejich zaváděn do ekonomického procesu vede na všech kvalifikačních úrovních k proměně nároků na znalosti a dovednosti lidí. Zároveň s tím roste poptávka po kreativitě, samostatnosti, jazykové vybavenosti a dalších kompetencích. Základním předpokladem pro zajištění dostatečného počtu vhodně kvalifikovaných a potřebnými kompetencemi vybavených pracovníků je (i) kvalitní vzdělávací systém a (ii) podmínky pro celoživotní vzdělávání. Inovační strategie se zaměří na vytvoření předpokladů pro zlepšení činnosti vysokých škol, které budou vychovávat absolventy všech stupňů (bakalářského, magisterského i doktorského studia) pro uplatnění na náročných pozicích v podnikové sféře i veřejném sektoru. Součástí tohoto cíle je postupná proměna vzdělanostní struktury absolventů vysokých škol, jejichž profil a získané kvalifikace budou odpovídat aktuálním potřebám rozvoje znalostní společnosti.

Naplnění cílů NIS v oblasti vzdělávání a kvality LZ silně závisí také na funkčnosti základního a středního vzdělávání. Z tohoto důvodu je třeba NIS provázat s národní vzdělávací politikou. Hlavními oblastmi provázanosti jsou (i) soft-skills, zejm. výchova k podnikavosti, samostatnosti a kreativitě, (ii) horizontální mobilita a zapojení podnikového sektoru do tvorby vzdělávacích programů, (iii) nástroje podporující celoživotní vzdělávání, (iv) rozvoj logického myšlení, posilování IT gramotnosti, výuka matematiky, posílení výuky technických a přírodovědných předmětů a rozvoj vztahu k technice již od dětského věku.

1. Pod pojmem „excelence“ se pro účely tohoto materiálu rozumí vysoká kvalita výsledků výzkumu, která je srovnatelná s výsledky dosahovanými v mezinárodním prostředí. Může být měřena např. podle impakt faktoru vědeckých sdělení nebo podle citovanosti nebo podle jiných obecně uznávaných měřítek. Tento pojem se používá pro zdůraznění potřeby zvyšování kvality výsledků VaV v ČR. Pozn.: obecně uznávaná definice tohoto pojmu neexistuje.
2. Mnoho nedorozumění vzniká tím, že za inovace jsou považována samotná technická řešení (např. prototyp), aniž by tato řešení byla přijata trhem (zákazníky). Od výzkumných institucí tedy lze inovace očekávat pouze ve velmi omezené míře a to především v oblastech, kde existuje tvůrčí interakce výzkumných institucí, firem a trhů. Na druhé straně kromě inovací vznikajících ve firmách, je pozornost v poslední době zaměřena také na inovace vznikající ve veřejném a neziskovém sektoru (např. PRO INNO EUROPE Mini Study 10 Innovation in the public sector (2010)). Jedná se o inovace, jejichž vznik je z velké části motivován existencí určitého problému, potřebami společnosti, občanů. Příkladem těchto inovací je stále větší využívání ICT ve formě e- Governmentu či inovací v poskytování zdravotnické a sociální péče. Vzhledem k šíři a přůřezovosti konceptu inovací ve veřejném sektoru nebude tento koncept nyní zpracován.
3. Významným aspektem pozice firmy na trhu je charakter její pozice v globálních hodnotových řetězcích (blíže viz příloha 1).
4. Např. Fagerberg, J., Mowery, D., Nelson, R. (eds) (2005): The Oxford Handbook of Innovation. Oxford University Press, New York, 656 p. Hirsch-Kreinsen, H., Jacobsen, D. (eds) (2008): Innovation in Low-tech Firms and Industries. Edward Elgar, Cheltenham, 285 p. ad.
5. Čerpáme zde z vyhodnocení více než 400 hloubkových rozhovorů s majiteli či řediteli nových i zavedených (velkých i MSP) inovačních firem provedených firmou Berman Group v období 2008 – 2010.
6. viz Analýza věcných priorit a potřeb jednotlivých oblastí v působnosti MPO pro zaměření podpory ze strukturálních fondů EU v příštím programovacím období (2014+)
7. Velmi významným mechanismem transferu znalostí v ČR jsou neformální sítě kontaktů založené na osobní známosti. Tyto osobní sítě kontaktů jsou všude základem sítí spolupráce. Problémem je však to, že spolupráce probíhá mezi jednotlivci a nikoliv mezi firmami a výzkumnými institucemi. Tímto dochází velmi snadno k principu „privatizace přínosů z veřejných výzkumných aktivit“. Výzkumné instituce ztrácejí nemalý zdroj příjmů. Navíc tato problematika generuje mnoho osobních sporů uvnitř výzkumných týmů. U řady výzkumníků (zejm. těch, kteří jsou zároveň pedagogy) představuje neformální spolupráce hlavní zdroj osobních příjmů, což ovlivňuje čas a úsilí věnovaný samotnému výzkumu.
8. viz Terénní průzkum veřejných vědecko-výzkumných pracovišť v JM kraji (pro Jihomoravské inovační centrum zpracovala Berman Group, dostupné na www.risjmk.cz)
9. Technologická / znalostní náročnost oboru či celého odvětví se obvykle vyjadřuje jako podíl vlastních výdajů na VaV k přidané hodnotě či tržbám. Pojem znalostní náročnost se používá v souvislosti se službami, kde nedochází k samotné výrobě. Vzhledem k rozdílnému charakteru jednotlivých oborů a také rozdílům mezi průmyslem a službami je vhodné vedle výdajů na VaV sledovat také výdaje na vzdělávání, resp. rozvoj LZ.
10. Toto měřítko může být, byť také s rezervou, použito jako indikátor technologické / znalostní náročnosti uvnitř dílčích oborů, nikoliv však mezi obory či dokonce odvětvími.
11. Většina firem v těchto oborech vlastní výzkum nemá.